I přes varování v podobě Větvičkova snu jsme se rozhodli neuhnout od našeho plánu obejít Kor a vyhnout se tak Robertu Sukovi a pokračovali jsme dál po polňačkách na sever od této křižovatky obchodních cest.
Stmívalo se a jediné, co jsme z hobitova snu věděli, bylo to, že jsme se měli vyhýbat noci, což moc dobře nejde a také ohni. A kdyby náhodou někdo z nás zahlédl rytíře, měl to urychleně hlásit. Ještě, než jsme se utábořili, se Maud oddělil od družiny a s Bikini šli napřed. Filip byl totiž na ni naštvaný, že nám tajila důvod své cesty – to že měla proklepnout právě Větvičku a jeho sny. I když bylo její vysvětlení o tom, že to tajit musela, aby mu mohla pohlédnout do mysli snadněji, docela pochopitelné, chápu Filipa po řadě nešťastných událostí, že byl krapátko podrážděnější a podezíravější. Pro mě byl ale důležitější spíše fakt, že ji k mlčenlivosti a přetvářce zaúkolovaly přímo představené kněžky církve Paní hvězd. Kdo by se vzpíral jejímu plánu? Řeči ohledně její dobroty a starosti o osudy lidí na Asterionu byly podle mě zcestné. Je členem Sedmnáctky a tajemství odjakživa patřilo k jejim vyznavačkám. Zpochybňovat její úradky znamená zpochybňovat úradky celé Sedmnáctky. Vždyť Bikini jen dělala v dobré víře to, co jí bylo řečeno. Stejně jako by Alto tajil něco před námi, kdyby mu opat albirejský řekl a věřím, že by stejně tajil i Maud věci ohledně jeho lidu a ruku na srdce, kolik tehdy nevěděli o mě, kolik jsem jim toho o sobě ještě neřekl? A to jim nevadilo.
Tenhle různý metr mě trochu vytáčel, ale nechtěl jsem moc čeřit vodu. Ta cesta na rozápené polní cestě pro nás všechny nebyla příjemná a Filip ve své kroužkovce jistě propotil vše, co propotit šlo, a nevím jistě, jestli by mé připomínky padly na úrodnou půdu.
Večer jsme pak naše dva elfy dohnali a tábořili již spolu. Oheň jsme nezakládali z jasných důvodů. Hlídku držel Maud a byl to on, kdo nás vzbudil uprostřed noci. Na horizontu ze směru, ze kterého jsme přišli, přicházelo světlo. Což o to, bylo to na východ od nás, ale nebyl to úsvit. Byl to požár. Toliko k Větvičkovým snům.
Odhadovali jsme, že by to mohl být statek, který jsme večer míjeli. Co když je postihlo neštěstí? Navzdory hobitova snu jsme se rozhodli vyrazit tím směrem a případně pomoci. Filip nasedl na svého koně, Alto popadl Větvičku na záda a poklusem se vydal za naším vysloužilým vojákem. Možná měl tehdy Větvička raději zůstat u ohně, ale samotného bychom ho tam stejně nenechali.
Když jsem mezi posledními přiběhl k hořícímu statku, celá stodola už dohořívala a střecha hospodářského stavení se bortila nad hlavou přeživší ženy a jejího malého synka. Filip je s pomocí Alta zachránil. Na rynku byl o studnu opřený zesnulý sedlák. Kolem se válelo hned několik mrtvol hyassa. Někdy v tu chvíli se do toho zmatku a hukotu ohně, který tam panoval, vřítil rytíř a jako podle scénáře se vrhl přímo proti Větvičkovi. Snad jen jeho rychlé reflexy a naše hlasité varování zajistilo, že krom vyraženého dechu se mu nic horšího nestalo.
Rytíř Vallen pochopil, že nejsme banda loupežníků, ale jen prapodivná skupina dobrodruhů, která se snažila pomoci. Zatímco jsme se tedy dávali do kupy a vyzvídali od selky, jestli ještě někdo z její rodiny nemohl přežít, se Vallen vydal dostihnout ostatní hyassa, které Filip zahnal. Vrátil se o chvíli později se zkrvaveným mečem a řemdihem, zatímco se Větvička snažil marně postavit mrtvého sedláka na nohy za pomoci léčivého lektvaru, který nám rytíř poskytl.
Když se situace uklidnila a pláč ženy vystřídala tichá bezmoc zračící se v její tváři, se Vallen otočil právě k té selce a jejímu synovi a daroval ji nemalý obnos peněz a jídlo na cestu na jih. Z jejího domova nic nezůstalo a setrvávat tam by jistě nebyl dobrý nápad. Selka poděkovala a po rychlém pohřbu, který jsme jejímu muži a uhořelému staršímu synovi uspořádali, se vydala za sousedy a dál do Koru, kde ji rytíř odkázal na kapli Věrné.
Když si nás pak Vallen prohlížel a všiml si, že Alto je podle svého oděvu služebníkem Učence, přetlumočil nám zkráceně výzvu jednoho kněze Soudce, který v tu dobu hledal pomoc mezi dobrodruhy na jednu náročnou a velmi důležitou misi ve věcech Sedmnáctky. Měl sídlit na hradě Thuldir stojícím od naší pozice jen jeden den cesty. Vallen nám sdělil, že by mu kněz, i on sám sobě, vyčítal, kdyby nás nepožádal alespoň o zvážení naší pomoci a návštěvu hradu. Nabídl nám pohoštění a vzhledem k tomu, že to zase taková zacházka nebyla, jsme souhlasili.
Další den odpoledne jsme přicházeli podhradím plným řemeslnických dílen, ale i rodinných domků a malých farem, do hradu Thuldir, sídla jedné ze tří komtůrií eldebranských rytířů a valkýr na Taře. Další měla působit někde v Západní Dálavě, v okolí hradů Dva Bratři a poslední se měla nacházet podle toho, co si vzpomínám, kdesi v Severní dálavě.
Uvítání bylo docela vřelé, spali jsme v jedněch ubikacích, velká místnost jen pro nás. Už jen večeře i snídaně stála za tu cestu. Únavou jsme všichni hned raději zamířili spát, ale Alto si večer ještě stačil pohovořit s oním knězem Soudce, jistým otcem Viklepem.
S ním jsme se pak všichni setkali ráno po brzké snídani.
S mnoha knězi soudce jsme se zatím nesetkal, ale z tohodle byla cítit veliká autorita a tak jsme spíše poslouchali, než že bychom se nějak vyptávali.
Šlo o docela jednoduše pochopitelnou výzvu. Na jezerním ostrově severně od hradu se měla nacházet svatyně temného boha, uctívaná národem Hyassa. Otec Viklep nás spravil o tom, že hledá odvážné a Sedmnáctce oddané jedince, kteří by pronikli do té svatyně a znesvětili ji a tamní kněze pro slávu Semdnáctky zahubili. Myslím, že nikdo z nás v to ráno nezpochybňoval správnost takového skutku. Pochyby byly jen proto, že ostrov ležel na nepřátelském území, svatyni měl údajně vést padlý kněz a současně skřet. Naše rozhodování, myslím, utnul už v zárodku Alto, který prohlásil, že ať už s námi nebo bez nás pomůže a zmínka o tom, že by celá akce mohla prospět Múzou a Lovcem prokletému hobitovi v našich řadách, byla už jen třešničkou na dortu. Kývli jsme na to a následující hodiny jsme jako při ranní kocovině po prohýřené noci přemýšleli, do čeho jsem se to vlastně nechali uvrtat.
Měl nám pomoci přítel Viklepa, průvodce Zdeněk Konipas. V jezerní oblasti se vyznal a měl tam své kontakty mezi původním domorodým obyvatelstvem, které tam žilo ještě před nedávným příchodem hyassa do té oblasti. Měli jsme cestovat do jedné osady ležící na břehu tamní vodní plochy a tam jsme měli získat lodě a nenápadně přeplout vody Zrcadlového jezera. Cesta neměla být bezpečná. Tamní kraj byl postihnut Tabitským neštěstím a ani krvavé oběti, které se měly pravidelně konat na onom ostrově určitě nepřispěly k přátelskosti případných myšlenkových bytostí.
Po sehnání některých věcí a zanechání Maudova štěněte, Filipova koně a přebytečného vybavení, které by bylo jen naobtíž, jsme večer vyrazili na cestu přes blata k Zrcadlovému jezeru. V noci jsme měli větší šanci se vyhnout případným skupinkám hyassa, které se tam mohli vyskytovat. A taky že jo. Jedné trojčlenné jsme se vyhnuli. Nikdo neprostestoval proti Zdeňkově snaze na sebe zbytečně neupozorňovat a riskovat střet. Od hořícího statku si i Filip přinesl drobné zranění paže po vrženém oštěpu. Tehdy beze zbroje zřejmě sám uvážil, že znova pokoušet štěstí, či smůlu, nebude.
Nejspíše jsme byli ale moc velká skupina a tak si naší přítomnosti nakonec všimly přízraky blat.
Potkali jsme hned dvě zrůdy ze Stínového světa, které si za svůj nový domov zvolily ona blata. Jedna z nich vypadala jako zmutovaný mlok s besky jiskřícími na jejím ostnatém hřbetu a druhá, o poznání větší, spíše připomínala z hromady šutrů, klacků a hlíny slepeného golema, který měl své dlouhé pracky zakončené ostrými dlouhými zahnutými drápy. Naštěstí jsme měli s sebou Zdeňka, který se zřejmě s podobnou potvorou už setkal, přilákal její pozornost a chytře ji obešel, takže jsme ji pak mohli vpadnout do zad. Stačilo se jen vypořádat s tou druhou.
Maudovy šípy se postaraly o většinu boje s ní, ale nutno říci, že Alto, který byl v tu dobu vyzbrojen perlíkem určeným na budoucí rozbíjení temného oltáře, také překvapivě přiložil ruku k dílu a onu blesky jiskřící žábu jedním úderem do hřbetu přibil k zemi.
Při onom boji se nám Zděnek pochlubil svým stříbrným mečem. Nejsem hlupák, abych si myslel, že to bylo skutečně stříbro. Možná šlo jen o magií vylepšený vzhled a nebo to byl kov, o kterém jsem slyšel jen v pohádkách, athorské stříbro, a tím pádem se najednou z hraničáře Zdeňka stal velmi movitý dobrodruh, který ve mne hned vzbuzoval více zvědavosti. Na to, že mu táhlo na padesát, vypadal po fyzické stránce pořád dobře a kvalita jeho výbavy jasně hovořila o tom, co všechno si tenhle zdánlivý trhan může dovolit. Že by ho tak dobře platila církev Soudce a nebo v tom hrálo roli něco jiného? Až později jsem se dozvěděl, že tenhle Zdeněk byl v družině krále Waldena v době, když se ještě mladičký král potuloval po Taře, sbíral zkušenosti a hledal dobrodružství. A víte co? I čaroděj Blaten byl údajně nějakou dobu družiníkem tehdejšího almendorského prince.
Ale zpět k cestě blaty… Někdy kolem oběda jsme po tuhém boji nezranění dorazili do jezerní osady. Šlo poznat, že Zdeňka tamní znají velmi dobře a dokonce bych použil i slovo přátelství, které šlo mezi ním a většinou domorodců vycítit. Zaručil se za nás a krom několika lovců vedených věčně zamračeným Noahelem jsme byli vřele přijati. Tamní stařešina Bel’ Edin, nám propůjčil rybářský člun, ten největší, který měl a pohostil nás. Někteří z nás si schrupli před náročnou akcí. Maud se někde toulal na vlastní pěst, ale nakonec přinesl zajímavé informace.
Večer nám sdělil, že s jedním jezerním salem nám domluvil ochranu při plavbě k jezeru. V jeho temných vodách se totiž měly nacházet příšery, zřejmě další bytosti ze světa stínů. A taky nám sdělil, že nějaký kluk z osady na ostrově byl a že bychom se ho měli zeptat na detaily. Totiž, pokud někdo z osady na ostrov zamířil, byl to zajatec určený pro krvavou oběť zvrácenému bohu. Fakt, že by někdo takovou cestu přežil, byl překvapující i pro Zdeňka.
Stařešina přiznal barvu a nechal přivést mladého lovce, ještě kluka. Ten se přiznal a nakonec souhlasil, že svůj zážitek popíše stařešinovi a Altovi. Podle všeho tam prožil něco ošklivého a do našeho příjezdu to ani Bel’ Edinovi neřekl. Ten s tím evidentně problém neměl.
Alto nám pak sdělil, že toho kluka zřejmě tamní ještěřo-skřetí kněz zneužil a to hned dvakrát, jednou na ostrově a jednou poblíž osady před několika aldeny, když si jel pro další oběť. Vůbec jsem si nechtěl představovat to, co musel ten kluk vytrpět. Každopádně jsem v tu chvíli věděl jistě, že ten kněz musí chcípnout.
Kluk se za to své příkoří ještě styděl a bál se, že na svou vesnici přiláká neštěstí a tak jsme mu nakonec nabídli, že by nám mohl pomoci a tím ulehčit i svému svědomí. Slabost padlého kněze chovaná k tomu klukovi se nám na ostrově mohla hodit. Všichni jsme se ale shodli na tom, že nebudeme riskovat klukovo zdraví a použijeme ho maximálně na vylákání nějaký strážných. Nakonec jsme jeho pomoc ani nepotřebovali a kluk zůstal celou dobu ve člunu.
Po soumraku jsme všichni nasedli na člun a za pádlování Alta a navigace Mauda jsme po několika hodinách spatřili břeh ostrova. Je potřeba zmínit, že se i Bikini chtěla celé akce zúčastnit, z pochopitelných důvodů – její vazby na církev Sirril. A Filip neprotestoval, takže s námi nakonec byla.
Poté, co Filip tiše doplaval na Ostrov a oddělal tam jednoho ješteřího strážného, jsme připluli k tamnímu molu a přivázali loď. Obzvláště tam páchly vody jezera zdechlou rybinou, až se z toho zvedal žaludek. Celý ostrov byl ponořen do zvláštního, až hrobového ticha a vzduch byl naplněn vzpomínkou zlých událostí, které pravidelně otravovaly celý kraj Zrcadlového jezera. Možná až tam jsme pochopili, že čelíme opravdu zlu a že co nevidět pohlédneme do tváře skřeta. Snad poprvé v životech nás všech. Jen Zdeněk před tím zmínil, že se se skřety již setkal a doporučil nám, abychom je nepodceňovaly. Že je pravda, co se o nich říká, že jsou stvořeni ze zabíjení a pro zabíjení.
Zdeněk a Maud očíhli okolí arvedanské ruiny, ketrá sloužila jako svatyně a vyčistili nám cestu až k ní. Na mnohých místech chyběly oné stavbě stěny a tak se dovnitř dalo dostat z různých směrů. Všichni zbylí ještěři spali uvnitř, většinou jen na podlaze. Vzhůru byli na stráži ještě další dva hyassa. Potřebovali jsme je nějak vylákat ven, abychom neztratili moment překvapení. Nepovedlo se. I když jsme jednoho vylákali ven a Filip mu následně rozbil hlavu palcátem, druhý se z trosek ani nehnul a než jsme stačili vymyslet, jak ho odstranit, ozval se zevnitř ještěří řev a hlasité komandování. Byli na nohou a my přišli o výhodu.
Ale už jsme nemohli couvnout zpět. Ani na to nebyl čas. V hlavním vchodě svatyně se objevil skřet v černé róbě a rozhlížel se okolo. Vedle něj postával velký ještěří muž, také skřet, s obrovskou dvoubřitou sekerou, zakutý ve zbroji, s ocelovou přilbicí nasazenou na zrůdné hlavě. Jeho kat. Nevím jistě, z koho z těch dvou šel větší strach. Ale nejspíše to byl ten zahalenec. Šlo vidět, že se vůbec nebojí a snad že ani nepotřebuje zbraň k tomu, aby byl nebezpečný. Už v osadě jsme se dozvěděli, že zřejmě vládne magii, že je to čaroděj. A kdo ví, jakou moc mu propůjčoval jeho temný bůh?
Všechno se seběhlo hodně rychle. Hlídal jsem tehdy u lodí a tak mohu vyprávět jen to, co mi pak ostatní řekli.
Filip se pokusil nenápadně obejít trosky svatyně a vpadnout temnému knězi do zad, zatímco Zdeněk a Maud plánovali udělat to samé z druhé strany. Větvička a Alto zůstali sami na místě, kam ostatní vylákali jednoho z ještěrů a tak se nenávist ozbrojeného skřeta a jeho čtyř ještěřích vojáků obrátila právě jejich směrem. Nebýt Zdeňkovy a především Maudovy přesné mušky, zřejmě bych tyto dva přátele tu noc pohřbíval, pokud bych nepadl s nimi.
K Altovi a hobitovi tak nakonec doběhl „pouze“ onen skřetí bojovník. Tou dobou jsem stál po boku Mauda a snažil se zasáhnout včas. Křik Alta a vyděšený pohled Větvičky ale znamenal, že jsme přišli pozdě. Zpoza skály se proti hobitovi vyřítil hořící obr máchající kolem sebe obrovskou sekerou. Větvička si zachoval totiž příčetnost a mršil po něm zápalnou lahví. O to strašnější to byl pohled, neboť skřetí bojovník tím nebyl vůbec otřesen. Větvička jen se štěstím uhýbal máchnutím jeho sekery. A ani první, a ani druhý šíp Mauda, který se zakousl přesně do skřetova krku, nechtěl tu Démonovu zrůdu poslat k zemi. Až v době, kdy by již každý bojovník padal k zemi mrtvý, mu konečně došly síly, klopítl. Větvička se zachoval neobyčejně odvážně a se svým palcátem mu uštědřoval bolestivé rány do nohou. Když jsem k nim přiběhl, byl boj již u konce. Alto ležel v krvi na zemi s téměř useknutou nohou. Jen díky lektvarům, které nám poskytli na hradě Thuldir, se podařilo Alta dostat z toho nejhoršího.
Mezi tím se odehrával boj ve Svatyni. Nevím přesně, co se tam stalo, ale temného kněze nakonec Zdeněk společně s Filipem dostali do kleští. Stačilo vyřídit pár jeho nohsledů, kteří jim stáli v cestě.
Filip poté mluvil o nějakém ochranném kouzlu, které měl na sobě ten skřetí čaroděj. Když jsme ale doběhli do té svatyně, už ležel temný kněz na zemi s hlavou oddělenou od těla. Zděnek seděl na zemi s obvázanou nohou a poblíže něj ležel rozpůlený had, magický služebník toho skřetího kněze. Bylo po boji. Poblíž kněze se válela jeho jiskřivá čepel, o které se bavili i domorodci v osadě. Málem bych na ní potom sáhl, kdyby mě nezastavil cizí muž, jehož přítomnost nás v oné svatyni všechny překvapila.
Šlo o pohublého a polonahého trpaslíka, který byl vězněn v tamních sklepeních a čekal na podobnou příležitost, aby se dostal z provazů. V rukou držel jakousi knihu a představil se nám jako Ron Megalit a svým osobitým způsobem nám poděkoval za záchranu. Evidnětně se vyznal v magii a varoval mě, že onen skřetí meč je chráněn kouzlem. To jsme nakonec zlomili pomocí polomrtvého ještěra, kterého jsme složili přímo na onu čepel. Trochu to zajiskřilo, zasmrdělo spáleným masem a kouzlo bylo pryč. Meč byl zabaven.
Trpaslík následně našel své věci, které mu odebrali, nějakou tu kuši, meč a jelikož nikdo nic nenamítal, přivlastnil si i obrovskou sekeru padlého skřeta, zřejmě původem trpasličí práci.
Vůbec jsme ve svém vyprávění nezmínil to, jak celé to bohy prokleté místo vypadalo a asi se to ani nesluší. Stačí vědět, že pozůstatky po krvavých obětech tam byly se zvrácenou rozkoší vystaveny v docela zachovalém stavu. Přes žaludeční potíže jsme se rozhodli těla spálit a dopřát jim tak odpočinek. Těla skřetů jsme pak poskládali na rozbitý oltář, Alto pronesl pár slov k Sedmnáctce a oheň jen završil očistu toho otřesného místa.
Moc jsem nesouhlasil s plánem ostatních, setnout hlavy všem padlým hyassa a vystavit je na molu, aby každý, kdo připluje, věděl, že je ostrov prokeltý a ani temný bůh neochránil jeho obyvatele. Říkal jsem si: „Kdo byli ti Hyassa?“ Sice jsem nikdy nepotkal ještěřího člověka, který by přicházel v míru, ale dříve se podle všeho něco takového dělo. Dokonce mnozí z hyassa pomohli orlíkům ve válce. Jakkoliv byli Orlí poutníci v právu, ví se, že s hyassa vyjednali příměří, které zaniklo s jejich porážkou v Albireu.
Tenhle kněz padlého boha vládl strachem a pro zbytek hyassa zřejmě nepředstavitelnou mocí a i podle slov Zdeňka jej ani domorodci, ani ještěří lid neměl v lásce a sloužil mu, či jej toleroval, pouze ze strachu, že by proti nim byla namířena skřetova nenávist. Co byli zač ti hyassa, kteří mu sloužili? Zřejmě ti, kteří neměli tolik odvahy se vzepřít, tolik vůle tomu utéct a nebo byli jen těmi smolaři, na které se upnula skřetova pozornost. A tehdy jsme je tam zmasakrovali, bez ptaní, setnuli jim potupně hlavy. Ještě dnes, když na to vzpomínám, se mi třesou ruce a v krku mám sucho. Opravdu to bylo nutné? Měl jsem pocit, že se tím přibližujeme činům, které tam páchali ti, kteří byli prokletí. Možná to bylo tím místem. Možná to bylo drogami, ke kterým jsme sáhli v domnění, že nám pomohou v boji. Bylo dobře, že jsme tam i na doporučení Rona nezůstali a raději se vydali na lodích ještě za noci zpět k osadě, třebaže jsme tak riskovali útok příšer z hlubin jezera.
Moc Ušence a Sirril nás však ochránila a my jsme se bezpečně dostali na druhý břeh. Bylo ráno. Všichni byli dost unavení a brzy usnuli. Tamní měli trochu problémy s trpaslíkem, ale Zděnek stařešinu přesvědčil, aby nás nechali si odpočinout. Já neměl na odpočinek ani pomyšlení. Díky hvězdoši, který mi před celou akcí Větvička připravil, jsme měl v hlavě jeden velký guláš černých myšlenek. Přál jsem si odejít pryč, zpátky do civilizace a možná zapomenout na to všechno, co jsme si na tom ostrově prožili.
Brzy ráno Alto nabídl pomoc onomu klukovi, že mu vymaže z paměti ty smutné zážitky a nakonec tak i učinil. Poté jsme vyrazili na cestu, obdarováni jídlem a pitím.
Hrad Thuldir jsme zahlédli za soumraku.
Vyrazila k nám skupina zbrojnošů vedená dvojicí rytířů. Ti nás bezpečně doprovodili až na hrad, kde jsme se vyčerpaní oddali spánku po vydatné večeři.
Setkali jsme se s otcem Viklepem. Tomu jsme převyprávěli náš příběh.
Také jsme vyzpovídali toho trpaslíka, jak se na ten ostrov dostal a jaktože vůbec přežil. Vylíčil nám, že pracoval pro čarodějnou akademii a v Rilondu ho bohužel potkala smůla a on ztratil to, co měl doručit. Vracel se proto zpět do Albirea a někde na cestě za Mladou štolou ho přepadli hyassa. Našli u něj knihu, řadovou, kterou četl nejspíše každý začínající magik, a zřejmě proto ho ušetřili. Dovedli ho až do jezera, asi ve víře, že si nakloní skřetího kněze. Ten totiž vlastnil arvednaský spis, který neuměl přeložit. Trpaslík mu v tom měl pomoci. Proto skřet Rona věznil. Podle slov trpaslíka moc dobře arvedansky ale také neuměl a tak hrál spíše o čas. Alto požádal Rona o onu knihu, že pro něj pořídí její opis.
Když se ale pak Alto po chvíli vrátil, už ji neměl. Prozradil nám, že v oné knize jsou nebezpečné myšlenky a že ji raději odevzdal otci Viklepovi.
Bylo vidět, že to trpaslíka naštvalo, i když se to na sobě snažil nedávat najevo. Nechtěl jsem znevažovat Altova slova a tak jsem se na nic neptal, i když mě to samotného také zajímalo. Otec Viklep nám pak potvrdil Altova slova a omluvil se nám, i trpaslíkovi. Sdělil nám, že onu knihu předá povolanějším na prostudování. Měla údajně něco společného s přivoláním přizračného draka v Tabitu.
S Ronem Megalitem jsem tak nezačali úplně nejlíp.
Přesto jsme ale pořád byli těmi, kdo ho zachránil od jisté a bolestivé smrti a navíc si díky nám přišel zpět ke svým věcem a zřejmě i k sekyře. I když nás Soudcův kněz varoval, že ony skřetí věci mohou být prokleté a ať si je raději necháme prověřit u čarodějů v Albireu.
Také jsme s sebou na hrad dotáhli hlavy obou skřetů a dostali za ně tučnou odměnu od pána hradu, komtura barona Rilanda z Iniseje. Zajímavý chlapík. Byl stručný, férový a šlo poznat, že s oním úkolem zase tak společného neměl, pouze hostil Lamiusova kněze. Přesto k nám byl štědrý, pohostil nás, zapaltil za skřetí hlavy a sdělil nám, že můžeme na hradě zůstat tak dlouho, dokud se nezotavíme ze zranění a z náročné cesty.
V plánu bylo vyrazit dál na jihozápad, do Mladé štoly a dál ke statku Bezhlesů. To jsme ještě netušili, že s námi nakonec trpaslík půjde.
