Tuším, že to byl čtvrtý den jedenáctého měsíce, kdy jsme ráno opouštěli hradby hradu Thuldir a vyráželi směrem na jih k Mladé štole. Šel s námi i trpaslík Ron, který nám nabídl své služby zkušeného cestovatele a příležitostného kouzelníka. Poté, co jsme zjistili, že čaroděj Blaten býval také jeho zaměstnavatelem, došlo nám, že asi budeme mít něco společného a není proto důvod jeho nabídku nepřijmout.
Když si vzpomenu na to, jak jsem se k té skupince přidal já, bylo Ronovo připojení mnohem více smysluplnější. Kouzelníka jsme postrádali. A podle všeho byl Megalit hodně zcestovalý a navíc trpaslík, což se mohlo v Zelanských vrších hodit.
Po krátké zastávce na jednom statku, kde se chtěl Maud, co by služebník Pastýře, ujistit, že tam nepotřebují jeho služby, jsme se nakonec dostali přímo do Mladé štoly. Přebývali jsme v tamním hostinci „U mostu“ a měli jsme i možnost prohodit pár slov s Niklem i jeho synem Jonasem. O tragédii na Bezhlesovic statku toho o moc více nevěděli, jen jsme si potrvdili to, že nejde o nějaké výmysly albirejských.
Pátého jsme navštívili sousední statek, kde nás srdečně přivítala rodina Rachotů. Žili si nad poměry, ale zároveň působili hodně spořádaně a bohabojně. Jedinou podstatnou věc, co jsme se dozvěděli, bylo to, že jejich dcerka s pohřešovaným Vojtěchem Bezhlesem něco měla, ale že to nebylo moc po vůli jejich rodičů. Také jsme se dozvěděli, že zesnulý Bezhles byl vdovec již řádku let a otec Rachota byl doktor, který byl přitom, když žena Bezhlesa zemřela při porodu. Od těch dob to mezi těmito dvěmi rodinami trochu skřípalo. Někdy před tou dobou, kdy se starý Bezhles uzavřel světu, byl prý viděn s nějakou cizí ženskou, a údajně bydlela u něj.
No nebudu to ale protahovat, Alto i Filip se shodli na tom, že by Rachotovic děvečka mohla vědět něco víc, než to, co nám bylo řečeno a tak z autority kněze Učence jsme ji vyzpovídali a díky zázračným schopnostem našeho krolla jsme zjistili, že tu holku Vojtěch před pár měsíci, již poté, co se udál ten masakr na Bezhlesovic statku, navštívil a že ji pak očaroval zapomněním na to setkání. Díky moci Siomena si však mladá Rachotová rozpomněla a pověděla nám, že to bylo velmi zvláštní setkání. Choval se k ní, jako by ji neznal, vypadal nemocně a ptal se ji na to, jaký je den, co je to za místo, kde se nachází a podobně. Prostě zatraceně divné, jako by byl něčím, nebo někým posednutý.
Neztráceli jsme čas a již kolem poledne jsme byli na opuštěném statku Bezhlesů a Alto tam prosil svého boha o pomoc. Podařilo se a kroll nás obeznámil s tím, co se na tom statku tehdy stalo.
Ukázalo se, že ona záhadná žena, které Bezhles poskytl střechu nad hlavou, byla nějaká čarodějka, která ho oblbla, mladého Vojtěcha přivázala k posteli a provedla temný rituál, kterým do jeho těla přivolala temného ducha ze stínového světa. Upíra. Vojtěch byl tedy mrtvý, jen jeho tělo, s cizí temnou duší, stále chodilo po Taře, kdo ví kde.
Co bylo ale zajímavější, ona nekromantka na tom statku zemřela také. Její ostatky nalezly společně se starým Bezhelsem a jeho malou dcerkou v jedné jámě. Když Alto zaměřil moc svého boha na lebku té mrtvé ženy, začal popisovat brunetu ve středních letech. Chvíli trvalo, než někteří z družiny, jmenovitě Filip, vyslovili teorii o tom, že by to mohla být Vistra, ta čarodějka, co zabila v hostinci ve Staré štole jejich bývalého zaměstnavatele, čaroděje Geeka. Byla to ale jen taková střela na slepo, ovšem jen do té doby, než Filipovi Alto v myšlenkách předal obraz té ženy. Alto totiž nikdy Vistru neviděl, ale Filip ano.
Potvrdily se nejčernější obavy – skutečně jsme na Bezhlesovic statku našli mrtvou Vistru. Podle všeho se snažila do Vojtěchova těla přivést duši někoho jí blízkého a tím ho zřejmě zachránit od hněvu Sedmnáctky, před kterým jistě musel utíkat ve stínovém světě. Jenže, jak už to tak bývá při tom, když se snažíte mařit boží plány, něco se zvrtlo a do Vojtěchova těla se dostal úplně jiný duch. A ptáte se který?
Celý incident se musel stát těsně po smrti mistra Geeka. Vistra s ukořistěnou magickou miskou záhadného původu, kterou ji mistr dříve Geek odcizil, zřejmě utekla na tento statek a zde se pokoušela přivolat svého milovaného ze stínového světa. Nepokusila se o to dřív, potřebovala k tomu právě onu misku, která ji měla celou tu zakázanou proceduru usnadnit a přivolat právě jejího blízkého. Ovšem mistr Geek těsně před svou smrtí prováděl s miskou jisté experimenty, o kterých se zmiňoval ve svém deníku. Zřejmě se snažil odhalit potenciál toho magického předmětu a zjistit, co všechno umí. A při té příležitosti se podle všeho nějakým způsobem spojil s onou miskou a byl to tedy s nějvětší pravděpodobností on, kdo se ocitl ve Vojtěchově těle, ať už svým vlastním přičiněním, nebo nechtěně.
Vistra nemohla vědět o poutu mezi miskou a mistrem Geekem, protože právě jediný deník tohoto čaroděje, nezcizila z jeho pokoje v den jeho smrti, neboť ho neměl ve své torně, ale pod polštářem, kde ho pak nalezli mí parťáci.
Kdyby šlo skutečně o mistra Geeka, který podle slov Filipa nebyl temným mágem usilujícím o nesmrtelnost, zapadalo by to do toho příběhu Rachotovy dcerky, kterou Vojtěchovo tělo poté navštívilo a nechalo ji na živu, jen na ni seslalo kouzlo zapomnění. Mistr Geek prý nebyl vrah. Masakr na Bezhlesovic statku mohl být způsoben tím, že nad sebou nemusel mít kontrolu v době, kdy dostal hlad po lidské krvi. Prý trvá, než upír v novém těle získá svobodnou vůli. Nechci tím ale nějak omlouvat ten hrůzný čin, který se tam stal. Přesto mi v mysli vyvstává otázka – co když se upírem nestal úmyslně, co když to byla více práce Vistry a on je teď uzamčen v cizím těle, proklet bohy, podobně jako pan Větvička? Co když k tomu přišel také jako slepý ke kormidlu?
Nicméně naše zjištění jsme museli někomu předat. Díky lebky pana Blatena jsme zajistili, že se o tom albirejský čaroděj dozvěděl, neboť by o tom asi Čarodějná akademie vědět měla, že jejich bývalý člen teď pobíhá po Asterionu jako upír. Rachotům jsme se raději vyhli, neboť jsme nevěděli, co by bylo nejlepší jim sdělit. Zřejmě jim žádné další nebezpečí nehrozilo a proto jsme je nechtěli zbytečně strašit. Elfka Bikini nás v tu chvíli opustila a šla o celé záležitosti informovat církev Paní hvězd, která ji s námi vlastně vyslala.
Vyrazili jsme tedy v šesti rovnou do Staré štoly, kde jsme ještě tentýž večer o celé záležitosti zpravili velitele tamních stráží – Bernarda Šlojse. Ten nám poděkoval, ale bylo zjevné, že nebyl rád za nově přidělané starosti. Zřejmě čekal, že případ zůstane nevyřešen a bude ležet někde ve tmě, v šuplíku, kde nebude nikoho zbytečně otravovat.
Noc jsme strávili v hostinci Flákanec. Stará štola žila hodně nenávistí chovanou k národu hyassa. Za každou hlavu příslušníka ještěřího lidu byla vypsaná odměna ve výši jednoho zlatého almendorského groše. Dvě staré arvedanské hlázky na sever od města měly být zrekonstruovány a obydleny jako sídlo předsunuté strážní línie, která se měla postarat o bezpečnost těžby drahých kovů a kamenů v místních kopcích. Šlo o ty zříceniny, které byly dříve prozkoumány družinou Vina Věštce a později právě Altem, Filipem a Větvičkou.
Také jsme se dozvěděli, že se trpaslíci z Kwesaru trochu více uzavřeli světu a zpřísnili zákony pro netrpaslíky. Údajně to bylo spojené se stavbou trpasličí silnice, která měla nakonec spojit Kwesar s nově založeným trpasličím městěm na jihu – Kargatem.
Ráno, 6.11. 848 k.l., jsme po koupi železných zásob, vyrazili na jih ke Klevenově skrýši. Vedl nás Maud. Filipova koně jsme nechali ustájeného u hostinského Vojtuly.
Cesta nebyla úplně příjemná. Jednak kvůli naložení, ale taky kvůli neschůdnému terénu a sychravému počasí.
Někdy odpoledne jsme narazili na lesní srub, kde bydlel lesník Zeměslav, který tam žil se svou, nejspíše ženou, která se však před námi schovávala uvnitř jejich obydlí. Nechtěli jsme je zbytečně znervózňovat a tak jsme raději brzy odešli hned poté, co jsme se ujistili, že by nás v tamním kraji zřejmě nemělo čekat nějaké nepříjemné překvapení. Ale všichni dobře víme, jak to s touhle družinkou nakonec dopadá.
Pokračovali jsme dál lesem a nakonec jsme našli dobré místo k přespání. Pod spadlým obrovským zelanem jsme se mohli ukrýt před deštěm, který se večer přihnal. Zapálili jsme oheň a to nejen kvůli chladu, ale i kvůli medvědům, kteří se v okolí podle Mauda mohli potulovat.
Někdy uprostřed noci, když hlídal Alto a Filip, nás vzbudil Ronův výkřik. Zdály se mu ošklivé sny a podle toho, co naznačil, šlo zřejmě o památku na zážitky z pobytu na tom ostrově uprostřed Zrcadlového jezera.
Co bylo ale v tu noc zajímavější, je fakt, že jsme zahlédli nějakou osobu stojící na hranici světla, jež vrhal náš oheň.
Nakonec se z té postavy vyklubal nějaký místní domorodec, trochu zaostalý a mluvil na nás neznámou řečí, které jsme zprvu moc nerozumněli. Ale přízeň Učence nám pomohla a tak jsme se dozvěděli, že kdesi v hloubi lesa je nějaké dítě, zřejmě dítě od někoho z města. Onen domorodec ve své primitivnosti zřejmě předpokládal, že to dítě známe, že patří do „našeho kmene“. Moc víc jsme od něj nezjistili a tak jsme po krátké úvaze všichni vyrazili za deště a tmy za ním. Dvě pochodně, které jsme ve Staré štole koupili, se ukázaly jako velmi užitečné.
Po hodině jsme dorazili k mýtině, uprostřed které stál strom zbavený větví. Posloužil jako obětní kůl, ke kterému bylo přivázané blonďaté děvčátko. Ron i pan Větvička si byli jistí, že v okolí toho místa je narušená hranice mezi naším a stínovým světem. Mluvili dost vystrašeně, jako by se s něčím podobným ještě nesetkali. Když jsme se k tomu uzlíčku neštěstí přiblížili na dohled a mohli si tu dívenku prohlédnout ve světle, zjistili jsme, že byla mučená. Byla v bezvědomí. Někdo ji pořádě zřídil a provedl ji opravdu odporné věci. Musel to být někdo bez kouska citu, někdo, koho bych ani nenazval lidskou bytostí. Zřejmě tu dívku dotyčný použil k nějakému temnému rituálu. Domorodec popisoval staršího muže, černě oděného.
Pohled na tu dívenku ve mě vyvolával vztek a obrovskou lítost. O to víc jsem nechtěl věřit slovům toho trpaslíka Rona, který navrhoval, ať ji ušetříme, že už ji není pomoci. Jako by mluvil o nemocném psovi.
Pro mne neexistovala jiná možnost, než že se ji pokusíme udržet při životě a najdeme někoho, kdo ji dokáže vyléčit. Jistě, znamenalo to obtíže, ale jak bych se na sebe mohl ještě kdy podívat do zrcadla, kdybych tam to děvčátko nechal pomalu umírat? Měli jsme lektvary a měli jsme peníze. Jediné, co bylo potřeba, bylo udržet ji v teple a vyhledat co nejdříve pomoc. Možná druida, nebo se vrátit zpět do Staré štoly a najít nějakého léčitele. Nebylo by to poprvé, kdy bych viděl, co dokáže moc knězů, nebo magie čarodějů. Otočit se k té holčičce zády bylo pro některé lehké jen z toho důvodu, že ji neznaly. Byla pro ně cizí a nikdo by se nedozvěděl, že ji tam nechali zemřít.
Ale věděli bychom to my. Pokaždé, když bychom seděli u ohně, nebo pěkně v teplíčku v hostinci kolem jednoho stolu a smáli se svým historkám, věděli bychom, že jsme jen prachsprostí prospěcháři, zpohodlnělí lháři, kteří mají tu drzost o sobě mluvit jako o dobrodruzích a počestných mužích. Jen z pomyšlení na tu hanbu mi je na blití.
Zařekl jsem se, že přesně takový nebudu. Byla to jediná podmínka, jediná hranice, kterou jsem si při odchodu z Plaveny nakreslil do svého života. Zapomenout na ni bych popřel důvod mého odchodu. Byl bych stejný. Nebo i horší, než to, od čeho jsem odešel. Ta představa o cti, o změně, o tom, že jablko může spadnout daleko od stromu, by byla jen bláhovým snem, pohádkou, kterou se krmím před spaním. Ale tak to není. Je to skutečné. Není to jen idea, téma rozhovoru dvou filosofů. Děje se to pořád a člověka to dohání neustále právě v takových situacích, jakou jsme prožili v Zelanech. Jsou to ty momenty, kdy se člověk vzepře a navzdory okolnostem a zažitým věcem, jedná správně a nepochybuje, nevymlouvá se.
Zkrátka a dobře, byl to silný moment a já byl rád, že jsme to děvče zbavili pout a vzali s sebou. Tomu však předcházel boj. Objevili se tam bytosti – napůl kočky, napůl lidé. Měli v rukou zbraně a byly zatraceně rychlé a zběhlé v šermu. Po boku Filipa a za střelecké podpory Mauda jsme jednu poslali rychle k zemi. Ale v lese před sebou jsme zaregistrovali hned několik dalších, ji podobných.
Vraceli jsme se zpět k tábořišti pod spadlým zelanem, ale kvůli tmě a terénu, to nešlo tak rychle, jak bychom si přáli. Netrvalo dlouho a přišel přepad, o mnoho více nečekaný. Semlelo se to rychle a jen díky zbroji a nátepníkům, které jsem si pořídil v Albireu před odchodem do Zelanských vrchů, jsem nepřišel ke smrtelným zraněním. Přesto to pro mě byla nová zkušenost. Již dříve jsem utržil pár šrámů a modřin, ale nic podobného. V tu noc jsem v Zelanech málem přišel o ruku a chybělo jen pár coulů, aby do mě jedna z těch koček nezabořila kopí až po násadu.
Padly další čtyři stínové kočky a my jsme se tak zbavili svých pronásledovatelů. Větvička do mě nalil jeden ze svých zbývajících lektvarů a já jsem jen doufal, že to nebyl ten nejsilnější, který by pak mohla ta dívenka postrádat. Ten jsme jí tehdy zatím nevpravili do těla, neboť zřejmě byla cílem mocného kouzla a magie lektvarů by si s tím nemusela rozumět. Museli jsme počkat.
