28.11. roku 126 nového minkorského letopočtu (849 k.l.)
Po přespání v jedné vsi pokračujeme brzy ráno dále na jih k Měsíční řece. Krátce po poledni se zastavujeme u cesty, kde je ke stromu uvázaný něčí poník, plně naložen zbožím z Dilče. Stopy jeho dvou majitelů směřují do zdejších skal. Než se stihneme rozhodnout, jestli to nechat být a jít si po svých, nahoře nad námi na jedné ze skal na nás volá mladý skřítek, který se nám později představuje jako I Pun, syn starosty z vesnice Lou Ka, ke které jsme měli večer dojít.
Sděluje nám, že jeho otec Sin Pun spadl ze skály a poranil se a to vše proto, že oba šli po stopách jakési skřetice, která má údajně zužovat tento kraj. Po živé debatě nakonec uskutečňujeme rychlou záchranou akci, při které Linn uzdravuje skřítčího starostu a Muska má to štěstí, že zahlédne domnělou skřetici.
Už tehdy získáváme podezření, že nejde o skřeta, ale orka, což se nám později potvrzuje. S oběma skřítky v podvečer přicházíme do Louky, kde jsme pohoštěni a přespáváme nad zdejšími stájemi. Skřetici považujeme za orčici a zprávy o divoké zvěři v okolí nás nepřesvědčují o tom, že bychom měli místním nějak pomáhat. Někteří z nás spěchají a nechtějí se zde již nadále zdržovat.
29. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Našemu rannímu odchodu směrem k jižním hranicím s Lao brání absence Linna. Po krátkém doptávání jdu společně s jedním místním na okraj vesnice, kam se měl Vien vypravit, aby pomohl tamní staré a nemocné skřítce. Ve světnici v přízemí nalézám stopy boje, převrácené židle a rozsypané jídlo. Stará skřítka v patře o ničem neví.
Po přivedení Musky a Panča nacházíme stopy dvou skřítků a obrovských stop něčeho těžkého. Pokud jsou povídačky o skřetovi pravdivé, podobné stopy bychom mu přisoudili. Vše vypadá tak, že jde o únos dvou skřítků, byť stopy naznačují, že šli po svých, tedy pouze pod pohrůžkou.
Svoláváme celou družinu, místního starostu a vydáváme se s jeho synem po stopách našeho společníka. Kolem poledne přicházíme znovu do oblasti skal a nakonec nacházíme orčici. Byť po ní někteří z našich společníků střílí a míní ji zajmout a vyslechnout, já si s ní stihnu vyměnit několik slov v trpasličtině. Dozvídám se, že ten, kdo unesl Linna, je skutečně skřet a že mířili do místa zvané Loupák, starého prokletého místa, dříve budovy školy bojových umění, jak se později dozvídáme a stejně tak jde o místo, kde se měl před deseti lety ztratit otec skřítka Paj Ka, který Linna žádal o uzdravení té staré skřítky. Údajně se Paj snažil svého otce vypátrat a zřejmě byl ochotný na prokleté místo jít více, než ostatní z místních. Proto někteří z nás pochybovali o tom, jak moc nedobrovolné bylo chování jeho a Linna. Předpokládal jsem raději to horší, že čelíme skřetovi, který chce na prokletém místě našeho společníka obětovat temným bohům, nebo něco takového.
Orčice utekla a my jsme věděli, že se musíme vydat do těch rozvalin staré školy. Synek starosty I Pun nám ale ozřejmil, že blízko vesnice bydlí mistr, který školu vedl a který to místo i po Válce mágů proklel. Bylo zřejmé, že ho musíme navštívit, abychom se dozvěděli více o tom místě, než se tam naslepo vydáme.
Šlo o dům uprostřed hájku položeného na skále, ke kterému vedly kamenné schody. Setkali jsme se tam i se starostou a dalšími čtyřmi skřítky z vesnice, kteří byli případně ochotní vydat se s námi na Loupak, kam jakýsi skřet unesl nejen Linna, ale i Paj Ka, jednoho z jejich.
Mistr Li Pun sice mluvil většinou z cesty, ale i tak jsem se dozvěděl od něj a od skřítky, sestry uneseného, která se u mistra učí a stará se o jeho pohodlí, že mistr sídlo proklel proto, že se jeho žáci ve Válce mágů obrátili proti sobě a on dále nechtěl učit bojové umění, které je takto zneužito. Povaha prokletí měla být projevem nepřátelství tamních lesních duchů. Ona skřítka, jmenovala se Kaj Ka, nakonec přesvědčila mistra, který byl mimochodem otcem starosty, aby nás na místo, kde stojí Loupák, dovedl a ukázal nám skrytou cestou. Tehdy mi starosta Sin Pun navrhl, že jestli se nechceme střetnout se skřetem, mohou tam jít bez nás. Projevovali rozhodně více odvahy a jistoty, že si i s něčím jako je skřet dokáží poradit, než my. Zdálo se mi rozumné přenechat to na nich. Ostatní z družiny to viděli podobně, i když po odchodu mistra a jeho doprovodu měl například Strnad hodně řečí o tom, jak jsme zbabělí, byť on sám říkal, jaká je hloupost poměřovat síly s jakýmsi skřetem. Než jsme se stačili pohádat a vytknout si osobní neduhy, objevil se mladý Pun s informací, že mistr zavelel stát a že tam zbytek skřítků nedovede, když nepůjde alespoň jeden z nás s nimi. Bylo tedy rozhodnuto. Šli jsme všichni.
Po cestě k Loupáku, bylo tehdy pozdní odpoledne, jsem začal podezírat onoho mistra, že demenci pouze hraje a že spatřuje radost v provokování ostatních. Když jsme stanuli u skalní bystřiny tekoucí divoce z vrcholku, kde stál Loupák, mistr sesedl z nosítek a již šel s námi po svých. Setmělo se, když jsme došli k tunelu, který vyhloubila ona bystřina. Nezbývalo než se skrčit a s pochodněmi vyrazit do temnot tunelu. Před vstupem trval mistr Pun, abychom šli před ním, ale zdálo se nám to z jeho strany podezřelé a tak jsem jej nakonec přesvědčil, aby nám alespoň trochu důvěřoval a jako místa znalý šel před námi. Ostatně, měl doprovod celkem sedmi skřítků, tak nemusel mít stejné obavy jako my, kteří jsme jejich příběhu a motivacím úplně nevěřili. Ta naše byla zřejmá – najít Linna a vypadnout odsud.
V tunelu jsme narazili na zával a nebýt orčice, která se tam ukázala a zjevila nám, že si se závalem umí magicky poradit a pomoci nám tak v záchraně našich přátel, asi bychom neuspěli tak hladce. Orčice mě taktéž upozornila, že skřeti jsou tam nakonec dva a je tam i několik skřítků a že jde nejspíše o nějaký kult. Náš skřítčí doprovod rázem zvážněl a o poznání více znejistěl. Byli jsme ale příliš blízko na to, abychom to vzdali a odešli.
Podzemní říčka nás nakonec dovedla do sklepení Loupáku. První, co jsme našli, byly cely.
V první ležel zbitý a vyhublý člověk, mladý muž, ale důležitější bylo, že jsme o celu dál našli i Linna. Byl při vědomí a zdravý. Mimo to, že pomohl léčebnými kouzly tomu uvězněnému muži, jehož celu se nám podařilo odemknout, ozřejmil nám, co se to tu vlastně děje.
Předně, druhý skřítek Paj Ka, kterého jsme měli taktéž za uneseného, se ukázal jako pěkný podrazák a onomu kultu sloužil a pomohl právě Linna vylákat a unést. Podobný osud mimochodem potkal i toho uvězněného muže dříve v Jasném svitu, kde pátral po nějakých nekromantech. Linna tenhle kult unesl proto, že ovládal vitální magii a jejich vůdce, jakýsi skřetí šaman, se zde podle Linnových slov snažil oživit jakéhosi padlého generála sloužícího před tisíciletími jistému Zin Zarovi, skřítčímu mágovi, o kterém se všichni skřítci bojí jen zmínit ve víře, že to přináší smůlu, podobně jako jiné národy Asterionu se bojí vyřknout jméno Vieen, nebo Khar. V tu chvíli nám všem zvadl úsměv na rtech a my věděli, že čelíme něčemu, na co naše síly nestačí. Ovšem skřítci pod vedením mistra Puna se zdáli být odhodláni využít momentu překvapení, které bylo s námi, a poměřit s tím kultem síly. Pravda, lepší příležitost mít asi nemohli. Kor, když se z námi zachráněného muže vyklubal kněz slunce Fandar, který byl taktéž odhodlaný ztrestat zlo na tomto místě.
Kněz nás požádal o pomoc s nalezením knihy Kodexu světla a přívěšku slunce, který mu kultisti zcizili. Věřil, že je někde blízko a potřeboval ho nejspíše proto, aby navázal kontakt se svým bohem. Ony věci jsem našel v nedaleké pracovně, kde jsem mimo jiné nalezl i měšec s několika polodrahokamy. Když jsem svaté symboly Fandarovy předal, pohroužil se do modlitby a náhle zazářil jasným slunečním světlem a jeho tělo zesílilo jakoby mávnutím kouzelného proutku. Už dříve a nejspíše i díky tomuto očividnému zázraku ve mne onen kněz probudil odvahu jít do toho s nimi. Ostatní z družiny se nakonec rozhodli toho útoku zúčastnit. Kaj Ka, sestra zrádného skřítka, se jevila jako loajální svému mistrovi a starostovi, ale já ji do poslední chvíle nevěřil a obával se, že se obrátí proti nám. Nestalo se tak docela, ale přesto se postavila spravedlnosti do cesty.
Když jsme vystoupali do přízemí a dále do patra věže, přerušili jsme jakési přípravy na rituál v prostorách, které plnily dříve funkci dojo, jakéhosi ringu. V centru stál přerostlý skřítek se srstí, který měl ve tváři jakési medvědí rysy. Asi nešlo o skřeta, ale jen o výsledek nějaké mutace. Nicméně vyhlížel obdobně nebezpečně, jako by šlo o skřeta. Dále tam pak stál skřetí šaman, kterého paprskem světla okamžitě omráčila moc Pána Slunce skrze Fandara a na nás tak zbyla pětice skřítků, přičemž šestý se utíkal ukrýt kamsi za sloup a my jsme se snadno dovtípili podle reakce Kajky, že jde o jejího bratra, který poznal, že přišla spravedlnost.
Strhl se souboj, do kterého se zapojil i mistr Pun, který srazil onoho mutanta k zemi tak dobře, že jsme ho pak společnými silami mohli umlátit jako obilí. Ostatní skřítci se postavili temným kultistům a byli jim více než rovnocenými soupeři a tak zahynul pouze jeden z našich. O Šamana se postarala Kaj Ka přesným úderem hole do jeho zátylku, kdy mu zlomila jednou ranou vaz. Rovněž ale srazila letící šíp vyslaný Pančem do zad jejího zbabělého bratříčka a tím jej zachránila od jisté smrti.
Netrvalo to dlouho a bylo po boji. U temného šamana jsme nalezli měšec s dalšími cennostmi, které okamžitě uzmul Fandar, ale to jen proto, aby si vzal pár drobných na nutné výdaje a zbytek nám opět vrátil. Věci ze šamana kultistů jsme ale vzít nesměli. Skřítci je plánovali společně s celým tímto místem definitivně pohřbít.
Nastala ale zajímavá situace při řešení osudu zajatého Paj Ka. Ukázalo se, že rodinná krev a Kajčin vliv na starého mistra je silnější, než strach místních skřítků ze skřetů, magie a přisluhovačů temného Zin Zara a tak se jej rozhodli pustit s tím, že jej osobně jeho sestra dovede na východ do kláštera šedých mnichů, kde o jeho osudu rozhodnou moudřejší. Nikoho z nás nepřekvapila reakce rozohněného Fandara, který všechny označil za hlupáky a nohsledy zla a vyzval je k tomu, aby mu Paje vydali. Oni však odmítli a on tak byl nucen rozlobeně opustit Loupák a vydat se alespoň do Jasného svitu, kde měl jakési nevyřízené účty.
My jsme zůstali na místě. Mě připadl úkol najít orčici a dělat tlumočníka mezi ní a skřítky, aby mohli toto místo očistit a později srovnat se zemí. Zmíněná se netoulala daleko a tak již po půlnoci na vrcholku věže provedli druidský rituál, kterým si usmířili zdejší čimin a zažehnaly ono dávné prokletí. Další den pak plánovali spojit síly ke zničení tohoto místa. Pančo se mezitím vydal na obchůzku po zdejších lesích, aby se se zdejšími čimin seznámil.
30. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Brzy ráno jsme dorazili zpět do Louky i s ostatními, kde vesničané netrpělivě čekali na návrat svého starosty, který jim přinášel dobré zprávy. Dozvěděli jsme se však, že se zde již v noci objevil Fandar, zburcoval celou ves a jménem Auriona vyzval tyto prosté skřítky, aby předali zprávu zdejší čamě. Jeden ze zdejších prý našel odvahu a vyrazil rychle se zprávou o tom, co se stalo v Loupáku, do Dilče. Pro starostu Puna to nevěstilo nic dobrého. Podle toho, co jsme zaslechli i podle našich osobních zkušeností byla Tej Ča přísnou panovnicí, která jen tak neodpouštěla a rozhodnutí starosty pustit na svobodu sympatizanta Zin Zarova kultu Paj Ka, patří mezi ty věci, za které zde skřítci platí více, než jen svým životem. Tohle ale už nebyl náš problém. Byli jsme vyčerpaní a rozhodně jsme nechtěli čekat na chvíli, kdy se zde objeví vojáci Ončy v pověření čamy. Krátce jsme se vyspali, nemocného Linna dali místní do kupy a v podvečer jsme už vyráželi pryč z Louky. Starosta Pun nám na cestu daroval poníka se zásobami a zajistil nám doprovod jeho syna a i mistra Puna, kteří plánovali společně s námi překročit hranice. Proč? To jsme ani nezjišťovali. Možná se chtěli vyhnout spravedlnosti, možná chtěli po zdejších událostech prostě odejít z Ončy a zkusit bojové umění rozvinout někde jinde. Netuším. Byl to jejich problém a já se do něj zaplétat nechtěl.
1. svátek zimních duchů 126 n.m.l. (849 k.l.)
Nocovali jsme uprostřed zdejších prastarých lesů a brzy ráno jsme vyráželi dál, abychom co nejdříve překročili hranice.
Došli jsme k Měsíční řece, u které stála strážnice s malým molem a velkým člunem. Díky přímluvy Punů jsme nemuseli platit za převoz, ani mýtné. Přepravili jsme se na druhý břeh a tam už nás zdravila početná hlídka provincie Lao. Zaplatili jsme jim za doprovod do Jasného svitu a ujistili jsme je, že zde s ničím nebudeme obchodovat. Konečně jsme byli v bezpečí a mohli jsme si odpočinout. Děd i vnuk Punové se s námi rozloučili a šli jinou cestou.
2. svátek zimních duchů 126 n.m.l. (849 k.l.)
Po přenocování, při které nám dělali společnost tři Laoští strážní, jsme již navázali na zdejší lesní cesty a někdy kolem poledne jsme přicházeli do prosluněného Jasného svitu, kde zrovna vrcholily přípravy na závěrečné oslavy Svátku zimních duchů. Celé městečko bylo na nohou a hostilo různé divadelníky, kejklíře, mnichy z různých škol, kteří zde přišli ukázat exhibici svých dovedností i kněze Lovce v drahém rouchu, který pomáhal místním organizovat celou slavnost. Čekal nás zasloužený odpočinek, postele, konečně pořádné jídlo a dobré pivo. Byl taky čas se podívat na tu záhadnou krabičku, kterou dostal Elamis od hostinského ze Sankešu. Ukázalo se, že to reaguje na příbuznost krve naše společníka s dávnými arvedany, což není nic nepravděpodobného. Po otevření jsme uvnitř nalezli knihu s kovovými listy – materiál velmi vzácný, původem ze stínového světa. Jedná se podle všeho o jakousi kroniku, výčet jmen a událostí z doby prvních bojů na jihu Devíti knížectví. Jistě velmi ceněná věc pro správnou osobu.
Svátky jsme si užili náležitě, i když musím přiznat, že jsem po dlouhé cestě asi zapomněl, kolik snesu a trochu jsem to přehnal s pitím. Následkem čehož jsem přišel o pět zlatek za nějaké ty výtržnosti, za které, sice nenesu celý díl viny, ale to neomlouvá mé chování. Zkrátka neměl jsem věci pevně v rukou, čehož se musím do budoucna vyvarovat.
Další den máme v plánu pozeptat se na loď plující do Albirea a na ní se konečně domluvit na vzájemných závazcích, které nám při cestě vznikly. Na toto vyjednávání se vskutku netěším.
