9.11. roku 126 nového minkorského letopočtu (849 k.l.)
Po přenocování v hostinci Opeřený zpěv nacházejícím se na Náměstí Císařova úsměvu, jsem byl pozván na oběd k Vienovu strýci Tie Pechovi, z rodiny Jalmos, kterému už Vien stačil říci o mém zájmu zde nakoupit klenoty země zkrášlené zručnými valínskými brusiči.
Dům Jalmos stál na jižním svahu, pod vrcholkem kopce a z jeho zahrady byl velmi dobrý výhled na část města pod námi. Rodina Jalmos si nežila vůbec špatně, což šlo poznat i díky umístění samotného jejich sídla. Měli pomocnou sílu v kuchyni i vlastního zahradníka. Stejně jako má rodina, i Jalmos zajišťovali živobytí nejen svým příbuzným a takové jednání je vždy hodno úcty. Strýc Tie pozval k obědu místního úředníka obchodní správy, ctěného Pho Dej Tó. Mimo něj u stolu nechyběl ani můj minkorský přítel a jeho teta Mi Chin. Byli docela zvědaví a pan Pho chtěl slyšet i o mém zaměstnání v Minkoru a rodinné situaci. Byl jsem si vědom toho, že nemá důvod mi důvěřovat, byť se za mě třeba Vien a jeho strýc přimluvili a tak jsem úředníkovi odpověděl na vše, na co se ptal. Asi pochopil, že jedná z váženým trpaslíkem, který si nemůže dovolit pošpinit jméno své rodiny a tak mi vzápětí již v soukromí potvrdil, že to spolu nějak vymyslíme. Nechci zabíhat do podrobností, ale jasné je, že jak rodině Jalmos, tak i pánovi Pho, jsem zavázán.
Následující odstavec ve skutečnosti v Tharunově deníku není, ale kdyby mohl, napsal by jej takto:
Odpoledne jsme se zastavili s Vienem u domu šedého skřítka Rogiho, který stojí ve Valíně na samém vrcholku, v knížecí části města. Vyskládané dary, zapálené svíčky a modlící se skřítčí žena jasně dokazovala, jak ctění jsou Zin Dajové mezi místními, i když jsme měli informaci o tom, že se ve svém domě Rogi již dobrých dvacet let neukázal. Po zaklepání nám nakonec otevřel člověk, stařec, a podle mého očekávání na nás neměl moc času a snažil se nás odbít, pravděpodobně stejně jako naše mnohé předřečníky, kteří jako my možná doufali, že by se skutečně něco cenného mohli dozvědět. Nicméně Rogi přítomen nebyl a jediné, co nám bylo dovoleno učinit, je zanechat vzkaz pro případ, že by se ctěný šedý skřítek ráčil ve svém domě ukázat. To jsme nakonec zavrhli, protože se to jevilo jako ztráta času.
Večer byl pak do domu Jalmos pozván ještě Elamis a později jsme se dozvěděli, čím si to zasloužil. Strýc Viena Tie Pech byl uznávaným astrologem a čarodějem a podle všeho měl jakousi věšteckou vizi, ve které vystupoval Elamis jako posel se zvláštním vzkazem pro ještě zvláštnějšího adresáta. Měl doručit krabičku s jedním docela vzácným fosforeskujícím broukem na místo jednoho pohřbeného v albirejském hřbitově. Krom jména nebožtíka toho více Elamis nevěděl, ale proč nevyhovět, když máme cestu přes Albireo?
11. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Situace okolo koupi broušeného křišťálu se vyvíjí slibně. Setkal jsem s nejmenovaným úředníkem zodpovědným za dovoz měchovského křišťálu a zajistil jsem jednorázovou výjimku k odkupu nepatrného objemu jím dováženého zboží. Taktéž jsem měl možnost hovořit s jedním z místních brusičů a upřesnit mu požadované parametry. Dodatečná práce na polotovarech započala a jestli vše půjde podle plánů, měl bych zde být hotov již 14.11. Odchod z Valína pak neplánuji nějak dál zdržovat. Už tak jsem si zde vybral mnoho času, zatímco zbývající společníci na mé cestě nemají na zdržení žádný zájem.
Při večeři v Opeřeném zpěvu se k nám nečekaně připojil jinak po celý čas v domě Jalmos studující Vien a za zpěvu jakéhosi danérského barda a hobití zpěvačky nás všechny pozval na delší večerní procházku po valínském předměstí.
Následující odstavec ve skutečnosti v Tharunově deníku není, ale kdyby mohl, napsal by jej takto:
Ve skutečnosti byl Vien kontaktovaný záhadnou osobou, která mu propašovala do jeho brašny dřevěnou truhličku s uzavřenou vázou, ve které byl, jak jsme se později dozvěděli, magický obsah schopný otevřít bránu do stínového světa podobně, jako to dokáží Zurkské vázy. Vien hovořil o vzkazu, který nás má dovést k šedému skřítkovi San Žinovi, pokud budeme sledovat sojku a tam, kam nás dovede, otevřeme onu vázu. O San Žinovi jsem mnohé slyšel. Nejen mezi skřítky to byla živoucí legenda, mocný theurg, šedý skřítek, který měl žít v době Zlatého Císařství, kdy skříci válčili s Kharem Démonem, ještě před tím, než byl roztržen kontinent. Citovaný vzkaz ale Vien zničil a my měli mnoho důvodů si alespoň myslet, že je to léčka odkazující se na varování, které nám dříve přednesl Aldor. Ale byli jsme ve Valíně, který se jevil bezpečným, a vědomí, že by to přeci jen mohla být pravda, nás přesvědčilo, abychom do toho šli. Po delším blouděním na periférii Valína v místních parcích jsme nakonec na onu sojku skutečně narazili a její podivné chování jasně prozrazovalo, že nejde o náhodu. Ta nás nakonec dovedla na místo, kde jsme byli svědky zajímavé situace, aniž by nás v tu chvíli napadlo, že to má něco s onou sojkou a San Žinem společného.
Při procházce na kraji řemeslnické čtvrti, která byla krátce před půlnocí klidná – místní dílny zely prázdnotou, skladiště byly zamčeny a pokud zde někdo i bydlel, jistě už spal, aby mohl brzy ráno vyrazit zase za každodenní prací – jsme míjeli jednu boční slepou uličku, ve které postávala skupina chudě oblečených skřítků. Pět proti jednomu – očividně si vyřizovali nějaké účty. Nebýt Linna, možná bychom to nechali být a šli dál, ale on se do toho evidentně chtěl míchat. Já byl názoru, že máme svých problémů dost a netřeba řešit problémy druhých, kor když do nich dobře nevidíme.
Stačila ale chvíle, aby nám došlo, že je zde opravdu něco špatně. Nebyl to férový boj a ten, na koho si těch pět došláplo, projevil velkou odvahu. Vien si pomocí magie získal jejich pozornost a Elamis svým hlubokým hlasem, který naháněl až hrůzu, donutil jejich vůdce kleknout na zem. I méně stačilo k tomu, aby se dali na zběsilý úprk. Ostatně byli jsme tam všichni, i Pančo se svou sekerkou, Muska s oštěpem a i Strnad, který měl celé té procházky po krk, by jistě rád do někoho zabořil ostří svého meče, nehledě na to, kolik problémů by nám tím vzniklo.
Zachráněný Jen Čin nás měl za hrdiny a byl nám neskonale vděčný. Hovořil o dluzích svého otce Ji Čina, které si údajně vymyslel jeden místní lichvář a o tom, že Tygří spáry, místní gang, který jsme zahnali, si právě najal onen podvodník a že už několik let jejich živnost, prodej ryb, okrádají až na kost a tak rodina Činů žije ze dne na den jen o vodě a chlebu. Vůdce Tygřích spárů, jistý Su Xuan, ten který před námi pokleknul, je z nich ten nejhorší a tyranizuje jejich rodinu už dlouhý čas. Snad až na Linna se do toho z nás nikdo nechtěl více namočit. Nebyl to náš problém. Ale po té, co Vien uzdravil Jenovi zraněnou ruku, se ten mladý skřítek zmínil o nemocné sestřičce a to už bylo jasné, že bude Linn zachraňovat život ještě jednomu skřítkovi ten večer. Nechtěli jsme ho nechat jít samotného, kor když se někde potulovali ty skřítčí rabiáti a tak jsme ho doprovodili k domu Činů.
Otec Čina tam tvrdě spal, omámený chlastem, kterému údajně od smrti jeho ženy už dlouhá léta propadal. O celou jejich živnost se tak zřejmě opravdu staral mladý Jen. Nešlo toho mladého skřítka neobdivovat. Všichni si nejspíše říkali, proč už se svou mladší sestrou, nebo sám, z toho neštěstí neodešel, ale rodina je rodina, tu si nevybíráme, ať už je jakákoliv.
Vien prohlédl jeho mladší sestru a pak si s Jenem vážně promluvil o tom, co by měla jíst, jak by se měla chovat a na co by si měla dávat pozor. Dal mu i pár drobných, aby ji koupil boty a domluvil mu, ať je na ni přísnější. Ukázalo se totiž, že je nemocná spíše kvůli své hlouposti a rozmazlenosti. Poté jsme se s Jenem rozloučili a plánovali se vrátit zpět do města.
Následující odstavce ve skutečnosti v Tharunově deníku není, ale kdyby mohl, napsal by jej takto:
Jenže to se u Činova domu objevila ona sojka, kterou jsme považovali již za ztracenou, když jsme se raději před tím rozhodli pomoci Jenovi, než ji sledovat dále, kam letěla. Následovali jsme ji kousek za potok, u kterého stál dům Činů, a tam se posadila na větev staré jabloně.
Došlo nám, že jsme součástí jednoho z příběhů, které se tradovaly o šedých skřítcích, o tom, jak se s nimi jeden setkal až poté, co ukázal, že má dobré srdce. Když Vien otevřel vázu, která v každém z nás probudila silné radostné vzpomínky, málo kdo z nás ještě pochyboval, že brána do stínového světa, která se před námi zjevila, vede skutečně k San Žinovi.
Bylo pro mne obtížné udělat krok kupředu, se kterým Linn neměl žádný problém. Mě se totiž vybavila vzpomínka na ty, kteří na mne v Minkoru čekají. Vzpomněl jsem si na osobu, která byla příliš ušlechtilá, aby mi bránila odejít a osobu, která mě ještě nemohla začít milovat, i když já ji miluji více než všechno zlato na světě. A teď jsem měl vstoupit do světa stínů, odkud se mnozí zkušenější už nevrátili. Měl jsem udělat krok do neznáma a tím riskovat, že neuvidím už nikdy svou rodinu.
Elamis vstoupil jako druhý a tím mě přesvědčil, že se za synkem výběrčího daní ukrývá silný duch velkého dobrodruha. Raději jsem proto moc nepřemýšlel, když jsem vstupoval za nimi. Byl jsem zodpovědný i za Linna a možná bych velmi litoval, kdybych se jen díval na znovu se zavírající bránu. Netuším, co přimělo i oba hevreny a Strnada vstoupit za námi, když pro ně musela být představa stínového světa možná ještě hrozivější než ta má. Možná k nám cítili jakousi loajalitu a nebo jen nechtěli být zbabělci. Já chtěl znát odpovědi.
A těch se nám nakonec dostalo. Ocitli jsme se ve snové krajině vysoko v oblacích, kde se vznášeli jako ptáci ostrovy navzájem spojené dlouhými mosty. Všemu dominoval veliký s bílého kamene postavený palác. Nic z toho nás ale nezajímalo tolik jako malá postavička, která se objevila před námi. Byl to šedý skřítek, San Žin, což jsme všichni věděli dříve, než se nám tichým hlasem představil.
Varoval nás, že naše tváře jsou známy ve světě stínů. Společným vzpomínáním jsme se dobrali toho, že zlobr, před kterým nás Aldor zachránil, zřejmě po svém zániku v podobě jakéhosi vědomí putoval zpět do stínového světa a společně s tím tam přinesl i vzpomínku na nás a Aldora.
San Žin nám slíbil, že se pokusí onu vzpomínku udělat nedůležitou, zaměnitelnou. Asi bych tomu více rozuměl, kdybych chápal to, jak funguje astrální magie a jakými proudy tečou veškeré informace. Nedokázal jsem si ale představit nikoho tak schopného v tomto oboru, jako právě jeho. Naše osudy byly v nejlepších rukou.
Utvrdil nás v tom, že Aldor patří skutečně mezi Prastaré, jak je Zin Daj označil. A že ať už mu pomůžeme a nebo ne, jsme ve velkém nebezpečí a že jediné, co nás může vyvázat z toho, do čeho jsme se namočili, je vyhovět Aldorovi co nejdříve. Měli jsme pochyby o tom, jestli je moudré někomu takovému pomáhat, nehledě na naše životy, ale San Žin nám sdělil, že naše jednání a případná pomoc Prastarému, nepovede k horšímu, než k čemu se stejně nevyhnutelně schyluje. A že jediné, co je teď jistě v sázce, jsou naše životy a pokud máme jen tuto jistotu, zbývá nám jen jediná rozumná možnost. Jít dál na západ a doufat, že skrze přívěšek na krku Musky nás Aldor dovede k místu, kam máme dojít. Do té doby nad námi San Žin prý bude maskovat stopy a tím nám snad dá dost času na to, abychom přestali být součástí něčeho, čemu přesně nerozumí ani taková legenda, jako je on sám.
Jistě že jsme měli mnoho otázek a chtěli jsme tomu rozumět, znát budoucnost, ale on nám sdělil, že více než na tom, co učiníme, ovlivní naše životy to, co si budeme od Aldora přát za naše služby. San Žin nám odmítl říci více z důvodu, že prý nejsme na odpovědi připravení, protože sebou takové odpovědi nesou zodpovědnost a já uznávám, že pokud je jeden bezmocný a má zodpovědnost, může nakonec skončit podobně jako Jen, kterému jsme ten večer pomáhali. A když se Pančo při našem odchodu San Žina zeptal, jestli pro nás nemá nějakou poslední radu, řekl něco, co mě znejistělo. Řekl, že se máme držet Elamise, protože za ním stojí ti, kterým můžeme důvěřovat. Mohl tím myslet Soudce, kterého Elamis uctívá, tedy Sedmnáctku. Určitě tím nemyslel Elamisovy příbuzné urozené ze Západní dálavy, protože důvěra je to poslední, co bych někomu takového statusu přisuzoval. A nebo to byla jen taková hádanka, slovní hříčka? Myslel nás? Že můžeme důvěřovat jen sami sobě? To ostatně říkal i Aldor.
Ať tak, či onak, ocitli jsme se zpět na dohled Činova domu. Sojka byla pryč, truhlička s vázou též. Odcházeli jsme zpět s mnoha myšlenkami. Pamatuji se, že Elamis Vienovi děkoval za tuto velkou zkušenost a vzhledem k tomu, že Linn, Elamis i já jsme se dohodli, že spolu budeme cestovat až do Rilondu, měl jsem z toho dobrý pocit. Začal jsem si těch dvou vážit a chtě nechtě jsem je začal považovat za své přátele. Je pravda, že jsem se něčeho takového chtěl vyvarovat, ale vše, co jsme zatím prožili, prostě nešlo zapomenout.
Pamatuji si, že tu noc mě poprvé napadlo, že bych si dokázal představit, že až se jednou třeba společně vrátíme do Minkoru, rád bych je představil své rodině.
12. 11. 126 n.m.l. (849 k.l.)
Obědvali jsme společně a minulý den nám ležel v žaludku. Byl to Elamis, kdo prohlásil, že bychom měli Jenovi pomoci více a že to pro nás není až takový problém. Vzpomněl totiž Anga a školu, kterou chtěl v Do Kun Dó znovu otevřít a Jen hovořil hodně o tom, jak by se chtěl bojovému umění více věnovat, ale kvůli rodinné situaci na to nemá ani čas, ani prostředky. My jako faktičtí spoluzakladatelé školy Čtyř větrů jsme ale mohli doporučit Angovi Jena a poslat společně s ním i dopis s žádostí, aby se Ang o Jena a jeho rodinu postaral, dal jim střechu nad hlavou a práci, kterou by si to zasloužili. Vím, že alespoň v případě Jena by to fungovalo. Jeho otci by to mohlo pomoci, změnit místo, pryč od vzpomínek na svou zemřelou ženu, pryč od dluhů a vymahačů. A co se týče malé Kwai, ženská ruka chybí v každé domácnosti. Byl to dobrý nápad a tak jsme to tak i učinili. Moudrá slova Elamise a domlouvání Linna nakonec Jena přesvědčilo, aby naši nabídku přijal a udělal vše proto, aby svou rodinu dostal do Do Kun Dó. Věřil jsem tomu, že to opravdu dokáží. S tím jsme se s ním rozloučili a při zpáteční cestě se na něj určitě přijdeme podívat.
Následující odstavec ve skutečnosti v Tharunově deníku není, ale kdyby mohl, napsal by jej takto:
Po tom všem jsem měl mnoho výčitek, obav z toho, jestli to, co dělám, je správné. Chtěl jsem být lepším. Myslím, že za to může právě setkání se San Žinem. Přeci to se o šedých skřítcích vypráví. Že v druhých dokáží probudit soucit, zájem o druhé, lepší já. Vždyť jak jinak vysvětlit tu radost, kterou jsem měl z toho, jak jsme pomohli Jenovi a jeho rodině? Dříve, kdyby mi bylo řečeno, že něco takového budu dělat, dotyčnému bych se vysmál.
Samozřejmě… Jak šly dny dál, tahle vzpomínka bledla a s ní i to dobré, co v nás setkání se San Žinem probudilo. Něco ale vzít zpátky už nešlo. Naštěstí.
