Cesta přes Zelany

Sintar byl jen takovou krátkou zastávkou v naší cestě dál na Západ. Skřítek Keksa tam obešel pár svých obchodních kontaktů, možná navázal nějaké ty nové, Filip s Větvičkou a s Ronem se snažili zjistit, co je zač jeden prsten, který našli u jednoho Sukova muže na té lodi. Věděli, že je magický, ale nepodařilo se jim zjistit, jak přesně a Ron považoval za riskantní ho mít u sebe. Nakonec ho tedy za pár zlatých raději prodali.Poslední den měsíce chladna jsme tak už večer odjížděli pronajatým dostavníkem na západ do Železných dolů. Nechtěli jsme ztrácet moc času. Už tak jsme se zdrželi celý alden v Koru a zprávy o vývoji války v Západní dálavy byly neúplné a někteří z nás, v čele se mnou, se obávali, že přijedeme příliž pozdě a nebude komu pomáhat.

V Železných dolech jsme se dozvěděli, že trpaslíci z Kargatu začali hlídat pašerácké stezky na západ, protože křižovaly jejich území a nějakým způsobem se údajně zavázali pomoci s touto verbeží knížeti Sarnimu, kterému pašeráci způsobovali bolestivé finanční ztráty. Problém byl v tom, že trpaslíci nebyli ochotní pustit nikoho dál na západ do kopců, zejména ne tak podivnou a různorodou skupinku, jakou jsme byli my. A nebyli jsme jediní, kdo v Železných dolech musel zastavit a vymyslet plán, jak se dostat na druhou stranu Zelanů a neriskovat střet s klanem Ebeldů. Oslovil nás jistý trpaslík Wogar, který pocházel z Khelegových hor a s místními trpaslíky se tak nesnesl, respktive oni s ním. Měli jsme v plánu získat povolení Subotamů, které měli trpaslíci z Kargatu respektovat a zbytečně se tak nevyptávat a neprohledávat obsahy našich sedlových brašen, čehož se asi nejvíce obával Keksa.
Z Wogara se po soukromém rozhovoru s Ronem vyklubal zaměstnanec samotného strážce pokladu z Bergondu a údajně chtěl cestovat na jih Západní dálavy, kam jsme měli namířeno i my. Ron mu věřil a ujistil nás, že můžeme udělat to samé.

Krom nějakého zařizování oprav, koupě šípů, nových zbraní v místní kovárně, která patřila trpaslíkovi, kterému se zde neříkalo jinak než Slepý kovář, a který měl podle Filipových slov něco společnéh s jejich dřívějším společníkem Bultarem, jsme se do ničeho moc nehrnuli. Filip pak vyrazil na koni na západ do Daine, aby se se subotamskými mnichy dohodl. Vrátil se ještě tu noc, že prý s někým z nich mluvil na Kargatské křižovatce a sdělil nám, že si můžem zasloužit propustku od subotamů tím, že najdeme nějakého jejich opozdilého bratra Laidera, který měl v okolních samotách a usedlostech verbovat nové mladé a nadějné děti do řad Gorova kláštera v Daine. Zpozdil se a to nebyl jeho zvyk. Subotamové neměli moc lidí nazbyt, a tak jsme jim mohli skutečně pomoci. Většina subotamů samozřejmě odešli na západ, kde byli více platní.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

A tak jsme 3.2. vyrazili na sever od  Železných dolů. Už u severní branky jsme potkali skupinu usedlíků, kteří se na rychlo zbalili a opustili své domovy kvůli skřetovi, který prý zužoval jejich kraj. Sami ho neviděli, ale prý mluvili s nějakým klukem z kopců, který přežil masakr na Běhounkovic statku. Vydali jsme se tedy tam a brzi jsme narazili na toho mládence, který se jmenoval Jolek Brázda. Potvrdil nám ten příběh a taky to, že onen skřet zabil v souboji onoho subotamského mnicha Laidera. Poté vyvraždil celou jeho adoptivní rodinu, všechen dobytek, zvířata, a poté Jolka pronásledoval po místních kopcích. Jolek to tam ale dobře znal a tak se mu dokázal ztratit a navést ho do starého opuštěného dolu, kterému místní říkali Černá díra. Říkalo se, že tam straší a asi doufal, že tam skřet najde rychlou smrt v domnění, že se tam Jolek před ním skryl.
Vidět Běhounkovic usedlost, všechny ty mrtvé, králíky se zlomenými vazy, podřezané prase, dokonce slepice s oddělenými hlavami povalující se všude kolem, bylo nám zřejmé, že jsme se připletli pod ruku nějakému šílenci. Tehdy nám Ganja, který s námi šel, protože ve městě by byl k ničemu a skřítek se přes kopce dostat chtěl, prozradil, že může jít o vyznavače temné bohyně Ndangawy. Její vyznavači byli známí prý tím, že to byli divocí válečníci, jedni z nejlepších, vyhledávající nepřátele své bohyně. Do toho příběhu to sedělo – kdo jiný, než muž Rytíře mohl být v očích zvráceného božstva považován za úhlavního nepřítele. Fakt, že ten skřet dokázal zabít v přímém střetu zkušeného subotamského mnicha nás nutilo být ve střehu a zvažovat naše šance. Aby toho nebylo málo, narazili jsme na jednu odpornou smradlavou bytost ze Světa stínů, která se tam krmila na mršinách. Naštěstí jsme ji dokázali zabít dříve, než komukoliv z nás dokázala způsobit jakékoliv zranění, které mohlo být nebezpečné smrtící otravou, jenž by jej doprovázela.

Pohřbili jsme těla a už nevím, kdo z nás to byl, že upozornil na pohyb mezi stromy za kraji mýtiny rozprostírající okolo tohos tatku. Šli jsme to prověřit a našli jsme stopy dospělého urostlého muže. Nebylo pochyb, že jde o toho skřeta. Stopovali jsme ho na severovýchod a Jolek, který šel s námi, nám potvrdil, že ty stopy míří k Černé díře.

Mezi skalami jsme pak brzi našli temnou díru ustící kdoví jak hluboko, ale Filip, který prozkoumával její okolí si všiml onoho skřeta, který nejspíše doufal, že tam vlezeme a on nám minimálně vpadne do zad. Nestalo se tak a on byl donuce utíkat – přeci jen jsme byli v početní převaze. Zkazky o skřetí fyzičce nelhali a ani Filip, který byl ve velmi dobré kondici nedokázal zkrátit vzdálenost mezi námi a jím.
Nakonec jsme navázali na pěšinu a nevím jak ostatní, já se začal obávat, že ta pěšina vede k někomu, kdo tady žije a my ho tak dostaneme do problémů, do ketrých by se jinak nedostal. Přiběhl jsem pozdě. Malá chatrč, pěkně udržovaná, s voňavými bylinami roztoucími v úhledných záhoncích okolo, ženský výkřik. Už u vchodu ležel do sebe zhroucený jakýsi muž s ošklivou řeznou ranou od ramene až po stehno, která ho málem rozdělila ve dví. Filip byl už uvnitř a někde ze světnice té chatrče se ozýval hrdelní hlas, který nutil Filipa zahodit zbraň. Skřet ale neměl moc trpělivosti, než se Filip rozhodne. Ta žena by pravděpodobně zemřela tak či tak a tak Filipovu váhavost neberu jako jeho selhání. Alespoň byl po jejím usmrcení schopen bránit se smršti rychlých skřetových útoků. Nakonec jeho život ukončily přesně mířené šípy Mauda a Ganji, kteří skrze okno z venčí převážili misky vah na naši stranu. Skřet padl mrtvý k zěmi a Filip stěžka vydechoval. Z jeho výrazu bylo patrné, že s tak nebezpečným nepřítelem, smrtelníkem, se ještě nesetkal. Drobné poranění od skřetovy dýky, které Filip utrpěl na břiše při tom střetu, se ukázalo vážnější až o pár minut později. Rána byla otrávená a po prozkoumání si ani Větvička nevěděl rady. Možná to nebyl obyčejný jed, ale nějaké Ndangawino prokletí.

Pomohl ten, od koho jsme to ani nečekali. Maud odvedl Filipa stranou do lesa. Nebýt toho, co se tam ten podvečer odehrálo, šlo o jedno z těch kouzelných míst v lese, které je milováno zvěří, a kde se beze strachu pasou laně a kuny dopřávají klid slepicím.

Bezesporu Maud přitáhl pozornost lesních duchů, protože to, co jsme viděli, nebylo nic obyčejného. Koruny stromů se nahýbaly k těm dvěma, ptáci synchronizovaně pěli své trilky a zbytek lesa se přikrčil v očekávání.
Filip vyvázl jisté smrti. Ukázalo se, že v něm přebývala jakási prapodivná myšlenková bytost, která měla ukončit jeho život, ale duchové lesa ji vyhnali pryč a zahubili.

Znovu jsme pohřbili padlé, přečkali jsme noc a další den byl už Filip schopný jít po svých.
V Železných dolech jsme pak celou událost převyprávěli tamnímu veliteli stráží  Umbekovi, který nám zaplatil jídlo, pití a nocleh v místním hostinci. Nebylo to moc, ale nebylo to ani málo. Přinejmenším hezké gesto.
Rozhodli jsme se mladého Jolka doporučit subotamům, zatímco jim přineseme tu smutnou novinu o skonu jednoho z nich. Jolek by pravděpodobně odešel do Východní Dálavy a tam nejspíše brzy přičichl zločinu. Byl jsem rád, že se nám podařilo Subotamy přemluvit k tomu, aby jej alespoň zaměstnali jako lovčího, čeledína, který se v Zelanských vrších vyzná a umí v nich přežít.
Díky nim jsme od trpasličí hlídky na Kargatské křižovatce obdrželi listinu opravňující nás k cestě skrze trpasličí území dál na západ.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

5.2. jsme tedy vyrazili do kopců, vedení šestým smyslem Mauda. Krajina zde  se ukázala být skutečně taková, jako o ní dříve vyprávěl Větvička. Nebýt Mauda, určitě bychom bloudili déle v těch nevyzpytatelných zarostlých údolích.
Trpasličí hlídky jsme potkali, ale naštěstí ona listina postačila k tomu, aby se nás více nevyptávali. Přesto nejde tamním hlídačům upřít pečlivost, s jakou si ověřovali to, co stálo v oné listině, naše jména, důvody cesty a samotné vyhotovení onoho povolení.

Už tehdy jsme se dozvěděli, že poblíž byli nějakými trpasličími dobrodruhy spatřeni zelenokožci, což bylo podezřelé. Takhle daleko od bažin se dosud neodvážili. Maud nám později prozradil, že jsou jen dva a že je místní hvozd ochraňuje, že nejsou nepřátelé a že cíleně jdou, kdesi na západ  před náma a mají podobný směr cesty. Vyvolávalo to otázky, ale nebylo potřeba si na to hned dělat názor. Odpovědi jsme potkali snadněji, než jsme čekali.

U potoka jsme šestého klidna narazili na dva ještěrolidi. Nešlo o Hyassa a jeden z nich dokázal mluvit lámavě lidskou řečí. Byli to dobrodruzi od národu Sseta, těch, co bojovali proti těm druhým ve válce o Albireo. Přátele Waldena. Alespoň tak nám dal najevo ten chytřejší z nich, že neheldají potíže. Hlavně proto, že je už očividně našli. Ten, co s námi mluvil, byl raněný, měl kompletně rozdrcenou nohu. Po krátkém rozhovoru s nimi jsme pochopili, jak se to přihodilo a co tak daleko od svého domova pohledávají. Na hoře, pod kterou jsme je potkali, se měl nacházet vhod na nějaké posvátné místo, jeskyni. Tam se měla nacházet jakýsi dar pro „královnu větrů“, které se zavázli onen dar přinést a ona jim slíbila, že pokud uspějí, pomůže jim v boji proti národu Hyassa. Onen chytřejší raněný ještěr byl něco jako druid, alespoň tak se nám to snažil Maud vysvětlit. Říkal si Dah a prosil nás o pomoc. Maud byl přesvědčený o tom, že to můžeme alespoň zkusit a že nám ti dva nelžou. Nebyli jsme přesvědčeni, ale zvědavost nám velela zjistit alespoň trochu víc, než se rozhodneme pro to, či ono.

Jeskyně byla označená starými kamennými milníky, ještě z dob arvedanů. V ní se podle ještěřího vyprávění měl skrývat obrovský minotaur, kterého nedokázali ti dva sseta porazit. Naším plánem bylo ho vylákat ven a ustřílet šípy. Vevnitř v jeskyni bohužel nefungovala Ronova magie, ani většina kouzel z magických prstenů, které u sebe měl Filip. Ron tvrdil, že v nitru jeskyně je jakési mocné kouzlo, nebo magická anomálie, která ruší kouzelné efekty. K naší smůle nebyl Minotaur tak hloupý, aby se nechal vylákat ven a pěkně si na nás počíhal hluboko uvnitř hory. Nakonec jsme se s ním střetli a nebýt odvahy a bojového umu Filipa, zřejmě bychom skončili stejně špatně, jako ten hloupější z ještěrů. Zemřel po jedné ráně obrovským kladivem, kterým se ten minotaur oháněl.

Filip ale to rohaté monstrum s naší pomocí zabil a tak byla cesta k „daru pro Královnu větru“ volná. Kulhající ještěr měl s sebou arvedanskou dýku z athorského stříbra, která odemykala ono kouzlo a jak jsme pochopili ze slov Rona, cesta vedla dál, do Stínového světa. To byla obrovská výzva, kterou se ti rozumnější z nás rozhodli nechat být a zůstat v bezpečí přírodní úrovně – jmenovitě Větvička a Ganja.
My ostatní v čele s Dahem, jsme vstoupili do světa stínů.
Neviděl jsem to, co mí odvážnější druzi. Ale z jejich vyprávění jsem pochopil, že se tam nalézal obrovský dóm  se sochou jakéhosi démona a že onen dóm byl současně vězením nějaké mocné myšlenkové bytosti, která byla raněná a svou vůlí dokázala pouze udržovat tvar a formu tomu prostředí.
Ještěr s nějakou ochranou, kterou mu asi propůjčila tajemná královna větru, dokázal projít přes obludy, které strážily to místo. U nohou té obří sochy démona pak sebral z podstavce stromovou korunu, onen dar, a dokázal dokulhat zpět k východu do přírodní úrovně, kde jsme na něj čekali a pomohli mu překonat ty poslední desítky sáhů.

Kouzlo zapečeťující vchod do světa stínů bylo stále aktivní a po našem návratu se znovu zaktivovalo. Dýku, klíč k tomu vchodu, si ponechal Ron, a Ještěr nás nakonec i s korunou opustil. Byli jsme pak jen svědky toho, jak mu její moc navrátila amputovanou končetinu a on pln síly a nové naděje vyrazil někam zpět na sever do své domoviny. Doprovázel ho Maud, který se ještě toužil dozvědět více o tom, co je ta koruna zač a možná i něco dalšího. My jsme se vrátili k naší základně u potoka, ke Keksovi a Wogarovi, a byli jsme rozhodnutí po tak silném zážitku chvilku vydechnout, počkat na návrat našeho průvodce a pak pokračovat dál na západ.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ljukovy historky, Zápisky z cest. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář