Léto Taře přeje a vydatné deště slibují na polích bohatou úrodu, což vzhledem k mohutné migraci hladových Lendořanů je dobrá zpráva. Nepokoje se neočekávají, obydlování Pláně vlků probíhá jak po trase Kor – Trniště – Prorokovice, tak i ze severu po čím dál častěji používané cestě z Mladé Štoly. Půda je darována, daně nejsou vyšší než za Svobodných.
Také na jihu se ve větším zakládají statky mezi Širokým valem a Královskou řekou. Orčí kmeny, které neuzavřely příměří byly buď vyhubeny a nebo zahnány do spodních pater podzemní říše. Přesto jsou časté šarvátky a krádeže dobytka na denním pořádku a Sarni z Ireanu má plné ruce práce s potíráním těchto špinavostí a zajišťováním pořádku.
Albirejský guvernér Denfel oficiálně potvrdil, že v nejbližších letech se bude pracovat na obnovení staré arvedanské cesty mezi Athorem a Derteonem v úseku Mračná – Vrchov. Bude třeba postavit most přes Dlouhou a Hlubokou trhlinu, což se nestane dříve, než bude dobyt hrad v Labyrintu. Proto vznikají průzkumné skupiny, které by pronikly na tato území a důkladně zmapovali jak terén, tak stav démonových opěrných pozic. Na tuto výzvu už odpovědělo i pár nezávislých družin operujících ve Východní dálavě.
Říká se, že i Tork Tilkilarin opět opustil na delší dobu své sídlo v Elfích kopcích a po smrti svých družiníků rytíře Finneringa a lorda Firuna, jenž padli při obraně Albirea před královskými vojsky, se vydal na jih oslavit staré časy společně s Mantheou, se svou ženou pocházející ze Země klidu, a také se Stigerilem, pouštním elfem.
Poté, co Tork údajně zabil Kharova generála Drika Oranžového v Jižním hvozdě, se o něm začalo mluvit jako o drakobíjci – vzpomeňme jeho slavný boj s Hygeossapem ve Zlatém hvozdě. Skřeti se z plání stahují právě do labyrintského hradu a třesou se strachy před jeho šípy a elfím trnem, který srazil z oblohy již dva draky.
Nejen na jih k Labyrintu teď směřují dobrodružné výpravy odvážných reků, ale i do Tabitské oblasti, kde stále leží zlo, které po sobě zanechal přízračný drak na konci předešlého roku. Arcimistr Xama sestavil oddíly čarodějů Dusnari, exorcistů, a vysílá je do Tabitských vrchů, aby očistili tento kraj od temných tvorů i zároveň pověst jeho univerzity. Také několik subotamů se vydalo pomoci a v současné době lze říct, že zbytek bytostí stínů, které by ohrožovaly životy kolonistů, byl zatlačen do vnitřní části vrchů. Dusnari se nyní snaží prozkoumat možnosti znovuobydlení Tabitu, neboť guverner Denfel by si velmi přál, aby byla tamní mincovna znovu obnovena a zlatí orli přeraženi na Waldenův profil.
Podle prvních zpráv to však vypadá, že královští ještě nějakou dobu budou platit mincemi orlíků. Na místě, kde stojí město mrtvých, je totiž silně narušen závoj mezi títmo světem a světem stínů. V Potůčkách je situace prý o něco lepší, ale hůře se to vysvětluje obyčejným osadníkům.
Důležité je zmínit situaci v severní části Zelanských vrchů. Jeden ze Staroštolských dolů byl vypleněn příslušníky národu hyassa a zemřelo při něm krutou smrtí mnoho dělníků a tucet strážných. Z Albirea rychle přispěchal oddíl královských vojáků a zajistil bezpečnost dodávek drahých kovů do staroštolských dílen. Problém se tím ale neřeší, neboť se zdá, že dotěrní hyassa se nemíní stáhnout z kopců a dřívější mírové ujednání vedené s Orlími poutníky již neberou v potaz. V bažinách zřejmě došlo k obratu v jejich konfliktu s národem sseta, který si přinesl v Východodálavské války značné množství zbraní a je i pravdou, že na jeho straně nedošlo při bojích k takovým ztrátám na životech, jako na straně jeho sousedů z jižní části močálů. Dochází zřejmě k exodu hyassa a jejich beznaděj se promítá v krutosti, kterou nešetří na královských kolonistech, v jejichž válce hyassa umírali.
Mezi Zelanskými vrchy a Zrcadlovým jezerem stojí hrad Thuldir dostavěný před rokem eldebranskými rytíři. Jde o sídlo jejich třetí komturie a pod vedením barona Rilanda z Ineseje zajišťuje ochranu obchodníků putujících z Koru na západ a naopak před tímto bažinným národem. Vypadá to, že pokud se situace nějak rapidně nezmění, Denfel, ani rytíři nebudou podnikat nic nového proti těmto vetřelcům.
Nové kulty
Z úst lidských kolonistů se častěji ozývá jméno Sarapis. Po válce, v době kdy spousta lidí přišla o jistoty a nebo se nyní musí prosadit v konkurenci, je riziko a štěstí to, co rozhoduje mezi úspěchem a neštěstím, které v lepším případě končí žebrotou. Obvzláště v chudších čtvrtích větších měst lze narazit na jejich vyznavače, kteří provozují různé herny a arény, kde člověk, když Sarapis dá, příjde k velkému bohatsví. Často je ale lze potkat i mezi bohatými – různí lichváři, bohatí kupci kráčející ulící se spoustou lokajů a najatých žoldáků, kteří zajistí jak ochranu, tak prosazení zájmů jejich zaměstnavatele.
Ynnar Rút má náruč otevřenou pro všechny, kteří jsou znechucení současným stavem věcí. Spousta mladých sympatizantů Orlích poutníků se po porážce oddala alkoholu, drogám a jiným prostředkům k útěku od běžného a konzervativního života. Ynnařin kult se rozmohl jak mezi chudými, kde se nejčastěji setkáte s různými dealery, majiteli vykřičených domů a doupat neřestí, kde můžete ochutnat mnohé, co jste ještě nezkusili. Ty samé podniky, ale s luxusnějším zbožím, lze nalézt i ve sklepeních domů zbohatlíků. Tato místa hojně navštěvují různí anarchisti, nespokojenci, ale i neuznalí umělci. Zrovna v Albireu se mezi studenty bardské akademie najde hned několik pokušitelů, vybraných společenství, které pořádají utajené večírky, kde se oddávají nespoutaným orgiím.
Dalším temným bohem, který využívá napjaté atmosféry, je Dreskan. Bůh, který vám dopřeje spravedlivou odplatu a pomůže s těmi, na které je zákon krátký, nebo kteří se vám prostě jen znelíbí. Jeho vyznavači se pohybují jak v radách různých cechů, či jsou jen nenápadnými našeptávači v putykách, na černých trzích. Chcete konkurentovi vypálit rybník, spravit fasádu a nebo ho rovnou naučit plavat v královské řece s kudlou v břiše? Nebo jen potřebujete sehnat ten správný jed? Není problém. Stačí najít člověka, nebo jen čekat, až si najde on vás a za drobný příspěvek, nebo malou prostislužbu se dočkáte spravedlnosti – ve jménu Dreskana, který nezapomíná.
Východní dálavou, ale i jinými kraji, se začali potulovat vyznavači Šina. Osamělí poutníci, zvěstovatelé, proroci a moudří mužové nabízející rady a podporu v době, kdy je potřeba. Inspirováni příkladem jednoho z největších myslitelů, průkopníků a čarodějů, který zemřel před několika sty lety, se rozhodli znovu uvést v život jeho touhu po vědění a odvahu při jejím získávání. Nesvázaní hloupými pravidly a bez zbytečného tajnůstkaření jsou ochotni podělit se o svou moudrost s kýmkoliv, pro koho je dostatečně důležitá. A tak nejen na cestách, ale i ve studovnách, v privátních kouzelnických kroužcích, lze potkat jeho stoupence, kteří znají cesty ke vědění daleko kratší a pohodlnější, než nabízejí univerzitní profesoři. Jsou ochotni je předat, pokud dotyčný zvědavec pro to něco udělá…
Kdo by to byl řekl, že usměvavá dívka nalezená na lavičce v parku s podřezaným hrdlem byla jen platidlem jejího přítele věnujícího se magii. A stala se tak dostatečným důkazem dosvědčujícím mladíkovu zapálenost pro studium zakázaných praktik.
Stává se také čím dál častěji, že se člověk začne v noci budit z děsivých snů a o pár dní později se k němu donese informace, že s takovými problémy nejlépe pomohou Meaborovi kněží. A kdo je to ten Meabor? Pán strachu a jeho usměvaví přátelští vyznavači jen dopřávají těm pravým pocit bezpečí. Těm, kteří jsou ochotni bohatě zaplatit. Těm, kteří mají vliv.
A ostatní? Je tomu alden zpátky, kdy našli nepohodlného kupce ve zlaté čtvrti v Albireu v jeho posteli s vytřeštěnýma očima. Noční můry mu vzaly život. A stačilo jen tak málo, požádat o pomoc a vyhovět. Našlo se hned několik jeho známých, kteří se rozhodli neudělat stejnou chybu. Obvzláště ve větších městech, kde se soustředí moc vládnoucích a bohatých, již modlitby k Sirril nepomáhají a v opuštěných a zapadlých domech jsou zalezlí ti druzí, vyzáblí, plešatí – ti, co rozšiřují poptávku a cílí moc svého boha na ty správné. Jen bohatí a chytří si však mohou koupit nerušený spánek a klidnou večerní procházku potemnělou uličkou.
Také se povídá o Gwi. Je to jen jméno zahalené tajemstvím. Ti co ví, mlčí a ti co neví, rychle zapomenou. Jisté však je, že velmi precizně a nenápadně pomocí lží, pomluv, vydírání i jiných praktik vzniká ve větších městech tajemné a vlivné společenství hovořící o všemocné Gwi, jež jim dala smysl života, jíž je třeba sloužit a pro níž je třeba oslavovat její dřívější život a dodržovat přísná pravidla. Toto společenství není početné, ale jeho nitky, často nečekaně, tahají za osudy mnohých.
A pak je tu divoká Ndangawa a šílení bojovníci, masoví vrazy a zabijáci jdoucí v jejich stopách a těšící se její oblibě a rozkoši, kterou jim v kamenných chrámech bez oken dopřává za jejich věrné následování. Ale nejen ti, co si libují v násilnostech, ale i ti ztracení v nejistém a nebezpečném čase přijímají její styl života a způsob, jak přežít a najít smysl.
Na venkově, poté, co sousedovi pochcípaly krávy a vyschla studna, může statkář hostit podivného obchodníka. Ten mu poví o své paní, všemocné Inace, zlé bohyni pohrom a neštěstí a sdělí mu, že je její mluvčí a za platbu a pravidelné oběti zařídí, aby k dotyčnému statkáři byla jeho paní milostivá. A chraň jeho a celou jeho rodinu sedmnáctka, jestli Inačina vyjednavače vyžene z domu. Inaka je velmi skutečná a v odlehlých místech, kde se člověk nemůže spoléhat na své staré bohy, se často schází celá rodina ve sklepení, v nedaleké jeskynni, nebo na vrcholku kopce a krvavou obětí si zajišťují Inačinu přízeň.
