Výslech toho Staňka neproběhl podle našeho očekávání. Neříkal nám úplně všechno a nakonec se zdálo, že se smrti bojí… Nic jiného ho ale nečekalo. Ukázalo se, že se skutečně chtěli Jonasze, toho účetního, zbavit, protože měl na ně podezření. Způsob, jakým to udělali, byl ale podivný. Snaha o obvinění Jonasze z paktování s temným bohem, kterého sami uctívali, nám moc nedávala smysl. Určitě existovalo více cest, jak se Jonasze zbavit… No, buď jak buď, případ byl vyřešen.Sice jsme si šli ještě omrknout toho storabského rybáře, který o tom všem mohl něco vědět. Ještě před svítáním jsme ho skřípli v jeho chalupě u řeky kus od Gver Graenu a ke všemu se nám přiznal. Že prý ho navštívili před pár měsíci nějací žoldáci a velel jim jeden plešoun. Zřejmě jiný, než ten, který se podřízl ve sklepení jeho příbuzného. Domluvili se s rybářem na tom, že bude vyzvedávat vyprané peníze od toho pošuka a bude je předávat jednomu z těch žoldáků, kteří se za ním pak pravidelně stavovali. Více ale rybář nevěděl. Byl to pro něj jen přivýdělek, nestaral se o to, čí peníze to jsou, nebo pro koho jsou určeny.
Nechali jsme to plavat. Filip všechno nahlásil bratránkovi a ten řekl, že se o to už postará přes velitele stráží Pepého. Byl čas vyrazit na východ do Červebného lesa. Plánovali jsme dojít do Bergondu – jednoho z pár trpasličích měst v Khelegových horách a tam se rozloučit s Hadunem a jeho nastávající – mojí „ségrou“. Dali jsme si ale voraz a vyrazili jsme až 16. žlutna. V sedmi, bez Filipova koně a s tím střapatým čoklem, který se Mauda držel jako dítě máminy sukně.
Cesta vedla údolím jihovýchodních Elfích kopců a nezmiňoval bych to, kdyby se při těch dvou hodinách chůze nic nepřihodilo. V jednom kaňonu nás obklíčila loupeživá banda. Vyklubali se z nich přeživší orlíci, co dosud nevzdali svůj boj a dali se na okrádání a vraždění pocestných. Sice nám nabízeli život za to, když neuděláme nějakou hloupost, ale to nebylo tak jisté. Filip vypadal, že by se s nimi do křížku klidně pustil. I když jich bylo asi deset a byli dobře vyzbrojení. Naštěstí se do věci vložil Alto a já ho podpořil. Odkázání se na přízeň sedmnáctky a pohrození, že je pak prokleje samotná královna Rungil, pokud se nám budou plést do cesty, zbaštili i s navijákem a nechali nás nakonec jít. Filip je chtěl potom pronásledovat, ale vzhledem k Hedunovi a slečně, která s námi šla, si nakonec nechal říct. Však Gvergraenští si s nimi poradí!
Poté jsme překročili řeku a další den přešli divoké pastviny. Červený les se zdál být obrovský, táhnoucí se od severu k jihu až kam oko dohlédlo. Přenocovali jsme na jeho kraji. Další dny byli ve znamení očekávání a nepříjemného terénu, který jsme museli zdolávat. Cestu tam člověk nepotkal, jen něco, co Maud označoval za lesní stezky, i když vyšlapané nebyly, jen většinu doby nevedly před trnité keře a vyhýbali se roklím. Ale nakonec byl Červený les přesně takový, jaký jsme si ho představovali. Jen v něm podle všeho nebyli elfové. No považ, za celý alden, co jsme šli přes elfí les, jsme krom Mauda potkali jen pět elfů.
Jeden byl zkouřený hodný elfí dědeček, co Frykulínovi daroval veteš ze dřeva, druhý byl zase nerudný lovec, který nás při kempování u jednoho jezera informoval o tom, že pokud se nestišíme, tak poznáme i jeho špatnou stránku osobnosti. Rád bych věděl, kam se poděla ta dobrá. Na svou obhajobu musím říct, že nám tehdy přišlo jako dobrý nápad oslavit čekání na Mauda v krásné přírodě kapkou dobrého vína a kořalky. Maud se totiž na dva dny vydal na vlastní pěst pozdravit příbuzné a vyřídit nějaké vzkazy, mimojiné i předat dopis od Filipova bratrance, jeho bývalé ženě, nějaké elfce … Hanaqavě.
Když se Maud vrátil, byl lehčí o jeden luk ramawi a nějaké elfí cetky, co s sebou tahal od Zelanských vrchů. Graenův dopis nepředal, že prej se ta elfka odstěhovala někam daleko na východ za hory. Filip si proto dopis zase uschoval.
Třetího elfa jsme potkali v části Červeného lesa, kde rostli opravdu prastaré stromy. Tenhle elf, který se představil jako Uvuli, dealoval všelijaké vzácné koření a bylinky, za které by vám v dálavách zřejmě usekli pracku – v tom lepším případě. No, Větvička se rozhodl něco málo nakoupit- divošské kapky, soví oči a podobný sajrajt, který ti z mozku udělá krmění pro prasata. Proti gustu…
No a ten čtvrtý elf, Bukua, byl opět hodně veselý, stoupenec Tarfeina. Potkali jsme ho na Kořání, tak se jmenovalo pět vysokých skal, na kterých byli svatyně zasvěcené některým bohům Sedmnáctky. Na té Tarfeinově jsme i přespávali. Byl tam s ním ještě jeden elf, ale ten toho moc obecnou řečí nenamluvil a spíše jenom pil a nebo se zasněně, rozumněj zkouřeně, díval do dáli. Pravda, byl tam parádní výhled a hezčí západ slunce jsem už dlouho nezažil. S Bukuou byla legrace. I proto, že byl po ruce alkohol, ale nechci mu křivdit. Byl opravdu veselý společník. Nabídl nám doprovod dál na severovýchod až na nějakou pasteveckou trpasličí stanici.
Museli jsme na elfích mwutech překonat rozvodněnou Tumbu, ale jiná nebezpečí nás nepotkala. Pokud nepočítám gorily, které jsme spatřili na jednom svahu. A vůbec byla příroda na západní straně Khelegových hor fascinující. Papoušci, opice vřeštící v korunách tropických stromů, obrovské rudé květy popínavých rostlin, veliké zelené listy, které člověku nejednou připravily nemilé překvapení v podobě neplánovaného osvěžení. Není to nic příjemného, když vám za krkem přistane celé vědro studené vody.
Bylo tuším 2. úmora, když jsme se v trpasličí osadě rozloučili s Bukuou. Valin Gelwin, hlava Gelwinů, kteří v té osadě žili, nás vřele přivítal a dal si záležet, abychom o jeho pohostinosti mluvili dobře na východě v Bergondu. I když podle oblečení jeho a jeho příbuzných nevypadalo, že by si žili nadpoměry, uvítal nás dobrým jídlem, pitím a střechou nad hlavou. Abychom na další cestě neměli problém, přislíbil nám navíc jako průvodce jeho syna Gulma, který se v horách vyznal. Pak se Valin rozpovídal o tom, jak se jeho rodině vyplatilo, když přijali kontrakt pro zásobování Trpasličí pevnosti a založili na téhle straně hor první a zatím prý jedinou pasteveckou stanici. Také mluvil o bratrstvu temných kápí – druidech, kteří tam mají někde poblíž své sídlo a jak mu prej dělají život zajímavějším. No, nemluvil o nich příliš v dobrém, pokud není výraz ovcomrd v trpasličím žargonu něco pozitivního.
Dál na východ nás provázel jeho syn Gulmo. Trvalo několik dní, než jsme se po horských cestách dostali na velkou Khelegovu silnici spojující Seliak na jihu a Bergond na severu. Tam nás hned zastavila trpasličí patrola, se kterou ale průchod na sever vysmlouval zkušený Gulmo. I přesto s námi ale poslal velící desátník dva ze svých mužů. Věřím, že to nebylo jen pro naši bezpečnost, jak se nám snažil namluvit. A právě jediný důstojník také vypadal na to, že Haduna, co šel s náma, po jméně zná. Ale na to, že byl Hadun princem Minkorských trpaslíků, nezdálo se, že by na to trpaslíci reagovali podobně, jako se lidi chovají k princům svých králů. Buď nám Hadun kecal a nebo to u trpaslíků prostě chodí jinak.
8. Úmora jsme došli do Bergondu. Ten jsme si určitě představovali jinak. Místo velkého honosného kamenného města vytesaného do hory nás pozdravila dřevěnou palisádou ohrazená zablácená osada ležící v údolí čítající takových dvacet domů. Trpasličí voják na každém kroku, pár obchodníků, většinou spíše směřujících na východ do Minkoru, než na sever, kde s vyplněněním Erinu už démantová stezka nenabízela tolik obchodních přležitostí, jako kdysi. To nám alespoň řekli tamní obyvatelé, kterých jsme se na severní cestu vyptávali. Jeden strážný, který byl námi dotázán, byl vcelku ochotný nám všechno vysvětlit a neopomněl nám zdůraznit, že je povoleno se držet mimo město jen po hlavních cestách. Jinde je tam bez trpasličího doprovodu zakázáno chodit, pod trestem smrti. Docela drsné. Taky mě osobně dost překvapilo, že tam bylo i zakázáno používání magie, pod stejným trestem. Skřítci se můžou z nějakou nesnášenlivostí jít zahrabat!
No, celkově vypadal Bergond hodně nevyužitě a že zažil už lepší časy. Moc jsme se tam proto nezdržovali a hned další den, 9.8., jsme vyrazili na sever už jen v pěti plus pes. Hadun s Mergril se s námi rozloučili. Trpaslík nás pak vybízel k tomu, abychom navštívili Minkor, že se tam s námi rád opět shledá. I když naznačil, že ještě neví, jestli se tamzdrží – zřejmě rodinné problémy. S návštěvou minkoru jsem souhlasil. Minkor je jako droga. Pobyl jsem tam jen pár dní a pořád mě to k němu táhlo.
Po rozloučení jsme zamířili k přístavu, který měl být tak půl dne cesty pěšky z Bergondu. Sloužil jako překladiště pro obchodníky. Po řece byla cesta do Oačaky přece jen prý bezpečnější. Slyšeli jsme hodně historek o tom, co nás v džungli může potkat, ale na nic z toho jsme na té cestě těch pár hodin nenarazili. V přístavu jsme se pak doptali na nějaký odvoz a nakonec jsme našli Janoše Tresku, který nám nabídl místo na své bárce. Vypadal sympaticky. Taky se zmínil o tom, že bude na řece nebezpečno, respektive na břehu, kde budeme během cesty na sever přespávat. Že prej tam vždycky někdo zaklepe bačkorama. Nevěděl jsem, jestli je to nějaký tamní zvyk strašit cizáky a potají se tomu pak smát a nebo jestli fakt říkali pravdu. Další dny mě přesvědčily o tom, že zase tak moc nekecali.
