Maud se ten den nevracel. Sega netrpělivě posedávala u nás a marně vyhlížela jeho příchod. Nakonec po pár snahách nás zvednout ze zadku svým zaštěkáním, se rozeběhla někam pryč. Bylo to podezřelé a všechny nás v tu chvíli napadlo – co když se Maudovi něco stalo?
Přesvědčil jsem Gánju, jakožto taky dobrého stopaře, jestli mi nepomůže jít za Segou. Vyrazili ještě za světla. Vypadalo to, že Sega běží najisto. A s každou ušlou mílí nám docházelo, že půjdeme po tmě, pokud v tom chceme pokračovat, ale už jsem ušli hodně na to, abychom se z prázdnou vrátili. Padla tma. Opravdová tma. Ani s pochodní jsme neviděli mnoho. V jednu chvíli se ozvalo hlasité zakřupání a dupot a z lesního porostu na nás vyskočil obrovský stín, lesní troll. Bylo děsivé, jak nás tak velká a těžká obluda dokázala překvapit. Strhl se boj. Ten tvor si vybral za svou večeři Ganju. Máchal kolem sebe svými mohutnými prackami, odlamoval větve stromů. Bylo těžké s ním v tom terénu a v té tmě bojovat. Až tehdy jsem si uvědomil, že i když je jižan velmi mladý, výcvik v Démonově armádě, nebo život v Bílých horách, ho naučil používat zbraň a dobře se pohybovat. Byl to jiný styl boje, než který razil Filip, ale neméně efektivní. Snažil jsem se Trolla smrtelně zasáhnout, ale nepřálo mi štěstí. Mohlo to skončit jakkoliv, kdyby se Ganja nechoval trpělivě a nenechal trolla naběhnout na jeho sajáru. Pár mocných seků s jeho zbraní nakonec ukončili trollův život.
O to více jsme měli obavy o Mauda. Po chvíli našeho dalšího pochodu k nám ale přiběhla Sega, a evidentně nás chtěla zavést na místo, kde pobývá její páníček. Následovali jsme ji. Dovedla nás do malebné rokle se zurčícím potokem, mechem porostlý plácek. Celé místo působilo tak mírumilovně a bezpečně. Muad potvrdil naše smíšlení o něm – prostě se v lese zapomněl a měl za to, že do rána počkáme. Segu si na dálku přivolal a netušil, jaký to bude mít dopad na naše jednání. Mohl to ale čekat. Fakt, že nás málem zabil troll našemu pohledu na jeho lehkomyslnost moc nepomáhal. Bylo třeba si prostě jen připomenout, že Maud je elfem a nikdy jiný nebude.
Přečkali jsme zbytek noci tam a i když jsme spali jen několik hodin, ráno jsme byli plně odpočatí. Maud se nám po cestě zpátky k ostatním svěřil, že měl jasnozřivý sen, který mu poskytli mocní duchové Zelanských kopců. Tvrdil, že na naší cestě leží pevnost a že tam došlo, nebo brzy dojde k neštěstí a že pokud si tam zajdeme, zachráníme tím něčí život. Nebylo to moc konkrétní, ale nemohu říct, že by mě to o to míň znepokojovalo. Maud se v takových věcech nemýlil.
Ostatním jsme tento elfův podivný sen přetlumočili a nakonec jsme všichni společně s Keksou a Wogarem dál na západ.
Jedenáctého dne druhého měsíce jsme nakonec někdy před obědem došli až do údolí pod Železnou horou, kde se nacházela pevnost – Maudův sen – která spadala pod správu Rilondu a Sněmíku, a strážila cestu skrze Zelanské vrchy, přesněji pašerácké stecky a podezřelý pohyb po nich. Filip s Větvičkou se s někým z pevnosti prý dříve i potkali.
Keksa, Wogar, Větvička a já jsme zůstali v jižním údolí pdo horou a zbylá čtveřice se vydala nahoru zjistit, jestli se Maud nespletl.
Čekali jsme zhruba do čtyř odpoledne, když se vrátil Ron s Maudem a vedli s sebou přeživšího tragédie, či spíše masakru, který se nahoře v pevnosti odehrál. Dotyčný mladý voják nebyl schopen mluvit a když, tak jen blekotal něco o tom, že nemáme kam utéct a že všichni zemřeme. Jeho přesvědčení o tom mě trochu znepokojovalo. Od trpaslíka a elfa jsme se dozvěděli, že nahoře řádila asi nějaká zlá bytost stínů, která umí ovlivňovat lidskou psychiku, živí se mozkem svých obětí a v Danérii něco takového pojmenovali výstižně Mozkoyst. Mohla to být ale klidně i jiná myšlenková bytost. Zaútočila prý v noci, když spali. Proto jsme předpokládali, že pokud se máme bát, bude k tomu vhodný čas, až se setmí.
Filip s Gánjou se šli podívat na severní tábořiště, kde se měla nacházet hlídka, která patrolovala okolo hory. Kvůli válce na jihu jich ve tvrzi i s tou hlídkou zůstalo méně než deset. Filip s Gánjou se vrátili okolo šesté večerní. Měli špatné zprávy. Našli oba dva členy hlídky zabité, stejným způsobem. Jeden z nich měl zabodnutou dýku od svého kolegy v břiše. Sám svou zbraň prý ani nevytasil. To nebylo dobré. Nejen Keksa byl toho názoru, že bychom se měli z tohoto místa vzdálit co nejdále, i kdyby to znamenalo noční pochod Mlžným údolím. A tak se i po krátké váhání stalo. Maud nás s pomocí Filipa a Ganji vedl celkem schůdnou cestou. Pěšina, která vedla ke tvrzi, byla úzká a už delší dobu se po ní pohybovali maximálně osamocení jezdci, když ne pěší. A asi ne čato podle toho, jak byla zarostlá.
Filip se nám taky zmínil o tom, že u zavražděných těl našli někoho z vesnice Mlžné, asi mladého kněze Siomena, jistého Vladka Vladkoviče. Ten se na východ do tvrze vypravil pro pomoc, kvůli hrozbě pirátských nájezdníků ze zálivu, kteří využili války na jihu k vlastnímu obohacení a do zálivu se tak po roce zase vrátili. Hned po setkání s Filipem a Ganjou se rozhodl raději vrátit se do vesnice po svých a informovat o situaci a o nás tamní obyvatele v čele s Michajlem, starým válečným veteránem, který měl nyní na starost bezpečnost jejich vesnice.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Do vísky jsme dorazili za tmy. Celé údolí bylo ponořené do tmy a na klíčových místech hlídali dobrovolníci, sedláci, pasáci, většinou staří mužové, které neodvedli do války. Přirozeně nám nevěřili, ale nakonec jsme je přesvědčili, ať nás dovedou k tomu Michajlovi, se kterým jsme chtěli mluvit o události na Železné hoře.
Michajlo byl zahořklý chlap, který byl ale vděčný za jakoukoliv pomoc a snažil se nás přesvědčit, že na jihu ve válce nic nezmůžeme a že jsme potřeba tady. Já jsem chtěl pomoct. Ostatně, vydali jsme se na západ ne proto, abychom se účastnili války, ale abychom pomohli těm, co válka postihne. A o to tady šlo. Kvůli válce měli tihle lidé problémy.
V noci se už nedalo moc dělat a tak se někteří z nás rozhodli usnout a nabrat síly.
Brzo ráno jsme pak vymýšleli plán. Maud s Filipem vyrazili na jih do oblasti, kde dříve, asi před rokem, Filip narazil na druidy, kterým v něčem pomohl a tak byla šance, že by mu to mohli chtít vrátit. Maud s ním šel proto, aby je pomohl vystopovat a zároveň měl v plánu oslovit místní duchy lesa, jestli o té myšlenkové bestii něco neví.
Já jsem se nabídl, že bych na Filipovi koni mohl zajet do Majákové a optat se na ty piráty. Větvička s Ronem zůstali ve vesnici. Ganja, Keksa a Wogar se společně s přeživším vojákem ze Železné hory vydali po cestě do Rilondu. Neměl jsem jim to za zlé. Cesta na jih už měla být bezpečná a bylo zbytečné, aby zde riskovali, když měli jiné zájmy na jihu. Ganja nám řekl, že se pravděpodobně v Rilondu potkáme, až to tu dořešíme.
Jel jsem tedy do Majákové. Už někdy kolem poledne jsem tam byl. Drželi tam smutek a byli nedůvěřivý vůči cizincům. Krom vesničanů, které vedl jistý Danko Boranič, tam s obrannou vesnice pomáhala i horská skřítka. Její jméno nikdo neznal a jelikož byla němá, asi se ho nikdy nedozvím. Zdržela se tam při cestě na jih, ale tamní si nebyli moc jistí, jestli má v úmyslu jim pomoci, kdyby se piráti vrátili. Většinou vysedávala na kopci nad vesnicí, nebo se procházela po útesech a vyhlížela na západ. Podivná osoba. Podle nějakých řečí a toho, jak vypadala, jsem ale usoudil, že půjde o skřítka, který ovládá pověsté skřítčí bojové umění a proto jsem ji požádal, aby tam zůstala alespoň do té doby, než dojedu pro své přátele. Zdálo se, že mi rozumí a souhlasila. Kromě ní tam byl ještě jeden žoldák, docela sympaťák, který tam trávil čas a nabízel své zkušenosti za teplé jídlo a střechu nad hlavou. Bojko Kovač se jmenoval. Více než obrana města a starosti s opravami ho ale zajímaly místní děvečky i budoucí vdovy, jejichž mužové odešli do války.
Piráti zaútočili na jejich vesnici zhruba před aldenem. Tři muži, kteří bránili svůj majetek a dcery, přišli o život. Dva domy spálili. Nezdrželi se dlouho, uprostřed noci přiběhli a ještě před svítáním odešli. Nepobrali toho moc, neměli koně. Proto se místní báli, že se určitě vrátí. Samotné piráty popisovali jako různou směsici lidí, trpaslíků, i elfů. Kteří nepůsobili jako nějaká organizovaná jednotka, ale zkušeností zřejmě oplívali. Nešlo prý o nějaké začátečníky, ale o chlapy (i dvě ženy), kteří si už prošli nějakými šarvátkami a zřejmě někoho už dříve připravili o život. Také jsme se dozvěděl, že při pobřeží je spousta míst, často špatně přístupných, které nabízí dobrý úkryt pro kotvící loď. Že jde prý narazit na jeskyně, dříve piráty i využívané a bylo tedy velmi pravděpodobné, že jde o piráty, kteří zde i dříve působili a dobře znají pobřeží.
Odpoledne jsem vyrazil zpět a až za tmy jsem se vrátil do Mlžné. Filip už byl zpět, ale Maud zůstal v Zelanech. Prý se na vlastní pěst vydal za starším z druidů, někam na horu Maesir, kde dříve byl Filip a kde měla stát i nějaká stará Sirrilina svatyně. Chtěl tam požádat saly o pomoc. Mělo se tam totiž nacházet i nějaké posvátné místo, starý háj.
Ron mezitím obešel celou Mlžnou, vzdálené usedlosti a přesvědčil většinu místních, aby přišli k potoku do staré stodoly, kde jsme přespávali a následující noc přečkali kvůli bezpečnosti tam. Bylo to rozuné. Jestli se tam měl mozkoyst objevit, nebylo dobré, aby někde zůstaly osamocené rodiny, které bychom nemohli chránit.
Noc z dvanáctého na třináctý klidnový den byla krušná. Starší muž žijící na jižním svahu vesnice totiž odmítl noc přečkat ve stodole, protože jeho žena byla velmi nemocná a nemohoucí. Byl mozkoystem napaden. Podle slov Rona a toho, co jsem pak viděl, dokázala ta bytost oblbnout starce natolik, že stáhl za živa svou ženu z kůže v domění, že ji pomůže a když mu pak hrůznost jeho činu posléze došla, byl tím naprosto ochromen. Ron údajně ukončil jeho trápení. Nevím, jestli bych toho sám byl schopen, ale tváří v tvář tělu starcovy ženy jsem to Ronovi nezazlíval.
Na domě těch dvou zemřelých podle Rona i Větvičky leželo zlé kouzlo a proto jsme se rozhodli dům raději spálit a těla pohřbít. Místním, kteří si následně všimli ohně, jsme nevyprávěli detaily, abychom je zbytečně nestrašili a tím neposilovali tu zlou stínovou bytost. Přesně o to ji nepochybně šlo. Sami jsme si ale po tomhle zážitku nebyli jistí, jak velkou šanci máme proti něčemu takovému. Noc jsme probděli a k ránu přiběhl zadýchaný Maud.
Znal pozici místa v Zelanech, kde by se ta bytost mohla ukrývat. Zároveň nás informoval o tom, že se na Maesir setkal s kněžkou Sirril, která mu řekla, že máme počkat v Mlžné, že by mohla přijet z Majákové pomoc. A vskutku, ještě dopoledne se objevil jezdec Radzim Welkowski. Už jsem o něm dříve zaslechl. Pocházel z Erinu a dříve byl členem Keledorského spolku dobrodruhů. Na první pohled to byl zcestovalý bard, který ale vlastnil podle všeho kvalitní meč a kterému asi ona Sirrilina kněžka vnukla sen, že je tu potřeba a toto volání on vyslyšel. Působil sebejistě a nebyl, tak jako my, dotčený tím, co se stalo v noci v Mlžné. Působil jako čerstvý vzduch v zatuchlé kobce. Jeho optimismus nás všechny trochu obrnil vůči souboji, ke kterému jsme se odhodlávali. Vyrazili jsme tam ještě tentýž den doufaje, že tu bytost nalezneme ještě před soumrakem a ukončíme její bytí.
Cesta nebyla příjemná. Staré stromy, zkroucené kořeny, mokřady. Rozhodně ne místo, dke byste s někým chtěli vést boj. Každou chvíli na nás mohlo něco vyskočit a překvapit nás. Cesta k troskám nějaké, zřejmě arvedanského, stavení se ale obešla bez boje a my jsme tak měli možnost zahlédnout sloupec kouře od malého ohniště mezi zídkami a podivné osoby muže, který tam, zdálo se, žil. Nepůsobil ale jako bytost stínů. Spíše jako pomatený muž, který žil dlouho o samotě, jen se svými myšlenkami. Bylo těžké z něj dostat nějaké informace, ale dalo by se říci, že nám potvrdil, že mozkyst tohle místo navštěvuje. Chvíli jsme pártali v okolí po stopách, zkoušeli z něj něco vymlátit, ale poheld na toho žalostného muže, byl k nevydržení a nikdo z nás neměl chuť ho bít, abychom z jeho chorého mozku dostali něco kloudnějšího. Uprostřed tohoto našeho snažení jsme začali podezírat jeden druhho. Celá situace byla napjatá. Filip s Ronem měli za to, že ten netvor posedl Maudovu mysl. Maud měl za to, že on jediný je při smyslech a já si mezi nimi neuměl vybrat. Stejně jako Radzim jsme byl toho názoru, že je třeba se hlavně uklidnit a sklonit zbraně. Podařilo se a začali jsme konstruktivně přemýšlet.
Ron si pak všiml staré studně nacházející se kus stranou a nejen jeho napadlo, že by se ta bytost mohla ukrývat právě tam. Připravili jsme si zápalnou láhev, založili šípy a Filip to šel prozkoumat. Následný souboj proběhl velmi rychle.
Něco z té studny vyskočilo, zahlené v roztrhaném plášti. Ostrá krátká zbraň té potvory zaskřípala o Filipův štít. Maud s řevem zahodil luk a začal se bezmocně svíjet na zemi. Všichni jsme uctítili mysl něčeho cizího, strach, který se snaží ochromit náš rozum a přesvědčit nás, že je boj předem prohraný. Snad díky Rytířovi přízně se mi podařilo zachovat chladnou hlavu. Už přesně nevím, kdo zasadil té stvůře finální ránu, ale bylo to jen pár vteřin, kdy vydechla naposled. Na zemi se válela její obřadní dýka jedinečného tvaru a všem nám bylo jasné, že je nebzpečné ji zvedat ze země. Někteří z nás ale byli zvědaví.
Stmívalo se a měli jsme v plánu se co nejdříve vrátit zpět do Mlžné a tamní lidi uklidnit, že onen netvor je už nebude ohrožovat. Bylo ale otázkou, zda se nepokusit pomoci tomu bláznivému muži. Jeho stav mohl být způsobený tou potvorou. Mě osobně nebyl jeho osud lhostejný.
