Kde sem to jenom přestal?

Kde sem to jenom přestal? Aha. Subotamové. Jdeme si pro moudra a rady do Daine. K tomu se přimotají pavučiny, potvory, druidí bouda, elfí zvyky, kondolence… prostě spousta událostí. Ale to už zase předbíhám.

Po v klidu přečkané noci, bez odvety stran Orkových bývalých zaměstnavatelů, sme se rozloučili se subotamy a pohnuli se blíže k našemu dalšímu cíli. Klášter Daine, poměrně nová stavba skoro uprostřed Zelanů, nás všechny (mě teda určitě) ohromil svou obrovitanánckostí. Některé však (hlavně mě a Filipa) ohromil ještě více ta skutečnost, že nás Dašďovka bez žádného velkého přemáhání nabonzoval těm hnusným pavoukům (popis, jméno… prostě mnohem víc než potřebujou, aby vás našli). Ostatní dopadli trochu líp: „opilej trpaslík s velkým kladivem“ – Bultar, Maud to pak odnesl jen „divným elfem“.

To už sme se přiblížili na dohled vesničce, která vyrostla kolem kláštera. Ještě sme stačili poslat cesťáka se „zaručeně pravejma amuletema přímo od subotamů“ zaručeně pravě někam. Dašďovka se pak odpojil, že prej nová výbava a mi pokračovali dál. Tam se ukázalo, že se Filip, Bultar a ork znají s nějakým hlavounem. Snad Failandur, nebo tak něco. Ten tam ale nebyl, a tak sme hodili řeč s jiným (ménem nemůžu sloužit, nebylo z těch, co udržíte v hlavě).

 

Rozhovor proběhl, tak jak se subotamy obvykle probíhá (né že bych s nima tolikrát mluvil, ale mám to od ostatních lidí). „Ano víme o tom, ale nemůžeme nic dělat, protože něco důležitějšího někde jinde, ale jestli chcete, tak tam běžte, možná umřete ale mi vám to říkali… Jo a nechcete se stavit za mladým Dvorským, máte to stejnak při cestě, abyste mu vyřídili, že stará Dvorská umřela, protože na ní spadl v bouřce strom nebo co… půjdete? No to jste zlatí kluci!“

Daleko zajímavější věci vyplavali na Mauda. Prý s těmi kamoši, co ho pak nechali v divočině, mučili nějakého druida (i když je elf, tak tohle bych do něj nikdy neřek), aby se dozvěděli něco víc o té chajdě, kam máme jít. Nejlepší ale bylo, že ten druid co si ho podali, byl známí právě subotamů! No, chvilku to vypadalo všelijak, ale nakonec se dospělo k dohodě a oboustranným ujištěním (hlavně protože Lodyha, tak se menoval ten mučenej, si to vzal osobně, jak nejméně mohl, a Maud tvrdil, že to nebyl jeho nápad a moc se na tom nepodílel).

 

A tak, po dostatečném dovybavení a doplnění sil, sme opět vyrazili dál. Tentokrát směr hájenka druida Klevena. Cesta vcelku uhýbala, zvlášť když máme tolik témat na probrání, třeba: Proč deme „prohlédnout“ chatu druidovi, ze kterého mají větry i subotamové?

Bude nebo nebude doma? Kdypak si na nás vzpomene Pavučina? Je mučení druidů u elfů rituál dospělosti? A co bude Dašďovka probohy dělat s tou kuší, co vypadá jako sto let stará zarážka od dveří do chlíva, co si sehnal v Daine? (Ork se pak změnil i chováním. Už si nehrál na malého přihlouplého kamaráda všech. Teď to byl světem protřelej kšefťák, že ho potkat někde v noci, bez řečí odevzdávám i kalhoty).

Z různě plodného rozhovoru (záleželo koho a na co ste se ptali) nás vytrhl mladý subotam a jeskyně. „Že on tam má skládat nějakou zkoušku, ale kdesi cosi, tma, bubáci, padající strop… a že von tam nemůže, ale že když tam nepude, tak dostane nabacáno…“ No, a tak sme šli nakonec všichni. Tma tam byla jako v pytli, a bubák nakonec taky. Filip ho možná trochu rozdráždil, když za ním lezl, a ten se do něj pustil. Tehdy se Dášďovka ukázal jako mistr střelec, když přes půl jeskyně (a byla fakt velká) trefil tím svým kusem vyhandlovanýho haraburdí, co padesát let podpíralo nějakou chalupu aby nespadla, toho fexta (no, byl to tenhle hnus), kterej balancoval na balvanu zakouslej Filipovi do ramene, rovnou mezi voči. Vobluda zdechla, subotam Jaremej si taky selk aby se neřeklo, a ještě nám dal mastičku na rány. Bultar zalátal Filipa, a pokračovali sme dále.

 

Po zbytek cesty se už nic zajímavýho nestalo, ovšem Klevenova chaloupka nám to vynahradila až vrchovatě. Nevím, jestli to znáte. Ten pocit, když někam přijdete a hned víte, že je něco fakt v háji. Tady bylo něco FAKT v nepořádku. Celej les se měnil na nějakou hnusnou bažinu. Šlem, sliz, bahno a smrad horší než v létě na jatkách… prostě humus. (jako felčer vim, co dokáže vitální magie, a tady si někdo pěkně vyhrál) A samozřejmě, že to šlo všechno z jeskyně, kde měl bydlet ten Kleven. Stálo nás to všechny dost přemáhání tam vůbec vlízt, ale našli sme tam „džekpot“.  Druidova bouda, trochu rozpadlá a už prohledaná, obrovskej kámen (možná nějaká modla nebo oltář) hladce rozštíplej tak, že to nemohlo udělat jen tak něco a navrch tři elfí mrtvoly (aspoň to tak vypadalo).

Na Maudovejch kamarádech se teda něco (nebo někdo) opravdu vyřádilo. Jeden jakoby vysušenej, druhej napůl rozteklej a ten třetí vobrácenej naruby a ještě k tomu naklepanej jak kotleta. K naší cti musím říct, že sme se všichni udrželi, i když na mě to teda můj pajšl dost zkoušel. Když sme je pak ohledávali, tak se ukázalo, že se ještě stačili porubat mezi sebou. To ale nebyl ještě vrchol. JEDEN BYL FURT ŽIVEJ! Sice dodělával a nebyl vlastně žádnej způsob jak ho z toho vysekat, ale byl živej… Než ho Maud beze slova zaříz. Tím nás teda dostal.

Měli sme ale úkol (teda Maud měl a my mu slíbili pomoc) a tak sme začali prohledávat jeskyni i mrtví elfy. Něco to hodilo, (luky, zbroje, šmuky) ale většinu zrekvíroval Maud, že prej to musí vrátit jejich rodinám. Aspoň měl pak koule a to, aby je šel zakopat.  Pak sme ještě našli destičku, se kterou vidíte magii ve věcech, stříbrnou dýku a pak možná zbytky toho pro co si tam elfové přišli. Rozbitou flaštičku vyřezanou asi ze smaragdu. A kdy jen to. Ten kámen totiž LÉČÍ! Na to sem přišel, když sem se o ty střepy pořezal. Bylo jich asi dvacet kousků a špunt a stejně sme nenašli všechny. (já navíc znám příběh o léčivejch smaragdech, ale aby byli tak velký, že si z jednoho uděláte lahvičku na něco…) A to byla další věc. Co v ní bylo? Něco kvůli čemu to tam takle všechno zařvalo? Celý to bylo takový nějaký divný. Zůstalo nám z toho víc nejasnýho než jasnýho, a navíc pěkně hnusná pachuť na patře.

 

Moc víc sme se tam už nezdržovali a vyrazili dál na sever. Na cestu do Starý štoly za mladým Dvorským. Byla to taková ta cesta, kdy přemýšlíte, do čeho ste to zase spadli. Najednou se Pavouci ani Erinský nezdaj být takový problémový.

Cestu nám pak ozvláštnili dvě věci. První byli dva trpasličí nimrodi, co se s náma šábli o kus jelena. Ta druhá bylo Bultarovo rozhodnutí (možná ho to napadlo díky těm trpasličím lovčím) pro nenadálý odchod do Krazu. Že si musí vyřídit něco rodinnýho. Možná ještě víc překvapilo, když se k němu přidal i Dašďovka. Že by se mu mohl hodit (asi to nebude tak úplně čistota).  Tak sem se tedy rozloučili (krátce ale srdečně) a naše ztenčená skupinka se vydala dál. Na východ po silnici do Staré štoly.

Ale o tom až zas jindy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vyprávění pana Větvičky, Zápisky z cest. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář