15.11. roku 126 nového minkorského letopočtu (849 k.l.)
Konečně opouštíme Valín a s ním Vienovy příbuzné. Ukázalo se, že místní úředníci jsou stejně nestálí ve smluvené ceně jako bergondští kovotepci. Původně mělo jít o symbolickou částku deseti zlatých. Nakonec si naúčtoval třicet, k tomu pro dodavatele deset a o stejné navýšení si řekl i brusič. Platit ještě o něco více, nejspíše by pro mne bylo výhodnější zkusit místní autority obejít.
Elamis dává jasně najevo, že déle by se už zdržovat nechtěl. Proto vyrážíme brzy ráno do Měchova a volíme rychlejší tempo.
20. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Bez komplikací dorážíme do Měchova, posledního skřítčího města na naší cestě na západ. Odtud mimojiné pochází mnou koupený křišťál. Proběhne zběžná kontrola u schodiště vedoucího do útrob města, kde nemusím ani předkládat glejt o nákupu valínského zboží.
21. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Brzy ráno vyrážíme do kopců na západ od města. Na naší cestě nás doprovází skřítčí kupec Ču Tej. Veze zrovna nějaké kovářské výrobky do své domoviny, odkud nazpět vozí do Měchova ovoce, čaje a jiné potraviny. Ještě večer překonáváme hranice Horského císařství a severní provincie Ončy. Kontrola po cestě proběhne jen prostřednictvím pár otázek. Naše věci hlídka Ončy neprohledává. Dáváme si pozor na jakékoliv prořeknutí se ohledně našich magických schopností, neboť použití magie se v severních provinciích většinou trestá krvavým lynčováním.
22. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Ráno míjíme odbočku na pevnost Feng Ši, u které je velký pomník zesnulým tohoto památného masakru, který se zde odehrál před přibližně půl stoletím a kterého se, jak jsem pochopil, nepřímo účastnila i Vienova matka žijící v dnes v Minkoru. Ču Tej společně s Linnem provedou tichou modlitbu na tomto místě.
V poledne dorážíme do první zdejší vesnice – Čičiny.
24. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Před polednem se loučíme s kupcem Tejem ve vsi Valša. Od něj i od místních se dozvídáme nepříjemnou novinu o naší budoucí cestě, která, jak se zdá, nebude vést nejkratší cestou k Měsíční řece na jihozápadních hranicích Ončy, kde bychom přes nějaký brod vstoupili na území jižní provincie, ale povede severozápadně do sídla místní čamy Tej Či, kde se nachází i most přes jeden z přítoků zmíněné Měsíční řeky, přes který je doporučováno přecházet na západ provincie a současně se zbytečně netoulat okolo trosek Ziangu, dávného, dnes opuštěného a zapečetěného, císařského města. Jde nejspíše o nařízení, které usnadňuje přehled o pohybu cizinců. Nedá se nic dělat, směřujeme tedy do Dilče.
V noci přespáváme na jednom z odpočívadel asi půl dne cesty před vesnicí Sankešu. Při hlídce Musky nás vyruší příchod slepého zbloudilce, který se nám představuje jako Ču Li, houbař ze Sankešu. Vypráví nám nesrozumitelný příběh o nějakém temném místě, na které nedopatřením zabloudil a následně oslepl a nepamatuje si na podrobnosti. Na jeho zádech nacházíme kruhovité zranění od jakýchsi červích čelistí a já získávám přesvědčení o tom, že v něm mohou být nakladena vajíčka, neboť se jedná o jeden exemplář podzemní nebezpečné myšlenkové bytosti, se kterou se minkorští horníci občas setkávají. Později se ale dozvídám, že jsem se v tomto pletl.
25. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Brzy ráno bereme slepce s sebou do jeho domoviny, kde očekáváme nějaké vysvětlení a hlavně odměnu za nalezence, kterého bude někdo jistě postrádat.
V poledne se tak setkáváme na nádvoří Tří Stromů s místním starostou Kaem, který nám společně s rodinou Ču Liho děkuje za naši pomoc. Dozvídáme se, že v okolních lesích se poslední dobou zatoulává více skřítků, ale Li je první, který je oslepen. Místní lékař Lu Čina s asistencí místního hostinského si s magicky způsobenou slepotou nakonec poradí, ale starosta je nervózní z toho, co se stalo a žádá nás o pomoc. V naší družině převládá názor, abychom se zde už nezdržovali, ale mě láká vidina odměny. Navíc je nám řečeno, že bychom do rozvalin, které se na daném „temném místě“ nachází, nešli sami, ale v doprovodu místního hostinského, dříve dobrodruha Čang Donga a zdejšího mistra bojového umění Rozvážné volavky Šou Leije. Je nám nabídnuta finanční odměna nespecifikovaného množství a navíc si můžeme dle starosty ponechat vše, co v těch rozvalinách nalezneme. To nám stačí k tomu, abychom se zde zdrželi do zítřejšího rána. Starosta mezitím vypravuje posla do Dilče, aby o zdejší iniciativě spravil místního pána provincie, tedy paní, již dříve zmíněnou čamu Tej Ču.
26. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Po poledni dorážíme v počtu devíti ke staré stavbě, která nese prvky arvedanské architektury používané při stavbě hrobek. Zde se nachází myšlenkové bytosti v podobě plazícího se červeného slizu, který jsme i pár minut od tohoto místa potkali a zneškodnili.
Vylákáváme je a postupně všechny pobíjíme. Slouží jako strážci tohoto místa. Alespoň to se mi vybavuje z informací, které o těchto stvořeních mám. Nezabíjí, pouze ochromují a dávají zapomenout. Pomalu se nám tak doplňují detaily příběhu stojícího za zmizením toho skřítka Ču Liho.
Z hrobky následně vychází hlíněný golem, skřítčí strážce z dob před Válkou Mágů. Brání nám ve vstupu a řeč neovládá. Nezbývá nám tedy nic jiného než jej porazit. Boj končí hned na samém začátku po úderu zbraně mistra Leije. Golem se rozbíjí na hromádku hlíny a v ní nacházím vazební krystal, který půjde určitě dobře zpeněžit. Vstupujeme do hrobky a nacházíme staré malby symbolizující výjevy z bitev Arvedanů proti Démonově armádě. U schodiště do nižšího patra pak studujeme malbu zobrazující přátelství arvedanů (nejspíše jednoho z knížat), který si s jedním ze skřítku předává jakousi kovou bedničku o rozměrech knihy.
Níže pak nacházíme starou knihovnu, jejíž ochranná kouzla byla narušena a vše je v rozkladu. Středem knihovny pak prorůstá dříve živý strom, který sahá až na povrch. Byl zničen nedávno kouzly a podle stop, které jsme nalezli a faktu, že mizení skřítků započalo před necelým rokem, se domníváme, že do hrobky dokázal někdo magie schopný proklouznout, zničit tento strom, který možná místo dříve izoloval od okolí a nejspíše si odsud něco odnesl. Mezi skřítky ze Sankešu kolovalo přesvědčení, že šlo určitě o Vnuka jezevců, člena následovníků zlého skřítčího čaroděje Zin Zara, který byl před věky poražen.
Dole v rozpadlé knihovně je nám ponechán čas na průzkum. Někteří vylupují ze zdí ozdobné kování, jiní se probírají sutěmi. Já sám jsem se věnoval získání broušených probuzených křišťálů zasazených ve zdi. Dva z nich dokonce svítili. Přálo mi štěstí a žádný z nich jsem neponičil. Jeden z těch, které byli stále aktivní, jsem předal Linnovi jako jeho část kořisti, protože mě přesvědčil o tom, že společně s jeho schopností pohybovat pouhou vůlí s předměty se tento svítící křišťál stává dobrým nástrojem k průzkumu při našich budoucích snaženích.
Elamis nachází kovovou krabičku, ne nepodobnou té, která je vyobrazena na zdejších freskách. Při zběžném ohledání není jasné, jak se otevírá, jestli vůbec a k čemu vlastně slouží. Shodujeme se nad tím, že zkoumat ji budeme až někde v bezpečí, nejlépe v Jasném svitu.
Opouštíme hrobku a jsme smíření s tím, že její obsah bude zničen, protože zdejší knihy psané ve starém skřítčím písmu až příliš děsí zdejší lid.
Venku před hrobkou nás napadá červ, kterého jsme si dříve nevšimli. Jeho rozměry odpovídají zranění na Ču Liho zádech a nám je zřejmé, že pokud se mu podaří nás kousnout, oslepneme podobně jako onen skřítek. Boj s červem je obtížnější, neboť je překvapivě pohyblivý. Nakonec ale naše šípy a údery našich zbraní ukončují jeho mrzkou existenci v našem světě.
Večer se ocitáme v Sankešu a jsme svědky příjezdu samotné vládkyně provincie Onča s jejím vojenským doprovodem. Poklekáme stejně jako všichni zdejší a čekáme, až s námi bude vedena řeč a až dostaneme svou odměnu. Jelikož se Linn nechápe slova, spadá tato úloha na mě a tak ozřejmuji, co jsme viděli. Po vybídnutí ukazuji, co jsme našli a podobně se zachovají i mí společníci. Jsem velice rád, že Vien zamlčuje vlastnictví probuzeného křišťálu, co jsem mu dal, neboť vzápětí nám je vše vzato jako majetek provincie a jako protihodnota je nám dáno směšných padesát zlatek. Nikdo z nás není hloupý natolik, aby proti tomuto rozhodnutí veřejně protestoval před samotnou čamou. Nicméně nejen ve mě se v tu chvíli vaří krev.
Po odjezdu čamy a jejího doprovodu se dávám do nevybíravé řeči se starostou Kaem, který nám něco slíbil a pak svůj slib nedodržel. Přímo v jeho domě mu pak jako muž s mužem ozřejmím své stanovisko a on mi předává své úspory ve výši šedesáti zlatých. Dohromady to ale nečiní ani třetinu hodnoty toho, co jsme odtamtud odnesli a to nepočítám tu věc, kterou našel Elamis a která může mít řádově větší cenu. Ka nás pohostí a na další cestu nás vybavuje jídlem a pitím. Více v rámci svého dluhu udělat pravděpodobně nemůže a jelikož v jeho domě jsem nezahlédl nic, co by rozdíl vyrovnalo, beru to tak, že si dluh vyberu někdy v budoucnu a nebo mu jej prominu, pokud budu v dobrém rozpoložení.
27. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Po poledni dorážíme do Dilče, hlavního sídla provincie, větší vesnice. Všichni vnímáme ten propastný rozdíl mezi civilizací zde a tou, kterou jsme měli možnost poznat v Horském císařství. Jediné, co se jeho krásám zde vyrovná je palác čamy. Jíme v jednom z místních hostinců a následně vyrážíme dál přes most na jih. Dostáváme se do západní části provincie, na kterou podle informací není upřena taková pozornost ze strany místního vládce.
Za blízkou křižovatkou cest vědoucích jednak na západ do provincie Nan Dan a jednak na jih do provincie Lao potkáváme nečekaně hostinského ze Sankešu, Donga. Ten Elamisovi předává onu kovou krabičku. Údajně se mu ji podařilo ukrást a zaměnit za jinou, takže podle jeho slov nám nikdo v patách nebude. V Elamisových rukou ten předmět podivně zazáří a Dong si je proto jistý, že je předmět ve správných rukou. I když trvdí, že jsme si to zasloužili, jeho skutečná motivace je nám skryta, ale z toho, co víme o jeho minulosti dobrodruha, je možné, že nám i lidem ze Sankešu hodně zatajuje. Nechceme být s ním zde moc viděni stejně jako on s námi a tak náš rozhovor rychle končí. Až poté mi dochází, jak podivné jeho chování bylo a jak chabé vysvětlení nám poskytl. Pokud je pravda, že krabičku zaměnil za jinou, znamená to, že je snadné ji rozeznat od původní, protože není jednoduché tak rychle napodobit přesnou kopii jí i ornamentů na ní a nebo nám něco tají a o její podobě byl informován dlouho dopředu. V opačném případě to znamená, že nám po krku jde místní čam, až se to dozví. Ať tak, či onak, není radno se zde příliš dlouho zdržovat a bude rozumné se co nejdříve dostat do jižní provincie Lao.
