S Hadunem a s Mergril jsme 13.7. po poledni dorazili do Gver Graenu. Už z dálky se na nás dívala pevnost stojící na západním svahu kopce, který nese jméno Strážný. Její dvě věže pak samotný kopec převyšovaly a bylo z nich nejspíše vidět na Divoké pastviny a na Červený les na východě. Celé město bylo obehnané vysokými hradbami a všechny domy byly postavené z kamene. Na velkém náměstí uprostřed města se tyčil obrovský chrám Rytíře. Poblíže něj jsme se taky ubytovali v jednom hostinci. Trpasličí princ společně se svou ženou přespávali v hostinci blízko západní brány.
Hned jak jsme se posilnili obědem, Filip se chtěl podívat do pevnosti a pozdravit své příbuzné. Jeho strýc a bratranec tam měli vést šermířskou školu. Docela mě to zajímalo. Slyšel jsem, že získala na věhlasu právě díky šermířskému umění plavenských námořníků, kteří na té škole učili. Je pravda, že se na moři setkáte s kdekým, ať už je to keledorský žoldák, voják Almendoru a nebo třeba sarindarský otrokář. A přežít delší dobu na nějaké pirátské plavenské bárce chce více než jen ono pověstné štěstí a přízeň bohů. Musíte se naučit znát svoje nepřátele, jejich slabá místa. Alespoň to mi vždycky říkal otec. Měl mnoho nepřátel. A neustále si dělal další. Bavil se tím. Viděl v tom jediný smysl. Čím více ho lidé nenáviděli, čím více usilovali o jeho smrt, tím intenzivnější měl pocit, že žije. Dlouho jsem přemýšlel, jestli je to taky nenávist, co k němu chovám. Byl to ale spíše jen nesouhlas.
Zpátky ale k událostem v Gver Graenu. V šermířské škole jsme brzy našli Greana Korunda, Filipova bratrance. Byl o dost starší, než náš vysloužilý voják. A co jsem pochopil, nikdy dříve se vlastně nepotkali. Z rozhovoru s ním se Filip dozvěděl, že Greanův otec, Filipův strýc, Pavol, kterého původně hledal, je už velmi starý a trpí zřejmě stařeckou demencí. Přesto se ale Filip snažil vyjednat s ním setkání. Zřejmě kvůli přání své matky. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co si Filip sliboval od té návštěvy a co přesně jeho rodinu potkalo na Lendoru. Záhy jsem ale zjistil zajímavou skutečnost. A sice, že Pavol je vlastně příbuzný od Gvergraenského knížete a tím pádem by se dalo říct, že náš voják je také pokrevně příbuzný s almendorskou královskou línií… I když to bylo přes několik kolen, přeci jen mně to dost překvapilo.
Větvička společně s Altem tou dobou navštívili místního dvorního alchymistu mistra Haxnu a nakoupili u něj pár lektvarů.
Večer téhož dne k nám přišel Greanův muž a oznámil Filipovi a Maudovi, že mohou starého Pavola navštívit. Maud chtěl s Pavolem mluvit kvůli svému elfímu kamarádovi, který se s Pavolem nějak znal. Nevím přesně, co se tam ten večer odehrálo, ale když o dvě hodiny později přišli zpět do hostince, nehýřili zrovna veselím. Prej byl na tom Pavol opravdu bídně. Každopádně plán byl takový, že jsme chtěli počkat do příjezdu knížete Tariana, který se měl další den vrátit z diplomatické cesty z Athoru. Grean prý přislíbil, že si promluví o Filipových záležitostech právě přímo s gvergraenským pánem.
Brzo ráno 14.7. nás ale v pokoji probudil Alto. Prosil Filipa, aby šel ven, že je tam nějaký mladík, který s ním chce mluvit v soukromé záležitosti. Když se pak Filip vrátil, dozvěděli jsme se, že šlo o nějakého Pavolova panoše, který má podezření, že žalostný stav Filipova strýce je způsoben jakýmsi účetním, který se před pár měsíci objevil na hradě. Pavolovi měl údajně pomáhat s účty a s administrací spojenou se šermířskou školou, ale podle slov toho panoše Pavolovi prý vyhrožoval smrtí a neklidným spánkem. Ten mladík prý účetního i jednou přistihl večer, kdy prováděl jakýsi rituál se zapálenou svící a omýváním očních víček. No znělo to podivně, ale Alto pocítil jisté podezření a chtěl si něco ověřit u místních vzdělanců.
Když se po obědě náš krollí vzdělanec vrátil do hostince, měl pro nás špatné zprávy. Podobný rituál se svící a omýváním očí zaznamenal někde ve Storabsku a poté, co si v Gvergraenském chrámu Rytíře ověřil něco v jejich archivech, dospěl k závěru, že jde o kult temného boha Meabora, dříve mocného arvedana, který vládne strachem a používá vydírání. Celé se to ale zkomplikovalo Altovým podezřením, že onen účetní nemusí být sám. Narazil totiž na nějaký příběh z pobřežních osad Západní dálavy. Ve skutečnosti mohl být ten účetní jen prostředníkem a skutečný padlý kněz se mohl kdesi ukrývat v ulicích Gver Graenu a v noci mučit starou mysl Pavola Korunda. Znělo to dost nebezpečně a Filip správně rozhodl, že bychom to měli všechno povědět Greanovi.
Stalo se. Plán byl následující. Počkat do příjezdu knížete a přednést mu naše podezření ústy Greana. S Altem jsme také navštívili chrám Rytíře, kde se vyjednala jejich případné pomoc. Jejich představený nám jednak přislíbil pomoc při hledání toho druhého Meaborovce a také s ukrytím a ochranou Pavola, který by mohl být za zdmi chrámu chráněn před zlou mocí temných božstev.
Když se večer rozezněly hradní trubky ohlašující příjezd knížete Tariana, došlo mi, že se účastním opravdu něčeho význameného. Kdo by tehdy v Koru tušil, že Filip je někdo s takovými kořeny a že ten obr ve fialovém plášti zná všechny příběhy, vyprávěné od severních pustin Lendoru po západní končiny Tary. Právě tehdy nastal ten čas, kdy se můj příběh začal překlápět do nové epizody. Z tuláka, co poznal zajímavou partičku se stával dobrodruh, který může být platný a ne pro to, kým je jeho otec, ale prostě proto, že si šel za svým.
Přiznám se, že jsem měl tehdy silné obavy. Doufal jsem, že při mě bude stát Rytíř, pokud dojde k lámání chleba. Ani v Albireu, ani v Elfích kopcích jsem nebyl tím, kdo by se hrdině pustil do boje a vzal na sebe to riziko. Chtěl jsem nejen ostatním, ale hlavně sobě dokázat, že nejsem jen příživník, ale i parťák, na kterého se mohou spolehnout. Chtěl jsem se zasloužit o případný úspěch a nejen hloupě přihlížet.
