Záležitosti v Mlžné jsme vyřídili rychle. Radzim Welkowski nás opustil s omluvou, že spěchá do Východní Dálavy a my jsme sdělili vesničanům, že se není již čeho obávat. Pomatenec, kterého jsme v mokřadech nechali, byl pravděpodobně nějaký jejich dřívější soused a rychtář přislíbil, že za ním někoho pošlou a pokusí se ho přesvědčit, aby se do vsi vrátil.
My jsme už na nic nečekali a vydali se dál na západ do Majákové, pomoct tamním s piráty.
Shrnu to stručně. Díky němé skřítky, ze které se vyklubala pouze málomluvná skřítka, jsme odhalili, že ve vesnici je komplic pirátů, který se vydává za jednoho z žoldáků a zdarma se na účet rychtáře Olivy opíjí v tamním hostinci U Klepeta. Šlo o Bojka Kovače, který přesvědčil mladého nevolníka Aleksu Budara sloužícího na Majáku, aby pirátům kotvícím u malých strůvků severně od poloostrova skrze maják předával jednoduché zprávy o tom, kdy je možné na Majákovou zaútočit a kdy je třeba se stáhnout.
Kovače jsme skřípli a i když ho někteří z nás chtěli na místě popravit, připomněl jsem jim, že nejsme samozvaní soudci a že ho můžeme předat do rukou spravedlnosti. Díky tomu nám prozradil, že piráti zakotvili u pobřeží severně od Železného potoka a tam jsme se taky ještě v noci z 15. na 16. klidna vydali. Ukázalo se, že piráti jsou hned za mostem a že zaútočili na tamní trpasličí správu provazového mostu vedoucího přes peřeje Železného potoka. Dva trpaslíci za to zaplatili životem a ohnivá čarodějka na straně pirátů celý most při našem pokusu ho překonat zničila.
Zahnali jsme je až k lodi, ale bylo už pozdě, odplouvali. Na jejich straně byli dva mrtví. Obzvláště Ron byl odhodlaný piráty pronásledovat i po moři a rychle jsme se proto vrátili do Majákové, kde jsme další den ráno dostali k dispozici tamní plachetnici a tři zkušené rybáře, kteří nás dostali na moře. Díky Maudově schopnosti rozmlouvat se zvířaty jsme se díky ochočeného sokola dozvěděli, že pirátská loď s poničenou plachtou zakotvila na protějším pobřeží a vydali jsme se proto tam. Ukázalo se, že byli rychlí, i v opravě a že se pohybují rychleji, než můžeme my. V přístavní vesnici Solná jsme v tamní krčmě narazili na jednoho z pirátů, který se s nimi rozhádal a nechtěl s nimi pokračovat dál. Šlo o Leonyda Kučmu a skončil v pranýři s uříznutým uchem a pravděpodobně záhy po našem odplutí zemřel.
Rozhodli jsme se piráty nakonec nepronásledovat, protože naše šance na jejich úspěšné dopadnutí byly malé a válka na jihu si brala další životy nevinných. Byl jsem rád, že se mnou Filip souhlasí. Majákové jsme pomohli, pirátům jsme zatopili, připravili je celkem o čtyři kumpány a tím jsem to bral za uzavřené. V zálivu jsme pak byli zastaveni rychlou válečnou lodí která plula pod vlajkou královského rodu Gwendorů. Ukázalo se, že jde o příslušníky královské gardy a to mohlo znamenat jen jediné. Král Eranis, který opustil Danérii připlouvá do Rilondu. Informovali jsme je o pirátech a oni nám sdělili, že je už dopadli a putují do šatlavy v Solnohradu. Maťo Brankovič, který s námi jednal, nám dal za odměnu několik desítek danérských tolarů z královské pokladnice a rozloučil se s námi. Zpět do Majákové jsme přibrali trpasličího obchodníka ze Solné a po vyřízení našeho úspěchu jsme vesnici u majáku opustili ještě téhož dne na večer.
V Rilondu jsme byli kolem poledne 18.2. a ubytovali jsme se na východním břehu Durenu v Mučanské Vinárně. Dozvěděli jsme se, že král skutečně přijel a že je ve městě i jeho syn Eralis a že večer u Markraběcího paláce bude slavnostní přivítání, čehož jsme se chtěli účasnit. Také jsme se chtěli zbavit čepele nalezené u Mozkoista, která přidělávala Ronovi vrásky a možná se více poptat na to, co jsme viděli v Zelanských vrších v té jeskyni s minotaurem. Ostatně jeho rohy jsme vláčeli celý ten kus cesty a taky jsme si od nich slibovali nějakou pár zlaťáčků na výdaje ve městě.
