Jasný Svit.
Sedím na pivu se Strouhankou a bavíme se, jako bych odsud ani neodešel a netoulal se někde víc než půl roku. Jestli za to může Ludvík, pivo, tohle město… nevím. Ale docela mi to tu přirostlo k srdci, i když jsem na jiných dálavanských místech strávil mnohem více času.
Třeba je tím, že se po dlouhé době někam vracím… Nebo se na mě předchozí putování otisklo a já jsem teď rád, za příjemný den během svátku Zimních duchů.
A přitom to začalo tak obyčejně. Najatý jako stopař a svaly do plání nad Minkorem. Nakonec z toho byla skoro obchodní válka, a stačili jsme zachránit vesnici a ulovit zlého lva. Ale příroda a duchové tam byli zajímaví a přátelští. Klidně bych se tam ještě někdy vypravil.
Tam jsme se mohli klidně rozejít, ale dohnala mě minulost v podobě Musky a půjčil jsem Tarunovi nějaké peníze… Hevren půjčuje trpaslíkovi! Moji předci se musí obracet ve svých hrobech. Možná je trochu uklidní, že Minkorští trpaslíci mají rádi ty ze Zelanů asi tak stejně jako mi.
Následovala nabídka společné cesty, rychlejší a možná i bezpečnější… teď u piva se tomu už můžu smát.
Lesní bestie ohrožující svatyni a pocestné, a to jsme teprve vyšli z města. Moji společníci, spolu s pomocí několika trpaslíků, sice jednu udolali, ale Muska v lese zahlédla ještě jinou. Za sebe bych tam jen nerad zůstával.
Trpaslíci mají v horách krásnou zemi, nikoho do ní ale nepouští. Všude jen: „Držte se na cestě!“ Takže jsem neměl moc šancí jí poznat. Jediným rozptýlením pak byl lov na gobliny, pronásledování vrahů a boj s rarachem. Ale ten stál zato. Už chápu, proč ho moji lidé raději vždy zabíjejí z dálky.
Dál jsme putovali skrz hory, nyní už na území skřítků. Zákazy byly pryč, a my jsme mohli, v podstatě, kam jsme chtěli. Možná proto si nás brzy našla další příhoda. A tak, potom co jsme strávili poslední chvíle s jedním starým poníkem, jsme přislíbili pomoc s hledáním ztraceného syna. Více už ale o tom neřeknu. Ti, co vidí do mého nitra, vědí. Zbytek má smůlu, protože nám bylo několikrát řečeno, že i pouhá zmínka nás může přivést do nesnází. Snad můžu říci, že jsem potkal moudrého ducha, strážce místních hor a tak vím, že Skřítčí vrchy jsou v dobrých rukách.
Další cesta, za Věndelínovou rodinou, nás dovedla do malé vesničky a k další práci. Vloupání do hrobky, ovšem pod dohledem syna a dědice zemřelého, mě stálo něco krve a bolesti. Dvě rány v boku a otrava od kočičího strážce není nic moc. Naštěstí si mě nenechala padnout, Žábo. I když ostatní tvrdí, že mě vyléčil skřítčí nápoj. Možná je pravda obojí.
Později jsem taky kryl Strnada a Musku, když se vydali do hrobky znovu a odnesli si několik dalších cenností. Klid mrtvého už byl stejně narušen a věřím, že těch pár látek a sošek postrádat nebude. Nám se naopak nové pláště hodí.
Ve Valíně Věndelín/ Vien, pořád nevím, jak mu mám říkat, navštívil své příbuzné. Byl tam s ním i Tharun a Elamis. My ostatní jsme se jen tak potloukali kolem, než jsme byli, skrze skřítka, velmi tajemně a podezřele kontaktováni. Vše vyústilo v noční procházku a pomoc rodině místního rybáře. To se ukázalo být zkouškou, a po jejím splnění jsme se dostali do světa duchů. Ostatní tak nakrátko zažili něco podobného, co prožívám já, když s tebou rozmlouvám. Setkali jsme se s moudrým skřítkem, a to je znovu všechno, co prozradím.
Po návratu do našeho světa jsme pokračovali dále. Zůstali jsme na území skřítků, jen jsme hory vyměnili za les.
Zlatý les. Nikde jsem neviděl víc duchů, zvířat a rostlin na jednom místě. Krásné místo. Zároveň plné temných tajemství a vzpomínek. Dědictví dávných válek. Události s nimi spojené si nás rovněž našli. Záchrana oslepeného skřítka a pomoc s očištěním zlého místa. Boj se starým hliněným strážcem, obřím červem a objevení dávných tajemství. Radost mích společníků zkalilo setkání s místní vládkyní, která většinu získané kořisti zabavila.
K Elamisovi se ale jeden její kus nakonec vrátil. Způsob navrácení z rukou skřítka Čang Donga však vzbudil více otázek než odpovědí. Příliš jsme tedy neotáleli a vydali se dál.
No, nebylo nám dáno dojít bez další zastávky až do Svitu. Ze záchrany zraněného starosty se vyklubalo spiknutí temných čarodějů, skřetů a zlých duchů. K tomu se přidala i záchrana našeho uneseného léčitele. V jejím průběhu musel zakročit Elamis, skrze svého boha jako už několikrát předtím, jinak bych možná zbil cenného spojence. Za sebe jen mohu říct, že bych svá slova volil jinak, nebo vůbec žádná, kdybych věděl, o koho se jedná. Přeci jen, jinak se chováte k člověku, který září vnitřním jasem, a jinak k otrhanci, který neprojeví špetku vděku a pouze rozkazuje.
Nakonec jsme po urputném boji, téměř beze ztrát, zvítězili. Já sám, a myslím, že podobně to cítili i mí společníci, jsem byl ale dosti otráven. Přišlo mi, že jsme se stali hračkami k uspokojení rozmarů starého skřítčího mistra, který alespoň tušil víc, než nám o celé věci řekl. Navíc, z jeho rozhodnutí, zrádce a spolu únosce našeho Věndelína, v podstatě volně odešel.
Alespoň skrze našeho druhého spojence, orčici, která rovněž rozmlouvá s duchy, a velmi se liší od svých příslušníků z plání, jsem nalezl krásné místo v lesích. Zde jsem strávil nějaký čas v rozmluvě s duchy lesa, kteří mi svěřili jedno ze svých tajemství.
Pak už jen stačilo překročit řeku, dát vale mistrovi, který prchal před následky svých činů a pomalu dojít do Jasného Svitu.
Takže se vracím k tomu posezení nad pivem s Ludvíkem Strouhankou. Ten mi mimo jiné prozradil, že měl nezvanou návštěvu. Což taky vysvětlilo, proč se ke mně nejdřív vůbec nehlásil.
Byli dva a přišli v noci. Hevren a někdo další. Po troše doptávání jsem zjistil, že by to mohli být moji staří známí, Markoš a ti další, které hledá i Muska. Celé to bylo zvláštní a půjde o něco hodně zkaženého. Přesto to byla zajímavá informace. Následující den, když jsem to všechno vypověděl své příbuzné, jsme spolu přemluvili Elamise, aby se šel pozeptat místních konšelů. Mohl zjistit ještě něco dalšího, s větším úspěchem než kdybych se šel ptát já nebo Muska. S ní a se Strnadem jsme pak strávili noc u ohně. Něco popili a vůbec se bavili. Vranislav je vůbec taková záhada… ale správný kumpán, když se naskytne příležitost.
Překvapivě největší atrakcí se stal Tharun. Nejdřív přebral, svérázné léčebné metody našeho skřítka mu také nepřidaly, jakož i následná péče o jeho bezpečnost. I když je Věndelín asi třikrát straší než já, někdy se chová jako dítě, na které zprvu vypadá. Všechno to skončilo ranní rvačkou, vězením a ostrým rozhovorem mezi nimi dvěma. Když jsem si to celé vyslechl, bylo my trpaslíka dost líto. A mí předci už zase chřestí kostmi…
Nyní nás čeká nový den a hledání lodi, která by mířila až do Albirea a brala poutníky. Někteří by tak mohli nahnat trochu času, který jsme zameškali na cestě.
