Druhý den třetího aldenu jedenáctého měsíce roku 848 k.l. jsme vyráželi ze Staré Štoly směrem na východ do Albirea. Brány města jsme opustili až těsně před polednem, protože jsme nabídli doprovod skupině obchodníků se třemi vozy a museli jsme čekat na to, až budou připraveni vyrazit. Jednal s námi Břemek Bezmuch. Ochranku již měl pořešenou v podobě dvou žoldáků, a tak, i když nám nijak neplatil, byl určitě rád, že máme společnou cestu. Pravdou je, že kdybychom s ním necestovali, zřejmě by to byl jeho poslední den.
Někde v půli cesty mezi Starou a Mladou štolou se vozy zastavily a udělala se malá přestávka. Jeden z koňů kulhal a chvíle na zastavení přišla vhod všem. Seběhlo se to rychle. Nevím, jestli jsem dříve slyšel zadrnčení tětivy, nebo Filipův varovný výkřik, ale vím určitě, že potom jsem už slyšel jen zvonění v uších a z břicha mi trčel šíp, zatímco jsem se válel v prachu cesty.
Probudil jsem se až o dobré dva dny později v Mladé štole, v pokoji tamního hostince. To, co jsem se poté dozvěděl, mi vzalo slova z úst. Alto zemřel.
Chvíli trvalo, než jsem se zmohl na otázky a než byl Filip ochotný mi říct přesně, co se stalo.
Zkusím to shrnout tak, jak mi to bylo řečeno.
Skupina, co nás přepadla, čítala osm členů. Podle všeho šlo o různou sortu lidí, zřejmě dříve bojujících ve válce o Albireo. Nešlo o nás, ale o záhadnou skřínku, kterou chvíli před odjezdem ze Staré štoly obchodníček Bezmuch koupil od tamního alchymisty Vítka Drápka. Kdosi tu truhlu chtěl a nabízel spoustu peněz. Známí z války se sešli a tu práci vzali. Zřejmě se domluvili na tom, že nás všechny pobijou, aby nebyli svědci a vydělají i na našich věcech a nejen na vrácení té skřínky. Málem se jim to povedlo.
Najatá ochranka vozu šla k zemi stejně jako já a tak bylo na mojich společnících, aby se bili nejen za své životy. Alto a Větvička byli zranění, ale nešlo o nic vážného. Vyslícháním jednoho z převživších zbojníků se podařilo zjistit, že mají úkryt kdesi severovýchodně na úpatí Zelanských vrchů u jednoho opuštěného srubu. Taky mí společníci zjistili, že tam drží toho alchymistu, který obchodníkovi Bezmuchovi prodal tu skřínku. Zřejmě ho vzali s sebou a nechali si ho jako pojistku, kdyby jeho informace nebyla správná. Filip s Maudem byli rozhodnuti si na ně došlápnout a zachránit toho alchymistu a od něj třeba zjistit více, co je to za skřínku. Neměla totiž zámek a ani Ron, ani Frykulín netušili, jak ji otevřít. Prý byla magicky stíněnaná a i moc Siomena byla na to krátká.
Ron se tehdy prý přihlásil, že jim chce pomoct. Měl kuši a při obraně vozů byl podle vyprávění platný i několika kouzly. Prý ho Filip požádal, jestli by nezůstal u vozů s ostatními, kdyby něco, ale podle všeho už nic nehrozilo a Ron nechtěl jen tak sedět na zadku, když oni dva budou nasazovat krk.
Všichni tři teda odešli a u vozů zůstali jen dva obchodníci, jeden vozka, já v limbu, a poraněný Alto s hobitem.
Nikdo si tehdy nevzpomněl na varování jednoho poutníka ve Staré Štole, který upozorňoval na nějakou dravou šelmu, která dříve na cestě napadla nějakého jezdce a zabila jej společně s jeho koněm. Jak to bývá, tak až po boji je každý generál.
Ze šelmy se vyklubala huama, nebezpečný predátor ze Stínového světa. Ozbrojený střet a mnoho mrtvých ji musel přilákat. Bohužel ve chvíli, kdy byli všichni bojeschopní kdesi v Zelanských vrších. Bylo odpoledne, jasno a po mnoha dnech zase pořádné vedro.
Zaútočila v době, kdy všichni byli roztroušení a sbírali v okolí kameny na mohyly alespoň pro padlého kupce, jednoho vozku a ty žoldáky. Říká se, že je to chytrý predátor. Představte si zelanskou pumu velikosti menšího koně, která se dokáže nadpřirozeně maskovat a tesáky v tlamně má dlouhé jako vaše dlaň. Až když nad tím přemýšlím zpětně, divím se, že životem zaplatil jen Alto a vozka.
Neptejte se mě na to, jak se jim podařilo ji zahnat, ale zřejmě v tom hrál roli šťastný výstřel z kuše od jednoho z těch obchodníků a naštvaný hobit, který se vrhal umírajícímu Altovi na pomoc.
Zvláštní, že až po smrti Alta nám došlo, jak moc k němu Frykulín tíhl. I když se často hádali, přesto to byli dobří přátelé. Narozdíl od Filipa, který se se smrtí našeho krollího kamaráda vyrovnal po svém – pár dní byl na své okolí dost nabroušený, Větvička to v sobě nějak pohřbil a utopil v alkoholu. V tom jsme si pár dní rozumněli.
Jeden se snaží být k čemu a v kritickou situaci se jen válí na zemi a přidělává práci těm, kterým by měl pomoct. Cítil jsem se naprosto zbytečně. Štvalo mě, že jsem tomu nedokázal zabránit. Že jsem neměl možnost alespoň pomoct. Taky mě štvalo, jak Filip s Maudem dávali Ronovi za vinu, že nezůstal u vozu. Jak říkám… Po boji je každý generál.
Noc po přepadu se Frykulín po záchraně mého života, za což jsem mu opravdu vděčný, vrhl na pomoc krollímu knězi. S prokousnutým hrdlem Alta byli šance ale o poznání nižší. Nepomohla zázračná smaragdová zádka, léčivý lektvar, zručné zašití ran, ani snaha staroštolského hraničáře či mladé kněžky Panny, kterou rychle přivedl Filip z města hned poté, co se k vozům s ostatními a se zachráněným alchymistou vrátil.
Bohové zřejmě měli s Altem jiné plány. A možná ho prostě zachránit nešlo. Zemřel při obraně svých přátel. Lepší smrt si vlastně nedokážu představit. Kor když jeho oběť skutečně zachránila krk hned třem lidem a jednomu hobitovi.
Jediným paradoxem bylo, že člověk, který měl skřínku u sebe a kvůli které se to všechno stalo, nepřišel k žádné úhoně. Ale je třeba dodat, že po mém probuzení v Mladé štole jsem se doslechl, že mu někdo tu skřínku zcizil a stopy po zloději se nenašli, jen použitá magie. Zřejmě zloděj a ten, kdos i najal vrah, byl jedna a tatáž osoba. Bezmuch se ale zachoval čestně a zapaltil nám za bezpečnou cestu do Koru, byť sám hodně tratil na této cestě. Korem jsme jen projížděli a tak k nějakému setkání s lidmi od Suka nedošlo.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Rona evidentně smrt Alta žrala, i když ho nikterak neznal. Dokonce pak v Albireu, kam jsme přijeli s rakví a Altem někdy ke konci jedenáctého měsíce, nabídnul své šikvné ruce Siomenově klášteru a nehtěl za to víc, než jen skromné místo na přespání. Možná v tom byla z jeho strany i forma omluvy ostatním a možná taky ne.
Po pohřbu Alta jsme o našem zensulém parťákovi moc nemluvili. Život šel dál. Přesto jsme si dali s dobrodružením chvíli pohov. Maud odcestoval do Červeného lesa, podívat se za příbuznými. Možná jen chtěl myslet na něco jiného. U něj nikdy nevíte. Domluvili jsme se, že ke konci roku se potkáme v Albireu v našem oblíbeném hostinci Pekařův lok a vymyslíme, kam dál. Skončit s tuláckým životem jsme ale ani jeden nechtěli. Jsem za to rád.
Filip ten měsíc přivítal ve městě bílého mramoru své rodiče a sestru a nějaký čas pak strávil v Černé tvrzi. Ve dnech, když byl ještě ve městě, jsem se s ním párkrát viděl v Gorově chrámu, kde jsme společně cvičili boj ve skupině. Několikrát se mi podařilo ho vytáhnout večer do hostince, ale většinou jsem tam seděl jen s Ronem a Frykulínem. S těma dvěma jsem trávil asi nejvíce času. Většinou jsme jen tak tlachali a snažili se dozvědět něco o Ronově na příběhy bohatém životě a plánovali, do čeho se vrhnem a co vypadá zajímavě. Větvičkovi se podařilo stát se členem Pelsova domu a trávil v tamní laboratoři docela dost času splácením členského příspěvku. Ron naopak díky splněné práci pro mistra Blatena si vyžehlil dříve zpackanou práci pro čarodějnou akadmii a získal přístup do tamní knihovny, kde si předsevzal naučit se něco málo více o magii a kouzlení. Oběma magikům tak přišlo vhod se občas nějaký ten večer pořádně zhulákat a trochu se zasmát.
Myslím, že se nám nakonec podařilo se smrtí Alta vypořádat a snažili jsme myslet na to, co by chtěl, abychom dělali. Byl to dobrej patron a věřím, že si zasloužil po smrti to nejlepší a teď se určitě někde válí na pláži s trojicí prsatých krollic… I když v jeho případě spíše někde v koutě ve sklepení pod slabým světlem jedné svíce listuje zašlými stránkami knih, které za života neměl možnost číst. I teď mi chybí… O kolik více jednodušší by bylo to, co nás potkalo později, kdyby byl naživu a putoval dál s námi. Kdyby… Znáte to.
A co já měsíc v Albireu. Pár dní jsem přemýšlel, než jsem se pro to definitivně rozhodl. Vstoupil jsem do řad přívrženců Rytířovi církve. Soubojům a jiným nebezpečným výzvám jsem se neplánval vyhýbat a tak … asi jsem chtěl najít nějakou oporu. A nemyslím tím jen v odvaze, ale chtěl jsem si i udržet to povědomí o tom, co je správné. Altova přítomnost mi v tom hodně pomáhala a dnes vím, že tenkrát v Albireu jsem se rozhodl správně. Bylo potřeba to uchopit pevněji a jen nesnít a nemyslet si, že to bude jako v těch dobrodružných hrách, které jsem jako malý podnikal s Danielem.
Někdy tehdy jsem akceptoval to vědomí, že abych dosáhl toho, co chci, bude to stát hodně sil, odříkání a tvrdé práce a potřeboval jsem vedení. Někoho, kdo mě bude motivovat, někoho, koho budu mít stále v paměti a kdo mi nedovolí zpomalit.
Vím, zní to nějak moc dospěle na Ljuku – toho lehkomyslného mluvku. Ale nedělal jsem to proto, abych se stal někým jiným. Dělal jsem to proto, abych zůstal stejný. Abych stále spatřoval hloubku svých dřívějších rozhodnutí. Člověk snadno zapomíná a hledá omluvy. Já jsem nikdy takový nechtěl být… A nebudu. Už ne.
