Název je trochu zavádějící. Spíše než my jeho, to on zachránil nás. Byla noc z 20. na 21.8., když jsme překročili řeku Rutung a podél ní jsme se dostali až k vymýcenému prostranství, které obklopovalo dřevěnou palisádu Leškova hradce.
Most přes řeku připomínaly jen zbytky pilířů trčící z jejich rozvodněných vod. Pochod džunglí byl vyčerpávající. Povzbuzující drogy od pana Větvičky splnily svůj účel, přesto jsme tu noc už padali únavou. I když jsme několikrát dostali příležitost k pár hodinám odpočinku, usnout s vědomím toho, že vás každou chvílí může uštknout jedovatý had, nebo přepadnout banda divochů, či bílých paviánů, vám moc na klidu nepřidá. Nic z toho se ale nestalo. Popravdě to bylo jednodušší, než jsem si představoval a než to, před čím nás druzí odrazovali. Krom otravného hmyzu, všudypřítomnému hluku a drobných oděrek, nám džungle neukázala svou pravou tvář – teda tu, která má být údajně tou její pravou, nemilosrdnou a nepřátelskou tváří.
Myslím, že na vině byla Kulala, naše skutečná průvodkyně. Trvalo to, než mi došlo skutečný význam jejich podnikání. Trpaslík a průvodce džunglí v jedné osobě? Už od začátku se mi na tom něco nezdálo, ale až společné putování mi odhalilo skutečnou úlohu tohodle pohodové trpaslíka. Je to prostě jen její ochránce a vyjednavač. Skutečnou práci tam v džungli ale dovedla ta černá dívka. Až zpětně mi dochází, že jsem ji za to ani nepoděkoval. Poděkováním by měly být ony peníze, za které jsme si je najali, ale obávám se, že Kulala k nim přičichne jen skrze opilecký odér linoucí se ze Skjegových úst, až znovu navštíví Oačaku. Těžko říct, co je skutečně svedlo dohromady. Určitě by to bylo zajímavé vyprávění.
Ale zpět k Leškovu hradci. Viděli jsme pár vypálených skladišť blízko řeky a ze severní strany, kterou jsme se k němu dostali šlo spatřit průlom v palisádě. To byl náš cíl, tudy jsme se rozhodli dostat dovnitř. V cestě nám stálo pár set metrů louky zarostlé vysokou travou – ideální krytí. Vyrazili jsme kupředu, Modrý měsíc nám svítil na cestu. Oblčení šustilo ve spěchu, každý z nás poslouchal jen svůj vlastní dech. Napětí smíšené s očekáváním se dalo krájet. V tom nás ale na něco upozornil Maud, možná to byl Filip, už si přesně nepamatuji. Zastavili jsme a spatřili před sebou kůly, pravidelně zabodané okolo palisády. A na nich se bělely lidské lebky, podle jejich tvaru patřící kolonistům. Správně jsme tušili, že za tím bude více než jen snaha zastrašit nezvané hosty.
Při průchodu kolem jedné z nich, začala dotyčná lebka hlasitě cvakat zuby a v okolí se najednou něco změnilo. Vzpomínám si, jak se mi zježily chlupy na zádech, jak kolem najednou utichl cvrkot cikád. Pak už to šlo ráz na ráz, někdo zavelel kupředu a z opatrného plížení se stal zběsilý úprk s cílem překonat průlom v palisádě co nejdříve. A když už jsme se škrábali nahoru, tam nás ve svitu Sirril pozdravil lintirový hrot meče a několik šípů chvějících se v napnutých lucích. Naštěstí se nejednalo o divochy, ale o přeživší. Nebyl čas na nějaké seznamování. Čekali nás, zřejmě Maudův ptačí posel se vzkazem našel svého adresáta. V džungli za našimi zády se probudily domorodé bubny a křik. Hon začal.
Spěchali jsme proto vedeni místními do tvrze, podle které se jmenuje celá ta osada. Tvrz vypdala nedotčeně, zděný základ okolo ní byl neporušený a palisáda na něm, stejně jako brána v ní, plnila pořád svou funkci. Stopy po dobývání šly zahlédnout, otlučená vrata, mrtví útočníci válející se uvnitř osady. Dostali jsme se branou dovnitř, tu následně zajistili závorou a přistavili k ní ještě dvoukolák. Na dřevěné hradbě postával další lučištník, který nás zdravil pokývnutí hlavou, nahoře na věží čněla další postava. Začal jsem v duchu počítat. Ten plešoun se sekerou, chlápek s knírkem a s lintirovým mečem, ten krátkovlasý a ta půlelfka vedle něj, blonďák na hradbě, postarší chlápek s kuší zdravící nás u dvěří tvrze, tajemná postava stojící na věži, to už bylo sedm přeživších a navíc se zdálo, že jediná zástupkyně něžného pohlaví je ta osoba, kvůli které jsme tam vlastně šli.
Došlo na seznamování a na spoustu otázek. Byla to Gven a ten krátkovlasý mladík Wienczeslav velde ní ji byl zřejmě velice blízký. Ona sama se chovala dost odměřeně a zmínění Filipova příjmení ji rozhodně nevykouzlilo úsměv na tváři. No co, rok a půl na takovém místě a asi bych byl taky dost podezřívavý a nevěřil moc na zázraky. Plešoun patřil k těm dvěma a představil se nám jako Slavoj. Z chlápka s lintirovým mečem se vyklubal zřejmě nejlepší šermíř z Erinu – Gorazd. Postarší muž s kuší byl sám Lešek, pán tvrze a ten blonďák s lukem hlídající na hradbě byl jeho poslední stráž – Radek.
Jak jsme později zjistili, na věži postával Varax Xavier, uznávaný erinský čaroděj a obchodník. Vevnitř tvrze jsme pak měli možnost poznat zbytek přeživších. Jmenujme tedy dceru leška Lesnu Stankiewitzovou, její dvě děti, syna Kratiase a dceru Ludinu. Seznámili jsme se i se starým knězem Paní úrody, otcem Varikem, trpasličím obchodníkem Durwinem a se dvěmi pouštními elfy, kteří byly ale dost mlčenliví a jejich jména nám byla skryta.
Nejen nás, ale hlavně důstojníka Rimu a ostatní z Větrné gardy ale zajímal Aniahar. Ten ležel v horečkách na lůžku, kde o něj starostlivě pečovala Lesna. Ukázalo se, že je Siaronův velekněz otráven. Při svém posledním výletě mimo hradby Leškova hradce se zřejmě setkal s divochy a cirka dva aldeny před naším příchodem Aniahara našli v mrákotách před branou tvrze.
Než jsme se stačili rozkoukat, přišel útok divochů. Byl to ale marný pokus. Maud tam dostal dva z nich, i Frykulín konečně dokázal, že to s prakem opravdu umí. Celkem tam zemřeli čtyři divoši, než pochopili, že mají utíkat. Bylo to malé vítězství, ale zahřálo u srdce.
I proto víc než zloba a výčitky směřované k papalášům v Oačace tu noc vládla radost z našeho příchodu a, nebuďme najivní, námi donešené potraviny na tom měli svůj velký podíl. Na všech, snad krom těch dvou elfů, bylo znát, že oceňují po tak dlouhé době i společnost někoho cizího. Museli si pěkně lézt na nervy a protrpět si své za ty dlouhé měsíce. Bylo příjemné být někým, kdo je nositelem naděje. Tak srdečně mě už dlouho nikdo nepřivítal. Pokud jsem měl do té doby pochyby o smyslu naší cesty, tu noc všechny zmizely. Než jsem usnul vyčerpáním, pamatuji se, že jsem přemýšlel nad tím, kteří z nás jsou většími hrdiny. V jejich tvářích, ve hlase, se ozývaly ztráty, se kterými se byly nuceni vyrovnávat po tak dlouhý čas. A nešlo jen o padlé druhy, o hlad, o ztrátu pohodlí, ale i o ztrátu naděje, možná i odvahy, přátelství – kdo ví?
Rozhodně jsem jim nezáviděl a byl jsem rád, že mohu být zrovna ten, s jehož příchodem se otevírá nová kapitola jejich životů, ten šťastný konec, jak jsem doufal.
Přišel nový den a po delší době jsme měli za sebou konečně vydatný spánek, kterému jsme se všichni rádi oddali.
Lešek byl tím mužem, který tam měl hlavní slovo a pokud mezi nimi panovaly v minulosti neshody, zdá se, že si to za ten čas stačili už vyříkat a našli společnou domluvu. Z řečí, které se následně vedly, jsem pochopil, že skutečným vůdcem celé skupiny byl Aniahar a Lešek se jen dočasně stal jeho zástupcem. Gorazd, jak se zdálo, ho podpořil a oba tak měli dost autority na to, aby tak učinil i zbytek přeživších. Čaroděj Varax byl údajně mistrem uzamykací a odeklínací magie a měl velkou zásluhu na tom, že všichni přežili. I proto si zřejmě žil tak trochu svým vlastním životem ve věži, s pohodlím a soukromím, které ostatním dopřáno nebylo. Filipovi tuším ve volném čase pomáhal určit povahu pár magických věciček, které jsme ukořistili v Elfích kopcích při střetu s těmi pouštními elfy.
Když už zmiňuji pouštní elfy, ti dva v Leškově hradci byli dost zamlklí, ale neřekl bych, že by od nich hrozilo nebezpečí. Jednomu Filip pomocí magického smaragdu uzdravil zranění po šípu a druhý nás pak upozornil na nebezpečí při léčbě Aniahara. Ukázalo se totiž, že nejde ani tak o přírodní jed, jako spíše o kouzlo, prokletí, nebo nějakou bytost ze světa stínů, která ho stravuje zevnitř. Snaha magicky léčit Aniahara by pak údajně mohla vést k jeho smrti. Maud tuto domněnku potvrdil. Šlo nejspíše o ovládnutého ducha přírody. Ovládnutého mocným šamanem – stopy vedly k tomu, kdo měl vládnout nad Velkým portášem a okolím Leškova hradce – šaman Jaguáří tlapa.
Alto ten den předvedl, jakou moc mu dokáže v důležitých okamžicích propůjčit jeho bůh. Měl vidění, kde spatřil Aniaharův střet s tímto šamanem. Popisoval garenový klenot s korullskými znaky na jeho krku a pantera velkého jako kůň, který mů oddaně kráčel po boku. Zmínil i přízračného hada, který „uštkl“ Siaronova velekněze. Přišlo na řadu přemýšlení a zvažování, jak Aniahara vyléčit.
Byl zmíněn nějaký spojonec z hor, se kterým Aniahar vyjednával vzájemnou pomoc v poslední době. Samotný Lešek to zmínil jen mezi řečí a upozorňoval nás na to, že i Aniahar mluvil jen o možnosti a pán tvrze nechtěl probouzet v ostatních a ani v sobě marnou naději. Chtěl počítat raději s tím, co má, než s tím, co by mohl mít. V tom jsem s ním byl za jedno.
Padly dva návrhy, jak Aniahara vyléčit. Jedním z nich byla moc Kulalina boha, Nuaklatula. Potíž byla v tom, že by to vyžadovalo naše prosby a modlidby k němu a to byl nepřekonatelný problém, obzvláště pro Alta a Varika. A nepočítám samotného Aniahara, který byl veleknězem jiného boha. Teologické diskuzi, která kvůli tomu následně vznikla, jsem proto moc nerozumněl. Pořádně jsem nechápal to, proč Aniaharovi nepomůže jeho bůh. Proč je k tomu vlastně potřeba jiný.
Ozval se ale Maud s tím, že si myslí, že Aniahara dokáže uzdravit. Bylo to překvapivé, ale když nad tím člověk začal více přemýšlet, kdo jiný by měl umět pomoci než ten, kdo údajně rozmlouvá s lesními duchy. Podmínkou ale bylo, aby měl k tomu klid, byl mimo zdi tvrze a byl ponechán sám jen s Aniaharem. Ozvalo se hodně nesouhlasných řečí a asi v tom měla co dočinění i pověst, která lesní elfy předchází. Došlo mi, že jsem mohl projevit více důvěry v Maudovy schopnosti a podržet ho před ostatními. Takhle si jejich důvěru musel vybojovat sám. Možná že to ale nakonec nebylo na škodu. Lešek mu dal najevo, že když se něco nepovede, Maud bude prvním, na koho padne vina a trest. I přesto Maud řekl, že do toho jde. Musel si být sebou sakra jistý a nebo mu zase tak moc na životech druhých, i jeho vlastním, nesejde.
Buď jak buď, Maudovi se to podařilo.
Dne 22.8. někdy dopoledne, se Aniahar probudil. I když byl pohublý a zesláblý, vymohl si s námi rozhovor a sdělil nám to podstatné, i když jsme chtěli, aby ještě odpočíval.
Potvrdil Altovu vidinu. Šaman Jaguáří tlapa měl údajně ovládnout mocného ducha džungle zhmotnělého do podoby obřího pantera. K tomu mu měl dopomoci onen korullský přívěšek. A díky tomu panterovi měl mít údajně moc nad většinou dravé zvěře i jinými divokými tvory, šelmami a predátory.
Spojenec, se kterým Aniahar mluvil, byl údajně duchem džungle, dávným arvedanem, který se stal součástí pralesa. Aniahar zmínil jméno Valeron. Tento duch měl reprezentovat zájmy džungle a stál proti Jaguáří tlapě. Onen černý panter, kterého ten šaman zotročil, měl být osvobozen. To si Valeron přál a k tomu potřeboval naši pomoc. Měl nás dovést bezpečně až k úkrytu šamana a zaměstnat Pantera na tak dlouho, abychom se my mohli vypořádat se šamanem a připravit jej o korrulský přívěšek.
Pokud bychom Valeronovi pomohli, on nás měl na oplátku provést bezpečně džunglí až k hranicím Asari Kasim.
Pokud bychom Valeronovi nepomohli, naší jedinou možností by bylo čekat na příchod záchrany z Oačaky. Alespoň to tak na první pohled vypadalo.
Aniahar ale zmínil dost zásadní věc, která nám v rozhodování měla pomoci. Docela přesvědčeně pravil, že pokud budeme čekat na „spojence“ z Oačaky, je taky možné, že jich díky moci, kterou má šaman Jaguáří tlapa, pomře tak velké množství, že jim to za to nakonec nebude stát a oni se raději otočí a nechají nás tam zemřít. Zdálo se tedy, že je rozhodnuto, jaké budou naše další kroky. Tedy, žádný jiný návrh nepadl…
