V tu noc Maud opět prokázal své schopnosti a dokázal přesvědčit místního druida, aby nám pomohl. Objevil se postarší muž, který se představil jako Starý Kos. Moc toho nenamluvil, ale po krátkém prohlédnutí té dívenky se jí udělalo o poznání lépe. Moc Altova boha ji pak i navrátila zrak.
Od dvou lesníků jsme další den zjistili, čí holka to je a jak se vlastně jmenuje. Šlo o Májku Vábilovou, dceru Zeměslava, kterého jsme potkali. Bylo nám divné, že se o jejím únosu nezmínil, když jsme s ním mluvili. Proto jsme za Májčinými rodiči rychle vyrazili, abychom je informovalia třeba se o dnich dozvěděli něco víc.
Ukázalo se, že jistý Paluček, místní mudrc, podomní učitel, ji často věnoval svůj čas a o holku se staral. Byla totiž vyjímečná a jejím rodičům namluvil, že ji dokáže pomoci. Oni mi bezmezně věřili, také ho znali už dobré dva roky. Hrál na ně ta dlouhá léta divadlo. Hned jsme Zeměslavovi nepřednesli naše podezření, ale pochyb jsme měli skutečně málo o tom, že by ten temný zrvhlý zlomág a Paluček nebyl jedna a tatáž osoba. měl se nacházet na jednom kopci v rozpadlé tvrzi, kterou zrenovoval a ve které pracoval. Příhodné. Kolik už jsme slyšeli příběhů o černokněžnících v opuštěných rozvalinách?
Vyrazili jsme zpět k těm dvěma lesníkům, kteří nám jen potvrdili Palučkovu dobrou pověst a tak nám nezbylo nic jiného, než ho jít navštívit. Pokud se o Májku měl starat, jistě bychom ho v té arvednaské ruině neměli najít v dobré náladě a pohodě. Sázeli jsme na první dojem, jestli se ukáže jako lhář a v tom případě jsme byli připraveni zakročit silou a nedat mu moc času použít svou magii.
Když nás v té rozpadlé tvrzi uvítal, bylo na první pohle jasné, že je tím, za koho jsme ho pokládali a v prvním momentě nám možná i uvěřil tu historku, že jen jdeme okolo a hledáme Klevenovu skrýš. Ostatně, nebyla to ani tak lež.
Ukázal se být ale schopným čarodějem a diplomatem. Nějakým způsobem vytušil příběh, který nás za ním dohnal a navíc byl připraven nás hned ochromit jediným argumentem. Podařilo se mu díky mučení májky přivolat mocnou myšlenkovou bytost, ne zrovna hodnou, a držel ji svou mocí ve sklepení té zříceniny. Pokud bychom ho napadli, darovali bychom ji svobodu a pokud bychom jí vůbec dokázali utéct, jistě by tímto naším neuváženým činem zemřelo mnoho nevinných. Se značným přemáháním a kletbami na rtech jsme teda opustili jeho příbytek. Varoval nás, abychom to nechali napokoji a šli si po svém. Ale podle mne bylo všem zúčastněným jasné, že to tak nikdy nemůže skončit.
Odešli jsme zpět do srubu těch dvou postarších lesníků a tam jsme se nakrátko zabydleli. Rozhodně na tom ti dva netratili. Varovali jsme je před Palučkem a díky Blatenově lebce, kterou jsme stále měli u sebe, jsme věděli, že o tom už Čarodějové z univerziti magie ví. Dítě nadané magicky a zlý mág, který povolává mocné myšlenkové bytosti, je přeci nemohl nechat v nečinosti. Bílá univerzita si něco takového po incidentu v Tabitu nemohla dovolit.
Už večer se u chatrče objevily čtyři postavy. Failandur, subotamský mnich, kterého Filip dříve potkal kdesi v Západní Dálavě, jeho mladší učeň Vašek, Lingwë, lovkyně přízraků, a malý snědý pan Vax, mistr bojové magie z Bílé univerzity magie.
Přiblížili jsme jim celou situaci a oni nám poradili, abychom se drželi stranou, zatímco s ním změří síly.
V noci jsme moc nespali, i když nás únava už dohnala. Byli jsme napnuti, jak to všechno dopadne. Palučkovi jsme myslím všichni přáli bolestivou smrt, kterou by si zasloužil za své činy. Noc ozářily ohnivé výbuchy a jiná světla. Mistr Vax zřejmě nešetřil svými kouzly.
Brzo ráno se znovu přišli ke dveřím chatrče. Mladý subotamský mnich v tom boji skonal. byť se té přeživší trojci podařilo onu myšlenkovou bytost přemoci a zahnat zpět do stínového světa, Palučkovi se však podařilo do astrálu prchnout a oddálit tak svou smrt. Podle slov Vaxe se ale údajně nepodařilo Palučkovi zjistit informaci, kterou se pokoušel z oné myšlenkové bytosti dostat. Alespoň malý úspěch. Také se ukázalo, že Paluček sloužil Šinovi, temnému bohovi.
Pohřbili jsme mrtvého subotama a s tou trojcí se rozloučili. Vax nás ujistil, že Májku vezme do opatrovnictví s sebou zpět do Albirea, kde bude v bezpečí ona a kde nezpůsobí svým nadáním škody, které by mohla jinde bez dozoru někoho zkušeného zapříčinit.
Trochu zklamaní jsme nakonec vyrazili do Palučkovi zříceniny v naději, že tam nalezneme něco užitečného. Jeho obydlí bylo ale spálené a z toho mála, co zbylo, se nám podařilo ukořistit pouze pár stran jakéhosi herbáře, trochu bylin, pro které našel využití pan Frykulín a jednu ohořelou knihu, kterou se zájmem v dalších dnech studoval Ron Megalit. Šlo o knihu od skřítčího čaroděje Ha Ma Chi, která nesla velmi vtipný název – „Selektivní evokační diferenciace aspirací astrálních entit dle lokální a emoční stimulace„.
Na kopci, kde stála ta arvednaská tvrz, nás pak ještě vyhledal nám již známý druid Starý Kos a varoval nás, že bude místní les očištěn od toho zla, co se zde událo a že by to mohlo být nebezpečné pro cizince jako jsme my a tak nám doporučil se tam následující dny nezdržovat. Nedělalo nám to problémy, protože jsme měli stejěn v plánu zamířit do Klevenovi skrýše.
To se také nakonec povedlo a 12.11. jsme tam nakonec došli. Blatenovu lebku jsme položili doprostřed té jeskyně a chvíli počkali. To místo stále vykazovalo stopy po něčem nezdravém, co se zde před pár měsíci událo, ale zdálo se, že se místní kraj z toho postupně zotaví.
Vyrazili jsme zpět na sever a když jsme viděli před námi zuřit za noci silnou bouři, zvolili jsme za svůj cíl trpasličí město Kwesar, kde jsme chtěli prodat přes Ronovy známosti sekeru, kterou se oháněl ten ještěří skřet na ostrově v Zrcadlovém jezeře.
Na obchodní cestě v Šedé brázdě, na kterou jsme se dostali, jsme narazili na opuštěný povoz a mrtvého trpaslíka s šipkou v krku. Z dalšího vyšetřování pak vyplynulo, že vrah se skrýval někde v lesích. Než jsme se stačili rozhodnout, co dělat, poctila nás svou návštěvou trpasličí hlídka, která přicházela zřejmě z Kwesaru, který musel stát nedaleko po cestě dál na západ. Trpasličí hlídce velel poručík Köp a k ruce měl mimojiné i svého trpasličího bratra Zorgila, který nám později ve městě pomohl s prodejem sekery.
Nebyl problém trpaslíkům vysvětlit to, že jsme jen náhodní kolemjdoucí, kor když s sebou měli příbuzného toho mrtvého trpaslíka, který ten přepad přežil a běžel právě pro tuto trpasličí hlídku. Nabídli jsme jim svou pomoc, že dotyčného vystopujeme.
Alto nám již dříve díky moci svého boha přednesl názor, že dotyčný vrah zabil trpaslíka spíše omylem a něco od něj vzal. Šlo o zlatou sošku koně. Příbuzný zesnulého nám tvrdil, že ten vrah je jakýsi lidský dobrodruh, kterého pár dní zpátky našli polomrtvého v kopcích a pohostili ho. Zřejmě u nich zahlédl tento drahý suvenýr a chtěl je o něj připravit. Načapali ho přitom a on je prý pak obtěžoval a nakonec si na ně počkal a přepadl je. No, byl to podivný příběh a moc se nám tomu nechtělo věřit. Byli jsme docela zvědaví na verzi toho lidského vraha.
Poručík Köp s námi poslal svého vojáka Vörina, aby nám pomohl a dohlédl na to, aby bylo prosazeno trpasličí právo.
Vraha jsme našli co nevidět. Schovával se na stromě, kde plánoval zřejmě chvíli odpočívat. Představil se nám jako Dan Drožka a nekladl žádný odpor. Rychle nám ale vysvětli, jak se věci mají. Ukázalo se, že onu zlatou sošku ukořistil v jakési arvedanské tvrzi a pravdou bylo, že jej skutečně oni trpaslíci pohostili ve svém srubu. Jenže onu sošku mu ukradli, když spal a když se pak dožadoval jejího navrácení, málem ho to stálo život. Rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou a dotyčné sledovat. Správně vytušil, že se oni trpaslíci pokusí sošku rychle prodat a počkal si na ně na cestě. Trpaslíci se ale nechtěli svého lupu vzdát lacino a Dan zazmatkoval, kuše vystřelila a bohůmžel neplánovaně usmrtila jednoho z trpaslíků. Vzal tehdy rychle sošku a utekl do lesů v naději, že se mu podaří uprchnout do lidských držav.
Jeho verzi příběhu jsme věřili o dost více. Strážník Vörin neměl problémy s tím, že bychom Dana odvedli do blízké lidské strážnice a tam zajistili Danovi přeci jen lepší podmínky v nadcházejícím rozsudku. Šlo pořád o zabití a Dan souhlasil s tím, že s tomu postaví čelem, když trpaslíci uznají, že jednal v právu.
V lidské strážnici jsme brzy přemluvili ke spolupráci tamního velitele Miloše Váňu, aby Danovi pomohl ze své pozice. Když jsme poté další den navštívili strážnici v předměstí Kwesaru a setkali se znovu s poručíkem Köpem, podařilo se nám to uhrát tak, že se Dan dobrovolně vzdal sošky jako odškodného a byl pod podmínkou propuštěn lidským úřadům. Váňa nám ale naznačil, že nebude mít problémy Dana pustit na svobodu, možná za nějakou drobnou službu.
Byli jsme spokojení, trpaslíci taktéž, neboť zlatá soška připadla Kwesarskému lidu, místo pozůstalým, kteří jako zloději neměli na takové odškodnění nárok.
Přes poručíkova bratra Zorgila, se nám podařilo kontaktovat ve městě jistého trpasličího vyslance z Lendoru, který byl podle Ronova úsudku blízkým příbuzným toho, kdo ukořistěnou sekeru vyrobil. Ron se s dotyčným vyslancem Svarwenem Skydarem setkal a po krátkém vyjednávání v jednom luxusnějším hostinci v přízemí Kwesaru, se mu podařilo za 400 denhirů onu sekeru prodat.
Když jsme se pak vraceli na večer z návštěvy toho velkolepého trpasličího sídla, potkali jsme u brány zbídačeného trpaslíka s vypáleným cejchem na čele. Poprosil nás o pomoc. Tak jsme se zapletli do místního podsvětí.
Šlo o to, že dotyčný Wadur měl do města přijet před pár dny se svými dvěma bratry. Jenže ten starší Bedwar se stačil ještě na večer v jedné místní herně zadlužit natolik, že souhlasil s tím, že se vyplatí tak, že bude v místní pochybné aréně nasazovat vlastní krk. A aby ten vlastník herny, kterému bylo dluženo, měl jistotu, vzal si do zástavy jejich mladšího bratra Lodwina a uvěznil ho.
Když se pak Wadur pokoušel skontaktovat svého bratra a možná trochu pohrozil provozovateli oné arény, vysloužil si mimo jiné cejch na čelo, stejný, jakým trpasličí úřady označují vyvrhele, kteří nemají přístup do města. Z poctivého Wadura se tak ze jeden večer stal trpasličí odpadlík, který měl problém skontaktovat své příbuzné ve městě.
Bylo to nejmenší pro nás mu alespoň zajistit ten kontakt a přes poručíka Köpa vyřídit tento omyl a zbavit Wadura onoho cejchu.
Köp nám ale za zavřenými dveřmi prozradil, že by byl rád, kdybychom s místním podsvětím, onou arénou i hernou, zatočili, pokud na to máme koule a pravil, že nám půjde na ruku a pokud by při tom náhodou někdo zemřel, sám by svým vyšetřováním za námi zametl stopy a svedl by to na válku místních gangů. Sám měl ale svázané ruce, neboť provozovatel té herny, jistý Märdewur, byl finančně spojen s někým významným ve městě, který si přál, aby Köp a jeho lidi do těchto podivných praktik a aktivit nestrkali nos. Údajně snad měl své obchodní partnery i v Koru. Šlo tedy o pořádně velké vosí hnízdo, do kterého jsme se chystali kopnout.
Po večerní prohlídce té ilegální arény jsme se všichni shodli na tom, že je to hnus. Dokonce padly i návrhy, že bychom tam vlítli a všechnu tu Märdewurovu verbeš vymlátili včetně jeho. Jenže to bylo dost nebezpečné, tak jsme se tohoto plánu nakonec vzdali. Hledali jsme podporu u místních Gorových kněžích, ale ti nám řekli něco podobného, jako poručík Köp. Kryli by nám záda, ale sami neměli tak silnou pozici mezi místními, aby si mohli dovolit jít proti někomu významnému ve městě. Bylo to na nás, ale také to bylo zřejmě nad naše síly. Trvalo dlouho, než jsem já a Alto přesvědčili zbytek naší družiny, že bude lepší, když se do toho teď nezapleteme. Chybělo nám mnoho potřebných informací, a ruku na srdce, i zkušeností, abychom se s tím dokázali efektivně vypořádat a zároveň si nehrát na nositele spravedlnosti a ty, co dokáží rozhodnout, jakou cenu má čí život.
Sám jsme z vlastních kapes alespoň inicioval vyplacení Bedwarova dluhu a propuštění těch dvou trpasličích bratrů. Ten nejmladší trpaslík, ještě kluk, v tom byl úplně nevinně a peníze, které jsme tímto aktem dali tomu vlastníkovi herny, Segfredovi, zase toho tolik nezměnily a zřejmě by k nim sám časem přišel, až by za něj Bedwar něco odzápasil.
V Kwesaru jsme se zdrželi ještě na oslavu Dne Odvahy a cti, zasvěcenému Rytíři a někteří z nás se zúčastnili slavnostního turnaje uspořádaného na kwesarském náměstí.
Další den, 19.11., jsme vyrazili na cestu do Staré Štoly.
Ještě je ale třeba zmínit jednu zajímavou skutečnost a sice to, že nás sledoval trpasličí lovec lidí, který sledoval především pana Větvičku a Filipa a to kvůli jejich bývalému parťákovi trpaslíkovi Bultarovi, na jehož hlavu byla vypsaná v trpasličích městech tučná odměna. Sledováním nás se ale sám přesvědčil, že s ním již nejsme v kontaktu a že nevíme o tom, kde by se mohl nacházet a nechal nás proto na pokoji. Varoval nás ale, že na pana Větvičku je také vypsaná odměna, ne tak tučná a že je pro vraždu hledaný v Rilondu. Frykulín nám tuto skutečnost potvrdil, ale ozřejmil nám, že je to pomluva. Že onen zesnulý byl jeho dobrý přítel a že jej zavraždili lidi z gildy Kalisto, která se v Rilondu pěkně zabydlela a potřebovala vyčistit Ďolík od nepohodlných osob. Sama pak hodila onu smrt na Frykulína, který se z města vypařil, aby ho nepotkal stejný osud. Frykulínovi jsem tuhle historku věřil. Alespoň jsme věděli, proč ho to již dříve moc do Rilondu netáhlo.
Do Staré Štoly jsme došli 21.11. k večeru. Přespali jsme v nám již známém hostinci u pana Vojtuly, kde si Filip vyzvedl svého ustájeného koně. Dál jsme plánovali vyrazit na východ do Albirea a dokonce padl i návrh, že bychom zjistili, jaké nebezpečí nám ještě hrozí v Koru. Ron se nabídl, že by tam vyrazil jen on sám, zatímco my bychom zůstali v Mladé Štole u starosty Nikla na návštěvě, a on by kontaktoval Lamiusova knězě Vargise, se kterým máme společnou minulost a vyzvěděl od něho něco o Robertu Sukovi a o tom, jak moc je ještě aktuální ta vyspaná odměna za naše hlavy.
Tak alespoň zněl plán. Jenže, jak už to tak chodí, ne vždycky se vše odehraje podle přání. Občas se něco semele tak špatně, že to stojí i něčí život. A někdy může jít i o život vašeho dobrého přítele.
