Ještě toho dne, 9.8., jsme po Aklaku, řece, co se později vlévá do Itancy, mířili na sever do Oačaky, největšího města hadí říše Asari Kasim. Na palubě Janošovy říční zmoglavy jsme se pěkně mačkali. Přeci jen krom osmnácti námořníků a nás vezla ještě několik beden plných kdovíjakého zboží ze Seliaku.
První půlden plavby proběhl poklidně. Ani nepršelo, kolem řvali ptáci, občas šlo na břehu spatřit nějakou tu opici, nebo záhlednout mrsknutí krokodýlího šupinatého těla. Večer jsme dopluli do divošské vesnice Humaqa, kde jsme přespali v jedné chatrči, kterou nám jeden z místních domorodců rád propůjčil. Zatímco Alto se snažil pobavit s místním stařešinou, který měl bohatou slovní zásobu – opakoval stále a dokola „Jó“ a přitom pokyvoval hlavou. Proto jsem se dal do hovoru raději s místními žoldáky od Krakoreckých, kteří měli na starosti obranu té vísky do doby, než se kolem ní postaví dřevěná palisáda. Noc pak nabídla nečekanou zábavu v podobě družného hovoru se žoldáky i s námořníky kolem společného ohně. Kolovalo víno, kořalka a zajímavé klepy. Člověk najednou zapomněl, že je uprostřed divoké nepřátelské džungle. Teda alespoň do té doby, než potřeboval trochu upustit.
Tehdy jsme se více dozvěděli o tom, jak to teď vypadá v Oačace po dobytí vyplenění Erinu. V domorodém městě se usídlili přeživší z bohatých a vlivných erinských rodů a rozhazovali po říši hada své sítě.
Další den jsme vyrazili dál po proudu Aklaku. Až po poledni jsme si všimli několika neznámých divochů, kteří se objevili blízko břehu mezi stromy a běželi naším směrem. Byli jsme raději ostražití, což se nakonec ukázalo jako naše výhoda. Před námi se na levém břehu najednou ozval hlasitý praskot a do řeky padal vzrostlý strom. Janoš se za kormidlem činil a tak jsme se tomu stromu díky sedmnáctce vyhnuly. Přiblížili jsme se ale k pravému břehu, kde byly v zemi zabodané kůly, na kterých byli naražení nějací kolonisti, asi už nějakou tu dobu. Na dvou kůlech byl také napíchnutý velký sumec. Námořníci začali mluvit o šamanovi „Rybí oko“ a podle bázně v jejich hlase, měl zřejmě tenhle divoch už několik zářezů na své foukačce. Když jsme tedy obeplouvali padlý strom, z pralesa za kůly najednou vyběhla tlupa divochů s luky a oštěpy a než se člověk pořádně rozkoukal, už jsme se museli krýt za kulaté štíty rozmístěné po stranách lodi.
Filip s Maudem neváhali a opětovali střelbu. I já jsme poranil jednoho z divochů šipkou ze své kuše. Větvička by taky rád vystřelil ze svého praku, ale kdo ví proč, zrovna jeho si vyhlédly divošské oštěpy a tak měl co dělat, aby ta plavba nebyla jeho poslední. Nakonec jsme je zahnali, skoro deset z nich leželo svíjejících se na břehu, i díky přesné mušce několika námořníků, kteří se místo pádel chytli vojenských kuší, které měli přibaleny pro tyto případy. Jeden z námořníků byl raněn, ale podle Frykulína to nebylo smrtelné zranění.
Než jsme ale odpluli do dostatečné vzdálenosti, z pralesa ke břehu přistoupil šaman s jedním bílým okem. I když jse ho viděli poprvé, bylo jasné o koho jde. Jen se za námi výhružně díval a ledabylým pohybem ruky kouzel odklonil šípy, kterém po něm vystřelil Filip s Mudem. Poté jsem nahradil důstojníka Mraka (takový velký mlčenlivý storab), který zasedl k pádlu za zraněného námořníka. Plachtu na říční lodi jsem nikdy neobsluhoval, ale ukázalo se, že to nebylo moc složité a ani potřeba. Proud byl silný.
K večeru jsme dopluli do druhé divošské vísky Mlata. Tam nás uvítali krom divochů taky žoldáci, také dohlížející na stavbu palisády. Jeden z nich, Julián Siczinsky se ukázal jako dobrej patron, co toho věděl dost o Oačace a situaci v ní. Potvrdil mi klepy, co jsem slyšel dříve a objasnil mi i minulost samotné říše Asari Kasim. O tom, že bojovali proti Démonovým vojskům a že jejich hlavní město bylo vypleněné. A že na stranu skřetů se kdysi přidalo několik jejich kmenů a ty teď kočují po pralese a dělají bordel. Mezi ně patřil zřejmě i zmiňovaný šaman Rybí oko.
Tu noc jsem nemohl usnout, přeci jen, ten šaman vypadal docela napruženě a neměl to zase tak daleko k téhle osadě. Pozdě v noci pak stichla džungle a já už se připravoval na nejhorší. Než jsme ale probudili celou vesnici a odrazili od břehu, zjistili jsme, že ty tajemné postavy prodírající se džunglí jsou ve skutečnosti vojáci říše asari Kasim – jaguáři. Měli jsme proto i možnost si prohlédnout ještěry , které používají jaguáři jako jezdecké zvířata. Pořádně velké bestie! Maud se s jedním z nich chtěl kamarádit a dobře, že mu v tom bránil jeden z vojáků. Jinak bychom měli asi o Maudovu ruku méně. V tom lepším případě.
Alto naopak procvičil své malířské schopnosti a načrtl siluetu ještra a jaguářího válečníka, který chvíli protestoval, ale nakonec ochotně nehnutě stál jako model, když se dozvěděl, že si jej budou prohlížet i bílí šamani za mořem. Důvod, proč nezmiňuji Filipa je ten, že nebyl moc aktivní. chudák zežloutl a poté zbělal kvůli nějakému hmyzu, prý kousnutí pavouka. Větvička se pak o něj kolegiálně staral a místní domorodci nás ujistili, že se na to neumírá.
Ráno 11.8. jsme vstali docela brzo a tak jsme ten půlden plavby vpodstatě prospali. Oačaka nás přivítala okolo poledne.
Velké přístaviště, kamenné hradby, stejně tak i vysoké domy a nad vším se tyčící vrchol obrovské pyramidy, prý menší než ta, která stále stojí v jejich posvátném starém městě, kam smí jen jejich Poma – velekněžka a královna v jedné osobě.
V přístavu jsme se rozloučili s Janošem a jeho chlapy a vyrazili jsme vstříc neznámému městu. Janoš nás ještě odkázal na jakéhosi trpasličího průvodce Skjega alias „Holé hlavy“, který by nám v nejhorším mohl pomoci dostat se až k Leškově hradci. Janoš nám po tom, co jsme předvedli při obraně lodi, i věřil, že k obleženému hradu chceme skutečně vyrazit a zachránit tamní přeživší, pokud tam teda nějací ještě zbyli.
Hledali jsme nějaký hostinec, kde by se dalo přespat a zároveň složit stále nemocného Filipa. Jenže v Oačace něco jako hostinec prostě nenajdete. U domu patřícímu Laco Stakjanovi jsme narazili na neochotu a Maud si tam ještě svým neobratným jazykem málem vysloužil pěst do obličeje. Díky nemocnému Filipovi, kterého jsme museli podpírat nás ale nechali a nemínili se s námi zahazovat. Jiný podnik jsme našli o kus dál. Venku postávali nějací obchodníci, ve vnitř pak poléhavali i místní na polštářích a dekách, ve vzduchu se vznášely podivné vůně, ale pilo se známé víno. Na Quanilu tam člověk asi musí sloužit v armádě, aby si ji odpracoval. Prej zakázaná… Nocleh jsme ale našli, Filipa uložili. Větvička už toho měl taky dost a tak zůstal s ním, aby ho pohlídal – i naše věci.
Já, Alto a Maud jsme vyrazili k pyramidě, poptat se na pomoc. Chtěli jsme najít Siaronovi služebníky, kteří tady měli údajně někde být a díky kterým se vlastně v dálavách lidé dozvěděli, že v Leškově hradci někdo přežil. U chrámu se Alto díky přízni svého boha zapovídal s tamním knězem, ale nakonec nás poslal s jedním asarijcem do domu, kde měli siaronovci pobývat.
Tak jsme se nakonec setkali s prvním z nich – Žužkem, který nás zavedl přímo za jeho velitelem Rimem. Tomu jsme pověděli o našem plánu, o Filipově příbuzné a poptali jsme se ho na možnosti. Ukázalo se, že to bude krapec složitější. Ony se totiž v Oačace utvořili takové dvě skupiny. Jedni vedení Lacem Stakjanem, který měl pod sebou i Krakorecké, Stankiewitze. Druhou skupinu vedla Vědula Sileziová spolčené se Siczinskými.
Někteří si přáli dostat se až k Erinu, jiní pokukovali po Obrukově na Itance, které údajně mělo pořád stát, a líbila se jim možnost usídlit se v něm a udělat z něj druhý „Nový Erin“. Navíc hledali podporu místní pomy, která by jim mohla poskytnou vojensku pomoc. Ale zdálo se, že vše komplikovala i místní rada starších, nebo jak si říkali, kteří moc z Erinských uprchlíků, co si tam začali dělat svůj obchod, nadšení nebyli. A Siaronovci? Sami se do ničeho pouštět nechtěli, ale zájem dostat se do Leškova hradce měli. Jejich velekněz tam měl být společně s několika přežvišími. Byl ale poraněn. Siaronovci by ho rádi zachránili. K tomu ale potřebovali pomoc jedné ze dvou, případně tří, skupin. Proč? V podhradí Leškova hradce se prý zabydlil nějaký divošský kmen vedený docela schopným a mocným šamanem, kterému siaronovci říkali Jaguáří tlapa. Bez vojenské podpory by to prý nebylo možné. Dovnitř se prý malá skupina mohla dostat, ale zpátky, s raněnými a přeživšími by to byla sebevražda.
Měli jsme hodně možností, ale shodli jsme se, že nebudeme dělat rychlé závěry. Bylo potřeba počkat na Filipa, jak on celou situaci vidí a taky se blíže seznámit s plány jednotlivých skupin ve městě. No, měli jsme co dělat.
Ale určitě se v nás rozhořela naděje. Informace o tom, že někdo v Leškově hradci žije, byla stará jen dva aldeny, což bylo určitě lepší, než kdybchom se dozěvděli, že už jsou všichni mrtví. Nést někomu dobrou zprávu je vždy ta lepší varianta. I když dobrá zpráva – jak se to vezme. Hodlali jsme jít do džungle bojovat s divošskými kmeny. Nebyla to úplně výhra…
