Aurelien Krutybič rytmicky zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Vždy se cítil nesvůj v této místnosti, v tomto loveckém salonu, jak byl pokoj oficiálně nazýván. Starý pán stál tiše uprostřed rozlehlého sálu s pohledem upřeným na trofeje vystavené všude kolem. Stěny pokoje byli ověšeny drahými exotickými kožešinami, rohy a parožím, zbraněmi svezenými snad ze všech koutů obou kontinentů. Nad krbem z černého kamene, visel pak na první pohled nevýrazný kyrys. A právě tento pancíř, vystupující svou obyčejností nad ostatní inventář, byl podle všeho cílem zkoumavého zraku knížete.Mladý sekretář poslušně čekal, než mu jeho zaměstnavatel naznačil, ať se posadí. Poté rozevřel desky a připravil si psací potřeby. Jeho pán se k němu záhy připojil, napil se chladnoucího čaje z půvabného skřítčího porcelánového šálku a pohodlně se usadil ve vyřezávaném křesle. Vycpaný medvěd za jeho zády jako by chtěl každým okamžikem zaútočit. Aurelien se neubránil úsměvu. „Pokud Jeho Jasnost dovolí, minule jsme skončili na hranici trpasličího panství. Na strážnici.“ „Strážnice číslo jedenáct.“ Přerušil ho kníže. „Strážnice číslo jedenáct, hraniční bod Khelegových hor. Jurgenknurlové tehdy před námi vyslali posla. Vojáci z mořského císařství byli nervosní. Na cestě došlo k několika přepadům civilních karavan. Doba byla napjatá a zlá. Na statku paní Úrody, tomtéž, kde jsme několik měsíců předtím bojovali s oním lesním démonem, a kde se usídlila plavenská posádka, jsme se měli setkat s místním velitelem. Vyrazili jsme tedy záhy ve stopách posla.
Netrvalo to dlouho a spatřili jsme ho pádit vstříc nám. Hněv a znechucení mu přímo kanulo z očí. Hovořil o povraždění žen a dětí rukou plavenských vojáků. Současně nám potvrdil, že jsme očekáváni. S nervozitou jsme vyrazili dál. Naše oči záhy spatřily důkaz trpaslíkových slov. Na cestě leželi povraždění lidé, skřítci, ženy, sotva odrostlé děti a zvířata. Nebylo pochyb o tom, že jde o práci organizované skupiny. Naše srdce ztěžkla. Bylo však potřeba jet dál. Krutost však přilákala stvůry z jiných světů. Jako hejna krys na nás začali dorážet a útočit Skaveni, zrůdy podobné polidštěným hlodavcům. Našeho léčitele, pana Lina to tehdy málem stálo život a netvorů jako by neubývalo. Co nejrychleji jsme vyrazili vpřed. Konečně jsme dorazili k hlídkám Mořského císařství. Ti nás přijali zdvořile a dokonce pomohli našemu skřítkovi magickým léčivým elixírem. Dobře si to pamatuji. Rychle jsme se přesunuli do svatostánku Alcaril, kde jsem se konečně setkal s tamním velitelem, důstojníkem Srdjanem, a předal mu své pověřující listiny. Z mnichů, které jsme zde předtím potkali, zůstali jen lendořané, ostatní nejspíše odešli do města. Vše šlo rychle jako na drátkách. Po krátkém rozhovoru mi velitel představil žoldnéře, kteří nás měli doprovodit na hlavní velitelství. Ukázal mi taktéž místo, kde jsem se mohl se svými lidmi vyspat. Poprvé jsem se setkal i s plavenským čarodějem Jowanem, který měl doprovázet i naše další jednání, což jsem tehdy ale ještě nevěděl. Neměl jsem pochyb o tom, že v mé mysli dokáže číst jako v otevřené knize a že jakékoli velké politické kličkování bude asi k ničemu. Musíte pochopit, jakou pověst měli tehdy plavenští psionici. V politických kruzích se nesli jen šeptem zvěsti o tom, jak přes noc odstranili všechny ostatní magické školy Císařství. Bál jsem se toho muže, nebudu lhát. Cítil jsem, jak ohýbá mou mysl, občas jsem jako by mimoděk zapomněl, že je vlastně v místnosti…
Druhý den jsme každopádně odjížděli rádi. Bylo to devátého. Kontroloval jsem to se svými deníky. Doprovod nám dělali celkem tři z Klatjevských šavlí, nikoli tedy vlastní plavenská armáda. Chápal jsem to jako velice vstřícný tah.
Do svého cíle jsme dojeli následujícího dne k večeru. Žoldnéři nás opustili a my všichni, včetně elfky, vstoupili do předměstského zámečku na dohled Minkoru. Armáda mořského císařství zdála se obrovskou. Snad až tehdy jsem pochopil, že mohou zvítězit. V mých očích, a nutno zde přiznat že jsem měl daleko k válečnému pozorovateli, to byla armáda mnohokrát překračující cokoli, s čím přijel král Walden do svobodných měst či co se podařilo sebrat v Západní Dálavě.
V přijímacím salonu přijala nás trojice důležitých mužů. Císařovnu a jejího místokrále zastupoval legát er Oremir, armádním důstojníkem byl vrchní velitel Iilija rytíř Miljovoj. Za psioniky trojlístek uzavíral nám již ze statku Alcaril známý mistr Jowan. Úvodní setkání bylo krátké, přednesl jsem návrh a žádost Bílé Pagody a předložil seznam čarodějů i zajatců, které bylo město ochotné za ně vyměnit. Pan legát byl velice příjemný a kultivovaný šlechtic, chlouba svého rodu a diplomat každým coulem, vojenská povaha vrchního velitele mi již tak nakloněna nebyla. Poté jsme se odebrali do nám vyhrazených komnat a já čekal na večerní setkání, kterého jsem se měl již zúčastnit bez svých družiníků. Jak jsem předpokládal, nešlo jen o zdvořilostní posezení u vína. Byl jsem pyšný na svou řeč a zdálo se, že přeurozený er Oremir mi přišel na chuť. Užíval si dle všeho svou pozici a já za to byl rád, bohužel s rytířem Miljovojem jsem se dokázal velice rychle rozkmotřit. V mé tehdejší zbrklosti chybělo málo a poté, co mě nazval lhářem, jsem ho málem vyzval na souboj. Nakonec se vše poněkud uklidnilo, když jsem vyzval tichého mága, aby dosvědčil má slova, když už se mi celou dobu hrabal v hlavě. Ten to i k mému překvapení učinil. V ten okamžik rozhodl jsem se odhodit diplomatické hrátky a rozprostřel nad stolem svou obavu, že se k městu blíží nebezpečí, které může Minkorské a Císařské ohrozit stejnou měrou. Oplátkou na to, dozvěděl jsem se, že zajatá expedice čarodějů měla podle plavenských za úkol probudit enty v nedalekých lesích a poštvat je na Plavenu. Chápal jsem jejich obavy propustit je všechny. Nakonec jsme se dohodli, že druhého dne vyslechneme ony kouzelníky, kteří měli být pro plán mistra Alwarina nepostradatelní. Byl jsem vděčný za tento ústupek svých hostitelů. Zdálo se, že s psionikem a legátem se bude dáti jednat. A když jsem se poté s nevídanou únavou vracel na své prozatímní lože, zastavil jsem se ještě rád u svých družiníků, abych jim vysvětlil, jak se věci mají. Tento okamžik je však pro vaši práci důležitý z jiného hlediska, mladíku. V tento okamžik jsem totiž zjistil, že nikdy nebudu diplomatem. A nebýt toho večera, kdo ví, kam by mě historie, tvářící se v těch dnech jako budoucnost zavála.“
Po těchto slovech kníže vstal, čímž dal najevo, že dnes se již pokračovat nebude. Vyprovodil mladíka ze dveří a téměř přátelsky po poplácal po zádech. Aurelien byl z takového gesta překvapen, daleko víc ho však překvapil úsměv, kterým se s ním starý pán rozloučil. Když se dveře zavřely a mladý sekretář se narovnal z úklony, vydal se do pracovny, nevěřícně kroutící hlavou.
