Poté, co kníže projel Gorovým náměstím a zamířil do pevnosti, jsme si vyslechli kněze Rytíře, jistého Leoše Bezhlesa, který pro nás měl instrukce. Příjezd knížete Tariana měl být zakončen velkou hostinou, na které se mimojiné měl nacházet i námi podezíraný účetní a současně se z hostiny omluvil Pavol – zřejmě ho Filipův bratránek přesvědčil, protože podle slov Leoše se měl starý šermíř již vyskytovat v chrámu Rytíře. Měli jsme tedy volnou ruku k prohlídce domu účetního. Jonasz Zwieličo, tak se jmenoval ten počtář.
Gorovec šel s námi pro případy, kdyby bylo naše podezření správné. Rytíř vedl jeho kroky a jako jeden z mála božích služebníků, měl jakýsi vnitřní zrak, díky kterému měl moc spatřit stopy po temných bozích a rituálech jejich kněží. U domu Jonasze jsme se krátce zdrželi, protože se k nám nachomítl toulavý pes. Člověk moc na psa v Dálavách nenarazí. A Mauda ten čokl velice zajímal. Ten chlupáč měl v příběhu důležitou roli, ale o tom až později.
V domě jsme narazili na služku, která účetnímu dvakrát do aldenu poklízela a starala se o všechny potřebné věci v domácnosti. Ale žádnou špínu na účetního se nám z ní nepodařilo vymámit. A ani v domě jsme nic podezřelého nenašli. Až na svíce u zdrcadla a lavoru s vodou, ale to nešlo brát jako důkaz usvědčující člověka ze spolčováním s temnými kulty.
Když už jsme to chtěli zabalit. Leoš potvrdil své vlastní doporučení a veden svým bohem nalezl za skříní list papíru. Na něm stálo jakési přikázání pro Meaborovi stoupence. Zdálo se to být jasné. Přeci jen nám ale na tom něco nesedělo. Alto neváhal ani chviličku a pozorně ten list prohlédl. Po krátkém náboženském vytržení nás zpravil o tom, že ten list zde někdo těsně před náma podstrčil. Někdo v otrhaném oblečení. Na to hned reagovala služebná, že prý zahlédla, když do domu přicházela těsně před námi, mladého střapatého hocha s pořádným pršákem. Údajně se choval podezřele a ona jej i chvíli považovala za zloděje, ale poté, co si ověřila, že v domě nic nechybí a dveře jsou zamčené, to dál neřešila.
Zdálo se proto, že si někdo přál, abychom si mysleli, že tím padlým knězem je úředník. Stopa ale vychladla a my nevěděli, čeho se chytit. Když tu si Maud vyžádal ten list papíru a přiklekl ke stále přítomnému tuláckému psovi. Ten chvíli větřil a pak se vydal se štěkotem někam do centra města. Na nic jsme neváhali a vyrazili za ním. Netrvalo to dlouho a opouštěli jsme pod jeho vedením boční severní branku a ocitli jsme se v podměstí. Tvořili jej chudí přistěhovalci a narychlo postavené domy. Brzy se našel někdo, kdo toho zlodějíčka znal. Našli jsme ho v nálevně. Jmenoval se Daněk a byl z nás značně vystrašený. Byl bych taky, kdyby se přede mnou objevil krollí kněz Učence, Gorovec s pohledem, který odhalí každou lež a … ti zbylí. No vyklopil nám hnedka, že s tím něco společného má, ale na moc věcí si nepamatoval. Jako by mu to někdo z hlavy vymazal. Vzpomněl jsem si hned na Psyoniky… Ostatní se tím zdáli být hodně zaskočení, já už se s něčím podobným setkal.
Vzpomínám si na situaci, kdy zabili mého učitele válečné strategie. Byl to dobrý přítel otce a zřejmě byl někomu hodně nepohodlný, protože otce podporoval v mnohých jeho rozhodnutích i v císařském městě. Našli ho tehdá ležet do půli těla ponořeného v kašně v átriu jeho vlastního domu. Vypadalo to, že se opil a upadl nešikovně na hlavu. Sluha nic neviděl, na nic si nevzpomínal. To vzbudilo podezření. Po dni, co ho marně vyslíchali, si nechali přizvat psyonika. Jaké bylo překvapení, když zjistili, že nešlo o nehodu. Toho najatého psyonického odpadlíka, který po sobě zametl stopy, bohužel nedopadli, ale jeden člen rady za to zaplatil svým životem potom, co se zjistilo, že peníze šly od něho…
Zpět ale ke Gver Graenu… Alto zase čaroval a jeho bůh se znovu ukázal jako vševědoucí. Náš obří kolega totiž nějakým způsobem věděl, že Daněk dostal za to doručení toho kompromitujícího listu zaplaceno, když někdy okolo oběda jedl v hostinci u hlavní brány. Tak jsme tam vyrazili, abychom se doptali na podrobnosti doufaje, že si Daněk na něco rozpomene.
V hostinci U Brnány jsme se odhalili zrádce. Ten kdo zaplatil Daňkovi, totiž kupoval víno u tamního majitele. Nevím, jak se to náš krollí všeználek dozvěděl, ale vůbec fakt, že věděl, že u hostinského někdo kupoval bednu vína, už naznačoval, že náš milý siomenovec prostě čte mezi řádky… repsektive má přístup ke zdrojům, ke kterými my obyčejní smrtelnící přístup nemáme. Vína si kupoval Staněk Bříza – Pavolův panoš. Ten mladej krysák, co nám dal vlastně jako první informace o tom, že by za špatným stavem Pavola mohl stát ten úředníček. Co bylo nemilé, byl fakt, že údajně měl být stále s Pavolem, nyní v Gorově chrámu.
Chystali jsme se rychle vydat ke chrámu, ale chtěli jsme si ještě ověřit jeden rozpadlý barák, kde nejspíše Daněk přišel k tomu listu Meaborových přikázání. V té barabizně měl totiž pobývat nějaký šílený storab, což nám připomnělo tu verzi příběhu o dvou Meaborových kněží – učedník a mistr skrývající se v opuštěném domě…
Storab byl skutečně nepříčetný, ale jako mocný kněz moc nevypadal. Po chvíli se Filipovi podařilo ho zneškodnit a svázat. Leoš si ale mezi tím všiml, že pod ležící přikrývkou se v rozpadlém domě skrývá poklop vedoucí do sklepení. Gorovec nás varoval, že tam sídlí zlo. Náš úsudek byl rychlý. Poklop byl nějak zevnitř zajištěný a úplně jsme si nebyli jistí, jestli na případného Meaborova kněze stačíme. Chtěli jsme proto vyrazit hned do chrámu a jednak zpacifikovat toho proradného Pavolova sluhu a taky si přinést pomoc pro případný boj s knězem temného boha. Než jsme ale stačili opustit trosky domu, všude kolem se rozhostila tma a odevšad k nám doléhaly podivné zvuky. Úplně nás to ochromilo.
Nevím, co viděli ostatní, ale asi si taky prošli svým. Nějakým způsobem nás ten Meaborův nohsled očaroval a pozměnil okolní čas a prostor a seznámil nás s hrůzami a strachy, kterých se děsíme. Skoro jsme zapomněl na to, čeho se bojím nejvíc… Řekněme, že jsem si vzpomněl na svou matku a rozhodně jsem neměl klidné spaní i několik dní poté. Všichni jsme s tím ale nakonec úspěšně bojovali. Pamatuji si na hrůzu v Altových očích, když svými mohutnými prackami drtil Frykulínovu hlavu a ten na něj křičel, ať toho nechá a připomínal mu, že je přeci jeho parťák. Nakonec všechno opadlo i díky znělým slovům Gorova služebníka, který byl zaplaťrytíř zrovna s námi. Jediný, kdo chyběl, byl Maud. Podle slov vyděšených přihlížejících prý s řevem a s pěnou u pusy utíkal někam na západ.
Po chvilce jsme přehodnotili situaci. Já běžel za Maudem, aby se mu něco nestalo. A ostatní se vydali rychle do chrámu. Z vyprávění potom vím, že když mí kolegové přiběhli do chrámu, narazili na zraněného Pavola, kterého se pokusil dýkou ubodat jeho „věrný“ sluha. Obyvatelé chrámu však byli pohotoví a navíc i rozumní a Staňka Břízu jen omráčili a uvrhli do tamní cely. Pavola prý zachránil léčivý lektvar od pana Větvičky.
Potkali jsme se všichni opět u rozpadlého domu. Přibyl velekněz Erelian a ještě jeden gorovec. Dlouho jsme nečekali a po pár tichých i hlasitých modlitbách jsme se prosekali poklopem dovnitř sklepení. Sestoupili jsme dolů, kde nás navzdory zapálené pochodni obklopila temnota. Nebyla to obyčejná tma. Měla různé tvary a podoby, ale nic, co by nás mohlo zahnat pryč. Byli jsme odhodlaní. Sklep byl docela prostorný a než jsme v koutě objevili shrbenou postavičku, stačil nám tajemný chrčivý hlas zvráceného kněze zadrmolit svou zvěst. Poté, než jej stačil jeden z gorovců poslat k zemi sekem svého meče, se onen Meaborův nohsled vlastnoručně podřízl se slovy provolávající slávu jeho bohu. Děsivé.
Přesně si nevzpomínám na jeho slova, ale říkal něco o pozornosti, kterou vyžaduje smrt a kterou jsme mu a jeho pánovi dali. Také drmolil něco o tom, že on sám nezná strach, že strach zná jeho. A velmi dobře si pamatuji na výraz v jeho tváři, když ho opouštěl život. Bez jediného zaváhání, s absolutní oddaností a vírou v to, že dělá to nejlepší. Pokud je doménou Meabora strach a jeho cílem je ho zasít do srdcí ostatních, alespoň u mě se mu to na několik dnů povedlo… Každopádně byl konec. Mistr byl mrtev a jeho učedník zajat v chrámu Rytíře.
Přesto v nás hlodaly pochyby. Proč to všechno udělal? A co myslel tím, že jsme jeho bohu poskytli pozornost? Dobře ale chápu to, proč nás zdržel tehdy nahoře, když jsme se chtěli vracet do chrámu pro pomoc. Zřejmě chtěl dát svému učedníkovi čas na zabití Pavola. To se mu ale nepovedlo. Tehdy jsme měli mnoho otázek, ale rozhodli jsme počkat, až nám je zodpoví Pavolův bývalý panoš.
Byla už hluboká noc, když jsme se všichni setkali v Gorově chrámu. Přišel i Grean, který hostinu v pevnosti opustil dříve na Filipovu žádost a s Greanem přišel i ten účetní, který do toho byl zřejmě jen zatažen, ale sehrál v tom celém taky jistou úlohu a možná sám chtěl pochopit, co a proč se bez jeho vědomí o něm šuškalo. Ještě tu noc se v cele Staněk probral. Už to ale nebyl ten vyděšený servilní lokaj. Neměli jsme nejmenší pochyb, že jde o Meaborova služebníka. Kmital očima po nás všech, po zbraních u našich pasů a propočítával své možnosti. Naše první otázky moc nevzbudily jeho pozornost. Pohrdání v jeho očích bylo doslova hmatatelné. Nevěnoval nám svou drahocenou pozornost. Chtěl jenom splnit to, čeho si jeho bůh žádá. Tehdy jsem v něm viděl podobné odhodlání, jako u jeho mistra. Mí společníci a ani sám Grean se však s jeho mlčením nechtěli spokojit…
Jo a abych nezapomněl, Alto taky připomněl, že ten šílený storab se scházel jen s jedním člověkem, vždy v noci, nějakým rybářem, údajně svým příbuzným. A rybami od toho rybáře také udržoval při životě toho meaborova kněze ve sklepení. Dole jsme našli spoustu rybích kostřiček a díky nim to tam nevábně páchlo…Více než na rybím trhu v Plaveně a to je už co říct.
No, musíme si toho rybáře taky ještě proklepnout…
