V polovině třetího aldenu osmého měsíce jsme teda plánovali cestu za lesním duchem Valeronem, abychom mohli porazit vládce místních divochů. Aniahar už nabral síly a nechtěl dál otálet. Šlo jen o to se dohodnout, kdo půjde a kdo zůstane.
Tři z keledorského spolku dobrodruhů se přihlásili jako první. Rima se nabídl také, ale Aniahar trval na tom, aby zůstal v hradci a pomohl s jeho obranou Leškovi. Rima proto s námi poslal Jebka, jednoho ze svých mužů. Bylo nás tedy nakonec deset. Zbytek zůstal ve tvrzi. I Gorazd, navzdory své drobrodružné povaze, nakonec přenechal pobíhání po džungli těm mladším.
Vyrazili jsme dopoledne, na západ, kde jsem přelezli palisádu a nepozorovaně pronikly do džungle. Obrané kouzlo Jaguáří tlapy v podobě kůlů s lebkami tam bylo narušeno a tak jsme věřili, že náš odchod nepřítel nezaregistroval.
Cesta na místo, kde se měl nacházet Valeron, trvala cirka čtyři hodiny. Dobré zmínit fakt, že džungle, k překvapení samotného Aniahara, k nám nebyla moc přátelská.
Vše vyvrcholilo útokem pralesních trollů, jak jsme je sami pojmenovali. Byl to tuhý boj, kde přišel Slavoj k lehkému zranění. Ale na to, jak vypadali ti tvorové nebezpečně, to skončilo až překvapivě dobře. Došlo mi, že jsem ve společnosti skutečně ostřílených dobrodruhů.
Naše podezření, že se s Valeronem asi něco stalo, se potvrdilo, když jsme vyšplhali podél potůčku na úpatí jednoho svahu a ocitli se na skalní plošině. Dominoval ji vodopád, který plnil tamní jezírko. Valeron, který se tam měl nacházet, nebyl k nalezení.
Zatímco nás Aniahar opustil v naději, že lesního ducha kontaktuje, my jsme odpočívali s výhledem i na samotný Leškův hradec ležící na východ od těch míst. Tu si ale bistré elfí oči něčeho povšimli. Maud nás upozornil na pohyb a ohně u tvrze, která nám několik dní byla úkrytem před džunglí. Divoši na ni teď útočili, podpořeni krvežíznivými predátory z pralesa.
Na odpočinek v tu ránu nebylo ani pomyšlení. Naši spojenci potřebovali pomoc. Tak nějak jsme čekali, že se to může stát, když jsem odtamtud odcházeli. Ostatně hlavně proto tam polovina z bojeschopných mužů zůstala. Přesto to s námi hnulo a my si nebyli jistí, co je nejlepší v tu chvíli učinit. Na volání nakonec Aniahar přispěchal zpět k nám.
Informoval nás, že Valeron odcestoval na severozápad pronásledujíc šamana Jaguáří tlapu. Ten se měl prý v tu chvíli nacházet ve starých korullských troskách a něco tam hledat. Mohli jsme spěchat zpět pomoci u Leškova hradce, ale sama cesta by zabrala nejméně tři hodiny. A nebo jsme mohli jít opačným směrem a vyřídit Jaguáří tlapu. Cesta tím směrem měla trvat dva dny. Nakonec jsme se shodli na tom, že lepší příležitost ho porazit mít asi nebudeme. Měl být totiž sám… Vložili jsme tak důvěru v obránce Leškova hradce. Alto tehdy prohlásil, že pokud jim hned nepřispěcháme na pomoc, zřejmě z nich někdo zemře. Zároveň ale souhlasil s tím, že lepší příležitost k porážce šamana pak už možná nedostaneme. Vyrazili jsme tedy na severozápad v naději, že se Alto plete.
Cesta tam nebyla snadná a proto nám první večer, kdy jsme byli nuceni zastavit, Maud navrhl, že se pokusí usmířit místní saly a džungli, aby nám do cesty nekladla tolik překážek. Vyšlo to. Náš elfí společník nám opět dokázal, že v něm něco je. Další den, 26. 8., jsme se proto bez větších obtíží přiblížili na pár mil ke korullským troskám. Vedl nás Aniahar, který následoval pestrobarevného kolibříka – zřejmě posla od Valerona.
Další den ráno, tedy 27.8., jsme se nakonec přiblížili na dohled pozůstatkům korullské civilizace. Čekali jsme na místě, kde byly ve skále čnící vedle nás vyryty nějaké korullské znaky uspořádané do tvaru velkého uzavřeného oblouku. Aniahar nás opět opustil, aby kontaktoval Valerona.
Po pěti minutách čekání se ale ozval Alto. Byl hodně rozrušený a upozornil nás na to, že na tom místě, kde čekáme, je něco v nepořádku a že bychom se od něj měli raději vzdálit. Alto by si nevymýšlel a proto jsme jeho podezření vzali smrtelně vážně a moc jsme se v tom ani nepitvali. Maud zkusil promluvit s místním ptactvem v naději, že mu pomohou najít Aniahara, nebo mu alespoň předají zprávu o tom, že jsme odešli jinam. Elf ale neuspěl. Všechna zvířena okolo byla prý v moci Jaguáří tlapy. Měli jsme to čekat. Doufali jsme, že Valeron tu skutečně je a nějakým způsobem zařídí, aby se o nás Jaguáří tlapa nedozvěděl.
Nakonec jsme museli jako za starých časů civět na zem a hledat stopy, které by nám napověděly, kde Siaronův velekněz může být. Filip pak ukázal, že se v armádě něčemu naučil, a dovedl nás až za ním.
Aniahara jsme našli, jak tiše stojí a zdálo se, že rozmlouval s někým neviditelným. I když jsme toho ducha nezahlédli, přesto jsme tak nějak věděli, že tam někde okolo Valeron byl.
Aniahar nám sdělil, že je vše naplánovano a že můžeme vyrazit kupředu k rozvalinám korullských staveb. Jeho spojenec měl toho obřího pantera odlákat.
Už tehdy nás Filip upozornil na nervozitu Jebka. Celý se třásl a zdálo se, že prostě nemá tolik kuráže, kolik bylo potřeba.
Trosky korullského sídliště se postupně vynořovaly z džungle. Těžké kamenné sloupy se válely po zemi, některé zub času dokonce ještě nenalomil a tak stály hrdě, čnící k zelené pralesní klenbě. Tu a tam jsme zahlédli chlupatou hlavu zvědavé opice, nebo zaslechli vystrašené třepetání ptačích křídel. Jinak ale na tom místě leželo nepříjemné ticho. Větvička se rozhodl použít jeden ze svitků, které jsme dříve ukořistili a seslal na naši družinku kouzlo tichého pohybu. Kdoví, jestli skutečně účinkovalo.
Mezi troskami a kmeny staletých stromů jsme zahlédli stoupat proužek kouře. Přiblížili jsme se opatrně k němu a našli doutnající ohniště u kterého postával polonahý divoch. Už jsme si mysleli, že to je náš očekávaný soupeř, když nás Alto upozornil, že je to pouze zdání, že je to iluze. V tu ránu jsme si uvědomili, že náš krollí kněz mluví pravdu a všimli si průhlednosti oné postavy. Netrvalo dlouho a kouzlo iluze se rozplynulo. U ohniště jsme zahlédli zaschlou kaluž krve a vyškubané peří z jednoho pralesního ptáka. Rozhodli jsme se k ohništi raději nepřibližovat, neboť nás zaujal více temný vchod zející v masivní stavbě stojící za ohništěm před námi.
My jsme se rozhodli hlídat vchod a druhá pětice se měla vydat okolo té zachovalé stavby a ujistit se, že námi hledaný šaman nečíhá někde venku a že je skutečně uvnitř. Nechtěli jsme, aby nám pak vpadl do zad, nebo nám tu připravil nějakou past.
Filip tehdy pomocí kouzelného sklíčka zjistil, že je na Jebkovi něco podezřelého. Mluvil o nějaké kletbě, která na něm leží. Nevím, jestli byl Jebko více vystrašený z toho kouzla a nebo z toho podezřívání, které tím Filip vyvolal. Každopádně to bylo třeba vyřešit. Báli jsme se, aby ho něco neovládlo a nebyl nám nebo sobě nebezpečný. Proto Aniahar rozhodl, aby šel Jebko první, aby jej měli všichni dobře na očích.
Netrvalo to dlouho a Aniharova skupina se objevila na druhé straně stavby. Venek byl čistý a tak jsme se rozhodli prozkoumat vnitřek tajemné stavby. Rozsvítili jsme dvě louče a vstoupili dovnitř. Široká chodba byla vytesána z velkých kamenných bloků, strop byl tak vysoký, že se ani Alto nemusel krčit. Ve vnitř vládl chlad a vlhkost. Zem byla pokrytá jemnou vrstvou velmi kluzkého bláta. V něm jsme spatřili několik bosých stop. Naše domněnka, že šaman je uvnitř, se potvrdila. Než jsme ale stačili celý vnitřek prozkoumat, Filip nás varoval před tím, že kouzlo, co leží na Jebkovi, který šel jako první, se jakýmsi způsobem spojuje s celou stavbou. Jako by to kouzlo pocházelo z ní. I mě se v tu chvíli zježily všechny chlupy na zádech a těžko si představit, co musel prožívat sám Jebko. Takhle to dál nešlo. Nemohli jsme riskovat. Vyšli jsme zpět na denní světlo a přemýšleli, co s tím. V tu dobu byl už Jebko ochotný udělat cokoliv, jenom aby nezkončil v bezvědomí a nebo svázaný a ponechaný sám svému osudu.
Nakonec se přihlásila Gven, že s ním tedy může odejít mimo rozvaliny, tam jej svázat a hlídat, aby se mu nic nestalo. Na Wineczeslavovi ale bylo vidět, že s tím moc nesouhlasí. Vše vyřešil Maud, který navrhl, že to udělá místo Gven. Měl větší šanci v džungli přežít. Proto jsme s tím souhlasili. Jebko byl rád, mohlo to skončit hůř.
Naše už jen osmičlenná skupina se tedy vydala znovu dovnitř. Nakonec jsme dosáhli křižovatky, ve které nás zdravilo torzo sochy vystupující ze zdi. Byla to podle všeho socha ženy v nadživotní velikosti, hrubě tesaná, s rukama napřaženýma k nám.
Na křižovatce nás napadla bestie ze stínového světa. Letající krokodýl s jiskřivým ocasem, jestli to tak jde vůbec nazvat. Dobře mířený vržený Filipův nůž s ní ale udělal krátký proces.
Pokračovali jsme hlouběji, až jsme nakonec stanuli v místnosti s klenutým stropem, žebra klenby tvořily sochy natažených lidí s tvářemi zkroucenými bolestí. Vše se sbíhalo do středu místnosti, kde stál podpěrný sloup. Měl podobu té samé ženy, kterou jsme potkali na křižovatce. Rukama podepírala klenbu stropu a byla natočená stejným směrem, jako ta první. Před ní ústil široký vchod do centrální části té podivné stavby. Věděli jsme, že se blížíme k místu střetu. Stopy bosého divocha mířili přesně tam. Jenom tam a ne ven.
Světlo louče nám pomalu odhalilo obrovskou místnost. V jejím středu stály tři sloupy, taktéž vytesané do podoby oné tajemné ženy. Když jsme však vstoupili dovnitř té prostorné místnosti, socha uprostřed se pohnula. Na to, že byla celá z kamene, se pohybovala až překvapivě elegantně. Byla ještě o něco vyšší než Alto, v rukou měla dvě dlouhé kamenné čepele. Všem se nám na okamžik zastavil dech a přestalo bušit srdce. Aniahar a Filip si ale zachovaly chladné hlavy. Vzduchem proletělo několik povelů. My čtyři jsme se vydali stranou na druhý konec místnosti. Díky kouzelného sklíčka totiž Filip zjistil, že ta scoha je na něco napojená. Aniahar a trojce keledorských dobrodruhů si pak vzali na starost sochu a zkusili ji zabavit a dát nám prostor k proklouznutí.
Vyšlo to a my jsme se dostali až na druhou stranu. Tam jsme zahlédli kamennou bednu, nebo chcete-li sarkofág. Leželo na ní těžké kamenné výko. K tomu, co bylo uvnitř něj, byla ta socha vázaná. Slyšeli jsme mohutné rány, cinkání kovu o kámen. Aniahar a jeho společníci sváděli tuhý boj. Nás zastavilo kouzlo rozprostřené okolo sarkofágu. Když jsem tam hodil svou pochodeň, ponořila se do kamenné podlahy, jako by spadla do jednoho z tekutých písků Nunmeiy. Filip to považoval za cestu pro nás. Když vykročil dopředu pobízejíc nás k tomu samému, zdálo se, že skutečně věří, že je to cesta vedoucí k tomu, co hledáme. Moc se nám to nezdálo, když jsme sledovali Filipa, stále přesvědčeného, jak se boří do kamene. Už už jsme ho chtěl následovat, i když ve mě rozum protestoval, když mě zachránilo varování Gven, která se společně s Wienzckem dostala k nám. Ukázalo se, že to bylo jakési přírodní kouzlo, které nám mělo prostě zabránit dostat se k sarkofágu.
Proběhlo několik úvah i pokusů víko na dálku odsunout. Altova snaha odtlačit víko jeho holí se však ukázala jako marná. Nakonec Filip zavelel, abychom odběhli stranou a společně s Aniaharem a tehdy už znovu zraněným Slavojem se rozhodli sochu nalákat do pasti. Povedlo se a socha skončila jednou nohou v tekutém kameni. Kouzlo po chvíli selhalo a kamenná podlaha stuhla a sochu tak uvěznila. Soahca ale kolem sebe stále máchala nebezpečně svou čepelí a tak bylo potřeba ji zaměstnávat, ať si nevšímá těch, co se pokoušejí víko sarkofágu odsunout.
Mezi nimi jsem byl já s Altem. Víko se pohlo a s hlasitým zaduněním nám nakonec spadlo k nohám. Z útrob kamenné skrýše na nás vyskočil pohublý černý divoch s dýkou v ruce. Ta naštěstí minula Alta a „pouze“ se zasekla do kamene, jako kdyby byl jen ze dřeva. Na krku toho divocha se leskl garenový přívěšek, hlavu zakrývala kožešina s jaguára. Našli jsme našeho nepřítele!
Než jsme stačili zareagovat, pan Větvička ukázal, co ho zřejmě život v rilondském Ďolíku naučil. Vzduchem se mihla vrhací dýka a zaryla se hluboko do šamanovy hrudi. Následovala sekera Slavoje a Filipův meč, který dokonal, co hobit začal. Šaman byl mrtev. Dýka z jeho rukou se s cinknutím ocitla na zemi. Rychle a prozíravě ji Alto hned oschoval. I přesto jsme si stačili všimnout, že její čepel byla kostěná a rukojeť taktéž z garenu, navíc bohatě vykládaná drahokamy. Filip nás upozornil, že ta socha byla vázaná právě k oné dýce. Přívěšek, kvůli kterému jsme tu byli, vzal taktéž Alto. Jednal přitom opatrně a nedotkl se jej holou rukou.
Socha se po smrti šamana přestala hýbat a útroby korrulské staby se znovu ponořily do tíživého ticha. Rychle jsme je raději opustili a k naší radosti jsme se pak o kus dál v džungli setkali s Maudem a Jebkem. Filip nás, a hlavně jeho, uklidnil, že to kouzlo už na něm neleží. Zbývalo už jen kontaktovat znovu Valerona a zajistit, aby dodržel jeho část dohody. Navíc bylo třeba se dostat rychle do Leškova hradce a snad přijít ještě včas…
