Stojím v jednom z domů, ve kterém škola ubytovává čaroděje z jiných univerzit, když zavítají do Minkoru. Venku se před chvílí setmělo a já sleduji nejistý výraz v ebenové tváři elfky Dikdik, která se mi rozhodla pomoci. Nejsme v místnosti pro hosty sami. V křesle sedí mistr Alwarin a vedle sebe na stole má položenou dýmku ze které ještě stoupá šedivý proužek kouře. Tiše se usmívá a zvědavě si prohlíží cizinku, kterou jsem přivedl.
Pociťuji výčitky, že jsem ji neřekl vše předem, a současně se obávám toho, že kdyby byla se vším dříve seznámena, teď by zde se mnou nemusela stát. Překonala půlku Tary jen proto, že ji někdo v Rilondu řekl, že ji čarodějové z Bílé pagody pomohou. Kdo jiný, než velký Alwarin, by mohl najít její ztracené rodiče? Za jeho pomoc je ochotná udělat cokoliv a já si nejsem jistý, že neštěstí, které ji přimělo přijít až sem, nezneužívám k zažehnání problémů, které se jí vůbec netýkají a především jsou v nepoměru s její skromnou prosbou. Nejvíce mne trápí pomyšlení, že jsem ji přivedl kvůli sobě, abych udělal dojem na Alwarina a tím pádem i na jeho žačku. Je mi zle z takových úvah a proto raději zmíním další osoby, které se toho večerního setkání v pátý den šestého měsíce účastnily.
Stála tam velmistryně Taxaonirta, s přísnou tváří jako obvykle. Rozhovoru byl přítomen za Radu sedmi první poradce skřítčí císařovny Hej Hum a také dva trpaslíci z rodiny Bodvildů, jejichž role v tomto příběhu je neméně důležitá.
Poté, co proběhly zdvořilosti, chopil se slova mistr Alwarin a srozumitelnou formou, aniž by urazil kohokoliv v místnosti, všem poděkoval za jejich pomoc. Následně nás všechny seznámil s podrobnostmi našeho úkolu a hrozby, před kterou Minkor stojí.
Pouštní Elfka Dikdik, kterou jsem měl možnost poznávat několik měsíců, opět projevila silné odhodlání a snad ani na okamžik nezaváhala ve své odpovědi. Věřil jsem tomu, že listiny doneseme hraběti Elamisovi podle plánů. Věřil jsem ji. Bylo a je v ní něco opravdového, férového, co si ona sama zdá se ani neuvědomuje a považuje to za samozřejmé. I to je důvod, proč jsem prosil mistra Alwarina o pomoc v nalezení jejich rodičů, kteří v ní zanechaly takové hodnoty.
Když nás Bodvildové provedli tajnými tunely a my se tak dostali za záda plavenských oblehatelů do nitra Drúvagových lesů, myslel jsem si, že máme vyhráno. Ať nad tím přemýšlím jakkoliv, zřejmě nešlo udělat něco lépe, jinak.
Těch několik dní, které jsem byl vyslýchán plavenskými psioniky, jsem se snažil upínat jen na jediné. Doufal jsem, že se Dikdik podařilo utéct našim pronásledovatelům a teď kdesi v Khelegových horách se potkává s lendorským šlechticem a jeho družinou. To jejich setkání jsem si představoval snad na stokrát. Byla to moje taková mantra, ke které jsem se upínal a která mě uchránila od zvědavosti mých věznitelů.
Proto když jsem ho pak poprvé zahlédl, hraběte Elamise po boku plavenského legáta, nebyl jsem si jist, jestli to není další z mých představ. Byl jiný, než jsem si myslel. Sotva mi věnoval pozornost a rozhodně nebyl v dobré náladě, byť v tom jistě měl svůj lví podíl arogantní vojenský velitel Ilija Miljovoj, který nesouhlasil s propuštěním žádného z mých neprávem uvězněných kolegů a mistrů. Byl jsem rád, že si hrabě Elamis získal v legátovi svého spojence. Vzhledem k tomu, jak dobyvačně se Plavena zachovala k Minkoru, k mnohým mým přátelům a jejich rodinám, neměl jsem žádné výčitky z toho, co se chystal legát Madevar er Oremir učinit, přestože to s sebou neslo jistě budoucí překážky v jeho kariéře. Bylo mi to v tu chvíli jedno. Nepřál jsem nikomu z Mořského císařství štěstí. A rozhodně můj postoj nezměnilo chování legátových žoldáků vůči jejich nosičům, zotročeným asarijcům z pralesní říše.
Jak moc jsem doufal, že v Plaveňanech spatřím na této výpravě ctnosti, které mi pomohou je vidět v lepším světle. Ale nestalo se tak. Byla to smutná spolupráce, která nakonec přinesla požadované ovoce a kdyby to šlo bez nich, byl bych radši.
V myšlenkách se vracím k době, když jsme s legátem a jeho žoldáky šli hledat do lesů nepřítele, který byl zodpovědný za násilná úmrtí jak minkorských uprchlíků, tak plavenských zásobovacích oddílů, zatímco se vojsko Mořského císařství přiblížilo k hradbám mého města a započalo obléhání. Podnikl jsem tuto cestu i s Dikdik, Elamisem a jeho družinou v naději, že pokud pomůžeme legátovi, on dodrží slovo a navzdory rozkazům velitele Miljovoje, propustí alespoň mého mistra Thuc Pan Wana a mistra Zalalku.
Na této výpravě jsme čelili myšlenkové bytosti, o které se nezmiňují žádné knihy, které jsem měl možnost číst. Ovládala pokročilé iluze, nekromancii a byla velmi rafinovaná. Už v době, kdy jsme ještě neznali její totožnost, kdy pouze střípky informací vyplňovaly obraz o našem nepříteli, jsem měl obavy z toho, že je to nad naše síly. Věděl jsem, že je velmi nepravděpodobné, aby nikdo za případný úspěch nezaplatil svým životem. A přesto jsem přímo tuto mojí obavu nevyslovil. Mohl jsem tak učinit, možná by nezemřeli ti dva žoldáci a ti tři asarijci. Nebo alespoň ne tehdy. Ale s ohledem na to, co tomu následovalo, musím přiznat, že bych nikomu nerozmlouval další postup, i kdybych se mohl do té doby znovu vrátit.
Když jsem se střetli s tím nekromantem ze stínového světa, chybělo málo, abychom se po vzoru žoldáků a legáta dali také na útěk. Ale díky přízni Lamiuse a věřím že i pověstnému štěstí, které mi umožnilo splést ochranné kouzlo na Dikdik, jsme spatřili pravou povahu našeho nepřítele, který byl sám o sobě ve skutečnosti méně nebezpečný, než jeho nemrtvá stráž. Tu když jsme poráželi, prokázal hrabě Elamis velkou kuráž a silnou víru a díky tomu se i jeho družina vzepjala a bojovala mu po boku až do samotného konce. Bylo to hořké vítězství, alespoň pro mne, a to kvůli obětem, které si to vyžádalo. Svůj vnitřní boj jsem se snažil překonat vzpomínkami na přednášky od mých mistrů i Alwarina, který často hovoří o tom, že být čarodějem znamená být připraven na to, že selhání, či dílčí neúspěch bude vždycky bolestivější, než jak by tomu bylo u osoby magií nepolíbenou. Schopnost čarovat zve do mysli ješitnost a ta je tou největší výzvou pro čaroděje, daleko větší než samotné studium kouzel. I přes toto uvědomění jsem si vyčítal, jak moc jsem našeho nepřítele podcenil a jak jsem byl slepý. Není hanba si přiznat, že jsem tehdy selhal a jedinou útěchou pro mě mohlo být to, že jsem nebyl jediný. Pro padlé ale taková útěcha neměla smysl.
Příliš drahá lekce.
Dva výše zmínění čarodějové byli ale za pomoci psionika Jowana propuštěni. Rychle jsme směřovali na místo výměny zajatců – několik neúspěšných plavenských špiónů a sabotérů za dva ze sedmi čarodějů, kteří neměli z válečným konfliktem nic společného. Mohlo to být vnímáno jako velká diplomatická prohra Minkoru, ale my jsme věděli, že tito dva čarodějové mohou pomoci v daleko horší situaci, než je válka. A proto jsem si neztěžoval na absurdnost té dohody.
Když jsem uslyšel ten nenávistný ryk, který ohýbal koruny stromů a kradl zvěři od úst zděšený křik, věděl jsem, že je to něco prastarého, něco, k čemu se nikdo z mých mistrů ve svých úvahách nepřiblížil. Prostorem se šířila panika z nepoznaného, prvku náhody, chaosu a čisté zloby, které nelze porozumět. V tu chvíli jsme se společně s celým Minkorem a těmi, co si nenasytně nárokovali, co jim nepatří, stali obětí prastarého zla – Ugrien.
Věděl jsem o ní málo. Její původ je neznámý, ale první zmínky o ní se datují do raného období Arvedanského císařství, kdy byl Khar ještě politickým odpůrcem a ne samozvaným králem, který hlásá teror. Neví se ani to, co byla před tím, než byla pokřivena zlou tvárností, ani to, co ji k té přeměně dovedlo. Ví se, že v dávných časech nenáviděla Khara více, než vše ostatní, ale s postupem doby, se smrtí Khara, se nejspíše její nenávist rozostřila na celý svět a zcela ji pohltila.
Nikdo z Bílé pagody doposud netuší, proč se po pěti stech letech znovu objevila, co ji probudilo z jejích nočních můr a proč zamířila zrovna k Minkoru. Víme jen to, že jistý Trigerog, její bratr a přítel Alwarina, ji nakonec odlákal od úplného zničení mého domova, ale přesto zde napáchala nedozírné škody. Obraz hořících stromových velikánů a mbvake na nich byl jeden z nejhorších, jaké jsem za svůj život zatím spatřil.
Všechen klid, veselí, bezstarostnost a naděje, že všechno bude takové, jako doposud, to všechno během několika chvil stihla Ugrien zabít v každém Minkořanovi. Je mi z toho do pláče. Ale když jsem spatřil Marantiel nad kletbou zasaženým jejím mistrem, něco mě přimělo posbírat zbytky sil. Nehledě na to, že v zahradách Bílé pagody, které byly proměněny ve spáleniště, přišel o život můj mistr Wan a mnoho mých nadějných kolegů a učitelů, ten žal obsažený v jejím pohledu na starého Alwarina, jehož duše byla z neznámých důvodů vyrvána z jeho těla do utajených míst, překřičel všechno ostatní. A stejně tak nezapomenu na její pohled, když jsem ji přispěchal na pomoc. Ani její slzy nedokázaly zakrýt zlobu, kterou chovala ke všem, kteří na zahradě byli s ním, včetně jí samotné. Nemělo smysl být v její blízkosti. Musel jsem být užitečný jinde. Až tehdy jsem si vzpomněl na strýce, Zubazhubu a jeho rodinu a další blízké přátele a věděl jsem, že Vien De Linn z družiny hraběte Elamise má podobné myšlenky. Vyrazili jsme do ulic města a zamířili nejprve na jih do mé čtvrti.
Zjištění, že zde není nikdo z mých blízkých, mě postavilo na nohy. Stihli se díky varování bílé pagody přemístit do chrámové čtvrti, kde jsem je později našel i s psím společníkem od Dikdik.
Dříve jsme ale na Zlatém náměstí svedli vyrovnaný souboj s rytířem zkázy a několika orghisy, které, jako mnohé jim podobné, přilákalo řádění Ugrien. Za pomoci jedné lidské družiny se nám podařilo zvítězit. Zemřel při tom střetu člen trpasličí hlídky a jakýsi lovec přízraků Zarin, kterého podle všeho družina Elamise znala ze Západní dálavy. Skřítkovi Linnovi předal těsně před smrtí jakousi indícii, ale doposud jsem se nedostal k tomu, abych se na jejich společnou minulost více vyptával.
Při cestě na Náměstí nebeských výšin jsme se zdrželi několika bojůvkami, převážně s bestiemi z nemrtvé části stínového světa, když nepočítám trojici trollů, které sevřel a zahubil trpasličí oddíl a jednoho raracha, který udělal ze zlatnictví u Damarinova mostu kůlničku na dříví. Vien De Linn trval na tom, že chce zjistit, jak je na tom rodina Tharuna, trpaslíka, se kterým dříve Elamisova družina cestovala. Do Království pod městem ho nejprve nechtěli pustit, ale po delším přesvědčování, do kterého jsem se vložil i já, jsme si získali pozornost tamní stráže. Evidentně věděli, kdo je Tharun Jabodvild a představa, že by nepustili vitálního čaroděje k jeho na životě ohroženému dítěti, byla asi hrozivější, než nutné obíhání a získávání povolení k tomu, aby mohli Linna vzít až k Tharunově rodině. A tak se stalo, že se od nás Linn oddělil a objevil se o poznání vyčerpanější až později večer v Chrámu Sedmnácti bohů.
Tam jsme nakonec našli své příbuzné a přátele. Já se mohl obejmout s mým strýčkem Canyanem, naději rozdávajícím Welekomem, Zubazhubou i jeho početnou rodinou. V náruči Dikdik skončil její čtyřnohý přítel z pouště a hrabě Elamis se shledal s mě už známým panem Krutybičem, účetním z Královské danérské gildy a jeho doprovodem, i když podle zpráv, dva vojáci z jeho ochranky přišli o život.
Jako jeden z mála přítomných čarodějů z Bílé pagody jsem ale byl nucen se od zbytku mých nových přátel na delší dobu odloučit a předat pár klíčových informací místním elitám.
Pak se objevil Linn a shledal se se svou rodinou a především se svou matkou Uisou, se kterou hned pomáhal v Estelině lazaretu raněným navzdory svému vyčerpání, které nasbíral na naší výpravě v Drúvagových lesích a později u Tharunovy rodiny.
Když se začalo stmívat, ve městě vládl nezvyklý klid. Armáda Mořského císařství nacházející se vně hradeb byla podle všeho postižena řáděním Ugrien a myšlenkových bytostí, co přišly po ní, přinejmenším stejně. Kázání představené církve Rianny bylo doprovázeno pláčem přítomných, neboť se lidé až teď dozvěděli o tom, jak velké neštěstí Minkor postihlo. Podle všeho svou zhoubnou přítomností Ugrien způsobila početná úmrtí mnoha novorozeňat i chovných zvířat. Nikdy jsem nezažil tak intenzivní pocit solidarity, kdy se i ti nejlakomější vzdávali svých peněz ve prospěch postižených rodin. Společný zpěv Rianniny Písně Domova byl pak zakončen jedním hromadným obejmutím. V té chvíli jsem byl hrdý na to, že jsem Minkořan, protože takto pevnou a navzájem si věrnou komunitu podle mne nemá žádné z měst Asterionu. Po proslovu Rianinny velekněžky se dostala ke slovu urozená paní Nialdinia, zmínila velikou oběť patriarchy Alcariliny církve Ballana er Minkor, který se v dračí podobě vrhl proti Ugrien a byl jí zabit a označila jeho jednání za hodné svatých. Poté padlo mnoho dalších informací, předně o tom, co se bude dít dál. Byli vyslaní poslové a lékařská pomoc do plavenského ležení jako projev dobré vůle a Rada Sedmi bude usilovat o smír s Plavenou vzhledem k tragickým událostem, které postihly obě strany. Vše nasvědčuje údajně tomu, že plavenská vojska jsou na tom co se týče zásob v tuto chvíli hůře než Minkor a jsou de facto odkázáni na štědré dary z minkorských sípek. Při této zmínce se v chrámu neozval ani jeden nesouhlasný projev. Takový je Minkor. Rada Sedmi má nyní silnější vyjednávací pozici a pokračování ofensivy Mořského císařství je velmi nepravděpodobné.
