Mé cesty Tarou

Cesty Tarské

Jak sepsal dle svých skromných možností a s použitím svého umu veškerého, děkujíc z duše i srdce nejvznešenější Mirtal za její pomoc, Miško Vlvic‘, její věrný služebník a herec i poeta Danérské královské herecké společnosti, pro pobavení a poučení přátel i veřejnosti

Aneb putování mé a mých společníků po jižním kontinentu započaté na konci roku 844 příjezdem mým k břehům tarským a poté dále do města Albirea, z kterého cesty naše vedly dále do plání a vrchů Zelanských, později pak i do zemí ještě vzdálenějších a oku člověka tajemnějším…

Miško Vlvič

Prolog vulgo úvod:

Drahý příteli, čtenáři mé knihy poslechni si prosím, dříve než postoupím k vyprávění našeho příběhu, pár slov o mě a tomto díle. Mrzí mě, pokud očekáváš hrdinský epos, neboť ten zde nenalezneš. Během svých cest jsem spatřil mnoho z těch, kterým by se na Lendoru říkalo „dobrodruzi“ a nejeden z nich byl vskutku hrdinou, který by si zasloužil vlastní ságu či písně, takové jaké se zpívají u nás v Danérii o starých králích a hrdinech Velké bitvy, o třech čarodějích, takové, které pějí severští a storabští skaldové o velkých bojích a hrdinných smrtích, jaké oslavují v Kaledoru a Plaveně slavné námořníky a korzáry, kterými trpaslíci smutně a vznešeně připomínají jména svých velikánů či takové, jakými elfové vyjadřují svůj smutek nad dny, které už odešly.

Co já vím, možná příběhy těchto hrdinů začínaly podobně jako můj, příběh lendorského povaleče, herce a bohéma, který před dluhy z karet a pití, najednou narostlých nepříjemnou měrou, utekl až na dalekou Taru, místo neznámé a nebezpečné. A tak jak možná oni i já jsem se rozloučil s přáteli ze své herecké společnosti, obešel naposled hostince, kde jsem ještě příliš nedlužil a zanechal dopis svému patronovi, hraběti Vladovi ze Tří Lilií, jehož jsem shodou okolností panchartem.

Mým cílem se stalo Albireo, svobodné město, sídlo orlích poutníků a lorda Firuna, místo které jsem ve své hlouposti považoval za možnost nového začátku, dostatečně vzdálené a přesto s náznakem civilizace, kde by se mohl herec s praxí a zkušeností snadno usadit. No zkrátka má ctěná hlava opět jednou přišla na skvělý plán.

Po neskutečně dlouhé a nudné plavbě, za kterou jsem dal téměř veškeré své peníze získané prodejem mého majetku a Lunenwigského domu (kde jsem byl sice jen nájemcem, ale v době kdy to pan kupec zjistil, odrážela už loď i se mnou od břehů pravé civilizace), mě čekal ještě horší přesun z Dunrileanu po řece Královské, při níž mě kapitán oškubal téměř dohola a můj život byl neustále ohrožován hmyzem a neskutečným vedrem.

Během prvního dne plavby nás dokonce přepadli nějací domorodci, ostraha člunu je ale naštěstí zahnala… tehdy mě poprvé napadlo, že zas tak geniální nápad má výprava nebyla. Zbytek cesty už utíkal relativně klidně a nakonec jsem spatřil prazvláštní město v plné pochybné kráse poledního dusna.

Albireo mě nakonec relativně příjemně překvapilo. Nebýt vedra, nafoukaných čarodějů z tamní university, neschopných neumětelů z Bardské pseudoakademie, kteří nepoznají dobrého umělce ani, když jim sám vleze pod nos a všech těch otravných much a cizokrajně mluvících obyvatel, mohlo by to být docela příjemné místo.

Jen co se za mnou ocitl přístav a s ním i kapitán říční karavany (nový vlastník většiny z mého dosavadního kapitálu) začal jsem se poptávat po slušném hostinci a především „slavné bardské akademii“. To druhé jsem našel snadno, i když přechod přes most silně ukrojil z mého, už tak nevelkého, zbylého majetku, jelikož zdejší ozbrojenci jsou přepečlivý, pokud jde o výběr poplatků…

Suverénně jsem tehdy vešel do budovy této organizace a jakémusi podivnému drobnému mužíkovy, který mě přijal v ještě drobnějším salonku, jsem nabídl, že bych mohl místní žáky něco přiučit v nejslavnějším z umů Mirtal, v královském umu hereckém. Pidimužík se jen usmál a drze mi naznačil, zda bych raději nechtěl nastoupit jako žák. Mě, kterému v „Mouřenínu Plavenském“ tleskal samotný král!

Jen jsem se rozloučil a s úklonou opustil tuto pochybnou instituci s předsevzetím, že už mě tu nikdy neuvidí. A předsevzetí rázem vystřídala kletba tak hrozivá, že samotný Démon by při ní zčervenal a Vieem Prokletý by prosil nejčistší Pannu o odpuštění za taková slova.

Tato nehorázná a bohy hanící slova byla ovšem mým spasením (alespoň tehdy jsem si to myslel). Jadrná a drnčivá řeč nejčistšího danérského dialektu totiž přilákala uši kolemjdoucího Janka Michajloviče, váženého a vznešeného krajana, který se ke mně s úsměvem připojil a byl tak laskavý, že mi poskytl ubytování v jednom ze svých hostinců a to za takovou cenu, kterou jsem si mohl dovolit i já.

Po několika dnech jsem zjistil, že Janko je jakousi hlavou místních danérských usedlíků a v jeho hostinci se vždy najde dost těch, kteří ještě nepochytili ten strašný šišlavý almendorský přízvuk. A tak nebylo překvapením, že jsem brzy začal čím dál více času trávit dole v šenku a vyprávěl novinky z hlavního města, drby o královské rodině a urozeném sněmu, přehrával oblíbené pasáže z některých starších her (bohužel, mě nikdo z přítomných nikdy neviděl na velkém jevišti) a pomalu ale jistě utrácel těch posledních pár zlatek. Život začínal být zase relativně pěkný.

 

 

Kapitola I.:

Má smrt započala třicátý den posledního měsíce roku 844, za vlády danérského krále Eranise a Firuna, lorda Albirejského.

Zrovna jsem seděl dole v hostinci u sklenky velice špatného, ale aspoň danérského vína, v ruce válel poslední zlatku a přemýšlel, jak oslavím nový rok a svátek Proroků, když jsem spatřil, jak můj dobrodinec vchází v doprovodu dvou velice podezřelých společníků, jakéhosi mladého poutníka a drobného mužíčka, kterého jsem nejdříve považoval za malého chlapce. Ještě více jsem zpozorněl, když vyrazili směrem ke mně. Položil jsem víno a postavil se.

Představili se mi a já jejich zdvořilost opětoval. Ten vyšší, s  holí a v cestovním odění nesl jméno Manfred Miroň, ten druhý, kterého jsem přeřadil do kategorie velice vyhublý hobit, se podle svých veselých výkřiků jmenoval Vin.  Brzy jsem pochopil, že vyšší z cizinců má podle všeho zájem o mé služby a tak jsem se pokusil vzpomenout na vše, co jsem se naučil během hraní největších válečníků historie a předvedl ukázkový „hrdinský výraz č. 1“.

Podle všeho se panu Manfredovi ztratila dívka a on hodlal najmout někoho zdatného se zbraní jako doprovod do Zelanských vrchů, kde byla spatřena naposled. Pokud jsem vše pochopil dobře, pan Vin byl také najatý družiník a to jako stopař a bylinkář, který měl pomoci v případě, že je ona dívka zraněná. Po poněkud zdlouhavém smlouvání, které určilo mou cenu na jeden zlatý za den bez hrazení výdajů (což je tady na Taře stejně málo jako na Lendoru) plus vše co si odnesu z jisté tajemné tvrze. Jakmile padla ona zmínka o neznámých ruinách, poněkud jsem znejistěl, ale nakonec jsem nad tím jen mávl rukou, vybral dva zlaté zálohu a skočil si do pokoje pro plášť a kord.

Když jsem se vrátil, čekali na nás už koně propůjčení, a to nijak ochotně, panem Jankem, který, jak hádám, tím splácel nějaký dluh. Rozloučil jsem se s drahým krajanem a společně s novými společníky vyrazil přes tržiště, kde jsme nabrali zásoby, a dále až k západní bráně, kde jsme byli po zběžné prohlídce stráží vypuštěni z města.

Ani jsme nestačili popohnat koně a zastavil nás podivný muž v dlouhé kápi opírající se o hůl. Předpokládal jsem, že se jedná o jednoho z oněch „druidů“ o kterých jsem tolik slyšel.  Nejdříve jsem znejistěl, za okamžik jsem ale poznal, že setkání je domluvené a Pan Manfred zná tohoto „Baldara“, který se posílil naše řady a společně s námi vyrazil na západ (mohlo mě napadnout, že tarští hábiťáci se navzájem znají). Cesta nás vedla do vzdáleného města zvaného Stará štola, skrze které Manfredova přítelkyně putovala.

První den naší cesty ubíhal příjemně, záhy jsem zjistil, že „pobuda“ Baldar je ve skutečnosti knězem Finwalurovým, čímž v mých očích stoupl měrou nemalou a i to, že prvním místem, které jsme během putování potkali, bylo Vřesové údolí, zdálo být se dobrým znamením. Poté co jsem se po herecku uklonil nejvznešenější bohyni Mirtal a pozdravil jejího kněze, kterého jsem zde potkal během své návštěvy o dva dny dříve, pokračoval jsem už společně s naší skupinou po cestě dál. Malý pan Vin ptal se, jaké je to podivné místo a mí společníci se mu to pokusily vysvětlit. „Zvláštní a neznalí jsou tarští hobiti“ napadlo mě tenkrát.

První noc jsme strávili v městečku Tichá (na levém břehu, jelikož nikdo z nás neměl chuť nechat vydělat vychytralé převozníky). Pojedli jsme fazolačku a popili piva (až na důstojného pána, který se spokojil s pohárem vody a pana Vina, který si v horké vodě louhoval jakési bylinky a jedl jen chléb).

Noc byla snesitelná, i když lůžko nijak přepychové, alespoň jsem však nenašel žádné nové nájemníky v podobě blech či vší.

Další cesta až do Koru proběhla relativně rychle a samotné město mě potěšilo zdánlivou civilizovaností, tak podobnou té, kterou jsem opustil společně s Lendorem. Jen co jsme prošli přes most, pod nímž se to ve vodních hlubinách hemžilo kdejakou potvorou a dále bránou, zamířil jsem, s rozhodnutím nespat opět v nějaké díře, k na první pohled lepšímu hostinci. Očekávání mě nezklamalo a myslím, že i mí společníci byli spokojeni (tedy nevím, jak se liší kvalita vody v různých hostincích, ale alespoň pan Manfred to jistě ocenil). Ráno jsme se rozhodli doplnit poněkud zásoby, jelikož nás čekala dvoudenní cesta do Staré štoly, bez šance potkat nějaké civilizované město či alespoň vesnici.

Nákup probíhal poklidně, dokud pan Vin nepotkal na tržnici muže prodávajícího obrovskou vlčí bestii. Z mě neznámých důvodů začal muže přesvědčovat, aby vlka propustil. Se zájmem jsem pozoroval pomalu rudnoucího obchodníka i stále stejně nechápavě se tvářícího Vina. Když můj malý společník spatřil, že bez peněz nic nepořídí, vydal se za naším chlebodárcem a začal vybírat apanáž. S naprostým úžasem a hrůzou jsem vyslechl cifry, které byl pan Manfred ochoten tomuto naivnímu bylinkáři vyplatit, chvatně přepočítávajíc, o kolik je to více než můj předpokládaný plat. Naštěstí ani to nestačilo na přemrštěně drahou psovitou šelmu a Vin se vrátil k bezvýchodnému vyjednávání. Vše skončilo nemalou vřavou, ale nám se konečně (za podpory moudrých slov pana Baldara) podařila Vina přemluvit k další cestě. A tak jsme vyrazily z Koru a podél Krvavé řeky směrem do Zelanských vrchů.

Nemůžu říci, že cesta by byla přespříliš pohodlná, ale vydržet se dala. Ještě před soumrakem jsme dorazili k dřevěnému přístřešku a rozhodli se zde přenocovat. Spálili jsme zde připravené dřevo a brzo usnuli.

Vzbudil jsem se jako poslední a v ranní pohodě způsobené čerstvým vzduchem, který nám přinesl noční déšť, jsem začal dýkou do trámu přístřešku, stejně jako mnoho přede mnou, rýt své skromné jméno. Bohužel mě to po několika zdlouhavých minutách přestalo bavit a tak jsem se rozhodl pro poněkud jednodušší památku. I ty, drahý čtenáři, pokud někdy budeš míjet tuto boudu mezi Korem a Zelanskými, můžeš zkusit najít stopu naší družiny. Mezi jmény a daty je vyryto slovo MY a pod ním téměř nečitelně „/45“, jelikož až tady jsem si uvědomil, že jsme během našeho krátkého putování vstoupily do nového roku.

Nakonec jsme se ale sebrali a vyrazili vzhůru po naší trase s vidinou, že ještě ten den dorazíme do Staré štoly.

Krajina se brzy začala měnit. Porost začal poněkud houstnout a všudypřítomná zeleň se stala sytější. Stejně tak Zelanské vrchy před námi se začaly rychle přibližovat a během několika hodin se naším očím zjevil hustý les.

Ačkoli já sám jsem nic nezpozoroval, mí společníci se zdráhali mezi stromy vstoupit. Začali vykřikovat a žádat kohosi mně neviditelného aby se ukázal. Jak jsem se jen lekl, když zpoza kmenů vyšlo několik neuvěřitelných zjevů. Jejich odporné ještěří tváře byly zkřivené vztekem a jejich podoba byla nesporně barbarská.

Vřískaly a mlátili svými pazbraněmi, naznačujíc a vřeštíc, že máme pokračovat v cestě. Mí přátelé se nakonec rozhodli vyjít jim vstříc. Pomalu jsme tedy vkročili do lesa s úmyslem projet v míru. Já, nevěříc nic těmto Kharovým zplozencům, zařadil jsem se nakonec našeho průvodu, neustále očekávající nějakou nekalost. A nespletl jsem se. Jen na okamžik jsem otočil hlavu, abych ohlídal cestu před sebou, zasáhl mě do ramene balvan mrštěný nemalou silou. Na nic nečekajíc, zabodl jsem paty koni do slabin a vyrazil dopředu, do bezpečí, očekávajíc, že mě ostatní budou následovat. Prosvištěl jsem kolem našeho drahého Finwalurovce a vřava zůstala brzy za mnou. Až když spatřil jsem záblesk prudkého ohně, otočil jsem koně zpět a pomalu se vracel k přátelům, kteří mého příkladu podle všeho nenapodobili.

Když jsem opět spatřil mnou opuštěné „pole bitevní“, nemohl jsem se vynadívat. Jeden plaz sražen na zem a podle všeho mrtev, nad ním se tyčí nenápadný kněz. Druhý ještěr silně popálen a zápasící s holí našeho zaměstnavatele (Čaroděj! Potvrdil jsem si svou domněnku). Zrovna, když už jsem byl skoro u nich, slizký nepřítel se panu Manfredovi vytočil zpod hole a utíkal někam do dáli. Chtě si utřít z tváře pot tekoucí mi do oka, zjistil jsem, že se jedná o krev. Pohlédl jsem na své rameno a s hrůzou zjistil, že je nejen poškozené, ale především mi z něj a tváře tekoucí krev znečistila mou poslední lunenwigskou košili! Navíc nikoho ze spolucestujících můj stav nezajímal. Teprve když prohledali tělo mrtvého nečlověka, uráčil se pan Vin laskavě shlédnout na mou ránu a alespoň trochu ji ošetřil jakousi cizokrajnou travinou, kterou utrhl nedaleko cesty. Když jsem se vrátil od řeky, kde jsem se snažil zbavit krve svou tvář a především košili (tu bohužel mnohem méně úspěšně), pokračovali jsme obezřetně hlouběji do lesa a tedy i do vrchů. A abych nezapomněl, v tomto boji jsme získali naši první trofej, jednoduchý náramek podle mě bezcenný. Ale válečná kořist je válečná kořist.

Už se začalo opět smrákat, když se před námi konečně objevila brána města Stará štola. Hned u ní jsme zjistili, že máme s městem společného nepřítele, ty odporné ještěrky, které nás napadly, podle všeho obtěžují rovněž zdejší občany. Místní posádka se dokonce vydala kamsi na sever, aby si to s nimi konečně vyříkala. My jsme ale pokračovali přímo do hostince a začali rozhazovat sítě otázek, abychom zjistili, jestli tudy projížděla přítelkyně pana Manfreda. A hostinský nám rád poskytl nejen tuto informaci, ale i výtečný guláš. Zjistili jsme, že před několika dny ona i její doprovod (podle všeho mladý rytíř) opravdu hostincem prošli a pokračovali ke svému konečnému cíli, oné tvrzi den cesty na sever. Zpátky se ale podle všeho nevrátili, nebo alespoň ne Starou štolou.

Dále jsme se dozvěděli, že o oné tvrzi kolují ve zdejším kraji jen samé nepěkné pověsti. Hostinský a především zdejší zraněný voják, který k nám posléze přisednul, se svěřili s osudem jistého Lojzy, dělníka pracujícího někde za městem, který se před časem vydal právě do této zříceniny. Podle všeho se mu událo něco příšerného, naši vypravěči ale svěřili jen s tím, že „ruka mu úplně

zčernala“ a že jeho zachráncem byl jakýsi druid, jeden z těch toulajících se zelanskými lesy.

Příliš dlouho jsme se nerozmýšleli a ještě toho večera se vydali ke dveřím, za kterými měl Lojza podle všeho přebývat. Otevřelo nám jakési děvčátko a po vyjasnění příbuzenských vztahů nás předala do rukou svého otce a především Lojzy. Na první pohled bylo patrné, že hospodské osazenstvo nelhalo a mladík podle všeho neměl poslední dobou nejzdravější zážitky.  Po chvilce přemlouvání nám zopakoval svůj příběh s několika novými podrobnostmi. Naše vzdělané společenstvo si dalo brzy dohromady, že ve sklepení onoho strašidelného místa přebývají „Nemrtví“. Hlavní stopou bylo, že nám to řekl Lojza. Zatímco já jsem přemýšlel, jaký finanční bonus se rovná slovu nemrtví, ostatní družiníci se nadkláněli nad Lojzovou zmrzačenou rukou a mapou, která popisovala cestu do tajemné tvrze.

Bylo rozhodnuto, že další pátrání povede za oním druidem-zachráncem, který nám snad bude schopen podat konkrétnější informace. Trocha vyptávání u Lojzy a poté v hostinci nám nepřidala na náladě, druid se totiž podle všeho nalézá ve městě jen velice sporadicky. Na druhou stranu jsme zjistili, že se na něj můžeme poptat u jednoho hraničáře sloužícího u městské posádky a především, že pokud budeme shánět někoho, kdo nám poskytne stříbro, kterým jediným se podle všeho dají nemrtví zneškodňovat, máme se ráno poptat u místního kováře, který je podle všeho zdatný ve svém řemesle.

Rozhodli jsme se před zítřejším náročným dnem vyspat a alespoň mě se spalo dobře…

Ráno jsme zjistili, že náš drahý kněz si opět přivstal a už stačil zjistit, že kovář je vskutku schopen připravit nám zbraně pro boj se stvůrami temnot. V rychlosti jsme tedy do sebe hodily trochu krmě a vypravili se na nákupy.

Bez mnoha smlouvání byla vytvořena objednávka na jedno krátké kopí se stříbrnou hlavicí pro pana Manfreda, jednu stříbrnou dýku pro pana Vina (který se pro mě stal ještě větší záhadou poté, co jsem zjistil, že je příslušníkem tajemného tarského národa skřítků z dálného východu, o kterém jsem doposud jen četl a to ještě spíše pohádky než seriosní zprávy) a jedno postříbření špice kordu pro mou maličkost.

Než budou naše zbraně hotové, rozhodli jsme se začít pátrat po druidovi a tedy nejdříve po hraničáři Jerekovi, který, jak nám bylo řečeno, by měl být v posádce u brány. U brány jsme s překvapením zjistili, že hraničář odešel kamsi do lesů a může to trvat, než se vrátí. Zatímco většina naší pátrací skupiny začala usilovně uvažovat co dál, překvapil malý Vin, kterého jediného napadla samozřejmá otázka, zda někdo na strážnici neví, kde by se dal sehnat námi hledaný druid. Sám jsem se neubránil úsměvu, když nám hlídka sdělila, že druid zrovna přijel do města a měl namířeno k místní kořenářce.

Rychle jsme vyšli naznačeným směrem a vskutku zanedlouho spatřili, že v nevelkém, ale zato v silně aromatickém stavení se s drobnou stařenkou baví důstojný a statný muž, který musel být námi tak hledaným druidem. Vyslali jsme pana Vina, aby se pokusil jako profesionál s profesionály zjistit co nejvíce potřebných informací. Já a mí dva kolegové v těch svých nespolečenských cestovních hábitech (i když já nemohl sotva přednášet o módě v době, kdy jsem po městě chodil v roztržené a zakrvácené košili, nemluvě o ne ještě úplně zahojené a zajisté nevzhledné ráně na hlavě) jsme zůstali decentně v povzdálí, nanejvýš občas se zapojujíc nějakou doplňující otázkou. Upřímně, nepřišlo mi, že by nám tento rozhovor tak pomohl, tedy až na to, že jsme si ověřili naše teorie a náš drahý skřítek vyhandloval nějaké koření proti nemrtvým. Rozloučili jsme se s místní přírodovědnou společností a šli si vyzvednout zbraně ke kováři.

Ten už byl s prací hotov a my si rychle potěžkali nově nabytou zlobijnou výstroj. Když jsme platili, všiml jsem si, že náš skřítek dokonce získal několik drobných stříbrných hrudek do svého praku. Pak už jen nechat koně a poníka v hostinci s tím, že když se do týdne nevrátíme, propadnou hostinskému, a mohli jsme vykročit na nesnadnou cestu skrze vrchy až k našemu spokojeně se přibližujícímu cíli Zelenému kopci a na jeho hřbetu stojící tvrzi.

A opravdu, dříve než jsme si přestali vidět na vlastní nosy, vyjevil se nám Zelený kopec v celé své nádheře. Vypadal úplně stejně jako stovky okolních, jen ho zdobilo několik kamenů, které měli podle všeho představovat onen „Tajemný hrad v Zelanech“.

Opět jsme vyslali pana Vina (bez něhož bychom kopec těžko nalezli, chvílemi to vypadalo, že si s okolní krajinou doslova rozumí) na výzvědy do stmívající se krajiny, aby prozkoumal podle všeho obydlenou zříceninu.

 

Když se náš skřítčí společník vrátil, sdělil nám, že tvrz obývá skupinka těch prašivých ještěrčích barbarů, se kterými jsme už měli (a já především) nepěkné zkušenosti. Po chvilce vojenského plánování jsme se rozhodli, že se pokusíme něco od těch oblud zjistit po dobrém. Nejen, že jsme nechtěli klesnout na jejich úroveň zákeřných útočníků, ale navíc byli všichni tři Vinem vidění cizinci ozbrojení, nemluvě o tom, že uvnitř tvrze jich mohlo být více.

Přesto jsme si pro jistotu připravili zbraně (ukryté během cesty v různých hadrech, neboť nám bylo řečeno, že tyto zrůdy pasou po železných zbraních jako psi) a ctihodný Baldar se rozhodl mi požehnat jménem svého boha, abych byl na případnou bitvu lépe připraven. Rychle jsem spitoval svědomí, zda někdy neprotivil se dobrému Poutníkovi, ale to už mnou probíhala energie božské moci. Zvláštní, ale nikoli nepříjemný pocit. Něco jako když má premiéra sukces a vy se klaníte nabytému tleskajícímu sálu, dokonalá úleva a současně síla proudící každou žílou…

Pak už jsme nakráčeli do tvrze, do světla ohně, na kterém si ještěrky opékali jakési zvíře podobné praseti (nejspíše, mohu li si odvážiti tipovat, prase) a Vin začal vyjednávat s námi jako argumentem za zády. Obludy na naše otázky neodpovídaly nijak ochotně, zdály být se nervosní a nejisté. Po nějaké době planého žvanění, kdy jsme nebyli o mnoho blíže zjištění, kde je námi hledaná dáma, se šupináči začali zajímat, jestli někteří z nás jsou magici (tedy oni používali o dost méně civilizované vyjadřování). Ujistili jsme je, že všichni jsme strašliví a mocní čarodějové, přičemž pan Manfred to potvrdil tím, že na své ruce nechal vzplanout ohnivý sloup. Snažil jsem se tvářit alespoň o trochu méně vyjukaně než naši protivníci a sledoval, co se bude dít dál. Ještěrky se nás pokusili rozdělit a ty, o kterých si mysleli, že jsou opravdu magicky nebezpeční, poprosili, aby se přesunuli k jakési hradbě, což pan Manfred jistěže odmítl.

Když to vypadalo, že diskuse bude pokračovat další dlouhé minuty, došla našemu svatému muži trpělivost a s křikem vyrazil do útoku. My ostatní, poněkud překvapení náhlou změnou taktiky jsme taktéž pevně uchopili zbraně a připravili se na boj. A tak, zatímco kolem mě proletěla ohnivá střela a nedaleko padl jeden ještěr pod drtivým účinkem střely z praku našeho drobného a nenápadného skřítka, já se připravil v učebnicovém střehu na případný nepřátelský útok. Když jsem ale spatřil, jak jedna zrůda útočí na důstojného pana Baldura, neudržel jsem se a několika rychlými kroky jsem se přiblížil útočníkovi a připravil se na bod, který jsem ale naneštěstí uspěchal. Cítil jsem, že rána je špatně vedena, nevyrovnána a nemá valnou šanci a úspěch. Jak jsem byl překvapen, když se můj kord zabořil hluboko do nepřítelova těla a ten s úpěním klesl na zem, s mým mečem stále zaraženým někde ve vnitřnostech. Podíval jsem se po okolí, pevně drže meč a nevytahujíc ho, pro případ, že bychom potřebovali zajatce, ale spatřil jsem, že mě už nikde není nutno. Když poslední ještěr klesl pod ranou pana kněze, přešli všichni k té zrůdě, která klesla pod kamenem pana Vina. Poté co jsem shlédl ke svému soupeři a zjistil, že dodýchal, vytáhl jsem svou věrnou čepel a očistil ji o jeho oděv a chystal se následovat společníky k poslednímu žijícímu. V tom mě ale zaujala podle všeho dobře kovaná a kvalitní šavle, s kterou můj protivník mával. Nerozmýšlel jsem se dlouho a přivlastnil si tuto zbraň jednak proto, že kord by se nemusel vyplatit proti všemu, co v této prašivé krajině potkáme, jednak kvůli možnosti příjemného zpeněžení.

Přeživší na tom nebyl podle všeho o mnoho lépe než jeho kolegové. Těžce dýchal a hovořit téměř nebyl schopen. Přesto jsme se od něj ale něco dověděli. Námi hledaná i její společník na tvrz opravdu přišli, ještěrky je přepadli, mladého rytíře zabili a dívku odtáhly kamsi na sever, kde jim měla s čímsi pomoci. Jakýmsi potvrzením jeho slov bylo, že na skále pod tvrzí jsme nalezli tělo mrtvého mladíka (a k našemu štěstí jen jeho). Než jsme se vrátili k pomalu dokonávající ještěrce, přidali jsme její příbuzné k tomuto padlému rekovi.

Obluda pokračovala s prosbou, že pokud jejímu národu pomůžeme, nechá nás odejít i s námi hledanou. Ačkoli nebyl v pozici, kdy mohl příliš smlouvat, nám bylo jasné, že bez něj nemáme příliš šanci mladou dámu najít. Nakonec jsme se tedy dohodly na jeho návrh přistoupit a pan Vin se dal do namáhavého léčení, které mi nepřišlo úplně přirozené.

 

Mezitím jsme řešili, jaké to vlastně nebezpečí národ ještěrek a nyní vlastně i nás sužuje. Podle popisu a neumělého nákresu našeho šupinatého „přítele“ jsme usoudili, že ona „Žblabuchta“ (či jak monstrum mučící jeho lid nazýval) bude hydrou. Ač všichni jsme něco málo o této mocné příšeře slyšeli (ostatně vzpomínám, že mou první rolí v Danérské královské byla třetí hlava ve hře „Jak hrdina Rangwath zničil hydru Saelmskou“) nikdo z nás se s ní doposud nesetkal.

Rozhodli jsme se nechat další úvahy na ráno a trochu si odpočinout, neboť především skřítek byl po náročném léčení na první pohled zmožen nemálo. A to i přesto, že jsme nezapomínali na to, že místem našeho odpočinku má být prokletá zřícenina…

Jelikož stud a nedobré vzpomínky mi nedovolují po pravdě říci, co se přihodilo v několika následujících dnech, následuje, zápis Baldara, kněze Poutníkova, mého společníka na mnohých cestách a přítele:

Dlouhé hodiny proležené na lůžku pod starostlivou péčí samotné bohyně Estel a jejich čistotě oddaných služebnic mě donutilo sepsat to, co se předešlé dny událo a co zapříčinilo mé spočinutí v lázních zasvěcených Panně.

Psal se čtvrtý den prvního měsíce roku 845, když jsme po riskantním boji s ještěřími lidmi přespávali v troskách prastaré, jistě samotnými Arvedany postavené, tvrze. Dlouho jsem nemohl usnout kvůli přítomnosti našeho zajatce, ale většími obavami mě plnila atmosféra toho místa. Kdesi dole se měly nacházet nemrtvé bestie a když se člověk tiše zaposlouchal, věřil těmto řečem. Vím, že někde mezi bděním a sněním jsem si představoval, jak asi vypadalo toto místo před těmi dlouhými roky, které si jen nejmoudřejší z dnes žijících lidí můžou alespoň přibližně představit, a přemýšlel jsem nad tím, co způsobilo zkázu této tvrze, jistě patřící k tehdejšímu Rubiskému knížectví. Někdy mě napadá, že bychom měly takto stará místa nechat raději spát a neprobouzet je. Ale co jiného nám má posloužit lépe, než právě tato místa a tajemství ukrytá v nich, v boji proti Démonovi? Vždyť bychom mohli být tou odplatou, těmi, kdož uctí zašlou památku té skvělé civilizace, která tu byla před námi.

Od těchto a jim podobných myšlenek mě nakonec odvedl spánek. Vím, že jsem nebyl jediným z naší kompanie, kdo měl lehký spánek přerušovaný vylekanými výkřiky z krajiny snů. Snad samotná Sirril nás ochránila před těmi nočními můrami a nedovolila jim opustit svůj svět a tak nás ohrozit na životě.

Po rychlé snídani a pár slovech, které jsem věnoval Finwalurovi, jsme vyrazili dolů a dál údolím na sever. Vedl nás ten zelený tvor, ale s každou hodinou strávenou v jeho přítomnosti jsem nabýval pocitu, že je tvorem citlivým a možná i daleko lidštějším, než někteří lidé, které jsem za svůj život měl možnost potkat.

Dorazili jsme ke křižovatce, když nám konečně bylo dovoleno zjistit, kdo je oním tajemným stínem sledujícím nás celou cestu už od Albirea. Tím podivným bodáním v zádech a nepříjemným pocitem z cizí přítomnosti. Byla to sova, krásná – taková, jaká se v přírodě nevidí. Vytušil jsem správně, že se jedná o Alwarinovu pravou ruku, respektive křídlo, byť jsem si to v tu chvíli ještě nemohl ověřit. Naznačila nám, že máme jít jiným směrem, než nás vede náš průvodce a v mnohých z nás se zrodily pochyby k jeho loajalitě a upřímnosti. Zdálo se mi podivné, že by nás chtěl zavést do pasti, i když bych to ještě den zpátky od něj očekával. Manfred se zdál být přesvědčený, že máme sledovat cestu vytyčenou naším okřídleným ochráncem a tak jsme vyrazili vstříc předem naplánovanému setkání. Až zpětně mi dochází, jak nad námi skoro až viditelně dlela ochranná ruka Alwarinova a znovu jsem si ověřil, že je to muž mocný a moudrý, který vidí dál a skrze zdánlivě neprůhledný opar budoucnosti.

Ono setkání na sebe nedalo dlouho čekat a okolo poledne jsme před sebou zaslechli kroky. Po chvilce opatrnosti na obou stranách jsme zjistili, že se jedná o skupinu čtyř žoldáků, kteří mají za úkol prozkoumat jednu z tvrzí, shodou okolností stojící na kopci po naší levici. Patřili k výpravě, která měla za úkol vyčistit okolí a určit nejvhodnější místo pro dlouho plánovanou stavbu pevnosti, která by měla zastavit útoky ještěřích lidí. Většina té výpravy údajně sídlila půl dne cesty na severovýchod a čekala na zprávy od těchto čtyř, jistě velmi odvážných, mužů. Velel jim poručík ze Staré štoly – jakýsi David. Dalšími odvážlivci byla dvojce, na kterou v Zelanských vrších jen tak nenarazíte. Elf Maburu z Červeného lesa a Tong, jakýsi míšenec – předpokládám z Elfích kopců. Čtvrtý z té různorodé skupinky byl mladý urostlý zbrojnoš Malvin, který více než peníze hledal cestu hodnou pravého muže a jak věřím, nakročil správným směrem.

Po krátkém seznámí a vylíčení důvodu naší cesty jsme si slíbili vzájemnou pomoc přes opodstatněnou nevrlost poručíka Davida. Jeho tři muži se nám totiž rozhodli pomoci najít Marantiel, byť nevěděli úplně vše a možná si zcela neuvědomovali risk, do jakého se pouští. První, co mělo přijít, byl průzkum blízké tvrze.

Vystoupali jsme nahoru někdy k odpoledni – jen díky mrakům a občasnému deštíku to nebylo až tak nepříjemné. Oproti tvrzi, kterou jsme opouštěli ráno, byla tato zachovalá a dominovala ji polorozpadlá věž. Ostatní budovy, ze kterých zbyly jen základy, už na první pohled neslibovaly možnost průzkumu. Ale věž se už svou výškou hlásila o naši pozornost jako prst vztyčený k nebesům. Čím více jsme se přibližovali k vyraženým vratům oné, dříve nejspíše, citadely v čele s Davidem, tím více na některé z nás padal stín zlé předtuchy. Ale byl to právě ten pocit, který nelze vykřičet do světa dříve, než se naplní. A to se také stalo. David, který první vstoupil s pochodní a s mečem do jejích temných útrob, byl smeten ničivou silou tehdy ještě neznámého zla, které se před slunečními paprsky ukrývalo právě před námi. Druhý Malvin zkameněl ve dveřích a venku začal zmatek. Vzduchem se nesly tázavé výkřiky a ustrašené klení, i když stačil jen jeden pohled do očí toho mladého ozbrojence, aby každý věděl, co se skrývá za popraskanou kruhovou zdí – Zlobr. Jeho hrdelní bublání, které bych připodobnil k probouzející se sopce, se neslo celou věží a rezonovalo v podobě padajícího kamení. Byť nebyl větší než devět stop, dokud jsme jej nespatřili, jakoby oživla celá ta věž a hodlala rozdrtit a spolknout každého, kdo do ní vstoupí.

Podařilo se nám vynést ven sípajícího Davida, neboť přítomná Aurionova moc v tu chvíli udeřila silněji a mraky se na krátkou chvíli rozptýlili před jeho spalující mocí. A jak známo, zlobry sluneční svit hubí a tak se ten, se kterým jsme měli tu smůlu se potkat, stáhl do temnějších míst věže, jíž díky bohům chyběla střecha. Vin a Maburu se pohotově a umě chopili poručíka a dostávali ho z toho nejhoršího, zatímco se vevnitř schylovalo k boji. Nebyl nevyhnutelný – ano, mohli jsme to monstrum nechat jeho vlastní zlobě a zbytečně neriskovat, ale mnozí z nás pochopili, že toto zlo musí opustit náš svět. Nebylo otázek, nebylo možností. Bylo třeba to udělat. Manfred nasbíral odvahy a společně s Malvinem a Tongem, který si vypůjčil čarodějovo stříbrné kopí, se vrhli na kamenného obra. Nebyl jsem tomu přítomen, bylo tam málo prostoru a se svou holí bych nezmohl moc a tak jsem se alespoň modlil za náš úspěch. Život za život – zlobrův skon za přežití Davida. Zdálo se, že to může dopadnout dobře.

Ze vnitř se ozývalo dunění a nelidský řev, skřípání ocele a po pár vteřinách vyběhl s vytřeštěnýma očima Tong a rozhlížel se po zbrani. V tu chvíli se pohotově zachoval Miško a rychle mu podal jeho oštěp. Nevěda, kdo vevnitř ještě žije a kolik sil tomu neskutečně houževnatému stvoření zbývá, jsme já a Miško čekali na ticho, které by ohlásilo konec tomu boji, a jak jsme oba doufali – vítěznému pro nás. Ticho nastalo a dunivý otřes padlého zlobra nás uklidnil. Poté, co jsme uviděli všechny tři statečné mladíky, že žijí a co víc – jsou nezraněni, jsem znovu a opět děkoval celé sedmnáctce. Davida se podařilo zázračnou léčitelskou mocí těch dvou podivuhodných členů naší výpravy uzdravit a dokonce byl schopen se i postavit na nohy. Vidina toho, že bychom šli prozkoumávat podzemní prostory té tvrze, se nám znechutila hned poté, kdy jsme civěli do tmoucí černoty točitého schodiště uvnitř věže. Chlad a smrt deroucí se do ještě prachem prosyceného horkého vzduchu byla doslova hmatatelná. Pod tou věží přebývá něco opravdu temného a tak jsme se rozhodli ustoupit a věřit, že když se to něco tam ukrývá už bezmála tři tisíce let, počká to tam ještě chvíli na dobu, kdy budeme lépe připraveni. Až poté jsem zjistil, že jsme přišli i o stříbrné kopí, které Tong ve zlobrovi zalomil a tak se mi naše rozhodnutí zdálo ještě vhodnější.

Nakonec jsme se domluvili, že Davida doprovodíme do tábora, odkud ráno vyráželi. Tam si budeme moci všichni odpočinout a další den vyrazíme na sever do bažin. To se také stalo. Věřím, že nejen ve mně ležela obava při pomyšlení na Marantiel. Kdo ví, jestli ještě žije? Kdo ví, jestli náš průvodce nelže. Kdo ví, jestli se vůbec dostaneme tak daleko… Kdo ví, jestli už není pozdě?

Brzy ráno jsme vyrazili přes mudrlantství přítomných, kterým se nelíbila naše pošetilost – ale co jiného bychom měli dělat? Čas hrál v náš neprospěch a tak jsme mohli spoléhat jen na to, co jsme v tu chvíli měli. Každý se to ráno určitě rozhodoval a bojoval se strachem, jestli jít dál. Tehdy na cestě jsem si uvědomil, s jak velkými muži to cestuji a i když se Miško první dny choval dosti nerozhodně a zbaběle, tímto u mě stoupl v očích a věřím, že možná stejně jako já, i on vytušil vyšší záměr toho, že jsme se dostali tak daleko. Možná ucítil příležitost jak začít znovu – tady na Taře, zemi nových možností.

Netrvalo dlouho a otravného hmyzu přibývalo, lesů ubývalo a terén se srovnal do podoby mokřin a blat. To už jsme byli vedeni přesilou ještěřích mužů a doufali, že nás opravdu vedou za námi hledanou a ne na slavnost, kde hlavním chodem při večeři budeme my sami. Tehdy v tom dusnu a všudypřítomném kvákání žab jsem si uvědomil, že ač onu Marantiel neznáme, pro každého z nás se tak trochu stala přítelkyní. Vždyť jsme pro ni riskovali už tolik, že pro nás byla něco jako jasná hvězda pro námořníky plavící se Vnitřním mořem. Brzy zazářila a naše naděje opět popadla nový dech.

Ovšem jen nakrátko. Mezi slizkým křovím a rákosím jsme uvnitř jedné z mnoha rozpadlých chatrčí uzavřeli dohodu s tamním šamanem. Pomůžeme jim zabít hydru a oni nám umožní odejít společně s Marantiel. I proto jsem si tolik neužil radosti ze shledání s tak půvabnou a cílevědomou slečnou. Ale už na první pohled jsem zahlédl střípky těch vlastností, pro které ji Alwarin tolik chválí a chrání. Kdo ví, jaký má pro něj význam? Kdo ví, proč byl ochoten pro ni jinak tak velmi rozvážný a racionálně uvažující muž riskovat tolik životů. Věřím, že se to všechno jednou dozvíme.

Výprava na hydru byla dobře promyšlená. Došli jsme do vesnice, kde jedna z těchto stvůr minulou noc řádila, a doufali jsme, že se nám ji sem podaří znovu přilákat. Zatímco se chystala past v podobě vysoce hořlavé lázně skryté pod kapradím a lekníny, někteří z nás ještě prozkoumávali tuto zbídačenou a pobořenou osadu. Byla to jatka, co se tu minulou noc událo. Miško neudržel pochybnou stravu, kterou jsme tu byli nuceni jíst v zájmu stvrzení slibu, a před očima nám blednul a zelenal. Nedivím se mu, i já měl namále, když jsem okolo viděl ta mrtvá roztrhaná těla a hrůzné výrazy v jejich tvářích. Jejich muži, ženy a dokonce děti zde byli rozesety po okolí a nebylo jediného, kterému by nechyběl alespoň jeden úd. Všude se vznášel pach hniloby a vířily roje otravného hmyzu. Už tehdy nám všem docházelo, že ještěří lidé nejsou zvířata. V mnohém se podobali nám, lidem. Tvořili rodiny, tvořili svazky, radovali se a truchlily. Byli jako my a tady jich mnoho zbytečně zemřelo.

Tong společně s Malvinem obcházeli stranou pár chatrčí, když jsme všichni zaslechli Malvinův varovný výkřik a uviděli ta dvě divná stvoření, která je napadla. Podobala se vyzáblým goblinům s obnaženou lebkou a s kostěnými bodci místo prstů. Každý si je hned uměl zařadit – nemrtvé stvůry! Nepřekvapilo mě, že se právě zde vyskytly. Vždy je přiláká taková atmosféra – tolik smrti, strachu. Bylo těžké do boje nějak zasáhnout, neboť ty stvůry se pochybovali neskutečně rychle a i kvůli tomu Tong utrpěl bolestivé řezné zranění do pravého boku. Malvin měl zprvu více štěstí. Do boje se následně zapojili i elf společně se skřítkem a na dálku se pokoušeli zasáhnout naše nepřátele. Vin měl větší štěstí a tak i díky němu se je podařilo ubít. Než se tak však stalo, Malvin přišel k tržnému zranění ruky a tak se léčitelské umění našich dvou střeleckých es znovu hodilo.

Práce na pasti se poté dokončily a bylo možné hydru přilákat. Desítka ještěřích mužů, co s námi na té výpravě byla, se pustila do tance a křepčení, což mělo onu stvůru přilákat a zároveň nám dodat odvahy. První se zdařilo, odvaha však u mnohých poklesla, když jednou z chatrčí proběhla tříhlavá šupinatá stvůra a třemi mordami nás pozdravila v podobě chrčení a bublavého řevu. Čtyři zelenáči se dali na útěk a s nimi i náš snědý přítel a Miško. Dva další ještěří muži zcepeněli strachem a první z nich to odnesl nejvíce, protože JÍ stál přímo v cestě. Bylo to strašlivé. Po pár vteřinách z něj zbylo jen torzo. V tu chvíli, ani nevím, kdo z nás zakřičel první, mám pocit že Marantiel, jsme se vrhli na tu trojhlavou stvůru. Vzduchem zasvištěl šíp a hned poté jsem ucítil palčivou bolest na spánku a celá bažina se pohnula. Následovala tma.

Když jsem se probral, stál nade mnou Malvin, celý zablácený a s rozšířenými zorničkami. Z jeho pohledu šlo cítit nadšení. Nevím, jestli z toho, že jsem naživu, nebo z toho, že tu stvůru nakonec udolali. Možná v tom hrálo svou roli obojí. Vin přišel o chvíli později a nepamatuji si přesně, co mi říkal, všude mi před očima ještě hrála světýlka a duněly veliké bubny, ale myslím si, že se mi omlouval a mě došlo, že ta rána do hlavy byla jeho práce. Někdo by se na něj možná rozzlobil, ale tváří v tvář našemu vítězství a zjištění, že nikdo další již nezemřel, bylo lehké mu odpustit. Vždyť jeho nevinný obličej a ty velké dobrácké oči by obměkčily i toho největšího morouse.

Po boji nikdo Miškovi i jiným, co nevyhráli svůj souboj se strachem, nic nevyčítal. Všichni jsme se radovali. Tehdy jsme museli ještě slíbit, že předáme poselství do Albirea o tom, co se tu děje a jací jsou ve skutečnosti tito „lidé“ a s čím mají problémy. Svou vlastní krví tehdy Marantiel, Malvin a jejich velký šaman stvrdili dohodu. Mám pocit, že nešlo jen o akt, či symboliku, ale bylo v tom i něco více. Unavení jsme si všichni šli lehnout.

Probudil mě Manfred s naléhavostí v očích. Prý, že musíme jít. Chvíli se někteří z nás ptali proč, ale nebyl čas. Postupně jsme se dozvěděli, že po nás někdo jde a že musíme rychle prchnout na jih a snažit se co nejdříve dostat do Albirea. To poselství bylo nejspíše od naší staré známé sovy, která se nám později zjevila a zastřela náš postup přes bažiny mlhou. V dálce tehdy podivně hřmělo a všichni jsme věděli, že to má spojitost s tím, co po nás jde.

Bažinou jsme nešli naslepo. Ještě ve vesnici nás zastavila ještěří hlídka a po krátkém vysvětlení jsme dostali průvodce. Tehdy nám všem docházelo, že nepřítel, který po nás jde, nejspíše nebude z řad zeleného lidu. Museli jsme spěchat a tak jsem znovu poprosil mého Pána, patrona cest a těch, co po nich jdou, aby nám vítr foukal do zad a my mohli brzo opustit tento močály prosáklý kraj. A vskutku, netrvalo ani den a dorazili jsme ke kopcům. Sova nás jako minule hned opustila a něco nám říkalo, že tentokráte s námi není. Snad letěla někam pro pomoc, kdo ví. Nejtěžší na tom spěchu pro nás byl ten fakt, že jsme nevěděli, co že to máme v patách. Co nám usiluje o život.

V kopcích jsme se rozdělili. Tong s Maburem a s našimi zeleným průvodcem pokračovali dál na jih ke Staré štole a my jsme v šesti pokračovali na východ podél kopců přímo k Albireu. Manfred měl podle všeho eso v rukávu a byl schopen nás nějakým způsobem přenést až do Albirea. Potíž byla v tom, že to nešlo z takové dálky. Museli jsme urazit ještě něco k dvaceti mílím. Vzpomínám si, že jsme už nemohli, mnozí se loudali vzadu, když si Manfred s Malvinem všimli jakéhosi ptáka daleko za námi na černé obloze. Bylo dopoledne a přesto se náhle setmělo. Za oním obrovským ptákem se hnala černá mračna a jako doprovod mu bylo hromobití a blesky křižující oblohu. Zdálo se to jako trest samotných bohů nebýt slunce před námi, které nám slibovalo útočiště. Náruč samotného Auriona. Jenže z nějakého důvodu nám spíše unikala, než že by nám šla vstříc. Někde z našich útrob se napovrch vedrala nová síla, šlo nám o život. Znovu jsme se rozeběhli. Marantiel tou dobou připravovala nějaké kouzlo, neboť se skoro vůbec nedívala na cestu a Malvin ji musel podpírat.

Pták, temně modrý, lesklý jako chladná ocel, se začal po spirále snášet nad našimi hlavami a ve středu jeho počínání se začalo k zemi spouštět hladové tornádo. Zakouslo se jen pár desítek metrů od nás do země a brázdilo si cestu přímo k nám. Náhle se nad našimi hlavami zablesklo a celý prosto kolem nás se zalil bodavým světlem a jako na slavnostech Faerona se vzduchem nesl zápach síry. Marantiel klesla na kolena a až tehdy mě došlo, že blesk nikoho z nás nezasáhl právě díky její ochraně. Malvin ji vláčel za sebou a Manfred stále něco drmolil pod nosem. Zdálo se, že je s námi konec. Nad námi se opět zablesklo a jako pěst z nebes se na nás hnal obrovský kulový blesk, který nás měl srovnat se zemí. Ucítil jsem palčivou bolest. Dopadl v plné síle. Jenže v tu dobu jsme už byli na půli cesty pryč. Manfred to stihl a tak i smrti jsme vyvázli a mohli se vrátit. Pamatuji si, že jsme se ocitli někde uvnitř, nejspíše v nějaké pracovně. Vzpomínám si na Alwarinův hlas, jak někoho pobízí k záchraně Marantiel, ale to už jsem ztrácel vědomí.

Probudili jsme se zde, se spoustou otázek a s nadějí. Podařilo se a mám pocit, že nás toho čeká ještě spousta. Dvě tvrze ještě stále nebyly prozkoumány.

 

Kapitola II.:

Události po našem zrychleném návratu do města šly rychle jedna za druhou. Nepochyboval jsem, že má milovaná Mirtal mi stála neustále za zády.  S vědomím, že vždy když jsem se k ní s prosbou o záchranu života obrátil, unikl jsem jisté smrti, toulal jsem se po čase stráveném u Estelinek po městě (s dvaceti zlatými od pana Mironě a padesáti od mistra Alwarina se toulalo mnohem snáze). Navštívil jsem mnoho hostinců, strávil čas v hovoru s danérskými usedlíky a panem Michajlovičem, nalezl svůj nový domov ve velice pěkném (a na místní poměry opravdu luxusním) podniku „U Zlatého slona“, kde se scházela místní umělecká i učená smetánka (tvořená nedouky, hlupáky a barbary, kteří neměli o opravdovém umění ani potuchy).

Nakonec mě kroky zavedly až ke svatostánku mé zachránkyně, chrámu nejnadanější božské Mirtal. Za pár dní byl jsem již pravidelným návštěvníkem jejího oltáře a ještě téhož měsíce byl jsem vysvěcen skupinou opilých a velice příjemných malířů na jejího kněze. Mirtal se stala mým životem a já jejím věrným služebníkem. Rozhodl jsem se sloužit své bohyni tím, že budu světlo umění šířit mezi barbary tohoto kontinentu. Po několika dnech u „Slona“ jsem si po vyprávění jistého barda o lidojedných kmenech v džungli uvědomil, že není nutné začínat u extrémů a začal šířit opravdové umění mezi barbary sídlícími právě v tomto hostinci.

Uplynulo několik měsíců, neskutečné vedro se přehouplo v neskutečné dusno a mokro. Občas jsem na toulkách městem spatřil pana Mironě i s jeho malým společníkem Vinem, jednou jsem tuším spatřil pana Malvina, kráčejícího se symbolem rytířů devíti hvězd na štítě středem ulice. Nijak jsem jejich společnost nevyhledával, i když netvrdím, občas jsem si vzpomněl na dobu s nimi strávenou. Proto nebyla nijak předstíraná má radost, když spatřil jsem koutkem oka vcházet do „Slona“ právě pana Manfreda. Byl jsem zrovna zabrán do své misijní činnosti, když jsem jednomu svému spoluknězi a jeho společníkům vysvětloval, že místní pisálek Marschaal opravdu není dobrý divadelní autor a to, že v každé jeho hře vystupuje mouřenín, Nunmejec a třicet dva námořníků je už trochu okoukané. Z této vznešené diskuse nás vyrušil právě drahý čaroděj, a jak jsem po okamžiku zjistil, i drobný skřítek poskakující vedle stolu.

Vřele jsem se s nimi přivítal, a když se pan Manfred zmínil o další práci, opět placenou mistrem Alwarinem, bez nějakého většího dohadování jsem přijal.  Tentokrát jsme měli jít hledat jakési písemnosti do oné temné tvrze stojící na Zeleném kopci. Naše setkání bylo dohodnuto na další ráno, druhý den třetího aldenu Zelence (podle Lendorského počítání) u západní brány. Rozloučil jsem se a ještě dlouho do noci misijně pracoval.

Možná právě proto mě druhý den ráno poněkud pobolívala hlava. Na sebe jsem si vzal zakrvácenou košili z mého prvního boje, doufaje, že mi přinese štěstí, a skrze třeštící lebku se snažil rozeznat známé a neznámé tváře, které dorazili na místo našeho srazu. Kromě pana Mironě a Vina dorazil i pan Malvin a mě neznámý člověk, který mi byl představen jako Tomik a který podle odění, zbraně i mluvi ostatních patřil k řádu subotamských mnichů. Začínal jsem se v této společnosti cítit poněkud nepotřebně, ale na druhou stranu mě i přes urputnou bolest ve spáncích potěšila vidina dobrodružství, které ozvláštní má díla, zvláště pokud ho budu zaznamenávat z dálky.

Za neustálého skřítčího brebentění týkajícího se ptáčků, vlků a z nějakého důvodu i bití koní jsme vyrazili, tentokrát na voze, směrem na Kor. A ač to bude znít neuvěřitelně, cesta byla relativně krátká a až na můj žaludek a hlavu klidná.

Stráž, poté co spatřila, že vůz je plný vznešených válečníků, urychlila prohlídku a my vstoupili do města. Usadili jsme se v příjemném hostinci, trochu se najedli, trochu popili (někteří více, než jiní), pan Malvin se poněkud ponořil s místními do zdejších obchodních sporů a nakonec jsem si šel lehnout i já, poté co jsem vysvětlil zdejšímu bardovi, že postava v jeho písni se sice píše Alerios, ale čte Áleriás, což mu konečně dovolí trefit se do rytmu. Netvářil se nijak nadšeně a jeho pohled nebyl vůbec děkovný.

Ráno jsme pobrali zásoby, Vin se poptal po svém vlku (předpokládám už čtyři měsíce ležícím v trpasličím žaludku… tedy po čtyřech měsících asi ležícím jinde, ale…) a po koňských závodech a vyrazili dál ke Staré štole.

Cesta se zdála opět příjemnou, sice trochu poprchávalo a poté více poprchávalo a ještě později dosti pršelo, ale nám ve voze to nijak nevadilo. Má nálada se natolik zvedla, že jsem dokonce požádal o zastavení nedaleko boudy, kde jsme téměř před pěti měsíci nocovali a k nápisu MY, přidal dva zářezy. Sám jsem zvědavý, kolikrát ještě pojedeme kolem.

Před námi už se zvedali Zelany, když sebou najednou skřítek trhl, přestal hovořit a začal lézt na kozlík za panem Miroňem. Jen pár vteřin trvalo a zaslechli jsme z venku Vinův křik a poté těžký úder do dřeva. Všichni jsme tušili šíp, ač jsme ho nespatřili. Zvuk padajícího stromu před námi už nám nedovolil pochybovat. Přepadení!  Mí bojovní společníci se chopili svých zbraní a jali se bránit náš vůz. Pan Malvin odrazil lehce svým, netypickým znakem zdobeným, štítem kopí útočícího barbara a už byl venku, bojujíc doslova jako o život. Subotam Tomik rozpáral svým podivným mečem, který musel být legendárním sartem, plachtu vozu a vyskočil útočníkovy za záda.

Zepředu se ozýval řev dalších lupičů a zpoza stromů nás ostřelovali muži skrytí ve stínech lesa. To jsem již i já nalezl svůj rapír a se jménem mé bohyně vyskočil na pomoc svým přátelům. Bohužel, vůz se pohnul zrovna v okamžiku, když jsem se odrážel ke skoku a tak můj dopad nebyl tak elegantní, jak jsem čekal. Hned jak jsem opět získal rovnováhu, vyrazil jsem tak rychle jako ještě nikdy vstříc lučištníkovi, kterého jsem tušil za stromem. Jaké bylo mé zděšení, když jsem zjistil, že střelec není za stromem ale přede mnou a má namířeno. Jistěže na mě. Jen štěstí, pomoc milované bohyně a hodiny na tanečním parketu i podlaze šermířské školy mi dovolily stáhnout se poněkud stranou. Šíp mířící mi na srdce tak skončil pod klíční kostí a já se skácel v bolesti na záda. Boj ještě nějakou dobu trval a zvuky doléhající na mě ze všech stran mě nijak netěšili. Až když se nade mnou objevil drobný zablácený obličej Vinův, odvážil jsem se pohnout.  Se skřítkovou pomocí jsem se zvedl z rozblácené země (a vnitřně se rozloučil se svou milovanou košilí) a pohlédl na těla šesti loupežníků, které pan Malvin právě rovnal podél cesty pro výstrahu podobným zlořádům. Taktéž pan Manfred byl vážně zraněn, při pohledu na ohořelá místa na tělech některých lapků jsem ale musel uznat, že svou kůži nedal tak lehce jako já. Náš drobný léčitel mi záhy vytáhl šíp a začal ránu čistit a matlat na ní své bylinné podivnosti, což k mému překvapení nejenže zastavilo krvácení, ale navíc mi nemálo pomohlo od bolesti. Zatímco se skřítek věnoval dalším případům, pan Malvin přivedl zpátky náš kočár, který splašení koně odtáhly nemalý kus dále po cestě. Vin rázem jako by přestal vnímat naše zranění a plně se soustředil na léčení jedné té koňské bestie, která utrpěla zranění během bitevní vřavy.

Poté jsme nasedli do vozu a rychle ale tak, aby to nám zraněným neuškodilo, jsme vyrazili ke Staré štole. Cesta mi nepřišla dlouhá a nebýt toho, že mi před okamžikem trčel z ramene kus dřeva, možná bych na cestu i rád vzpomínal, neboť mi konečně nikdo nevyčítal, že během jízdy ležím.

Mohutná dřevěná brána Staré štoly nás nepřivítala nijak srdečně, jelikož byla zavřená a podle všeho pečlivě zajištěná. Až křik mých společníků donutil místní stráž bránu přiotevřít a poté co pan Vin poukázal na přátelské vztahy mezi námi a zdejšími vojáky, dostalo se nám nejen vpuštění ale i dalšího ošetření, tentokrát z rukou Jereka, před měsíci námi tak zoufale hledaného hraničáře ve službách posádky a města.

Výsledkem bylo, že i já jsem se na konci dne cítil téměř jako rybička a když jsem usínal, téměř jsem ani nevzpomněl na zničenou košili a to, že druhý den nás čeká výprava do strašlivé tvrze.

Taktéž jsme zjistili, kdo že nás to přepadl, neboť místní se rádi podělili o to, že místní už dlouhou dobu ohrožuje banda jistého Franka. Náš vítězoslavný úsměv poněkud ochladilo to, že jeho banda má jistě více jak šest členů a sám Frank že je zrzoun. Nikoho zrzavého jsme během boje totiž nezahlédli.

Ráno jsme se vydali doplnit zásoby, pan Malvin si nechal posvětit zbraně v místním Mernově chrámu a já si sehnal nejen nové oblečení, ale i velice slušivou a kvalitní brigantinu, jelikož mé zkušenosti mi jasně napovídaly, že plátěná košile, jakkoli milovaná a módní, není vhodným oděvem pro dobrodruha, jímž jsem se ke svému zděšení začal stávat.

Když bylo vše vyřízeno a vrátili se i naši společníci Vin a Tomik od bylinářky, kde doplňovali své soukromé zásoby, nezbylo než nechat vůz u našeho starého známého hostinského (který nás vítal už z dálky), tentokrát s lhůtou dvou týdnů a pak už vyrazit „za dobrodružstvím“.

Ještě se ani nezačalo pořádně smrákat a už jsme před sebou spatřili známý Zelený kopec i trosky na jeho vrchu. Cesta proběhla ve znamení nepěkného počasí a jednoho nepříliš veselého střetnutí s prudce jedovatým hadem. Než jsme ukončily výstup na kopec, dohnal nás přeci jenom večer a mi s určitou odevzdaností spatřili, že vchod je zavalen spadlou stěnou a dolů se dostane nanejvýš tak kolem proudící dešťová voda.

Zatímco někteří se kochali okolím, především výhledem na „zlobří“ tvrz (o které se náš drobný skřítek zmínil, že se tam jistě ještě podíváme a opět měl ten svůj podivný prázdný pohled, který se u něj objevoval čím dál tím častěji) a jiní přemýšleli jak nejlépe stěnu odvalit, já se snažil vybavit vše, co jsem pochytil o svěcení zbraní a pomocí lahve „svěceného“ vína svůj postříbřený rapír poněkud připravoval na boj s nemrtvými.

Nakonec už nebylo jiného východiska a já s povzdechem sledoval, jak naši svalnatí společníci uvolňují cestu do vlhkého, nepěkného podzemí.  Byli jsme nuceni jít jeden za druhým, proto srovnali jsme se v tomto pořadí: První šel Tomik, zkušení v boji s nepřirozenem, za ním rytíř Malvin, podle všeho nespokojený se svou pozicí druhého, pak pan Manfred s Vinem a já celou skupinu uzavíral jako zadní stráž.  Když jsme sešli po schodech, zjistili jsme, že podlaha je pokryta vrstvou ledové a slizké vody. Chodby kolem nás se proplétali na všechny strany a my začali pomalu prohledávat okolí, informováni skřítčími smysly o pohybu neživých nepřátel. Zdálo se, že temné stíny se drží v našem okolí, ale současně se snaží přímo na nás nezaútočit. Tehdy jsem ještě bláhově myslel, že je to kvůli naší lucerně, posvěcené Aurionem a strachem, které stíny cítili vůči našim zbraním.

Jak jsme tak procházeli temnými chodbami a naše nohy mrzly, narazili jsme na hlubinnou odpornou příšeru, kterou nejlépe lze přirovnat k obrovskému slimákovi. Sám neviděl jsem její útok přímo, naše uskupení to nedovolovalo, ale později jsem mrtvolu této zrůdy pozorně, i když s odstupem prozkoumal a to především jednu naši pochodeň vraženou hluboko v jeho chřtánu.

Pokračovali jsme podzemím dál. Netrvalo dlouho a nalezli jsme chodbu oddělenou od zbytku podzemí nízkým prahem, který zabraňoval vodě vniknout dovnitř. Tuše, že se blížíme našemu cíli, vkročili jsme dovnitř. Náhle se naše řada zastavila a já jen s obtížemi sledoval, jak za rohem naši vůdci svádějí boj s tichou, temnou, nehmotnou postavou. Strach mnou třásl, a když jsem se rozechvěle otočil do chodby za námi, zaslechl jsem šepot v jazyce, který jsem považoval za arvedanštinu, slýchanou z úst vznešených šlechticů, kteří těch pár známých frází opakovali na znamení, že jsou něco lepšího. Když jsem zaostřil hlouběji do temnoty, mohl jsem zahlédnout další temnou postavu mizející v stínech.

Stín, který se nám první postavil, se rozplynul jako prach a světlo pochodně ho rozehnalo, jako by nebyl ničím víc než jen hrou světla. Náš úkol zdál se být náhle o tolik snadnější. Vždyť stíny před námi sami prchají a v boji nevydrží víc než moucha…

Náhle zaslechli jsme jakýsi křik a skřítek nás upozornil, že mnohé stíny se stahují ke vchodu do podzemí. Tušíce nešťastníka ohroženého na životě, rozeběhli jsme se mu na pomoc. Jaká byla má úleva, když se Vin zmínil o tom, že stíny před námi couvají.  A o co byla úleva větší, když jsme na schodech spatřili stát Baldara, našeho přítele a věrného průvodce, který se nás podle všeho snažil už nějaký čas dohnat. Shledání to bylo radostné, jeho pádnou hůl jsme měli všichni v respektu a přízeň Poutníka je vždy k užitku. Posíleni v počtu i na víře pokročili jsme dále do podzemí.

Po pár metrech od místa našeho boje se stíny narazili jsme na místnost, v jejímž rohu nalezena byla díra vedoucí někam hlouběji do podzemí. Podle všeho v ní kdysi stával i žebřík a my se rozhodli toto místo nějak označit pro případ, že bychom později a hlouběji v podzemí hledali svou polohu. Než jsme stačili najít vhodný kámen nebo jinou drobnost pro vhození do otvoru, pan Vin se ujal iniciativy a do temnoty pod námi vhodil jeden ze svých stříbrných valounků, které měl připraveny pro boj s temnotou. S povzdechem jsme tedy pokračovali dál a dál do nepříznivých chodeb kdysi jistě nádherného arvedanského sídla.

Když se před námi objevilo ústí schodiště mířícího někam hluboko do podzemí, tušili jsme, že naše kroky nebudou mít jinou možnost než se ubírat kamsi hlouběji pod kopec.

Tu se ovšem pan Vin opět na okamžik jakoby zamyslel a náhle se rozeběhl kamsi směrem, z kterého jsme přišli.  Všichni jsme se ho rozhodli následovat, jelikož skřítčí intuice už se ukázala mnohokrát být cenou rádkyní.  Spěch drobných nožek se zastavil až v místnosti, kterou jsme během prohledávání podzemí minuli. Komnata to nebyla velká, stejně zatuchlá a vlhká jako ostatní, jediné co jí odlišovalo, byla socha Siomena, boha mudrce. Jeho dokonalá postava a do detailu vypracované vousy dávali jasně na srozuměnou, že tady se jednalo o ruku arvedanského umělce.

Zatímco já jsem obdivoval práci už mnoho set let mrtvého mistra, skřítek jako zbaven smyslů začal odstraňovat jeden z kvádrů u nohou sochy. Už jsem ho snad i chtěl okřiknout, aby nechal tak krásné dílo být, když jsem spatřil, že pod kvádrem je cosi skryto.

Byla to nevelká a v podstatě skromná dřevěná skřínka. V tu chvíli jsme myslím všichni zadrželi dech. Že by naše cesta byla opravdu tak snadná?

Jistěže ne čtenáři drahý, bohové nám přichystali ještě mnoho překážek.

 

Jen co skřítek otevřel skříňku a spatřil desky na první pohled prastaré knihy, zvedl se na nohy a rozeběhl se kamsi do podzemí, přičemž pan Malvin ho urychleně následoval. Většina z nás ale zůstala v místnosti a čekala na vysvětlenou. Když se po minutce skřítek a pan rytíř vrátili, sdělili nám, že cesta k východu je zapečetěna neprostupnou zdí.

Pan Miroň, který se společně se skřítkem dal do studia arvedanské knihy po několika dlouhých minutách přeložil datování. Ta kniha pocházela z doby pádu Rubiského knížectví! Její cena musela být obrovská!

Ač jsme tušili, že případné uložení knihy zpět na její místo by nám mohlo cestu ke slunci opět otevřít, nehodlali jsme takovou cennost nechat ponechanou času a obřím slimákům.

Zatímco z postraních chodeb se nám vysmívaly stíny, rozhodli jsme se pokračovat dále do podzemí a doufat, že z tvrze vede ještě nějaká cesta. S lucernou a jejím svatým světlem, se zbraněmi připravenými rozsévat zkázu mezi nemrtvé zrůdy a s odhodláním i strachem v srdcích jsme tedy vyšli opět ke schodům, na které nikdy nedopadlo denní světlo.

A jak jsme kráčeli za mihotání pochodní a jasné záře svěcené lucerny stále níž a níž, spatřujíc občas po stranách nevelké soustavy místností, sloužících nejspíše kdysi k obraně pevnosti, začala nás přepadat sklíčenost. Po minutách nekonečného sestupu, které nás museli podle mého názoru dovést hluboko pod úpatí Zeleného kopce, aniž bych to už sám čekal, nekonečné schodiště skončilo.

A před námi se zjevila křižovatka, přičemž, pokud jsme mohli vidět, každá z jejích cest se zase dělila. Podzemní labyrint, bludiště, které by se mohlo rozprostírat pod celým údolím. Už jsem zase začal ztrácet čerstvě nabytou víru, když se pohotově obrátil pan Malvin na podivně zamlklého skřítka se slovy, zda by dokázal rozeznat směr, kterým se nachází „Zlobří tvrz“. Skřítek jen kývnul směrem k pravé chodbě a my jsme se bez velkého rozmýšlení vydali touto cestou, která byla v nejhorším stejně dobrou jako všechny ostatní.

Zanedlouho jsme nechali křižovatku chodeb za sebou a ubírali se téměř nekonečnou cestou stále dál a dál, bez jediného odbočení, bez jediné křižovatky, bez jediné zatáčky. Museli jsme jít stále stejným šouravým krokem více jak hodinu a jediný kdo se zdál být spokojený s vývojem situace, byl skřítek. Nebyl jsem přímo u něj a tak nevím, co to neustále mumlal, ale jednou věcí jsem si jistý. Určitě jsme mířili k „dveřím se sedmnáctkou“.  Začal jsem tedy horečně hledat jakékoli číslice. Cesta ale vedla stále dál a nikde žádné dveře ani cesta ke svobodě.

Ale nakonec jsem se dočkal já i mý společníci a cesta doopravdy skončila. A na jejím konci byly schody, schody vedoucí vzhůru! Opět jsem začal věřit v naší záchranu. Ach Mirtal, kdybych jen tušil!

Schody se podobaly těm, po kterých jsme sešli do této odporné části podzemí a my opět začali míjet skupinky místností, které nemohli odolávat tlaku staletí. Až tu se naše skupina zastavila a já měl za okamžik pochopit proč. Přímo před naším zástupem stály dveře. První dveře které jsme během našeho průzkumu viděli byly zasazené ve stěně, přímo naproti schodům, po kterých jsme právě vyšli. A nad nádhernými těžkými dveřmi sedumnáctka. Nikoli číslice, ale pantheon. Všech sedumnáct postav vedle sebe na nás shlíželo svými nehybnými zraky. Spatřil jsem Auriona, který ač z kovu jakoby zářil, vedle něj Paní hvězd a Mudrc sklonění nad jakousi knihou, Gor a s ním jeho manželka Rianna, Panna čistá, bohové živlů, Paní úrody, Bongir i vážný Lamius vyhlížející hříšníky… ti všichni v dokonalém provedení pevné ruky. Ta krása mi dala na okamžik zapomenout na to, kde jsem.  A pak jsem ji spatřil. Mezi Poutníkem a Tarfeinem byla vyobrazená Nejkrásnější. Mirtal, má bohyně a paní jako by se nedívala na nikoho jiného než na mě. Jako bych slyšel její božský zpěv, jako by mou tvář hladila její dokonalá ruka. Pokud jsem si někdy byl svým rozhodnutím sloužit Nejnadanější jist, bylo to v tento den, v tento okamžik a na tomto místě. Když jsem konečně odvrátil zrak, spatřil jsem Baldara s pohledem upřeným k poněkud stranou stojícímu Poutníkovi a (ač to se mi mohlo jen zdát) i pan Malvin s ctěným Tomikem jako by se pousmáli při pohledu na Gorův vojenský postoj.

Když jsme zjistili, že schody vedou za rohem opět dál, pustili jsme se bez váhání do otvýrání těžkých dveří. Naši svalnatí společníci se snad ani příliš nenadřeli a my všichni stanuli v místě míru.  Místnost, bez vší pochybnosti kaple sedumnácti bohů, měla sotva pět na pět sáhů, přeso působila pompézně. Její krása nebyla ani tak ve výzdobě, ta jitě zažila časy své největší slávy jindy, ani v posvátnosti, velké chrámy v Lunenwigu přímo sálají vírou a takové Vřesové Údolí je téměř jistě nejzbožnější místo obou kontinentů.

Byla to krása mistrovského díla v starém a popraskaném rámu, díla které po staletích opět spatřil člověk.

A jistěže, to že uprostřed místnosti zářil kříšťál z kterého přímo hmatatelně sálala energie a který vše kolem zalíval svým prapodivným světlem k tomu také přidalo své.

Všichni naplněni úlevou z nalezení posvátného místa jsme se začali rozhlížet po místnosti a zkoumat krystal.

Zrovna v okamžiku, kdy jsem k němu vztahoval ruku, ozval se varovný hlas pana Mironě, který se mezitím pustil do luštění nápisů na okolních stěnách, upozorňující, že by nebylo moudré tento kámen přemisťovat. Má paže rychle ucukla, neboť jsem si již uvykl podobných varování nebrat na lehkou váhu.  Poté, co jsme si poněkud odpočinuli a zjistili vše, co se dalo, rozhodli jsme se dále neztrácet čas a pokračovat po schodech k námi tak toužebně hledanému povrchu.  Pan Manfred zdál se být poněkud zamlklým, ale přiznám se, neměl jsem v tento čas příliš náladu jeho nervosní obličej zkoumat.

Jak nepříjemné bylo naše setkání se stíny, když jsme vyšli z místnosti. Ač se stále drželi stranou, jejich výsměch byl téměř hmatatelný. Brzy jsme poznali proč. Tehdy jsme totiž spatřili jejich paní.

Pokud stíny byly strašlivé a doslova temné, stvoření, které se blížilo ze směru, kam měly vést naše kroky za svobodou, bylo zosobněním strachu. Mléčně bílá pleť, tvář snad v určitém zvráceném smyslu krásná, oči jako hadí jámy, tenké rety stisknuté v úsměvu krutého vládce, místo rukou dlouhé pařáty, aura staletí hrůzy, zář nekonečné moci a síly. Naplnil mě pocit, který člověk cítí na kraji propasti. Neodolatelná chuť udělat ten poslední krok, krok do prázdna. Věděl jsem, že pro tuto děsivě nádhernou paní bych udělal cokoli. Cokoli.

Slyšel jsem jen hlas neživého stvoření, nemám nejmenší tušení, co říkali mí společníci. Nechápal jsem, proč nedělají to, o co je temná žádá. Proč prostě nezničí křišťál, který tu vězní tuto úžasnou a mocnou bytost a podle všeho i pana Mironě s naší knižní kořistí. Copak my se můžeme postavit něčemu tak mocnému jako je tato bílá paní? Jak vůbec můžou uvažovat o jiných věcech a chovat se k ní tak neuctivě? Proč se před ní všichni neplazíme v prachu?

V tom udělal pan Malvin krok dopředu a já spatřil, že má tasený meč. Chtěl jsem ho zarazit, chtěl jsem mu vyrvat meč holýma rukama… Ale najednou jsem nevěděl proč. Proč bych měl bránit tu nemrtvou stvůru, tu bestii špinící tvář světa, tu temnou skvrnu na obrazu universa? Má hrůza a strach byly stále stejné, ale její strašlivá krása pohasla, už nebyla paní mé vůle, už byla jen obyčejným zdrojem mého strachu a takových věcí už jsem potkal mnoho.

A tak když se pan Malvin rozhodl k útoku, byl jsem připraven bojovat po jeho boku. Tedy do okamžiku, kdy se mu dříve než se k stvůře vůbec přiblížil, podlomili nohy a on spadl bezvládně k zemi, jako by jeho končetiny zkameněly. Mí přátelé rytíře rychle popadli a společně jsme se snažili co nejrychleji stáhnout zpět na posvěcenou půdu. Což se nám za výsměchu a pokřiků nemrtvé opravdu povedlo.

Tehdy jsme pochopili, že nestojíme proti rovnocennému soupeři. Atmosfera byla hustá. Snad ani dva z nás neměli na věc stejný názor, hádka byla na spadnutí. Ustoupit zrůdě pro záchranu svého života? Propustit takové obrovské zlo na svobodu? Dohodnout se s ní nějak? Lze něčemu takovému věřit? Můžeme jí ale porazit v boji? Dá se tak stará bestie oklamat? Vidí do našich hlav, co když i teď ovlivňuje naše myšlení? Proč prostě jednoduše nevstat a krystal neshodit. Pak už bude pozdě cokoli řešit. Vše bude jasné a my budeme moci doufat, že stvůra odejde a nás nechá osudu. Vždyť už tu čeká staletí! Proč by nepočkala, až pomřeme hlady? A až zbude jen jeden z nás, slabý a hladový, bude pro ni snadné donutit ho konat její vůli.

Trvalo to dlouho, padlo mnoho plánů a mnoho slov. A když jsme slyšeli z úst té nemrtvé, že máme možnost vybrat si, kdo z nás přežije, aby jí posloužil, na náladě nám to nepřidalo.

Nakonec se ale zformovala naděje. Pan Manfred se vyjádřil, že sloup, na němž krystal stojí je mocným zdrojem energie. A on by se na ní možná dokázal napojit a využít jí k poražení té Kharovi služebnice.

Teď už stačilo zrůdu nalákat do úzkého prostoru vedlejší místnosti, na který bylo od sloupu vidět. A nakonec jsme na způsob jak jí do této místnosti nalákat přišli. Co by mohlo nemrtvou vládkyni podzemí rozčílit víc, než když jí někdo začne světit část jejího panství? Bylo rozhodnuto, jeden z kněží naší družiny začne světit místnost a tak se do ní pokusí nalákat tuto přízračnou spektru. Tam už budou čekat válečníci, aby obránili kněze a především aby tu nelidskou stvůru nalákali co nejblíže ke středu místnosti. A jakmile ta se tam dostane, pokusí se pan Manfred využít dávnou energii a zničit ji.

Před namáhavým soubojem jsme ulehli k nelidnému spánku na tomto svatém místě, který nás měl naplnit silami. Když mě v noci žízeň probudila a já se natáhl pro svůj vak s vodou, spatřil jsem oči svých společníků Baldara a Tomika, jak pilně sedí na stráži proti sobě. Hned se mi spalo lehčeji.

Ráno jsme pojedli zbytky zásob, připravili zbraně a dohodli se na věci, která mě trápila už od včerejška. Kdo bude světícím knězem. Nakonec, vědom si, že poutníkův kněz má lepší možnosti jak v případě nouze zasáhnout do boje, ujal jsem se tohoto úkolu já.

Znovu jsme otevřeli dveře chrámu a vystoupili z posvěcených míst. Kolem vchodu jsme rozházeli zbylé pochodně a před ně postavili posvěcenou lucernu.  Pan Vin my nabídl, že by byl schopen se na mě pomocí tajemných sil napojit a v případě nouze mi předat část své energie. S díky jsem přijal. Naposledy jsme se pomodlili k sedmnáctce, já se pokusil požádat bohyni o pomoc a nakonec se mi, díky její přízni, podařilo ochránit alespoň pana Malvina částečně od vlivu mysli našeho nepřítele.

Když bylo vše připraveno a každý z nás zaujal své místo, nezbylo mi než se v mysli obrátit ke své nádherné nejnadanější paní a pomalu začít obcházet místnost mumlaje slova, z nichž mnohá jistě do oficiálního světícího pořádku nepatří. Opatrně ulévajíc na kamennou podlahu vína za zpěvů starých a vznešených písní, snažil jsem se nevnímat strach, který mě začal zaplavovat a který mi dal jasně najevo, že náš soupeř se blíží. Pan Malvin a ctěný Tomik měli zbraně tasené a jak jsem spatřil koutkem oka i v jejich tváři byla vedle odhodlání i nervosita. A pak jsem uslyšel její hlas, její výsměch, ucítil jsem její moc a nebýt celou myslí upřen k dokonalé, jistě bych opět zapochyboval.  Takto jsem ale se zrakem upřeným před sebe pokračoval ve vytyčeném úkolu. Tu se mi po nohou začal šířit chlad a já cítil, že má vůle se zatemňuje, že mé údy umdlévají. Zhluboka jsem se nadechl a ještě hlasitěji začal neklidným hlasem v nejistých melodiích vzývat nádhernou Mirtal. A pak konečně jsem uslyšel zasvištění zbraní a křik, zatímco Tomik trhal zakřivenou čepelí svého sartu temná těla okolo se zjevujících stínů jako hedvábí, pan Malvin, jen lehce oděn, snažil se zatnout svůj meč do těla pradávného zla. A divoký skřek nemrtvé mě na okamžik zahřál u srdce, neboť poznal jsem, že byl úspěšný. V tom ucítil jsem, že chlad a slabost ze mě opadává. Temná mlha, která zaplnila místnost a šplhala po mém těle, se náhle začala stahovat. Tuším, že to bylo poprvé, co se název skřítčího národa dostal do díkuvzdání k Mirtal. A právě v okamžiku, kdy se moje naděje opět odvážila nakouknout na svět, uslyšel jsem křik bolesti, který musel být lidský. Jen koutkem oka zahlédl jsem, jak panu Malvinovi pokleslo koleno a jak z jeho ramene visí cár masa.

Já měl svůj úkol. Bez ohledu na křik a vřavu boje, musel jsem dokončit svěcení.  Ač za mými zády praskal oheň přirozený i magický, ač zbraně svištěly vzduchem, já se upnul na tuto jedinou myšlenku a na svou drahou bohyni. V tom se ale místnost rozzářila jasným světlem. Pokud klasické přeběhnutí mrazu po zádech přirovnáváme k pohybu mravenců, tak v tomto okamžiku se mi po zádech převalil drak. Energie, která proletěla místností, byla neuvěřitelná. A ač výboj nemohl trvat déle než několik okamžiků, připadal mi nekonečný. A když světlo pohaslo a ustal i zoufalý bolestný křik dávno mrtvé, který jsem začal vnímat, až v okamžiku kdy nastalo ticho, klesl jsem na zem a rozhlédl se po okolí. Přímo přede mnou, vedle výbojem zčernalé zdi stáli naši válečníci a upírali zrak do kaple.  Rameno pana Malvina nevypadalo dobře, ale bylo to nic v porovnání s tím, co jsem spatřil, když jsem se také dopotácel do našeho dočasného útočiště. Pan Manfred seděl na zemi a nemohl jsem posoudit, zda byl či nebyl při vědomí. Jeho vlasy částečně zešedli a rozhodně nevypadaly jako u dvacetiletého mladíka. To ale stále nebylo to nejhorší. Ruku měl zčernalou na uhel, nedalo se posoudit, zda je to jen zdání, či zda je mrtvá, jak jsme se všichni obávali. Když odvracel jsem zrak od tohoto strašného zranění, spatřil jsem střepy onoho magického krystalu všude po zemi. Bylo mi jasné, že cokoli dalšího zde v podzemí sídlilo, je to nyní volné. Zatímco jsem přehraboval střepy na podlaze, pustil se pan Vin do léčení a my všichni jen s úžasem hleděli jak se ruka pana Mironě mění před očima, černá pomalu začala blednout, až získala barvu čerstvého popela. A ještě větší bylo naše překvapení, když čaroděj rukou pohnul. Všichni jsme si oddechli a pan Vin se mohl pustit do léčení méně zajímavých zranění.

Takto padla spektra zelanská, rukou Manfreda šedovlasého.

Ač někteří byly ochotni vyrazit ihned a pronásledovat uprchlé stíny, v soucitu se zraněnými a vyčerpanými, rozhodli jsme se před výstupem na čerstvý vzduch znovu prospat a odpočinout našim tělům i myslím.

Po probuzení jsme však už nemohli ani nechtěli otálet. Poté co nás pan Vin ujistil, že v okolí není jediné temné bytosti, urychleně jsme začali stoupat po schodišti vzhůru. Zatímco mi všichni, včetně zraněných, jsme upírali pohledy k tušeným nebesům daleko nad námi,

skřítek, snad ze své povahy, snad z opatrnosti či díky své výšce zpozoroval to, čeho si nevšiml nikdo z nás. Když tedy zastavil a zvedl cosi ve své drobné dlani, nahlédl jsem přes rameno již mnohem lépe vypadajícího (tedy na jeho standard) pana Manfreda a spatřil něco, co jsem opravdu uprostřed schodiště nečekal. Hexaton. Duhový kov šestiúhelníku nedával možnost pochybám. Arvedanská měna, ceněná mezi obchodníky i sběrateli, šest drobných trojúhelníkových atonů spojených v jedinou vyšší minci… V hodnotě kolem šedesáti zlatých danérských mincí… Natahoval jsem se, abych si mohl lépe prohlédnout umělecké zpracování, to už ji ale držel pan Miroň, tedy až na jeden komponent, který zůstal v rukou skřítka. Přes mé protesty byla mince rozdělena na šest dílů a každý z nás uložil svou část dle svého uvážení, načež jsme pokračovali k vrcholu schodiště. Jak nás překvapilo, že nás nepřivítal sluneční svit ale jen hvězdy probleskávající mezi zdivem věže, která byla před časem svědkem našeho boje se zlobrem, jehož kostru jsme nalezli tam, kam už v chladnu padla.

Nechtějíc pokračovat lesem v noci, rozhodli jsme se počkat do rána a až pak vyrazit do Staré Štoly. A přesně dle našeho rozhodnutí jsme i učinili, a ač bych to nikdy neřekl, vůbec mi nepřišlo divné, jít spát potřetí za tak krátkou dobu.

Cesta do Štoly proběhla relativně klidně, nebýt jisté nepříjemné srážky se skupinou zelenokožců, která se ovšem díky mým jazykovým schopnostem a důstojnosti naší družiny nerozrostla na víc, než výměnu hrozeb a kleteb, ač naše zbraně se zdáli být pro jejich náčelníka nemalým lákadlem.  S hašteřícími se hyasy za zády a s posloucháním Baldarova vyprávění o tom, jak trávil měsíce od našeho rozloučení (a v kterémžto zajímavém příběhu mě obzvláště zaujala zmínka o jakési podivné vesnici trápené kletbou, která měnila tamní lid ve vlky), jsme tedy pokračovali do civilizace a na sklonku dne, když už slunce začalo zapadat, spatřili jsme z hřebene kopce pod sebou hradbu Staré Štoly.

A nejen jí. Když naše oči proletěli po údolí, spatřili ti nejpozornější z nás několik mužů s žebříkem blížící se rychle ale ostražitě k městským zdem. Tuše nebezpečí pokojně spících měšťanů a vida, že v místě kde muži vztyčili svůj žebřík, není žádných strážných, rozhodli se mí společníci jednat. Zatímco Malvin, jasně viditelný ve svém bílém tabardu, sbíhal s taseným mečem kopec, já spatřil, že pan Manfred zvedá svou šedou paži v gestu nám už tolik známém. A vskutku, v okamžiku kdy už byla většina z útočníků na žebříku, rozzářila se hradba nad prvním z nich jasným a bodavým světlem. Vida jak někteří padají jak zralá jablka a jiní se v zoufalství a překvapení tisknou vší silou k příčkám své nepohodlné dřevěné cesty ku hradbám, zahlédl jsem i  pochodně městské posádky blížící se k danému místu. Neúspěšní dobyvatelé, kterým již muselo být jasné, že jejich plán nevyšel, se sebrali a i se žebříkem se začali stahovat zpět k lesu. Přesně do míst, kterými musel každým okamžikem probíhat náš statečný rytíř.

První si tuto věc uvědomil důstojný Baldar, s varovným křikem se rozeběhl k za panem Malvinem a za ním v různých rozestupech i my všichni ostatní.  Na poslední chvíli ať již díky svým očím a instinktům nebo díky našemu varování se pan Malvin dokázal nepřátelům vyhnout tak, že si ho v nastupující noci a svém rozrušení nevšimli. Pak už jsme mohli ve volném tempu doběhnout k hradbě a vysvětlit strážím, co že se to tu vlastně událo.

Po krátkém objasnění jsme byli dovedeni k bráně a vpuštěni do města. Už téměř klasicky vedly naše kroky na strážnici, kde jsme krátce vypověděli o našich nejnovějších dobrodružstvích a jelikož noc už pokročila, čekal nás již jen známý hostinec, trocha vína a spousta, spousta vyprávění.

Ráno jsme posnídali a začali uvažovat o našich dalších krocích. Z řečí místních jsme zjistili, že Frank si pokoj nedal a dál v okolí řádí. Dokonce jsme zaslechli, že si najal skupinu hevrenů, těch barbarů z plání na jihu.

Bez váhání jsme se rozhodli, že bude bezpečnější cestovat ve větší koloně a hostinského jsme se proto zeptali, zda nejede některý z v hostinci ubytovaných obchodníků naším směrem. Starý bodrý muž, kterého jsem začal mít rád (především díky jeho guláši, v kterém jsem sice tušil i něco jiného než kvalitní hovězí, ale v této barbarské zemi mi to ani tolik nevadilo) nám s úsměvem oznámil, že před nějakou hodinkou vyrazila ke Koru docela velká, ozbrojená a bezpečná kolona. Jen jsme mávly rukou nad svou smůlou a chtěli se dát do obnovování zásob, když si hostinský vzpomněl na muže jménem „Ken…, ne počkejte Ker… Keren? Keres? Tak nějak myslím…“. Který také hledal doprovod. Bylo dohodnuto, že vyrazíme až zítra a večer se pokusíme onoho Ker…a najít.  A tak zatímco někteří skupovali zásoby jídla na místním tržišti, já jsem si, z podnětu pana Malvina, společně s několika společníky vyrazil koupit ochranu proti lapkům, obránce víry, technickou dokonalost, vojákovu lásku… Zkrátka, vyrazil jsem si sehnat kuši.

Nakonec mě osud donesl ke kováři, který nám před časem vytvářel stříbrné zbraně.  Ten se na mě podíval a s úsměvem nás dovedl na cosi jako domácí zahradní cvičiště. Samostříl, který jsem držel v rukou, byl podle všeho dobrou prací. Jen mě lehce děsila jeho velikost. Když jsem panu Malvinovi říkal, že jsem zkušený ve střelbě z tohoto zařízení, nemyslel jsem zrovna takovýto vojenský model. Chvilku jsem přemýšlel, zda nemám požádat o vojenský hever, když jsem spatřil lehký úsměv na tváři pana Manfreda. Ihned jsem začal ze všech sil kuši natahovat. Trvalo to dlouho a cítil jsem, jak ve mně doslova praská svalstvo, spíš to muselo vypadat, že kuše natahuje mě, než já ji. Nakonec se podařilo a já, hluboce dýchajíc a sotva vidíc, jsem se připravil ke střelbě. Inu, abych tě nenudil čtenáři výpisem svého střeleckého umění, věz, že i pan Šedáruka nakonec poněkud ztichl ve svých moudrých poznámkách a já odcházel ven se sice lehčí, ale zajisté praktičtější loveckou kuší.

A když se poledne políbilo s večerem (kterémuž laškování říkáme odpoledne a je to pro nás pozemské nezáživný čas) sešli jsme se zase už všichni v námi zamilovaném hostinci a u jídla a pití čekali, až nás hostinský upozorní na příchod pana Kereka (ano, konečně jsme zjistili jeho jméno! A byl to nejspíše náš nejhrdinnější čin).  Když Kerek přišel, byl jsem již poněkud unaven a jen obtížně jsem si prohlížel tvář muže, ke kterému okamžitě vyrazil náš skřítek.

Nejsem si jist, proč se záhy k jeho stolu vypravil i náš subotam Tomik, ale překvapivě právě on ho přivedl k nám. A ač to zní neuvěřitelně, právě tento tichý, ale mohutný mnich se rozhodl drahého Kereka poněkud obelhat. A tak se záhy ze mě stal mladý albirejský šlechtic Michal z Vlčic, z Mironě můj učitel a společník, z Baldara náš průvodce a ze zbytku mí milovaní a poslušní ochránci.

Zatímco jsem se tedy nepříliš přesvědčivě hraným almendorský přízvukem (který jsem ale přeci jen za tu dobu v Albireu pomalu a se zděšením začal získávat) hovořil o panství svého otce na Lendoru a nedostatku úcty, kterou místní projevují vůči králi Riodenovi, stačili ostatní domluvit, že druhého rána vyrazíme společně s Kerekem na cestu.  A tak když jsem se slovy „Almendorská šlechta jde spát…“ odcházel do pokoje, zdálo být se vše v pořádku.

A stejně pěkně se vyvíjelo i následující ráno. Vedle našeho vozu se ráno připravily ještě další dva cestující stejným směrem a v nich nás doprovázelo nejméně šest bojeschopných mužů. Zdálo se, že cesta bude pro takovouto karavanu bezpečná.  Kerek se rozhodl necestovat s námi ale s osazenstvem prázdnějšího vozu, který jel uprostřed řady, kterou náš vůz uzavíral. Po cestě jsem se dozvěděl, že někteří společníci pana Kereka podezírají ze spolupráce z bandity a že Vin z něj není zrovna nadšen.  A i já už jsem poznal, že Vin se jen tak neplete. Zatímco jsem tedy ležel ve voze a snažil se utišit svou poněkud podrážděnou hlavu, které nesedlo prosté tarské víno, ostatní se nijak netajili jistou nervositou. Na kozlíku seděl tentokrát pan Malvin. Vin, který neustále jukal na dívenku ve voze před námi byl také o poznání méně hovorný než jindy. Jako by už tehdy tušil…

Cesta byla snesitelná, možná proto, že jsem si začal zvykat na nepohodlí, možná proto, že jsem asi na okamžik usnul.

Probral jsem až v okamžiku, kdy se okolo začal ozývat křik a náš vůz začal zrychlovat.  Dříve než mi došlo, že jsme nejspíše opět přepadeni, zastavil náhle vůz a já se zděšením pozoroval, jak se svět převrací.

Zatímco mí bojovnější přátelé vybíhali z na boku ležícího vozu, já jsem horečně hledal v hromadě zásob kamsi se zakutálenou kuši a šipky. Křik, hluk zbraní, výkřiky. A já mezitím nabíjel a snažil se dostat do pozice, ve které uvidím nejlépe ven, a současně mě neuvidí každý poloslepý loupežník. Za zády mi kouřila jakási podivná dýmovnice a tak jsem vyrazil přikrčen ke kozlíku. Jeden kůň se zdál být mrtví, druhý řičel bolestí a strachem kdesi vedle mě a snažil se dostat na nohy. U stromu několik desítek metrů před námi stál druhý vůz, z jehož plachty šlehaly plameny.  U vozu stálo několik mužů, kteří se po okamžiku rozeběhli směrem k nám.  Já jen koutkem oka spatřil postavu vláčející Kereka kamsi do lesa. To už jsem ale vypustil první šipku a jeden z lupičů padl k zemi. Urychleně jsem začal nabíjet a za okamžik klesl na kolena i druhý, který si nejspíše ani nevšiml z lesa jako srnu vyskočivšího Malvina, který jeho pouť na tomto světě ukončil. To už se ale přiblížil i třetí lapka, který ale bohužel nestihl ocenit mou pevnou ruku, jelikož mu třetí oko vytvořil kámen vržený z praku drahého Vina, který musel být celou dobu jen kousek ode mě. Jelikož další nepřátelé nebyli po ruce, rozeběhli jsme se já a pan Manfred za Malvinem, který opět zaplul do lesa. Vin zatím spěchal jako o život k vozu a já si se zděšením uvědomil, že uvnitř musí být stále ona holčička. Plameny ale nedávali naději.

Když jsem dorazil na místo, kam mě dovedl křik a hluk, uviděl jsem těžce zraněného Tomika ležícího na zemi a pana Malvina zápolícího s obrovským mužem vyzbrojeným dvoubřitou sekerou.  Ale ani takový obr jako tento nemohl ustát Malvinovu zdatnost, střelu z mojí kuše a především Manfredovu ohňosalvu. Posléze, když jsme všichni stáli nad mrtvým tělem této hromady svalů, vyrazil opět náš čaroděj hlouběji do lesa a já za ním.  Přicházející bledý Vin se zatím pustil do ošetřování zraněných. Já a pan Miroň jsme posléze přivedli Kereka, kterého jsme nalezli omámeného a k smrti vyděšeného nedaleko. Bohužel, muž, který ho podle všeho odtáhl, stačil zmizet.  Zrzavý muž. Frank.

Když byli Malvin a Tomik ošetřeni, vyrazili jsme i se střeženým Kerekem zpět k našemu vozu. Tady jsme našeho „přítele“ svázali, stejně jako jednoho loupežníka, který se ale po zásahu Baldarovou holí do hlavy nezdál být zrovna nebezpečný. Já jsem si mezitím nandával svou kořist, zdobené nátepníky uzmuté z velikánova těla a do měšce vkládal jeho náušnici a sponu z opasku, která na sobě měla jakési rytiny. I pan Malvin si ze souboje odnesl víc než šrámy a velká sekera změnila majitele.

Zatímco ztichlí Vin léčil jednoho z koní (druhého, který přeci jen ještě žil, jsme museli utratit), my ostatní jsme se soustředili na Kereka. Ten hned pochopil, že nejsme ochotni příjemně si povídat a urychleně nám sdělil, že opravdu dříve patřil k Frankově bandě. Ukradl ale část lupu a musel tedy v zájmu přežití změnit adresu. Mě rozhovor začal zajímat až v okamžiku, kdy se Kerek zmínil o tom, že lup schoval někde nedaleko Staré Štoly.  Pak už to šlo rychle. Koně z druhého vozu byli nalezeni a odchyceni, vůz byl obrácen a po pár dlouhých minutách byl opraven i oj. Mohli jsme tedy se svázaným a podle všeho poškozeným banditou a jedním bývalým banditou vyrazit už zase nazpět do Štoly.

Po už tradičně vřelém a překvapeném přivítání stráží, kterým jsme předali našeho stále poloomráčeného zajatce jsme se přesunuli na poněkud klidnější místo, kde jsme se rozhodli oznámit Kerekovi, že pokud nás dovede na místo, kde svůj lup ukryl, nevydáme ho spravedlnosti a zlato (v celkové hodnotě kolem šesti set zlatých!) si rozdělíme.

A netrvalo dlouho a v našich rukou se po několika hodinách bloudění po okolí opravdu ocitlo nejméně sto zlatých v hotovosti a přinejmenším pětinásobek uložený v klenotnickém umu a zdobené šperkovnici. Až nyní se mí společníci přiznali, že hodlají toto malé bohatství vrátit právoplatnému majiteli. Nevím, jestli jsem se tvářil překvapeněji já nebo Kerek. Ale jelikož jsem si záhy řekl, že chtějí jen potrestal lupiče, popřípadě mu uzmout podíl, přistoupil jsem na jejich hru a začal se připravovat na cestu do Koru.

Zraněného koně jsme prodali hostinskému (ať i ti po nás ochutnají jeho slavný guláš),druhý den usadili exbanditu do našeho vozu a vyrazili konečně do Koru (přičemž jsem během cesty nezapomněl na třetí zářez v „naší“ boudě).

A Kor byl stále stejný. Malé město, v kterém jsem mohl na pár minut zapomenout, že nejsem na Lendoru. Už po cestě jsme díky Vinovým schopnostem a Kerekově paměti zjistili nemálo informací. Hledali jsme nijak starou ženu, vdovu (díky Frankově bandě), žijící na upadajícím statku někde za městem. Ihned jsem věděl, že takovou nebude těžké najít.  Stačilo poněkud upravit náš vzhled, navštívit lázně a už jsem své drahé společníky vedl do residenční čtvrtě a pozorně vyhlížel nějaký drahý a vzdušný podnik, ve kterém se už od počátku světa scházejí ty osoby, které jsem právě hledal.

Bohaté ženy. Užvaněné bohaté ženy.  Nakonec jsem takové místo našel.  Drobná čajovna u hlavní ulice byla ideální a já v doprovodu naší družiny vkročil dovnitř. A stejně jistě jako podnik jsem nalezl i stůl. Ženská společnost a jeden kavalír bavící osazenstvo. Tohle jsem viděl už tisíckrát. S úklonou a úsměvem jsem požádal o možnost přisednutí a během několika vteřin jsem věděl o madam Anastasii Yorkevové, vdově po Fridrichu z Yorkevu a jediné dědičce jeho pozemků a statků vše co jsem potřeboval. Rozloučil jsem se a vyrazil na jihovýchod z města. Ke Yorkevskému sídlu.

To už se s námi ale Kerek rozloučil a já měl možnost se přesvědčit, že naše ušlechtilost nebyla jen hraná.  Na druhou stranu, tohle nebyl hloupý boj s hydrou nebo nebezpečná mise ve vlhkém podzemí. Tohle byla pomoc chudé dámě a šlechtičně. A já jsem přeci také kavalír a syn šlechtice. Ať si ostatní myslí co chtějí.

Čekala nás tedy příjemná procházka cestou vedoucí vysokou travou k námi hledanému statku.

Hned jak jsme ho spatřili, poznali jsme, že zde opravdu peníze chybějí. Mávli jsme tedy na jakéhosi pohůnka a požádali ho, aby nás uvedl k paní. Záhy nám bylo oznámeno, že paní nás přijme v zahradním altánku. Doopravdy, za několik okamžiků, které jsme strávili nervosním poposedáváním a popíjením slazené citronové vody, k nám přišla mladá dáma a nebylo pochyb, že mluvíme s místní paní. Náš pan rytíř bez zbytečných slov odevzdal madame Anastasii její majetek a teprve záhy jsme jí ve zkratce povyprávěli příběh o přemožení loupežníků. Dáma, podle všeho zaražená sledem událostí nám poděkovala a výměnou za šperky odevzdala Malvinovi svůj krajkový kapesníček. Přičemž na rytíři bylo vidět, že na takové chování není zvyklí. Ať si je považuji za přátele, jsou mí společníci někdy poněkud rustikální…

Zatímco rozradostněná dáma odcházela do domu, my ještě okamžik poseděli a pojedli kousek vynikajícího bílého chleba. Chleba, který nás stál šest set zlatých. I takové mohou být ceny na jižním kontinentu.

„Večeře za jeden zlatý U Ježatých Arvedanů

představení za dva zlaté U Veselých na káře

za pět zlatých vášnivá noc u Dvou kočkodanů

ale krajíc za sto zlatých jenom na Taře“

 

Pak už stačilo vrátit se do Koru a připravit se na ranní cestu směrem na Albireo. Pro naši právem zaslouženou odměnu.

 

Albireo, které se pomalu stávalo mým domovem, jsem spatřil snad ještě raději než Kor. Bílá je přeci barvou mé bohyně a mohla by se stát i jednou z mých oblíbenějších.  A jelikož právě probíhal Svátek Letních duchů, bylo město doslova nacpáno a o to pro mě příjemnější. Rozloučili jsme se s Malvinem, který spěchal do konventu svého řádu, a vyrazili přímo na universitu magie.

Poté, co jsme odevzdali vůz universitnímu správci a získali pro mě a Baldara vstupní povolení do universitních prostor, hlásili jsme  se poslušně přímo mistru Alwarinovi.

Ten poté co se ujistil, že jsme všichni v pořádku, vyslechl naše vyprávění. Zdálo se, že naše setkání se spektrou ho poněkud rozrušilo. Asi jen nerad opět riskoval naše životy více, než bylo nutné. Nakonec ale převzal knihu z Tomikových rukou, ještě jednou nám všem poděkoval a rozloučil se s námi. A my vykročili do ulic, přičemž jsem si neodpustil na nás průchod ulicemi upozornit nepříliš skromnými slovy:

 

„Procházejí hrdinové Staré Štoly, přemožitelé Hydry od Rákosového jezera a Spektry Zelanské, Kavalíři z Koru, Hrozba lapků… Připravte víno!“

Kapitola III.:

„…

Balbar: Jménem poutníka žehnám vašim krokům přátelé!

Mistroň Práznohlav:Podpálíme jí hlavy! Vobludě vobludné!

Vínopil: Střílím!

Balbar: kník…

Vznešený bard: Hle Vínopile, hobite nešikovný! Vždyť ty jsi trefil Balbara, našeho moudrého kněze!

Mistroň Práznohlav: Kdo ví, jak moudrý bude, až probere se z také pecky!

Vznešený bard:  Však nyní vzhůru na bestii přátelé moji! Přec nemůžeme snésti takové zlo na naší krásné a milované Taře!

…“

 

A nejen „Smrt bažinné hydry“ ale i jiné frašky projasnili Svátek mladých srdcí roku 845. A s neskromností mohu říci, že autorem nejedné z těch hraných v Albireu jsem byl já.  Ostatně, Ploden a Žluten pro mě byly krásné měsíce. Díky tomu co jsem vydělal na svých hrách a především díky více jak štědré odměně od mistra Alwarina jsem je strávil tak jak se patří. Střídavě slavením a psaním. A slavení bylo zaručeně více.  V chrámu jsem začal být relativně známou osobností a tak jen málokdy na mě bylo zapomenuto, když se konal nějaký „dýchánek“ místního kněžstva. Jednoduše, můj život se opět začal podobat tomu, na co jsem byl zvyklí.  A právě vidina možnosti dalších prolenošených měsíců mě donutila reagovat na pozvání pana Manfreda.

 

V den dubu prvního aldenu měsíce Úmora (dle lendorského počítání), osm set čtyřicet pět let od příjezdu Thalionova, devátý rok vlády krále Eranise a šestý rok vlády lorda Firuna jsem se tedy opět setkal se všemi svými dobrodružnými přáteli, plus ještě s podivným, ale úžasným motýlkem motajícím se kolem hlavy malého Vina, v jednom z altánků na Zlaté promenádě. Trochu poprchávalo, ale mou dobrou náladu to jen tak zkazit nemohlo. A nepokazilo ji ani Manfredovo nijak konkrétní zaúkolování našeho úžasného společenství. Z toho co jsem pochopil, měli jsme jít do Lesa Černých bříz (podle všeho plného nebezpečí), vyhnout se skřetům kolem běhajícím a nakonec zjistit jestli se někde nepovalují léčivé kameny. Tedy konkretně opravdu se po nich jen podívat a pak rychle opustit les přinejmenším poklusem.

Jelikož jsem ale měl onu veselou chvilku, odpustil jsem si veškeré poznámky vůči důvěryhodnosti Miroňových slov a pozval už opět nějakou dobu nespatřené přátele na večeři ke Zlatému slonovi.

Byli jsme sotva za prvním chodem, když naši rozpravu a zábavu přerušila zablácená skupina městské milice (na kterou v tomto podniku zvyklí nebyli), hledající dobrovolníky na jakousi nepěknou práci v chudinské čtvrti. Zatímco já jsem ani nezvedl hlavu od své krmě, ostatní členové osazenstva našeho stolu se už zvedali a upravovali své zbraně. Jen jsem si povzdechl, hodil Husozjevovi, místnímu hostinskému, peníze za útratu a následoval naši albirejskou čestnou noční stráž do vlhkého a deštivého podvečera.  Nejdříve jsme prodělali drobnou exkurzi pitevny místní strážnice, kde jsme si mohli pozorně prohlédnout mrtvá těla, která jakoby pozbyla všech kostí v těle (a kteroužto skvělou možnost jsem nechal jiným).  Jelikož mí moudří společníci po dlouhém a těžkém přemýšlení usoudili, že přítomné nejspíše nezabil člověk, rozutekli jsme se opatřit si informace a v mém případě především brigantinu a kuši.

Tak se stalo, že když jsme se opět setkali před strážnicí, připraveni k tomu být odvedeni na místo činu, věděli jsme již, proti čemu nejspíše stojíme. Oním monstrem vraždícím nevinné (tedy alespoň na poměry méně representativních čtvrtí) obyvatele města byl Lurkan požírač kostí, Lurkan mnohoruký, Lurkan zrůdný. Jelikož jsme věděli (poté co nám to bylo řečeno), že takováto bestie je tím mocnější, čím více obětí pozře, bude se nejspíše v tento okamžik snažit nalézt místo, kde se snadno a dobře nají. Nejdříve mě napadla putyka U Spařený koule, pak mi ale došlo, že zbabělé monstrum jako Lurkan by se neodvážil na tak hlučné místo plné silných chlapů. Pak mě napadlo jiné místo, známé v určitých kruzích jen jako Barák. Místo nejtemnějších osudů a ztracených životů. Místo, příliš zkažené i pro mě. Místo zoufalství a temných kultů.  Bez většího přemýšlení jsem vyrazil směrem k této skvrně na tváři jinak kvalitních a příjemných „špatných podniků“ této části města. Na můj dotaz, zda by se naši přátelé mohli trochu odstrojit, jelikož oděv subotamských mnichů ani varkoč řádu devíti hvězd nebudou v takovém podniku dvakrát vítány. Bylo mi s úsměvem odpovězeno, že ne.  S povzdechem (který pro mě byl již příznačný) jsem tedy vstoupil do rozpadajícího se domu už z venku čpícího potem a asi i močí. Byl jsem překvapen, když jsem ve vstupní místnosti spatřil dva kroly, první, které jsem viděl od příjezdu na jih. A tito obrovští seveřani zde působili ještě cizeji než jakákoli myšlenková bytost.  Jejich vrozená tupost byla podle všeho ještě umocněna nějakou drogou a tak jim většinu práce dalo na nás alespoň trochu zaostřit. Poté, co jsem se začal dožadovat vpuštění dovnitř, se sice chvilku vzpínali, ale nakonec jeden odešel pro místního šéfa, Bargazuba. Jak jsme tak čekali, jak se situace vyvine (Vin mezitím podle všeho dělal nějaké skřítčí kejkle, neboť prostor za s námi zanechaným krolem se neustále vlnil a vypadalo to, jako když se za ním zrcadlí místnost, do které nás nechtěl vpustit) naklonil se ke mně Malvin s otázkou, proč vlastně chceme dolů, když tu Lurkan podle všeho není. Můj do té doby sebejistý úsměv poněkud ztvrdl a bez většího odůvodňování jsme opět urychleně z budovy odešli, dříve než se stačil Bargazub objevit. Venku jsme se ještě pokusili cosi získat z jakési ztroskotané a silně zapáchající dívky, ale kromě obsahu jejího žaludku jsme nic nezjistili.

A zatímco se pan Malvin honil za nějakým bezprávím v temných uličkách, my ostatní jsme se vrátili na místo nálezu mrtvého těla a nechali Vina pracovat méně běžnými metodami.  To už se vrátil i ctnostný rytíř, naštěstí bez jakéhokoli zajatce.  A Vin opět nezklamal, vyrazil směrem do jedné z temných uliček a s upozorněním, že je monstrum někde na střeše, nás vedl k dalšímu boji.  První co jsme spatřili, byli lidské nohy doslova visící z jedné střechy. A zanedlouho i tříruký Lurkan. Bestie vyzbrojená mečem se bila jako rovnocenný soupeř. Jediným úderem zlomila panu Malvinovi ruku a až Tomikův sart ukončil její temný život. Nemohl jsem si odpustit dojít k odporné hlavě válející se na dláždění a přímo do obličeje vystřelit šipku z kuše, jíž jsem během souboje nemohl z důvodu úzkých uliček použít.  A právě, když jsem hlavu zvedal jako důkaz o zažehnání nebezpečí, vynořili se ze šera osoby, které jsme už jednou během dne viděli. Tato družina, jejímž členem byl i elf, nejspíše také pátrala po této zlé bestii a bylo poznat, že s určitou úlevou vidí, že jsme se s ní vypořádali my.  Rozloučili jsme se s kolegy dobrodruhy a posléze se vrátili na strážnici, kde nám byla vyplacena odměna, která bohužel celá padla na Malvinovo léčení v chrámu Estelinek. Na druhou stranu, tyto ctnostné panny odvedli svou práci dobře a druhého dne byl pan rytíř opět téměř v dokonalé kondici.

Jak jsme tak snídali u Slona, rozhodli jsme se vyrazit do Tabitského lesa, kde se jako každý rok začaly objevovat bestie zvané Trigoni a který se tak už pravidelně stal cílem mnoha lovců a dobrodruhů, kteří tuto výborně placenou kořist považovali za slušné přilepšení. Zabalili jsme si tedy zásoby a vybavení na několik dní v přírodě a vyšli na náš malý hon.

Po třech dnech ve vlhkém lese, které jsem strávil v těžkém, promočeném plášti, přičemž z každého stromu na nás mohla seskočit jedovatá ostnatá bestie, jsme se vrátili do města s úlovkem tří hnusných myšlenkových dravců, jejichž mršiny pro nás znamenali patnáct set orlů a tedy dostatečnou hotovost na nákup lektvarů užitečných pro boj s neznámem. Les Černých bříz už čekal. A Gentleman nenechá les čekat.

Měli jsme štěstí a skrze Les Luny, až do Malých luk, tedy do Soravska nás svezl projíždějící obchodník. Místní osazenstvo nám sdělilo o podivnostech dějících se v okolí. Nešlo jen o podivně zapáchající a nepitnou vodu Černé řeky na jihu, ani o to jak místní sužují druidi z Bratrstva dlouhých kápí, kteří způsobili, že pole jistého Franty během noci zarostlo plevelem a nejspíše i podivnou nemoc dvojčat mladé  Aniežky a pokud budeme věřit místním povídačkám i smrt krávy staré Jihlávkové. Upřímně, ač jsem k druidům nechoval pražádné sympatie, příliš jsem povídačkám onoho prostého muže, který nás tak ochotně zasvětil do místních problémů, nedůvěřoval, a i kdyby ano, smrt krávy v mém žebříčku priorit stojí dost hluboko.  Mnohem více mě i mé společníky zaujala zmínka o podivném šílenství, které před časem postihlo sedláka Vochlápka. Ten stihl napadnout a pozabíjet velkou část své rodiny i chasy, než ho místní vysloužilý dobrodruh Vlovek, veterán z bojů se skřety, zpacifikoval a odvedl před spravedlnost. Vše se zdálo být v pořádku, než se ze severu vrátili pohůnci, kteří tvrdili, že podobné šílenství postihlo i dalšího statkáře Polínka. Ten bezdůvodně zaútočil na jednoho ze svých chasníčků a pak jakoby v záchvatu šíleného vzteku umlátil vlastního psa Balíka.

Nedalo se nic dělat, hrdinná srdce některých členů naší družiny jasně dala vědět, co se musí dělat. Vyrazili jsme na sever k Polínkovu statku.

Polínkovi sousedé nám potvrdili naše obavy. Nikdo z nich se prý neodváží ke stavení ani přiblížit. Už dlouho nikdo neviděl ani jeho ženu, ani dcerku.  Inu nezbylo nám než pokračovat.

Na první pohled jsme poznali, že stavení není zrovna idylickou stavbou. Jako by barvy byly nějak studenější. Těžký vzduch se mi lepil na patro a s velkou opatrností jsme sestupovali dolů k hlavnímu stavení. Všude kolem jsme viděli krev a nejsilnější stopa vedla přímo ke dveřím statku. Zůstal jsem venku, s kuší nabytou, když se Tomik vydal obejít budovu a prozkoumat okolí. Malvin, opět bez velkého rozmýšlení, jak u něj bylo ostatně zvykem, vešel do stavení, s Manfredem za zády.

Vyměnil jsem si pohled se skřítkem, který se mi zdál být čím dál méně naivním a prostým společníkem. Byl bych se vsadil, že v jeho očích jsem viděl stejný povzdech nad neopatrností našich společníků, jaký jsem měl na jazyku i já. Ale mohlo to být pouze tímto tíživým a strašidelným prostředím.

Právě když mi tahle myšlenka proletěla hlavou, uslyšel jsem šílený řev a pak už jen několik tupých ran a cinkot železa. Za okamžik naši přátelé už zase vycházeli ven a já za jejich zády spatřil spoutaného a zakrváceného muže. Taktéž Malvin byl celý od krve a vypadal, jako by právě pravou rukou zatloukl někomu nos do obličeje. Při bližším pohledu na sedláka jsem pochopil, že možná nejsem daleko od pravdy. Zrovna jsem chtěl pronést nějakou nevhodnou poznámku, když jsem koutkem oka zahlédl Baldara otevírající dveře nedaleko stojící stodoly. A pak už jen kněze klesajícího k zemi a držícího si krvácející břicho. Já a Tomik jsme se rychle rozeběhli ke kůlně, stejně jako Vin, který se ale začal starat o našeho vážně zraněného přítele a průvodce. Zjistili jsme, že tajemným útočníkem, který mále zabil našeho udatného reka, jenž svou holí již udolal nejednoho silného muže, je drobná dívenka. Tu jsem se do věci vložil já, jelikož jsem jasně viděl, že ani Vinův usměvavý ale poněkud nezvyklý obličej ani mohutná hradba Tomikova těla ji na klidu nepřidávají.  Co nejklidnějším hlasem (Modulace Milenec císařovny Ojidary ze hry Plavenská veselost) jsem se jí pokusil uklidnit a posléze ji i odvedl kousek od statku. Nakonec se mi z ní podařilo dostat jméno. Klárka.

Nezúčastnil jsem se proto následujícího prohledávání domu, později mi ale přátelé vypověděli zhruba toto:

Celé stavení bylo plné krve a zbytků mrtvých zvířecích, nejspíše kravích, těl.  Navíc objevili oběšenou ženu. Asi Polínkovu ženu. Ač tentokrát ne ze svého přičinění, byl jsem velice rád, že jsem nebyl prohlídce přítomen. I tak my stačilo, když jsem se snažil plačící Klárku nasměrovat tak, aby neviděla na to, jak Malvin s Tomikem vynášejí mrtvou ženu a svázaného muže ven.  To nejhorší ale mělo teprve přijít. Tomik s Malvinem prý chtěli prozkoumat sklepení a narazili tam na cosi nehmotného, spíše na samostatnou vůli, která málem rozdrtila svou silou mysl našeho hrdinného subotama. Nezbylo než naložit svázaného Polínka na trakař a s Klárkou zavěšenou na mém rameni utíkat co nejrychleji pryč.

Když jsme se začali vzdalovat, Polínko se opět rozkřičel. Jeho bolest musela být nesnesitelná. Křičel čím dál víc. Bezmyšlenkovitě jsme ještě zrychlili.

Tu křik ustal.

Zastavili jsme se. Všichni jsme tiše hleděli na mrtvé tělo muže, kterého jsme se snažili zachránit. Nikdo nepromluvil až do okamžiku, kdy Malvin opět roztlačil trakař a volným krokem pokračoval ke statku, který jsme pře časem míjeli jako poslední.

Baldar nás v tento okamžik opustil. Zdrcen naším selháním odešel do Albirea, najít pomoc dostatečně silnou, aby zbavila zdejší kraj tak příšerného prokletí.

Místní z onoho statku se nezdáli být zrovna nakloněni myšlence, že u nich pohřbíme posedlého a to, že by u nich měla zůstat Klárka, se jevilo zhola nemožným. Až, když jsme se zmínili o možnosti, že bych zdejší statek vysvětil („Je přeci samozřejmé, že ta temná bytost se pokusí dostat do nejbližšího stavení, když tam už nezbyl nikdo, koho by mohla ovládat…“), byli ochotni alespoň nám pomoci pohřbít starého Polínka u hranice lesa.  A jelikož místní sedlák měl syna Janíka, kterému nebyla podle všeho Klárka ukradená, zdálo se, že i s tím druhým se bude dát něco udělat.

Nyní mě ale čekal můj první pohřeb a řekl bych, že to také už bude nějaký čas co tuto povinnost nějaký Mirtalovec vykonával. Snažil jsem se zachovat určitou důstojnost, ale v jeden okamžik mě málem přemohl hysterický smích.  Stál jsem v dešti společně s několika sedláky a pohřbíval neznámého člověka, kterého většina přítomných nenáviděla, a zbylým byl téměř lhostejný. Nejspíše jediní, kterým bylo líto, že zemřel, byla naše podivná z velké části zakrvácená skupina.

Nakonec vše skončilo a my se vrátili v tichosti na statek. Nebe bylo stále stejně šedé a statek ač plný lidí, zdál se podivně zamlklý. To už jsme věděli, že co se týče Klárky, sedláka se obměkčit nepodaří. Nakonec alespoň připustil, že Janík doprovodí sirotu a našeho Vina na jih, kde bydlí bratr starého Polínka. Tam se jí snad ujmou.

Když Klárka s doprovodem odjela, pustil jsem se do svěcení statku. Za svatostánek jsem určil obraz, který kdysi namalovala žena zdejšího statkáře. Nebylo to zrovna umělecké dílo, ale nyní se z něj stane střed poutního místo.  Rebec, bubínek a cosi co vypadalo, jako hrnec se strunou nahradily hudební doprovod a vína bylo dost jak v mých zásobách, tak v místním sklepě. Alespoň na okamžik tíživá atmosféra ustoupila veselí. A pohled na pana Manfreda falešně zpívajícího „Mirtal shlédni na mé dílo“ bylo pro mě cennější než jakákoli odměna od mistra Alwarina.

Večer po svěcení se pak vrátil Baldar i s důstojnou ženou v modrém šatu. S Aldou Keylinskou, kněžkou Riany. Všichni společně jsme pak došli zase k Polínkovu statku a sledovali velice okázalé vymítání. Všichni jsme pocítili, když zdejší temnota odešla tam, kam podobná zla odcházejí.

Pak už nás čekala jen noc v nejnovějším posvátném místě mé bohyně. V místě, které jsem později v chrámu ohlásil jako „Svatostánek bukolické poesie a rolnického malířství“. Ale to už jsem se smál otevřeně.

Ráno druhého dne, tedy sedmého úmora, jsme se všichni, včetně večer dorazivšího Vina, rozloučili s místními i důstojnou Aldou a vyrazili na jihovýchod směrem k Lesu Černých bříz. Zanedlouho jsme dorazili ke stavením, které už od lesa nedělilo víc než pár set metrů. Místní zemědělec nám poskytl několik nových informací. V lese podle něj prý řádí trollové (a Karel, další ze zdejších, jejich řádění zaplatil životem) i jiná zla. Dalším problémem se zdál být Kleven. Tento starý a mrzutý místní druid má prý celý les na svůj povel a neunikne mu nic, co se ve stínu bříz stane. A pokud se mu to nelíbí, dokáže prý na nešťastníka poštvat snad i samotné stromy. Pepa, sedlák žijící více na jihu, prý před časem do lesa zavítal a bloudil v něm více jak týden.

Přes varování, že Pepa již není nejmladší a brzy je očekáván jeho skon, vydali jsme se k jeho chalupě.  A myslím, že nás nikoho nepřekvapilo, když jsme nalezli nerudného, zapomětlivého kmeta, kterému jedna z mých posledních lahví vína pomohla rozpomenout se, že skutku v lese bloudil a dokonce narazil na zelenookého trolla, kterému prý jen oznámil, že se nechce do ničeho plést a poté se vrátil na svůj statek. Se zaujetím jsme poslouchali jeho poutavé vyprávění a posléze vyrazili vzhůru do lesa, přičemž zbytek družiny musel snést několik mých nerudných poznámek o rozdávání MÉHO alkoholu šíleným staříkům.

Z toho co jsme se dozvěděli, jsme vydedukovali, že les je tím nebezpečnější, čím více se lidé přiblíží jeho středu a tedy i kopcům tam ležícím a zvaným Tři bratři. A kam nás tedy měl nejkratší cestou Vin dovést? No jistě…

Les nevypadal nijak temně, například můj otec loví v mnohem stinnějším a na první pohled nepřívětivějším lese. Břízy dokonce ani nebyly černější, než je zvykem… to mi ale opravdu nijak nevadilo.

Brodili jsme se křovinami a proplétali se skrze stromoví, nehledě na cesty a pěšiny, které náš směr křižovaly. My dále postupovali za drobným tělíčkem našeho skřítčího přítele a to až do okamžiku kdy jsme z okolí uslyšeli podivný hluk. Netrvalo dlouho a v dálce před sebou jsme uviděli obrovskou postavu jakoby obrostlou mechem. I bez výcviku v klášteře subotam jsem usoudil, že právě tohle bude onen lesní troll. Ve snaze vyhnout se konfrontaci jsme poněkud své kroky stočili směrem od něj. Záhy jsme už všichni tušili, že dalšího trolla máme v patách. Vin, snaže se za každou cenu nezaútočit se rozhodl lesním obrům utéct a stejně tak do klusu popohnal nás. To už jsem ale nevydržel já a po trollovi nejblíže nás vystřelil z připravené kuše. V běhu jsem se pak snažil založit další střelu, když tu zpoza stromu, který jsem míjel, vyskočil další nestvůrný soupeř, zaručeně mnohem silnější než ona bříza. Ani jsem nezpomalil a tak jsem jen odhadl, že Malvin běžící za mnou má asi problém. A když jsem uviděl, že Manfred přede mnou se otáčí a jeho ruce zaujímají již tak mě známou polohu, rychle jsem uhnul stranou. Za okamžik již kolem mě letěla koule ohně.  Posléze jsem se za našeho čaroděje zařadil a konečně dopnul kuši.  Malvin skutečně zápolil s jedním z trollů a ze zadu se k němu blížili další dva. Naštěstí, i Tomik a Baldar už se blížili a tak se budoucí souboj nezdál tak nerovným.

Mě ale mnohem víc zaujal kolos mířící z leva přímo na mě. Neváhal jsem a vystřelil. Střela z kuše ho sice srazila na záda, za okamžik se ale zase začal zvedat. Rychle jsem znovu nasadil šipku a čekal, až bude obr na nohou.  Hned po výstřelu mi bylo jasné, že to byla ta nejlepší rána, jaká se mi v životě povedla. Troll jen pohlédl na šipku vraženou přímo v místě, kde jsem tušil jeho srdce. K mému zděšení o ní jen zavadil svou obrovskou tlapou a pak se jakoby nezraněn několika dlouhými kroky přesunul až ke mně. S přemáháním svého zděšení se mi podařilo přesunout za strom, přičemž mi kuše vypadla z rukou. Rychle jsem tasil kord a připravil se k bodu proti šerednému tělu. Bohužel, ani tato rána se nezdála být dostatečně silnou. Naopak úder, který jsem dostal jeho pěstí, pro mě byl doopravdy otřesný. To už ale na trolla uhodila i Manfredova hůl a v zápětí především Tomikův sart. Společnými silami se pak podařilo lesního zloducha udolat. Když jsme se rozhlédli po dalších nepřátelích, zjistili jsme, že se již nedostávají. Malvin a Tomik odvedli svou práci, jak se sluší a nyní byla řada na Vinovi, aby předvedl tu svojí.

Já tou dobou hledal onu svou střelu, která sice donutila trolla poklesnout, ale v jeho těle neuvízla.  Hledání mě zavedlo o pár metrů hlouběji do lesa, kde jsem ji spatřil zabodnutou do stromu. A teprve když jsem přišel až téměř k oné všudypřítomné dřevině, uviděl jsem něco strašného. Pod mýma nohama ležel mrtvý muž, kterého jakoby pohltil strom. Jeho noha byla obklopena kořeny, ač zde v žádném případě nemohl ležet déle než měsíc. Křikem jsem přivolal své společníky, které tento pohled vyděsil o poznání méně než mě.

Nakonec jsme se vrátili k mrtvým trollům a chystali se na další cestu. Tu náhle se les rozechvěl. Větve stromů se prohnuly jako v silném vichru, ač bezvětří bylo téměř naprosté. A pak zpoza tenké břízky vyšel shrbený a opravdu velice starý člověk.  Kleven Druid.

Rozhovor s ním nebyl příjemný. Stařec plný zášti a nenávisti vůči světu a podle všeho především vůči mistru Alwarinovi, nebyl příliš upovídaný. Varoval nás, jeho úsečná slova nám sdělila, že uprostřed Tří bratů je nebezpečí, kterému se nemůžeme rovnat. Označil nás za další oběti zbabělého loutkáře z bílé university a přes snahu našeho drobného bylinkáře a léčitele o dohodnutí se na společném postupu proti čaroději Verkanovi, který měl podle všechno zdejší trápení na svědomí, se Klevena více rozpovídat nepodařilo. Poslední co nám řek bylo, ať urychleně opustíme jeho les, nebo již nebude tak přívětivý.

Tehdy jsem si uvědomil, jak málo o našem úkolu vím. Co je to za kameny, které hledá jak Alwarin tak záhadný mág Verkan usazený se skřetími přisluhovači uprostřed tohoto nepohostinného lesa. Co bylo napsáno v oné prokleté knize, kterou jsme vložili do rukou nyní v mnohem horším světle spatřovaném bílému čaroději?

Mnoho jsem se měl dozvědět od Manfreda ihned poté, co nás druid opět opustil.

Jelikož náš ohnivý kouzelník nedokázal dále snášet tázavé pohledy a nepřímé poznámky zbytku družiny, rozhodl se v tuto chvíli alespoň trochu věci objasnit.  Kniha byla podle všeho kronikou domu a rodu jistého Vankuzara, arvedana a moudrého muže, který kdysai nalezl podivný nerost zvaný Kámen života. Tento mocný magický kámen dokázal téměř zázračně manipulovat s životní energií a jeho léčivé schopnosti byly v podstatě neomezené. Mistr Alwarin z této knihy usoudil, že kámen byl nalezen právě v kopcích, kam nyní mířili naše kroky. Bylo potřeba zjistit, jestli existují další takové kameny, popřípadě nalézt nějaké stopy vedoucí k nalezení možná toho jediného, který kamsi zmizel. Vzhledem ke zjištění několika nových poznatků (především nového bydliště zajisté (velice) starého známého našeho zaměstnavatele) a především Alwarinovu varování, že jakmile pro nás bude příliš nebezpečno, máme se otočit se a pospíchat do Albirea, rozhodli jsme se této moudré rady uposlechnout, ač někteří (a já mezi ně nepatřil) byli ochotní riskovat víc než zdrávo.

Cesta do města proběhla v klidu a relativním bezpečí. Nebylo jistě nic zvláštního na tom, že naše kroky vedly přednostně na universitu magie.  Tam nám ale již místní sekretář a mistr magie Blaten oznámil, že mistr Alwarin je zaneprázdněn a přijme nás až dalšího dne. Rozešli jsme se tedy ke svým dočasným i trvalým domovům: Vin, Manfred a Tomik do universitních ubytoven, Malvin do svého konventu, já ke Slonovi a Baldar tam, kam Baldar chodíval.

Druhého dne ráno jsem po bojové zkušenosti s trollem zavítal do jednoho vyhlášeného zbrojířství uprostřed města, kde jsem zakoupil vojenskou kuši, o níž my bylo řečeno, že pronikne kůží každého běžně potkatelného tvora. Už si nenechám své střelecké umění ničím kazit. Pak již jen získat za pět orlů dekret povolující mi pohybovat se s touto zbraní uvnitř města a mohl jsem vyrazit za přáteli k universitě.

Po cestě skrze promenádu jsem náhle za sebou uslyšel volání o pomoc více než trefným pokřikem „Zloděj! Zloděj!“. V tom se kolem mě protáhl nějaký malý trhan. Ani jsem snad nezaváhal a rozeběhl se po stopách toho mladého otrapy. Ten mi ale bohužel záhy zmizel v postraních uličkách a já musel jen s lítostí tuto věc oznámit kousek za mnou přiběhnuvším ozbrojencům. Tímto bych se chtěl uctivě a se steskem omluvit ctnostné lady Aribet, kterou podle řeči strážných ten pobuda okradl a já tomu nedokázal zabránit.

To již mě ale čekalo shledání se spolucestovateli a mistrem Alwarinem.

Alwarin zdál se být velice zaneprázdněným, ale když jsme se setkali tak svou pozornost věnoval plně nám.  Ujistil nás, že rozhodnutí vrátit se zpět bylo jediným správným a ani Manfredovi nevyčetl, že nás informoval více, než měl doporučeno. I přítomnost starého druida pro něj byla zajímavou informací. Nakonec rozhodl, že pokud nebudeme proti, vydáme se do lesa ještě jednou s tím, že sám nejdříve Klevenovi napíše dopis, v kterém ho požádá o pomoc a nejspíše se i určitým způsobem za cosi omluví. Navíc nás upozornil, že Kleven je velice mocný a má mnoho možností nám pomoci. Jen se nesmíme nechat snadno odradit.

Doplnili jsme tedy zásoby, naši magikové dokonce zjistili ve školních záznamech cosi o onom Verkanovi. Podle všeho studoval magii na jedné z tarských universit jako jeden z prvních žáků cirka před třiceti lety a posléze byl z blíže nespecifikovaných důvodů vyloučen. To nám o něm sice neřeklo mnoho, ale každá informace může být v určitý okamžik důležitou.

Brzy po poledni toho samého dne (8. úmora) jsme tedy opět vyrazili k Lesu Černých bříz. Noc jsme strávili na Malých loukách u sedláka Krkouna, který nejen že nechal spát dva kněze sedmnáctky, dva členy bílé university magie, subotamského mnicha a rytíře devíti hvězd ve stodole, ale ještě si za to dovolil říci neskutečnou cenu. Ještě ten večer jsem v hlavě začal promýšlet, zda ho ztrestám v básni či ve hře.  Nakonec jsem se rozhodl pro volné „plavenské“ verše.

„Hle Krkouna ze Soravska

ostudou je svému kraji

I samotnou Sedmnáctku

spát by nechal na seně

…“

Druhý den jsme konečně zase vešli do nijak pochmurného, ale o to nebezpečnějšího lesa.  Jelikož nám bylo jasné, že Kleven o sobě nakonec dá vědět sám, kráčeli jsme volným krokem stále hlouběji do stínů bříz.

A v tom se les zbláznil. Stromy nás obklopily, kořeny jakoby oživly a plazily se po zemi, větve ze stromů se nám míhaly nad hlavami a zdálo se, že se svíjejí a chňapají kolem nás jako ruce jakési podmořské zrůdy. Vin i my ostatní jsme pochopili, že se Kleven snaží ukázat svou moc. Volali jsme tedy a žádali ho, aby divadlo ukončil.

Nakonec Malvin vytáhl svou sekeru a v tom se vznášel několik metrů nad námi. Větve mu ovinuly paži i topor sekery a vynášely ho stále výš a výš. Nakonec se mu podařilo z dřevěného sevření vymanit a spadl na zem k nám. V tom ho začaly obtáčet kořeny vystřelující ze země. Zatímco někteří jen tak stáli a sledovali jeho marný boj, Vin stále opakoval své prosby o přistoupení k další části jednání a Baldar se pokusil osvobodit našeho impulsivního rytíře. Výsledkem bylo, že za okamžik už na zemi leželi dva.

Konečně ale šílenství alespoň trochu ustalo a z lesního porostu vystoupil na první pohled rozzuřený druid. Došlo nám, že Alwarinova depeše nebyla přijata kladně.

Kleven nám laskavě sdělil, že to co starý čaroděj provedl, nemůže být odpuštěno kvůli nějakému dopisu a že nevidí důvod proč mu pomáhat v jeho intrikách a touze po moci. Nakonec ho znovu nazval zbabělcem a dal jasně najevo, že stará křivda je pro něj důležitější než blaho lesa. To už jsem se neubránil a projevil své překvapení. Z druidovy reakce jsme všichni, nejen já pochopili, že tento člověk se prostě rád pře. Zahodil jsem tedy roky budovanou společenskou výchovu a začal mluvit přímo, stejně jako mí přátelé.

Nakonec jsme snad alespoň částečně Klevena přesvědčili, že snad máme právo vědět proč nás albirejský stařec posílá na smrt a o co tu vlastně jde. Kleven nám nabídl určitou formu dohody. Mělo se jednat o pomoc pramenu Černé řeky, kterou nakazilo neznámé zlo. Někde poblíž by měl žít ent, podivná myšlenková bytost podobná stromu, která by nám mohla nemálo pomoci v našem pátrání. Pokud očistíme pramen, možná by s námi mohl být ent ochotný mluvit. Sám Kleven nám nijak nepomůže, ale zajistí nám klidný průchod až ke Třem bratřím, kde řeka pramení. Nakonec jsme se tedy s druidem rozloučili a vyšli na jih, směrem kde měla řeka téci.

Na druhý pokus se nám podařilo najít správný vodní tok. Byl kalně černý a zapáchal tak silně, že jsme se museli držet několik metrů od řeky. Stejně tak krajina se měnila. Vzdušný, ale zdravý les jako by směrem proti proudu usychal. Po nějaké době jsme již šli lesem mrtvým, kde jsme nezahlédli ani kousek zeleně. Jen suché stromy a kalnou smrdutou řeku.  Ta se rychle změnila v potůček a my před sebou spatřili kamenitou a špatně schůdnou stráň jednoho ze tří kopců. Nedalo se nic dělat, opatrně jsme začali stoupat a pahorek obcházet. Přibližně v polovině jsme se dostali na takové místo, že jsme viděli do údolí mezi třemi vrchy. Uprostřed ležela nevelká ale podle všeho dobře chráněná pevnost. Usoudili jsme, že je to sídlo Verkana a jeho posluhovačů. A jelikož jsme věděli, že by nebylo moudré na sebe příliš upozorňovat, pokusili jsme se k pramenu řeky dostat po druhé straně kopce. Netrvalo to krátce a cesta byla dosti nesnadná. Nakonec jsme se dostali na místo, kde by nás další postup vystavil očím kohokoli, kdo by stál na hradbách nám tak nebezpečné pevnosti.

Tu nás jako už bezpočetněkrát předtím zachránil Vin. Onen podivný motýlek, který se u něj tu a tu objevoval, musel být nějakým způsobem magický.  Najednou se totiž opět zjevil a během okamžiku se jeho křídla rozevřela a začala zrcadlit světlo tak, že jsme spatřili skálu, z níž vytékal námi hledaný pramen.

A nad pramenem stál zdroj nejen našich problémů. Přímo u zřídla ze země vyrůstal ten nejpodivnější strom, jaký jsem kdy viděl.  Jedna jeho polovina byla zdravá a vypadala  jako kterýkoli lesní velikán z lesů mé domoviny na severu. Druhá část byla ale mrtvá. Černé zprohýbané větve bez listí se podobaly pařátům drásajícím nebe. Ve stínu tohoto dualistického stromu pak procházelo mnoho dravých i méně nebezpečných zvířat. A ač se to zdálo neuvěřitelné, ty šelmi na nás působily jako by strom strážily.

Stáhli jsme se trochu níže na svah, abychom promysleli další kroky. Tomik nás upozornil, že během svého výcviku kdysi slyšel něco o myšlenkových bytostech, které se vtělují do stromu a podrobují si mysl okolních tvorů tím, že je otráví svou mízou.  Vin pak upozornil na to, že vycítil možné podzemní prostory pod stromem a dokonce i to, že cesta do nich by mohla vésti z druhé strany kopce. Po okamžiku plánování jiných možností jsme tedy vyšli k vchodu do nitra kopce (díky čemuž jsme museli zase celý kopec obejít. Už podruhé).

Tímto vchodem byla velká sluj, o níž jsme usoudili, že by mohla býti doupětem i velmi velkého zvířete. Dokonce i medvěda. A jelikož už jsme poznali, jak si s námi osud zahrává a jakou smůlu v posledních měsících máme na nejhorší možné varianty vývoje situace, připravili jsme střelné zbraně a Malvin tasil svůj těžký meč.

A naše tušení bylo správné.  Jen co naše světlo proniklo do temného dómu, vyřítila se na nás obrovská silueta medvěda. Rychle jsem vystřelil z nové kuše, přičemž má šipka se zarazila medvědovi hluboko do jeho rozevřené tlamy. Během okamžiku ho zasáhl i šíp Baldarova krátkého luku a definitivně medvědovu smrt zaručil Malvinům nekompromisní sek.

Teprve nyní jsme se mohli pořádně porozhlédnou po jeskyni. A snad už s určitou resignací jsme zjistili, že jediný možný další postup povede asi skrze velké podzemní jezírko, které si klidně mlaskalo o břeh u našich nohou.  Zatímco se ostatní svlékali, já se zděšením pozoroval kuš ve svých rukou. Nakonec, když jsem spatřil, jak do jeskyně vbíhá krysa, z jejíž tváře na nás zářily dvě smaragdově zelené oči, jsem rychle sundal svůj těžký bílý plášť, zabalil do něj své kuše a brašnu s vínem, oblečením a poznámkami.  Jen v kalhotách, košili a s kordem drženým v ruce, jsem pak následoval své přátele a skočil do vody. To už byla místnost za námi krys plná a některé začaly skákat do vody za námi. Díky tomu, že můj ctěný a urozený otec a dobrodinec Vlad Ljukanovec trval na tom, aby všichni jeho synové (tedy i ten nemanželský) uměli přeplavat každou řeku v okolí jeho rodinného sídla, nebyl pro mě následující podvodní přesun nijak velkým problémem.

Na druhé straně podvodního labyrintu už nás čekala… tma.

Jen oddychování ostatních plavců odrážející se od stěn dávalo tušit, že prostor, v kterém jsme se vynořili, bude ještě větší, než ten v kterém jsme se potápěli. A vskutku, když se na okamžik rozzářil Vinův motýlek, mohli jsme spatřit jeskyni, jejíž rozloha byla imposantní, přičemž vysoko nad námi se na stropě kroutily drobné i velké kořeny námi hledaného stromu. Poté co jsme doplavali na břeh a zadupali těch několik plavbu přeživších krys, usedl pan Tomik do jakéhosi meditačního či rituálního sedu a podle všeho se na cosi plně soustředil. Jelikož nás předem upozornil, že v případě dostatečného přiblížení se k tomuto podivnému nepříteli s ním bude schopen svést souboj na jakési podivné vyšší úrovni, než je primitivní máchání železem, nechali jsme ho být a pozorně jsme sledovali, co se bude dít. Mezitím jsem si všiml koutkem oka, že Vin šplhá po vlhké stěně kamsi ke kořenům.  Kdybych si nebyl jistý, že je to hloupost, řekl bych, že se snažil Tomikova soupeře léčit.

Tu Tomik lehce zaúpěl, zdálo se, že soupeř byl přeci jen nad jeho síly. Ve stejnou chvíli začaly drobné kořínky i kořeny ze stropu mizet. Strom utíkal. A věřte, že jsem netušil, že někdy v životě budu muset napsat, že před námi utíkal strom.

V tom se stěny pustil Vin a jen díky tomu, že ho zachytil pan Malvin, se nic nestalo.  Skřítek byl ale podle všeho naprosto vysílen.  Zatímco mu někteří pomocí božské pomoci Finwalura a Gora doplňovali síly, Tomik mě a snad i někomu jinému objasnil, že v onom stromě byly uvězněny dvě soupeřící bytosti. Nejspíše silnější z nich byl ent, ochránce lesa. Bohužel, ten nebyl sám schopen vypořádat se s méně mocným, ale o to strašlivějším tvorem, kterým byla právě ta mrtvá část stromu. Jen díky tomu, že Tomik na okamžik upoutal pozornost oné ničivé entity a Vin mezitím dodával energii „zdravé“ části stromu, podařilo se entovi zvítězit.  Nyní už nezbývalo než se pokusit uprchlého enta nalézt a zjistit to, co nám podle Klevena měl sdělit.

Jelikož Vin nabral rychle sil, vydali jsme se co nejrychleji k výstupu z jeskyně (kde nás přes nemalé obavy přivítaly jen dvě rvoucí se fretky), popadnout své vybavení, převléknout se a pak jít dál až k lesu a k čistému potoku, který jsme minuli po cestě k Bratřím. Shodli jsme se totiž, že po tak dlouhé době musí ent hledat místo, kde se napojí nezkažené vody. Bohužel, naše úvahy se nakonec ukázaly být milné. Nezbylo nám tedy, než se opět spolehnout na hledačské schopnosti a vidiny malého Vina. Zatímco jsme tak pozorně sledovali Vinovo prazvláštní počínání, které se nejvíce ze všeho podobalo naslouchání neslyšitelného a sledování neviditelného, přemýšlel jsem, zda náš čin vůbec k něčemu posloužil. Tedy jistěže, kromě očištění lesa od zlého ducha. A to je se vší úctou k přírodě dost málo. Alespoň pro mě.

Když Vin určil směr, nijak jsme se s ním nehádali a poslušně ho následovali. Cesta to byla dlouhá, a nevěřit plně v skřítkovi schopnosti, musel bych si myslet, že neustále schází z cesty. Několikrát se totiž náhle zastavil a pak nás donutil vydat se téměř stejným směrem, odkud jsme právě přišli. Po dlouhých minutách se přiznal, že se mu nejspíše někdo snaží zmást smysly. Současně nám sdělil, že se nás nejspíše někdo pokouší nalézt a že ono pátravé nehmotné oko vychází z nepřátelské tvrze. Věděli jsme tedy, že tak úplně naše počínání Verkanovi neuniklo.  Tu nás pohltila hustá mlha a my jsme se pro jistotu k sobě přivázali kusy obvazu, které nám rozdal pan Malvin.

Ještě nějakou dobu jsme bloudili a nepřirozená mlha pomalu opadávala, až nám Vin oznámil, že jsme na místě, kde před časem onen ent byl. Bohužel, na první pohled to bylo již před nějakým časem. Místo enta nás zde čekal jen Kleven s vítězoslavným úsměvem na své staré tváři.  Vše bylo náhle jasné. Loutky zůstaly loutkami, ale na chvilku se vyměnil loutkař.

Druid nás laskavě informoval o tom, že ta mlha byla ochranou před Verkanovou magií a jeho slídiči. Další oznámení bylo mnohem méně přívětivé. Zjistili jsme totiž, že ent odešel do stínového světa (tedy tam odkud přicházejí a kam se vracejí myšlenkové bytosti, jak mi bylo později vysvětleno) a že jediný kdo nyní zná jeho vzpomínky je právě Kleven. A on je jistě nebude říkat nám. A Alwarinovi jen za velice specifických podmínek, které s ním jistě nějak domluví a které pro bílého čaroděje nebudou nijak výhodné. Byli jsme rozhořčeni. Vyčetli jsme druidovi, že se chová stejně jako ten, kterým tak opovrhuje, vyžadovali jsme alespoň trochu pravdy. A Kleven nakonec uznal, že na něco možná právo máme. Řekl nám tedy něco málo z Alwarinovy minulosti. Vyprávěl nám o dávných časech, kdy Tara vypadala úplně jinak. Vyprávěl nám o tom, že Alwarin se osobně znal s Vankuzarem, objevitelem Kamene života, o tom jak putoval se svou učitelkou Xintrou a jak jí nechal bez pomoci zahynout. O křiku, který tato dávná čarodějka vydávala, když jí moudrý a dobrý čaroděj zanechal jisté smrti. A jen tak mimochodem se zmínil, že těchto událostí, které se stali podle toho, co jsem z této řeči pochopil a co jsem si pamatoval si z hodin historie, dávno před narozením mého prapraděda (a dost možná před tím, než vůbec Ljukanovci získali své první léno v Marivilském knížectví), účastnil i on Kleven. To znamenalo, že i on musí být přinejmenším několik set let starý. Teprve v tomto okamžiku mě opravdu začalo děsit, s kým jsme se to zapletli. Alwarin tehdy prý obětoval mnoho dobrých lidí, jen aby zachránil sebe. Druid nás proto vyzval, abychom si dávali moc velký pozor před tímto ustrašeným starcem, který se nás zbaví v okamžiku, kdy už pro něj nebudeme dostatečně užiteční.

Byl jsem rozzuřen. Už mě nebavilo být figurkou ve hrách nějakých více než starých vousatých a navzájem se hádajících velikánů historie. Rozzuřeně jsem proto nakopl strom, za kterým opět Kleven s úsměvem a nejspíše částečně ironickým díkem zmizel.

Nakonec jsme se rozhodli využít prsten, který dal mistr Alwarin Miroňovi a který nás měl okamžitě přenést na universitu magie. Možná jsem zrovna neměl náladu s tímto velkým čarodějem, další, byť jedna jediná, vteřina v lese se mi ale zdála nesnesitelná. Náhle Manfred, neustále si s prstenem pohrávající, zmizel. My ostatní jsme se po sobě překvapivě podívali a v zápětí jsem o našem drahém čaroději pronesl několik nepěkných ale o to upřímnějších věcí.  Poněkud mě proto překvapilo, když se můj někdejší zaměstnavatel znovu objevil se širokým úsměvem vedle nás. Byl jsem udiven, že ten ohnivý blázen snad má opravdu smysl pro (byť pro poněkud dětinský) humor. Na podruhé jsme se tedy už bez tuze veselého předvádění neviditelnosti opravdu přenesli a já už s hysterickým pláčem na krajíčku spatřil, že jsme se nezjevili v pohodlné pracovně, ale v malé kobce, jejíž těžké dveře neměly na naší straně nic, čím bychom je mohli otevřít. Začal jsem zlostí kopat do dveří a kamenných stěn, zatímco mí přátelé volali o pomoc. Nakonec se dveře otevřely a my spatřili několik čarodějů a subotamů, kteří na nás mířili zbraněmi.  Až hlas mistra Blatena ujišťující ostatní, že jsme to my nás propustil do vyšších pater university a k mistru Alwarinovi.

Ten  s pochvalou ale žádostí o budoucí větší opatrnost kvitoval náš boj s Nemrtvým stromem a taktéž trpělivě vyslechl, jak se udála celá věc s Klevenem a získáváním informací. Dovolili jsme si zamlčet, co vše jsme zjistili o jeho osobě, částečně abychom neztratili jeho důvěru, částečně proto, že on pomalu ztrácel tu naši. Nebo přinejmenším moji.

Nakonec nám poděkoval a ujistil nás, že jsme udělali mnohem více, než se od nás žádalo. O další průběh této věci se měl postarat on sám (a jistěže další nám podobní chudáci). Také nám dal na vědomí, že s Klevenem se jistě spojí. Možná ale přijde i na jinou možnost jak získat žádanou informaci.

Poté co jsme byli vypuštěni z university, zašli jsme na večeři ke Slonovi a na čas se opět rozloučili s ujištěním, že nás ještě stále čekají mnohá společná dobrodružství.

Kapitola IV.:

„…

Manfred Miroň: Nemožno přemoci přímo našeho nemrtvého soupeře, vždyť její moc nás rozdrtí! Možná však lstí našeho úspěchu docílíme…

Baldar Finwalurovec: Jak možno vzdorovat síle, jež spatří pravdu v našich myslích? Jak podvést něco takového?

Tomik Subotamský: Upamatujte na starou pravdu našeho řádu přátelé. Boj je často rozhodnut dlouho před prvním zkřížením zbraní. A obzvláště boj s bytostmi myšlenkovými.

Malvin z Devíti hvězd: Nepřipustím, aby takové zlo uprchlo. A pokud mě to bude stát život, stále to bude malá cena za zničení temnot.

Miško: Mirtal, ochraň nás…

…“

 

Den zákonů byl právě ten správný čas na uvedení takové hry, jakou nepředvedl žádný soubor ani společnost na žádném z kontinentů (tedy alespoň doufám, že mě na tom třetím nepředběhli). Vše odehrávající se na jediné scéně symbolizující vnitřek jakési podzemní kaple sedmnáctky, šest postav a naprosto žádná akce. Celá hra ukončena v okamžiku, kdy se hrdinové zvedají a připravují k souboji a následovaná jen krátkým doslovem, ve kterém je řečeno, jak celý boj dopadl, kdy se udál a že je založen na skutečných osudech skupiny dobrodruhů. A při klanění se jeden z nich, autor a kněz Mirtal před nadšeným publikem dokonce sám ukázal.

A i jinak byl ke mně osud po návratu z Lesa Černých bříz příznivý. Mistr  Alwarin, o kterém jsem se pokoušel něco málo mezi svými kontakty zjistit, mě překvapil a místo peněžité odměny pro mě zajistil několik užitečných předmětů, především magickou a podle všeho velice starou náušnici (a ač už to byla nějaká doba, co jsem podobné věci nosit přestal, propíchnuté ucho jsem naštěstí měl). Mimoto jsem měl tu čest obdržet s tímto honorářem nejen dopis osvětlující nové události kolem skutečně jediného Kamene života, ale také děkovný list od mistra Iskalona, slovutného představeného subotamského kláštera Daine.

 

Ačkoli toto by se mohlo zdát být pro mou pýchu velkým zadostiučiněním, to největší mě potkalo až druhý alden měsíce ovocna. To mi totiž byl jednou starší kněžkou z našeho chrámu předložen návrh baronky Lilie Drastenové, děkanky Bardské akademie, na jejíchž pozemcích Mirtalina kaple stojí, abych žákům této školy přednesl něco o moderních hereckých a divadelnických postupech. S díky a nepopsatelným uspokojením jsem tuto nabídku odmítl. Jelikož jsem ale studenty nechtěl ošidit o příležitost něco se přiučit, nechal jsem v hale akademie vyvěsit oznámení, že rád zapřednáším každé skupině, která mě navštíví U Zlatého slona. A která bude schopná zaplatit mou večerní útratu. Pár se jich opravdu našlo (a musím říci, že některých těchto brnkalů je škoda na hraní milostných veršovánek, které je na akademii učí).

Zrovna jsem zase seděl s Rumanem Kutalským (mým hlavním hercem, představitelem Malvina/Mávina a Druhého zbrojnoše) a několika studenty, kteří si sami začali z legrace říkat Rytíři Nejvznešenějšího umění Mirtal (ale možná ještě častěji Miškova Slůňata), chtěje jim povědět něco o úloze kvalitního osvětlení scény, když jsem uviděl do dveří vejít Baldara. Má otázka byla jednoduchá. Kam se jde?

Bylo mi oznámeno, že je načase podívat se na zoubek oněm podivným dříve lidským vlkům na pláních u Trniště, o nichž nám před časem vyprávěl.  Předtím nás ale čekala příjemnější povinnost. Pan Malvin si podle všeho pořídil na jihu města dům a pozval mě i zbytek naší dobrodružné hory na menší oslavu.

Ujistil jsem Baldara o svém úmyslu dorazit a i se Slůňaty se vydal k akademii a kapli, kde mladí bardi popadli své nástroje, já sehnal pár dalších muzikantů a pak již nebylo jiné volby než se vyrazit hledat nově opravený dům v residenční čtvrti.

Ten jsme našli záhy a uvnitř už čekal jak novopečený měšťan Malvin, tak Manfred se svou novou zjímavě řešenou holí, Vinem, Baldarem a dokonce i Tomikem.  Ujal jsem se tedy poháru s vínem a pokynul hudebníkům.  Věřte přátelé, že noc byla dlouhá a ještě déle na ni nezapomenou jak hosté, tak Malvinovi noví sousedé.

Ráno, když jsme se probudili a připravili na krutý svět mimo Malvinův pozemek a residenci, zařídili si vše potřebné na svých adresách, posbírali a pokoupili vybavení, nás čekala cesta do Miramu.

Ne, čtenáři ani mě nebylo zprvu jasné proč. Nakonec jsem na to ale přišel. V Trništi, našem konečném cíli, žil podle všeho jakýsi čaroděj jménem Merkim, odpadlík university v Novém Amiru. Tento Merkim měl před několika lety pracovat pro muže zvaného Bukovec (jak zjistili ostatní ze záznamů Čarodějné akademie), obchodníka v (teď to přijde) Miramu. A jelikož Merkim se nezdál být neviňátkem a nám bylo jasné, že se s ním nějakým způsobem střetneme, mohly být informace od Bukovce více než užitečné. Inu, řekl jsem si tedy, vzhůru do Miramské pláně. Zatímco ostatní se plahočili v prachu cesty, já jsem si opět připadal poněkud povznesený, především díky Lendoru.  Nikoli ale ztracenému domovu na severu, ale díky stejnojmennému hřebci pod mým vysvěceným pozadím, který se stal několik dní předtím součástí mých pozemských statků.

Můj první příjezd do Miramu mě nijak neoslnil. Nevelké město, jakých jsem viděl bezpočet, mě nezaujalo ani po architektonické ani kulturní stránce. Několik budov sice bylo zajímavých, celek ale vyzněl dosti fádně. Nás čekala nejdříve hlavní budova místní obchodnické samosprávy. Tam již nám (tedy přátelům, já s Lendorem zůstal venku) bylo sděleno, že Bukovec si před nějakým časem projímal místnosti v domě Oldřicha Brokáta. Pana Brokáta bychom pak měli nalézt v nedalekém hostinci.

K mé veliké lítosti nás tak pátrání už zase zavedlo do příjemného pohostinství, které sice nedosahovalo kvalit Slona, ale na tarské poměry bylo dosti luxusní. Dál se již jen stačilo zeptat hostinského a byli jsme nasměrováni ke stolu a námi hledanému obchodníkovi. Bylo vypasený kupeček, kterých jsem viděl tisíce a nebál jsem se to dát najevo. Ačkoli místní se k němu chovali jako by to byl samotný Thalion, mě nijak impozantní nepřipadal a podle všeho neměl ani vkus. To co měl na sobě by si na Lendoru neoblékl ani vesnický kramář. A jelikož jsme se od něj nedozvěděli víc než že Bukovec je opilá troska a že ho najdeme v putyce U Vypíchlého  voka, posloužil jsem si alespoň kouskem jeho pečené husy. Podle jeho výrazu bych odhadl, že se mu to příliš nelíbilo.

Zaplatili jsme si ubytování na noc a vyšli do odpoledního města. Místní nás nasměrovali do chudších oblastí na západní straně řeky a my opravdu záhy nalezli řečenou krčmu. Před ní si jakési dvě individua vyjasňovala nějaké neshody a já jen s jistou odevzdaností hleděl, jak se do situace vkládá nás šlechetný rytíř. Nakonec ale vše dopadlo dobře a my mohli do podniku vejít. Byl jsem v horších i lepších a upřímně to mohlo v šenku vypadat mnohem hůře. Jakmile dovnitř vstoupil subotam a skupina ozbrojených a do okolí nezapadajících osob, přenesla se pozornost několika mužů z osazenstva hospody k zadním dveřím, kterými se nemálo z nich vytratilo. Zatímco Vin vyzvěděl, že jedním z rychle se odpotácevších byl i Bukovec a společně s Tomikem ho odešel vyzpovídat, já, Manfred a Malvin jsme zůstali u pultu, s pivem před sebou (nedotčeným) a pojídali nějakou podivnou věc vysypanou v misce na baru. Mimo spoustu jiných věcí jsem se dozvěděl, že Malvin je v jistém smyslu můj krajan, neboť se narodil a vyrůstal v Západní dálavě, tedy na území Danérského království. Já na druhou stranu stačil pozvat přátele na některou z repríz her, jejichž jsou vlastně spoluautoři. To už se ale vrátil zbytek hrdinné výpravy a my byli informováni o tom, že Merkim Bukovce podvedl a okradl. Opět tedy žádný poněkud roztržitý ale v podstatě hodný mág, na kterého jsem se těšil. A Baldarova slova o mučení vlků v osaměle stojící věži mu na důvěryhodnosti nepřidávala.

Už jsme byli na cestě do hostince, když náš zarazilo nalezené tělo ležící v jedné z námi procházených uliček. Poté, co jsme se ujistili, že muž žije, pustil se Vin do léčení. Netrvalo dlouho a neznámý se rozhovořil.

Jak jsme předpokládali, byl přepaden a oloupen o vše co měl při sobě a co mělo nějakou cenu. Větším překvapením pro nás bylo, že znal jméno „svého“zločince. Byl to Gran, muž podle všeho terorizující celou čtvrť se svou bandou hrdlořezů. Ani jsem se nemusel dívat na Malvina, abych věděl, že tento večer ještě spát nepůjdeme. Pomocí několika otázek jsme vyzvěděli, že Gran se bude nejspíše právě opíjet (za peníze našeho nešťastníka) v nálevně U Volyhně, putice, proti které je Vypíchlé voko luxusní restaurací.

Začali jsme přemýšlet, jak nejlépe a nejméně nebezpečně se do situace zaplést. Nakonec padl plán, že nejlépe bude Grana s co nejmenším počtem jeho chlapů vytáhnout někam, kde nebude tolik na očích a tam ho (snad) přemoci a odvést před spravedlnost. Nejdříve jsme se tedy došli ujistit na místní strážnici, zda jsou ochotni a schopni Grana zatknout. Velitel nám to řekl jasně. Byl by rád, pokud by Gran z ulic zmizel, sám ale nemá dost chlapů, aby si pro něj došel do chudinské čtvrti, tedy na jeho vlastní píseček. Nyní to tedy bylo na nás.

Zatímco Baldar a Vin hlídali zadní vchod pochybné hospody, Já, Manfred, Malvin (bez svého varkoče) a Tomik (pro změnu v jedné z Malvinových náhradních košil, která mu sice nejlépe nepadla, ale byla lepší než stejnokroj subotamů) jsme vešli dovnitř.

Čekala mě herecká etuda na téma „Zkažený a bohatý obchodník Psiešič v doprovodu tří žoldáků hledá pár chlapů na výpomoc“ a musím uznat, že přátelé by se s trochou cviku neztratili na žádné scéně. Tedy na kterékoli scéně Tary určitě ne. Rytíř byl přímo stvořený, aby dělal zle se tvářícího osobního strážce a Manfred byl tak nádherně úslužný… Nejúžasnější výkon předvedl ale náš mnich. Tupý výraz, který hned ve dveřích nasadil, korespondoval s jeho mohutným tělem tak, že na chvilku zmátl i mě.

Stačilo jen trochu podpořit paměťové fondy místního hospodského a již jsem kráčel v doprovodu svých ozbrojenců ke stolu obsazeného tou nejméně sympatickou společností, jakou jsem za poslední dobu viděl (včetně Frankovců, posedlých statkářů, trollů nebo nemrtvých a nehmotných potvor). A uprostřed této krásné a kultivované pospolitosti seděl Gran. Velký, ošklivý a s účesem, který jsem viděl naposled na hlavě jednoho velmi nešikovného alchymisty.

Vše bylo ještě jednodušší, než jsem předpokládal. Stačilo se zmínit o mém problému s jistým nepříliš dluhy splácet schopným obchodníkem, přidat Malvinův naditý měšec a již jsme mířili k Vypíchlému Voku, kde měl náš obchodníček (shodou okolností podle mého popisu vypadající přesně jako Bukovec) přebývat s doprovodem celého osazenstva Granova stolu.

Přibližně uprostřed mezi těmito dvěma podniky do mě nenápadně strčil Malvin jdoucí těsně vpravo za mnou.  Urychleně jsem udělal několik dlouhých kroků v před a s myslí obrácenou k Múze jsem pozoroval jak rytíř, Tomik a i náš čaroděj útočí na naše krátkodobé zaměstnance.

Gran i další tři jeho pohůnci už leželi omráčeni nebo dočasně vyřazeni na zemi, když jsem začal se svou neveřejnou částí plánu. Díky pomoci Mirtal se mi podařilo svůj hlas přenést vysoko nad hlavy hrdlořezů a tak hlasitě jak mé trénované hrdlo dokázalo zakřičet slova, která jsem si připravoval už od okamžiku, kdy jsme vyšli z Volyhně.

„Stůjte!

Jménem Svobodných měst, církve Lamiusovi a sedmnácti bohů, jménem Řádu Devíti hvězd, Albirejské University magie a subotamských mnichů, zatýkám zločince Grana.

Ostatní mohou prozatím jít. Jakékoli pokusy o bránění zvláštním zmocněncům v zatčení budou považovány za hrdelní zločin a potrestány!“

 

Než jsem stačil slova doříci, skončil ještě jeden z lupičů na zemi, pak už ale (díky podpoře během proslovu vytaseného sartu pana Tomika a zažehnuté hlavice hole pana Mironě) už jeden z našich posledních protivníků utíkal ulicí a zbylí leželi na zemi bez hnutí a čekali, co bude dál. Zatímco přiběhnuvší Vin odnášel zbraně poražených stranou, Malvin se pustil do svazování a nahánění někdejší hrozby ulic do řady.

Pak již kráčel náš vítězný průvod po hlavní třídě. Malvin se svým i Granovým těžkým mečem, Manfred s plápolající holí a Tomik s dobře viditelnou čepelí sartu. Myslím, že místní na tohle dlouho nezapomenou. U strážnice stačilo předat zločince do rukou spravedlnosti (a byli jsme ujištěni, že Gran skončí kdesi v sympatickém dole) a v slávě našich činů (kterou jsem výjimečně přenechal panu Malvinovi a našemu mágovi) se přesunout do hostince.

Ráno, když jsme se chystali vyrazit do Koru a dál na jih do plání, setkal jsem se zrovna s Oldřichem Brokátem. Obchodníček se úlisně usmíval a omlouval se mi za své chování. Pokud by tušil, že jsem členem Lamiusovi církve, jistě by byl sdílnější. Když se mě pak snažil dětinsky nachytat na to, že jako Lamiusovec bych přeci měl nosit znaky svého postavení, odbyl jsem ho se slovy, že v životě jsem se neprohlašoval za služebníka Soudce a že všichni sloužící sedmnáctce musí dělat to, co je nutné.

Pak již nás konečně čekala cesta. Když jsem chtěl před hostincem nasednout na Lendora, pověděl mi Vin, že nebohý oř je nejspíše nemocný. Z nějakého důvodu pak do chudáka hnědáka nalil trochu oleje.

Musel jsem tedy jít pěšky, dokud z koně nevyšel kus jakéhosi provazu. Nechtěl jsem vědět, jak se do hřebce dostal, ačkoli jsem tušil, že Oldřich byl ještě dětinštější, než jsem myslel.  Taktéž jsem doufal, že nás nebude nikdo stopovat. Po Lendorových problémech by mu to velké nesnáze nedělalo.

Noc jsme strávili v Koru a poté, co jsme po nějakých padesáti mílích překročili Krvavou řeku, nás již čekali nekonečné a dosti nudné pláně.

Bylo nám jasné, že do noci nestihneme k Trništi dorazit, proto jsme se utábořili pod jednou z tisíců stejných terénních nerovností a po rozvržení hlídek se uchystali ku spánku.

Ráno jsme se od Tomika dozvěděli, že během jeho hlídky nás z nedalekého pahorku pozorovalo stvoření řečené kentaur. Napůl člověk, napůl kůň. Tehdy mi ještě bylo líto, že jsem takového prazvláštního tvora neviděl. Tehdy.

Když jsme zabalili své vybavení a vyrazili dál směrem na jihozápad (já na Lendorovi, ostatní pěšky), spatřili jsme po několika kilometrech, jak se před námi vynořilo několik nepřirozených kříženeckých těl. Více než podivná anatomie mě ale u kentaurů zaujali luky v jejich pažích.

Netrvalo dlouho a pochopili jsme, že monstra nás obklopují. A když kolem proletěl první šíp, pochopil jsem, že se asi nejedná o onu přátelskou formu, o které nám Tomik vyprávěl.  Co nejrychleji jsem opustil sedlo a jen s drobnými výčitkami se kryl za Lendorovým bokem.

Zatímco prašiví a zákeřní poloponíci kroužili kolem nás v takové vzdálenosti, která jejich lukům nedělala problém, ale naše zbraně tvořila téměř zbytečnými, představil se očím naší družiny poprvé Flambo. Ohnivý pomocník šedovlasého čaroděje doslova vystřelil z hlavice jeho hole a zakroužil nám nad hlavami. Zdálo se, že jeho tělo je opravdu tvořeno plameny a já musel uznat, že kouzelníci vědí, jak na sebe upoutat pozornost.

Dříve než se stačil Miroň vymáčknout a zaúkolovat efreeta (jak se druh stvoření, mezi které Flambo patřil, jmenují), ten se sám ujal iniciativy a jednoho z kentaurů seškvařil ohnivou koulí. To ho ale bohužel tak vyčerpalo, že pro Manfredovy plány byl nadále nepoužitelný.

Bohužel, já si tuto nádhernou ukázku syrové magie nemohl plně vychutnat. Jeden z šípů zlořečených nepřirozených koňských potvor totiž zasáhl Lendora do stehna přesně v okamžiku, když jsem se snažil z jeho boku sundat svou „bitevní“ kuši, abych předvedl kopytnatcům, co je to technická převaha.

Z tohoto záměru tak bohužel nic nebylo a já musel svou veškerou snahu věnovat k tomu, abych udržel koně. To již kolem nás svištěli další a další střely. A zatímco Baldar se vyhýbal téměř zázračně, Tomik stojící za ním takové štěstí neměl a po nějaké době v sobě měl dva šípy.

Nejhorší zranění ale potkalo jako už tradičně mě.  Šíp jedné z oblud se mi zaryl hluboko do boku a já nemohl udělat více pustit uzdu ze svých prstů a sesunout se k zemi. Z následujícího boje si opravdu nepamatuji veškeré podrobnosti. Jediné co jsem věděl, bylo to, že se mě ujal Vin a že Baldar se snažil co nejvíce udusit můj řev vlastníma rukama. Ostatně celá skupina podivně umlkla, přičemž až později jsem se dozvěděl, že to bylo z důvodu neviditelnosti, kterou na nás Manfred seslal. Bohužel, dokonce ani tato lest nebyla dost účinná. Jeden z kentaurů totiž podle všeho naše zmizení prokoukl, a zatímco ostatní stříleli jen tak do míst kde nás tušili, on mířil stále víc jak přesně. Nebýt Malvinova štítu, kterým nás všechny a především léčícího Vina ochraňoval, nevím nevím, jak to všechno dopadlo. Nakonec ale další šípů (dohromady už třetí) zajel do Tomikova masa a ten se neubránil výkřiku. Iluze tedy padla a v tom se rozjela naše ofenzíva. Manfred narychlo srazil k zemi dalšího kentaura a ani dva stále ještě stojící na nohou nás již neobtěžovali dlouho.

Ač jsme byli beze ztrát, dobře nám nebylo. Já jsem na tom byl asi nejvážněji, ale ani Tomik připomínající jehelníček a Manfred s hlubokou ranou pod ramenem nevypadali nejlépe. Zatímco skřítek se o nás staral, Malvin přivedl zpátky Lendora, o jehož zranění bylo také postaráno.

Nakonec jsem byl já naložen na koně a i s ostatními jsme pomalým a stálým krokem vyrazili k Trništi, které už muselo být nedaleko. Mě nezbylo než opětovně obdivovat um našeho malého divotvůrce Vina. Stačilo pár desítek minut v jeho rukou, a ač jsem byl unavený a rozbolavělí, ve skutečnosti jsem se necítil hůře než pro příliš prohýřené noci.

Po cestě jsme mohli v dálce spatřit bývalou arvedanskou hlásku, nynější sídlo tajemného Merkima, a za ní se již vyloupla osada Trniště, která mě překvapila svou velikostí. Čekal jsem pouhou vesničku a místo toho jsem uviděl téměř tisícihlavé město sice prostší než Tichá či o něco větší Stará Štola, ale i tak na Taru dostatečné. Hned po této myšlence mi hlavou proběhla druhá a to ta, nezačínám příliš slevovat ze svých nároků. Nebyl to ani rok, co mi i Albireo připadalo neskutečně malé a provinční.

Těch několik po jediné hlavní ulici bloumajících lidí se na nás nedívalo zrovna s největším nadšením, nebyli ale ani přímo nepřátelští. Usadili jsme se v hostinci, kde před časem bydlel i Baldar a který se jmenoval U Zlomeného stébla. Uvnitř nás přivítal jen hostinský se zálibou ve vyřezávání, voda, kaše a podivný v rohu sedící hevren se zahalenou tváří. Poté co v nás zmizela nepříliš chutná strava, začali jsme se trochu poptávat. Hostinský nám toho moc neřekl. Vlci si prý v poslední době dávají pokoj a jediné co je zvláštní jsou neustále do střechy věže bijící blesky. Podle místních jde o trest bohů vůči Merkimovi a jeho strašidelným pokusům. Sám Merkim se prý ve městě neukázal už celé věky a vše za něj vyřizují jeho pohůnci. Zrovna nedávno prý najal několik chlapů z města, o nichž od té doby nikdo neslyšel. Začalo nám být jasné, že Merkim bude sehrávat v místní záhadě jednu z hlavních rolí.

Podle všeho největší starosti ale dělal podle všeho hostinskému Morteros, právě onen tichý hevren sedící jen pár metrů od nás. Podle všeho nějaký lovec, snad i přímo lovec vlkodlaků, ale pro domácí především příslušník tolik nenáviděného a zrádného národa koňáků a přisluhovačů Kharových.

Do Morterosova pobytu jsme se zatím rozhodli neplést a zatímco si Baldar šel odpočinout do najatého pokoje, my ostatní (i přes únavu a bolesti nejednoho z nás)jsme vyrazili za Baldarovým „kontaktem“ a jedním z mála sdílných usedlíků, hrobníkem a služebníkem Mauril, Machajem Válkem.

Hřbitov i Machaje jsme nalezli snadno. A stařičký, podle všeho o sebe příliš nepečující kněz byl opravdu přívětivost a hovornost sama. Nejen, že nám ochotně pověděl o tom, že před časem se stejně jako my vyptával podivný dobrodruh jménem Blažej, který ale náhle zmizel, ale především, jsme vyslechli něco o historii celého podivného tajemství z Trniště.

Bylo to v dobách, kdy bylo trniště nově vznikající vesnice uvnitř divočiny, kolem roku 815, tedy třicet let před naším příchodem. Sám Válek si vše vybavoval jen nezřetelně, byl nově vysvěceným a sem přeloženým knězem. Tehdy přišli do místní osady čtyři dobrodruzi, které vedl Vlaďko Kjodur, hrdina ze Storabska a i místním známý válečník. Kjodura doprovázela zvláštní společnost, elf, čaroděj jménem Virsen a pak mladičký obchodník jménem Bukovec. Při vyslovení posledního jména jsem na okamžik musel zadržet dech. Takže Bukovec nám neřekl celou pravdu. Musel mít s věcí mnohem více společného, než se nám snažil namluvit. Hrobník ale pokračoval. Tato družina vstoupila do staré hlásky, ke které se po tu dobu nikdo ani nepřiblížil. Několik dní jí prozkoumávali a shromažďovali veškeré cenné vybavení a poklady tam nalezené. Až do dne, kdy se jeden z nich už ven nevrátil. Tímto usmrceným měl být právě mág Virsen. Zbytek družiny se pak sebral a odešel i se svou kořistí na sever.

Asi měsíc po těchto událostech se pak začali kolem objevovat první vlci. Nikdo nijak zvlášť nepochyboval, že družina měla s tímto cosi společného. Ať už jejich čaroděj spustil nějakou arvedanskou kletbu nebo možná i původně prospěšnou věc, nedokázal jí sám podle všeho vzdorovat.

Machaj nás dále při odchodu upozornil na to, že věci dějící se ve věži místní nijak netěší, zvláště nyní, kdy se vlci začali stahovat přímo k ní. Možná bychom prý mohli požádat místního starostu o pomoc, a pokud by ji poskytl, tak se vydat a ono řádění zastavit.

Nám ale v hlavě vrtala poněkud jiná věc. Co má u všech bohů s tou věcí společného Bukovec? Našel si ho Merkim aby z něj vytáhl informace o Vlčí Hůrce, nebo se o jejím tajemství dozvěděl až během jejich obchodních jednání? Ví snad Bukovec něco o místním prokletí měnícím spořádané obyvatele ve vlky?

V zamyšlení a hovoru jsme se vrátili ke Stéblu. Tam jsme zastihli hostinského v hovoru s hevrenem. A jak jsme viděli, tak v placeném hovoru.  Po našem spatření byl dialog urychleně ukončen, a zatímco hostinský už opět něco vyřezával u svého pultu, my zamířili k Morterosovi.

Hevrenovi unikl lehký úsměv, když jsme k němu přisedali. Brzy již mezi námi panovala přinejmenším neutrální atmosféra a my věděli o něco málo než dříve. Morteros byl vskutku lovcem vlkodlaků a do místních krajin zašel se svým přítelem Blažejem. Ten hledal způsob jak místním proměněným pomoci ale při průzkumu Merkimovi věže padl do jeho zajetí. Rovněž nám řekl, že Merkim musí disponovat velikou sílu, neboť jen stěží by jeho společníka udržel pod svou kontrolou nějaký pouťový kouzelníček. My mu výměnou řekli to, co jsme zjistili od kněze Mauril.

Nakonec byla úmluva o spolupráci dohodnuta. Nám se bude hodit člověk zdatný v boji s vlkodlaky a i my jsme nebyli neplatnou silou na vahách případného souboje. Vyrazit k věži jsme měli až ráno, proto jsme se rozhodli věnovat čas ještě návštěvě palisádou opevněnému středu městečka a místního starosty.

Ta nebyla bohužel nijak zvláště příjemná a zdálo se, že je pravdou co nám Baldar o místních vyprávěl. Starostu nijak místní poměry netrápily, a pokud ano, více by ho popudilo to, že se do nich pletou cizáci. Navíc, jelikož do věže neustále práskají blesky, nemůže trvat dlouho, než konečně vyhoří a padne sama od sebe. Jediné co se nám podařilo získat, byla prosba o to, abychom se příliš neprojevovali a pokud možno co nejdříve vyrazili dál po své cestě. Snad jen, pokud bychom se předtím zbavili toho hevrena, proplatili by nám místní pobyt v hostinci.

Po trošce přemlouvání nám alespoň ukázali místní kroniku se záznamy. Nijak zábavné čtení, ale v zápisech roku 815 jsme si alespoň potvrdili to, co nám sdělil kněz. Navíc jsme si všimli zvláštní věci. V tom roce bylo vykopáno příliš mnoho hrobů. Ať jsme přepočítávali mrtvé, jak jsme chtěli, buď byl jeden ve dvou hrobech, nebo byl pohřben ještě někdo mimo místních.

Večer už se blížil a my se vrátili do hostince, který se jako vždy stal naším štábem a velitelským stanovištěm. Už po cestě jsme viděli přes pláně se ženoucí bouřkové mraky. Doufali jsme tedy, že si alespoň ověříme informace o blesky přitahující věži. Šli jsme si tedy lehnout brzy. Já jako vždy dostal pokoj s téměř nespícím Baldarem (zvláště po půldenním odpočinku) a mlčenlivým Tomikem. Stále ale lepší, než obludně chrápající moudrý Manfred, večer otravně cvičící Malvin a před úsvitem vstávající a velmi hlasitý skřítek.

Tuto noc to ale bylo jedno, neboť všechny nás probudila bouře a burácení hromů. Z pokoje našich přátel bylo docela dobře vidět na věž našeho stále neviděného a přesto neoblíbeného soupeře. Několikrát jsme měli možnost přesvědčit se o tom, že věž vskutku nemá ani na okamžik od blesků pokoj. Jenom za těch minut, co jsme scenérii sledovali, do její střechy udeřilo dvakrát. Vinova velká očka nás upozornila, že blesk nikdy neudeří přímo do špice, ale do kovových tyčí umístěných po stranách věže.  S hlavou plných otázek jsem se stejně jako kolegové vrátil do postele a až do časného rána, kdy jsem přes zeď uslyšel cosi vyprávějícího skřítka, spal klidně.

Poté co jsme si pohovořili s barbarským v podivných kožených legínách, tak typických pro jeho národ a současně tak nevkusných, jsme vyšli i s ním směrem k tajemné věži. Předtím nás ale ještě čekala návštěva na hřbitově a trocha poptávání na přebytečný hrob. Po cestě se na nás místní nekoukali zrovna nejlépe a já usoudil, že naše pozice klesla z Divní cizinci až na Kamarádi hevrenů. Na druhou stranu, pokud by se z nás okamžitě nestali skřeti, tak už jsme o moc klesnout nemohli.

Machaj, mimo jiné autor všech poznámek v místní kronice, si na záležitost s mrtvým „navíc“ dobře pamatoval. Jednalo se o podivné ohořelé tělo nalezené nedaleko jedné z cest vedoucích do místních polí. Když jsme se zeptali, zda to nemohl být postrádaný čaroděj Virsen z dávné družiny. Machaj to nepotvrdil ale ani nepopřel.

Inu, pak jsme již skutečně začali stoupat vzhůru k nedalekému vrchu a na něm stojící věži. Po celou cestu nás sledovali skupinky vlků, ti ale neútočili, pouze nás doprovázeli a hlídali každý náš pohyb. Zanedlouho jsme již stáli před mohutnou branou hradby pod věží. Kolem nás postávali a polehávali vlci a nad námi se zpoza vysoké zdi nakláněl, na první pohled nijak přívětivý, ozbrojenec. Ten nás upozornil, že pan Merkim nepřijímá hosty a nepřeje si být rušen. Skrze moji snahu ho přesvědčit o tom, že jsme čarodějovi obchodní partneři z Nového Amiru, se muže ani Merkima, s kterým se několikrát odběhl poradit, přesvědčit nepodařilo.  Bylo nám sděleno, že pokud s námi bude chtít obyvatel věže mluvit, najde si nás v Trništi. Zvláštní ale bylo, že náhle se strážný začal chovat více než podivně. Tiše, téměř neslyšně k nám z vrcholku šeptal varování, abychom urychleně odešli. Zdálo se, že z Merkima tu mají strach i jeho vlastní muži.

Byli jsme nuceni obrátit se k věži zády a pomalu začít scházet dolů. Vlci nás vyprovodili až zpět k úpatí kopce a teprve tehdy jsme si mohli plně pohovořit o našich dojmech. Morteros nás ujistil, že muž na hradbách byl vlkodlakem místního druhu v jedné z posledních fází před konečnou proměnou (zdejší vlkodlaci, na rozdíl od jiných po světě se toulajících, se totiž postupem času stávali stále více vlky a proměňovali se na delší a delší dobu čím dál častěji. Nakonec se pak stali vlky už nastálo a žádná cesta zpět pro ně nebyla.). Vin nás zase upozornil, že vlci by nám nechtěli ublížit, ale jsou částečně ovládáni čímsi zvnitřku věže, a pokud by jim tato moc přikázala, bez zaváhání nás zabijí. Skřítek nám také po okamžiku hloubání řekl, že do tvrze by měla vést ještě jedna cesta. Podzemní.

Ta se měla nacházet kdesi na druhé straně kopce a snad by nás mohla dostat dovnitř. Rozhodli jsme se ji tedy prozkoumat.

Po cestě k městu nás pozoroval podivný vlk, mysleli jsme, že jde o Merkimova špeha a raději mu nevěnovali pozornost.

Opětovná návštěva na hřbitově nás obohatila o propůjčenou lopatu a rýč (a dodnes mě mrzí, že jsem laskavému Válkovi lhal a pokusil se mu namluvit, že jdeme hledat kořeny a byliny) a pak jsme již šli hledat tajné zadní dveře do příbytku nijak pohostinného magika.

Už jsme byli skoro na místě, které Vin označil za nejpravděpodobnější možnost vstupu do podzemí, když jsme zase uviděli prapodivného vlka. Vin nás požádal, ať zůstaneme na místě a sám se začal k vlkovi přibližovat. Když jsme viděli, že perspektiva nás zmátla a vlk není tak velký jak jsme mysleli ale ještě větší (při pohledu na k němu se přibližujícího skřítka jsem usoudil, že vlk je velký skoro jako kůň), neudrželi jsme se a alespoň na dvacet metrů za skřítkem se začali přibližovat také.

Po nějaké době zůstal skřítek stát a mlčky hleděl obrovité psovité šelmě do očí. Pak, bez jediného slova se Vin otočil a začal se pomalu vracet k nám. Taktéž vlk se bez otálení rozeběhl do plání, směrem od nevyzpytatelné hlásky.

Rád bych řekl, že mě udivila následující skřítkova slova, ale upřímně, poté co jsem viděl mluvit se zemí, se schody nebo s dveřmi, rozhovor se zvířetem, které bylo navíc kdys člověkem, se mi nezdálo tak zvláštním.

Zděšená slova k Mirtal mi uklouzla tedy výhradně kvůli obsahu jím získaných informací. Měli jsme právě totiž tu čest prožít setkání se samotným Vlaďkem Kjodurem. Zdálo se tedy, že družina přeci jen takové štěstí neměla a odejít se jí nepodařilo (o to více bych se chtěl ještě jednou setkat s panem Bukovcem). Taktéž nám bylo potvrzeno, že ohořelá mrtvola patřila mistru Virsenovi. Ten totiž nalezl v nás tolik zajímavé věži prastarý a velice mocný arvedanský artefakt. Tím měla být maska zpodobňující vlka a tedy po arvedanském a neoriginálním způsobu zvaná Vlčí maska (nikdy nepochopím, jak tak mocný národ mohl trpět pragmatičností srovnatelnou snad jen s geografy zapisujícími okolí města Tabitu, Tabitského potoka, Tabitských vrchů, Tabitského lesa a jistěže Tabitského vřesoviště). Ta sice dovolovala nositeli ovládat ostatní vlkodlaky v okolí (a současně je přitahovala) ale měla malinkatou nevýhodu. Přivolávala na svého nositele blesky a navíc se nedala nijak sundat (čímž majitele téměř zbavovala šancí na výhru jakékoli soutěže krásy, včetně té Sintarské, kterou přitom jednou vyhrála i orčice). A právě tuto masku nyní nosil Merkim.

Naše trestná výprava se během okamžiku (a bez mého souhlasu či pochopení) změnila v akci záchranou. Předtím nás ale čekalo hledání podzemních cest, které se hodí podniku jakéhokoli rázu.

Bohužel, takové, jaké jsme našli mi, se zas tak moc nehodí. Přeci jen, zasypaná a zborcená chodba, jejímž prokopáváním bychom mohli ztratit zbytek života, nebylo zrovna to, s čím jsme počítali.

Vydali jsme se tedy zase k věži a přitom debatovali, co vlastně bude nyní. Morteros se už před tím přiznal k tomu, co jsme myslím všichni tušili, a sice k tomu, že Blažej je také vlkodlak a právě proto ho nejspíš Merkim dokázal díky své masce zajmout. Pokusil jsem se při tomto prohláení tvářit alespoň trochu překvapeně a spíše řešil se zbytkem družiny, jak přesvědčíme Merkina o své dobré vůli.

Nakonec bylo rozhodnuto, že budeme ochotni, pokud to jinak nepůjde, navrhnout, že do věže vstoupí jen dva z nás. Vin dovnitř musel, jen on mohl pomocí svých schopností zjistit, jak masku Merkimovi sundat a tak mu zachránit život i mysl. Druhý v páru už neproběhl tak lehce. Nejdříve jsem byl navrhnut já pro relativně dobrý dojem, kterým bych na některé mohl působit, po mé intervenci (která jistěže neměla nic společného s tím, že bych měl jít jen se skřítkem do sídla nejspíše pološíleného čaroděje obklopeného vlkodlaky) zvítězil ale Baldar, který nám vyprávěl o zázraku, kterým ho Finwalur odměnil, a jenž mu umožňoval přemístit se kamkoli viděl. To se zdálo pro útěk více užitečné než můj cvičený přednes.

V doprovodu vlků jsme tedy došli opět až k bráně ve vysoké zdi. Dohadování s Merkimem (jistěže prostřednictvím jeho vlkodlaka, kterého jsem sám pro sebe nazval „Stojím na hradbě a vyřizuji čaroději vzkazy, přitom se tvářím zle, ale když nebudu muset tak vás nezabiju. Asi ale muset budu.“) Trvalo to dlouho a náš skřítek předvedl, že kromě mnoha jiného dokáže také přesvědčivě (nebo spíše dlouho a otravně) argumentovat. Po pár minutách jsme tedy mi všichni v boji alespoň trochu platní scházeli po svahu dolů obklopeni vlky a kdesi za námi jsme slyšeli otevírání brány, do jejíhož nebezpečného chřtánu vcházeli skřítek a mladý kněz poutníka.

Nevím, co se událo ve věži, skřítek o tom poté nikdy příliš nemluvil a Baldar byl také, pokud jde o tento okamžik našich společných cest, poněkud mlžícím. Já, čaroděj a naši bojovníci se zlem jsme mezitím stáli v hloučku přibližně uprostřed kopce a sledovali neklidně popocházející nebo klidně ležící vlky kolem nás. V jeden okamžik, řekl bych více jak půl hodiny (velice nudné půlhodiny) od našeho odchodu od brány, se vlci zbláznili, jejich hřbety se prohnuly, začali vyskakovat na okolní stromy a drápat jejich kůru. Vrčeli a cenili zuby, takže jak Morteros tak Malvin tasili své meče.

Náhle pak napětí ve vlcích opadlo a oni se střídavě dívali na sebe navzájem a na vás. Pak se někteří vrhli na nás. A k mému překvapení se pár jejich kolegů vrhlo na ně.

Dříve než jsem se rozkoukal, všude kolem létala chlupatá těla a některá se velice rychle přibližovala ke mně. Přímo u mého boku Tomik jen s obtíží odrazil útok jedné z šelem a mě se podařilo vrazit rychle tasený kord do jejího chlupatého těla. Jistou nevýhodou tohoto úspěchu bylo, že vlk se dostal nade mě a svou uslintanou zubatou tlamou se mi pokusil (jistě ne kvůli osobním nesympatiím) ukousnout hlavu.  Jelikož kord byl kdesi pod psiskem, nemohl jsem udělat nic jiného než se bránit volnou rukou a nastavit vlkovi levé zápěstí. Mockrát jsem toho později litoval. Bez hlavy bych možná dopadl lépe.

Okolím se roznesl skřípot zubů po mých před měsíci ukořistěných nátepníků. Na okamžik jsem již doufal, že trpasličí práce vydrží, ale v tom jsem ucítil bodavou bolest.

Naštěstí přispěchal Tomik a společně s hevrenem vlka doslova rozsekali. Velice podobně, tedy v loužích krve skončila většina chlupáčků a já spatřil, že kromě mého kousnutí je zraněn nejspíše jen Tomik, jenž měl rameno rozsápané do krve. Jak jsem si tak držel krvácející ruku a snažil se zprohýbaný chránič sundat z ruky, uviděl jsem „spřátelené“ vlky utíkat někam do dáli a Malvina směřujícího volným poklusem k věži. Netrvalo dlouho a byl zpátky, před ním ale přiběhl vysoký muž aristokratických a ostře řezaných rysů. Více než jeho otázky na přežité vlky a směr jejich odchodu mě zaujala krvavá masitá věc v jeho rukou. Ač jsem na to nechtěl příliš myslet, vypadalo to, jako kdyby někomu utrhl polovinu obličeje i s jakousi kovovou čelenkou… nebo, jistěže, maskou.

Tomik mezitím mě i sobě vetřel do rán jakousi bylinku z Morterosových zásob. Ta měla zamezit možnému šíření vlčího prokletí. Teprve v ten okamžik jsem si uvědomil, že skoro zničený nátepník a čtyři nehluboké rány na ruce možná nejsou to nejhorší. Jak jsem si tak opatrně osahával ránu, uviděl jsem z kopce scházejícího Vina a Baldara. Že by vše dopadlo dobře?

Pak jsem ale byl svědkem něčeho úžasného, vysoký muž s dlouhými mými vlasy, kterého jsem si zařadil jakožto Blažeje, odběhnuvší za nedalekou křovinu se náhle ozval hrozivým bolestivým křikem. Byla to bolest drásající srdce, jako by jeho duši něco rvalo na kusy. Za svůj pobit na Taře jsem již slyšel mnohé umírat, mé uši pocítili jekot z našeho světa vyhnané spektry, smrtelnou agónii hydry… nic z toho se nemohlo rovnat tomuto bolestivému smutku. Za okamžik pak z křoví vyběhl krásný a téměř dokonalý vlk, jehož vytí proletělo krajinou a během minuty už tu zase stál divoký ale podivně vznešený muž. Ten po mě vrhl podivný pohled a já začal čekat to nejhorší. A opravdu, moje štěstěna si opět vzala dovolenou.  Po troše přemlouvání nám bylo z úst tajemného Blažeje řečeno, že jsem nakažen. Obrátil se k našemu hevrenskému příteli a oznámil mu, že by mohl pomoci jakýsi lektvar, který měl ve svých věcech uložených v Trništi, ve Stéblu. Pak se s námi rozloučil, jelikož někam spěchal se svojí ukořistěnou maskou a spoustou prašivých vlkodlaků. V ten okamžik mi to bylo, drahý čtenáři, naprosto, ale naprosto jedno.  Zatímco já jsem spěchal k hostinci poklusem, ostatní měli ještě čas povídat si o našem novém známém (který se jistěže nejmenoval Blažej ale Turgnel a nebyl tak mladý jak se zdál), jeho plánech a osudech. Když začali připravovat, jak vyrabují nyní už opuštěnou věž, neudržel jsem se a poněkud je popohnal do kroku.

V hostinci jsme poněkud hlasitým vyžadováním přemluvili mistra řezbáře k rychlé činnosti a za okamžik již před námi ležel vak plný oblečení, vlčích hlav (no dobrá, jen ve formě vyřezávaného talismanu) a díky Mirtal i lektvarů. Ačkoli Morteros se netvářil nijak jistě, nakonec mi jednu lahvičku podal a já ji bez rozmýšlení vypil. Bylo to odporné a já měl pocit, že se mě zmocňují mdloby.

V noci jsem se několikrát probral. Byl jsem malátný a břicho mě bolelo jak po plavenské kuchyni. U mé postele seděl Vin a staral se o mě. Byla to obrovská úleva. Pokud v někoho, pak ve skřítka jsem věřil skoro stejně jako ve svou bohyni, i když to jistěže byl jiný druh víry.

Ráno mi už bylo dobře. Cítil jsem se v pořádku a podle toho jsem se i choval. Bohužel Vin dobré zprávy neměl. Podle něj ve mně totiž ona „vlčí část“ zůstala, jen se poněkud uklidnila. A jelikož Morteros ještě před svým mnou prospaným odjezdem navrhl jen dvě další možná řešení, bylo na nás se rozhodnout. První možností bylo cestovat na jih a setkat se s nějakým mocným hesenským šamanem. Druhou pak, vypravit se za moudrými divochy žijícími ve stepích na západ od Rilondu, hlavního města Západní Dálavy. Když se nakonec přátelé podívali na mě, nemohl jsem se rozhodnout jinak, než jsem se rozhodl. Pokud se ze mě má stát vlčí bestie, rozhodně se to stane na území mé milované rodné země, třebaže jen v rámci kolonií. Rilonde, těš se!

Navíc, tato možnost měla ještě jednu výhodu. Mohli jsme cestovat skrze Daine, subotamský chrám z něhož vzešel náš přítel Tomik. Navíc jsme se tam mohli dostat před prvním úplňkem, který pro mě byl, řekněme, poněkud indiskrétním.

Bylo rozhodnuto. Já, Baldar a Tomik vyrazíme na jih do Sintaru, kde si najmeme vůz až do Železných Dolů. Cesta do Daine nám tak zabere jen pár dní… Ostatní v čele s Manfredem zůstanou prozatím v Trništi a dokončí průzkum věže, až pak bude hotovo, připojí se k nám v Daine.

Cesta do Sintaru byla divná. Nikdy jsem si neuvědomil, že Tomik a Baldar jsou neustále tak tiší. Možná jsem i ocenil, že nás po několika nekonečných hodinách přepadli hevreni. Nakonec se nám sice díky přítomnosti subotama a kněze poutníka podařilo kočovné válečníky přemluvit, aby nás nechali jít (stálo nás to ale dobrovolný příspěvek tři sta zlatých na pomoc osvobozeneckému boji).

Sintar byl zajímavé město. Větší než Kor ale ne tak jako Albireo. Dobře jsem věděl, že toto místo nepatří ke Svobodným městům ale zachovává svou věrnost Almendoru a králi Riodenovi II.. Naštěstí mi to ale mohlo být úplně jedno a raději jsem se rozhlížel po levné a rychlé dopravě na západ. Nakonec jsme ale našli něco jiného. Frantu, Baldarova přítele a spolukněze, který nám již pomohl dostavník sehnat a dokonce se k nám na cestě přidal.

Druhého dne jsme tedy mohli vyrazit v relativním pohodlí najatého dopravce do Zelanských vrchů. Dlouhý Průsmyk a Železné Doly nás přesně podle slibů vozky uvítali ještě téhož večera a druhý den, tedy v den Jasanu posledního Aldenu měsíce ovocna jsem poprvé v životě vešel do subotamského kláštera.

Zdejší život byl až absurdně idylický. Mniši cvičili, meditovali a starali se o svá hospodářství. Nuda, děs a poklid. Jestli takhle vypadá dokonalý svět, Mirtal uchraň mě se ho dožít. Brzy jsem pochopil proč je Tomik takový, jaký je. Mě se ujala skupina starších mužů, kteří mě neustále pozorovali a připravili mi relativně pohodlný a snesitelný pokoj.

Třetí noc mého pobytu v Daine jsem prošel proměnou. Rád bych ti čtenáři zprostředkoval tento zážitek, bohužel jsem ho ale díky lektvarům mě předloženým skoro celý prospal a vůbec nic si nepamatuji. Jediné co vím jistě, že mě ráno trochu bolelo za krkem a měl jsem chuť na míchaná vajíčka. To mám ale vlastně skoro každé ráno.

Třetího se k nám konečně přidali naši přátelé. Od Miroňe jsem dostal darem část nalezeného pokladu. Podivný na první pohled neběžný tesák, jehož čepel jako by byla prorostlá vlásky podivné substance. Bylo mi oznámeno, že oním neobvyklým kovem je Lintir, jeden z proslavených magických kovů, který se shodou okolností zrovna v této oblasti těží.

Nyní jsme již byli připraveni vyrazit přes hory, za moudrým mistrem Telurianem, rektorem rilondské u niversity, a já se už těšil na to, až opět uslyším krásný danérský dialekt. Skoro jako bych se vracel domů.

Na druhou stranu jsem doufal, že mě doma nebude čekat nějaký známý. Ale kdo z našinců by kvůli hloupým dluženým pár desítkám tisíc riskoval cestu na Taru…

Kapitola V.:

Možná si čtenáři říkáš, co to vlastně ten Vlvič všechno provedl, že musel z hlavního města utéct až tak daleko za hranice? Co on je vlastně zač? Myslím, že něco si o tom již zasloužíš vědět, když ses mým neumělým slohem prokousal až sem. Tady je tedy historie mé maličkosti. A začněme od začátku.

Narodil jsem se roku 821 jako syn potulné šermířky a dobrodružky, jejíž jméno znělo Jovana Podgorič. Nebyla nijak slavná ani nadaná, o to ale krásnější.  Když jí bylo pět a dvacet, rozhodla se vstoupit do služeb starého hraběte Vlka ze Tří Lilií. Nerudný, ale urozený stařec z rodu Ljukanovců, který si díky podnikání v oblasti vinařství mohl dovolit již v mládí koupit jako druhorozený vlastní léno a odštěpit se ve vlastní hraběcí linii, začal na stará kolena senilnět a podezírat ze zrady i ty nejbližší. Vyhnal tedy své dlouholeté věrné vojáky a začal najímat potulné válečníky. To se mu také stalo osudným. Právě nová kapitánka jeho gardy, moje matička, se totiž spojila s jeho jediným synem Vladem, který již nechtěl hledět na to, jak rodu udělená půda pod otcovým dohledem upadá. Během několika měsíců měl syn na své straně všechny rychtáře, poddané, hraběcí družinu a dokonce i marivilského knížete, tedy svého lenního pána. Nedalo se nic dělat, hrabě musel předat vládu dál a poslední dva roky života dožil již pološílený uvnitř Tří Lilií, krásného hradu, který dal rodu jméno.

Ovšem, je nutné říci, že vztah mezi mladým Vladem a Jovanou nebyl jen pracovní. Netrvalo dlouho a Vlad, ženatý ale zatím bezdětný, se začal s půvabnou velitelkou družiny scházet nejen během dne ale i v noci. A za rok jsem se narodil já. Byl jsem oslavován jako právoplatný potomek hraběcího domu a otec měl tolik smyslu pro humor, že mi udělil i moje jméno. Vlvič byla jeho vlastní přezdívka, znamenající ve staré danérštině „Syn Vlka“ a odkazující jak na mého dědečka, tak na jednoho ze zakladatelů rodu, Miško pak v nářečí mých krajanů znamená (jak jinak) myška. Byl to vtip na starou rodinnou tradici, dávat členům domu Ljukanovců jména po zvířatech. Dokonce si dal tolik práce, že mě ustanovil „Levobočkem legitimního práva“. To znamenalo, že jsem měl v případě jeho smrti synovský podíl na movitém majetku a navíc, pokud by zemřel bezdětný, mohl bych požádat knížete o potvrzení erbu a nástupnictví. Stal bych se tak prvním hrabětem Vlvičem.  Tolik štěstí mi ale nepřálo a pět měsíců po mě se narodil Vlad, manželský syn hraběte a jeho ženy, hraběnky Gory. Nadále jsme ale vyrůstali jako bratři. Měl jsem stejný pokoj jako Vlad, stejnou výchovu a dokonce i stejný měsíční příděl. Nebylo ostatně tajemstvím, že Vlad se mnohem více než otci podobal jeho správci a že hrabě trávil sice u manželky každý první den aldenu, ostatních devět ale u mé matky. Tedy až do událostí roku 832. Tehdy v panství začala řádit lupičská a vyděračská banda storabů a barbarů ze severu. Matka, jak jí poroučela služba, vyjela v čele svých mužů do lesů a snažila se bandu vyslídit. Bohužel, banda vyslídila dříve jí a ze zálohy ji i s celou družinou postřílela. Malou útěchou bylo pak, že za dva dny dorazila knížecí setnina a lupiče rozprášila.

Otec se od té doby soustředil na pěstování vína a výchovu nás. Mě, Vlada a dvouletého Ostříže. Všichni jsme museli ovládat kord, jízdu na koni, plavání, běh, historii, heraldiku, poezii. Do jednoho z nás vyrostli kavalíři. Nastal čas, abychom se rozešli. Já měl jít studovat, otec uvolil, že mi zaplatí studia práva v Lunenwigu. Jeho milost Vlad mladší vstoupil jako panoš do řádu Eldebranských rytířů. To nám bylo šestnáct. Také Ostříž později odjel do hlavního města, na královský dvůr, kde se stal nejmladším dvorským šenkem.

Jistě víš čtenáři, že práva jsem nedostudoval. Asi po dvou letech jsem vstoupil do Královské herecké společnosti a začalo to se mnou jít krásně z kopce. Ženy (především cizí), víno (především domácí) a zpěv (většinou falešný). To byl můj nový svět. A karty, hlavně ty karty. Nežil jsem si špatně, otec mi dále platil apanáž (do okamžiku kdy zjistil, že jsem už rok nebyl na přednášce), v divadle jsem začal být docela slavným, ve městě o mně slyšel každý. A štěstěna mi přála i při hře. Trvalo to celé roky, než se karta obrátila. Doslova.

Bylo mi dvacet tři let, když jsem si poprvé vsadil na koňské dostihy a prohrál. Hodně prohrál. Celkem pět set třicet dva zlatých. Byl jsem na mizině. Pučil jsem si tedy od Berka Cestopána, hobitího přítele a ředitele naší společnosti. Poplatil část dluhů a zbytek s vidinou možnosti rychle vrátit půjčené vsadil na kostky. Chyba. Velká chyba. Dluhy se jako zázrakem zase rozrostli. Nějaký čas jsem se tedy vyhýbal divadlu a popíjel v hospodách, kde mi známá tvář a jméno dovolili žít na sekyru. Na nějaký čas. Nezbylo než začít situaci řešit. Otci jsem se psát styděl. Zašel jsem tedy za bratry. Vlad, který mě nikdy neměl v lásce a navíc odjížděl k nějakému zatracenému městu na jihu jménem Derteon, mi půjčil sotva na večeři, Ostříž, milovaný malý Ostřížek, byl štědřejší. Rozhodl jsem se začít od konce seznamu a nejdříve zaplatit účet U Ježatých Arvedanů. Bohůmžel, zrovna tam bylo pár známých hráčů. A bohům žel nadvakrát, brali směnky. Nedalo se nic dělat, po městě jsem už dlužil skoro deset tisíc a doslechl jsem se, že většina dlužníků už si najala vymahače. Prodal jsem tedy dům (který nebyl můj) a rychle… počkat, tohle už vlastně znáš příteli.

A nyní již i víš, proč byly mé pocity, co se týče návratu do danérských držav, vzájemně poněkud protichůdné. Vymahačů jsem se nebál, nenapadl mě žádný, který by se mohl postavit naší skupině, horší to ale mohlo být, pokud jsem byl udán kanceláři Vznešeného sněmu (pod které mé dlužnictví jakožto zločin syna šlechtice spadalo), či pokud se o tom dozvěděl Vlad, který se musel motat někde kolem. Tento čestný vzteklý blázen by mi usekl hlavu dříve, než by Malvin stačil říci „Devět hvězd“.

Z Daine jsme vyrazili směrem na jihozápad k Železné hoře. Nutno říci, že cesta skrze Zelany byla náročná a spletitá. Až později jsem zjistil, že ve skutečnosti jsme byli velcí průzkumníci a jedni z prvních, kteří prošli Zelanské vrchy z východu na západ po celých staletích (tedy kromě pašeráků, subotamů, druidů a různého jiného zvěrstva).

Byli jsme sotva dvě, dvě a půl hodiny od horského kláštera, když jsme znovu spatřili šedé roucho jeho obyvatel. Naneštěstí, tentokrát nebyl jeho ctnostný a statečný obyvatel příliš hovorný, za což mohla nejspíše krvavá skvrna na jeho zádech.

Velice mě překvapilo a potěšilo, že Tomik i ostatní mí druhové ochotně připustili možnost navršit na padlého a statečného mnicha mohylu a pokračovat v našem úkolu. Tedy v mé záchraně. Ach, jakmile souhlasil i Malvin, že má spása je prvořadá a nemáme příliš času, nezbylo mi než rozhodnout. Rozhodnout o tom, že je načase vystopovat a potrestat vraha mladého bojovníka se zlem (neboť podle všeho vskutku nemohl být více než novic jejich řádu). Musel jsem potlačit údiv ve svých očích, když mnozí družiníci dále trvali na mém urychleném postupu do Rilondu, ale nakonec jsme, poté co jsme pohřbili mnicha a Tomik se ujal jeho meče (které mají pro tyto askety podle všeho zvláštní význam), přeci jen sešli z cesty a za stopování malého Vina pokračovali dále směrem na jih.

Trvalo to další dvě hodiny (a jedno Vinovo objímaní kamene), než se před námi zjevil kopec vyčnívající poněkud nad všechny okolní. A na jeho vrchu, jak jinak, trosky neznámé věže či snad malé pevnůstky. Nebyli jsme nijak blízko, když vzduch naplnil křik nelidského tvora. Moudří mezi námi upozornili, že s nemalou pravděpodobností šlo o harpii. Usoudili jsme, že neznámý vrah, jehož  topy námi hledané vedli přímo vzhůru po strmém úbočí, nejspíše svádí boj s tímto odporným monstrem.  My jsme se rozhodli pro poněkud inteligentnější cestu kolem svahu a po pěšině vedoucí vzhůru již mnohem méně příkře.  Lendor, můj věrný čtyřnožec, pochodoval s námi, jelikož Baldar poukázal na to, že zdejší šelmy by z koně uvázaného u stromu měli velikou radost.

Už jsme procházeli rozpadlou branou zajisté opět arvedanské stavby, když z temného vchodu proti nám vyšel hrdina. Jinak nešlo tohoto muže nazvat. Zářivě vyleštěná plátová zbroj, meč i štít lesknoucí se na slunci, světlé vlasy spadající ve vlnách na ramena, postoj, jenž by slušel soše nejednoho boha a ostře řezané rysy urozené krve.

Záhy jsme ale měli poznat, že vzhled není tím určujícím.

Stačilo pár slov a zjistili jsme, že tento Urken Udatný, jak se nám představil, byl muž plný touhy po slávě a neskromnosti. Zdálo se, že je ochoten zdolat jakoukoli překážku a přijmout veškeré výzvy, které mu svět předloží. I pokud by to mělo znamenat zaútočit na dobrého subotama, či kohokoli jiného, jenž by se zdál dostatečným soupeřem. Snad přispěla k tomu i má slova, jimiž jsem naši družinu představil a kterým také nechyběla pýcha, že i my jsme se staly pro něj dobrou možností. Malvin byl z nás ten, který jeho výzvu hodlal přijmout, to jsme však já a Tomik vypustili naše šípy, neboť konečně i já pochopil, že tento tvor nebude obyčejným člověkem a že síla naší družiny je v jednotě, což jsem také pro radost této teatrálnost milující bytosti náležitě oznámil.

Leč, Mirtal našim šípům nepřála a oba se zabodli do štítu podivného válečníka.  Rychle jsem začal opět natahovat tětivu a jen koutkem oka sledoval Urkena, jak jakoby téměř bez námahy odráží Malvinovi jindy tak smrtí údery. Nakonec to byl právě rytíř Devíti hvězd, kdo byl zasažen do nohy a poněkud se zapotácel. To jsem již byl připraven a znovu vypálil. A šíp se zanořil udatnému do krku.  Čepele mečů se pak postarali o ukončení života této bestie, jejímuž účesu neublížil ani mocný plamen rukou Manfredových.

Zatímco tedy Vin léčil našeho Udatného Malvina, my ostatní jsme sešli do podzemí, z kterého předtím vyšel Urken . Shledali jsme, že možná byl opravdu pyšný a šílený, v žádném případě ale nebyl lhářem. Přesně jak během našeho rozhovoru řekl, nezbylo na nás v podzemí ničeho než trochy hub, atonů a jedné mrtvé harpie.

Tomik mezitím zabavil chrániče našeho rozsekaného soupeře, upravil jimi svou garderobu a poté nás ujistil, že tvor, s kterým jsme se právě utkali, v žádném případě nepocházel z tohoto světa a této úrovně bytí. Poněkud rozrušen ze setkání s tak lidsky vypadající myšlenkovou bytostí jsem opět popadl Lendorovu uzdu a začal scházet za ostatními zpátky cestou, která nás dovedla k této podivné události.

Netrvalo ani hodinu a opět jsme se napojili na naši cestu přesně v místě, kde jsme ji opustili. Cesta skrze rozeklané i když nevysoké vrcholky byla náročná. Postupovali jsme pomalu, přestože Baldar nalézal téměř zázračně stezky i tam, kde by je ten nejbystřejší stopař nalezl jen s obtížemi.

Nakonec jsme narazili na drobný pahorek, na kterém stály čtyři mohutné duby. Ideální místo na přenocování. Jelikož už nezbývalo do soumraku mnoho chvil, rozhodli jsme se ho bez rozmýšlení využít. Manfred díky své magické holi rozdělal oheň a my se rozhodli pro jistotu určit hlídky. Ještě než jsme se k tomu dostali, ozval se zvuk obnovující nám velice nepěknou vzpomínku. Manfred ihned svou mocí udusil ohniště a my nad sebou uslyšeli křik Hromových ptáků, našich pronásledovatelů před téměř rokem.  Co za mocnost je může hnát oblohou? O hlídkách nebylo možno dále pochybovat. První připadla na mě. Byl jsem pochodem dosti znaven a tak pro bylo velice těžké neusnout, snad jsem i chvílemi poklimbával, neboť náhle jsem si uvědomil, že noc již musela značně pokročit a já se rozhodl předat stráž Baldarovi, na němž byla řada. Sám jsem poté rychle usnul zahrabán do své deky a pláště. Tu mě probudil rozruch. Baldar stál u ohně a pozoroval okolí. I všichni ostatní byli vzhůru a já čekal, co se stane. Nečekal jsem dlouho, ani jsem se nestačil pořádně porozhlédnout a již na mě mířila kuše. A kolem se už ježilo jejích pět sestřiček. Asi nebyl tak dobrý přenocovat na místě, kde se podle našich informací potulují bandy pašeráků, podloudníků a dalších nekalých živlů.

Vyjednávání, které následovalo, nás zavedlo do slepé uličky. Oni se nám odmítali omluvit a my se nechtěli vzdát svého zlata a zbraní. Už to vypadalo ošklivě, když náhle zablesklo oslnivé světlo a vzápětí nastala téměř naprostá tma. Jen mlhavě jsem před sebou rozeznával obrysy jednoho ze zlých penězoberců.  Nepřemýšlel jsem a s tasenou zbraní proti němu vyrazil.  Během vteřiny jsem již cítil, jak můj kord párá lidské maso. Za mnou již zněly výkřiky a zvuky boje, vytáhl jsem tedy opět kord ze supícího pašeráka a rozhlédl se kolem. Kus ode mě se pozadu od našeho tábořiště plazil nějaký muž. Poznal jsem, že to byl ten, který mi mířil kuší do obličeje. Tasil jsem i svou dlouhou lintirovou dýku a pomalu se k němu začal přibližovat.  V tom mě cosi sevřelo hlavu a já bolestí zavrávoral. Zdálo se, jako by moji lebku drtil obrovský pařát. Jen stěží jsem se udržel na nohou. Nakonec bolest povolila a já zmaten pokračoval ve své pomstě vůči zbabělému lupiči.

Náhle ale bolest zaútočila ještě větší silou a já se propadl do černočerné tmy.

Nevím, jak trvalo dlouho, než do tmy opět pronikly zvuky okolí a já otevřel oči. Nade mnou se skláněl Malvin a s ustaraným pohledem mi pomáhal na nohy. Pohled na okolí se zdál být pochmurným, nikdo z mých přátel ale nezemřel. Kolem leželo několik těl, všechna patřila ale druhé straně konfliktu. Tomik ležel opřen o strom a Vin se staral o jeho podle všeho vážné zranění. Také Manfred byl zraněný a já se od přátel dozvěděl, že někteří z nepřátel unikli, včetně černokněžníka drtícího lebky na dálku.

Jakmile byli všichni vyléčeni z nejhoršího, nezbylo nám než pokračovat nocí k Železné hoře, kde měla být podle všeho vojenská posádka a snad i nějaký léčitel. Čekal nás tedy po dlouhé době noční přesun lesem. A po pro mě téměř nekonečné době jsme před sebou opravdu uviděli ve stínu jedné z vyšších hor nevelkou pevnost, k jejíž bráně jsme zamířili.

Uvnitř nás uvítala posádka a poté co se místní ujistili, že nejsme nepřátelé tak jsme byli vřele přijati.  Ujali se nás medici a nařízen nám odpočinek. Jelikož už pomalu začalo svítat, nebylo proč se hádat. Po probuzení jsem se věnoval rozhovoru s místním velitelem Daromírem. Zjistil jsem, že posádka sem byla vyslána samotným markýzem Eralisem, danérským následníkem trůnu. Mají zde bojovat s pašeráky a především hledat co nejkratší cestu skrze Zelany. Poslal jsem ho tedy za Baldarem, aby mu vysvětlil cestu, po které jsme přišli my. Předtím jsem se ale od Daromíra dozvěděl mnoho o místních poměrech. Nejen o sporech prince Eralise a Dedara Strbice, zástupce urozeného sněmu na Taře (o kterých se ostatně doneslo až do Lunenwigu), ale i o smrti správce majáku v nedaleké vsi. Tu prý přijel vyšetřovat samotný Runigen, patriarcha církve Učence. Ač pln společenského vyžití jsem večer opět sesedl s místními muži a předvedl jim několik monologů a písní z osvědčených kusů herecké klasiky.

Nemohl jsem si také nevšimnout, že i Malvin zde nalezl společnost. Zahlédl jsem ho hovořit s jedním mladíkem z posádky jménem Derek. Až později jsem zjistil, že je to bratr našeho rytíře. Nebyli jsme totiž daleko od jeho rodné vesnice.

Druhý den ráno jsme se rozloučili, popřáli vojákům hodně štěstí v jejich poslání a pokračovali skrze hory a najednou padlé mlhy až do první skutečné vesnice zvané Majáková.  Právě zde jsem pocítil, že se vracím k městu sice malému, ale přesto královskému. Už jsem se nemohl dočkat. Navrhl jsem proto Manfredovi, zda si nechce pronajmout koně a vyrazit se mnou plným tryskem do Ďolíku, slavné Rilondské čtvrti plné zábavy a neřestí. Manfred mě nezklamal. Ostatní měli jiné plány. Baldar chtěl zůstat zde a vysvětit nedalekou křižovatku, Tomik byl požádán o pomoc s nějakými duchy a Vin se rozhodl pobýt tu s nimi. Jen Malvin nás kus cesty doprovodil, neboť jsme měli společnou cestu skrze jeho rodnou ves. Koně jsme nakonec sehnali až v další vsi a zde se také s Malvinem rozloučili. Pak jsme již hnali Lendora a Manfrédovu nepříliš pohlednou kobylku s větrem o závod.

Do města jsme dorazili nedlouho po setmění. Koně jsme nechali v hostinci Stará formanka ve Starém Rilondu a plni nadšení vyrazili k zavřené bráně chránící břeh, na kterém stála většina města. Stačila trocha zlata a brána se otevřela i v této temné době.

Ve městě jsme se zorientovali rychle, především díky veselé povaze místních studentů. A tak se před námi již rozevřela čtvrť pomalu klesající k řece a proto nesoucí vznešený a slavný název Ďolík. Světel bylo kolem plno a hlasy zvaly do nejedněch krásných dveří. Já však s čuchem bohéma a znalce zamířil ke krásné budově plné radostného křiku a dobré hudby. Už u dveří jsem se zaradoval, jelikož jsem spatřil, že se jedná o moc dobrý podnik. Zaplatil tedy za vstup nás obou a s úsměvem a zlatem v rukou vešel dovnitř. A stále jsem nelitoval.

Nebudu podrobně popisovat, co jsem v podniku U Kočiček zažil, takové spisy nechám jiným autorům. Já se omezím na to, že jsem se veselil jako už dlouho ne a že Manfred byl dobrým souputníkem. Víno, zpěv a ženy… ach ty krásné ženy.

Až po svítání jsme se pomalou a malátnou chůzí vydali opět k Formance a myslím, že oba jsme byli spokojeni. Rozešli jsme se do svých pokojů (po dlouhé době jsme měli každý místnost jen pro sebe) a ulehli ke krásnému spánku.

Tedy vlastně ne.

Jen co jsem si lehl a zavřel oči, vymrštil jsem se náhle střízlivý na nohy a běžel ke dveřím druhé ložnice. Na mé bušení nakonec přeci jen Miroň odpověděl a dveře otevřel. Poté co jsem mu vylíčil svou obavu, zbledl a jeho dosud jistá gesta poněkud zpomalila.

Stejně jako mě mu totiž došla jedna věc. Ona strašlivá nemoc, kterou jsem si nijak neuvědomoval a která mě včera nijak netrápila, se přeci přenáší slinami a krví…

Rychle, jako o život jsme se oblékli a vyrazili ven z hostince. A jako by to nestačilo, přímo přede dveřmi jsem uviděl přísně se tvářícího Tomika a blaženého Vina, který mi ihned začal zase něco vyprávět. Jen velice zběžně jsme je informovali o situaci a dál spěchali ke Kočičkám.  Zde již bylo (jak jinak) zavřeno ale po dohadování s místním mužíkem pro všechno a jednoho dobře mířeného kamene do okna se nám podařilo vzbudit váženého pana vedoucího a majitele. Když jsme mu sdělili své obavy o zdraví jedné jeho dívky (jejíž jméno jsem zjistil před okamžikem. Byla to Beatrice. Krásné jméno, krásná žena, špatná doba…), jen se na nás zděšeně podíval, zavolal svého nohsleda jménem Igor a už nás vedl do řemeslnické čtvrti. Tam jsme se skutečně dovolali oné zrzavé dívky, která mi dělala během noci společnost. Stálo to trochu vysvětlování a spoustu peněz, ale nakonec jsme mohli i s ní zamířit k Estelinkám, léčitelkám schopnějším než které jiné. Jen jedna věc mě mrzí více než ztráta zlata. Zákaz vstupu ke Kočičkám. Doživotní.

Následující shrnu rychle: Jistěže nám Estelinky nemohly pomoci, a to přestože, že jsme přišli do kontaktu s jejich samotnou představenou Essiwen. Tato úctyhodná a nádherná dáma způsobila, že jsem se cítil úplně stejně, jako když jsem v pěti letech stál před otcem a měl mu vysvětlit, kam zmizela naše hradní kočka. Zjistili jsme jediné, Beatrice je nakažená. Nakonec bylo rozhodnuto, že já a naše nová lehká společnost zůstaneme přes noc ve špitále pod správou kněžek Panny a ostatní zatím obejdou kontakty, které nám měli pomoci v dalším pátrání po léku a které nám dal Tomikův moudrý mistr.

Celé odpoledne a noc jsem tedy strávil pod dohledem ctnostných a neposkvrněných opatrovnic. Nezažil jsem do té doby horší čas, to věř mi drahý čtenáři.

Bylo pro mě vysvobození, když jsem ráno zjistil, že Beatrice nemohla zatím nikoho dalšího nakazit a že přátelé (doplnění mezitím o Malvina, který se na mě netvářil zrovna nejlépe) získali od Runigena, už zmiňovaného patriarchy Siomenovy ćírkve, doporučující dopis pro pana Aurigena, správce Nového Solnohradu, který nám měl pomoci v pátrání po šamanech v Jantarových stepích, kteří snad budou znát léčbu na mé (tedy vlastně „naše“) strádání.

Nezbylo tedy než se nalodit na Bílou Pannu, obchodní loď jedoucí naším směrem, na kterou jsme byli přijati jako ochranná stráž. Pod dohledem nevrlého kapitána a poněkud přístupnějšího prvního důstojníka Myšilova jsme tedy 8. větrnce vyrazili po moři na sever…

Kapitola VI.:

Nevím už pokolikáté, ale opět s radostí musím oznámit, že cesta, byť nyní po moři, probíhala v rámci možností dobře. Dokonce jsem měl tu velikou čest setkat se s jistou půvabnou hraběnkou jménem Grozeta, neteří solnohradského hraběte Proška. A ač jí byla moje společnost příjemná, nedalo se totéž říci o jejím strážci Krešpovovi. Ten my během jednoho večera v temném koutě lodního podpalubí pomocí pěstí vysvětlil, že pan hrabě nestojí o to, aby se nějaký povaleč a vagabund stýkal s jeho mladičkou příbuznou. To mě ale neznal příteli, buď si jist, že jsem ve schůzkách nepolevil. Jen jsem si dával pozor, abych byl neustále v přítomnosti hraběnky, svých svalnatějších přátel nebo někoho z posádky, kterou jsem si během dlouhých dnů plavby přiblížil drobnou improvizací se zpěvy na téma „Plavba Thaliona sjednotitele a jeho věrných námořníků“.

Jedna věc ale přeci jen naši poklidnou cestu narušila. Asi třetí den plavby jsme narazili na trosky lodi a po okamžiku pátrání se nám podařilo zachránit i několik přeživších členů posádky, v kterých námořníci poznali posádku Skřeta, lodi jezdící po stejné trase jako Bílá pěna. Bohužel, nás se jeden z trosečníků chytl a neustále se motal v našem okolí. Byla to drobná kočka onoho krátkosrstého plavenského druhu, kterou z moře zachránil Vin.

Zbytek cesty už byl klidný a my dokonce on jediného použitelného námořníka ze Skřeta zjistili, že na loď zaútočil drak, který zmizel stejně náhle, jako se objevil.  Nehodlali jsme jeho blouznění nijak znevažovat, přesto jsme ho již déle neobtěžovali.

Nakonec jsme dorazili do Nového Solnohradu a já se rozloučil s půvabnou hraběnkou, která mi ještě stačila říci, že se občas nalézá v hostinci U Mořské pěny. Její strážce opět více jak okatě naznačil, jaký je jeho názor na mou případnou přítomnost v tomto podniku.  Bohužel, toto zachytili i mí společníci a rozhodli se sabotovat mé další snahy o navštívení tohoto jistě půvabného podniku.

Nakonec jsme se tedy usídlili v hlučném a podprůměrném hostinci jménem Slánka.

Nejen, že zdejší gazelí guláš nesahal tomu koňskému ze Staré Štoly ani po paty, navíc se zde nacházela parta zakrslých vousatých válečníků, jejichž řev rušil všechny hosty v okolí.  Jak už bylo našim zvykem, vypověděli jsme od hostinského co nejvíce důležitého. Už v Rilondu jsme se doslechli o monstru ohrožujícím zdejší obyvatele a nyní jsme již dokonce věděli, že se jedná o Wywernu. Hrozivé monstrum schopné porazit i draka. S velikou úlevou jsem zjistil, že ani naše družina není tak hloupá, aby se proti ní vydala. Na rozdíl od přítomných trpaslíků. Bohužel jsme také zjistili, že vznešený pan Aurigen není přítomný ve městě, z důvodů trestné výpravy proti pirátům. Měly jsme tedy možnost předat naše doporučení a dopis dvou lidem, správci Aurigenova domu či samotnému Eralisovi, markraběti západní dálavy a Aurigenovu příteli. Moudře jsme se rozhodli navštívit raději správce, jelikož k dědici Danérského trůnu bychom nemuseli být vpuštěni bez problému.

Druhého rána tedy čekala nás cesta do paláce uvnitř místní pevnosti. Pečeť patriarchy nám otevřela dveře a brzy jsme stanuly před mužem zjevu hodného spíše válečníka nežli úředníka. Tento starý námořník a kapitán nám doporučil prozatím si dopis ponechat, neboť je li soukromého charakteru, nemá on právo přelomit pečeť. Nemohl nám tedy pomoci jinak, než že nás také ujistil o moudrosti šamanů ve stepích a o moudrosti našeho rozhodnutí se za nimi vypravit v případě jakéhokoli zdravotního problému, na který není znám běžný lék. Od jednoho z jeho kancelistů jsme se pak již snadno dozvěděli, že pokud hledáme někoho, kdo cestuje do stepi, neprohloupíme, když se podíváme na tržiště a po obchodnících v okolí. Nebylo pak již těžké docíliti jména, které jsme hledali. Byl to Matěj Dražko, velkoobchodník a navíc, k mé nemalé radosti, majitel hostince U Bílé pěny.

 

Kapitola VII.:

Byl jsem natěšen jako malé dítko, když jsem po několika dnech plavby opět spatřil pevnou zem a město Rilond. V ulicích se veselili lidé a ze všech koutů jsem slyšel hudbu či zpěv. Svátek mé milované v tom nejúpadkovějším městě na severní Taře.  Byl sedmý den měsíce deštna a Alden umění tedy vrcholil. Byl jsem zděšen, když moji společníci hned jako první věc hodlali vyrazit za Telurianem a poté do kláštera Estel a oznámit všem, že jsem už skoro zdravý. Naštěstí, Manfred opět ukázal proč je mým oblíbencem a navrhl, že nejdříve bychom měli vyzvednout Lendora a Fuerta, naše koně opatrované hostinským Tabaltem ve Staré formance. Opět jsme se tedy rozdělili. Naše silná trojka, Já, Manfred a Malvin jsme šli do Starého Rilondu a tedy přímo do hostince, Vin, Tomik a Baldar pak za vznešeným rektorem univerzity. Sejít jsme se měli později před chrámem Panny.

Už tedy zbývalo jen se rozloučit s Beatrice. A jelikož jsem jí přeci jen způsobil nemálo starostí, rozhodl jsem se jí náležitě odměnit. Z tajné schránky na svém opasku jsem vytáhl jeden hexaton a předal ho jakožto výplatu za měsíční službu u Pana Vlviče. S uspokojením jsem shledal, že takové odškodnění nečekala. Pak jsme všichni hleděli na její záda mizející v ruchu slavící ulice. No, upřímně, přinejmenším já jí na záda rozhodně nekoukal.

Stará formanka nebyla sice nijak narvaná, hlavní veselí probíhalo jinde, a naše věrné čtyřnožce jsme nalezli v pořádku, hostinský nám ale řekl, zatímco jsme si dávali oběd, že všechny pokoje jsou bohužel zamluvené a že asi ani jinde ve městě pokoj neseženeme. Napadlo mě zeptat se na přespání Beatrice, nyní nás ale už čekala cesta do centra a k našim zodpovědnějším druhům.

Když jsme je spatřili, zrovna vycházeli ze špitálu a já si s úlevou uvědomil, že alespoň prozatím žádnou služebnici Panny vidět nemusím. Neměl jsem náladu na jejich milé, chápavé a starostlivé pohledy.

Poté, co jsme vyslechli informace o domluvené schůzce s Telurianem, vyrazili jsme k domu, kde jsme před nedávnem vyzvedli naši hubatou a nevychovanou dočasnou společnici. Bohužel, po trošce optávání a drobné finanční donaci jsme od dívky jí povahově dosti podobné zjistili, že Beatrice si sbalila své věci a vyrazila hledat své štěstí někam do města. Konkrétně do Mučanské vinárny ve Starém Rilondu. Opět jsme se tedy vydali přes celé město do míst, odkud jsme před okamžikem vyrazili.

Mučanská vinárna byl noblesní a veselý podnik a Beatrice se alespoň z dálky zdála být díky novým šatům noblesní dámou. Stačilo ale jen několik vět a poznal jsem, že je to stále tatáž malá potvůrka, kterou jsme dopoledne vypustili s nebezpečným množstvím peněz do města. Její nabídka noclehu (který zde sama hledala způsobem pro nás nevhodným) se skládala z možnosti přespat pod mostem, nebo využít jakési její nedůvěryhodné známosti. Naštěstí Vina napadlo, že máme známé i na jiných místech a tak jsme se mohly s Beatrice opět, k její nemalé radosti, rozejít.

Jedna věc, kterou nám řekla, nás ale přeci jenom zasáhla. Uvědomili jsme si, že na setkání s Telurianem bychom se možná mohli poněkud připravit po stránce hygienické. Všichni jsme se tedy shodli na návštěvě lázní… tedy všichni až na Baldara, Tomika a Vina. Tihle tři prostě do města jen tak nezapadnou. Místo toho se naši asketové a hmyzožravci rozhodli předpřipravit mistra Teluriana a popřípadě naši schůzku o něco odložit, možná i na zítřek.

zrovna jsme se dohadovali o důležitosti osobní čistoty tělesné, upozornil nás Baldar na jednu postavičku jdoucí proti nám po zdejším kamenném mostě. Byla to nezaměnitelná silueta věkem ohnutého staříka opírající ho se o dlouhou hůl. Kleven. Náš starý dobrý druid Kleven z Lesa Černých bříz. Ten bohužel neměl náladu si s námi popovídat a místo toho se tvářil, jako by nás vůbec neviděl a rychle pospíchal do ulic za našimi zády. Ještě okamžik jsme uvažovali o tom, vydat se tohoto starce (s nímž jsme měli nevyřízené účty) stíhat v místech, kde je jeho moc značně omezená, nakonec jsme to ale nechali být.

Místo toho jsme si v jednom z obchodů pořídili nové košile a konečně zamířili k našemu cíli. Slavným Rilondkým lázním. Tam strávili jsme několik chvil v rozjímání a pečlivé očistě, takže když jsme vyšli ven, vypadali jsme opět jako lidé. A s nadhledem jsme mohli hledět na zaprášené a ušmudlané přátele, kteří se k nám před lázněmi opět přidali s tím, že s mistrem a rektorem v jedné osobě máme domluveno setkání v podniku kvalit nesporných a pověsti vynikající, kde scházejí se učenci a studenti místní.

Podle dohody jsme se tedy vydali na univerzitní náměstí, kde nával oslav dosti upadal. Ještě jsme stačili rozehnat nějaké zbabělce dovolující si na jednoho z národa pouštních elfů a během několika minut jsme již sedali ke stolu společně s moudrým Telurianem. Ten s radostí vyslechl informace o průběhu léčení. Když jsme ho ale zpravili o výhružném dopise nám zaslaném a o našem mrtvém průvodci, jen řekl, že neměly bychom se raději více zaplétat do této věci, jejíž kořeny mohou sahat hluboko do těch nejtemnějších míst.

Jen tak mezi řečí jsme se zmínili i o přítomnosti Klevena ve městě. Nevím, zda byl více zaražený mistr, nebo mi z jeho nevědomosti. Rychle nám bylo doporučeno, abychom se vypravili do chrámu učence a oznámili tuto informaci Runigenovi. Učinili jsme tedy podle moudré rady.

Do chrámu byl tak narychlo vpuštěn jen jeden z nás, automaticky jsme pověřili Vina. Ten nám po svém návratu zpoza těžkých chrámových dveří oznámil, že celá věc se nějak vztahuje k našemu dřívějšímu poslání na východě a ke Kameni života.

Nedalo se nic dělat, vše kolem nás se zase začalo propojovat.

Já jsem se ale odmítal dále trápit hloupostmi a konečně jsem začal s tím, proč jsem se vlastně do Rilondu těšil. Začal jsem slavit!

Ráno jsem se probudil v značně oprýskané budově a všude ve vlasech i v oblečení jsem měl seno. Až po několika okamžicích jsem si uvědomil, že jsem v chátrajícím konventu řádu Eldebranských rytířů a valkýr, kteří nám nakonec jako jediní ve městě poskytli azyl.  A ještě později jsem si uvědomil, jaké mám štěstí, že se zde zrovna nenacházel můj bratr Vlad.

Taktéž až ráno jsem zjistil, že máme opět domluvenou schůzku s Runigenem. Vydali jsme se tedy za mužem, kterého značná část kontinentu považuje za jednoho z nejmoudřejších. Poněkud mě těšilo, že s velkou částí jeho konkurentů na toto označení jsme se již také setkali.

Runigen nás přijal a nebyl sám. S ním v místnosti byl bílý čaroděj, kterého Manfred znal z Albirea a jehož jméno bylo Wilkan a dále dva temní elfové z pouště. Jeden z nich nesl jméno M’wa Nego a Vin s Tomikem se s ním setkali již po našem připlutí do města.

Rozhovor byl dlouhý a já jen se zoufalstvím viděl, jak jsme čím dál hlouběji zaplétáni do sítí Alwarinova a Runigenova tajného spolku. Pokud můžu ze zmatených a přes svou závažnost pro mě nezáživných slov soudit, stali jsme se náhle důležitou součástí plánů na přepravu prázdné skříňky. Tato skříňka měla zmást Klevena, pátrajícího po jakési podivné věci spojené s Kamenem života a převážené během naší krycí akce jinou cestou k velkému čaroději do města bílého mramoru.

Loď, která nás měla odvést do Dunrileanu vyrážela až další den ráno a my tedy měli celý den na přípravy. Doplnili jsme zásoby, shlédli nějaká divadelní představení a pár pouličních koncertů, trochu se zapovídali s Galdanem, správcem eldebranského konventu i jeho podřízenými a spolubratry.

Nakonec jsme ulehli, neboť ráno jsme měli doprovodit se zbytkem strážců náš „poklad“, který přiveze karavana z pouště, až na loď a co nejdříve vyplout.

Za svítání jsme si tedy s Manfredem vyzvedli koně a společně s ostatními vyrazili k umělému jezeru, kde již čekal M’wa Nego, Wilkan a dva další Bílí čarodějové, Greg a Rudolf, Manfredovy starší kolegové v nekončícím studiu.

Netrvalo dlouho a Vin nás jako vždy překvapil, když náhle bez nejmenšího zaváhání oznámil, že vůz se již i s doprovodem blíží. Vše se zdálo být v pořádku, než náhle M‘wa vyběhl a křikem nám řekl, že kolona byla přepadena.

Popohnal jsem Lendora do klusu a přesto se jen tak tak držel rychlonohému elfovi v patách. Za okamžik jsem již opravdu uviděl vůz a jeho ochranu. V čele jela žena dlouhých vlasů a křičela, abychom zdrželi útočníky, snažící se uchvátit vůz ze západu. Nečekal jsem na nic a vyrazil proti skupince trpaslíků, kteří už byli od vozu jen pár metrů. Jednoho se mi podařilo zdržet a znejistit a tak měli obránci běžící po stranách vozu více času na odražení těch zbylých. Boj to byl strašný. Vzduchem létal oheň a energie, obránci i útočníci padali jeden po druhém. Než se mi podařilo otočit koně, uviděl jsem nedaleko od sebe střelce a tryskem mu vyrazil vstříc. Bohužel, střelec tam nebyl sám. Jeden z mužů stojících mu po boku musel být mág, jelikož energie, která se prohnala kolem mých nohou byla strašlivá. Nebohý Lendor přišel o dvě nohy a já saltem letěl k zemi. Naštěstí, mé jisté nohy mě opět nezklamali a já předvedl dopad, který se mi ani na jevišti jen tak nepovedl. Tasená zbraň už opět mířila na nepřítele, tentokrát z rodu elfů, když se náhle tomu obvila v rukou vrhací dýka.

Z dalšího si pamatuji jen strašlivou bolest na prsou a pak již usměvavou Vinovu tvář.

V boji jsme nakonec zvítězili, ač za cenu života téměř všech obránců vozu a především věrného a statečného Lendora. Já byl příliš sláb a ani ostatní nebyli nijak zvlášť v kondici ale nakonec jsme se připojili k o něco dál čekajícímu vozu a velitelce akce jménem Lemeth. Tato eldebranská valkýra plná touhy po splnění úkolu nehodlala na nic čekat a tak jsme již za necelou půlhodinu stáli na palubě lodi a vyráželi vstříc širému oceánu.

Lemeth měla truhličku o jejíž důležitosti byla skálopevně přesvědčena stále u sebe a zdálo se, že na své poslání byla patřičně hrdá. My ostatní jsme zatím mohli přemýšlet, kdo asi napadl vůz. Kdo měl tolik prostředků, aby si najal nejméně dva čaroděje, trpasličí válečníky a elfí šermíře.

Během třetího dne plavby jsme byli konečně vyrušeni z neustálého fádního mořského houpání. Za naší lodí se objevila tři plavidla a my se zděšením spatřili na jejich stěžních prapory Mořského císařství. Všem nám bylo známo mnoho o plavenských pirátech, připravovali jsme se tedy na boj. Manfred se ještě pokusil zastrašit korzáry pomocí svého Flamba, zvětšeného na okamžik pomocí Vinových schopností do neuvěřitelné velikosti.

Bohužel to nebylo nic platné a z nebes se na nás snesl hlas, varující nás před bojem a ujišťující, že nikomu se nemusí nic stát. Podobné dobré rady jsme ostatně slyšeli již dříve a ani v tuto dobu jsme na ně nehodlali začít brát zřetel.

Má první námořní bitva byla na spadnutí, když tu se náhle začal uprostřed lodi zjevovat podivný ovál světla. I z něj zazněl hlas a my si po okamžiku uvědomili, že patří Alwarinovi. Nepřemýšleli jsme a dle jeho rad proběhli podivným portálem. A náhle jsme stály na zahradě Univerzity magie a spatřili mnoho tváří, z nichž já rozeznal pouze mistra Blatena, našeho starého známého a Alwarinova sekretáře.  Za okamžik se připojila i Lemeth a ostatní z doprovodu a nakonec i sám bílí mistr, který naprosto vyčerpán padl na zelený trávník…

Vše pak bylo velice hektické a jediné co zaujalo můj sluch byla informace, že bude vhodné, abychom zůstali prozatím uvnitř univerzitních zdí.

Druhý den nás  Alwarin opět plný sil přijal a my se jen stačili ve dveřích minout s velice rozhněvanou valkýrou, které nejspíše konečně zjistila, pro co zemřeli její druhové. Pro prázdnou skříň.

Prastarý čaroděj nás ujistil o prozatím dobře probíhajícím průběhu plánu, ujistil se o našem zdraví a posléze nás vyprovodil ze zasedací místnosti.

Já nadšen, že jsem opět v městě, na které jsem si po tom roce (do Albirea jsme se přenesli 16. zelence. Přesně rok po mém připlutí k břehům tary) už zvykl a které již patřilo k mému životu. Později si pro nás Alwarin nechal znovu poslat a vysvětlil nám mnoho o tom, co se tak velice týkalo našich osudů…

…však čtenáři, to si prozatím nechám pro sebe.

 

 

 

Kapitola VIII.:

„Pařez. To je obyčejnej Pařez!“

Monolog 1.  dobrodruha ze hry Putování za smrtí

 

Perný to byl čas a tuze zajímavé měsíce poté, co jsem se rozešel se svými přáteli.  Podařilo se mi uvést tři nové hry inspirované našimi cestami, jakoby mimochodem založit rytířský řád a čistě nezaujatě se stávat ve Městě bílého mramoru docela známou postavičkou.

Tedy, pokud jde o ten řád, původně se jednalo jen o opilecký vtípek, který se podivnou shodou okolností začal příliš přesně naplňovat. Ani jsem se nenadál a najednou po městě chodila skoro dvacítka herců, studentů a opilců v bílých pláštích s oranžovým lemem a oháněla se názvem Řádu kavalírů a dam nejvznešenějšího umění Mirtal… a pod vedením Jerzyho Tziewskyho, žáka erinského Goraze a námi najatého mistra šermířského, se začali stávat stále nebezpečnějšími svým soupeřům.  A jistým uspokojením mi bylo i to, že všichni se postavili na moji stranu, co se týče nevyhlášené války s Bardskou akademií, ačkoli nejméně polovina z nich na ní vlastně stále studovala a jeden dokonce vyučoval hru na loutnu. Prvního klidna pak proběhla v kapli Mirtal veliká pobožnost, při které byla nemalá část (konkrétně sedm nejzapálenějších, či chcete li sedm s největším smyslem pro humor) prohlášena a vysvěcena na první laiky Mirtal za celá staletí.

O dvacet dní později, zatímco jsem zrovna vedl výroční ( jako téměř každý večer) zasedání řádu v nyní již Mistrovském hostinci U Zlatého slona na počest právě začínajících trhů, které město zaplnili jako nikdy dříve, přisedl ke mně a mým drahým mladým kavalírům (a ještě o tolik milejším dámám) Manfred.

Zatímco jsme všichni v poklidu obědvali, zmínil se konečně Miroň proč přišel. A přesně ve svém stylu. Podle všeho ho čekala nějaká čáryfucká zkouška dospělosti, která, jak jinak, byla plná nebezpečí a jisté smrti. Šlo o to, proniknout do Červeného lesa, výsostného území zákeřných a nedůvěřivých elfů, nalézt hrobky strašlivého a bohy zapuzeného národa Korulů, zlomit mocné kouzlo na nich ležící a zevnitř vynést nejspíše obrovskou desku pokrytou neznámým písmem a sloužící neznámého účelu. Na první poslech naprostá brnkačka. Nechápal jsem, proč si tam Manfred s Vinem nevyjedou po svačině a nezařídí si to sami.

Mým úkolem bylo doprovodit přátele na Bardskou akademii a pomoci jim od tamních tajnůstkářských fidlalů vyzjistit, která hrdinská smečka to tam před lety zapečetila. Ujistil jsem Manfreda jak s bardy výborně vycházím a jakmile jsme dojedli, doprovodil jsem ho do univerzity magie, kde zatím Vin studoval pohřební tradice Korulů, nebo něco takového.

Po cestě jsme nabrali Baldara, který společně s ostatními knězi nejušmudlanějšího z bohů světil další most (jak na Taře říkají těm prťavým lávkám stavěným přes řeky) a pak již hurá rovnou do sídla Alwarinových studentíčků.

Vin nám sdělil, že není dobrý nápad na něco v takových temných hrobkách sahat, ač by se to zdálo být nejcennějším pokladem. Spolkl jsem tehdy svou poznámku, proč tedy hodláme sahat na onu desku, a to především proto, že naše řady mezitím doplnil Tomik, jehož přísného pohledu jsem se na rozdíl od Baldarova pomalu začínal bát.

Ostatně právě Baldarova rada ohledně možného průvodce donutila Mironě kontaktovat jedno z univerzitu studujících špicušek jménem Bla Kunda nebo tak nějak (a nechci se nijak dotknout mých případných drahých a velevážených elfích čtenářů). Ten bohužel nebyl z Červeného lesa ale z Elfích kopců, takže nám mohl jen navrhnout poptat se po průvodci v Brigově studánce.

Už téměř kompletní (Malvin byl v Západní dálavě na návštěvě u rodiny) jsme poté navštívili Bardskou Akademii. Bohynižel, děkanku ani žádného ze svých sympatizantů jsem nezastihl a tak jsem se musel bavit s jedním z proděkanů, který měl zrovna v přízemí výstavu nepříliš podařených pláten. Nikdy nepochopím, proč se někteří bardi snaží fušovat do ostatního umění, když ani hudba jim příliš nejde.

A jako by nebylo smůly dost, proděkanem a rádoby malířem byl Vincento Albirejský, zdejší rodák a (ač to přiznávám nerad) obstojný hráč na loutnu a vypravěč, jehož pravé jméno jest Vincent Káliš. Tento arogantní a ješitný bard byl bohužel svědkem, když jsem teatrálně odmítal učit na této instituci a od té doby mě z neznámého důvodu neměl příliš v lásce. A náš krátký rozhovor mi u něj na oblibě jistě nepřidal. Nakonec naši vzájemnou výměnu urážek přerušil hromovým hlasem Manfred. Všichni okolo stojící na něj s překvapením pohlédli a já nejspíše nejpřekvapeněji. Manfred, jednoduchý, nerozhodný a snadno ovlivnitelný Manfred se poprvé projevil jako opravdový velitel a čaroděj!

Nakonec vše dopadlo tak, že zbytek družiny se odsunul s Kálišem do vedlejšího salonu a já prozatím pokračoval v kritickém zkoumání malby, přičemž jsem velice hlasitě upozorňoval ostatní návštěvníky na nejistou ruku „neznámého“ umělce. A pak to přišlo. V uchu mi zazněl hlásek pokušitel. Hlásek, který mě doprovázel už několik dnů. Nejdříve jsem myslel, že jsem se jenom zbláznil, až později mi někteří kněží vysvětlili, že hlasy, melodie, obrazy a vidiny nezpůsobuje alkohol ani jiná droga ale Džinxi, podivná bytost, kterou naše milovaná bohyně sesílá na pomoc svým věrným služebníkům. Byl jsem tehdy potěšen, že na mě Mirtal takto vlídně shlédla, to jsem ale netušil co je to malé zlomyslné, protivné, nevěrné a ke špatnostem navádějící světýlko zač. Nebylo divu, že brzy si ode mě vysloužila jméno Beatrice a poté i přezdívku „Zatracená, k šílenství mě dohánějící Bee“.

Tentokrát mě ale její návrh nadchnul.

Nevím, jak je to možné, ale když jsem asi o minutu soustředěně zkoumal jednu relativně podařenou krajinku zobrazující Les Černých bříz, na druhém konci vstupní haly vzplál sám od sebe obraz Abirejského přístavu. Návštěvníci se s křikem a ve zmatku hrnuly ke dveřím, přestože ze salonku vyběhnuvší Vin je halasně upozorňoval, že jde jen o iluzi. Koutkem oka jsem uviděl, jak Vincent na poslední chvilku zaráží zřízence s vědrem, který hodlal oheň uhasit. V tom náhle oheň zmizel a obraz vysel dále na svém místě naprosto nepoškozen. Jak podivuhodné věci dějí se v Albirteu…

Mí společníci mě později obvinili, že mám s celou věcí něco společného a že dobře viděli, jak se usmívám, když jsem při odchodu prohlásil, že Vincentovo dílo je vskutku chytlavé. To je ale jistěže hloupost. Já byl přece na druhém konci místnosti.

Tito nedůvěřivci mi ale také oznámili, že večer se budou muset na akademii vrátit, jelikož Káliš jim přislíbil vyhledání oněch hledaných jmen dobrodruhů v archivu. Rozešli jsme se tedy každý po svém. Já například obešel několik přátel z Řádu a navrhl jim, zda se večer nechtějí zajít podívat na výstavu nadaného amatéra z řad bardů. Všichni souhlasili a přislíbili, že připozvou nějaké přátele. Amatéři se přeci musí podporovat.

Večer jsme se tedy sešli před Bardskou akademií všichni. Manfred, Vin, Baldar, Tomik, já a asi sedmdesát mých přátel. Zvláštní, že víc jak polovinu z nich jsem nikdy neviděl. Vnitřní kruh řádu byl ale kompletní. Ruman Kutalský, Husojed (i když ten dost nervosní), mladý Michajlovič (stejnojmenný syn Janka), Rečka Sedlová a Deriea er Sinwar (jediné dámy v řádu, malířky a naše nejnadanější šermířky žijící spolu nedaleko Slona a užívající společného uměleckého jména Sedwar), Andrzej Pecina (hlavní „propagátor“ řádu mezi studenty Bardské akademie a vlastně tvůrce jeho názvu) a mnoho dalších. V davu jsem zahlédl dokonce i našeho učitele šermu Jerzyho, který měl k mému překvapení, stejně jako dalších dobře dvacet z přítomných, na sobě bílý plášť našeho řádu.

S úsměvem jsem pozoroval výraz zděšení ve tvářích svých spoludobrodruhů. Když mi Pecina přišel pošeptat, že má připravené dýmovnice, přistoupil ke mně i Baldar. Musel jsem obrátit oči v sloup, jakmile jsem uviděl jeho prosebný výraz. Dobře jsem věděl, jaká slova budou následovat: „Miško, nemyslíš, že…“. A nespletl jsem se. Nechal jsem tedy přátele vyřídit, co potřebovali a mezitím se venku seznamoval s novými podpůrci myšlenek Nejvznešenějšího umění Mirtal.

Teprve, když jsem spatřil vycházet nesourodou skupinu opět ze dveří, zvedl jsem ruku a hodlal vést všechny zájemce na prohlídku.

Bohužel jsem byl přerušen strážcem pořádku, který se naprosto neopodstatněně obával o bezpečnost akademie. Většina soukmenovců se tedy odklidila do bezpečí (což jim nijak nevyčítám a zvláště Leikovi ne, neboť ten mi tím alespoň zaručil několik večerů s pitím na účet podniku) a já zůstal před branou jen s nejvěrnějšími, kterými byli k mému opětovnému potěšení všichni novopečení laikové Mirtal.  Odpusť mi tedy čtenáři, když zde znovu vyzdvihnu jejich jména. Ostatně, ta jsou vyryta dodnes i u Zlatého slona pod kresbou Mirtal a letopočtem upomínajícím na „Nevinnou zájmovou činnost v Bardské akademii“.  Ta jména zní: Rečka Sedwar, Deriea Sedwar, Andrzej Pecina, Ruman Kutalský, Pavol Kriedlsky, Janko Michajlovič mladší a vladyka Losej z Brušky. (nejzajímavější věcí, kterou si uvědomuji, když sem toto píši je, že každý pocházíme odjinud. Rečka je obchodnická dcerka z Boševalu, Derie potomek Arvedanského knížecího rodu, Andrzej byl kdysi ve službách Kaledorského námořnictva jako plavčík a své rodiče snad ani nezná, Ruman se narodil zde v Albireu, Janko během cesty z rodné Danérie. Pavol Kriedlsky pochází ze staré básnické linie, která působila snad na všech vladařských dvorech a Losej je chudičký šlechtic až z Orkmiree)

A právě tahle podivná sebranka stála tváří v tvář ubohé Albirejské hlídce. Musím uznat, že místní ozbrojenci jsou opravdu odvážní, nebo velice dobře placení. Poté, co jsme velitele stráže ujistili, že jsme tu opravdu pouze kvůli prohlídce obrazů, odešel reptaje cosi o mé nedobré pověsti na Lendoru.

Posléze jsme tedy vešli do Akademie a prohlédli si zajímavá umělecká díla. Jaké bylo mé zděšení, když jsem později toho večera zjistil, že kdosi (nejspíše jen okamžik poté, co jsme já a mí věrní odešli) vnikl do hlavního sálu a jakousi páchnoucí břečkou na zem napsal „Nikdo neuráží služebníky Mirtal beztrestně“.

Je proto logické, že městská hlídka zatknula několik mých přátel, naštěstí jsem měl dostatek financí, abych je ráno vyplatil. Další stíhání bylo zastaveno, jelikož mě na místě činu nikdo neviděl. Na druhou stranu velel celé znesvěcující akci podle očitých svědků jakýsi místní anarchista a buřič. Ještě pořád jsem Bee nepoděkoval za velice šikovné používání iluzí. To jsem ale odběhl, vraťme se k našemu hrdinnému počínání.

Přátelé zjistili od bardů jména několika skupin, které v minulých letech prapodivné hrobky navštívily. Ihned jsme vytřídili partu nějakých trpaslíků a dávnou výpravu samotných Tirkilarinovců a zůstala nám dvojice skupin. Jedna byla podle všeho tou, která Bílé universitě podala informace o tom, že hrobky jsou zapečetěné a tak jsme již šli na jisto do Čarodějné akademie zjistit, co nyní dělá vůdce té druhé, nějaký Varax Xawier. Za drobný poplatek jsme mohli do tamních záznamů nahlédnout a první věcí, kterou jsme nalezli, bylo jméno našeho starého známého Verkana, temného mága z lesa Černých bříz. Upřesnili jsme tedy přítomným archivářům, kde je jeho současné sídlo a pokračovali k písmenu X.  Po několika vteřinách skřítčího hledání jsme pak Varaxe nalezli. Podle všeho vystudoval v Novém Amiru a po krátkém dobrodružném putování se usadil a začal soukromě vyučovat magii v Erinu. Tato informace nás zrovna nepotěšila, cestovat až do Jížní Dálavy, tedy téměř opačným směrem než leželi hrobky, se nám nijak nechtělo.

Naštěstí jsme ale měli ještě jednu naději. Jak jsme zjistili u bardů, jedním z Varaxových společníků a průvodců byl Vlovek. Už když jsem to jméno zahlédl prvně na seznamu výprav, připadalo mi povědomé, při procházení poznámek k této knize jsem ho ale dokázal zařadit přesně. Vlovek, starý veterán z války se skřety a dobrodruh, muž kterého jsme sice nikdy neviděli, ale o kterém nám vyprávěli obyvatelé Soravska během naší eskapády kolem prokletého statku sedláka Polínka. Jelikož jeho hledání pro nás bylo otázkou nejvýše jednoho dne, vyrazili jsme následujícího ráno 22. klidna na cestu skrze Les Luny, přičemž jsme nejdříve nechali v konventu rytířů Devíti hvězd informace pro Kirilova, pro případ, že by se během dne vrátil a chtěl se k nám připojit.

Bohužel pryč byl čas, kdy jsem se proháněl na hřbetě nebohého Lendora jak se na pána v mém postavení sluší. Musel na mě být hrozný pohled. Propocená košile a přes ni Brigantina se znakem mého řádu, přes rameno hozená kožená brašna a těžká kuše, jizva přes tvář, prastará náušnice v uchu, na rukou nátepníky s trpasličími runami a u pasu vedle mého věrného kordu lintirový tesák.  Těžký bílí plášť stočený během pochodu vlhkým a horkým dnem přes torbu, neboť jinak bych se upekl, a to bych našemu vegetariánskému skřítku nemohl udělat.  Připadal jsem si jako blázen. Manfredovi podle všeho počasí vůbec nevadilo, Vin se tvářil stále stejně vesele, Tomik odhodlaně a Baldar špinavě.

Les Luny již byl téměř za námi, když jsme před sebou spatřili uprostřed cesty stát opuštěný vůz. Kůň neklidně přešlapával na místě a my zaujali již tolikrát procvičené pozice. Samotného mě překvapilo, jak lehce a rychle mi do rukou vklouzl samostříl, když jsem pomalu postupoval za Tomikem, který se odhodlal do vozu nahlédnout.

Naše tušení a Vinova předtucha byly správné, na voze leželo mrtvé mužské tělo. Předpokládaný vozka měl proříznutou krční tepnu. Jinak na voze leželo několik pytlů, usoudili jsme tedy, že je muž vezl prodat do města. Již zde se mi přestala zdát má smyšlenka, že šlo o loupež. Lupič by přeci počkal, až se bude vozka vracet s penězi z města…

Mí hrdinní společníci nemohli nechat takto špinavou a zbabělou vraždu bez potrestání, vydali jsme se tedy násilníkovi po stopách.

Vin opět dosvědčil, že jest nejužitečnějším členem družiny a díky jeho bystrým očím jsme brzy již spatřili mezi stromy šíleně pobíhající osobu.  Obavy naplnili mou duši, když můj zrak spočinul na jeho očích. Vztek tak mocný, tak hmatatelný v nich se odrážel a mě naplnil strach.

Vrah nebyl na první pohled nebezpečný, venkovan podobný mnoha jiným, které jsme na svých cestách míjeli bez povšimnutí a nůž v jeho rukou se hodil spíše na krájení chleba než pro boj. Přesto jeho nepříčetný pohled a zmatená slova o jakési paní, která mu přikázala vozku zabít, dala nám najevo, že podcenit ho by byla nepříjemná zkušenost. Veškeré vyjednávání bylo marné. Nepříčetný muž se na nás vrhl a já ani nestačil zaregistrovat rychlé seky našeho subotama, který náhle stál před námi a hleděl na krvácejícího útočníka. Teprve když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že útočník přišel během té chvilky o pravou ruku a u levé mu chybí palec. Jen jsem ztěžka polkl.

Zmrzačený nebožák se plazil po zemi a snažil se nás dále ohrožovat, stačil však okamžik a jeden úder ho poslal do říše snů.

Já, jak jsem tak šílence prohledával, spatřil jsem v jeho ruce (ležící asi metr od nás) řetízek, který mě zaujal už během krátkého rozhovoru. Podle všeho právě tato věc zapříčinila vozkovu smrt. Tenký kovový řetízek (mistrná práce často nevídaná u takového kovu) byl přetržen a na jednom z oček byla navěšena drobná stříbrná harfa. Už jsem ho schovával do váčku, když jsem se zarazil. Pokud by na tom řetízku vyselo kladivo, pochopil bych. Značilo by přívržence Merna, boha kováře. Drobný snop nebo klas zase Paní úrody. Ve městě se dal vidět i sluneční kotouč nebo srpek měsíce, symboly Auriona a Sirril, někteří pastevci a statkáři na Lendoru nosívali drobné dřevěné píšťalky nebo sošky psů, jako projev úcty Pastýři… ale Stříbrná harfa?  Jistě, viděl jsem jí mockrát, někteří herci bez ní na jeviště nevyjdou, sám mám podobnou všitou zevnitř do desek svého poznámkového bloku… co ale dělá symbol milované a nejnadanější Múzy tady uprostřed polí a proč jí měl na krku obyčejný sedlák? Tehdy mi to pomalu začalo docházet a brzy jsem se měl přesvědčit.

Mezitím mí přátelé naložili za zdravotního dozoru Malého Vina oběť Tomikova zdatného zacházení se sartem. Mrtvé tělo bylo uloženo opodál živého a my ostatní se vyšvihli na valník, kromě Baldara a Manfreda, kteří se pohodlně uvelebili na kozlíku.

Vin mě jen s podezřením sledoval, když jsem nad doposud nepokojně prospávajícího mrzáka (jehož rány již Vin zázračně zacelil) natáhl ruku a s tichou modlitbou obrátil svou mysl k milované, držíc pevně v ruce její stříbrný symbol.

Mé kazatelské působení v Novém solnohradě mě totiž naplnilo vírou v to, že bohyně by mi mohla pomoci sejmout z některých postižených kletbu, nebo působení zlých kouzel, která je nutí činit něco proti své vůli.

A opravdu, ač sám tím překvapen, ucítil jsem náhle, jak mnou proudí moc Nejnadanější, a jak z mysli ubožáka odešel temný stín. Miluji ty okamžiky, kdy na mě bohyně obrátí svůj pohled. Jak náhle připadám si užitečný, a jak mé dílo nabude smyslu.

Když tedy Vin konečně mrzáka přivedl k vědomí, byl to již zoufalý a nešťastný prostomyslný pohůnek Vráťa (jak na Taře zkracují almendorské jméno Vratislav, něco jako naše danérské Vraťko), který nám jen zmateně vyprávěl cosi o temné paní, která ho nutila dělat ty strašlivé věci.  Nakonec jsme pochopili, že do celé záležitosti bude opět zapletena ona podivná církev ještě podivnější temné bohyně, jejíž uctívači se začali v posledním roce šířit po divoké krajině Tary.

Po krátkém proslovu upadl muž, který bude do konce života odkázán díky Tomikovu meči na jiné, do stavu zoufalého mlčení. To jsme již ale před sebou spatřili první statek a pole, pročež jsme s vozem zamířili ke skupince pracující na poli, abychom zjistili, zda netuší, čí mohl by být tento vůz. Oba místní, živého i mrtvého, jsme přitom prozatím opatrně skryli cizím očím.

Jen co jsme dojeli na doslech, slyšeli jsme mohutného rolníka hovořit k druhému, malému a neduživému, a nahlas přemýšlet, co dělá Tomsův vůz tak brzo zpátky, a co na jeho kozlíku (u skřetího prdu) dělají ti divní chlapy. Znaly jsme tedy již i jméno druhého spolucestujícího (Tomsa, lidová forma starého jména Tomáš, tedy po našem Tomko) a dokonce i jeho bydliště. Když jsme sdělili Tomsově rodině smutnou novinu a uchránili Vráťu před lynčováním, byl jsem požádán místními, zda bych se neujal pohřbu, podle mého bílo oranžového pláště a několika slov, mě totiž správně určili jakožto kněze Mirtal. Byl jsem překvapen, ale pak jsem si poprvé pozorně prohlédl hospodyni a její syny a spatřil stejné přívěšky, jako ten, který jsem měl v měšci. Drobné stříbrné harfy. Konečně mi to plně došlo. Vysvěcený statek několik mil odsud, nyní pod ochranou mirtal, procesí mých přátel skládajících bukolickou poesii a písně a jistě přespávajících na všech statcích v okolí, pohřeb který jsem vedl nad  Polínkovým hrobem… já obrátil Soravsko ku tváři své paní! Ač situace byla podivná, mrtvý byl ve světnici oblékán do pohřební košile a omýván svými dcerami, na voze tiše plakal zmrzačený mladík, který neměl se světem plným temných bohů a kouzel nic společného, slunce se pomalu začalo sklánět k obzoru a podivné nasládlé tarské šero již zakrývalo východní horizont… přesto jsem byl v tento okamžik sám na sebe neuvěřitelně pyšný.

Rád jsem se tedy této cti ujal a za zpěvu Thalionovy poutě, té nejkrásnější písně kterou znám, a za zvuku proseb k Mauril, Lamiusovi a Mirtal, aby přijali tělo a ducha zemřelého s milostí a láskou, jsem pozoroval jak je tělo díky silným rukám vlastní synovské krve ukládáno do chladného zemského lože. Když dozněla poslední sloka písně, popřál Baldar zesnulému šťastnou poslední cestu a já mu na hruď, přikrytou stejně jako tvář prostým pruhem látky napodobujícím závoj Mauril, Paní země, položil jeho stříbrný přívěšek. Pak jsme se pomalu vraceli ke statku a za námi dozníval pláč ženy, která se chtěla naposled s mužem rozloučit o samotě a poté již zvuk lopat a padající hlíny, když se svého úkolu ujali mladý Blahoš s bratrem, který se po otci jmenoval Tomsa.

Naše družina byla pozvána na večeři do Tomsova (tedy nyní již Blahošova) statku a s díky jsme přijali. Ale zrovna v okamžiku, kdy jsme přemýšleli, zda bude vhodné přivést dovnitř i Vráťu, o kterého se celou dobu staral Vin, uslyšeli jsme zvuk kopyt. Připraveni okamžitě vytáhnout zbraně, jak nás naše zkušenosti naučili, jsme očekávali, kdo to přijíždí na pozdní návštěvu. Brzy jsme si všimli, že na koni nesedí jeden jezdec, nýbrž dva. Podivný pár přijel až k nám a mladší z mužů seskočil z koňského hřbetu a ihned se radostně vrhl na stále toporně stojícího Vráťu. Starší prozatím zůstal v sedle a rozvážným hlasem nás informoval, že s Gábou (abych pokračoval v přednášce o příšerných tarských zpotvořeninách hrozných almendorských jmen tak Gába jest podle mého uvážení zkomolenina arvedanského jména Gabrial, tedy jména, které v danérii zparchantělo na Gáboš) hledá jeho bratra už od včerejška a že je velice rád, že se mu nic nestalo. Jeho úsměv poněkud potemněl, když si všiml Vráťových rukou a z koně sesedl. Abychom předešli dalším nedorozuměním, rychle jsme shrnuli, co se stalo a já si přitom mohl muže, kterému do starce chybělo jen pár let, pozorně prohlédnout. Na koni i na zemi měl rovná záda, u pasu mu vysel meč, mohl li jsem hádat tak dobrá vojenská práce někdy z dob posledních potyček se skřety tady v Dálavách. Přes obličej se mu táhla dlouhá zahnutá jizva a kromě ní mu tvář zdobil značně prošedlý a pečlivě zastřižený vous. Na první pohled bývalý voják, důstojník nejspíše ne, neměl v sobě tu hrdost a v hlase neznělo, že by byl zvyklí dříve hodně křičet, spíše starý pěšák, velitel malé jednotky, možná lehký jezdec…

Všem nám bylo jasné, že jsme nalezli místní legendu. Vlovka, veterána z Labyrintu, místního ochránce práva. Představili jsme se a vyznali se z toho, že právě setkání s ním nás do malých luk opět po době zavedlo. Netajil své překvapení, ale požádal nás, zda bychom nemohli hovořit za chůze, bylo totiž nutné dovést bratry Vačkovy na jejich rodný statek nedaleko odsud. Vratislav a Gabrial tedy nasedli na koně a vyrazili k severovýchodu a my se svižným krokem vydali v jejich stopách.

Vlovek neochotně ale přeci podrobně a přesně odpovídal na naše otázky, které se týkali čaroděje Varaxe. Tento muž byl podle všeho vynikající, co se týkalo oboru otevírací a zapečeťující magie a také odborník na korullskou kulturu. Na druhou stranu byl nejspíše také velkým pragmatikem a pro dosažení svého cíle se nebál obětovat jiné. Bylo to již mnoho let, co si najal Vlovka a ještě několik mužů a společně s nimi vyrazil do červeného lesa zkoumat podivné Černé hrobky, kterým elfové říkají Wangere a o kterých mluví mnoho mystiků jako o tajemném místě Umbla Tembe, chrámech smrti.  Varax vskutku dokázal své schopnosti a prolomil kouzlo na jedné z bran. Zatímco čekal venku, najatí dobrodruhové mu zevnitř nosili korullské poklady, ale především, jeden po druhém umírali za různých podivných okolností. Když už téměř nebylo, kdo by se do hrobek vrátil, uvolil se nakonec Varax místo opět zapečetit. Aby se ujistil, že místo opět otevře jen on sám, použil k tomu jakýsi přívěšek ukradený z této hrobky. Podle všeho měl mýt podobu dvou zlatých nožek. S trochou nátlaku pak od něj tento amulet pro jistotu převzal Vlovek a vrátil se i s ním spět domů.

Bohužel temná kletba Korullské rasy ležela na tomto předmětu. Vlovka pronásledovala smůla, jeho blízcí onemocněli, jeho dobytek umíral sklácen neznámou chorobou. Nakonec popadl dobře ukrytý přívěšek a s lopatou vyrazil do lesa Černých bříz, kde temné zlato zakopal.

Netrvalo ale ani několik měsíců a do pomalu se vzpamatovávajícího se domu stále plného smutku a slz přišel Varax. Naléhal, podplácel a přemlouval zoufalého Vlovka a nakonec uspěl. Nešťastný a tehdy zlomený muž mu popsal, kam amulet ukryl a jak ho najde. To bylo naposled co o korullech nebo Xavierovi až do dneška slyšel.

Fascinováni temným příběhem (který jsem se později rozhodl přepracovat do hry Stín hrobů), během kterého jsme dorazili k Vačkům a během kterého nás doplnil Malvin, jehož rychlá chůze nás zde dohnala, jsme pojedli trochu chudé stravy a přenocovali na slamníku s tím, že starý veterán nám přislíbil doprovodit nás na místo, kam přívěšek ukryl, i když k jeho přesvědčení jsme museli použít naše jména a jméno Polínkova statku, přičemž tento náš dávný čin ho přesvědčil.

Vlovek své slovo splnil a druhý den nás opravdu vedl do světlých stínů námi tak obávaných bříz. Museli jsme vypadat hloupě, jak opatrně jsme v plné zbroji vkročili mezi první stromy. Stačilo ale jediné Vinovo slovo, a to že pán dnes není doma, abychom si všichni viditelně oddechli.

Pak nás již čekalo jen dlouhé bloudění mezi stromy, občasné Vlovkovo nadávání a Vinovo ohmatávání kamenů, ale nakonec jsme správné místo našli.

Bohužel bez amuletu.

Opět byla řada na skřítkovi a jeho vševidoucích prstech. Ihned nás ujistil, že Xavier přišel pozdě, on amulet nemá. Jeho další slova již nebyla tak sebejistá. Ten kdo amulet vzal, byl podle všeho velice starý a les ho znal více než důvěrně. Bylo po úlevě. Už zase nám cesty kříží Kleven.

Opět jsme vzpomenuli na Alwarinova slova, „snažte se mu neplést pod nohy“ a více než ochotně je uposlechli. Čekala nás cesta zpět do Albirea a naše hokuspokusové studenty porada s moudřejšími.

Zatímco já se snažil vyhnout ve městě pozornosti stráží pro případ, že by si mysleli, že jsem snad nějak zapleten do událostí kolem Bardské akademie, Manfred a Vin byli ujištěni, že s Klevenem by opravdu nebylo moudré se zaplétat, ale že úkol mají daný: Přinést desku. Musím podotknout, že pokud vím, normálně se zkouška živlů skládá nanejvýš několik dní a málokdy představuje něco víc než nasbírat byliny, napsat nějakou studii nebo v nejhorším upražit nějakou potvůrku. NE vlézt do temné hrobky plné zla a poštvat proti sobě tisíciletého prašivého a šíleného druida. Na druhou stranu mě potěšilo, jak pečlivě Vin poslouchá Alwarinova varování a když jsem druhý den ráno na jeho krku spatřil podlitiny a z jeho slov pochopil, že byl na mimotělním pohovoru s Klevenem, musel jsem se zasmát.

Nedalo se nic dělat, čekala nás cesta za Varaxem s tím, že jsme mohli jen doufat a věřit v to, že hrobku dokáže otevřít i bez medailonu.

Nechali jsme se tedy najmout jako ozbrojený doprovod na jedné z lodí mířících do Dunrileanu jménem Úsměv Dunril a já s hrůzou vzpomínal na svůj příjezd před rokem, skrze džungli a kopce plné obrů.

Z počátku se ale cesta zdála být příjemnou, rychle jsem si získal posádku improvizovaným přepracováním Dvaceti veselých námořníků do inscenace pro jednoho herce a kapitán Soren se zdál být moudrým a inteligentním mužem. Jediným protivou byl (tedy kromě Baldara) jistý Šemo, kněz auriona tak příšerně pompézní, že bych to i ve své divadelní hře považoval za přehnané přehrávání.

První nepříjemnosti nás potkali dle očekávání v Torských pahorcích. Baldur, který si hrál s nějakým divným ptákem, nás upozornil, že za dalším vrcholem na nás číhá páreček obrů. Kapitán tedy zakotvil u břehu a my se společně s několika námořníky a Šemem vydali obry zahnat. Nakonec stačila trochu kozel a Manfredův Flambo a kolohnáti utíkali, div že se o sebe a okolní kopce neumlátili. Vida, že je vše v pořádku, ignoroval jsem Šemův vítězný proslov (přičemž jsem nebyl sám) a vrátil se na loď.

Po pár dnech se již před námi otevřel pohled na temně zelenou stěnu džungle. Divoši, vlho, hmyz, divoši, tma, šelmy, divoši, hadi, lidožravé stromy, divoši a hlavně divoši. Moc dobře jsem si ji pamatoval a vůbec, vůbec se mi do ní nechtělo.

Dusno a vlhko ovládající v posledních týdnech celou Taru bylo ve stínu zelených velikánů ještě o mnoho tíživější. Ač jsem většinu času trávil v kajutě prvního důstojníka, který měl podle všeho v mládí herecké ambice, občas jsem musel jakožto najatý ochránce vylézt na palubu a svým vzevřením zastrašit několik divokých neznabohů, kteří zde byli připraveni a ochotni pozabíjet nebohé cestující.

Jedné noci ale zastrašování přestalo působit. Zrovna jsem spal, když se z paluby ozval děsivý křik. Popadl jsem kuši, připnul kord a společně s přáteli se vyhrnul na palubu. Vzduchem létali opeřené šípy a střely z foukaček, takže jsem byl nucen se krýt za nástavbou a divoké bestie, které snad ani nemohly být lidmi, odstřeloval z kuše. Když již byla paluba černých těl, popadl jsem svůj kord a vyhoupl se na záď, kde jsem hbitým výpadem srazil dalšího. Pak jsem již pouze zhodnotil, že situace je zabezpečená. Meče mých přátel a Manfredova moc opět ukázali, že již nejsme těmi, kterými jsme byli na začátku minulého roku. Z těla jednoho z divochů jsem uzmul podivný amulet, připomínající jakýsi tesák vložený do kovového kruhu. Vin později mi sdělil, že je má kořist magická a pomáhá odolat mocným magickým útokům. Podíval jsem se na Manfreda, vzpomněl na jeho zvyk metat všude kolem sebe oheň a rychle tento domorodý symbol zavěsil na svou šíji.

Zbytek plavby probíhal relativně poklidně a během několika dnů naše říční loď přirazila k břehům Dunrileanu, špinavé stoky plné krys lidských i čtyřnohých.  Právě tohle bylo první místo jižního kontinentu, které jsem spatřil jako první. Stejně jako tisíce jiných přistěhovalců. Místo plné zoufalství, zlomených lidských snů a přání těch, kteří hledali nový domov.

Ještě toho dne jsme se nalodili na kaledonskou galéru Modrá nymfa, jejíž kapitán měl se Sorenem domluvu o návazné dopravě Albireo-Erin.  Poslední kliden jsme tedy již míjeli mohutnou pevnost Zlomených vazů a dopoledne Dne půstu nás již přivítalo prapodivné ostrovní město Erin. Jednotlivé ostrovy propojené mosty a přívozy, kamenné budovy často vystavěné zdánlivě přímo na vodě, mola obrovského přístavu plné lodí malých i velkých a všude tolik lidí, v celém Erinu včetně pevninské části žilo téměř třicet tisíc duší. Dvakrát tolik co ve městě bílého mramoru… a ostatně, pokud bylo Albireo městem vznešeným a kulturním, pak Erin byl typickým městem obchodním.  Stovky obchodů a stánků, kramáři a kupci s exotickým zbožím s celé Tary, s ovocem džungle i plody moře, se zvířaty i divotvornými předměty… a my tu musíme být zrovna v době, kdy pro provazce deště není ani pořádně vidět kde začíná vzduch a končí moře.

Hned v přístavu jsme museli odevzdat střelné a těžké zbraně Větrné gardě, služebníkům Siarona, kteří v Erinu zastávali místo městské stráže. Velitele místní hlídky jsme se také ihned vyptali na Varaxe a ten nám napověděl, že Varax je soukromý učitel magie a obchodník s magickými předměty sídlící někde u Erinské třídy či Radničního dvora. Zahaleni do plášťů jsme se tedy rychle vydali do neustávajícího deště, který podle všeho místním nijak moc nevadil, jelikož ulice byly stále plné pobíhajících lidí a dokonce i stánkaři pouze pevněji upevňovali své krámky.

Podle popisu gardistů jsme vskutku brzy našli honosný dům s vývěsním štítem zpodobněným do velkého oka a slov Varaxova škola pro nadané. Jen jsem obrátil oči v sloup a vstoupil se svými společníky dovnitř. v draze vypadající, dřevem vykládané spodní místnosti nás přivítal vetchý stařec, který nás upozornil, že pán je někde na obchůzkách a vrátí se až večer, zanechali jsme tedy na místě vzkaz se žádostí o setkání a nabídkou, že se vrátíme opět později. Pak naše kroky vedli do příjemného hostince jménem U škeble, kde jsme pojedli chutných ryb a pronajali si pokoj. Někteří z nás poté vyrazili do přístavu najmout loď na zítřek, ostatní pak opět navštívili Varaxe.

Xavier nás přijal nevrle, muž středního věku, černovlasý oděný v drahém, ale nijak zvlášť okázalém rouchu, a dožadoval se rychlého vysvětlení naší nabídky.

Pověděli jsme mu tedy o našem úkolu a já jen se zděšením sledoval jeho narůstající úsměv. Když pak řekl, že nám jistě může pomoci a že pro něj nebude problém hrobku bez přívěšku otevřít, věděl jsem, že to nebude zadarmo. Jelikož Vin i Manfred trvali na tom, že úkol spěchá a že na něm má zájem sám Alwarin (jak jinak), museli jsme trvat na tom, že vyrazíme již ráno. Varax nebyl s takovým plánem nijak spokojen ale nemalé finanční ohodnocení ho přinutilo souhlasit. Navíc si ale vymohl, že vše co nalezneme v hrobcem kromě oné desky, bude patřit jemu.  Ač mě se taková podmínka nijak nelíbila, nemohly jsme příliš smlouvat. Varax dal jasně najevo, že on do hrobky nijak zvlášť nepotřebuje a že málokdo jiný ji bude schopen otevřít. Souhlasili jsme a mí společníci vyplatili Xavierovi jeho zálohu. Druhý den ráno jsme se měli setkat v přístavu, a tak jsme se po nic říkající návštěvě u Kaledorského spolku dobrodruhů (těch prašivých špionů, kteří zapříčinili, že milovaná Danérie nedosáhla vítězství v otázce připojení  ostrova Hoa pod vládu našeho panovníka)a pohledu na velice nepěkně černající nebe a neklidné moře, navrátili jsme se tedy ke Škebli a poslouchali, jak neutichající déšť vyklepával do střechy melodie nudy. Zatímco já a Malvin jsme se rozhodli ochutnat různé moky, které Jižní dálava nabízí, Manfred se držel stranou a odpočíval na pokoji, stejně jako Tomik a Baldar s Vinem také šetřili síly. Přiznám se, že jsme již byli dosti veselý, když si Vin začal povídat s jakousi komickou figurkou vyplašeného a prostinkého mladíka.

Možná jsem měl dávat větší pozor, jelikož netrvalo ani hodinu, kdy jsme byli zase všichni na nohou a spěchali noční krajinou, přičemž město uprostřed zálivu jsme měli již daleko za zády. Vedl nás onen hlupák, nějaký Jalko, a podle všeho jsme běželi zachránit nějakého jeho uneseného přítele, nebo snad přítele jeho přítele… míjeli jsme statky a vesnice ponořené do tropické deštivé tmy a hranice lesa se zdála být stále tak daleko…

Dokonce jsme nalezli samotu, jejíž obyvatelé byli divochy úplně vyvražděni. Muži, ženy a dokonce i jedno malé dítě… nenáviděl jsem ty černé démony, kteří odmítají tvrdošíjně přijmout světlo civilizace.

Nakonec nás ale přivítal Kolman, brána džungle, a my se naprosto vyčerpaní pochodem, která trval téměř celou noc a během, kterého jsme urazili příšerných 67 mil, uvelebili v prostém hostinci, zatímco Jalko spěchal domluvit naše setkání se svým tajemným přítelem Kelewem. A opravdu jen pár hodin po rozbřesku jsme se na kraji pralesa, nedaleko řeky Rutung setkali s tím nejpodivnějším stvořením, co jsem viděl, přičemž počítám i hydru, spektru, tu mnoharukou potvoru z chudinské čtvrti a slony.

Kelewe byl drobný mužík, místo vlasů měl jakési liány a místo vousů mech, z uší mu rostly houby a oděn byl do listí a kořenů. Zatímco já stál a s pohledem upřeným na housenku, která mu neustále lezla do nosu, ostatní hovořili s touto zrůdičkou jako by nic.

Z toho co jsem pochytil, tak jakýsi služebníci „zla z jihu“ unesli dalšího podobného lesního skřeta (který pro změnu vypadá jako pařez) a snaží se ho dovést svým pánům. Jelikož Vin byl podle všeho do této věci hodně zapálený, během několika minut jsem již mohl jen vrtět hlavou nad tím, jak nám džungle sama odklízela klacky z cesty (někdy doslova) a my se pomalu blížili ke Gorazovým vrchům, kam podle všeho s mocným náskokem spěchala skupina skřetích přisluhovačů s pařezem na zádech.  Najednou deska tak moc nespěchala.

Cesta byla přes přízeň přírody náročná. Pomalu se opět začalo stmívat a my zůstávali hluboko uprostřed džungle.  Naštěstí podivné Keleweho bludičky, které nám sloužily za průvodce pralesem, nás zavedly k vykotlanému stromovému velikánu, který byl jako stvořen pro přenocování. Hlavou nám problesklo, že možná opravdu byl.

Dalšího dne les prořídl a my se konečně dostali k úpatí Gorazových vrchů. Námy sledované stopy zmizely a zdálo se, že ani prales nám již nemůže příliš pomoci. Nezbývalo než kopce přejít a poptat se po podivné skupině v Leškově Hradci.  Na místě, kde skupina námi pronásledovaná nejspíše tábořila, jsme se setkali s elfem jménem Kabele a jeho taktéž špicuchým společníkem. Přes mou nedůvěru k této rase a mé podezření, zda právě oni nejsou tajemnými únosci, uvěřili jsme nakonec jejich slovům o počtu a složení našich nepřátel. Mělo jich být sedm, z čehož dva byli skřety. Náhle jsme pochopili, jak bláhové bylo naše pronásledování. Dva skřeti, navíc jeden zběhlý v magii, by nás nejspíše zničili během několika vteřin. Bylo nám jasné, a elfové se nezdráhali s námi souhlasit, nepřímý útok je nemyslitelný. Kabele nás také informoval, že pokud ví, šlo o služebníky Drika, velkého Kharova generála a drakočlověka ovládajícího lesy na východě. Cíl cesty skřetů se tedy zdál být jasný. Otázkou ale bylo, kam půjdeme my.

Nakonec jsme se rozhodli pokračovat do Hradce a tam popřemýšlet nad našimi prioritami. Já hodlal bránit tu svoji, které říkám ze zvyku Miškův Život.

A stačilo ujít pár set metrů a už se mi něco snažilo prioritu uzmout.

V našem zadumání nás přerušil nervosně se rozhlížející Vin a Tomik náhle tasící svůj sart. Nezaháleli jsme a i my ostatní jsme se připravili k boji. Náhle nás ovanul chlad a mně se sevřelo hrdlo, cítil jsem, jak mi pomalu poklesávají ruce s kuší a ústa se touží rozkřičet. Tu se před nás snesla temná stvůra tak podobná člověku a přitom tak nelidská. Temný plášť a temná zbroj, oči prázdné jako u mrtvého, v rukou meč z temné chladné ocele a na tváři škodolibý úsměšek. Slyšel jsem vyprávět o tvorech jménem kostěj a hrůze kterou jsou schopni vyvolat, netušil jsem ale, že opravdu chodí po světě.

I náš statečný Malvin udělal krok dozadu a my ostatní jsme se pomalu připravovali na smrt. Avšak Tomik prokázal, že je v první řadě zabijákem temných myšlenkových bytostí. První sek jeho zvláštního meče zrůda snadno odklonila, jen díky tomu jsme ale my nepropadli hrůze. Následně jsme se všichni vrhli do boje s tímto mocným nepřítelem.  Čepele se míhali vzduchem, Manfredův oheň rozpálil vzduch a boj začal vypadat o něco málo nadějněji. Tedy až do okamžiku kdy nepřirozeně ostrý kostějův meč oddělil Miroňovu nohu od zbytku čarodějova těla. Tomik sice nakonec nemrtvého netvora mocným úderem odehnal zpět do světa stínů, to však již kolem čaroděje prosakovala do země obrovská množství krve a my jen bezmocně hleděli na skřítka, který jak se zdálo vléval do mága v bezvědomí velkou část své vlastní síly, vzhledem k tomu jak mu pomalu začala blednout tvář. Nakonec proud krve ustal a my s údivem sledovali, jak oddělená noha pomalu přirůstá a rána se zahojuje. Nakonec jen drobná linka pod kolenem ukazovala, kudy vedl Kostkův sek. Poněkud horší na tom bylo, že nyní nám tu ležel Manfred v bezvědomí a Vin vysílený na hranici svých sil. Naštěstí jako už několikrát v podobných situacích nám pomohli božské síly služebníků Gora a Finwalura. Manfred byl záhy jako nový ale Vin se zdál stále nějaký křehký a znavený. Pochopil jsem, že ani schopnosti tohoto zázračného skřítka nejsou nekonečné.

S obavami, jaké další překvapení pro nás služebníci zla na cestě přichystali, jsme došli do Leškova Hradce a v této mohutné dřevěné pevnosti pod velením Leška Stankiewicze strávili dlouhou noc se zasloužilým odpočinkem.

Ráno dalšího dne bylo plné podivných a nefysických návštěv. Vin nám povyprávěl o svém novém nočním rozhovoru s Klevenem, kterého upozornil na Drikovy agenty mířící s žijícím pařezem směrem k němu (podle našich informací nyní Kleven na něčem pracoval v Minkoru, městě mnoha kultur a mnoha tajemství). Musel jsem se podivit nad bláhovostí skřítka, který neustále provokuje toho mocného starce. Tomik měl za sebou setkání příjemnější. Některý ze starých a moudrých představených řádu ho pomocí podivných cest známých těmto mnichům instruoval k našemu dalšímu postupu. Měli jsme pokračovat v pronásledování do pralesní mocné říše Asari Kasim, jednoho z mála barbarských států, které uznávala čtyři království.  Jelikož Vin nás informoval, že skřeti a pařez se již blíží k Oačace, hlavnímu sídlu tohoto státu, bylo jasné, že naším úkolem nebude nepřítele dohnat. Byl jsem napnutý, jaké místo pro nás zase mocní zvolili ve velkých příbězích.

Nedalo se nic dělat. Vin nehodlal nechat pařez v nebezpečí, Tomik již byl zaúkolován, pro Malvina to byl další hrdinský čin a kulhající Manfred by asi Vina nenechal napospas nebezpečí. Baldar šel tam kam my a já se bez nich rozhodně skrze džungli vracet nehodlal… no dobře, ač nerad přiznám, že v mé touze jít s nimi bylo asi i něco jiného než vypočítavost.

Naložili jsme tedy své věci společně se zbožím jedné erinské karavany na obrovské ještěry, kteří slouží místním domorodcům namísto koní, a vyrazili na pochod Duhovým pralesem. Ten nebyl tak vlhký a bažinatý jako džunhle padlých stromů a všude kolem svítili pestrobarevné květy, ozýval se půvabný křik rudých a zelených papoušků a tomu všemu konkurovali všudypřítomní motýli.

Po asi třiceti, čtyřiceti mílích jsme se nalodili na podivné domorodé čluny a v doprovodu divochů oděných do kůží a peří jsme vstoupili do říše Očulawy, panovnice Asari Kasim. Míjeli jsme během následujících dnů mnoho vesnic místního lidu a nejednou na nás mezi stromy překvapila mohutná kamenná stavba, nepodobná ničemu, co jsem doposud viděl. Nechtělo se mi věřit, že by místní nevzdělaný lid dokázal někdy něco takového stvořit.

Sedmého jsme se utábořili v další z mnoha vsí a museli odhánět domorodce, kteří nám neustále vnucovali své ovoce a barbarské šperky.

Když se nám je podařilo nasměrovat k jiným obchodníkům a posléze z jejich středu vytáhnout Vina, uložili jsme se na rohožích v jedné chatrči pro hosty. Usínal jsem s divným tušením a je vidno, že bych si svých tušení měl začít všímat.

Ze sna, v němž jsem opět stál na prknech Lunenwigské královské společnosti a deklamoval řeč Torduvala I. ve hře Pád Velkého království, mě probudil Vinův výkřik a když jsem otevřel oči, spatřil jsem Tomik sahajícího po sartu a vybíhajícího někam ven. Již téměř automaticky jsem sáhl po kuši a natahujíc ji jsem utíkal, stejně jako všichni ostatní, za ním. Tak jsem mohl spatřit podivné drobné stvoření prskající a hopsající s kusem dřeva po střeše naší chatrče.  Než jsem však stačil ve tmě zalícit, droboučký tvor se propadl nepevnou střechou opět dovnitř. Tomik nás hbitě oběhl a již byl s bytostí opět na stejném bojišti. Když jsem vešel dovnitř, spatřil jsem již jen vyděšený a bolestný pohled raráška, kterého právě zabil Tomik jediným sekem.

Když jsem opět usínal, musel jsem přemýšlet nad tím, zda zabytí něčeho tak neškodného je opravdu hrdinským či dobrým skutkem.

Druhého dne, tedy osmého, dorazili jsme do hlavního města říše, do Oačaky. Dřevěné chatrče se tu mísily s kamennými a hliněnými domy a s podivnými mohutnými stavbami. Celé město bylo organizované do kruhu a uprostřed stála obrovská pyramida, sídlo kněžích místního falešného boha Nuaklatula. Kromě divochů jsme spatřili i mnoho bělochů, přičemž jeden se zdál být dokonce značně zámožným. Po trošce vyptávání u spolucestujících jsem zjistil, že se jednalo o Měška Stankiewitze, erinského vyslance. Začínal jsem chápat, že kupecká rodina Stankiewitzů zde patří asi mezi opravdu velké hráče.

Hned v přístavišti prámů a člunů nás zastihl hubatý a protivný šotek čaroděje Wilkana, našeho starého známého z Rilondsko-Albirejského putování. Byl jsem překvapen,že do celé věci jsou zapleteni i Bílí kouzelníci a ještě více, že zrovna Wilkan, který měl podle mých domněnek na starosti „akční“ politiku tohoto divného spolku.

Šotek nás zavedl do chatrče podobné všem ostatním a tam jsme již uviděli bílého čaroděje sklánějícího se nad jakousi knihou. Času nebylo mnoho a tak jsme se už za několik minut mačkali v podivném kruhu vykresleném na zemi a sledoval jak čaroděj něco s jistou nervositou předčítá. Během mžiknutí oka se svět kolem nás roztavil a roztekl, aby chatrč z rohoží vystřídal srub z pevných a mohutných dubových klád. Poněkud méně uklidňující bylo, že se na nás mračilo několik vousatých zakrslých tváří.

Wilkan nás totiž po krátké domluvě přenesl do Khelegových hor, do dřevorubecké stanice č. 17, kde se pomalu chystalo komando na zadržení skřetích únosců. V táboře již čekali subotamo Madel a jeho učedník Juraj Lípek,společně s mladým čarodějem Orváčem.  Později večer se připojili i Wilkan a služebník Auriona, mnich Danart, tichý a prostý muž tak nepodobný afektovaným kněžím téhož boha.

Přesun na pozice byl naplánovaný na druhý den, měli jsme obsadit jižní břeh řeky v místě, kde ji „ti zlí“ měly s největší pravděpodobností přebrodit. Ostatní brody byli díky pomoci různých skupin špatně přístupné a jiná cesta nepřipadala v úvahu.

9. novorostu  jsme tedy vyrazili na předem určené místo. Kromě mnichů, nás a kouzelníků se k nám ještě připojili dva trpaslíci, Grünegh a Hulforg, bratři více než dřevorubce připomínající těžké útočné komando.

Místo našeho plánovaného útoku bylo výborné. Podle všeho zde kdysi stával nějaký tábor, náš břeh byl totiž obklopen do půlkruhu rozestavenými velkými kameny, které byli pro přepad jako stvořené. Zaujali jsme tedy pozice, připravili zbraně a čekali.

Netrvalo dlouho a Vin nás upozornil na špeha brodícího se pod rouškou magické neviditelnosti řekou. Vhodně zareagovali trpaslíci, kteří se začali hlasitě hádat, upoutali tak jeho pozornost a posléze odešli kamsi do lesa. Manfred a Wilkan, jen těsně tak uchráněni před prozrazením si tak mohli na okamžik oddechnout.

To se však již vrátil špeh a s ním i zbytek našich protivníků. bylo jich opravdu sedm, všichni zahaleni do dlouhých plášťů a jeden s mohutným balíkem na zádech. Nastal náš čas.

jakmile vkročili do řeky, ozvalo se sršení magické energie a naše šípy několik z nich odeslali po proudu do zapomnění.

Boj to byl těžký a dlouhý. Bojovalo se na obou březích a vzduchem létala ocel a pršela krev. Na okamžik jsem pocítil strašlivý strach ale současně i vztek. Byla to podivná chvíle, a když jsem se vzpamatoval, spatřil jsem, že je po boji. Ztráty byly na obou stranách, na naší ovšem menší.   Nebohý a statečný Madel ležel na zemi probodnut nepřátelskou šavlí a nad ním se ve smutku skláněl mladý Lípek. Vin se staral o Malvina a Mironě, vážně zraněné v boji a Tomik se rozhlížel na jednom z kopců po náhle se jako vypařivším nepříteli.

Bohužel, taktéž skřetí čaroděj a pařez zmizeli. Na opačném břehu ležel jen umírající pernatý dravec. Zabyli jsme prazvláštního tvora a sledovali Wilkana vytvářejícího další cestovní kouzlo, tentokrát po stopách skřetího čaroděje a pařezu.  Nakonec se podařilo a my vkročili dovnitř, tedy až na Baldara, který se rychle vydal npro pomoc do trpasličí pevnosti, se snahou případně nepřátelům nadběhnout.

Nás zatím čekal v kdoví jak vzdálené krajině hrůzný pohled. Země byla zoraná a všude se kroutily kořeny, jako náhle zmrzlé rozbouřené moře.  Jelikož široko daleko nebylo živé duše, jen jeden z únosců byl zapleten hluboko do této prapodivné a děsivé směsi kořenů a větví, a hluboký les na nás jakoby s výhružkou shlížel, rychle jsme si spojili, že pařez již jistě není v rukou skřetích, ale v rukou možná mnohem děsivějších, rukou druida Klevena.

Vrátili jsme se k řece a Vin navrhl, že by se mohl pokusit zjistit, co se vlastně stalo.  Svěřil nám tedy svůj žlutý baret, který získal od samotného Alwarina, a až po krk se ponořil do vody. Jen s hrůzou jsme spatřili, jak okamžik po začátku jeho snažení začala voda stoupat a divočet. Na poslední okamžik se nám podařilo Vina zachránit od cesty do Vnitřního moře a tak nám mohl, hned jak otevřel oči lehkým smutným úsměvem a přikývnutím potvrdit naše nejhorší obavy.

Wilkan byl podle všeho z naší mise zklamaný a jasně jsem cítil, že nejraději by odkopl kámen, vedle něho ležící, což mu však důstojnost jeho úřadu nedovolovala. Stačil nám však ještě zdělit, že proti nám stál Grekhphar, skřetí kouzelník a „důstojník“ kharových nočních stínů. Uvědomil jsem si, jak jsme byli přes zdánlivou převahu blízko smrti.  Sklesle jsme se tedy vrátili do trpasličího tábora a čekali na návrat Baldara. Ten to stihl do večera a my se tedy mohli nechat přemístit zpět do Oačaky.

Cesta skrze podivné pralesní království proběhla bez vážnějších potíží a my stanuli opět v Hradci, kde jsme se já a Manfred ujali prodeje několika linthirových zbraní, které jsme ukořistili skřetím služebníkům. Jako doprovod karavany z Bergondu jsme se nalodily na říční člun Zelená zmije a vydali se na cestu do Kolmaru. Domorodci dali pokoj a já se tak mohl věnovat sepisování nejnovějších zážitků.

Kolmar nás přivítal jako tradiční provinční městečko a my ihned zamířili za Jalkem a jeho obrostlým kamarádíčkem.

Proběhl další z řady podivných myšlenkových spojeních a v něm bylo nakonec dohodnuto, že Kelewe nahradí pařez (který se jmenoval Eduke) v Klevenově zajetí. Nechápal jsem význam takové dohody, nechal jsem to ale na rozhodnutí moudřejším. Když se tedy Kelewe propadl do stínů džungle, měli jsme několik dní na to, než se přikolébá pařez.

Rozhodl jsem se rozšířil jazykové schopnosti u jednoho z kmenů na Zlatém spřeží. Zdejší kmeny národa Kočijevů jsou veselí a prostí rybáři a zemědělci, kteří již dlouhá desetiletí spolupracují s civilizací a patří mezi věrné uctívače sedmnáctky. Jejich jazyk byl prostý a během několika let jsem ho již téměř plně ovládal. Seznámil jsem se i s místním náčelníkem-šamanem Oukolem, který mi poskytl mnoho inspirace pro mé budoucí hry.

Jedna dvacátého, zrovna když jsem jel do Erinu oslavit den rovnosti, jsem zde zastihl naší družinu, která již vše s pralesními podivnostmi vyřešili a byli ochotni pokračovat v dalším úkolu. Eduke byl podle všeho zpět v pralese a snažil se zastoupit svého poněkud lidštějšího kolegu v dialogu s místními domorodci a kolonisty. Byl jsem moc zvědavý, jak to bude mluvící pařez dělat. Jednu informaci ale přeci jen moji společníci získali, Kleven se podle všeho chystal pralesní bytost využít v boji s Xintrou, čarodějnicí proti které již kdys s Alwarinem a mnoha dalšími stál.

Ještě ten den sme plni obav a tuše nepěkné věci vkročili opět do školy Varaxe Xaviera, který nebyl s naším profesionálním obchodním jednáním spokojen. Po trošce přesvědčování se ale nechal uplatit a přislíbil, že s námi tedy cestovat bude. Loď jsme měli zamluvenu na pozítří, tedy na 23. novorostu.

 

Kapitola IX.:

„Elfové nejsou zlí. Elfové jenom občas dělají věci, které za zlé považují lidé.“

citace z hry Elfí víno

Nad Erinem konečně vysvitlo slunce a my si tak mohli vychutnat jeho krásy a zápachy v plné míře. Ubytováni jsme byli opět v hostinci U Škeble, kde podle všeho vařili stále totéž. Rybu s rybou a něčím lepkavým.

Zrovna jsem se snažil dostat ze zubů právě onu kašovitou hmotu, když se slova u našeho stolu ujal Tomik. Pozorně jsem se zaposlouchal, neboť tak dlouhý proslov nebyl u našeho mohutného společníka zrovna každodenním jevem. Podle všeho získal ve spánku od svého představeného další úkol a to úkol nás opustit a odcestovat kamsi na jih a zabít obrovského ještěra. Chápali jsme, že je to jeho prvořadou povinností a že nemá smysl mu cestu vymlouvat. U Malvina, který se k němu chtěl připojit jsme se již trošku snažili. Bohůmžel, Malinovi již delší dobu nevyhovovalo naše zasahování do věcí vysokých her a Alwarinových plánů. Právě zničení nějaké vyverny nebo baziliška byl úkol jako stvořený pro jeho rytířskou mysl. Rozloučili jsme se tedy s nimi a sledovali jak se svým vybavením odcházejí ze dveří hostince.

Měly jsme před sebou ještě celý den, a jelikož se nám ho nechtělo prosedět v hostinci, rozhodli jsme se trošku zaplést do tajemných událostí kolem pevnosti na poloostrově Ostrohu. O té jsme se dozvěděli od Keledorského spolku dobrodruhů již při minulé návštěvě a nyní jsme se rozhodli informace rozšířit u větrných gard. Ve zdejším Siaronově chrámu, vysoké věži ne severozápadě města, se nás ujal kouzelník Gamlet, člen gardy a věrný služebník Pána větrů.  Ten nám sdělil, že ze sídla a centra působení spolku dobrodruhů na Taře se již nějaký čas nikdo neozval a tak začínají mít členové spolku ve městě poněkud obavy.  Jejich představený Andrzej Matzejivski ale bohužel zrovna byl, s většinou ostatních starších členů, v západní dálavě, vyřešit jakýsi právní problém jednoho ze spolku, a tak všichni čekali, až se vrátí.

Samotnému Ostrohu v době jeho nepřítomnosti velel Ormed Madven, který jindy zastával místo tamního správce. Společně s ním by v pevnosti mělo být jen něco kolem patnácti mužů, přesto to ale bylo množství, které by pevnost ubránilo před téměř jakoukoli vnější hrozbou. Celému městu to vrtalo hlavou.

Když vyšlo najevo, že bychom měli zájem do celé věci nahlédnout, připomněl si Gamlet jakéhosi seveřana, který se na pevnost také vyptával, nechtěl ale zbytečně riskovat a vrhnout se na samostatnou akci. S naší podporou by ale mohl mít opět zájem.

Městský převozník si na mohutného muže vzpomněl a to včetně jeho slov, že se hodlá nejbližší dny zdržovat u korbele něčeho chutného k pití (ač on jistě tak poetická slova neužil). Zamířili jsme tedy do nejbližšího podniku jménem Kulhavá bába. Byla to klasická námořnická nálevna nasycená těžkým pachem potu a štiplavým kouřem silného tabáku. Námi hledaného nešlo snadno přehlédnout. Vysoký chlap severských rysů a plavých vlasů, stejně jako většina osazenstva oděný jen do půli těla. Dost vyčníval nad opálenými Keledorci, kteří nejsou svou výškou nijak proslaveni. Když jsme k němu přistoupili a vysvětlili mu důvod naší přítomnosti, zvedl ošlehanou tvář od korbelu a změřil nás pohledem. Posléze přikývnul, vstal od stolu a my věděli, že máme nového společníka. A díky skřítčí zdvořilosti jsme znali i jeho jméno: Alexander.

Už nebylo na co čekat, jelikož den pokročil. Vyzvedli jsme si zbraně (seveřan obrovské kopí připomínající spíše mačetu přidělanou na klacek) a najali jsme si odvoz na poloostrov. Slunce stálo ještě vysoko, když jsme dorazili do vesničky nedaleko pevnosti a od místních se dozvěděli, že v pevnosti se dějí jakési nekalé a tajemné věci. Inu, to se dalo čekat. Vystoupili jsme tedy na nedaleký kopec a pak pokračovali až k mohutným zdem Ostrohu, které sice už poněkud nahlodal čas, přesto bylo vidět, že je v nedávných letech začali dobrodruzi opravovat. Díky Vinově schopnosti se přemisťovat a Manfredovým kouzlům síly se nám podařilo překonat bránu a mohli jsme se pustit do prohledávání budov.  Hlavní věži jsme se prozatím rozhodli vyhýbat, přičemž k našemu názoru značně přispěla mrtvá těla strážců, kteří se podle všeho snažili ve spěchu pevnost opustit, rozesetá všude kolem.

Věděli jsme, že návštěva citadely nás nemine, v postupu vpřed nám však překážela mohutná brána.  Nakonec jsme nalezli vchod do sklepení a po zažehnutí pochodní a magické hole našeho milého Mironě jsme se vydali do temnot.

Pomalu jsme procházeli podzemí a snažili se mezi nářadím a zásobami nalézt něco neobvyklého. Nakonec jsme dorazili k zamčeným dveřím, které se náš severský barbar rozhodl rozštípat, jelikož podle všeho vedli právě pod prostředek pevnosti. Zatímco si hrál na malý obléhací stroj, někteří z nás se vydali prozkoumat zbytek podzemí a nalezli jsme tajnou chodbu vedoucí na pobřeží a sloužící podle všeho jako únikový tunel.  To jsme ale již zaslechli křik z míst, kde jsme zanechali zbytek družiny. Rychle jsme se rozběhli zpět, ale spatřili jsme již pouze to, jak Seveřan čtvrtí podivnou bytost, která byla jistě dříve jedním ze strážných, nyní však již pouze chodící mrtvolou. S údivem a skrytým strachem prohlížel jsem si tělo, ovládané ještě před okamžikem zlými kouzli a přemýšlel, co se tu mohlo u všech bohů stát.

Pokračovali jsme dále a narazili na kamenné schodiště vedoucí vzhůru k baště, překvapivě ale také někam hlouběji do podzemí. Rozhodli jsme se pokračovat nejdříve dolů a já jen doufal, že cesta vede pouze k rezervoárům vody nebo do vinného sklepa. Marně.

Místo opracovaných chodeb sklepů nad našimi hlavami jsme vstoupili do obrovské jeskyně zatopené částečně podzemním jezerem. Podle všeho jsme narazili na nějaké dávné pohanské rituální místo a pohřebiště, jelikož spousta kamenů byla pokryta podivnými nápisy a ve vysokých výklencích všude po stěnách jeskyně ležely kosti, bez nejmenších pochyb lidské. Také jsme si nemohli nevšimnout, že několik koster chybí a tak jsme se s neblahou předtuchou vydali vzhůru, konečně rozlousknout tuto podivnou záhadu.

Když se Alexandr zase pustil do dobývání dalších dveří vedoucích dovnitř pevnosti, ovanul nás náhle těžký vzduch a pocítili jsme nepřirozený chlad. Než jsme se stačili vzpamatovat, klesal barbar k zemi a Vin nás varoval, že ke dveřím se blíží nějaký člověk. Jako už několikrát překvapil Manfred, který před sebe napřáhla ruce a vypustil proti dveřím tolik energie, že to závěsy nemohli vydržet a dveře vyletěli s rachotem a neskutečnou rychlostí dovnitř místnosti. Rychle jsme vběhli připraveni na boj dovnitř. Spatřili jsme ale jen několik kostlivců a podle všeho mrtvých strážných stojících vyrovnaně jako nějaká pokřivená vojenská jednotka bez hnutí uprostřed místnosti, upírajíc zraky do prázdna. Zatímco jsme se tedy ujali rozbíjení lebek a odesílání mrtvých opět do zapomnění (což bylo dosti jednoduché, jelikož se nehýbali, přesně tak jak se na mrtvé sluší), Vin, Baldar a Manfred se pustili do prohledávání a posléze probírání temného kouzelníka, který ležel díky našemu úžasnému čaroději omráčený a nejspíše polomrtvý pod těžkými okovanými dveřmi.

Nakonec se podařilo samozvaného pána smrti, nekromanta, probrat. Bohužel, z jeho afektovaných světovládných slov se nedalo moc pochytit. Nakonec se výslechu ujal Alex, jehož metody byli sice poněkud bolestivější, přesto ale měly výsledky. Zjistili jsme, že si zdejší místo vybral právě kvůli pradávnému pohřebišti, které podle všeho usnadňovalo jeho zvrácené pokusy. Taktéž jsme se dozvěděli, jak se dostal do pevnosti. Překvapivě v tom nebylo nic složitého, prostě vstoupil do Spolku dobrodruhů a čekal, až na něj připadne strážní služba.

Chtě toho hnusného ďábla poněkud vystrašit a donutit ho mluvit dál, pronesl jsem, opírajíc hrot svého kordu o jeho krk, že je načase jeho život skončit. Jen co jsem dořekl poslední slovo, trhl seveřan ubožákem vzhůru a já se zděšením sledoval, jak bublající černokněžník pomalu sklouzává z mého ostří. Neměl jsem výčitky, na rozdíl od Baldara a některých dalších, přeci jen to byl nekromant a takový mají dle církevních i světských zákonů osud zpečetěn, ale upřímně jsem nečekal takový konec.

Byl čas nedokončení našeho průzkumu. V místnosti sloužící podle všeho jako pracovna správce jsme nalezli spoustu zajímavých dokumentů a značnou finanční hotovost. Bohužel, všichni jsme si uvědomovali, že vše je majetkem těch keledorských vyzvědačů, nechali jsme to tedy na místě. Na druhou stranu, jen těžko jsme mohli nechat všechny ty důvěrné věci v opuštěné pevnosti. Baldar a já (jelikož finwalurovec opět projevil svou nedůvěru v mou osobu) jsme se tedy rychle rozjeli do města oznámit členům spolku ve městě co se děje a přivést je pro to, aby si pevnost převzali.

Noc již rozevřela svá křídla nad krajinou, když jsme se v doprovodu Raghalta Ohnivlase,kněze a důstojníka větrné gardy, jeho muži a několika členy spolku vrátili pod bránu a pevnost předali i se všem dokumenty právě do rukou gardy po dobu, než Spolek dobrodruhů doplní stavy a než se vrátí jeho vedení. Tedy upřímně, jeden dokument jsme nevrátili. V pracovně, kterou si podle všeho přivlastnil mladý nekromant jsme nalezli převzácnou a obávanou knihu vázanou v černé kůži. Již po pohledu na první stranu nebylo pochyb. Nekromantova kniha kouzel, dílo Viena prokletého, padlého ze Tří čarodějů.

Přes Raghaltovy obavy jsme se rozhodli knihu sami odvést do Albirea a předat Alwarinovi, jelikož ten byl dosti známý tím, že tyto knihy skupoval a snažil se je tak dostat z oběhu. A Vin se nijak netajil svou snahou do knihy trochu nahlédnout, přeci jen to byl jeden z mála zdrojů jak nahlédnout do té části magických umů, kterým zasvěcenci a vzdělanci říkají magie vitální, magie života a smrti, a které byla vždy velkým zájmem našeho malého léčitele. Když jsme viděli, že je vše v pořádku, rozloučili jsme se s novými obránci pobřeží a vrátili se do města, odkud nám měla již za pár hodin jet loď do Dunrileanu. Rozloučili jsme se s Alexandrem a dopřáli si krátký, ale osvěžující spánek pod střechou Škeble.

Druhý den ráno jsme se dle plánu setkali v přístavu s Varaxem, který měl k našemu překvapení jakožto osobního strážce najatého právě nám známého mohutného seveřana. Poněkud jsme Xaviera znervóznili, když jsme se s Alexandrem přivítali jako se starým známým.

Cesta na palubě Šťástné lvice proběhla bez problémů a my po osmi hodinách až téměř nudné plavby dorazili do Dunrileanu. Jelikož zrovna probíhal svátek očištění, zdálo se i tohle místo trochu snesitelnějším. Všichni jsme se, jak žádala tradice, vykoupali a očistili v hostinci U Rejdaře a brzy jsme již opět mohli vyrazit na cestu.

Nakonec jsme se rozhodli jet lodí až do Nového Amiru a pak pokračovat dál do Zelených Úvalů. V džungli nás zase přepadli domorodci a já musel uvažovat nad tím, jak je možné, že kapitáni stále seženou posádku pro tak nebezpečnou plavbu, vždyť jen já jsem tudy jel již potřetí a vždy jsem zažil přepad domorodců.

Poté již ale vše probíhalo dobře a my osmého rozkvetu dorazili do města kouzel, do Nového Amiru, města o kterém jsem mnoho slyšel, ale které jsem zatím neměl možnost navštívit. Město to bylo zajímavé, místní se snažili pilně napodobovat arvedanskou architekturu a v ulicích jsme mohli zahlédnout několik Strážců citadely, vážených kouzelníků tvořících tu nejnebezpečnější městskou stráž a městskou radu v jednom. Ubytovali jsme se v hostinci U Tří holí a posléze se vydali hledat posily. Brzy jsme v jednom hostinci narazili na elfa jménem Bango Regenke, který byl ochoten nás skrze Červený les doprovodit.

Druhý den za svítání jsme opustili prapodivné město a vydali se pěšky ku Skalisku. Slunce příjemně hřálo a Rubis poskytovala občasné příjemné ochlazení našim nohám.

Během cesty nás také přepadl prapodivný tvor podobný lvu či tygrovi, šelma bílá jako měsíční světlo a silnější i rychlejší než jakékoli zvíře, které jsem kdy viděl.

Náš seveřan se naštěstí ukázal být zdatným soupeřem pro podivného tvora a rychle ho zahnal na útěk. Elf, stejně zmatený jako my přiznal, že takového tvora nikdy během svého putování nepotkal… Vin si pak uschoval trochu podivné modré krve pomalu ve vsakující do země, načež nás čekala další cesta.

Skalisko, tisícihlavé město plné rozčarovaných obchodníků a krámků s elfími výrobky pro nás mělo nepříjemné překvapení. Elfí cesty skrze kopce byly zavřeny z důvodů nějakých nepokojů. Posléze nám i Bango pověděl, že nás opouští, neboť má důležitější práci. Rozhořčeně jsem podotkl, že je nechápu, proč své cesty a svá města otvíráme obyvatelům z jiných ras, když oni tak vstřícní nikdy nebyli a nejsou. Na Vinovo naléhání se nakonec Bango a několik jeho přátel uvolilo říci nám o celé věci něco více a dokonce nás požádat o pomoc.

V Elfích vrších podle všeho řádil jakýsi Kharův služebník z řad špicuchého národa a jménem Ngawanya, který mimo jiné nedávno zavraždil nějakého svého soukmenovce a kromě života ho připravilo prsten, který byl podle všeho z nám neznámého důvodu velice cenný. Xavier neviděl důvod se zdržovat, Baldar také upozorňoval na náš spěch, Vin a Manfred ale podle všeho s domácím úkolem nijak zvlášť nepospíchali. Jako mnohokrát předtím jsem zopakoval, že od Vina a jeho léčebné moci se v těchto nebezpečných krajích nehnu a Alexovi se líbila představa přislíbené elfí odměny.

Druhý den ráno jsme tedy připraveni připojit se k dobyvačné cestě společně s komandem lesních zrádných spojenců. Jaké ale bylo překvapení, když si nás ještě před odchodem svolal Vin a sdělil nám, že by nejspíše bylo vhodnější vyrazit přímo za naším hlavním úkolem. Podle toho co říkal, jsem pochopil, že měl opět věštecký sen, který mu napověděl, že je potřeba velice spěchat, neboť je možné, že již nyní jdeme pozdě.

Po poněkud trapné omluvě u elfů jsme tedy vyrazili sami do Zelených úvalů, města o něco většího než Skalisko, ale současně poněkud více rozlezlého po krajině.

Přespali jsme v hostinci Pod štítem, který vedl starý Storabský voják a dobrodruh, který uměl ocenit potřeby poutníků a dobrodruhů i tak pozdě v noci jako když jsme do jeho podniku vstoupili. Ráno nás pak čekalo doplnění stavu.

Varax si šel najmout nosiče, Manfred s Baldarem něco co nám pomůže přepravit desku, pokud by byla příliš těžká a já s Vinem elfího průvodce. Naše hledání proběhlo tak, že jsem zakřičel na prvního elfova, kterého jsem v městě uviděl a zbytek nechal na drobnějším z nás.

Vše dopadlo dobře, večer jsme již byli kompletní. Já, Vin, Manfred, Baldar, Varax, Alex, Xavierovi „nosiči“ Vašek, Matěj a Stašek, elf Betebe a především Manfredův nový mezek, který získal pro své severské rysi jméno Saša.

Teď nás již čekala předposlední etapa putování, krátký úsek na hranici Červeného lesa, výsostného území elfů a jejich královny. tato cesta proběhla klidně a my tak mohli spatřit ještě večer téhož dne stěnu lesních velikánů, táhnoucích se od severu k jihu jako neprostupná hradba. Přespali jsme naposled pod otevřenou oblohou a ráno, poté co nás Betebe instruoval o našem počínání pod korunami zdejších stromů, jsme vkročili mezi kmeny. Cesta byla dlouhá a namáhavá, přestože elf znal podle všeho každou stezku zvěře i vyschlý potok.

Prodírali jsme se hustým porostem, brodili se přes říčky a po chatrných můstcích překonávali široké rokle. Neuměl jsem si představit, jak bychom trefili kamkoli nemít po svém boku toho potomka dávných zrádců.

Podle mých výpočtů to bylo 16. rozkvetu kdy se před námi otevřela pahorkatina plná podivných mohyl a polorozpadlých kamenných staveb. Vangere, Černé hrobky, místo odpočinku temného národa Korullů. Nečekal jsem takovou velikost a tak má radost z konce našeho putování byla předčasná. Další dva dny trvalo, než jsme konečně došli na místo, kde to Varax poznával. Také skřítek potvrdil, že právě toto je místo z jeho snů.

Nijak mě to nepřekvapilo, protože ač všechny okolní hrobky byly obrovské a tajemné, právě tato působila děsivěji než všechny ostatní. Mohutná kamenná brána se zdála být zasazena doprostřed kopce a jen ztěžka se na ní dali rozeznat jakési obrazy smyté tisíciletím dešťů.

Nikdo z nás nechtěl vtrhnout do hrobky unaven a tak jsme přivázali Sašu, rozdělali oheň a připravili se na odpočinek.

Noc to byla zvláštní a plná hrůzy. Snil jsem o hostině, kterou můj otec pořádal vždy při vinobraní pro sousedy a hosty z celého kraje. Nevím, co se stalo, sen probíhal jako normálně, ale zrovna když jsem byl stranou a stejně vždy se snažil přesvědčit jednu mladičkou hraběnku-vdovu, že držet smutek je vhodné jen pro mnohem starší dámy, vše se pokazilo. Najednou jsem stál nad zakrváceným dívčím tělem, a když jsem s děsem běžel zpět do hodovní síně, byly poháry s vínem a zvěřina pryč. Místo toho se všichni hosté krmili z rozervaných lidských těl či jako zvěř chlemtali z mís plných krve. Pohlédl jsem ke křeslu svého otce, spatřil jsem ale jen pokřivenou tvář. Jeho oči se obrátili ke mně a z úst mu vyrazil děsivý křik.

Probudil jsem se celý zpocený a zmateně se rozhlížel kolem sebe. I ostatní byli vzhůru a zdáli se být stejně zmateni. Křik se ozval znovu, byl to řev hrůzy, úpění duše drcené v kolech světa. A za křikem byl druhý zvuk, zvuk díky kterému se má mysl začala propadat do zoufalství. Zvuk těžkých kopit pod nimiž praskaly i samotné skály. Cítil opět onen chlad, který vklouzává do srdce a obaluje ho nejistotou a nekontrolovatelným děsem, chlad temných bytostí z temnot.

Náhle se ale postupující chlad zastavil a já ucítil žár planoucí mi v žaludku.  Byl to žár spalující, bolestný. Musel jsem klesnout na kolena, cítil jsem strašlivou bolest jako by mi něco tahalo za každou kost v těle, tisíce jehel se mi zabodávalo do masa a by je posléze nahradilo tisíce mečů. A pak již jen tma.

Když jsem se probral, seděl jsem nahý na zemi uprostřed všudypřítomné tmy. Kdesi kolem sebe jsem tušil stromy a za zády slyšel hlasy. Když se mi podařilo zaostřit, uviděl jsem Vina podávajícího mi můj plášť. Chtěl jsem poděkovat, ale když jsem otevřel ústa a nasál chladný vzduch, ucítil jsem v ústech chuť nejvíce podobnou nasládlému trochu zamřelému masu. Musel jsem se překonávat abych se nepozvracel, neboť mi začalo docházet, co se stalo. Přátelé mi to později potvrdili. Zaútočil na nás jakýsi temný rytíř ze stínového světa a ve mně se probudil vlk. Podle slov přítomných jsem nemrtvé myšlenkové bytosti málem ukousl hlavu. Nový záchvat dávení.

Ze svého vaku jsem si vzal novou košili a kalhoty a posléze se vydal k ohništi hledat své prsteny a ostatní věci, které mé vlčí tělo nepotřebovalo. Jen koutkem oka jsem zahlédl Vina a Baldara ukazující na mě a hovořící s Alexandrem. Nezdálo se, že by byl barbar příliš spokojený s mou druhou tváří.

Nebyli jsme však beze ztrát, Matěj, jeden z Varaxových pohůnků, při útěku spadl do nedaleké strže. Zbylí dva asi začali chápat, kam se to připletli, nyní už ale bylo pozdě se vrátit. Do rána jsme se přesunuli dál od hrobek a snažili se ještě trochu odpočinout.

Za úsvitu jsme již nikdo nemohli dospat a tak potom co jsme se posílili trochou zásob se dal Varax do odeklínání. Nebyla to věc nijak jednoduchá, Varaxovi naskákali na čele žíly a i já cítil jak je vzduch mezi ním a bránou sytí energií. Nakonec ale přeci jen spustil ruce k tělu a unaveně prohlásil, že je čas na nás. Alexandr tedy začal otevírat bránu a my pomalu sestoupili do podzemí. Hrobka nebyla nijak příjemným místem a my jen čekali, jaké hrůzy na nás čekají. Hned v prvním sále jsme museli odstranit několik nemrtvých (při kterémžto boji jsem přišel o nemalou část čepele mého milovaného kordu z dílny slavného Lunenwigského zbrojíře Ribeša Jankoviče). Když leželi mrtví na zemi, pokračovali jsme dál. Za každým rokem na nás útočili stíny, s kterými jsme si i mi docela bez problémů poradili, tedy až na to, že při dopadu na zem mi v kuši povolila spoušť a stala se tak nepoužitelnou. Dále jsem tedy pokračoval s tasenou polovinou rapíru a linthirovou dýkou, kořistí z Vlčích plání.

Zrovna jsme se chystali sestoupit po širokém schodišti níž, když jsme zaslechli od vchodu známý hlas. To se navrátil Tomik aby v době nouze doplnil naše řady. Vzpomněl jsem jak kdysi dávno nás v podobné chvilce stejně tak dohnal Baldar. Jasně to ukázalo, že některé věci se opakují stále dokola.

Již se subotamem po boku, který nám vyprávěl o boji s děsivou vyvernou a o tom, jak se Malvin rozhodl zůstat v Tarosu a na čas vést svůj hrdinský boj samostatně, jsme sešli k těžkým dveřím na konci chodby. Dozvěděli jsme se také, že do celé věci se již vložil i Iskalon se svými šedooděnci.

Těžká brána měla dle slov Vina vést do jakéhosi sálu a v něm již na nás čekal temný bůh. To alespoň hlásal nápis s podivnými korullskými  obrázky vyrytý do kamenných dveří, který s pomocí svých schopností přeložil Vin.  Především jeden hieroglyf, znázorňující temného ducha smrti, který měl být právě zajatcem místnosti před námi. Jelikož rytina představovala cosi se šesti končetinami a dalšími připomínající chapadla vyrůstající ze zad. Byl jsem proto nadšen, když všichni souhlasili s mým návrhem vyjít na sluneční světlo a více se připravit na boj, přeci jen, boj s bohem by mohl být trošku namáhavý.

Již jsme plánovali jak přivést dovnitř sluneční světlo, které nám mohl v boji s temnotou pomoci, když tu se mi v uších ozval hlas Bee, mé malé Beatrice.  Ta zatím poletovala venku a snažila se znepříjemnit život elfovi, když náhle jejího společníka v hrách něco zabilo. Z jejích slov, které jsem tlumočil společníkům, bylo jasné, že venku na nás čeká mocný nepřítel, pět mužů, z toho dva těžce odění trpaslíci a jeden čaroděj, dost možná skřetí. Po chvilce na nás útočníci promluvili. Žádali, abychom jim okamžitě dali desku. Mnozí z nás se neubránili smíchu. Neuvědomovali jsme si asi, kdo proti nám stojí a to, že po nás začali házet nějaké jedovaté flakónky jim na důvěryhodnosti rozhodně nepřidalo. Nakonec jsme se odhodlali k útoku. Vzduchem začala létat kouzla, a ocel se nechtěla nechat zahanbit. Já jsám jsem vyběhl jako jeden z posledních, jen Varax a jeho pomocníci zatěžkaní pytli s nakradenou kořistí zůstali vevnitř. Vyhnul jsem se mraku podivné jedovatě zelené mlhy a vyrazil do míst, kde jsem slyšel bojový křik seveřana. Jeho soupeř si ani nestihl všimnout, jak jsem mu do zad vrazil svou dlouhou dýku. Nijak hrdinské ale to se člověk na cestách jistě naučí překonat. Všichni až na kouzelníka již byli zneškodněni, on sám ale stále mával nad hlavou podivnou černou dýkou a holí na jejímž vrcholu spočívala děsivá lebka. Spatřil jsem Tomikovu vrhací sekeru zabodnutou v jeho hrudi a jelikož se mu, jak se zdálo, nevadila, pochopil jsem, že přes zdánlivou převahu jsme ve velmi vážné situaci.

Náhle se však stal zázrak. Ne takový ten každodenní zázrak, jaký nám bohové sesílají pro jednodušší život či jako odměnu naší víry, tohle byl zázrak, v který se musí naučit nedoufat i velice zbožní kněží. Nebesa se rozestoupila a v sluneční záři k nám slétla bytost, o které jsem slyšel mnoho vznešených básní. Valkýra, okřídlená bojovnice se zlem, světlonoška a zhouba nemrtvých.

Ta se vrhla jako sokol na svou kořist a do těla temného čaroděje zarazila svou zářící čepel. Jako zhypnotizováni jsme sledovali souboj a tak jen Tomik se pokusil zareagovat v okamžiku, kdy mág sebral své černé síly a jak jsme doufali tak s vypětím všech sil odmrštil valkýru do vzduchu. Bohužel, ani Tomikův sart nestačil ukončit jeho život, neboť se stačil přemístit do nám neznámých míst. Naše pozornost se tedy soustředila na nebeskou posilu, která ale již opět rozprostřela své perutě a bez jediného slova se vydala kamsi nad les, přičemž my mohli jen předpokládat, že pro ni hon neskončil.

Vrhli jsme se tedy do zhodnocení naší situace, nakonec jsme z boje vyvázli beze ztrát (tedy až na nebohého Betebe) a dokonce jsme získali zajatce. Tedy vlastně dva zajatce. První z nich byl jeden z útočníků. Ten nebyl nijak sdílný, sdělil nám jméno čaroděje, jistého Hvarišda, o kterém jsme se později od Varaxe dozvěděli, že unikl před několika lety z Rybiny, slavného jihodálavského vězení, nebo že se snad pomocí úplatků dokázal vyplatit… Nyní podle všeho sloužil jakési Paní a tito muži jím občas byli najímáni na nějakou špinavou práci.

Přivázali jsme tedy muže ke stromu a začali se věnovat tomu druhému.

Tím byla lebka, služebník onoho kouzelníka, která se sice snažila působit tajemně a přechytřele, trocha prostého vyhrožování a nakonec i Manfredův zákrok v podobě vydloubnutí drahocenných kamenů sloužících lebce namísto očí, ji ale přiměla spolupracovat.  Dozvěděli jsme se tedy, že v komnatě čeká kromě obludy i několik nejspíše oživlých mrtvol a pak také námy tak horečnatě hledaná deska. Při druhé návštěvě podzemí nás znovu napadl jeden z už zneškodněných mrtvých, Alexandr se proto rozhodl situaci pojistit a vše v podzemí rozsekat na co nejmenší kousky. Boj s „bohem“ jsme se rozhodli nechat na další den, přestože elfové vystoupivší z lesa chvilku po našem boji nás upozornili, abychom odešli co nejdříve. Dokonce se jeden z nich uvolil nás poté odvést z lesa, ačkoli já myslím, že nás měl především hlídat a zjistit co tu děláme.

Druhý den ráno jsme se posílili pomocí božské síly a já přátelům navrhl, že zůstanu nahoře. Ač spousta v tom viděla můj strach a zbabělost, a já netvrdím, že svůj díl v mém rozhodnutí neměli, šlo mi především o bezpečnost mých druhů. Nechtěl jsem riskovat svou přeměnu v uzavřeném prostoru, kde bych jim byl jistě více nebezpečím než pomocí.

Dokonce i Varax šel s mými přáteli dolů, poté co nabídl, že za tisíc zlatých by mohl jistě těžkou desku zlehčit na pouhou setinu její váhy. Poté co jsem mu vysvětlil možné nepříjemnosti, co se týče osudu osamocených čarodějů uprostřed Červeného lesa na které je právě rozčílený vlkodlak, rozhodl se cenu snížit na padesát zlatých.

Přiznám se, že jsem cítil jisté výčitky, když jsem z hlubin uslyšel strašlivý nepřirozený řev a řinkot zbraní. Když po několika okamžicích vyběhl vyděšený Varax a já v jeho očích uviděl strach z netvora ukrytého ve stínech, ještě naposled jsem chtěl vběhnout dovnitř. To se však již přátelé vraceli, nesoucí mohutnou desku a především vážně zraněného Baldara.

zatímco zranění podléhali skřítkově péči já, Xavier a dokonce i neznámí elf jsme fascinovaně obdivovali desku.   Nevím jak ostatní, ale já si naprosto jistě uvědomoval jakou má ta deska čistě materiální hodnotu. Dobře pět set kilogramů čistého garenu. Ta deska měla hodnotu celých Zelených úvalů i s okolím a třeba můj otec by si za ní mohl bez problémů koupit knížecí titul i s odpovídajícím majetkem a místem v urozeném sněmu. Připadá mi vtipné, když vzpomenu na ten okamžik kdy mě, kouzelníkovi i špicuchu přejel po tváři tentýž chápavý výraz a další, když jsme si uvědomili, jak jsou naše sny neuskutečnitelné.

Elf (až mnohem později se zjistil, že se jmenoval  Ubangawe) nás vyzval k rychlému odchodu, neboť nechtěl, aby něco takového zůstalo v lese příliš dlouho. Zvláště když se jedná o předmět zájmu tolika mocných osob.  Varax tedy na naše doporučení opět zapečetil vchod a my zatím vytvořili pro desku provisorní závěs, který se stal těžkým osudem chudáka mezka Saši. Pokud má garen nějakou výhodu tak tu, že se nemusíte bát o jeho poškození. Pak již stačilo povzbudit trochou výhružek našeho drahého zajatce k pěknému pochodu v řadě, strčit lebku do rukou skřítka, s kterým si tolik rozuměla, a mohli jsme pokračovat.

Když bylo vše hotovo, vyšli jsme do lesa a započalo se to nejhorší putování, jaké jsem kdy zažil. Cesta byla těžká a zdálo se, že vůbec nepostupujeme kupředu. Uplynulo již bezmála pět dní a my jsme se stále sotva vymotali z nejbližšího okolí hrobek. Navíc se o nás začali zajímat lesní elfové a tak nám kromě Ubangaweho postupně jakousi gardu vytvořila čtveřice dalších elfů, kteří brzy vytvořili velice stupidní hru, jejíž hlavní náplní bylo, že kdykoli jsem promluvil, začali si něco velice nahlas vyprávět tou svou koktavou hatmatilkou. Trvalo celých nekonečných dvacet dní, než les konečně zůstal za námi, slunce nezacloněné větvemi stromů se na nás usmálo až na konci prvního aldenu měsíce zelence. To jsme již byli naštěstí vybaveni vozem a dvojicí silných koní, takže cesta pokračovala rychle a to i přesto, že jsme se museli kvůli drahocennému nákladu vyhnout běžným stezkám. Elfové měli podle všeho naštěstí jakousi sestavu orientačních bodů, díky které jsme dorazili k elfím kopcům během několika hodin a i skrze ně jsme se dostali bez jakýchkoli problémů.

Naše putování skončilo putováním v elfích člunech po řece až do Tabitského lesa, kde nás již čekal Wilkan a skupina nějakých najatých dobrodruhů. Bílý čaroděj vložil desku so jakési magické neviditelné kapsy a my byli odvedeni na universitu. Zde si s námi promluvil samotný Alwarin a poděkoval nám za úspěšné splnění našeho úkolu. Také jsme se dozvěděli, že deska je určena pro jakéhosi elfa (který byl ostatně přítomen) a který jí chtěl využít k uspání strašlivé Ugriel, černé dračice z pohádek a legend. Již jsem si zvykl, že mnoho z toho co jsem znal jen z bájí je pravda, takže jsem jen počkal, až nám mistr Blaten vyplatil finanční kompenzaci, rozloučil se prozatím s přáteli a šel se věnovat věcem poněkud méně světoborným a důležitým.

Jakmile se rozneslo, že jsem se vrátil, byla na mou počest uspořádána u Slona menší oslava, před kterou jsem musel pravda ještě vyřídit některé záležitosti co se týká „nevinné zájmové činnosti v Bardské akademii“ ale pak již mi nic nebránilo obléci se do pořádného odění a vkročit za zvuků fanfár (které jsem si obstaral sám) do hostinské místnosti. Zábava byla již v plném proudu, když ke mně přišel Andrzej Pecina a sdělil mi, že pro mě mají menší překvapení u mě v pokoji. Neblahé tušení mě opět obklopilo a já s nejistotou vešel do míst, které mi již více jak rok sloužili za dům a lože. A bohužel v domě byl nezvaný host a v mém loži otravná veš. Na posteli seděl tvor děsivější než kterýkoli korulský bůh. Vlasy rezavé jako oheň, nos tyčící se k nebesům, tvář plná pih a tělo, kvůli kterému by stvořitel měl učinit místo pro osmnáctého boha. Strašlivá Beatrice, hrozba z Rilondu.

Její sladká slova, s kterými se mě rozhodla vydírat, mě nijak nerozesmutnila, pouze jsem jí hodil deset orlů a vysvětlil jí, že zrovna nemám čas jí kupovat dům a ať si udělá radost nějakou cetkou. Zdála se být zatím spokojená a já začal přemýšlet jak ji dostat z města…

Druhý den jsem navštívil ceremoniál, při kterém byli Manfred a Vin přijati do řad bílých čarodějů a při kterém jim byla, poté co složili slavnostní sliby, předána samotným Alwarinem bílá slavnostní roucha.  Pompézní, ale relativně pěkná podívaná.

Já tam ale byl hlavně kvůli poněkud jiné věci. Manfred měl totiž stále v kapse ty dva obrovské smaragdy, které získal z temné čarodějovi lebky (která skončila na dně nějaké řeky). Už po cestě jsme se dohodli je prodat a výtěžek si rozdělit, takže jeden chudák klenotník ve zlaté čtvrti, na kterého sehnal skrze svůj obchodnický původ Miroň, zažil tu nejpodivnější návštěvu ve svém životě. Vkráčel k němu známý městský divadelník ve velice drahém oblečení a plášti kněze Mirtal a mladý kouzelník v oděvu Bílých čarodějů s dvojicí obrovských smaragdů opracovaných podle skřítčího způsobu.

A za půl hodiny smlouvání vycházeli s šesti a půl tisíci ve zlatě.

A za tři dny a trochu vyptávání jim patřil jeden z nejlepších, ačkoli už delší dobu opuštěných (z důvodu nějakého hloupého magického nedorozumění) domů ve zlaté čtvrti. Jen jedna věc celou úžasnou věc kazila a to ta, že brzy po nich se do rozestaveného domu U Plamene a vlka (podle nového domovního znamení)nastěhovala i podivná zrzavá žena, která tam sice oficiálně sloužila jako správcová a klíčnice, ve skutečnosti ji ale nikdy nikdo ze sousedů neviděl cokoli dělat.

Kapitola X.:

„Jak moudrý jsi byl příteli náš, jak věrně jsi při nás stál. A jak žil jsi ty, dej bohové, ať žijeme i my. V památce muže, jenž rovně vždy stál, a přímo vždy šel.“

elegie pro Baldara

Přesně jak jsme se dohodli, sešli jsme se zase všichni, já s Manfredem, Vin, Tomik i Baldar zase 1. úmora v Albireu, v hostinci U Slona. Dům U Plamene a vlka byl sice již obyvatelný, nedával však ještě možnost dostatečně representovat, sesedli jsme tedy nad mapami a poznámkami v tomto mém oblíbeném podniku. Uvažovali jsme totiž, kam povedou nyní naše kroky, neboť jsme nechtěli promarnit další měsíce nečinností. Já navrhoval podívat se na místa našich starých úspěchů, Tomik zase chtěl vyrazit na průzkum tajemného arvedanského města Silviand, ke kterému hodlal vyslat výpravu mistr Telurian z Rilondu. Manfredovi se cesta na západ taky líbila, byl ochotný ji pojmout jako určitou dovolenou. Bylo rozhodnuto. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Když jsme totiž začali plánovat cestu přes Kor, Starou štolu, Železné doly, Daine,trpasličí města, Rilond a dále do stepí za Velkým Buvolem a do Solnohradu za hraběnkou Grozetou, promluvil do té doby tichý skřítek.

Vysvětlil nám, že v poslední době má zvláštní tušení, že v jeho domovině, v říši skřítků, se děje něco špatného, u čeho by měl být. Požádal nás tedy, zda bychom ho nedoprovodili do Zlatého lesa a pak nejspíše dál do Skřítčích vrchů. Nemohli jsme snést pohled na tu malou utrápenou tvářičku a tak jsme ještě ten den začali plánovat odjezd, přičemž Tomik šel najít loď plující do Jasného svitu, města skrze které vede Zlatá cesta a které je centrem obchodu mezi skřítky a ostatními národy.

Večer jsem měl domluvenu schůzku s nějakým umělcem u Zlaté lžíce, konkrétně keledorským malířem jménem Krepovitz, který se ucházel o místo v našem divadelním souboru jako malíř kulis. Sdělil jsem mu, že na nějaký čas odjíždím na východ a že se o tuto věc postará Kutalsky, který se již stal v podobných záležitostech mojí pravou rukou.

Pak jsem se vrátil k Manfredovi do Slona a společně jsme vymysleli menší magickou lest na Beatrice, pomocí které jsme si mohli pojistit, že s naším domem nic neudělá. Základními proprietami v tomto plánu byl magický Miroňův prsten, který dokázal donutit dělat lidi to, co se jim přikáže v okamžiku, kdy ho líbají, mé herectví a především samotná Beatrice, kterou jsme po troše snahy nalezli k velkému překvapení v chrámu Panny. Nakonec vše vyšlo jak mělo a my se ráno měli nalodit na Svižnou štiku, loď vezoucí obchodnickou karavanu naším směrem do Svitu (o kterém Vin mluvil jako o Kijopeji), odkud chtěli pokračovat do Tarosu. Cesta po Měsíční řece byla z počátku poklidná, projeli jsme Soravsko, uviděli soutok s Černou řekou, která již nebyla zdaleka tak černá jako dřív a na severním břehu se brzy ukázal Les černých bříz, místo námi nijak zvlášť šťastně vzpomínané. Právě pár minut po minutí prvních stromů nepřátelského lesa jsme na jihu uviděli stoupat k nebi sloupy kouře a po pár okamžicích i ohořelé domy. Když nás Vin upozornil, že uvnitř cítí ještě nějakou živou bytost, neváhali jsme a požádali kapitána, aby zastavil a spustil nám člun. Kapitán rád souhlasil a společně s námi do člunu nastoupilo několik mladých hraničářů jedoucích do Tarosu a také jedna postava nám známá. Alexander Volkov, náš drahý seveřan drsných způsobů a malých ohledů. Podle všeho si poté, co ho Varax propustil ze svých služeb, nalezl práci jako tělesná stráž jednoho z obchodníků plavících se na Štice.

S Vinem nervosně poposedávajícím na přídi a hledícím k jedné z ohořelých budov jsme přirazili ke břehu a rozestoupili se po bývalé návsi.

Všude po zemi se nalézala mrtvá těla, hlavou nám vrtalo, kdo mohl přepadnout vesnici tak blízko Albirea, Athoru a Miramu? Tohle musela být víc než jen obyčejná tlupa nájezdníků z plání. Ostatně, měli jsme se o tom během několika okamžiků přesvědčit. Vin zrovna vbíhal do zmiňovaného domu, když náhle Tomik cosi vykřikl a ukázal směrem na západ.

Po okamžiku jsem porozuměl.  Z kouře a ohně vyběhlo šest tvorů podobných vlkům, však s hbitostí a pohyby velkých koček. Už jsem věděl co Tomik křičel. Epyry. Ďábelské ohnivé šelmy ze světa stínů. Pomalu jsme obcházeli obecní studnu a čekali na střet s podivnými tvory, když Manfred náhle vykřikl, bychom se kryli. Na nic jsem nečekal a praštil jsem sebou k zemi. Další věci, které si pamatuji je strašlivá spalující bolest na zádech a pak již jak stojím nahý uprostřed doutnajících trosek a těl mrtvých netvorů. Poté co jsem přesvědčil Mironě aby zrušil silové pole do kterého jsem byl uvržen a sesbíral ze země své věci, snaže se nevnímat vyděšené pohledy hraničářů, které mě doslova provrtávaly cestou na loď. Naštěstí s Manfredovou pomocí se mi je nakonec podařilo během následujících dnů přesvědčit, že se jednalo pouze o velice mocné kouzlo. Upřímně sice nevím, jak se dívají zákony svobodných měst na někoho, kdo se občas přestane ovládat a přijme na sebe podobu vlka velikosti koně, tušil jsem ale, že pokuta nebude dostatečným prevenčním opatřením.

Nakonec jsme ale 4. 8. dorazili do Zlatého lesa (který se svou krásou mohl rovnat snad jen Duhovému pralesu s tím, že zde díky bohům nebylo tak strašné vedro a dusno). Musím přiznat, že i skřítčí název mě zaujal: Jajksé, jak říkal Vin, byl plný stromů s opravdu zlatavým listím, ptáků podobných slavíkům a pěnkavám, motýlů těch nejzářivějších barev (a já asi pochopil, proč skřítkův pomocníček vypadá právě, tak jak vypadá).

Samotný Jasný svit byla vesnice s několika kamennými lidskými domy a spoustou domů drobných, skřítčích. Ubytovali jsme se v hostinci Flákanec, jediném, kde se dalo sehnat „lidské“ jídlo, tedy vlastně upřímně jediný, kde se dalo sehnat maso. Jelikož do té doby jsem v životě viděl jen tři skřítky, nemohl jsem se ubránit zmatenému rozhlížení po neustále brebentícím a usměvavém lidu všude kolem. Spatřil jsem dokonce skřítčí děti běhající všude kolem, ne větší než dobře krmený králík a skřítčí ženy, snad ještě jemnějších rysů než které měli jejich mužští příbuzní.

Poté co jsme přenocovali a holčičku zachráněnou z vypálené vesnice předali do rukou místních, vydali jsme se společně se zbytkem karavany na jih po Zlaté cestě, předpokládaje, že asi šedesát mil nad Tarosem se oddělíme a půjdeme opět na sever, po cestě malých národů až do tajemného skřítčího horského císařství. Trvalo to pár dní, ale nakonec jsme se na křižovatku, která oddělila naše kroky od obchodníků, opravdu dostali. Alexandr se nakonec rozhodl cestovat s námi, takže jsme si mohli připadat relativně silní, obzvláště jelikož jsme neměli tušení, co nás během této podivné cesty čeká.

Vin nás neustále upozorňoval na jakousi podivnou zemi Fu, které jsme se měli za každou cenu vyhnout a raději k ní ani neotáčet pohled. Vůbec se skřítek nějak v domácím prostředí změnil. Zatímco jindy byl ochotný navštívit jakékoli místo jen trochu zajímavé, náhle bylo vše tabu. Nesměli jsme se málem ani ztratit mezi stromy vykonat potřebu, aby se netvářil podmračeně. Opravdu mi začíná velice vadit, jak si různé rasy myslí, že nějaký kus země je jen jejich.

12. jsme již zpozorovali, jak naše cesta stoupá po hřebeni nad okolní krajinu.  Na východě bylo možno spatřit ono hrozivé Fu. Nad lesy se opravdu v místě, které jen nerad naznačil Vin, točila divná mračna a zdálos, že celé území zahaluje jakási tmavá hustá mlha. Nedaleko jsme nalezli jedno z řady odpočívadel, které lemovali celou cestu a rozhodli se přenocovat.

Rozdělali jsme oheň, uvázali věrného společníka Sašu (mezka, ne seveřana) a ulehli k odpočinku.

Stejně jako před třemi měsíci v Červeném lese nás ale náhle probudilo táhlé mrazivé zavití. Rychle jsme se postavili a zoceleni putováním se připravili k boji. Manfred vytvořil ostrý pruh světla, který ozařoval okolí, a my vskutku během nějaké doby zpozorovali, jak se kolem nás míhají temné stíny podobné obrovským psům. Tomikova tichá slova o přízračných vlcích nás nijak neuklidnila. Náhle se mezi stromy něco mihlo jen kousek od nás a než jsem se stačil vzpamatovat tak se přímo vedle mě objevila vlčí stvůra. Než jsem jí stačil bodnout, proletěla kolem a srazila k zemi Baldara stojícího přímo vedle mě. Nevnímaje jeho křik, otočili jsme se všichni za vlkem utíkajícím někam do tmy. Náhle jsme si uvědomili, že Alexandr opět někam zmizel a nejspíše pronásleduje zrůdu. Naši pozornost však zaujalo něco jiného. Baldar.

Ačkoli jsme si již zvykli, díky Vinovým zázračným schopnostem, nevnímat i vážná zranění nijak tragicky, tohle se zdálo být vážné. Knězi poutníka téměř chybělo celé rameno a silně krvácel. Ač Vin již měl ruce v jeho ráně, na rozdíl od jiných případů se zranění stále nehojila.  Začali jsme propadat panice. Vinova tvář byla stále bledší, na jeho čele se perlil pot a neustále něco mumlal. Až po chvilce jsem porozuměl. Vodu. Ihned jsem se rozeběhl k našim vakům.

Mezitím se Manfred postaral pomocí svých kouzel a Alex pomocí svých svalů o děsivého vlka. Mnohem horší boj ale probíhal podle všeho v našem kruhu. Zrovna, když jsem se vracel s vodou, spatřil jsem jak Baldarův havran vzlétá s křikem někam k obloze, aby náhle zmizel. Téměř jsem cítil jak Bee sedící na mé hlavě polkla. Tomik odtrhl skřítka od těla mrtvého kněze a plně vysíleného ho vzal do mohutného náručí. Zatímco já lil na drobnou skřítčí tvář a tělo vodu, o které jsem již věděl, že regeneruje síly našeho malého léčitele,  ostatní mu opatrně sdělovali to, co jsme ještě sami dobře nechápali. Baldar byl mrtvý. Baldar, náš věrný průvodce, který si vždy věděl rady, náš přítel a společník byl mrtvý. Až tehdy jsem pochopil, že naše putování není jen nějaká hra, nějaké dobrodružství. Že každý z nás může kdykoli zemřít a že už mnohokrát jsme tomu byli velice blízkou. Rozhodli jsme se Baldara nechat do rána na cestě, podobné těm, na kterých strávil celý svůj život, a trochu se před zítřkem prospat.

Ráno Vin pomocí jakéhosi tajemného skřítčího umění úplně sám vyhloubil díru použitelnou jako hrob a my do ní Baldara uložili se závojem na tváři, s lukem a holí v rukou. Nebylo mnoho slov, které bychom mohli říci a tak jen Dlouhá pouť, pohřební píseň velkých králů, zněla lesem. Uložil jsem do své brašny mapy a zápisky tak dlouho schraňované naším průvodcem po tajemstvích Tary a všichni jsme pomalu pokračovali ke skřítčímu městu Měchovu, zadumáni do otázek života a smrti.

Po pár hodinách jsme spatřili první skřítčí samoty a dokonce nás zastavila hlídka plně ozbrojených skřítků ve zbrojích. Nebýt to den, kdy jsme pohřbili přítele, možná bych se tomu i zasmál. Takto zůstal jediným pobaveným náš seveřan.

Skřítci podle všeho hledali tajemného jezdce (na jehož stopy jsme také narazili), který podle všeho ohrožoval místní obyvatele. Když se Vin ve svém podivném rodném jazyce rozvyprávěl o svých předtuchách a vidinách o skřítčím ohrožení, bylo mu (podle jeho dalšího vyprávění) doporučeno navštívit věštce a učence v Měchově.

Vydali jsme se tedy do města křišťálu, podzemního horského města skřítků.

Cesta nebyla těžká a skřítčích domů v podivných náznacích vesni a městeček neustále přibývalo. Nakonec jsme večer stanuli před kopcem, na jehož vrcholu ozářeném tisíci drobnými křišťály byla zasazena brána do nitra hory. Před vstupem jsme odevzdali skřítčí hlídce zbraně a pak již šlo vše jak na drátkách. Vin se vydal hledat učence a my ostatní se ubytovali v podniku Jiskra, jejíž majitel Tou-Dou hovořil obstojně řečí lidí a dokonce se nechal přemluvit k podpultovému prodání trochy jakéhosi vína, které jinak není mezi skřítky stejně jako jakýkoli alkohol zrovna běžným zbožím.  Vin se vrátil večer a sdělil nám, že dalšího dne bychom se měli setkat s jakýmsi podivným cizincem, který potřebuje pomoci ve svém poslání. Byl jsem zmaten, neměl jsem stále tušení, o co jde, ale podle všeho to zase nabíralo obrátky, které nás všechny mohli brzy zavést za Baldarem. Ale setkání s dalším skřítkem nám přeci nemůže ublížit, a když to Vinovi pomůže…

Druhý den jsme tedy již opět ozbrojeni čekali na jednom z odpočívadel a doufali, že se nejedná o past. Když se po pár minutách ozval dusot kopit, všichni jsme zpozorněli a připravili si zbraně. Mé oči se však rozšířili, když jezdec přijel blíže a sesedl ze svého obrovského koně. Paladin. Zlaté vlasy, u sedla garenový palcát, na zádech meč velký jako dospělý muž, plátová zbroj pokrytá runami. Pokud toto nebyl světlonoš ze všech světlonošů nejudatnější, pak nezasloužím si být spisovatelem.

Krátké vysvětlování mi dalo za pravdu, nejenže to byl paladin, byl to Cedrik, rytíř z legend i pohádek, hrdina všech velkých bitev proti zlu, kam až paměť sahá. A já si s ním potřásl rukou. S Cedrikem, bojovníkem z Pláně děsu, hrozbou nemrtvých, vítězem nad skřety… tohle mi v Lunenwigu nikdo neuvěří, že zrovna JÁ se setkal s Cedrikem.

Ale nebyl čas na můj obdiv, Cedrik zde hledal jakési skřítčí dítě a Vin mu hodlal pomoci.

Opět mnou tedy osud a plány jiných zmítl a já za několik minut stál s družinou uprostřed cesty na úbočí menšího vrchu připraven zabránit komukoli následovat Cedrika, který se zatím tryskem vydal do nedalekého údolí.  Vše se zdálo být v pořádku, dokud k nám neotočil svůj pohled Vin, všichni jsme pochopili, že paladinův plán nevyšel.  Když i Tomik přikývl, vyrazili jsme rychle tam, kam nám bylo řečeno, ať světlonoše nenásledujeme.  Když jsme uviděli, jak se z nebes snáší podivný tvor nepodobný ptáku, ihned ještě jsme zrychlili. Vždyť kdo může říci, že bojoval po boku Cedrika. No vlastně asi spousta lidí, ale stejně.

Udělali jsme nejspíše po velice dlouhé době dobře. Cedrik totiž sváděl těžký boj se skřítčími bojovníky, kteří se nezdáli vůbec tak slabí, jak jsme mohli doufat. Navíc se z nedalekého stínového portálu vynořovalo něco, co jsem se jen s obavami rozhodl pojmenovat jako Baziliška.

V nouzi požádal jsem bohyni o podporu v boji a ta my ji poskytla. Nad bojištěm rozezněl se dlouhý akord a my všichni cítili, jak v našich žilách koluje nová síla a naše srdce naplnila statečnost.  Cedrik sám rozsekal většinu náhle jako slimáci se pohybujících nepřátel, tedy až do okamžiku, kdy jeho zrak spočinul na očích netvora a on, navíc v tutéž chvíli probodnut skřítčím mečem, znehybněl v kamenné křeči.  Já mezitím dokázal kuší zneškodnit skřítka, hodlajícího zabít pegasa (jenž byl tajemným tvorem snášejícím se při našem běhu nad bojiště) na jehož hřbetě odlétala jakási žena s podivným balíčkem v náručí. Mohli jsme jen doufat, že je jím ono veledůležité dítě.

Boj byl zmatený, Manfred vší ohnivou silou škvařil šupiny na těle ještěřího obra, já a Tomik ho odstřelovali ze svých zbraní a jen Alexandr se odvážil bojovat s ní bok po boku a jeho kopí proráželo nadpozemskou silou baziliškův pancíř. Nakonec se mu ho za naší podpory podařilo udolat a já pochopil, že tento seveřan nebude jen tak obyčejný barbar. Vždyť právě zabil baziliška tak velkého, že o podobných jsem slýchal jen v legendách.

Zatímco ještěrobijec pomalu odděloval od obřího těla hlavu, snad jako trofej, snad z nějakého jiného důvodu, my ostatní se dali do prohledávání mrtvých a především do snahy přesvědčit umírajícího skřítka se šipkou z mé kuše v boku ke spolupráci.  Bohužel marně, skřítek si sám vzal život, nejspíše strachem ze svých tajemných pánů.

Již jsme byli se sběrem trofejí (vím čtenáři, že pokud nejsi dobrodruh, možná ti to připadá jako okrádání mrtvých, ale pamatuj, že i my, konající dobro musíme nějak získat zbraně a prostředky proti temným kouzlům a moci Démona) hotovi a Vin se snažil pomoci statečnému světlonoši, který nakonec nebyl zkamenělý ale jen silně částečně ochromený, vešel na palouk další skřítčí oddíl. Tentokrát měl na svých drobných zbrojích znak modrého draka a my pochopili, že hovoříme se státní mocí. Vin se pustil do vysvětlování a my mu v různých jiných jazycích sekundovali.

Skřítčí velitel Le-Cho, se zdál být moudrým mužem a tak, když od nás získal podivný černý prsten nalezený na ruce kouzelníka „zlých“ skřítků, který skončil pod nohami baziliška. Pak nás již jen varoval nad nebezpečím používání námi nalezených věcí, jelikož je nejspíše naplnilo zlo kolem ležících a navrhl, abychom naložili Cedrika na nějaký vůz a vrátili se do Měchova. Tu opět překvapil Vin, když řekl, že bude schopen paladina osvobodit sám. Všichni jsme zatajili dech, ostatně zvrácení zkamenění, byť částečného, je přeci umem jen velmi zkušených léčitelů…

Večer a noc jsme tak strávili u nedaleké říčky, v které seděl a léčil Vin, a my ostatní zatím hovořili s Cedrikem. Řekl nám mnoho, dozvěděl jsem se o bitvách to, co se z učebnic historie student nedozví, o hrůzách které pokřivili Pláně děsu, o strašlivé síle nekromantů a jejich říše, před kterými svět chrání jen jejich vlastní neshody, o Braghimě, pevnosti bojovníků se zlem daleko na jihu, o místech plných zla a místech neprobádaných… a také o tom, že i Cedrik byl členem prapodivné výpravy proti Drikovi společně s Xintrou, Klevenem a Alwarinem. Opět jsme si uvědomili, že na celou věc může být mnoho pohledů a že pohled toho, který při výpravě zemřel, může být zvláště přínosný.

Ráno jsme již byli všichni plně pohybliví a mohli jsme se tak v doprovodu Le-Cho-ových mužů a našeho seveřana statečně nesoucího na svých bedrech obrovskou hlavu (tedy bez očí, které hbitě zabavil Manfred) vydali opět ke skřítčímu městu.

…

Ve městě jsme se rozloučili s válečnými přáteli a navrátili se do námi nijak milované ubytovny a čajovny Jiskra. Zde postarali jsme se o svou hygienu, pronajali si pokoj a vydali se prodat kořist mezi skřítčí kupce. Prodej nebyl nijak jednoduchý, některé věci byli vskutku prokleté, jiné si zase pro sebe urychleně zabral Vin neboť byl nadšený z předmětů konečně určených pro jeho drobnou postavu. U jednoho ze skřítčích specialistů jsme si pro něj dokonce nechali opravit podivnou skřítčí zbroj prošívanou stříbrem a staženou z jednoho našeho protivníka, u jiného pidižvíka jsme zase (hluboko pod cenou sehnatelnou jinde) prodali oči baziliška.

Nyní byl náš majetek dosti navýšen, mohli jsme se tedy pustit do části plánu už dlouho námi promýšleného. Nakoupit co nejvíc skřítčích drahokamů. Nakonec se nám podařilo sehnat několik dosti velkých kamenů v nákupní ceně kolem deseti tisíc, které jsme si rychle mezi sebe rozdělili a pro jistotu je ukryli, kam jen jsme mohli.

A pak to začalo. Stovky brebentících skřítků, všude tisíce úsměvů, nikde ani jedna lidská žena, ani jedna hospoda, ani náznak zábavy takové, která se mohla zdát být zábavnou i pro někoho jiného než čajem nadopovaným skřítkům.

Nemohli jsme se divit, že Alex nás brzy opustil a s hlavou svého ještěra na zádech odešel kamsi do hor. I já jsem se několikrát přistihl, jak uvažuji o nalehnutí na svůj kord, když jsme ve městě trávili již druhý den a další dva nás čekali do doby, než bude připravena Vinova nová zbroj.

Jako jeden muž jsme tedy zareagovali na nabídku jistého Ly-Hu, skřítka vlastnícího dům nedaleko Jiskry, který nám přišel oznámit, že ve svém domě má vážně zraněnou skřítku a že by nejspíše potřebovala naši pomoc.

Nevím, kdo z nás byl u dveří první já jistě ne, neboť jsem věděl, že Vin udělá mávmáv rukama a my se vrátíme do světa prázdného tlachání a rozhodl se tedy trochu si alespoň toto malé vzrušení užít.

A téměř tak to i proběhlo, překvapením ale bylo to, kdo byla ona zraněná skřítka. Půvabná, nádherná tvář a záplava světle nazrzlých vlasů lemujících její tvář mi ještě nic nenapověděla, dokonce ani hloubka jejích podivných očí… ale jméno? To jsem slyšel už mnohokrát. Calisto! Cedrik byl možná legenda, Calisto byla ale legenda divadelnictví. Nikdy mě nenapadlo, že autorka oněch slavných eposů a divadelních her hrdinských je skřítka, přitom mi to jistě někdo někdy říkal… ale skřítka! Soukmenovkyně našeho Vina! Nemožné! Jen jsem vykuleně sledoval, jak si s ní povídají mí přátelé a jak jim vypráví o nějakých trollech a věštcích…

Netrvalo dlouho a, jak už to u naší společnosti bývá, jsme putovali po cestě k Valínu, skřítčímu městu astrologů a věštců, připraveni hledat ztraceného věštce Be-Janga.  Po cestě jsme nepotkali nic zajímavého, nebudeme li počítat trpaslíky a podivného Mernova poustevnického poutníka, či poněkud akčnější setkání se skupinkou trollů, kteří ale brzy pochopili, že „my né ham“…

Město Valín bylo o poznání menší než Měchov, svou prapodivnou architekturou se ale městu křišťálu snadno vyrovnalo. Valín se totiž ježil desítkami vysokých věží, což při příchodu k údolí, v němž bylo město rozprostřeno, působilo dojmem, že celé město se skládá pouze ze špičatých střech.

Zatímco Manfred si u jednoho ze stánkařů nechával věštit budoucnost, Vin se místním podivným brebentěním snažil nalézt věž patřící Be-Jangovi, kterému místní podle všeho říkali Beng.

Když jsme tedy stáli už zase všichni, včetně poněkud podmračeného Manfreda, před dveřmi, za kterými měl hledaný skřítek žít. Ťukali jsme. Čekali jsme. Znovu jsme ťukali a znovu čekali. Zdálo se, že pan domácí není doma. Upřímně, zdálo se to logickým, když ho nemohla nalézt Calisto.

Zatímco Vin se tedy poptával u sousedů a v nedaleké čajovně U Lá, my ostatní si vybrali podnik poněkud více odpovídající našim tělesným rozměrům.  Usadili jsme se tedy v čajovně a hostinci Lu-i-Ha, což podle všeho značí Skřivánčí sen. Zdejší majitel Bulák (tedy vlastně Bu Lak) vládl obstojně obecnou řečí, měl stropy dostatečně vysoké a navíc podával jakousi slaboučkou skřítčí pálenku jménem Mei-Do-Vi’n, kterou jsme my ale záhy překřtili na Mejdlovina, pro její příšernou chuť.

Když se vrátil Vin, oznámil nám, že skřítek bude nejspíše v dolech na východ od města, a že z největší pravděpodobností je vážně zraněn. Nebylo proč dále vysedávat na polštářích a pít čaje, na jejichž podivnou chuť jsme si my stále nezvykli.

Mezek Saša zůstal s většinou našich věcí ve městě, kde ho skřítčí děti učinili nejspokojenějším a nejnajezenějším mezkem na Taře, a my dvounozí jsme se vydali na cestu

Slunce už se začalo povážlivě naklánět k západu, když se cesta před námi začala rozdělovat, pročež jsme vytušili, že jednotlivé cesty vedou k jednotlivým důlním tunelům. Nechali jsme se vést Vinovým vnitřním zrakem, pro který snad připadal si ve městě věštců jako doma, a nezapomínajíc na jeho varování, že v okolí jsou další trollové, pomalu postupovali dál.

Konečně nás přivítal volný prostor, který jsme se rozhodli pro následující střet využít, a neponechat tak trollům výhodu kamenného bludiště všude kolem.  Počali jsme pokřikovat a přivolávat trolly, kteří opravdu pro svůj drobný rozum vyrazili za námi. Bohůmžel, Vin se rozhodl zrůdy poněkud zmást, vyslal tedy jejich směrem svého motýlího pomocníčka. Jeho světlo však trolly nejenom zmátlo, ale také zahnalo a nám nezbylo než pokračovat dále ke vchodu do námi hledaného dolu, očekávajíc nepřátelský útok každým okamžikem.

A ten přišel záhy. Vzduchem začali létat těžké kameny, kterým jsme se pouze s obtížemi vyhýbali. Rozhodli jsme se tedy skrýt za nedaleký balvan a čekat, až se Trollové rozhodnou pro přímé napadení z blízka. Ani na to jsme nemuseli dlouho čekat a tak naše zbraně brzy ochutili špinavou trolí krev.  Za okamžik již odděloval Tomik svým sartem jednu hlavu po druhé a my mohli konečně vstoupit do podzemí.

Tunel se mírně svažoval a k naší velké nelibosti byl po pár metrech zavalen hromadou kamenné suti, pod níž mohli jsme zahlédnout pár nohou tak nepěkných a velkých, že bylo jasné, že i další z rodu trollů se nedočká spokojeného stáří (tedy pokud by stvůry ze světa stínů stárly).  Rychle jsme se dali do odhazování kamenů, a když se z druhé strany ozval slabý hlas hovořící řečí skřítků, naše úsilí ještě zesílilo. Nakonec byl otvor již tak veliký, že se Vin protáhl a začal se o nešťastníka starat, po pár dalších okamžicích jsme již mohli oba zase vytáhnout zpátky a pomalu se vydat k Valínu.

Be-Jang byl starý skřítek, podle všeho velice starý skřítek. V chůzi si pomáhal holí, ač nebylo zřejmé, zda tak ulehčuje svým nohám, či kompenzuje jiné své postižení. Jeho oči byly totiž zataženy šedou mlhou a my pochopili, že tomuto věštci je sice možná otevřeno to, co nám je skryto, zrak pozemských tvorů mu vak již dávno odešel. Šel jistě, jako by tuto cestu znal nazpaměť a my zatím vyslechli jeho vyprávění o cestě do jeskyní, kde byl zvyklí meditovat a přemýšlet o tom, jak ho  během ní napadli trollové a jak ti posléze způsobili zavalení chodby.

Cesta nám tedy dobře utekla a skřítek nám nabídl nejen přenocování (které jsme měli již bohužel domluvené u Skřivánčího snu) ale také, že až přijede Calisto, tak nám možná řekne něco víc o tom všem kolem, přičemž naznačil, že nás možná bude ještě potřeba. Neubránil jsem se protočení očí, neboť jsem si moc dobře pamatoval, do jakých situací nás podobná slova většinou dostávají, ale nadrbou stranu, kdo by odporoval radám věštce?

Představa několika dalších dnů bez alkoholu a bez jakékoli šance na zabavení byla děsivou a při pohledu na Manfreda mi došlo, že má podobné myšlenky. Dohodli jsme se tedy, že se půjdeme podívat po trpaslících, které jsme nedávno viděli pokřikovat nad skřítčími hlavami.

Zbytek večera a noci mám bohužel poněkud zastřený a tak si pamatuji, až okamžik kdy mě ráno vzbudil Vin a já se snažil nevnímat prapodivné brebentění jakési skřítky, na jejímž záhoně jsem se rozhodl strávit noc.  Pak již stačilo vymanit Manfreda ze zničujícího sevření tajemného skřítčího záchodku stojícího nedaleko a sloužícího podle všeho jako shromaždiště kompostových látek.

Bolest hlavy byla jen malou útěchou pro to, že nuda se jen dočasně odložila. Celý den jsem se snažil pochopit nějakou divnou hru, která se sestávala z několika figur různých hodnot a především různého způsobu pohybu, což poněkud znepříjemňovala skutečnost, že vzhledově je odlišovala jen čepička, pročež mě přišli všechny úplně stejné. Na druhou stranu, skřítci nijak nereagovali na mé snahy naučit je hrát něco s mými dopoledne vyrobenými kartami. Nakonec to tedy skončilo tak, že já s Manfredem jsme hráli, poté co moudrý čaroděj nepochopil pravidla Lízaného Mostku, stupidní hru „Hobit bere“, která byla stupidní především proto, že v ní Manfred z neznámého důvodu vyhrával.

Konečně přišel večer a já již tak zoufalý z toho, že mě několikrát v Hobitovi porazil i Tomik, který podle všeho tahal karty úplně bez rozmyslu, jsem se uchýlil k čaji, který nakonec nebyl tak špatný jak se zdálo, pokud tedy člověk nebyl tak hloupý a nedochucoval ho Mýdlovinou (což již nyní vím).

Další den se již konečně začalo něco dít a poté, co kolem mě několik minut hopsalo nějaké skřítče a vykřikovalo něco jako: „Uíí Beng, Uííí Beng, Uíííí Ding Ding Beng“ jsem konečně našel ostatní a Vin nám přeložil, že nás Beng očekává u něj doma. Obávám se, že tohle je jeden z mála jazyků, které nikdy nepochopím.

Dveře do Bengovi věže nám neotevřel starý věštec ale k naší radosti rusá hlava Calisto. Ta nás pozvala dál a my usazeni nepohodlně na zemi poslouchali, oč tu vlastně jde. Be-Jang a Calisto se podle všeho snažili (úspěšně) najít ve městě jistého Čun-Wenga, mocného skřítčího kouzelníka z Minkoru, kde snad založil magickou školu, řečenou Bílá pagoda. Ten by měl být strážcem jakéhosi tajemství, které povede k nalezení mocného magického krystalu.

Čun-Weng si nyní říkal Če-Pchan a bydlil nedaleko a podle informací Calisto se chystal odejít někam na východ do skřítčího lesa, naším úkolem bylo pak tohoto podivínského starého a zatrpklého skřítka doprovázet a zjistit, jaké je ono jeho tajemství.

Přesvědčit ho nemělo být snadné a tak nás Calisto požádala, abychom se chovali uctivě a nehovořili, dokud nás o to nepožádá. Nedalo se nic dělat, Vin se ani nezastavil a již vybíhal za velkou autorkou a my ostatní za ním.

Če-Pchan, či tedy Ču-Weng, nás přijal nevrle ale přece. V jeho domě bylo zatemněno, jen malá lampa osvětlovala okolí. Přesně podle instrukcí jsme byli potichu a poslouchali, jak se mu Calisto snažil vysvětlit, že nejsme tak neschopní jak vypadáme a že nás může potřebovat. Če nebyl nijak nadšený, podle všeho ale chápal ve skřítce jakousi autoritu a přímo proti ní se nikdy neodvážil mluvit nějak přímo hanlivě. Nakonec nám tedy sdělil cíl své cesty, tím měla být vesnice Lin-Lin, z které mu přišel poslední dopis od Ju-Maj-Wua, syna nedávno zesnulého skřítčího kouzelníka z jihu Zlatého lesa Li-Maj-Wua. Ten tam měl podle všeho pronásledovat jakési zlé skřítčí černokněžníky ale také měl mít v držení část onoho tajemství vedoucího k hledanému křišťálu.

Tím křišťálem nemělo být ostatně nic jiného než Skřítčí srdce, podivný kámen ze skřítčích legend, chránící dle pověstí tento národ po celá milénia.

Když doslechli jsme se toto, bylo již naše přispění jasné… ostatně s pomocí v pátrání po mocných kamenech již máme své zkušenosti.

Během deseti minut jsme tedy ze Saši odházeli záplavu skřítčích dětí a nahradili je našimi věcmi, připjali si pevně zbraně a oděli se do cestovních plášťů. Skřítci již na nás čekali u východu z města směrem na Měchov a tak jsem hbitou skřítčí chůzí vyšli za dobrodružstvím.

Po cestě nám Vin vyprávěl o místech, kam nás zavedou naše kroky. Provincie Onča patřila mezi ty skřítčí území na severu, kde bylo tvrdě pronásledováno užívání jakékoli magie a právě tamní byli známí svou tvrdostí v jejím potírání. Správkyně té provincie byla navíc známá svou nelítostností a pevnou rukou… a pokud by ti ani to nepřišlo dost drahý čtenáři, tak navíc právě v této provincii proběhli tvrdé a strašlivé boje mezi starými skřítčími čaroději a právě zde se nalézalo jedno z nejtemnějších míst Zlatého lesa, Pevnost Feng-Ši. A právě nedaleko té měla ležet vesnice Lin-Lin.

Do Měchova jsme dorazili 22. úmora a ihned jsme si došli vyzvednout Vinovu novou prapodivnou zbroj. Z našeho skřítka se tak díky tepaným nátepníkům a této zbroji stal na první pohled strašlivý skřítčí válečník. No dobrá, zas tak hrůzostrašně nevypadal, částečně díky fialovému baretku.

Následujícího dne jsme pak z hor sešli do stínů lesa a velkým obloukem jsme se vyhnuli zmiňované tajemné pevnosti. Bohužel, nebyli jsme od ní ještě příliš daleko, když nás zastihla noc a my se museli utábořit.

Temná atmosféra místa se brzy zhmotnila do těžkých snů a jako nejednou předtím, i tentokrát na sebe naše sny nabrali podobu velmi hmotnou.

Nejdříve šlo o pouhý stín, jakých jsme potkali už řadu, a ač má střela mu nijak neublížila, Wengovo kouzlo ho rozprášilo jako dým. Další protivník, čekající skryt za mohutným stromem, který zvolili jsme si pro náš odpočinek, byl již však hrozbou skutečnou. Mohutné svalnaté tělo, ruce svírající sekeru vážící podle všeho mnohem více než kterýkoli z přítomných skřítků a především býčí hlava zdobená obrovskými rohy…  Minotaur.

Jediné máchnutí jeho sekery odhodilo nebohou Calisto k zemi a již stál na de mnou… ucítil jsem, jak mou páteří projela strašlivá bolest a přes strach který mě obklopoval a strašlivou bolest která mě rvala na kusy jsem se neubránil velice, velice, velice zlému úsměvu…

Když jsem se posléze snažil nenápadně projít nahý kolem již v pořádku se tvářící skřítky a v Sašových vacích najít své náhradní kalhoty, jen se smutkem jsem spatřil, že z kvalitního danérského plátna jsou tu poslední. Tak těžce jsem je v Albireu sháněl za téměř neuvěřitelné peníze a teď se tu vedle těch špinavých hadrů co nosil Manfred krčí poslední! O košilích ani nemluvě… oblékl jsem se a doufal, že nás v nejbližší době nic nenapadne nic co by ve mně probudilo zvíře a také v to, že brzy najdu nějaké místo, kde si budu moci pořídit oblečení nové a tohle si nechat vyprat.

Jelikož svítání bylo blízko, rozhodli jsme se dále nezdržovat a rovnou jsme vyrazili dál. Ačkoli pro mě bylo určitým zadostiučiněním, že Čun-Weng se na mě díval s určitou dávkou překvapení a že Manfred začínal být podle všeho poněkud vystresovaný z toho, že mu bylo zakázáno zde pro jistotu házet ohnivé koule, les stále nepůsobil příjemně, ačkoli strašlivou pevnost jsme již nechali za sebou.

Naštěstí zanedlouho nás již přivítala poklidná vesnička Lin Lin a my vyšší sto dvaceti coulů jsme se přemístili k nedaleké fontánce ulevit bolavým nohám a snažili se nevzbuzovat pozornost mezi již tak velice podezřívavě nás pozorujícími skřítky.  Calisto se zatím vmísila do davu a začalo cosi řešit s holčičkou, kterou bych dokázal nejspíše schovat ve své divoké podobě celou do tlamy (tedy podle vyprávění) a Vin odběhl do nějaké čajovny.

Když se po okamžiku vrátil, věděl již o tom, že mladý Ju se opravdu v okolí pohyboval, nikdo mu ale nebyl ochotný říci něco víc. Navíc, Calisto mu řekla, že skřítci s kterými mluvil patří podle všeho do organizace Jestřábích lovců, tajné skřítčí služby vyhledávající na území provincie čaroděje a jiné podvratné živly. Skřítčí idyla se pomalu začala vytrácet.

Nakonec ale věci začali přeci jen trochu více zapadat jedna do druhé a my se shodli na tom, že Ju nejspíše prohledával nedalekou pevnůstku Rin-Ul, která byla domnělým sídlem jakési čarodějnické sekty Zinzarovců, skřítčích mágů uctívajících dávno mrtvého vládce země Fu, oné temné části lesa kterou jsme míjeli při příchodu do skřítčích vrchů.

K radosti skřítků, kteří se již začali (ač se mi to snad jen zdálo) podivně často kolem nás, a především Miroňovi na první pohled nevycházkové hole, velice často procházet s různým zemědělským náčiním jsme tedy pokračovali na východ, k troskám Rin-Ulu.

Po nějaké době jsme si povšimli toho, že se kolem nás čas od času ozývají podivné zvuky. Nebylo pochyb, že nás někdo sleduje a my nejdříve hádali na skřítky z vesnice. Mirtalžel, tak jednoduché to nebylo, a my záhy uviděli, jak se mezi stromy mihlo tělo kentaura, tedy jedné z těch zrůd, které nás napadli před dávným časem při cestě do Trniště.

Ani jsem se nedokázal pořádně rozkoukat a pořádně zaregistrovat jak se manfred, již téměř šílící z nemožnosti kouzlit, pomalu a směšně snaží zahrabat do spadaného listí, když tu v mém rameni trčel kus dřeva spíše než kopí připomínající vzrostlý stromek a po chvilce tmy jsem stál zmatený nahý někde uprostřed lesa a přemýšlel, co teď budu zatraceně dělat, když tu jsem náhle s velkou úlevou uviděl tvář Vina, pomalu se vynořujícího ze stínů lesa. Nechal jsem se tedy zase odvést ke svým věcem a s nijak zastíranou nevolí se nasoukal do špinavého a propoceného Manfredova náhradního oblečení, které bych nedal ani svému podkonímu. Tedy pokud bych ho měl.

Konečně a již v klidu jsme dorazili na rozlehlou mýtinu obklopující nevelký pahorek, na němž stála pevnost Rin-Ul.

Hradby byly v relativně dobrém stavu a nás tedy mohla jako již několikrát začít vrtat hlavou myšlenka o dobývání pevností. Na hradbách jsme viděli hlavy dvou skřítků a tak, zatímco Manfred přivazoval Sašku, já s ostatními rozebíral možnost využít některého ze zázraků, které mi poskytuje Nejnadanější. Byl jsem ochoten vyprosit si mocnou pomoc, takovou jaká nám pomohla přemoci baziliška, nebo třeba některé z obránců uspat… nakonec se ale do věci vložila Bee, zrovna mi poletující kolem hlavy v podobě malé víly, a svým posměšným způsobem navrhla, že klidně může nepřátelům nařídit, aby z hradby skočili dolů. Nakonec jsme se tedy rozhodli jejího umu využít a poslali jsme ji na záškodnickou akci. Po okamžiku jsme opravdu viděli, jak se stráž zastavila, když se ale záhy začali o něčem hádat a v mé hlavě se ozval jemný hlásek se slovy: „Tak to nevyšlo…“ Nebylo na co čekat a já se pomocí prstenu, který jsem ukořistil v boji se skřetím komandem v Khelegových horách, přemístil za záda jednoho z hlídkujících skřítků. Za okamžik již měl Vlčí dráp, můj věrný kord, zaražený v zádech a i jeho kolega měl tu čest brzy okusit železo a to tesák Čun-Wenga, který se přemístil jen kousek ode mě.

Poté jsme se snesli dolů k bráně, kterou již otvíral Vin, taktéž se „teleportující“ (jak říkají magikové) dovnitř. Cesta pro Manfreda,Tomika a Calisto byla tak volná a já se mohl vrhnout do útoku proti dvojici k nám běžících skřítků. Jeden padl rychle pod Wengovým kouzlem, druhého jsem nakonec, přes podivnou silovou vlnu která námi na okamžik oběma smýkla, dokázal po ukázkové ripastě probodnout.

Posléze již stačilo vniknout do věže a poté co já a Miroň a skřítčí veleautorka jsme vyrazili do vyšších pater, Tomik a ostatní se vydali po schodech do sklepení.

Po nějaké době na podivné skřítčí soše orla, která kryla celou jižní stěnu věže, vysela svázaná těla tří různě zraněných zlých skřítků, v patře pod námi ležel skřítčí čaroděj zavalený stropem a my mohli být spokojení z dobře odvedené práce, neboť Ju-Maj-Wu stál, stejně jako horda různých skřítčích prťat, pod podivnou kompozicí, která nebyla sice možná zrovna dle vkusu mé bohyně, ale něco z avantgardního stylu Albirea v sobě měla.

Se skromnými úsměvy jsme přijali poděkování z úst Calisto, která již měla ve svých kapsách cosi, co jí Weng a Wu předali a s čím byla podle všeho spokojená, ač jak jsem pochopil, bude potřebovat ještě několik podobných „Lin-Le“ aby dokázala skřítčí srdce získat zpět pro blaho svého národa.

Společně s Calisto a oběma skřítčími kouzelníky jsme se tedy pomalu vydali do Jasného svitu, všichni natěšeni na maso, konečně několik lidských tváří a hlavně, hlavně na cestu domů. Tedy chtěl jsem říci do Albirea.

 

Kapitola XI.:

Cesta proběhla klidně a příjemně, jistě také proto, že naše řady doplnil z jihu se vracející Malvin, který měl za sebou výpravu do míst ovládaných kharovými skřety, kde společně s rytíři ze svého řádu a s příslušníky orlích poutníků obracel pohany na víru v sedmnáct bohů.  Albireo nás tak přivítalo více než mile již 29. úmora, dva dny před Dnem hojnosti.

Následující dny byli poněkud hektické, ale vše překvapivě vycházelo nad obyčej dobře. Beatrice se o dům starala vzorně, podle všeho se i poněkud zklidnila a mezi mými známými se začala stávat velice oblíbenou. V divadle (kde jsem se pomalu ale nijak neochotně stával stále více pouze autorem a většinu organizačních věcí nechával na jiných) šlo vše také jako na drátcích a na právě na den hojnosti byla uspořádaná premiéra mé hry Elfí víno, která měla dobrý ohlas a na níž se ukázal dokonce i lord Firun. Potěšilo mě, že hra se nakonec líbila i několika elfům v publiku, ač nějakou dobu trvalo, než se začali smát se zbytkem diváků.

Dokonce i prodej skřítčích drahokamů proběhl na výbornou a my tak vyzískali dostatečný kapitál na dovybavení domu „U Plamene a vlka“ a najmutí služebnictva. Jelikož Beatrice neustále odmítala přijmout roli hospodyně, naše první kroky vedli k zisku kvalitního správce a majordoma, kterého jsme nakonec nalezli v čtyřicetiletém muži jménem Moris, který dříve sloužil jako komorník u hraběte z Běhanin. Ten sám již navrhl kuchařku a hospodyni v jednom, Paní Kolnou, dvě služebné a jednoho mladíka, který měl zastávat místo vrátného, podkoního a v zbylém čase i zahradníka.

Pokud jde o řád, Jerzy měl vše pevně v rukou a nikoho ze členů nenechal zahálet. Slyšel jsem, že i Beatrice se občas ukázala, ale jelikož jsem ji na výcviku nikdy neviděl a na „výroční zasedání“ chodil kde kdo, nemohl jsem to tehdy ještě potvrdit. V chrámu bylo vše v pořádku, ať velekněžka Harmiona poněkud potemněla a podle všeho měla nějaké problémy, ostatní z kolegia mě začali brát až překvapivě vážně.

Následující dva měsíce byly poněkud nudné. Manfred je strávil neustálým prolézáním knih, které tahal z univerzity, Vin také trávil většinu času u Alwarinovců, Malvin se nažil uklidnit svou poněkud zdivočelou domácnost a Tomik odešel pokračovat ve výcviku do Daine. Já se zatím mimo jiné postaral na Manfredovu žádost o zaplnění našeho sklepa vybranými víny (o několik sudů Mrazového jsem dokonce požádal otce, který mi sice vyhověl a dokonce s nemalou slevou, na samotný dopis ovšem neodpověděl) a o bílé uniformy a livreje pro naše služebnictvo.

Brzy jsme pak měli již všechny povinnosti hotovy a splněni, pročež jsme se nakonec mohli začít chystat na velkou výpravu ku Silviandu, ztracenému Arvedanskému městu, kterou jsme již nějakou dobu plánovali. Tomik se k nám měl připojit v Kwesaru a tak jsme sedmý den měsíce větrnce na nově nakoupených koních, poníkovi jménem Cvalda patřícímu Vinovi a s naším věrným mezkem Sašou vyrazili na západ. Trochu mě mrzelo, že jsem si musel odpustit premieru hry „Skon baziliška ze Zlatého lesa“, zvláště proto, že konstrukt baziliška byl opravdu úžasný a náš orčí technik Gluš, ač netvrdím, že je mi jeho rasa milá, je nejspíše opravdu génius.

Velkým překvapením pak bylo, když se k nám na cestě přidala i „drahoušek“ Beatrice, která toužila zažít trošku dobrodružství. Vida v tom možnost vrátit tuto miloučkou dívku opět do jistě jejímu srdci stále milého Rilondu nás obměkčila a tak i ona, oblečená jako hrdinka z nějaké pokleslé keledorské romance, vjížděla ještě ten den večer do Koru. Zde jsme přenocovali a chystali se dál, k brodu přes řeku, kde se měl podle všeho již nyní stavět Baldarův most, most financovaný námi na počest našeho věrného souputníka.

A nejen, že most již skoro stál a zdál se být zatím dobře odvedenou prací, ale navíc u jeho paty vznikala vesnice Mladá štola. Myslím, že všichni jsme byli po zbytek cesty spokojeni a pyšni na náš malý příspěvek ke kolonizaci.

Po příjemném přenocovaní ve Štole staré a porci mého milovaného guláše a poněkud náročné ale díky našim čtyřnohým přátelům snesitelné cestě jsme druhý den druhého aldenu již mohli strávit v tajemném podzemním městě trpaslíků Kwesaru, tak rozdílném a přesto podobném skřítčímu Měchovu. Tomik již na nás čekal a poté, co si i on pořídil koně (ač ten se nemohl kvalitou našim rovnat, především pokud jde o bujného Malvinova hřebečka nebo mou rozvážnou klisnu, jíž rozhodl jsem se pojmenovat Lunenwiga a za kterou dal jsem víc jak devadesát zlatých orlů) jsme mohli skrze Zelanské hory pokračovat k druhému z trpasličích měst, k městu klanu (tedy jak říkají trpaslíci heildorffniru) Thirstedů, ke Krazu.

Ač jsem již dříve slyšel, že Kwesarští Holgové a Thirstedi se od sebe velice liší, jsou to podle všeho odlišnosti viditelné jen trpaslíkům. Mě přišla obě města dosti podobná a jejich obyvatelé taktéž, a to tak, že my dělalo dosti velké problémy od sebe vůbec odlišit jakékoli dva z vousatého národa.

Po cestě která se již stáčela k jihu a my tak cítili, že se velice pomalu blížíme k naší první zastávce, k Rilondu, kde jsme měli mít možnost od mistra Teluriana vyzískat polohu města arvedanů které padlo jako poslední, na nás ještě stále hleděli trpasličí pevnůstky vymezující ten úsek cesty, který si vousáči uzurpují jako svůj.

Již v Krazu jsme slyšeli o trpasličím vyděděnci a lupiči Hrogarthovi, kteréžto řeči nás pronásledovali i ve všech pevnostech, kde jsme zastavovali doplnit zásoby vody a krmě pro naše věrné oře. Když jsme pak patnáctého míjeli poslední z trpasličích hlásek, ještě okamžik nás doprovázela přání šťastné cesty.

Noc jsme museli přečkat pod korunami stromů a září hvězd, přičemž pro střídání hlídek jsme se nikdo pořádně nevyspal (tedy až na Manfreda a naši krásnou zrzku, kteří samozřejmě hlídky nedrželi). Jen co jsme vyrazili (a vyrazili jsme brzy, neboť poslední hlídku držel Vin, pro kterého ráno začínalo jakmile se tma změnila v šero takové, že byl schopný rozeznat strom od Mironě) začalo mě tížit nepěkné tušení z toho, jak prozatím probíhala cesta poklidně.

Nakonec jsme ale opravdu vzrušení zažili, neboť jsme na cestě před sebou spatřili podle všeho dlouhou dobu opuštěný a zničený vůz. Při prohledávání jsme pak zjistili, že až tak opuštěný není. Trpasličí osádka tvořená třemi těly bez života nás poněkud zdržela, neboť již bylo naším zvykem nalezená těla pohřbívat dle vůle sedmnáctky.  Místní podloží a nedostatek vhodný nástrojů nás sice donutilo navršit na těla mohylu z kamení, což se sice příliš nepodobalo žádným hrobům trpasličího rodu, o kterých jsem kdy slyšel, snad ale naše modlitby k Paní země přivedli jejich duše k soudu Lamiusovu. Já sám se ujal krátké modlitby k sedmnáctce, po které jsem na mohylu připevnil vlastnoručně vyrobený kříž.

Bohužel, od dalšího rozjímání nad zbytečností smrti nás vyrušila skupina malých postav blížících se k nám s podle všeho nijak vřelými úmysly.

Trpasličí loupežníci nereagovali na naše výzvy k odložení zbraní, nezbylo tedy než se připravit na boj.  Tomik a Malvin se vrhl proti nepřátelům, Manfred prozatím vyčkával a já se přesunul, natahujíc kuši, k Beatrice do zákrytu za zničený vůz.

Záhy jsem si všiml, že jeden ze skrčků míří na ubohého Vina, má střela tedy našla jasný cíl. Bohužel, jelikož my ve výhledu bránili naše koně, těsně jsme minul. Neohlížeje se na nic, tasil jsem kord a vrhl se skřítčímu léčiteli na pomoc.  Ten se naštěstí vyhnul válečnému kladivu útočníka a pak již se přesunul do bezpečí pod vozem, díky čemuž jsem já mohl dvojicí rychlých bodů poslat trpaslíka k zemi. Rozvášněn bojem popoběhl jsem kupředu, tam již ale bylo vše vyřešeno. Většina trpaslíků ležela na zemi, jeden byl podle všeho mrtvý, vzhledem k jeho až na kost ohořelé tváři, další pak stál s rukama nad rameny a Tomik od něj odkopával zbraně.

Následně se Vin dal do léčení našich přeživších zajatců a my do sbírání jejich zbrojí a zbraní. Když jsme je pak nechali pohřbít padlého kamaráda a vytvořili prostý smyk, na který byl umístěn jeden z trpaslíků, jemuž Miroňovo kouzlo poškodilo pánev, rozhodli jsme se opět vrátit na sever a předat je spravedlnosti jejich vlasního lidu.

Druhý den večer jsme tedy předali značně znavené lupiče posádce Strážní pevnosti č. 18 a s nimi i jejich zbraně, které jistě místní osádka ocenila více než mi. Za zbraně a dopadení Hrogartha (který přepad vedl) jsme navíc získali několik drobných cenností trpasličí výroby, jejichž hodnota jistě překračovala pět set zlatých.

Nakonec jsme se rozhodli v pevnůstce přenocovat a všichni až na Vina a Beatrice, kteří zůstali odpočívat ve stáji, jsme byli přítomni otevření nového sudu Krazského piva, což byla pocta mnohokrát převyšující význam nám věnovaných šperků.

Jako odplatu, rozhodl jsem se zapět několik písní o Konečné bitvě, především pak o hrdinných činech trpaslíků a jejich udatného prince. Sklidil jsem nemalý ohlas a musím přiznat, že trpaslíci mi začínají již od událostí ve Valíně připadat jako docela snesitelná rasa, ač jejich úcta k mé bohyni není nijak veliká.

Když jsme tedy následně s Tomikem odváděli našeho moudrého čaroděje a udatného rytíře do stájí, nalezli jsme zde Vina ležícího v klíně naší veselé společnice. jen s drobným úsměvem jsem uložil šedovlasého mága do sena a dusil v sobě všechny ty poznámky, které mi stanuly na mysl.

Nakonec jsem usnul a zdálo se mi o vysokých hradbách starých arvedanských měst a o hrdinských skutcích, které tak ráda opěvuje má Milovaná.

18. jsme tedy znovu vyrazili na jih z místa, kde jsme stanuli již tři dny předtím, a cesta se zdála poklidná. Jen jedna věc nám vrtala hlavou, kde jsou všichni ti zlobři, o kterých nám všichni vyprávěli? Brzy jsme to měli zjistit.

Cesta po prvním dnu zatočila na příkré pobřeží a my byli nuceni zařadit se jeden za druhého, pokud jsme tedy nechtěli skončit hluboko dole v divokých vlnách moře.  Divoký vítr vanoucí z oceánu nás společně s chladem hor nutil postupovat pomalu, cesta se zdála nekonečnou a my tak nijak nezajásali, když jsme před sebou spatřili vysoký zával na první pohled znemožňující cestu dál. Již jsme se skleslou náladou chystali otočit k severu a vrátit se k cestě, kterou jsme míjeli asi před pěti mílemi, když nám Vin oznámil, že za závalem číhá skupina zlobrů. Stačilo si vyměnit pár pohledů a již jsme sesedali z koní a společně s Beatricí je nechávali za svými zády. Já s napnutou s kuší, Tomik a Malvin bok po boku s tasenými meči.

Když kolem mé hlavy proletěl sotva viditelný motýl, krátce jsem myšlenkami zatanul k těm mnoha okamžikům, které začínali podobně. A pro jistotu jsem požádal o pomoc Nejnadanější, která na oplátku rozezněla krajinu dokonale sladěným akordem.

Dvě krátké záblesky světla od Vinova pomocníčka před námi a nad závalem se již vztyčovala mohutná jakoby kamenem tvořená těla. Napočítal jsem čtyři obry, a neřekl bych, že jsem nějakého přehlédl.

Jeden se (na tak hloupého tvora překvapivě moudře) rozhodl z boje utéci, má šipka ho však na okamžik srazila k zemi. Ačkoli záhy začal opět vstávat, boj se již zdál být rozhodnut. Naši válečníci posilněni silou Mirtal i Gora si klestili cestu přes zátaras jako dřevorubci podtínající zdatné stromy a záhy již nad nimi stáli jen dva, a to sice ti největší ze zlobrů. Má šipka a Malvinův meč pak jednoho snadno skolili… zůstával poslední. Vtom však vedle mě k nebesům vyšlehl plamen ohně a Manfredův efreet Flambo sežehl nedaleký strom takovou silou, že ten padl do míst, kde ještě malý okamžik před tím stál Tomik. Naštěstí, takto strom dopadl přesně na ramena našeho posledního nepřítele a čepele záhy oddělili hlavy od těl.

Boj byl vybojován a my mohli v klidu odpočinout spokojeni nad tím, že svět je zase o něco krásnější místo, přestože ten zlobr, kterého jsem zasáhl, jako prvního utekl.

Bohové, snad aby nám připomněli, zač bojujeme, rozzářili pak nad mořem kouzelné divadlo barev zapadajícího slunce lámajícího se o vlny. Tehdy jsem si usmyslel tuto scénu zvěčnit na velké plátno, což jsem také mnohem, mnohem později učinil.

Koně jsme nakonec provedli opatrně kolem závalu a noc strávili o kousek dál.

Noc byla klidná, stejně jako následující dny, během kterých jsme se konečně dostali do míst patřících k Západní dálavě. Míjeli jsme jednu vesničku za druhou, až konečně nás přivítala stará známá Majáková, která byla stále stejně nezáživným místem a o pár hodin později i Stinná, rodná ves Malvinova.

Toho zde zastihla nedobrá novina o skonu jeho bratra Dereka, se kterým jsme měli všichni tu čest se setkat přibližně rok předtím v Daromírově posádce u Železné hory.

Nebylo zvláštní, že Malvin se rozhodl svou nyní již o samotě žijící matku odstěhovat, stejně jako už dříve sestru Rejku, do Albirea, kde se o ni mohl dobře postarat.

Nechali jsme ho proto zařídit vše podstatné s tím, že zatím navštívíme mistra Teluriana a připravíme vše na další cestu na západ do Silviandu.

24. větrnce nás tedy přivítal Rilond, danérské královské město, které však opravdu upadalo, přesně tak jak mi před časem vyprávěla Beatrice. Všude bylo mnoho špíny, ulice plné lidí čpících ubohostí a hladem. Ďolík se prý stal místem nebezpečným i otrlým hráčům a ani do jiných částí města nebylo bezpečné vycházet po setmění neozbrojen.

My naštěstí nalezli příjemné útočiště ve Staré formance, přičemž mě velice potěšilo že Tabalt, místní majitel si na mě upamatoval a choval se ke mně s úctou, jakou jsem mimo Albireo zažíval jen málokde.

Ač i tato skutečnost se začala poněkud měnit. Snad za to mohl můj nový vzdušný šat v barvách bohyně, nádherně zdobená zbraň či to, že jsem se již začal i na území Tary chovat dostatečně suverénně, ale hostinští i pocestní mě začali brát najednou nějak vážněji a s úctou.

Další den nás přijal mistr Telurian s úsměvem a já z jeho úst slyšel milou lichotku co se týče mých her. Na přílišnou zdvořilost však nebylo času, neboť jsme zde byli pro blaho Tary. Telurian nám ochotně ukázal na mapě místo, kde se tajemné město nalézá a taktéž nám dopřál několik dobrých rad a informací, včetně té, že k Silviandu už vyrazilo několik družin, včetně tak slavných jako je ta vedená mladým Talem Čerevem.

Posléze jsme se s moudrým rektorem rozloučili a pokračovali ve studiu map a nejvhodnějších cest do Nekonečných hor a říše zvláštní rasy Goblinů. Jen Vin ještě doprovodil mistra ke dveřím. Byl to zvláštní pohled, jeden z nejmoudřejších mudrců Tary a jeden z nejnadanějších věštců a léčitelů svého věku pěkně vedle sebe. Droboučký plešatý stařík s kozí bradkou v zašlém taláru a stejně neupravený skřítek. Na okamžik jsem zvednul hlavu a spatřil jak ke skřítkovi a jeho velkému vzoru slétl malý ptáček. Posléze se oba kouzelníci rozloučili a Vin s poněkud potemnělou tváří se vrátil k nám.

Jeho slova nám všem poněkud rozkalila dobrodružnou náladu. Řekl nám totiž, že Velký Buvol, můj a Beatricin zachránce a všemi uznávaný moudrý muž se ztratil.

Již nebylo o čem uvažovat, zamluvili jsme pro sebe a své zvířecí společníky místa na lodi plující do Nového Solnohradu jménem Střapatý Albatros a poté, co se k nám připojil i Malvin, jsme předposlední den třetího aldenu, tři dny před začátkem Svátku zimních duchů, vypluli do nebezpečných vod Rilondského zálivu, který prý brázdili severští piráti,

Naštěstí nám se smůla pojedenkrát vyhnula a tak jsme první den jmenovaného svátku přirazili opět k břehům v druhém danérském městě na Taře.

Nyní čekalo těžké rozhodnutí mě. Svátek zimních duchů totiž znamenal jediné. Blížil se Alden umění, největší a nejslavnější svátek mé bohyně. Nakonec jsem učinil to, co jsem musel. Prozatím jsem se s přáteli rozloučil a rozhodl se dva dny přečkat a využít je k alespoň malé oslavě Nejnadanější. Jen Beatrice chtěla zůstat ve městě se mnou, ostatní museli pokračovat v našem úkolu a v záchraně Buvola. Netěšil jsem se na rozloučení s přáteli a doufal, že je brzy zase dostihnu.

Kapitola XII.:

„Divoké oči, odvážný zjev. Když v běhu se plášť mu vzdouvá, to křídla dračí! A jeho pokřik, to plamen, jenž zapaluje smělost v společnících a nepřátele ochromuje strachu žárem. Nejprvnější z knížat Tarských. Solnohradský pán.“

 Zkáza Hai

Ten nejdivočejší Alden umění, jaký si můžete představit.

Hned jak jsme přijeli, ubytovali jsme se v Bílé pěně, která zůstávala stejně luxusním podnikem, jakým byla před rokem, během naší první návštěvy Solnohradu.

Přátelé chtěli dalšího dne odjet, Vin mě proto požádal o pomoc při pátrání po Velkém Buvolovi. Nejdříve jsem netušil, jak mu budu užitečný, nakonec se ale ukázala, že nemusím dělat nic jiného než sedět vedle něj, zatímco se máchal v dřevěné kádi.

Bohužel, ani mé duševní napojení na Buvola zapříčiněné dobou, kterou jsem s ním strávil, nepomohla moudrému skřítkovi šamana nalézt. Sešli jsme tedy zase dolů, abychom zjistili, že Manfred s Tomikem se vydali hledat jakousi pouštní elfku, která měla Telurianovi zprávu o zmizení mudrce poslat.

Zasedl jsem tedy k Malvinovi, který pilně odpočíval u piva, a pustil se do zkoumání místního vinného sklepa.

Nakonec se naši průzkumníci vrátili, aby záhy, posíleni o vševidoucího Vina, opět vyrazili do města. Já s Beatricí jsme se proto rozhodli nechat rytíře v jeho boji s chmelem samotného a zajít do pevnosti, dohodnout si schůzku s Aurigenem, mladým mužem, o jehož schopnostech se donesli zprávy i na Lendor. Ostatně je jediným šlechticem, kterému byl „propůjčen“ knížecí titul po celých desetiletích. A mohu vás ujistit, že u nás v Danérii mezi sebe knížata jen tak někoho nepustí.

Právě s ním jsme se chtěli domluvit o možnosti uspořádat prvního dne měsíce deštna menší obřad a oslavu na počest zahájení Aldenu umění. Předpokládal jsem, že v Solnohradu moc dalších otevřeně působících kněžích Nejnadanější nebude a byl jsem ochoten celý obřad vést.

Již jsem si chystal důvod pro žádost o přijetí, když se nám nedaleko brány do místní pevnosti do cesty postavil Brekov, starý námořní kapitán a správce domu Jeho jasnosti. Ten nám k velkému překvapení sdělil, že samotný kníže si velice žádá, abychom ho navštívili i se zbytkem našich přátel. Byli jsme tedy poctěni pozváním na večeři.

Rychle jsme se vraceli sdělit tuto skvělou informaci našim společníkům k Bílé pěně, bohužel, ti byli zase jednou příliš aktivní. Malvin, který jediný v hostinci stále seděl a kvas již na něm byl poněkud znát, nám oznámil, že zde byl knížecí posel a Vin s Manfredem a Tomikem se proto vydali také do pevnosti.

Sedli jsme si tedy ke stolu a čekali. A čekali. A čekali.

Nakonec se ale naši dobrodruzi vrátili a my mohli (nyní již společně) čekat na slavnostní večer.

Na večeři v knížecím domě (ač Aurigen přeci jen nebyl „opravdový“ kníže jako ti u nás) jsem nebyl již celé roky, dával jsem si tedy velice záležet, aby můj nový háv zářil čistotou a šperky nepůsobili nevkusně. Naštěstí vlasy mám jako v rodině všichni dokonalé (a to bez nadsázky), a tak stačilo jen málo péče.

Když nastal večer, vyrazili jsme k paláci. Nenechal jsem si pro sebe svůj názor ohledně Malvina a jeho zbroje, ostatní ale vypadali docela slušně. Roucho subotama je tak nějak universální a Manfred v hávu bílého čaroděje dostával úplně jiný rozměr. Dokonce i Vin, od té doby co nosil prostříbřenou zbroj ukořistěnou na východě, působil nějak vznešeněji. No, slovo „vznešeněji“ není asi přesné. Zkrátka přestal vypadat, jako že právě vyskočil ze země.

Největší dojem na mě ale udělala Beatrice. Nevím jak z toho mála co měla, dokázala vytvořit něco tak okouzlujícího. Jen nerad jsem si musel připustit, že možná ani nejde tak o šaty, ale o to co je v nich. Má bohyně, takhle krásné dívky jsi dala jen Danérii.

Na náměstí už byla přichystaná hromada dřeva a já snad i na okamžik zalitoval, že nestrávím zimodušní noc mezi lidmi, kteří by jistě víc ocenili trochu zábavy. Rychle jsem si ale uvědomil, kam to jdu a opět rozjasnil svou tvář. Vznešený pan Aurigen jistě bude vynikajícím společníkem.

Pevnost byla pevností i zevnitř. Studené chodby osvětlovali louče a mohutné stěny jen na několika místech zdobila malba či goblén. Na druhou stranu, oproti venkovnímu dusnu a horku to byl zdejší chlad změna jedině příznivá.

Nakonec jsme byli dovedeni do mohutného sálu jemuž dominoval dlouhý slavnostně prostřený stůl. Za zády nám plál mohutný krb a společně s desítkami pochodní a vysokým kruhovým lustrem u stropu osvětloval místnost, díky čemuž jsem mohl vychutnat mohutná plátna na stěnách. „Thalionovci v bouři“ byla podle všeho kopie díla mistr Broška Chuličského, nejspíše od jednoho jeho žáka. Zato druhý obraz, který nejspíše ukazoval připlutí prvních novodobých osadníků k břehům Tary, byl dílo nepochybně přímo od Astria Rudavského, dvorního malíře Danérského královského dvora. Sotva jsme se usadili, když do místnosti vešel kníže v doprovodu tiché kněžky.

Když jsme se uctivě představili jeho jasnosti i matčině služebnici jménem Garie, a byli oficiálně přivítáni, mohl jsem si jednu z vůdčích postav politického života na západě Tary prohlédnout. Překvapilo mě, jak je vlastně mladý. Nemohl být o moc starší než já. I jeho způsoby byli velice přátelské a tak jsme pojedli ve velice milé atmosféře, ač jsme tušili, že zde nejsme jen kvůli příjemnému hovoru.

A vskutku, když bylo dojedeno a já vysvětlil knížeti mé politické názory a utvrdil naprostou věrnost danérské koruně (ač  jsem nepopíral že s Orlími poutníky nemám sporu a, dokud se budou držet kde jsou, ani nevidím proč mít) byly před nás konečně předneseny mapy jantarových stepí a pobřeží.

Kníže totiž také patřil mezi přátele Velkého Buvola a velice se strachoval o jeho osud. Za jeho únosem totiž neměl být nikdo jiný než Kharovi skřetí služebníci, kteří s ním zamířili někam směrem na severozápad. K pevnosti Hai.

Všichni jsme slyšeli o gobliních vesnicích a říších v horách na západním konci Tary a také jsme tušili, že přinejmenším někteří z tamních temných bůžků byli za živa Kharovými služebníky. Neváhali jsme. Souhlasili jsme, že se ujmeme pátrání a výzvěd. Pro Buvola bych riskoval mnoho.

Rychle jsme se rozloučili s knížetem i jeho tichou přítelkyní, která nám neopomněla ve jménu Riany požehnat a odešli se připravit na cestu.

Ještě nenastala tma, když jsme se kvapně odhlásili z hostince, rozloučili se Beatricí, pro niž to byla přeci jen příliš nebezpečná akce, a pro jistotu ještě po městě rozhlásili, že náš urychlený ústup je způsobený mými dluhy. To vše abychom co nejvíce zmátli případné špiony a agenty nepřítele.

Rozhodli jsme se tvářit, že jedeme dle našeho původního plánu do stepi, po několika desítkách minut jsme proto ztratili výhled na město v Písečných skalách.

Dobře jsme pamatovali, jak se tu před rokem uhnízdila Wyverna,  pozorně jsme proto pozorovali nebe. Nakonec se nám to více než vyplatilo, když se na nás zpoza vrcholů vynořilo hejno Draskar, ohnivých létajících ještěrů, s kterými jsme si nakonec relativně snadno poradili.

Do Hai jsme dorazili po zběsilé jízdě horami, pláněmi a pralesem, především kvůli skřítkovu popohánění (který nám větší odpočinek dopřál jen u jezera E’waia, kde jsme spatřili několik hrochů (podle mě strašlivých myšlenkových bytostí, Tomik mě ale přesvědčil, že jsou to pozemská zvířata) a kde se Manfred vyřádil zvláštní metodou lovu ptáků, řečenou „pečení holubi lítají do huby“), již ráno prvního dne Aldenu umění.

Mí společníci se hned u brány poptali na temnou elfku jménem Mbo’Gaia, jenž měla být tou, která poslala jako první informace o ztraceném šamanu Telurianovi a jejíž polohu Vin určil někde poblíž. Stráže nám vyzradili, že nějaká pouštní elfka je ubytovaná uvnitř Gorovi chrámové pevnosti.

Právě tam tedy vedli naše kroky v tomto malém městečku hned ze začátku, hned jak jsme ustájili koně v hostinci jménem Talův odpočinek.

Gorův svatostánek nebyl nijak velký a strohost, často doplňující tyto stavení, zde do dokonalosti dovedena byla. V chrámové lodi při modlitbě jsme vyrušili jednoho z kněžích a ten k nám, po několika opatrných otázkách, přivedl svého představeného Pavola Staška a s ním i Mbo’Gaiu. Ta s díkem přijala z rukou svůj meč, který nám předal v Solnohradě kníže Aurigen a opět trošku prohloubila naši znalost situace.

Situace byla značně složitá, skřeti, kteří Buvola unesli, podle všeho zamířili někam na Gerrskou náhorní plošinu, kterou od zbytku pobřeží odděloval příkrý sráz a kde vládli kmeny goblinů. Hlavním opěrným bodem tohoto podzemského národa pak byla téměř nedobytná Vlčí pevnost, stará to arvedanské stavba na ostrově v Šedé řece, nedaleko samotného okraje plošiny. Všichni jsme obrátili oči na Vina, který krátkým přikývnutím potvrdil naše obavy. Buvol byl v pevnosti.

Nyní jsme museli další postup náležitě promyslet. Většina z nás se vydala s elfkou na průzkum okolí pevnosti, já ale zůstal ve městě a pro místní zinscenoval obřad na zahájení Aldenu umění. Sklidil jsem relativní úspěch a začal pomalu odhadovat, kdo má ve městě slovo a kdo ne. Stašek a jeho kněží podle všeho městu vlastně veleli, mimo ně jsem ale spatřil, že přednost v davu dostává i několik dalších rytířů či šlechticů. A nemohl jsem si pomoci, jeden z nich vypadal jako eldebranský ritíř, kterého jsem potkal před rokem v Rilondu.

Po návratu přátel a jejich potvrzení výborné strategické pozice Vlčí pevnosti jsme se dohodli (alespoň někteří z nás) na tom, že nejlepším způsobem jak Buvola zachránit bude zorganizovat obléhání pevnosti a mezitím do pevnosti nenánadně, nejspíše pomocí magie či Vinem nalezené podzemní chodby, proniknout.

Já a Malvin jsme proto kontaktovali gorovce a požádali je, s výmluvností dodanou mou paní, o svolání městské rady a odeslání žádosti o pomoc do Solnohradu. Již jsem se těšil na to, jak staneme pod pevností a ukážeme těm barbarským goblinům, jak se vede válka u nás. To vše podporoval jsem i v ulicích, kde mé recitály  a zpěvy povzbuzující bojovnost snad lid přiklonili na naší stranu.

Bohužel, Staško nás upozornil, že rada bude moci zasednout v plném počtu až za tři dny, rozhodli jsme se proto dalšího dne, tedy druhého, poněkud rozšířit paniku a strach na kraji planiny.

Vyrazili jsme proto všichni k její stěně, kterou jsme překonali bez větších problémů. A pak začalo opravdové peklo. Ostatní během své minulé výpravy zjistili polohu gobliního vojenského ležení východně od pevnosti a tak jsme nad ní během necelé hodiny stáli a sledovali vzdálené malé postavičky líně se potulující mezi stany a chatrčemi.

Pak opět jeden z naší družiny mocně stoupl v mých očích. Tentokráte byl to po dlouhé době Manfred. Zatímco já jsem totiž prosil bohyni o pomoc v zastrašení našich nepřátel, načež se nad jejich táborem začala vytvářet těžká bouřková mračna, ozval se strašlivý hrom a oblohu pročísl blesk tak zářící, že jsem si musel na okamžik zaclonit oči, Miroň pouhým gestem a prstem ukazujícím doprostřed vesnice dokázal z Mirtal vytvořeného mraku seslat blesk tak ničiví, že některé chatrče začaly hořet a mnoho z postav, které náhle zmateně pobíhali ve všech směrech, padlo mrtvo k zemi.

Náhle jsem pocítil k mladíčkovi, který si na svém efreetovi u nás na zahradě opékal maso, mnohem větší obdiv. Co se to u všech svatých s mými přáteli stává?

Povzbuzeni úspěšnou akcí jsme chtěli ještě okamžik bloumat kolem a zneškodňovat nějaké protivníky, když nás náhle přepadla podivně chmurná nálada. Jako v transu jsme se podívali směrem k pevnosti, odkud jsme uviděli přibíhat několik postav. Na okamžik jsem ucítil, jak se mé mysli dotkla samotná bohyně. A správa, kterou my zanechala, nebyla příznivá. Naprosto jsem tedy souhlasil s přáteli, když navrhli, že je čas utíkat. Za sebou jsme již rozeznávali, že tři postavy patří trollům, další dvě, ne zas tak o moc menší, museli být skřeti. Mocní skřeti.

Okraj propasti byl ale stále daleko a já cítil, jak se mi krátí dech. Malvin ve zbroji již také neběžel tak svižně jako předtím a nakonec se se slovy, že dál běžet nemůže, otočil se zbraní proti nepřátelům. Rychle jsem ještě požádal bohyni o rozeznění božského a dokonalého akordu, který nám mnohokrát tolik pomohl a postavil se po boku rytíře a ostatních. Jak jsme tak stáli a za zvuku úžasného tónu zahraného samotnými nebesy viděli již ne tak daleko běžící útočníky, věděli jsme, že nastal náš konec. Rozloučili jsme se slovy přátel a čekali na odeslání na poslední cestu. Jedno jsme však věděli. Že kůži nedáme lacino.

Strach ze smrti mě zahalil a smíšen s hněvem nad zbytečností a nevyhnutelností mé smrti se proměnil na strašlivou bolest, která mě donutila poklesnout v kolenou. Mé oči zalila tma a krev.

Probral jsem se nahý na břehu Šedé řeky, na dohled od pevnosti. Přátele jsem nikde neviděl, věděl jsem však, že pokud padli v boji, nemohu je nechat ležet skřetům na pospas. Navíc, beze zbraně jsem byl bezmocný. Musel jsem najít svůj kord.

Když jsem se zvedal ze země s pohledem upřeným na místo, kde jsem tušil čas své proklaté proměny, spatřil jsem něco nepopsatelného.

Nad krajem se šířil obrovský stín, jako mrak zastiňující slunce a když jsem zrak zvedl ještě výše, spatřil jsem mohutné tělo pokryté rudými šupinami. Blanitá křídla se pohybovala pomalu a přesto tvor proletěl nad mou hlavou téměř v jediném okamžiku. Mé srdce, stále plné strachu, muselo se ustrnout nad vznešeností stvoření, o jehož existenci jsem tolikrát slyšel, a přesto v něj plně nevěřil. Drak. Rudý drak zjevil se nad Gerrskou plošinou toho podivného dne.

Když doběhl jsem na místo, kde nalezl jsem na zemi své roucho, svou tornu a své zbraně, spatřil jsem, že neproti mi běží společníci a další stojí opodál. Opět jsem v sobě nalezl radost, neboť všichni zde byli a všichni nezraněni.

Rychle jsme se opět rozeběhli k příkrému srázu, neboť jak mi přátelé řekli, drak skřety zahnal ale nezničil.

Cestou do města jsme získali novou společnost, když zpoza jednoho ze stromových velikánů vystoupil kníže Aurigen, který tak rychle zareagoval na naši prosbu o pomoc a záhy nám potvrdil, že drak stál na naší straně. Jen s nelibostí jsem viděl, když stranou odvedl ho náš skřítek a cosi mu zašeptal s vážnou tváří do ucha. Zdálo se, že náš děs nekončí.

Rychle přidali jsme do kroku a pevnost s městečkem za námi záhy zavřela své brány. Následující události probíhaly vskutku spěšně. Kníže si nechal bez nejmenších okolků svolat zástupce města a my jsme tak byli přítomni, jak to vypadá, když se tento mladík vrátí do svého politicko-vládcovského živlu. Jeho příkaz byl jasný, celé město se musí co nejdříve sbalit a vyrazit na cestu do Solnohradu, jelikož město není bezpečné a bude dobyto. Poněkud mě jeho jistota překvapila, když tato slova ale potvrdil Vin, bylo alespoň pro mě rozhodnuto.

Nechali jsme šlechetné pány šlechtice a rytíře v jejich jednání a jali se přesvědčovat lid na náměstích, aniž bychom způsobili paniku. Více než úspěšně.

Dne 5. 12. tak z džungle do stepi vyšel průvod několika set mužů, žen a dětí a připojilo se k vojenské hlídce, která ji doprovodila až do Solnohradu.

Mbo’Gaia nás opustila již během cesty džunglí, jelikož se hodlala připojit k několika v okolí se potulujících domorodcům z Buvolova kmene v poslední zoufalé záchranné akci. Z jejích slov jsme viděli, že nepředpokládá velký úspěch, a že nechce, aby s nimi zemřel ještě někdo jiný.

V Solnohradě jsme se přivítali s poněkud poplašenou Beattrice a již společně s ní i s knížetem navštívili palác jeho markraběcí výsosti. Těšil jsem se na setkání s následníkem trůnu a budoucí hlavou gvendorského domu, jehož jsem naposled viděl před lety, kdy jsem společně se zbytkem naší herecké společnosti stál na podiu a sledoval jeho jmenování markrabětem. Princ Eralis muž zdánlivě stále mladý (ač jak jsem moc dobře věděl, táhlo mu už na padesát. Zatracená arvedanské krev) ale také na první pohled tvrdší a důstojnější než kníže nás ovšem nepřijal sám. Kromě něj a Aurigena (kterému dělala opět společnost Rianina kněžka  Garien) seděl u stolu i náš starý známý z Albirea, Alwarinův pomocník a zmocněnec Baldrik a jakási pouštní elfka M’bya, slavná žena svého rodu, jejíž jméno se doneslo i k nám.

Brzy jsme se dozvěděli, že Hai skutečně padlo do rukou skřetích spojenců, konkrétně severských pirátů ohrožujících už dlouho celou oblast. Aurigen však i v této věci nalezl pozitivum. Rozhodl se vyrazit se svou flotilou po pobřeží a oplatit pirátům stejnou měrou na jejich vesnicích a skrýších. Jen osud Buvola byl pro nás všechny velkou ranou. Pokud byli informace mocných správné, opustil společně se svými vězniteli Vlčí pevnost a nalodil se jednu z pirátských lodí, mířících jen bohové vědí kam. V pevnosti ale stále zůstal kněz jakéhosi silného temného boha jménem Maebor, který, jak se zdálo, rád poskytl své služebníky ku pomoci Démonovi. To nebyla dobrá zpráva.

Nás ale čekala konečně výprava do Silviandu. Již příliš dlouho odkládaná.  Rozloučili jsme se proto se vznešenou a slavnou společností, jen se smutkem přijímajíc jejich díky za pomoc, která měla být jistě větší a úspěšnější.

 

Kapitola XIII.:

„Bard: Já mu v žádném případě na nic sahat nebudu!

Mág: Nezdržuj Krysko! Nemáme na to celou noc!

Bard: Mimoni, já mu na žádnýho hada šahat nebudu!

Věštec: To je samička Krysko. To poznáš podle těch růžků.

Bard: No vidiš, na hadici mu nechmatám už vůbec! “

ze hry Fraška mezi šamany

 

Zbytek Aldenu umění jsme strávili v Novém Solnohradě, částečně kvůli případné pomoci královským, částečně kvůli oslavám, ale především kvůli doplnění zásob. Náš nákup byl ohromný avšak pochopitelný s ohledem na druh naší výpravy. Lana, užitečné spací pytle trpasličí výroby, kožichy a oblečení teplé na pobyt v horách, plátna stanová, náčiní horalské i dělnické, jídlo sušené a taktéž krmi pro naše čtyřnohé přátele. Mnoho toho bylo a zdálo se, že spíše než najít ztracené, nové město jedeme založit.

11. 12. jsme tak konečně vyjeli na jih, s úmyslem navštívit divochy a trochu se pozeptat na události kolem Buvolova únosu a také u nich případně nechat své koně, kteří by náročnou cestu skrze hory nezvládli. Poté nás bude doprovázet již jen Saša a čtyři mezkové, které si pronajal Malvin. Beatrice se rozhodla zůstat ve městě.  Zdálo se, že dobrodružný život si představovala poněkud jinak. Navíc, ani má věrná Bee mě nenásledovala, neboť má slova „dávej na sebe pozor“ si nejspíše vysvětlila jako „Zůstaň v Solnohradě a bav se provokováním místních nudných dělníků“.  Snad z nás ale byly tyto dvě nejrozumnější.

K řece, na níž stojí Buvolí vesnice, jsme dorazili po v celku příjemné cestě třináctého a ihned jsme se začali vyptávat a domlouvat s vesničany, kteří si na nás pamatovali a jejichž život se od minule nijak nezměnil a přes ztrátu mocného šamana byl stále stejně poklidný a bezstarostný.

Mohl jsem si tak opět procvičit jejich rytmický jazyk tak podobný elfštině a právě kvůli jeho znalosti jsem ještě toho dne vyrazil, společně s Vinem, k vesnici druhého mocného šamana, který nám prý mohl povědět víc nejen o Buvolovi, ale také o podivných osobách toulajících se krajem.

Nebudu tě zdržovat, čtenáři drahý, popisem několika následujících mnohahodinových cestách tam a sem mezi vesnicí kmene buvolů a kmene antilop, a shrnu vše v tom, že Antilopa nás informoval, že podivní a as zlí lidé vstoupili na jejich posvátnou půdu.

A jako vždy, naše malá družinka je ze svatého ostrova uprostřed ostrova měla dostat.

V noci z patnáctého na šestnáctého jsme se tak zúčastnili prapodivného zasvěcovacího rituálu, v kterém stali jsme se dočasně nejspíše šamany (už to slyším: Silný Lev, Moudrý Motýl, Velký Slon, Šedá Kráva a NeMocný Vlk…). Součástí rituálu bylo pití zkvašeného sloního mléka (no dobrá, asi to bylo něco jiného, ale myšlenka na dojení slonů mi přijde zajímavá), plivání do ohně, pomalování tváří podivně zapáchajícími barvami a sahání na domácí zviřátko šamana jménem Hbitý Had. A překvapivě tím zvířátkem nebyla želva. Ve své podstatě se to tedy nelišilo od zasvěcení do Bratrstva Dlouhé lžíce na Lunenwigské universitě.

Pak jsme se již mohli přesunout k vydlabaným člunům a zamířit na ostrov, kam nikdy nevstoupila noha bílého muže. Tedy až na ty zlé pány co tam jsou. A asi i na nějakého toho arvedana. No, vlastně tam byla asi bílých mužů spousta, ale my jsme tam prostě nikdy nebyli.

Seděl jsem na člunu s Vinem, proto jsem jeho ustaraný výraz postřehl první. A jelikož se velice podobal tomu, které ho varovalo před zkázou Hai, nebyl jsem vskutku nadšený. jeho varování a prosba vznesená k nedaleko plujícímu Manfredu a týkající se bariéry proti šípům, byla jen poslední třešničkou na dortu.

Vinova nervosita nijak neopadla ani po přistání a my se raději rozhodli, poté co nám řekl o své vizi šípem zabitého šamana, poslat domorodce na břeh s tím, že jim dáme světelné znamení, až věc vyřešíme.

Tma a mlha ležící nad jezerem nám nedovolovala dobře se orientovat, a jen díky našim magickým předmětům a umům jsme mohli opatrně postupovat kupředu.

Nečekali jsme dlouho a mezi stromy se objevili ruiny jakéhosi podivného stavení. Podle architektury, kterou jsme již tolikrát dříve viděli, předpokládal jsem, že co dočinění máme opět se zbytkem arvedanské říše.

Neboť Vin nás ujistil, že nepřátelé jsou před námi, vrhli jsme se do útoku. Brzy i Manfredův výkřik a na nás letící ohnivá koule potvrdila, že to nejspíše nebudou zbloudilí cestovatelé.

Plameny mi na okamžik zaclonily výhled a má bolest i strach se jako mnohokrát přetvořili v zraňující vztek. Jako tolikrát jsem cítil, jak mé svaly bobtnají a mé kosti rostou, zabodávajíc se do mě jako tisíce jehel. Něco však bylo jinak, má mysl jako by se na okamžik vzepřela bolesti a já, svíjejíc se na zemi, najednou pocítil, že mám vědomí čisté.

Vstávaje, pohlédl jsem na své ruce, tedy přesněji na ruce toho tvora, kterým jsem teď byl. Chtěl jsem se pousmát, má tvář však již na to nebyla uzpůsobena.

Strach i bolest ustali rázem, cítil jsem jen zlobu, sílu a touhu ukázat těm hnusným ohňometačům, že zapalovat vlčí ohon je moc špatný nápad.

Malvin a Tomik již byli v plném boji u zbytků tajemných zdí, když jsem se i já přiblížil k postavě běžící nám vstříc.

Začínal jsem chápat seveřana Alexandra a jeho radost z boje. Najednou nějak drobný človíček měl tak nádherně vyděšený výraz, když jsem se k němu blížil. A strach z jeho očí nezmizel ani poté, co jsem mu z rukou vyrval štít.

V tom však zpoza jeho zad, z věže u které se pilně sartem oháněl subotam, přiletěl mohutný blesk a mého nepřítele odeslal sice ne přímo k Lamiusovi, ale aspoň do říše

beznohých lidí v bezvědomí. Až později jsem zjistil, že to Manfred odklonil kouzlo nepřátelského čarodějníka.

Rychle jsem proběhl kolem bojujícího Kirilova i kolem Tomika, jehož meč právě chutnal křičící ražniči z nijak nadšeně se tvářícího soupeře, a vběhl přímo do zbytků věže.

Na přivítanou jsem od obyvatel získal drobný dárek v podobě šipky z kuše. Teprve teď jsem si všiml, že v mém pokřiveném těle jí dělá společnost několik dlouhých šípů.

Víc než třesoucí se mužík s kuší nebo šípy trčící z kožichu mě ale v tuto chvíli zajímal mohutný muž stojící přímo proti mně. jeho tvář byla stáhnutá ve vzteklé křeči,  zuby, tesáky jistě podobné těm, které jsem cítil ve své tlamě, vyceněné v úděsném šklebu.

Skřet.

Než jsem stačil cokoli udělat, byť by to byl jediný krok k služebníku zla, ten se zbaběle, jak jsme si již u téhle pokřivené rasy zvykli, rozpustil ve vzduchu.

Nezbývalo než chytnout pod krkem střelce a skrze zaťaté zuby mu vysvětlit, zatímco měl nohy ve vzduchu, že je čas se vzdát. Na zem spadlá kuše a podivné střevní zvuky dávali jasně najevo, že pochopil. To už byl vevnitř i Tomik a já mu zajatce předal, neboť pocítil jsem, že bolest se opět začíná ozývat.

Zatímco jsem se tedy vracel ke svým věcem, vytrhávaje si z těla šípy a zdravíc našeho mága, který se k nám konečně také připojil.

Když jsem se, již opět jak se patří ustrojen, k družině zase připojil, byla již většina výslechu zajatých (Agrika,  onoho podělaného kušišníka a také mého beznohého  protivníka) téměř u konce, především proto, že druhý nebyl příliš schopný hovoru… či bdělého stavu.

Uprchlým skřetem měl být jistý Ugrek, úkolem komanda pak nejspíše prozkoumat tajemství tohoto podivného ostrova a nalézt tajemství moci místních šamanů.

Anrik sice neustále tvrdil, že nic neví a že ho nedávno skřet naverboval někde v Západní dálavě, my ale moc dobře věděli, že kharovým služebníkům, a stínům zvlášť, se věřit nedá.

 

Rychle jsme prohledali věci, které démonovci vytáhli na světlo bohů. Kromě několika zbraní, podivné zbroje a desítek kusů šperků a amuletů nás zaujalo několik svazků papírů, pečlivě zabalených a uschovaných v kožených deskách.

Stačilo krátké prozkoumání a zjistili jsme, že jsou to jakési deníky, či snad vojenská hlášení a pak především mapy okolních zemí. Jistěže ještě před Roztržením, tedy kdo ví jak přesné.

Věděli jsme, že takové věci zde nemůžeme nechat, skřet by se mohl kdykoli vrátit. Vše jsme proto pečlivě srovnali do pytlů a vrátili se i se zajatci na pláž, doufajíc, že Vin brzy díky své moci zjistí, kde se skřet ukrývá.

A také to zjistil. Ugrek byl již daleko na severu, mimo plochu ostrova.

za nedlouho jsme již tedy opět byli v přístavní vesnici sloužící jako shromaždiště šamanů. jejich obavy o předměty, které nám hned ze začátku zakázali odnést jsme poněkud utišili strachem před skřety a zlými lidmi. Nakonec se je tedy uvolili zakopat na tajném místě. Se smutkem jsem koukal na několik desítek tisíc mizejících v rukou domorodců. Nejspíše to ale bylo nejlepší řešení.

Listiny jsme si mohli ponechat, místní nedokázali ocenit písemnosti tak jako my. A že pro nás se staly neocenitelnými poté, co jsme v nich nalezli zmínku o pevnosti Bergon Gaerat a tunelu, který měl vést od ní až do Silviandu. Taková cesta nám mohla ušetřit celé měsíce cesty! Navíc, všem nám bylo jasné, že pokud jde o dokumenty skřetům, domorodci by je ubránit nedokázali.

Hned po krátkém odpočinku jsme proto vyrazili na západ, zatímco domorodci zakopávali zbraně a zajatce do země (tedy až na hlavu. Tento způsob věznění není vůbec marný).

Společnost nám dělali tři lovci z kmene Buvolů, Kanjimwa, Kanji Banurwe a Kanji‘ bwania. Ti nás měli doprovodit do hor a poté odvést naše koně do své vesnice, neboť domorodci se nakonec uvolili postarat se o ně, pokud jim pomůžou v práci na poli.

Tři dny trvalo, než se hory na obzoru přiblížili a my po prostudování map zjistili, že Bergon Gaerat musel stát již někde poblíž. Společně s Malvinem jsem se proto vydal k nedaleké vesnici, jejíž obyvatelé ale nebyli stejně přátelští jako kmeny od jezera.

Naštěstí první salva šípů byla jen varovná a mé zvolání „Nawana!“, což značí „konec lovu“, je nakonec přesvědčilo k alespoň krátkému rozhovoru.  Zjistili jsme tak, že v okolí jsou tři „Domy minulosti“. podle popisu jsme snadno usoudili na arvedanské stavby.

Jedna z nich pak polohou nejvíce odpovídala popisu ve starých listinách a po návratu k přátelům jsme rychle vyrazili jejím směrem.

Cesta nás stála další dva dny, 23. jsme ale na malé vyvýšenině opravdu uviděli trosky arvedanské věže.  Nezbylo z ní o moc více než obvodové zdi a hluboký příkop, prohlídku jsme si ale nemohli nechat ujít. Obzvláště poté, co nás Vin ujistil, že opravdu stojíme ve zbytcích Bergon Gaeratu.

To potvrdil i nápis ukrytý v podzemí, které nemohlo chybět u žádné arvedanské pevnosti. Bohužel poklad pevnosti tvořil jen tento nápis a spousta ztrouchnivělého vybavení.

Nakonec jsme se rozhodli u pevnosti strávit noc, neboť večer už silně pokročil, a také nějaký čas, během kterého může Vin svým vnitřním zrakem hledat Silviandský tunel.

ač Vin nás varoval před temnotou vycházející z hlubin pod pevností, přec nemilé překvapení bylo, když uprostřed noci z temnot vyšlo monstrum strašlivé.

Jen co vzbudil mě povyk a já dokázal snad ještě ze spaní tasit kord, spatřil jsem ve věžní bráně tvora tak odporného, s vlasy jako temnými plameny kol tváře stařeny nelidské. Děs ovládl mé nohy a já, aniž bych uvažoval o možnosti jiné, uchýlil jsem se do pozice výhodnější za nedalekým kamenem.

To však jsem netušil, že Manfred časné buzení nesnáší dobře. Stryga (jak tvor tento se podle Tomika jmenuje) odletěla s hrozivým křikem do bývalého pevnostního příkopu, odkud jen těžko se zvedala. A díky Tomikově sekerce se nezvedla nikdy. Nezbylo mi než se, rozčílen nad svou slabostí, která se musela projevit zrovna v boji s nepřítelem, který by mě ani nestihl ohrozit, vrátit k naší skupině a snažit se ještě na okamžik uložit k spánku.

Ráno jsme se pak pustili do prohledávání již bezpečného podzemí.

Naši pozici potvrdil i nápis s názvem pevnosti ukrytý v podzemí, které nemohlo chybět u žádné arvedanské pevnosti. Bohužel poklad pevnosti tvořil jen tento nápis a spousta ztrouchnivělého vybavení.

Štěstí se na nás ale přeci jen usmálo, když nám Vin plný přesvědčení sdělil, že zná cestu k tunelu. Stalo se tak, že dalšího rána jsme po průchodu úzkou roklí vskutku stáli před obrovským opracovaným vchodem, jehož temné ústí dýchalo tisíciletím a chladem neznámých tajemství.

Zatímco jsme přendávali poslední vybavení z koní na mezky, Vin se pustil do zkoumání podivného nápisu, ve kterém jsem i já již rozluštil arvedanštinu (Manfred mi během cesty výměnou za hodiny hry na flétnu pomáhal rozšířit znalosti tohoto pradávného jazyka), však slova mi byla neznámá. A brzy jsem pochopil proč.

Byla to totiž řeč Kharových služebníků a poddaných, řeč jihu. Jen Vinovy schopnosti nám dovolili proklatou řeč rozluštit.

A co rozluštil, to nás nepotěšilo. Bylo to varování před mrtí, která tímto tunelem kráčela. A bylo to varování ve jménu démonově.

Nijak pěkná vyhlídka a Vinova tvář, pobledlá jako vždy před temnou dobou, nám na optimismu nepřidala.

 

 

Kapitola XIV.:

„Mitogar Čorn řečený Kopiník,Malvin Kirilov z Devíti hvězd, ctihodný Tompo Vítámvás Aurionovec, Tomik Subotamský, Holngrad Luuter z Thirstedů,Manfred Miroň zvaný Šedovlas, N’yho větrný stopař z Červeného lesa,Mal li Vin léčitel a věštec Zlatohvozdný a   primas Mirtalin Miško Vlvič. Slovutné Společenstvo Silviandké.“

seznam hlavních person z hry Posledního přístav.

Nakonec jsme se přeci jen dohodli, že tunelem projdeme, či se o to alespoň pokusíme, a to přesto, že Vin nás silně odrazoval. Přeci jen, do hor se nám nikomu nechtělo.

Rozloučili jsme se tedy s domorodci a se svými koňmi, přemýšlejíce zda je ještě někdy vůbec uvidíme. Temná ústa tunelu se totiž nezdála nijak přátelskou cestou a Vinovo varování dalo jasně najevo, že nepůjde o procházku zahradou Estel.

včas jsme si uvědomili, že nebyl by špatný nápad nasbírat dostatek dřeva alespoň na alden cesty, vrátili jsme se proto o kus dál za roklinu vedoucí k tunelu a začali na mezky nakládat suché a staré dříví z nemnoha místních stromů.

V tom spatřil jsem, jak mezi stromy se pohnulo cosi příšerného. Tomik, který stál poblíž, odhodil v témže okamžiku dřevo naskládané v náručí a plynulým pohybem vytáhl zbraň. Já však jen zděšeně a s taseným kordem sledoval, jak na mě nalétá něco jako oživlý kamenný chrlič.

Mé tak dlouho studované šermířské postoje byli rázem bezcenné. Jen pracně jsem odklonil pařát bestie, přesto mě ale bolestivě zaryla drápy do levého ramene. Další ranou přes zápěstí mi pak meč z rukou úplně vyrazila a já musel udělat několik kroků dozadu, abych měl vůbec šanci uhýbat. Naštěstí již vedle mě stál Malvin, který zrůdu zaměstnal a já se mohl vrhnout k zemi pro svou zbraň.

Když jsem ale zvedl, bylo vlastně dobojováno. Malvim svou zrůdu proklál čepelí a Tomik se také nenechal zahanbit. Jak já nenávidím myšlenkové bytosti! Teda jistěže až na Bee.

Jen co se Vin (po dlouhé době) postaral o má zranění, rychle jsme naložili dřevo a spěchali k tunelu, neboť nás všechny pronásledovala myšlenka, že tyto Gorgony nebudou posledním nebezpečí okolních skal a lesů. Proč jen jsme se nemohli zase jednou mýlit?

Jen co jsme dorazili k poslední zatáčce průsmyku, zaslechli jsme totiž podivný řev a náš zrak spočinul na obrovském ještěru, červu kharově. Wyverna! děs mě naplnil a nepotřeboval jsem popohánět, bych před padajícím kamením a plamenem utíkal kupředu. Dobře jsme viděli padající kamení, znamení že strašný ještěr nás doprovází i během chůze úzkým koridorem kamenných stěn.

Již jsme se blížili ke konci, v dálce jsme mohli spatřit drobné údolí s ústím tunelu… věděli jsme, že nás čeká těžký boj.

Pečlivě jsem natáhl kuši a čekal. Náš plán, jehož účelem mělo být nalákání wywerny na oplechovaného Malvina a následný rychlý přesun k tunelu zmařil ještěr tím, že na nás shodil kamennou lavinu. Všichni jsme sice kamenům unikli, všichni až na Manfreda a Vina jsme ale již byli na otevřeném prostranství. Vzduchem proletělo jen několik šípů, nezdálo se však, že ještěr, který se pomocí jakéhosi temného kouzla obalil do plamenů, by je vůbec nějak zaregistroval. Létal kolem a my byli téměř bezmocní. Malvin a Tomik sice statečně bránili své pozice, zrůda ale nechtěla stále přistát. Já sám jsem byl silně zasažen jejím ocasem, až následné setkání hlavy se skálou na pár okamžiků poslalo do říše spánku.  Když jsem vzpamatoval, stál již na kamenném závalu Manfred a z jeho rukou tryskala vstříc zrůdě ledová záplava. Tvor, náhle vyveden z rovnováhy a nejspíše silně zraněn Miroňovým kouzlem na pravém křídle se musel konečně snést dolů. Tam pak bylo jen dílem okamžiků, kdy podlehne mohutným, ale hbitým úderům statečného subotama, který opět ukázal, jak důsledný musí být jeho trénink, ač statečný rytíř mu zdatně sekundoval.

Po velkém boji jsme potřebovali na okamžik spočinout, tušili jsme ale, že času není nazbyt.

Kolem poledne dvacátého pátého posledního měsíce roku 846 jsme tedy vstoupili do starého Silviandského tunelu a jen bohové vědí, kdo poslední do něj vstoupil před námi.

Dovol čtenáři, abych naší cestu tunelem shrnul krátce, neb putování to bylo strastiplné, setkali

jsme se s podivnými tvory jenž jen hlubinu zemské mohou skrývat, temnota děsivá nás pronásledovala po celé dny, žádná noc nebyl bezpečná a tíha staletí nás sama zadupávala do země. Ještě dnes, když na to vzpomínám, vidím jen tmu prokletých, kterou jen lucerna svěcená služebníky pána slunce trochu prosvětlila a která v některých místech jako by žila vlastním životem. Vidím hromady spálené hmoty, popele z lidských těl, rozeseté po celém tunelu, vzpomenu na boje se stíny a rasami podzemní říše a stále ubývající zásoby vody a jídla… nic z toho nejsou veselé vzpomínky.

Snad tedy odpustíš, že vzpomenu blíže jen jednu radostnou událost, která my z tohoto dlouhého putování utkvěla v paměti. Bylo jí nalezení skvostné palice, drobnou řezbou zdobené, jíž almendorští říkají kladivo válečné a jejíž nos tvarován byl do podoby zobáku dravého ptáka a čelo rozšířeno a ozdobeno jemnou korunou, věnec cesmínový připomínající. Nebylo pochyb, že v rukou máme starou zbrań arvedanskou a když Vin ji plně prozkoumal, zjistil v ní mocnou magii starého národa. S radostí předali jsme ji do rukou rytíři, doufajíc, že nám jeho bojový um jednou zachrání život.

Inu, zkrátka naše radost byla nesmírná, když jsme konečně opět spatřili sluneční světlo a nechali stíny minulosti za sebou.

Optal jsem se Vina, zda dokáže zjistit dnešní datum, ten jen pokrčil rameny a na okamžik se jakoby zamyslel.  Za okamžik jsem již věděl, že jest druhý den roku 847. Pod zemí jsme tedy nebyli ani celý alden. dohromady něco přes osm dní absolutní tmy. Stále se mi na to nechce myslet a to následující dny neměli být o moc veselejší.

Hned u východu, na cestě lemované zničenými sochami dávných velikánů, přivítal nás posel světla, bílý moudrý orel jménem Algrim, jenž za své přivolání do našeho světa podle všeho vděčil Vinovi. Orel nám dal několik moudrých rad, z nichž nejmoudřejší nejspíše byla ta, pravící, abychom se k městu vůbec nepřibližovali, neboť jest prokleté a ovládané jakousi mocnou bytostí. Jak úžasné a nečekané.

Zatímco mocný orel odlétal k jihu, my jsme se pustili do zkoumání okolí.  Krajina byla nepříjemná, suchá. Vody protékající okolím podle Vina nedobré, zvěř nebo aspoň hmyz nikde neviděný. Od moře táhl vlhký vzduch, však nebyl nijak čerstvý, naopak, zatuchlost a podivná tíha v něm vysela.

Konečně, za jedním kopcem, uviděli jsme město Silviand, poslední arvedanskou državu, která tak dlouho odolávala náporům skřetů. Nyní však již bylo město mrtvé. Podivné, převalující se mlhy z něj činili místo podivné, snad ni nedalo se rozpoznat, kde moře začíná. Jen zbytky věží nad městem, protínala černobílá mračna rozpíjející krajinu. Mráz po zádech šel mi z toho výjevu… Tohle mělo být slavné arvedanské město?

Slunce se již k moři přiblížilo, nepřišlo nám tedy moudré začít průzkum dnes. Koule čekala tisíciletí, do ráno to vydrží.

Vrátili jsme se tedy na nedaleký palouk, kde ještě stáli suché kmeny několika mohutných stromů a pomocí lan a stanových plachet jsme vyrobili provisorní tabor.

Saša a ostatní mezci byli spokojeně uvázaní, a ač se jim také prostředí nelíbilo, bylo vidět, že volný prostor jim chyběl stejně jako nám. Moc k pastvě toho zde sice nebylo a naše zásoby píce se tenčili, na to aby měl statečný Staška a jeho druhové co jíst, to však stále stačilo.

Když slunce zapadlo, ulehli jsme k ohni a doufali, že další den přinese více naděje do našeho úkolu…

Ráno jsme začali připravovat plány a rozmýšlet strategii na zisk pořádné vody, čerstvého jídla a podobných věcí, vyrušil nás jasný záblesk přicházející směrem od města. Popadli jsme tedy své zbraně a vyrazili k místu, odkud jsme si město předešlého večera prohlíželi.  A vskutku uviděli jsme, jak se mlha na jednom místě rozestupuje a v dálce jsme mohli rozeznávat postavy stojící v kruhu a odrážející nápor nepřátel. A jelikož od kruhu obránců se šířilo světlo, pochopili jsme, že tu máme posily.

Rychle jsme sbíhali dolů, abychom se mohli připojit k boji, trvalo nám to ale nekonečně dlouho.

Když jsme dospěli až do města (které nebylo tak zdobné, jak jsem si představoval, architektura nebyla nijak zvlášť propracovaná), mlha se již pozvolna rozpouštěla a my stáli tváří tvář čtyřem osobám zvláštního vzezření. Vyoký holohlavý muž se zářícím kopím můj zrak ale připoutával nejvíce.  Nepochyboval jsem o jeho totožnosti, vždyť o Mitogaru Čornovi neslyšelo na Taře jen málo lidí. Přivítali jsme se s ním, i s jeho společníky a navrhli přeskupit síly v našem malém ležení.  Čornovci nadšeně souhlasili, především když jsme nabídli část svých zásob.

Z jejich vyprávění jsme zjistili, že už celý měsíc bloudí v horách a v podzemní říši Goblinů a teprve dnes nalezli východ ven přímo na kraji města. Z našich zpráv o tunelu byli nadšeni, méně pak už z Vinových informací o knížeti Čerevovi a jeho družině, která se prý někde ztratila.

Zbytek dne jsme strávili představováním a pitím našich drobných zásob alkoholu, kterými jsme oslavili nalezení ztraceného města. S Mitogarem cestoval Tompo, hobití kněz a příslušník demagogické sekty Kněžích slunce, o kterém jsem také mnoho slyšel a pak ještě nerudný, ale upřímný a po trošce pití i hovorný trpaslík Holngrad, který užíval přezdívku Luuter. Posledním z nich byl tichý N’yho, elfoun a služebník Pána větrů. Zkrátka multirasová a prapodivná společnost velkých válečníků a dobrodruhů…

Vin s Tompem se pustili do prohledávání různých knih, které Čornovci nalezli pod městem, snažíc se najít nějakou zmínku o námi tak naléhavě hledané magické kouli… a i mě překvapilo, že úspěšně. Koule měla být uložena v chrámu Sirril. Bohužel, nalezli i další informace, týkající se podivného prokletí ležícího na městě. Zdálo se, že ho na město uvrhli samotní zvedané, když opouštěli své útočiště. Šílená skupina služebníků Mauril podle všeho povolala na ochranu města před skřety nějakou tajemnou nemrtvou bytost… Vin (omlouvám se čtenáři, vím, že to vypadá jako bych našeho skřítka používal jako vševědoucí Deus Machina, ale bohužel, skutečnost je taková a já se v tom co ví, ani v tom jak to zjišťuje, stále sám neorientuji) dokonce znal netvorovo jméno. To jméno znělo Traxal.

Další pátrání jsme nechali raději až na ráno, neboť den již zase pokročil a několik z nás v sobě měla dost vína… tedy nejvíce jistojistě trpaslík, na tom se to nijak neprojevovalo. Tedy nepočítám li to, že začal zpívat prapodivnou mumlavou píseň, která byla nejspíše v trpaličtině a zněla nějak jako „Ghold, ghold, ghold, luut, luut, luut…“

Ráno však nezačalo nejlépe. Holngrad nás probudil záchvatem děsivého kašle a my spatřili, jak mu z úst vytéká krev. jeho přátelé se podívali nejdříve na nás a pak na lahev vína ležící nedaleko ode mě, než jsem ale stačil začít nadávat na  podezřívavost některých lidí, seděl už u trpaslíka Vin a s vypětím sil ho uváděl do původního stavu. Elf, který podle všeho zastával místo léčitele u našich kolegů se na to netvářil nijak nadšeně, nakonec jsme ale Čornovce přemluvili, aby nechali skřítka pracovat.

Trpaslík byl podle všeho zachráněn, ten bylo nutné najít zdroj postižení. Trpaslík nám tedy musel dovolit nahlédnout do svého tajemného pytle, který byl podle všeho plný magických předmětů nedozírné ceny… Vin ale tady nic škodlivého nenalezl. Jedinou možností tedy bylo, že nemoc pochází z města. Nijak příjemná představa, neboť Vin byl po vyléčení trpaslíka podle všeho dosti vysílen.

(ns)

Poté jsme ale již začali naplno, Vin s elfem odešli do nedalekého jezírka nabrat sílu pátrat po kouli a chrámu Sirril, Tomik se pak šel poptat do světa stínů na našeho nepřítele.

My ostatní jsme se zatím snažili dát do pořádku zbraně a vybavení než nastane čas, kdy budou potřeba.  Posléze jsem se svými podomácku vyrobenými kartami hrál s ostatními Gwendorskou čtyřku, přičemž jsem prohrál s Holngradem pěkný kousek sušeného masa. Především proto, že mi nahrávače dělal Manfred, který z neznámého důvodu opět nebyl schopný pochopit systém licitování. Jak může být tak chytrý člověk tak hazardně neschopný a položit karty, když má v ruce Keledorský královský pár a k tomu ještě danérský (trumfový) štít a prince stejné barvy…

Konečně se nedaleko nás opět otevřel portál, kterým tomik opouštěl náš svět. Společně s ním vystoupilo i něco připomínající okřídlenou malou ženskou postavičku, ta však záhy zmizela někde v dálce.

Tomik měl dobré i špatné zprávy, špatnou bylo, že Traxal jest starý a mocný tvor druhu, který je zvaný Žebrák, a který kolem sebe šíří nemoc a zmar. Na druhou stranu, ve vlastním boji není silným soupeřem, a pokud se k němu dostaneme, příliš nás neohrozí. Tedy jestli nás neroztrhají jeho nemrtví společníci. Dokonce vyzískal od tvorů na druhé straně možnou výpomoc, která vlastně říkala, že jakmile budou moci někoho postrádat, pošlou nám na jako posilu některé ze světlonošů, ničitelů stínu nemrtvých.

I Vin se vrátil s rozporuplnými odpověďmi. Koule byla nejspíše mocně chráněná, věž by však nemělo být problémem najít.

Pak již jen stačilo Vinovi (s pomocí skrze mě působící Nejnadanější) vyléčit Čornovce, na nichž Vin nalezl tutéž nemoc, která trápila trpaslíka a po řádném odpočinku jsem mohl konečně 5. chladna sestoupit 5. dolů do Silviandu.

Bylo to zvláštní procházet se mezi rozbořenými domy, po ulicích prázdných již celá tisíciletí se rozléhali naše kroky a řinčení zbrojí a zbroje.  Čtenáři, i přes to všechno co jsem zažil, přes to, že jen metr ode mě stál jeden z největších hrdinů Tary, přesto musím uznat, že to bylo hrozně HROZNĚ strašidelné.

A to na nás ani neútočily žádné hrozivé, nechutné, vyhublé, nemrtvé myšlenkové bytosti.

Ach, vlastně ano. Útočily.

zrovna jsme šli po něčem, co snad bývala hlavní třída, když na nás z okolních ulic naběhla skupina snad deseti, jedenácti orghisů, tedy těch zrůd, se kterými jsme se potkali již před dvěma lety v bažinách… Nyní ale již nějak nebyli tak hrozivý. Prvního poslala k zemi má šipka a druhého, který dotíral na Malvina, záhy můj kord. A stejně si počínali i ostatní, Tomik je sekal jako by nebyli víc než vzduch a Čornovci si jich snad ani nevšimli v postupu… Že by to bylo až tak snadné? Jistě jsi již postřehl, jak to s naší družinou většinou v takovém případě dopadá. ..

Zatím ale bylo vše dobré, ani orghisové, ani fext ukrytý v domě nás nezastavili a my pokračovali městem.  Konečně Vin ukázal na trosky zničené věže.  Postupovali jsme tedy k ní, obezřetně ale přeci jen s pomalu nabývající sebedůvěrou. V tom se vzduchem něco mihlo a Mitogar padl k zemi s šipkou v prsou. Když z místa vedle mě zmizel Tomik a objevil se několik desítek metrů vepředu, stoupajíc po zbytcích schodiště k věži, rychle jsem pomyslel na svůj magický prsten a již jsem běžel jen pár metrů za ním. U střílny z které šíp vyletěl, rozpoutal mezitím Manfred lokální ohnivé peklo, ale my bohužel již vběhli do prázdné místnosti. Zatímco Tomik se vydal do podzemí, já zvolil cestu vzhůru. Rychle jsem běžel po schodech, míjejíc první prázdné poschodí, abych zjistil, že ani na nejvyšším nezničeném patře nepřítele nenaleznu. Otočil jsem se tedy a společně s Tompem, který pospíchal za mnou, seběhli jsme za přáteli dolů, kde byl ovšem již také díky práci Tomika a Malvina čistý vzduch (jak jen může v prokletém a nemocemi prolezlém městě být).  Jedna věc ale byla jasná, stáli proti nám Goblini.

A ještě jedna věc. Koule zde podle všeho nebyla. Shodly jsme se na dvou možnostech. První, ta příjemnější, znamenala, že kouli si přivlastnil nějakýmístní gobliní vládce. Druhá, mnohem horší, ukazovala na hrozivého Traxala.

Zatímco jsme tedy vytvořili v starém Sirrrilině chrámu další záchytný bod naší výpravy, přemýšleli jsme, zda vyrazit za nemrtvým žebrákem, jehož polohu Vin určil někde uprostřed města, nejspíše v kanalizaci, či se pokusit navázat kontakt s národem podzemským. Především kvůli názorům Čorna, již opět pevně stojícího na nohou, a jeho hobitího společníka, jsme se nakonec rozhodli sestoupit hlouběji do podzemí a pokusit se Žebráka nalézt alespoň trochu překvapivě. Povrch se totiž pomalu začal hemžit nemrtvými, kteří chrám postupně obkličovali a to tak, aby se nedostali na dostřel našich zbraní.

Cesta podzemím mi nepříjemně připomínala TUNEL, naštěstí zde ale bylo dost světla díky Čornovu kopí a Manfredově holi, a to přesto, že podivná gobliní magie nám nedovolila rozžehnout světlo pochodní. Goblini se raději drželi dál od nás a my nezahlédli ani jednoho jediného (což naznačuje, že tato rasa není zas tak hloupá).

Brzy nahradili arvedanské sklepy neopracované, či jen hrubě tesané chodby a ty zase po krátké době stoky, plné nechutně páchnoucí a podivně slizké vody.

S vědomím, že se blížíme ke svému cíli, jsme postupovali opatrně, rozděleni do dvou skupin po stranách nepěkného proudu… Ale asi ne dost opatrně.

Nestačil jsem ani pořádně zaregistrovat jak, když se z prostřed stoky zvedla mohutná vlna a hnusná voda mě přetáhla přes hlavu. Bylo to odporné. Když jsem si setřel hmotu z očí, spatřil jsem, jak se z vody vynořuje tvor tvořený z té samé tekutiny a kolem sebe máchá chapadlovitými končetinami. Má kuše, ni můj kord se nezdáli být vhodnou zbrani pro boj s něčím takovým, raději jsem se proto stáhl ke stěně a snažil se rukávem setřít co nejvíc oné ohavný látky.

Boj pokračoval relativně úspěšně, ač většina válečníků se musela přesunout do zkaženého proudu. Zbraně, včetně Malvinova magického kladiva, a Manfredův ledový dotyk však přeci jen zrůdu udolali… což mě ale zrovna nijak nezajímalo. Tvář mě svědila neuvěřitelným způsobem. Pak začala pálit. Pak bolet. Pak bolet víc. Pak bolet, bolet, bolet, bolet, bolet… Horečně jsem se snažil hmotu setřít svým rychle strhnutým hávem a skrze na okamžik otevřené oči jsem viděl, že ani ostatní na tom nejsou o moc lépe.  Oheň se mi šířil celým tělem a já se musel velmi ovládat, abych si nenechal narůst srst… Už jsem myslel, že to nevydržím, když jsem ucítil na tváři dotyk drobné ručky a pak již jak bolest pomalu ustupuje a nahrazuje ji příjemný chlad. Miluji Vina.

I ostatní se podařilo zbavit podivného postižení, ale nikdo z nás nebyl schopný jít pořádně dál. Vin se sotva držel na nohou, trpaslík se také netvářil nejlépe a jeho zbroj byla pečlivě zabalená v nějakém hadru, stejně jako Malvinova. A cesta před námi byla stále jakoby nekonečná. Další takové setkání bychom asi nepřežili. Byl čas se vrátit do chrámu.

Naštěstí jsme dokázali ustoupit bez větších problémů a bylo na čase nabrat nové síly. Jídlo, které jsme měli, bylo zničeno, zbroje a zbraně bylo nutné vyčistit… a nutné bylo i rozhodnout co dál. Jedna věc byla jasná, do kanálů se již touto cestou vracet nebudeme.

Dobrým nápadem se nakonec zdálo být zajmout nějakého goblina a zjistit o něm co nejvíce. Tak se stalo, že ctihodný Tompo, kterému bůh dokázal pomoci ovládat jiné, se vydal na výpravu do podzemí a záhy opravdu přitáhl drobného tvora jménem Čakher. Nakonec jsme se s ním dokázali domluvit pomocí směsi řečí lidu ze stepí a poněkud pokroucenou danérštinou, přičemž má znalost jazyka goblinů se slušně rozšířila.

Jeho informace nebyli nijak cenné, o kouli nic nevěděl, do míst kde působil Traxal nesměl (stejně jako žádný goblin) a tak jediné, co nám mohl poskytnout, byla bezpečná cesta podzemím ven z města. Unavení, a vidíc, že slunce se již chystá k sestupu, jsme tuto možnost rádi využili.

Když jsme ho následně opouštěli u podivné polojeskyní chodby na kraji Silviandu, připomněli jsme mu ještě, že pokud bude jeho vůdce chtít, jsme ochotni s ním jednat a obchodovat. Pak jsme se opět s vidinou trochy jídla rychle vydali k našemu tábořišti.

Které nás ale nepotěšilo. Udatný Saša a jeho společníci leželi zkrvavení tam, kde jsme je přivázali,stanové plachty byli strhány, tyče zlámané… a především, voda, jídlo a také téměř všechno naše vybavení bylo pryč. Myslel jsem, že za to můžou Galini a ihned využil jednu jejich nově nabytou nadávkou. Vin mě ale z mého omylu vyvedl, stopy po táboře byli větší.

Polkli jsme, kdo tu může být kromě nás? Vin nás již dlouho před cestou tunelem upozorňoval na to, že jsme sledováni… ale jak nás tu mohli najít?

Popadli jsme vše, co zůstalo: plachty, lano, lopatu a krumpáč, tedy věci se kterými se sašovrazi a zloději nechtěli zatěžovat, a vyrazili jsme jihozápadně k moři, k místu kde mohl mít Vin za zády slušnou zásobu svého živlu a my mohli najít trochu jídla. Nakonec jsme dokonce našli malou jeskyni vhodnou k přespání, kterou navíc obýval velice chutný velký krab.  Vin zatím žužlal nějaké řasy či co a vrhal na nás velice ošklivé pohledy, když jsme v krunýři připravovali směs kraba a kraba.

Ráno jsme se shodli na tom, že bez zásob jídla nepřežijeme. Museli jsme zloděje nalézt. Naštěstí zloději sebou vzali i Malvinovu válečnou sekeru, zbraň, kterou Vin vídal často již téměř dva roky. Nebylo tedy pro něj nejspíše problémem zaměřit na ní svůj vnitřní zrak.

O pár hodin později jsme tedy již, po zuby ozbrojení a ochotni pomstít hrdinného bojového mezka, stoupali po úzké římse na jih od Tunelu. Nepřátelé měli být již za dalším ohybem, a jelikož se nepohybovali, tušili jsme, že jde o past. Neměli jsme ale moc na výběr.

Náhle se nám nad hlavami ozval rachot a my museli rychle přidat do kroku, abychom se vyhnuli padajícímu kamení. Kolem našich hlav prosvištěl šíp a já spatřil drobnou postavu, kolem jejíž hlavy zase záhy proletěla šipka z mé kuše.  Mirtal záhy vyslyšela mou prosbu o opětovné rozeznění světa pro podporu našich srdcí a já cíli, jak mé ruce nabývají na jistotě..

Cestu vepředu zastoupil nám do kovu oděný vysoký muž strašlivě zkřivené tváře. Skřet.

Malvin se mu sice hrdinně postavil, bohužel, však nedokázal na nepevném podkladu udržet rovnováhu a sklouzl ze svahu dolů. Trpaslík plachtil ve výšce nad námi, a ani nevím, jak se do vzduchu dostal… ne, že bych měl čas o tom přemýšlet, neboť náhle se ozval Tompo. Znali jsme toto tajné znamení a všichni jsme si proto zakryli oči. I přes zavřená víčka a ruce jsem zahlédl záblesk, který musel být vidět široko daleko. Když jsem oči opět otevřel, byl již Tompo vedle lučištníka a končil jeho proklatý život, také Mitogar již stál u skřetího válečníka a svým zářícím kopím činil z jeho štítu a těla cedník.

Tomika jsem nikde neviděl, podle zvuků zpoza ohybu cesty jsem však tušil, že má plné ruce práce.

Když jsem se i já vydrápal na místo, kde dříve stál lučištník, uviděl jsem, že je vlastně po boji. Tompo se sice zdál být zraněn, Tomik a Mitogar ale vše vyřešili svými čepelemi. U mých nohou ležel druhý mrtvý skřet a nedaleko držel subotam svůj sart na krku podle všeho vzdávajícího se trpaslíka.

Zatímco tedy někteří z nás začali prohlížet mrtvá těla, Vin se ujal Tompových zranění a Holngrad se zvolna snášel k zemi, nadávajíc nad nemožností zapojit se do boje, ostatní začali vyslýchat snad již s koncem života počítajícího trpaslíka. Jeho jméno bylo Burgud a jak jsme se obávali, stejně jako ostatní zde sloužil Démonovi. Jako všichni ostatní tvrdil, že je čerstvě naverbovaný v Solnohradu a že o úkolu komanda nic moc neví. Tedy, po trošce přemlouvání přeci jen něco prozradil. Jejich úkolem mělo být zdržet nás, než přijde opravdové komando Nočních stínů, pro které již snad nebudeme velkým soupeřem a které nám uzme nalezenou kouli.

Ve snaze zachránit svůj krk, vypověděl nám dokonce něco málo a svých verbířích ze Solnohradu, především o muži jménem  Dadrec, který ho přímo najal a jenž měl úkryt někde u Solných jezer (přičemž jsem si dovolil místo toho úkrytu zakreslit do map).  Navíc jsem od něj získal i popis relativně bezpečné cesty skrze hory, která se nejistě bude hodit. Vražedné komando se již totiž blížilo Tunelem, pokud však už nebyli tady.

Třešničkou na dortu pak bylo další drobné porozrytí věcí kolem Vlčí pevnosti, únosu Buvola a podivných temných božstvech tam působících.

Jídlo bylo ztraceno, zničené mořskou vodou, v zádech jsme měli skřetí sílu a o kouli jsme nevěděli stále nic. Zdálo se být vše ztraceno.  Nakonec jsme se ale rozhodli pro poslední zoufalý plán. Burguda vyšleme pod Tompovými kouzly podzemní říší na jih, doufajíc, že skřetí pronásledovatelé ho budou hledat, sami provedeme rychlý vpád do města, pokusíme se najít žebráka a vyzískat od něj kouli, načež rychle utečeme cestou, kterou nám padlý trpaslík ukázal.

Abychom nemohli být sledováni, museli jsme vybavení Stínů nechat na místě, jen já jsem si neodpustil několik krásných prstenů stažených z rukou skřetího vůdce, které nalezli domov v mém měšci. Kdo by hledal prsteny, když všude kolem se válí mocné magické zbraně a zbroje?

Nebylo času na plané řeči, seběhli jsme do města, na jehož okraji rozvázali jsme Burguda a dali mu do rukou jeho palici. Bylo vidět, jak je sám zmatený tím, že nijak neprotestuje proti tomu vydat se vstříc jisté smrti do podzemí.

Ve městě na nás navíc čekala vítaná posila, tvor zvaný Arak, světlonoš a lovec nemrtvých, šelma světla. Napůl člověk, napůl kočkovitá šelma, nemluvný a strašlivý.

Průchod městem byl v jeho přítomnosti tuze snadný, nemrtví před ním prchali ve strachu a ti co to nestihli, skončili jeho zbraněmi tak rychle, že ve svém běhu ani nezpomalil.

Když vytrhl ze země mřížoví kryjící vstup do stok, pochopili jsme, že bohové nás mají přeci jen rádi. Stoky byli sice stále tak nechutné a na první pohled zlé, za zády Araka a Čorna s Tomikem jsem se ale nějak přestával myšlenkových bytostí bát.

Náhle z jedné chodby dolehl hlas blížících se netvorů a náš světlonošský průvodce se oddělil se slovy, že tihle jsou naši. Čorn, tušíc, že Arak zavětřil hlavního protivníka, stihl ještě za ním vykřiknout, by pokusil se nechat ho žít.

Zpoza rohu na nás zatím naběhla směska snad všeho, co jsme zatím potkali ze světa nemrtvých. Orghisové, velký mocný stín, mrtvá těla… Zamířil jsem do míst, kde jsem tušil tvář temného obrysu stínu a tuše dokonalou ránu vypálil. Bohužel v tentýž okamžik do nosu dostal se pramen mých již dávno ne tak dobře vypadajících vlasů a způsobil, že jsem kýchl.

Tak stalo se to, co později bylo v mnoha hostincích a v mnoha vyprávěních přetřásáno, tedy, že jsem postřelil Mitogara Čorna.  Naštěstí nebyla to rána vážná, šíp se mu ale do stehna zakousl pěkně. na okamžik neschopen čehokoli, jsem jen koukal, jak mí přátelé a společníci hrozbu nemrtvých likvidují.

Po boji jsem rychle za hrdinou doběhl a se slovy omluv sledoval, jak mu Vin zranění ošetřuje. Dodnes si pamatuji Mitogarova slova o tom, že se taková věc může stát, ale že pokud by zemřel, asi by mi to neodpustil.

Spěchali jsme chodbou za Arakem, míjejíc roztrhaná dávno mrtvá těla, abychom nakonec nalezli světlonoše, jak třímá pod krkem vyhublou postavičku v dlouhém potrhaném hábitu. Zdálo se, že žebrákovi chybí nějaké končetiny, přesto ale nebyl příliš hovorný a na naše otázky odpovídal jen chrčivým smíchem. Arak tedy odeslal Traxala opět tam, kam patřil.

Nikde kolem jsme neviděli nic, kde by mohla být koule ukrytá, následovali jsme tedy světlonoše dál. Další jeho zajatec, nejspíše Fext, již byl sdílnější a jeho slova: „Bleuakchá! Nikdy ji nenajdete! Chuakchachaá! Je pod věží! Chuchacha!“,  po kterých velice efektivně zemřel, nám stačila.

Rychle jsme se v doprovodu stínové průvodce opět vydali na povrch a k věži Sirril. Pře jejím vchodem se s námi Arak rozloučil (tedy, řekl, že má ještě práci) a odběhl vraždit zlo do okolí. My jsme se pustili do Velkého hledání všud po věži. Pomocí lopat a krumpáčů jsme odhazovali trosky, snažíc se najít prostor, kde mohla být koule uschována. Nenalezli jsme ale nic. Tedy nic až na malý úkryt se šedesáti atony, které jsem opatrně uložil do své brašny.

Hledali jsme již téměř hodinu a stále nic. Nakonec jsem navrhl Tompovi, zda by se nemohl zeptat svého boha, zda by bylo moudřejší hledat v troskách věže ležících všude kolem na mořském břehu.

Tompo a Aurion tuto myšlenku potvrdili.

Seběhli jsme tedy k pláži a začali opět pečlivě hledat. Vin zmizel ve vlnách a objevoval se na hladině po době víc než dlouhé. Manfred  s Malvinem obraceli snad každý kámen, Mitogar a jeho společníci prolézali zřícené zbytky zdí vnořujících se do vody. Já pak chodil po pláži a snažil se najít i něco méně důležitého ale třeba i drahého. A vtom jsem spatřil, jak se mezi vlnkami něco zalesklo. A znovu, pokročil jsem dále do vody až po kolena a již jsem si byl jist. V podobě obrovské perly tam ležela jako nějaká rybí modla. Popoběhl jsem a nehledě na promočení vytáhl kouli na světlo s křikem, upozorňujícím na nález všechny kolem.

Tak se stalo čtenáři, že jsem nalezl Křišťálovou kouli vědění, artefakt obrovské moci a netušených možností. A je jen otázkou nepěkného zvyku čarodějů, že mé jméno není zapsáno v žádné z učebnic historie poznávací magie.

Koule pak proputovala mez několika rukama, až skončila pečlivě uložená v torně Tompa Vítámváse.

Tak vlastně skončilo naše dobrodružství v Silviandu, nepočítám-li krátkou zastávku v budově podle všeho představující prastarý dok, z níž jsme odnesli několik užitečných a velmi staře (to asi není překvapující, že?) vypadajících knih.  A jistěže, naši cestu k civilizaci.

Krátká Kapitola XV.:

„Zdravím Vás Drazí studenti! Je tomu už mnoho let co jsem měl tu čest sedět v sále podobném tomuto a poslouchat nudné přednášky z oboru geografického. A jistě mi dáte za pravdu, že i Vás stejně jako mě naprosto upoutali úžasné informace o horách, mořích, nížinách, mořích, horách, městech, nížinách, horách, řekách, horách a spoustě dalších zázraků zemězpytu. Snad mi odpustíte, že má mluva nebude tak odborná, jako řeč vašich učených mistrů a profesorů, ale doufám, že vás alespoň na okamžik upoutám.  Pokud nebudete nic namítat, začal bych tedy okamžikem, kdy jsme nalezli tajemnou cestu do Silviandu, střeženou skupinkou gorgon a jednou nevycválanou wyvernou…“

úvod přednášky na Rilondské universitě

Z města jsme se ubírali co nejrychleji směrem na jihozápad, tedy do míst, kde nám zrádný trpaslík Burgud vyznačil cestu.

Hory tyčící se nám nad hlavami a řídký les, jenž nám cestu nijak neusnadňoval, dávali jasně najevo, že ještě není konec s našimi trápeními. Když jsme se konečně v šeru utábořili doufajíce, že skřeti nám nejsou na stopě, pojedli jsme uloveného jezevce a těžce ulehli.

Další den se pak Vin pokusil v nedalekém jezeře najít váženého pana Tala, což se mu snad i povedlo, neboť nás ujistil, že se naše družiny k sobě přibližují. Konečně jsme tak nalezli trochu útěchy a i ulovený a rychle zpracovaný kanec nám náladu zvedl.

Jak jsme stoupali vzhůru po jen špatně schůdných horských cestách, začal les postupně řídnout a my jasně uviděli velikány Nekonečných hor a zářivý sníh na jejich vrcholech. Cesta byla ještě dlouhá, než jsme konečně získali pocit alespoň částečného bezpečí před pronásledovateli. Následovala ještě mnoho nesnází: Noční přepady gobliních stopařů, přemlouvání obrovských medvědů (opravdu přemlouvání! A úspěšné!) jejichž doupata nám stála v cestě, průchody jeskyněmi a štolami, které nás zavedli občas i do hlubších pater podzemí… jen statečnost a zdatnost mých starých i nových přátel nám umožnila přežít bez zranění.

A pozastaví se ještě někoho nad tím, že největší překvapení přichystal zase Vin? Jistě, jeho schopnosti, díky nimž kontaktoval někde na jihu se potulující družinu pana Tala Čereva jsem již znal, to úžasné přišlo až později. Když jsme po čase stráveném v podzemí opět vystoupili na sluneční světlo a před námi se za dlouhým údolím již klenul poslední horský štít bránící nám v cestě do Jantarové stepi, zastavil se Vin a započal si hrát s jakýmsi předmětem. Až po chvilce jsem si všiml, že je to velké ptačí pero, které jsem u něj viděl již dříve.  Naše zvědavost nakonec vytryskla v jednoduché otázce: „Vine, co to máš za pero?“.  Odpověď nám vyrazila dech. Vin se chvilku vyhýbal, nakonec ale vypověděl, že pero je darem od Krásné paní. Od krásné paní jménem Estel. Ano čtenáři, Vin, ten malý bezbožný Vin, byl obdarován Pannou. Ten človíček, který uctíval špačky a vrabce byl obdarován bohyní sedmnáctky! A já tu byl s ním, s osobou, která jistě jednou vstoupí do historie! Mirtal díky!

Jako by takové překvapení nestačilo, to pero nebylo jen pěknou ozdobou, jak se ukázalo po pár mílích cesty, kdy nad našimi hlavami zakroužil obrovský gryf. Následovala zvláštní scéna, při které Vin mluvil na obrovské monstrum, přičemž to zakoulelo očima, načež se zvedlo a odplachtilo někam k jihu.

Už jsem skoro uvěřil, že šlo pouze o podivný sen, když se tlapatý opeřenec navrátil a opět začal s optickou a zobákovo-klapavou rozcvičkou.  Když lvorel opět mizel za obzorem, obrátilo se na Vina osm párů očí. Ten naprosto v klidu prohlásil, že pan Čerev dorazí na toto místo večer.  Utábořili jsme se a čekali na tak dlouho odkládané setkání.

Večer nastal brzy, jelikož slunce zmizelo za mohutnou stěnou hor, která nám tak nemile připomínala předchozí dny úmorné cesty.  Myšlenky od trudných krajin záhy odvedly siluety přibližujících se postav. Konečně jsme se setkaly s mladým knížetem ze Zámostí a jeho družinou. Ostře řezaná tvář a přímá řeč dávala jasně najevo, že mluvíme s aristokratem a nezpochybnitelným vůdcem nevelké družiny.

Bylo zvláštní sledovat, jak si Mitogar s panem Talem potřásají rukou. Nejvíce ze všeho to připomínalo dva řemeslnické mistry, kteří sice uznávají a váží si práce toho druhého, přesto úplně ve všem se nikdy neshodnou.

Tala doprovázela jeho sestra, Strunka Čerevová, eldebranská valkýra vynikající pověsti, elfka Ega’dey a dále tři ozbrojení muži vážných tváří, Burn, služebník Kováře, Pan Čťiepkoč, vlasatý šermíř a námořník z Plaveny a nakonec Muroj Pitič, tajemný válečník s velkým štítem, o němž jsem nezjistil více než jeho jméno.

Nyní již bylo vše v naprostém pořádku a naši skupinu, čítající patnáct zkušených dobrodruhů, by si dovolil přepadnout jen hlupák.  Žádný se nenašel.

Po dlouhé a nepříjemné cestě, kterou ale přeci jen ulehčoval hovor se zkušenějšími společníky, jsme konečně 16. chladna nechali hory za sebou. Ač to byla nemalá úleva, pohled na pláně táhnoucí se daleko na východ způsoboval, že nás (či alespoň mě) nohy boleli víc než za celé roky do hromady.

Požádali jsme naše společníky, zda by se cesta nedala poněkud prodloužit, bychom si ve vesnici Buvolů mohli vyzvednout koně. Talovci i Čornovci bez problémů souhlasili a všichni jsme tak mohli za pět dní pohodlného pochodu, při němž jsme si mohli vychutnat ty nejúžasnější lovecké techniky, které spíše připomínali malá vojenská cvičení.

Poté jsme si konečně vyzvedli koně, rozloučili se na delší čas s vesničany a pokračovali k Novému Solnohradu, který nás uvítal na den Svátosti živých tvorů. A stejně, jako nás svátečně přivítalo město, ujali se nás i jeho představitelé. Ještě ten večer jsme všichni zasedli ke stolu s knížetem Aurigenem, jeho věrnou společnicí a, jak jsme všichni s radostí přivítali, také s naší drahou Beatrice. Kníže nás informoval o úspěšném vypořádání s piráty, kteří byli poraženi v několika námořních bitvách a jejichž sídla na výhodě Rilonského zálivu byla zničena.  Pak nám již popřál šťastnou cestu za mistrem Telurianem a my se mohli dalšího rána společně s Tompem, N’yhem a družinou pana Čereva vydat do Rilondu.

Do druhého a největšího města Západní dálavy na Taře jsme dorazili po poklidné plavbě 26. chladna roku 847.  Poté, co se zástupci našich družin (Tompo s N‘yhem, Tal Čerev s Ega’dey a Manfred s Vinem) setkali s mistrem Telurianem a předali mu můj veledůležitý nález, pozval nás rektor nás na večer všechny. Zúčastnili jsme se proto slavnostní večeře, na které nám byla předána odměna.

Druhý den jsem byl požádán o drobnou přednášku na katedře geografie, což jsem jistě nemohl odmítnout a při pohledu na mladé nadějné posluchače jsem si s radostí připomněl svá studentská léta. Ostatní zatím sbírali síly, neboť nás čekala poslední část cesty, cesta na východ do Albirea. Konečně domů…

Pátého Klidna jsme přenocovali naproti Baldarovu mostu ve vsi Mladá Štola a druhého dne jsme konečně prošli branou města z bílého mramoru… zase o něco slavnější a zkušenější.

———————————-

Tajemné události kolem vyhnání nekromantů z Jarlebského knížectví

Z knihy ‚Jeho cesty Tarou ‘ od profesora dějin umění Tumlíka Višniče

Nikdo se už dnes asi nedozví pravdu o tom, proč vážený mistr Vlvič zanechal ve svých, jinak tak přesných a pro nás historiky zabývající se tímto obdobím neocenitelných, pamětech mezeru, zabírající velkou část roku 847. Kniha ‚Mé cesty Tarou‘ podivnou prodlevu mezi návratem ze Silviandu a následnou výpravou do subotamského kláštera Ibanu z hradu Tevirpon nijak neospravedlňuje a v jeho osobních poznámkách (nalezených společně s jednou z jeho pozdějších a méně známých her ‚Brianova zhouba“ a několika poněkud svéráznými pamflety proti orlím poutníkům) je jen velice zhruba a bodově zachyceno dobrodružství v Tabitských vrších, kde podle všeho pomáhal svrhnout šíleného knížete Briana er Daerlena (poznámky jsou obsahem kapitoly ‚Miško Vlvič a jeho úděl politický‘). Jeho další osudy snad naznačuje podivné dílko neznámé autorky, nalezené před několika lety náhodou při procházení Danérské královské vědecké a umělecké knihovny v Lunenwigu. Tento krátký spis (někteří miškologové ho považují za dílo samotného Vlviče, já ho však připisuji některému z jeho ironičtějších a satiričtějších žáků) nám vypráví zkratkovitě o událostech přibližně mezi Rozkvetem a Žlutenem roku 847 dosti neuvěřitelné věci. Na scénu vstupují kněží temného boha Šina a dokonce je zmíněn únos osoby, která musí být mistrovou ‚Osudovou Beatricií‘. Hlavním vodítkem pro nás ale je, že ‚autorka‘ jasně naznačuje, že další kroky Vlviče a jeho družiny vedly do Západní Dálavy a Jarlebského knížectví . Tam nám ale mistr zdánlivě na měsíc mizí a nemít dalších zdrojů, jen špatně bychom hádali, jak slavné činy zde náš dramatik vykonal.

Hlavním zdrojem je nám ‚Vita Traven‘ nepříliš zručně psané dílko tehdejšího knížete, který se roku 847 věnuje jen s drobnou poznámkou:

‚Roku toho, učinili jsme mnohá rozhodnutí, dobrá i špatná. Sláva rodu našeho ohrožena byla, však družina ze západu tuze pomohla nám, zač odměněna byla po zásluze. Zlí rádci od našeho stolu odehnáni byli a pomlouvačské klepy udušeny, klenoty domu našeho navráceny na místa čestná.‘

To samo o sobě by nezdálo se příliš zavádějícím, pokud by nám tuto událost nedoplňovali dva další drobné zápisy v poznámkách důležitých postav tehdejší západodálavské společnosti: Mistr Telurian, tehdejší Rektor Rilonské university, si totiž dne 20. úmora roku 847 zapsal:

 ‚Město navštívil opět pan Manfred se společníky, co zaslechl jsem, jedou pomoci navrátit Ibanu do rukou SŘ. Kolují řeči o tom, že se chystají také trochu pozlobit nekromanty v poříčí. Poptat se v Diaspoře!‘.

Toto by souhlasilo s poznámkou zmiňované Neznámé o tom, že Miškova družina se opravdu vydala zničit sídlo Nekromantické hansy v Jarlebském knížectví. Mnoha jiným miškologům by to jistě stačilo. Já ale pátral dál. To mě přivedlo k soukromému deníku tehdejší mučanské kněžny. V rozpadající se černé knížečce ze soukromé rodinné knihovny Mučanských pánů jsem se po dlouhém hledání dočetl toto :

‚Martin byl tak laskav, že nás informoval o zařízení věci kolem pana Travena. Dovolil si mým jménem najmout družinu jistého Miška, příbuzného s Ljukanovci. To by bylo, abychom toho drzého Jarleba nezničili. Přidat Třebovi na odměnách.‘

Tato věta jistě celou věc komplikuje. Vždyť podle ní, byl Miško Vlvič a jeho společníci najati na zneškodnění knížete Travena! Jak to tedy bylo? Mé zoufalství bylo veliké, rozhodl jsem se tedy ke kroku, při němž jsem žádný valný úspěch neočekával. Pokusit se zjistit, zda nenajdu podrobnější informace o tom, co v této době dělali Miškovi společníci. Jako už mnohokrát předtím, k záznamům subotamského řádu jsem nebyl připuštěn. Naštěstí Čarodějná akademie byla (za určitý poplatek) ochotnější. U jména Manfred Miroň AKA Manfred Šedovlasý jsem však nalezl jen dlouhodobou poznámku: Soukromé záležitosti Bílých Čarodějů. To by jistě nestálo za řeč, pokud bych si, když jsem rozčíleně odcházel z knihovny akademie, nevšiml tlustého fasciklu, který mi způsobil nemalou radost.

Ihned jsem zažádal o možnost si ho propůjčit a po drobném příspěvku na studentský fond mi to bylo dovoleno. Ihned jak jsem přišel domů, rozevřel jsem knihu ‚Skřítčí učenci, mistři a divotvůrci v Dálavách a jiných zemích lidmi osídlených‘ a začal horečně listovat. Netrvalo dlouho a nalezl jsem rozsáhlou kapitolu věnovanou velkému mistrovi, Mal Li Vinovi. Roku 847 byl plný nejasností a dvojznačných poznámek a nijak mě netěšilo, že většina informací je čerpána z Vlvičových memoárů, nakonec jsem ale našel, co jsem hledal.

‚Po událostech ve Zlatém lese se mistr Mal Li odebral na křídlech jednoho ze svých gryfích služebníků na západ, kde druhové jeho slovutní tuze se byli se zlem nekromantickým.  Díky svým schopnostem snadno ovládal mocného tvora v letu a vnitřní zrak jeho mocné mysli ho neomylně vedl přímo k přátelům. Tak po nedlouhé době, kdy nechal pláně za zády a pod sebou míjel vrcholky Zelanských vrchů, seznal, že přátelé jsou již tuze blízko a sestoupil k nim. Pravil tehdy, dle učení některých skřítků: ‚Vidím zde mnoho mrtvých a vy všichni jste tuze zakouření. Z podzemí za vámi plameny šlehají a vy mučíte nějakého pána milého. Chlapci, chlapci…‘ Jiní však tvrdí, že řekl: ‚Ahoj kluci!‘. Posléze bylo mu řečeno od přátel, že sám kníže tamní je pod vlivem zlých kouzel, avšak že vzepřel se jim na okamžik a požádal hrdinné reky o pomoc. Mistr Mal Li tuze se zaradoval nad sílou mysli a jeho radost vyléčila zajatého muže tak, že i duše jeho se napravila a odřekla se zlých skutků.  Ostatní pak utvořili plán. V pevnosti této, kde skřeti a nemrtví své rejdy měli a kterou statečně družiníci zničili, ukryto bylo jablko zlaté, které moc mělo nad knížetem. Načase tedy je, proniknout opět do hradu knížecího a zničit ty poslední služebníky zkažených činů, kteří tam zůstávali.

Mistr pak vstoupil do hradu hlavní branou, s mocným válečníkem tuze bojoval, a jako vánek zase z hradu vyklouzl, nezraniv, nezabiv, neublíživ duši žádné. Tak byla zlého ta země zbavena rukou velkého mistra Ma Li Vina.‘

Ač si vážím poněkud skřítkofilního autora tohoto spisu, ani tento o poznání barvitější poznatek mi nestačil. Trvalo dlouho, opravdu dlouho, než jsem našel další záznam k této události. V královském soudním dvoře, mezi důkazními spisy, kde jsem hledal podklady k jinému dílu o mistru Vlvičovi,nalezl jsem ve složce ‚buřičské texty a zápisky, západní dálava 845-850‘ deník jistého hostinského Barna Paliviče. Ten byl podle všeho hlavou jakéhosi ‚podzemního Štítova‘ odboje proti knížeti Jarlebovi. V jeho nijak zvlášť čitelném písmu jsem nalezl i něco, naprosto nepochybně se vztahující k námi zkoumaným událostem a dávají nám jeden z posledních (byť jistě přehnaný) kousků skládačky.

‚V den Buku toho Aldenu taky přijel Miško Vlvič s tou svojí družinou. Řekli jsme si všichni, tak to je v cajku, ty toho hajzla pěkně skřípnou. Hostili jsme je skoro zadarmo. Byli tu všichni, udatný Malvin z Devíti hvězd, Čaroděj Manfred, Subotam Tomik… teda jenom Vin ne, ale ten přijel později. Byla s nima taky fajnová dáma, opravdová ženská, a ta se hned inflirtovala na hrad. No a najednou přišla s tím, že kníže je pod vlivém nějakých nekromantů či čeho. To určitě pak teda ale už od té doby co se narodil. Voni mi ale nechtěli nic věřit a ten večer co jim to řekla, že se prej půjdou podívat, kde sídlí ti kouzelníci. Ukázal jsem jim cestu ven z města a když se druhej den vrátili, že prej udělaj útok na hrad a vyčistí ho. Ty bejku, se byl nadšenej jak zamlada na seniku… teda než jako že zase přišli a řekli, že vše je v dobro, že kníže už bude štěně a klid a voraz. Cinkali přitom nejmíň stovkou vočí od knížete, takže víte co. Dobrodruzi. Aspoň rytíř na mě ukáp deset zlušní, takže uvidíme, co se s tím dá dělat… ‘

Snad se nám někdy podaří nalézt poznámky samotného Miška Vlviče, neboť ač tyto pasáže nám jistě usnadňují možnost utvořit si reálný obraz, jistě nejsou tak přesné a objektivní jako námi všemi tak ceněné spisy váženého mistra.

 

———————————-

Kapitola XVI.:

„…

Ruprt říká: Kdo jí dobrou čočku, toho potká dobrý vítr.

Ruprt říká: Elf má špičaté ucho, i když mu ho uřízneš.

Ruprt říká: Nešahej na kamna, jsou horká!

Ruprt říká: Nauč elfa lítat. Když to nejde, máš málo dhangy.

Ruprt říká: Vše se dá vyřešit sýrem.

Ruprt říká: Skákej po jedné noze!

…“

Miško Vlvič, ‚Ruprt Říká‘

Po krátkém odpočinku a několika nepříjemných patáliích, které se hromadily u našeho prahu jako nepříliš čistotní žebráci, konečně nadešel čas pro naše další dlouho očekávané dobrodružství. Čas pomoci řádu subotamů získat opět pod svou nadvládu ztracený klášter Ibanu.

Do výchozího bodu našeho tažení, pevnosti Eldebranských rytířů jménem Tevirpon, jsme dorazili odpoledne 28.úmora roku 847. Tomik již s námi nebyl, neboť stejně jako ostatní subotamové vyrazil napřed skrze stínový svět. Naším úkolem bylo dostat se skrze poušť do jedné z oáz, která stane se velitelským stanem celé dobyvačné akce.

Tevirpon, přes své arvedanské jméno, byl danérský hrad, jakých jsem během svého mládí viděl bezpočet a tak mě od vstupu neodrazovala ani tak strohost architektury či vidina toho, co mě čeká za útrapy, pokud se rozhodnu opravdu branou projít. Nikoli, byla to mně velice dobře známá identita místního správce a velitele. Hradu Tevirpon totiž velel vážený eldebranský rytíř a příslušník ctihodné hraběcí rodiny, Vlad Ljukanovec ze Tří Lilií. Můj bratříček.

Hned u brány se mé srdce sevřelo ještě více, když jsem u stráže ověřil, že hradní pán je přítomen.  Naštěstí hned v zápětí se věc začala vyvíjet pro mě příznivěji.  Na nádvoří totiž již na nás čekal temný (a jelikož podle všeho pouštní, myslím to doslova) elf jménem Kawam’Ien’Tan (ano drahý čtenáři, dokonce i mně trvalo pár dní, než jsem si to zapamatoval). Tento podivný, málomluvný, zatrpklý, protivný, nepříjemný, drzý, neomalený, povýšený, rozkazovačný a černý špicuchý nomád se měl podle svých slov stát po příští dny naším průvodcem. Ač jsem čekal, že bez pouštního elfa se neobejdeme, nějak jsem stále doufal v půvabnou tmavou dívečku…  Jednu dobrou novinu přeci jen elf přinesl. Podle něj jsme měli vyrazit již tento večer, neboť cestovat pouští během dne je pro nás zhola nemožné. Ač jsem se vymlouval, aby snad mí společníci nemysleli, že souhlasím s elfem, v hloubi duše jsem byl nadšen z toho, že nebudu mít možnost vychutnat pohostinnost mého bratra.

Krátce poté se s námi rozloučila Beatrice, které se nápad cestovat kdo ví jak dlouho pouští nezdál tak geniální jako nám a rozhodla se strávit nějaký čas v poříčí Durenu a Západní dálavě. Nemohl jsem jí to mít za zlé, ostatně hlásek v mé hlavě mi radil totéž (tedy přesněji, hlásek vedle mého ucha). Narychlo jsme se tedy vydali do stínu hradní Gorovi kaple, kde jsme doufali nalézt někoho, kdo nám pomůže sehnat zásoby … a v ten okamžik mé štěstí vyprchalo. Stál tam. Stejně jako já na kraj odkud pocházíme dost vysoký, možná trochu šlachovitější a s ostřeji řezanými rysy, s vlasy ostříhanými na sice na krátko ‚na Arvediče‘ jak se u nás říká, ale stejné světle kaštanové barvy jako ty moje. Od našeho posledního setkání si nechal narůst krátký plnovous a jeho ostrý orlí nos, dědictví po paní hraběnce mu dodával zdání toho, že má mnohem více arvedanské krve, než byla pravda.  Byl jsem tiše, když Manfred dojednával možnost uschování našich koní a majetku, nákup zásob a další nezbytnosti. Teprve, když bylo vše domluveno a mladý hrabě nás ujistil, že veškeré prosby, se kterými nám mohou eldebranští pomoci, budou  splněny a to jistěže bezplatně, odhodlal jsem se optat na zdraví našeho otce a zprávy z domova. Naše rozmluva byla krátká a zůstalo po ní mnoho nevyřčených otázek, které se však hromadí již od našeho dětství. Když jsem viděl, jak Vlad odchází a jeho černobílá řádová tunika povlává v lehkém horkém vzduchu, přičemž se ještě na okamžik zastavil v hovoru s jakýmsi zbrojnošem, nemohl jsem se ale ubránit myšlence, jak velmi se začíná podobat otci. Na rozdíl ode mě, z něho by jednou mohl být dobrý hrabě. A pokud ne, jistě z něj bude dobrý velitel. Působit na lidi, to máme v krvi.

Jen co bylo vše zařízeno, naše koně ustájeny, včetně Lilie, mé nové trhlinové klisničky, kterou jsem po cestě získal od jednoho nedůležitého skřetího komanda, a my dostatečně zásobeni vodou a stravou, vyrazili jsme směrem k pomalu zapadajícímu slunci a po překročení řeky nás po nedlouhé chůzi uvítala poušť, které místní říkají Rychlé Duny.

Následujících několik dnů se podobala navzájem jako vejce vejci, či ještě lépe, jako den v poušti dnu v poušti.  Jistě, pár příjemných zpestření nás potkalo. Ani nemá valnou cenu hovořit o pouštních ještěrkách, požírajících mrtvé pány, obrovských červech vyskakujících z písku a snažících se sežrat nás, nejsmutnějších Dnech hojnosti, šílených slečnách jménem Anastasie, patřících k podivným sektám a vykřikující podivní citáty velkého ‚učence‘ Ruprta, oázách, v nichž se shlukují opravdové davy (někdy i tři osoby!), plešatých obchodnících s dhangou,  jezerech tétovzácné a drahocenné látky, kolem kterých poletovala hejna dhangušek, pouštních větrných vírech, které náš mocný čaroděj zahání pomocí mocného zaklínadla bhubhubhue kshia kshiaa či o poněkud dramatičtějších písečných bouřích, před kterými nás musí ukrývat mluvící kámen, protivných elfech, kteří znají jen jeden časový údaj: Thi’den, což znamená ‚tolik kolik bude potřeba‘ a mnoha dalších, naprosto běžných událostech…

Aneb, našich prvních ‚nudných‘ osm dní v poušti.

 

Kapitola XVII.:

Rytíř Chychot: jest vskutku nutné tuze, by navíc i onu podivnou tekutinu na mě lili?

Bard Krysko: Inu jistě, hleď: To že jsi nahý, jako když jsi přišel na svět, to značí, že procházíš zrodem novým. To, že po hlavu jsi zakopán, ukazuje, že samotná zem jest tvojí novou matkou. Kravský trus na své tváři máš, by zvěř ti stála po boku během boje… a nyní ti do vlasů budou vetřeny tekutiny všech vesničanů, abyste se stali jedním tělem.

vesničan 1: Hle, vskutku po nás ten světlovlasý chtěl, abychom jeho přítele takto zneuctili?

vesničan 2: Ano, však pravil nám přeci, že jest to bojový zvyk jeho předků…

ze hry ‚Rytíř v jámě‘

Večer 5. travna jsem již pomalu přestával věřit, že někdy dojdeme k našemu cíli a mnohem rychleji jsem začínal nenávidět slovo Thi’den. Voda se již ani nesnažila přetvařovat, že dokáže zahnat žízeň a nohy (ač člověku se to může zdát hloupé) jsem měl promrzlé až na kost.

Písek se mi dostával do míst, o nichž jsem do té doby přes svou sečtělost ani nevěděl a nálada klesala měrou nemalou. Přibližně kolem půlnoci nás elf náhle zastavil a upřeně sledoval kopec písku, kterému se prý říká „duna“, a který se nijak nelišil od stovek podobných, které jsme míjeli den za dnem, znovu a znovu. Posléze nám oznámil, že pod ní dlí nějaké pouštní strašidlo. Už jsem chtěl vyjádřit svůj názor, že největší pouštní strašidlo jde s námi, když Vin přikývl a navrhl, ať dunu obejdeme. S Vinem se nediskutuje a proto jsem poslušně vyrazil za Kawanem.

Doufal jsem, že nás konečně potká klidná noc bez boje či podivných setkání, když tu, těsně pod ránem, jsme zahlédli na vrcholku jedné z dun cosi podivného. Tu se ozval opět mistr ‚Znám každé zrnko písku a moje mamka mě a ostatní černá štěňata vrhla támhle v tom jezeru dhangy‘  s tím, že je to strašlivý zlý a obludný pán jménem Ma’ron, mnohoruký strážce pouště. Jen jsem obrátil oči v sloup a čekal, za jak dlouho z něj bude mnohoruká zlá a strašlivá mršina z pouště. Podcenil jsem ale nejspíše služebníky země písku. Však nám odolával dobře deset vteřin a k zemi ho poslala až druhá kulička z Vinova praku. No dobrá, přiznávám, také stihl rozdrtit obličej hrdinnému Malvinovi. Ale díky tomu, že Vin je nejen smrtící a nelítostný střelec, ale stále i léčitel, patří toto jen mezi poněkud veselejší epizody z našich cest.

Pak nás již nečekalo konečně nic jiného než horký denní spánek…

Další noc jsme prošli poslední oázou, která nás podle Kawanových slov měla čekat a tak jsem s radostí kvitoval, že několik dní nejspíše budeme muset sledovat jen jednu jedinou nepříjemnou černou tvář.

Trvalo ještě další dva únavné a vyčerpávající dny (tedy… vlastně noci), než nás konečně uvítala Aurionova oáza a s ní i provisorní tábor subotamské armády.  V dálce se tyčily mohutné štíty Nekonečných hor, takže poušť se již nezdála nekonečnou a my se radostně setkali s Tomikem. Ten ale podle všeho měl mnoho povinností a nemohlo nám uniknout, že se nejspíše stal učedníkem jednoho ze starších subotamů.

Jeden z mnichů nás provedl řadou mužů v šedých pláštích, mezi kterými občas prosvítal oděv eldebranských rytířů či pouštních elfů, do velkého stanu přibližně uprostřed ležení. Tam nás uvítala dvojice starých subotamů, náš starý známý bílý čaroděj Rudolf, Manfredův společník z university, který to již dotáhl na vedoucího ‚studijní skupiny‘, jak čarodějové rádi nazývali svá vražedná smrtící komanda, ale především sám Iskalon.

Visítár kláštera Daine nás ihned začal zasvěcovat do současné situace a především do našeho úkolu. Jeho majestát a podivná poklidná atmosféra naplňující celý stan mě po dlouhém putování poněkud ukolébala a tak jsem pochytil jen hlavní body. V Ibanu podle všeho sídlil jakýsi temný zemní elementál, který se pomocí ždímání špatných myšlenek z domorodců snažil vyvolat jakousi ještě mocnější a zlejší potvoru. Naším hlavním úkolem tedy bylo během dvou týdnů učinit z ustrašeného a pokorného národa Divousů obývajícího tuto část hor, studnici odvahy a odhodlání, která by silně oslabila strachžeroucí posly stínového světa. Za tímto účelem se měla naše malá armáda rozdělit na několik skupin, přičemž každá z nich měla působit v jiné ze šesti vesnic hlavních divouských kmenů. Jak jsme viděli na mapě, vesnice přibližně v půlkruhu obklopovali pevnost bývalého kláštera a ta naše, jak jinak, mu byla nejen nejblíže, ale také byla nejdál od našeho současného postavení.  Z toho mála co jsem již o cestování putování v horách, mi bylo jasné, že nás čeká dobrý alden cesty.

Poté co jsem z rukou ctihodného Iskalona přijal podivný přívěsek, který nám měl umožnit komunikovat i na velké vzdálenosti a pobrali pro nás zhotovené kopie map, vyšli jsme opět do tmavé pouštní noci. Několik hodin jsme pak strávili se skupinkou mladých eldebranských,kteří mi sdělili své názory na Vlada (převážně lichotivé) a díky nimž jsem se dozvěděl také něco o řečech kolujících o mně. Pak již jsme ulehly ke spánku a očekávala dopolední odchod.

Dalšího dne jsme se všichni sbalili, naložili koně (dopravené do oázy severní cestou) a já si všiml věci, která mi za svitu hvězd nedošla. Celou slavnou výpravu netvořilo více, jak čtyřicet osob! Kromě šesti eldebranů a stejného počtu pouštních elfů (včetně Kawana) tu byli již jen pět Bílých čarodějů (tedy i s Vinem a Manfredem) a přibližně dvacet subotamů. Neznat co dokážou příslušníci těchto skupin, moc nadějí bych našemu tažení nedával.

Cesta skrze okraj pouště a poté hory, jejichž vrcholky ještě stále pokrýval sníh, trvala několik dní a naše řady se postupně ztenčovali v důsledku toho, jak se jednotlivé skupiny oddělovali a mířili ke svým vesnicím. 12. Travena jsme se ještě  zastavili v Posledním rozcestí, hostinci proslaveném jako místo, kam odcházejí staří hrdinové hledat klid a dobrou, na vlákninu bohatou, stravu.

Tam na nás již čekala další pětice subotamů, kteří společně s několika bratry tvořili předsunutou hlídku. Jejich velitel, jistý Faldel (a jak jsem se dozvěděl z drbů, příští visítár Ibanu (tedy tvrdili to alespoň eldebranští), nám oznámil, že jeden z mnichů, připravující půdu pro naše působení byl zabit. A nešťastná náhoda tomu chtěla, že zrovna v „naší“ vesnici… náš úkol se stal tedy ještě důležitějším a poslední jídlo v hostinci nám hořklo na rtech.

Po dlouhém putování jsme nakonec, 19. travena, zůstali na lesní horské cestě sami. Tedy já, Vin, Manfred, Malvin a z pro mě nepochopitelného důvodu i elfí průvodce  Kawan.   Vesnice neměla být již daleko a tak v nás začalo růst napětí… přeci jen, něco tu zabilo zkušeného subotama a ani o Divousích jsme neměli zrovna valných zpráv… přeci jen, ač zbabělí, přeci jen to byli obyvatelé dosti tvrdého kraje…

Přičemž musím poznamenat, že má věrná a milovaná společnice Bee, mi to nijak neusnadňovala velice půvabným popěvkem „Umřem tady, umřem tady, všichni tady umřém, a pak budem tuze mrtví, to se pomějem.“

Mé špatné tušení se jako vždy ukázalo správným (v naší družině ostatně stačilo jen čekat a každé zlé tušení se vyplnilo).  Zrovna jsem se zacpanýma ušima vysvětloval Bee pojem morálka mužstva, přičemž jsem byl pozorně sledován společníky a především elfem, který podle všeho začínal uvažovat o mé příčetnosti, když na nás zaútočila strašlivá rasa kamzíkolidí!

Tři tvorové, napůl muži a napůl kozlové (upřímně, jeden se trochu podobal mistru Telurianovi)se děsuplným mekotem vyřítili ze stínu stromů a my pocítili, jak samotné kořeny začínají ožívat a proplétat se kolem našich nohou… všichni jsme tasili své zbraně a já se plně soustředil na kozlomuže mířícího na mě podivným trojzubcem.  Tomu se mi sice podařilo snadno vyhnout (jaký hlupák by také používal nástroj vytvořený k chytání ryb jako zbraň) ale bohužel, když jsem se již chtěl rychle poohlédnout, zda drobný záblesk na kraji mého zorného pole naznačí Manfredovu ohnivou kouli letící mým směrem, využil kozel mé nepozornosti a zasadil mi velice bolestnou ránu svým kopytem do boku. Nevím, zda to bylo bolestí, vztekem nad vlastní hloupostí nebo obojím do hromady, ale v mém nitru se opět cosi pohnulo a já tomu rád otevřel brány těla. Obrovská bolest mi již zase vystřelovala od samotných kostí a já cítil, jak se mé svaly napínaly a praskaly. Vykřikl jsem bolestí a můj křik se změnil v táhlé zavití. V posledním okamžiku jsem zachytil niť přítomnosti a opět se přitáhl k vědomí.  Hleděl jsem na své světlou srstí pokryté ruce, z nichž trčely dlouhé mléčně bílé drápy. Stačil okamžik a já UCÍTIL, že můj protivník je již mrtvý, zabitý některým z mých společníků, a rozběhl se za zvukem cinkání Malvinovi zbroje. Ten, ihned jak mě spatřil, ustoupil o několik kroků od najednou mnohem vyděšenějšího kozla.  Ač se pokusil uniknout, několika dlouhými kroky jsem ho dohnal a doslova mu utrhl rameno. O posledního z kozlů už bylo také postaráno a já s jistým zděšením pocítil, jak se mé tělo začíná vracet do původního stavu. Opatrně jsem se tedy svezl na všechny čtyři a v křiku prožíval děsivá muka přeměny.

Když jsem s díkem přijal své věci z Malvinových rukou s překvapením zjistil, že jeden z kamzíkolidí byl zajat, má nálada se opět začala vracet do výtečného stavu, který bych nazval „Hle, mé vnitřní orgány se nepřeskupují!“. Došel jsem tedy k místu, kde probíhal výslech našeho nového vězně. Jeho jméno znělo Rakašak a na nějakou dobu nám dělal společníka v hovoru i chůzi. Dozvěděli jsme se díky němu něco málo o zdejším problému, o velkých chodících obrech, o medvědovi požírajícím děti vesničanů (v kterémžto ději tvořil Rakašak zásobovacího důstojníka), o půvabu borovice Agáty, zázračné chuti místních ostružin a především o tom, že Malvin se podle všeho spletl v povolání. Vždyť mnohem lépe než jako rytíř by se uplatnil na postu mistra popravčího.

Když jsme zrovna sbírali zbytky Rakašakova těla a já přemýšlel, jak vysvětlím Malvinovi to, že poté, co se zhostil úlohy kata, byl najednou strašně unaven a hned na to padl spící k zemi (a to proto, že se začínal probouzet), setkali jsme se poprvé s kmenem, který nám měl na několik příští dní tvořit domov. Tito divousové byli postav malých, vlasů dlouhých, těl chlupatých a tváří ošklivých.

Vin naštěstí dokázal překládat kvákavou ječivou řeč těchto primitivů a tak jsme se mohli výborně domluvit a já s potěšením seznal, že ve mně vidí vůdce celé družiny. I přes jejich tupé vzezření tedy nejspíše disponovali neuvěřitelnou inteligencí! Netrvalo dlouho a byl nám představen stařešina vesnice, kterému jsem se rozhodl říkat Starožabák, ač jeho jméno (či snad titul) zněl podle všeho Uááááákvííí! Ten s radostí přivítal naši pomoc a podle zvyku divousů nám předal věcný suvenýr. Malého odporného tvora, který se ukázal být divousím dítětem. Touto zástavou nám domorodci prokázali nejen důvěru, ale především tak chtěli ochránit jedno z mála dětí, které ještě ve vesnici zbyly.

Ona vesnice byla ve skutečností malým údolím plným vysokých mohutných stromů, sloužících místním jako obydlí.  Chvilku jsem uvažoval, jak dlouho by času a odloučení trvalo, než by z nepěkných elfích tváří udělal relativně sympatické tváře těchto vlasatých žab, nakonec jsem ale tuto teorii zavrhl, pro nepochybnou inteligenci této rasy a především proto, že se mě ještě nikdo vesničanů nepokusil zákeřně zabít.

Náš úkol na povzbuzení morálky se zdá být jasný: ochránit zbylé pulce a pak osvobodit ty zajaté, pokud z nich již není jihodanérská specialita. Večer, když jsme začali slavit a Starožabák nám nabídl jakousi houbovou praženici, vše vypadalo dobře… a když jsem se ráno probudil vedle elfa, stále to nebyla žádná tragédie. Tedy až do okamžiku, kdy jsem si všiml několika pokácených stromů, pomlácených žabáků a podivného zklamaného výrazu na jejich tvářích. Snad tomu Mirtal chtěla, aby nás upozornila na podivnost nápadu jíst žabí houby, že jsme podle všeho… nějak zmeškali noční útok obrů.

Netrvali dlouho a zjistili jsme, že všechny děti kromě našeho Nazgula (jak označil vlasatého pulce Manfred, který se plně vžil do své vysněné role maminky. Toto slovo v některém z pradávných jazyků podle všeho znamenalo Vřískající zlo) byly pryč, unesené zlými zlobry, trolly, či podobnou skalní obrovitou pakáží.

Jelikož jsme chtěli zachránit naši pošlapanou pověst, ihned jsme vyrazili do hor, osvobodit děti, promýšlejíc při tom, co budeme, u všech bohů, dělat. Nakonec jsme se rozhodli kontaktovat pomocí přívěšku subotamy. Jen jsem otevřel podivný medailon, uviděl jsem tvář mladého a dosti zpoceného subotama, který se na mě poněkud překvapeně díval. A během toho, jak jsem mu osvětloval naši situaci, se jeho výraz nijak neprojasňoval. jeho rada (či snad rozkaz?) se dala shrnout jedinou větou: „Do hor nemáte přece chodit!“

A byli jsme nahraní. Vesničané nás ještě stále vyprovázeli pohledem a před námi byla cesta k pevnosti, na které když nás něco zlého spatří, bude celá operace ‚Pouštní vánek‘ tam, bych za ní jen velice nerad chodil. Nakonec se s elfem vrháme na hledání stop a já musím naprosto skromně a bez pýchy říci, že ač elf se tím živí celý život, po několika vteřinách jsem to byl Já, kdo objevil velké stopy. Užitečnost pouštního průvodce v horách se zdála být naprosto nezpochybnitelná.  Jelikož mnou nalezené stopy se zdály nesměřovat k pevnosti, rozhodli jsme se je trochu prozkoumat… cesta to nebyla lehká, Manfredovi nijak nepomáhal Nazgul přivázaný k zádům, mě moje slavné sandály, Vinovi jeho dvacet coulů a Malvinovi jeho přenosné železářství. Nakonec jsme ale, po několika hodinách škrhání, dorazili k našemu zdánlivému cíli.  Před námi čnělo ústí obrovské jeskyně, která na první pohled říkala: Žije ve mně něco, co tě sežere.

Po chvilce dohadování o tom, jak moudré je chodit do jeskyní, když se všude kolem potlouká armáda zemních elementálů, jsme se rozhodli vejít dovnitř.

Stačilo jen několik kroků a zaslechli jsem jak se v hlubinách pod námi pohnulo něco velice velkého. Něco velice velice velice velkého. Když se posléze ozvalo Vinovo „Hele kluci…“ nečekal jsem již na nic a rychle temnou sluji opět opustil.

Dobrá čtenáři shrnu ti to: NENÍ moudré chodit do jeskyní, když se všude kolem potlouká armáda zemních elementálů.

Před jeskyní nás opět zachvátily menší neshody a tak zatímco Malvin vyrazil dolů z hor bránit vesnici, my jsme se rozhodli počkat u jeskyně na to, co z ní v noci vyleze. Čekání bylo dlouhé, a když jedinou radost nám dělal Manfred, který byl s dítětem ve svém živlu a neustále mu předváděl nějaké triky. Ostatně, jeho neustále opakovaný plán na to, udělat z Nazgula vyvolené dítě divousů, nechat ho sjednotit kmeny a zničit zlo pod horou, narážel jen na ten problém, že jsme neměli oněch třináct potřebných let na jeho uskutečnění.

Zatímco jsme se rozplývali nad nejošklivějším dítětem asterionu, nadešla konečně noc a my plní očekávání hleděli do temnoty.

Dočkali jsme se, zatímco co vzduch se chvěl chladem a na naše hlavy začínal padat sníh, začalo se vevnitř něco dít. Z hlubiny se nejdříve ozval tichý zvuk, jaký mohl vydávat obrovský plaz, a pak jsme již spatřili dvojici temně rudých očí. Manfredovo tiché zakvičení přesně vystihovalo můj stav mysli, ve kterém jsem chtěl sám od sebe raději otevřít mysl své vnitřní bestii, než abych se se zrůdou, která se k nám blížila, musel utkat sám. Bohužel i Vlk se krčil někde hluboko ve mně a na volání neodpovídal, skrčil jsem se tedy za kámen a s očima pevně sevřenýma čekal, co bude.

Pak jsem již zaslechl strašlivý řev a svištění šípů a po chvilce již jen ticho. Opatrně jsem vyhlédl zpoza kamene. Obrovský ještěr tiše dodělával na zemi a z těla mu trčely krátké šípy pouštní elfů. Po několika okamžicích se pak z nížin vrátil i Manfred, který posléze začal tvorovi svou slavnou šavlí sekat hlavu. Nejdříve jsem se chtěl divit, proč si na tuto nanejvýš špinavou práci vzal své slavnostní roucho bílých čarodějů, když jsem ale viděl, jak každičká kapka krve a každičký kousek tkáně se buď do látky beze zbytku vsákne, či po ní bez zanechání stopy sklouzne, pochopil jsem.

Cesta s obrovskou hlavou dolů do vesnice nebyla snadná, zažili jsme však již horší… čekali jsme přeci na triumfální přivítání, takže se šlo téměř samo.

Jaké bylo překvapení, když nás ve vesnici nás během východu slunce kromě modlícího se Malvina uvítal jen pláč a bědování. Vesničané poklekávali před hlavou a do vlasů si vtírali prach a hlínu. Samotný Starožabák nám oznámil v slzách, že jsme zavraždili otce vesnice, velkého předka, rádce a ochránce. Naše mise na zvednutí morálky zatím probíhala opravdu výborně.  Naštěstí Starožabák byl asi opravdu moudrý, neboť vzápětí prohlásil, že když jsme porazili velkého mistra, musíme být sami tuze mocní mistři a jistě pro nás nebude problém zachránit jejich děti. Následující hromadné  Uííííík!, které jak jsem pochopil, znamenalo v Divoušštině Hurá!, tak sice možná nebylo úplně procítěné, ale zajisté snaživé.

Zbytek dne jsme se vrhly každý po svém do příprav na večer a na případný boj. Malvin začal několik obzvláště velkých žab cvičit v boji s klackem (pod pečlivým dohledem znuděně se tvářícího elfa), Manfred učil Nazgula čarovat, Vin se snažil něco pochytit o úžasném divousském bylinkářství a já studoval jejich, již nejspíše brzy mrtvý, jazyk.  A pak nadešel čas spát.

Večer, po probuzení jsem si uvědomil, že musí být Den rovnosti. To samo mi zvedlo náladu, ale do stavu naprostého štěstí mě uvedl až Vinův nápad na to, že Malvin by mohl být přijat za bojovníka kmene. Jistě, tobě to může připadat jako hloupot čtenáři, ale to netušíš, že tato ceremonie se skládala z toho, že nahého muže zakopou až po bradu do země.  Posadil jsem se tak, abych se mohl rytíři koukat do obličeje, a tuším, že ani po oněch prokletých houbičkách jsem neměl tak široký úsměv, jako když můj nahý společník lezl do čerstvě vykopané jámy.

Druhá fáze již nebyla tak veselá, neboť dali Malvinovi pít jen nějaký dryák… naštěstí se velice brzy uchytilo jeho nové kmenové jméno, které jsem začal šířit skrze Muááááákííí (to značí ‚Má vlasy až po paty‘), moji učitelku jazyka a velice moudrou ropuchu. Toto jméno znělo Máááálkvííííík a znamenalo ‚Hle jak je krátký!‘ čímž jsem chtěl poukázat na nezvyklou krátkost Malvinových vlasů, ač mi později někteří podsouvali jiné myšlenky.

Všichni plni veselí a dobré nálady jsme tedy čekali, jaké strašlivé zlo vyjde tuto noc z kraje lesa.

Nakonec, přibližně v době, kdy nejistota a očekávání konečně převážili bezstarostnost, ozvalo se z dálky praskání stromů. Vyšvihl jsem se na jeden z kamenů a jasným hlasem jsem začal vzývat milovanou Mirtal. Manfred několikrát protočil svou holí nad hlavou a z její špice se formoval náš drahý ohnivý Flambo zrovna v okamžiku, kdy jsme ve stínu stromových velikánů spatřili zlobra tak velkého, že jsme si doposud něco takového neuměli ani představit. Svou velikostí připomínal spíše velký dům a tak jsem byl rád, že se ve své modlitbě dostávám k posledním veršům.

Starožabák v tom okamžiku stál vedle mě a křičel cosi z čeho jsem pochytil jen slova ‚kamen‘ ‚děcko‘ a ‚zhebni‘… bohynižel, když se na něj obr podíval, byl náhle bojový zápal pryč a stařík zaklopýtal a spadl kamsi do zadu. Flambo již temného tvora osvětloval a já s radostí pocítil, že Múza na mě přívětivě shlédla. Celé okolí se naplnilo stovkami a tisíci jemných světelných záblesků a já pocítil, jak se z mého srdce ztrácí jakýkoli strach, který tam snad kdy byl.

Zlobr se lehce zapotácel oslněn jasným světlem a vzduchem proletělo několik kamenů a elfích šípů. Povšiml jsem si, že Starožabák opět stojí vedle mě a v jeho očích je odvaha taková, že v té malé tváři působila téměř nepatřičně. To již ale z Manfredových rukou vyletěl mohutný jasně bělostně modrý proud ledu a zasáhl zlobro přímo do hrudi. Již jen poslední úder Malvinova arvedanského kladiva a následný blesk, který doslova rozpoltil hnusnou kamennou hlavu, nás dělil od slavného vítězství.

Kolem obrovského těla se shromáždili všichni vesničané a začali po něm házet podivné plody místních stromů. Chápajíc to jako poněkud zvláštní, ale přeci jen pěkný zvyk, vytáhl jsem ze svého vaku jednu z Miramských bukvic a taktéž si hodil. Přesně jak jsem předpokládal, nebylo to zas tak uspokojivé. Tedy až do okamžiku, kdy se k tělu nepřiblížil Starožabák a jeho staří společníci. Ti pozvedli ruce nad snad mrtvé tělo a já sledoval, jak se za jejich mumlání plody třesou, aby z nich za okamžik vyrazily klíčky a během několika okamžiků již byl zlobr plně obrostlý směsí větví, které tvořily nový přírůstek do společnosti obrovských údolních stromů.  A já se musel usmát, když jsem v temné zeleni místní flory uviděl světlý a tak typický bukový list.

Všichni vesničané se radovali a nám bylo jasné, že budou chtít co nejdříve vyrazit zachránit své děti.Rozhodli jsme se proto opět kontaktovat subotamy.  Onen potící se mladík (nyní mu asi přidávalo i to, že jsem se ho rozhodl informovat během probíhajícího boje) nás ujistil, že jsme šikulky malinké, ale také  upozornil na potřebu vyčkat ještě nějakou dobu se závěrečnou akcí. Nezbylo tedy než trochu divousy trochu uklidnit a vrhnout se do oslav a výcviku.

Zatímco tedy Malvin stále budoval svou malou armádu, já se pokusil poněkud rozšířit obzory nebohých nevzdělanců. Zatímco jsem tedy pochytil základy jejich jazyka (Kudy se dostanu do přístavu. Dvakrát houbičky a jednou vodu, prosím…), nenápadně jsem do jejich kosmologie zapracoval Míííí’táááál (‚Paní Houbiček‘), mocného a nanejvýš laskavého ducha, který má na starosti všechny pěkné a zajímavé věci, které příroda dává, jako jsou krásní motýlci, nádherný výhled, úsměv malého pulce, ten pocit když ropucha uvidí pěkného žabáka…  Během Dne zákonů jsem pak s několika žabáky sehrál poněkud upravenou versi událostí kolem zabití Zlobra, přičemž si jsem jistý, že většina vesničanů si bude události pamatovat takto, tedy s tím, že ho ubyli sami, pouze s pomocí Paní Houbiček a jejího moudrého šamana.

Náš pobyt ve vesnici, který by mohl být idylický, nebýt poněkud exotické stravy, skončil 4. ovocna, kdy nás kontaktoval samotný Iskalon. Vše bylo připraveno. Čas vyrazit do boje.

Rozloučili jsme se tedy s vesničany (které jme na radu Iskalona přesvědčili k tomu, aby bránili vesnici) i s malým Nazgulem, který nám všem přirostl k srdci, nechali se potřít válečnými barvami a vedeni Kawanem vyrazili do údolí, kde na nás již měli čekat ostatní.

Cesta trvala čtyři dny, ale nakonec jsme na místo dorazili. Pokud jsem mohl soudit, byli zde všichni. Subotamové, čarodějové i rytíři.Iskalon nás opět přijal osobně a zasvětil nás do budoucích událostí.

Plán byl následující: Zatímco co hlavní voj budou útočit na pevnost, my, včetně Tomika a několik dalších subotamů, jakožto úderná jednotka budeme přeneseni díky bílým čarodějům dovnitř a pokusíme se zničit velkého mocného elementála.

Zdálo se, že mé umírání, které započalo před několika lety, se konečně dostalo do finální fáze. Ale co, když umřít tak tak, aby se o tom dalo aspoň psát!

Kapitola XVIII.:

„Obr z hor: Uhahahaha!

Vlk Mirtal: Urrž mě neservvrrrrr nebo….

Obr z hor: Moje kladívko!

—Křup— “

Vlk Mirtal a Obr z hor

Sníh se pomalu snášel na naše hlavy a pokrýval neútěšnou krajinu hor jemným bílým povlakem.

Vysoká hora, zvaná Ibanu, stejně jako starý klášter na jejím vrchu, se tyčila před námi. Jen několik pozůstatků cest a sloupořadí dávala znát to, že kdysi zde snad bylo místo stejně vznosné, jako ostatní sídla řádu Subotamského. Chlad naplňoval naše těla i mysl… ač vtip, ten věrný průvodce všech válečníků ve všech bitvách, se i zde snažil projasnit naši cestu.

Velký mistr Iskalon nám povyprávěl mnoho o důležitosti našeho úkolu, o úkolu zničit temného Syna země a zachránit poklady jediného opuštěného kláštera, který nikdy nepadl do rukou skřetů. Nebylo cesty zpět. Ač někteří měly pochybností, přesto jsme všichni odhodlaně kráčeli k místu, kde čarodějové před několika okamžiky dokončili přípravu přemisťovacího kouzla. Nakonec se přidal i opozdilec Kawan a mohli jsme tedy vyrazit do temného podzemí. Nakonec nás šlo sedm. Tomik se svým mistrem Ragaldem, Manfred, Vin, náš elfí stopař, Malvin a já. Chvěli se mi ruce, když jsem uslyšel, jak v teplých kožešinách odění mladí čarodějové začali odříkávat jakousi formuli… a záhy jsme stáli ve tmě a tichý zvuk našeho dechu se rozléhal prostorem. Teprve když Manfred rozžehl svou plamennou hůl, a když naše dlouhé stíny ustaly ve svém divokém tanci, mohli jsme se rozhlédnout po místě, kam nás tajemné kouzlo přeneslo.

Stáli jsme v dlouhém sále, jehož osu tvořilo mohutné sloupořadí podpírající vysoko nad našimi hlavami klenutý kamenný strop… viděl jsem již jednou takovou architekturu. Bylo to tehdy, když jsem se měl prvně proměnit v klášteře Daine… Byli jsme na místě. Subotamské sklepení.

Cestu vpřed chránili podivné sochy válečníků a Ragald nás upozornil, že mohou být nebezpečné, načež se na jeho tváři objevil výraz obrovského soustředění, které jsem předtím mnohokráte viděl u Tomika.

Ač nás tedy Vin ujistil, že sochy živé nejsou, postupovali jsme kupředu opatrně… a dobře jsme učinili! Neboť nejen, že sochy se uvedly v pohyb a vykročili k nám s napřaženými zbraněmi, ale navíc zpoza sloupů vyrazil pár ohavných gorgon!

Když jsem se vrhl na pomoc Malvinovi, který jako vždy běžel v první řadě, podařilo se mi sice zasáhnout stvůru kordem do hrudi, bohužel, její kůže byla jako kámen a ani lintirová čepel mého ‚Vlčího drápu‘ s ní nic nedokázala… jen tak tak jsem dokázal čepel strhnout zpátky, pařátu gorgony jsem se však již vyhnout nedokázal. Jako z ocele vykované drápy se zaryly hluboko do mého těla a bolest mi zatemněla zrak…

Když jsem se probral, byli Gorgony již pryč a já uviděl, jak na nás kráčí mohutné, půl třetího sáhu vysoké, sochy… jen jsem zahlédl vina, krčícího se nade mnou, a pak se musel již rychle vzdalovat z dosahu kamenného meče… bohužel ne dost rychle. Kamenné ostří se my zaťalo hluboko do nohy a já cítil, jak mi praská kost… neskutečná agonie zachvátila mé tělo… a když jsem se po několika okamžicích vzpamatoval, byly už mé ruce pokryté srstí. Opatrně jsem se postavil na nohy a když jsem uviděl Malvina kroužícího mezi sochami, vydal jsem se jeho směrem. Obrovskou prackou jsem jedné ze soch utrhl hlavu a pak již stačilo sledovat, jak se o zbylé postarali meče mých přátel.

Teprve v tomto okamžiku, když už bylo po boji (občas miluji jak mocní válečníci nechávají pohůnky na pomocnících, kteří pak leží v krvavých loužích všude po podzemí), probral se Ragald z podivného polospánku a poklusem nás vedl dále do nitra sklepení… a po několika vteřinách jsme stáli tváří v tvář synu země, strašlivému Torhamovi! Ten seděl na svém kamenném trůně a ztěžka se opíral o své obrovské kladivo. Jeho tělo se i vsedě tyčilo dobře šest sáhů vysoko, a přestože i já sám jsem zrovna nebyl žádné párátko, v porovnání s obrem jsem si připadal maličký.

Nebylo ale čas váhat, rychle jsme pochopili, že Ragald našeho mocného přítele oslabuje a proto jsme se vrhli vpřed… Manfred vysílal směrem k trůnu mocné poryvy větru, které obra doslova připoutaly a já tak měl možnost vyrvat z jeho slabých paží obrovité žulové kladivo, kterým jsem pak začal do jeho těla vší silou bušit.

Obr chvílemi umdléval, chvílemi opět získával na vrh… pod silnými ránami, které jsme mu já a mí společníci uštědřili ho však nakonec, po dlouhé době, opustily i zbytky energie a on se svezl za mohutného rachocení k našim kamenům (tady se opravdu nedá napsat k nohám).

Rychle jsme následovali Vina do nižších podlaží, kde měla být uvězněna malá Divousí žábata… ale nechtěj slyšet čtenáři, co jsme nalezli… směs drobných těl rozdupaná odporným zlobre,,  který brzy následoval svého pána spět do světa stínů.

Vin nakonec několik nebohých stvoření ze směsi nejvíce připomínající kaledonskou specialitu sice zachránil, to jsem se ale již já krčil za dveřmi a s vytím měnícím se v křik jsem se snažil nezemřít bolestí, zatímco mé kosti se vracely na správná místa.

Když jsem se tedy o několik minut později vracel místem našeho slavného vítězství, oděn je do toho, co mi nadělil stvořitel, do pohanského amuletu a arvedanské náušnice, jen jsem pozdravil subotamy a čaroděje, kteří se sem mezitím přemístili za námi a slavili (což vypadá u sobotamů tak, že Iskalon se lehce usmíval a u jednoho jeho společníka jsem dokonce zahlédl zuby!). Tomik se zdál být v přítomnosti tolika svých nadřízených bratří naprosto spokojen, a když ho mistr Ragald pochválil (což jsem slyšel mezitím, co jsem se oblékal) tetelil se jako malé štěňátko…  a nemohl jsem si nevšimnout, že Ragald už ho neoslovuje Tomiku. Náš malý velký subotam už byl dospělý.

Zatímco Manfred tišil v doprovodu slavné subotamské armády sněhovou bouři, která venku mezitím zavládla, já se umlouval čaroděje Rudolfa a jeho kolegu Bruňka (tedy Brunaxe), aby mi pomohli dostat do Albirea obrovské kladivo, které jsem chtěl umístit do našeho soukromého muzea.  Naštěstí se ukázalo, že jsou ten správný druh magiků, kteří se nebojí za volné vstupenky do divadla a trochu magické propagace pomoci druhu v nouzi.

Pak nastalo prohledávání kláštera (bezvýsledné) a především slavnostní setkání ve velké síni (bezvýznamné ale obsahující znovuzasvěcení kláštera Gorovi ‚pánovi pantoflí‘  a s ním i sedmnáctce, přestože Iskalon mi zakázal utvořit zde malou kapli Mirtal s tím, že by to nebylo vhodné) a pak nakonec a konečně čas odměn. Iskalon byl neskonale uznalý a daroval nám to nejvzácnější, co mohl. Svůj dík a vděk (no… možná, ale jen možná ,jsem čekal i nějaký suvenýr…)

I přišlo na řadu loučení. Zatímco většina Subotamů (a zůstala zde, nás, elfy a eldebrany čekala dlouhá cesta na východ…  krátké zastavení v naší malé divousské vesnici nebylo příliš radostné, a my mohli jen doufat, že pod křídly gorových služebníků čeká tento mírumilovný národ šťastná budoucnost. A já tušil, že o malém Nazgulovi ještě uslyšíme. Třeba jako o příštím vizítárovi.

V hostinci na Posledním rozcestí jsme přenocovali 20. ovocna a byl to krásný čas, nejen díky tomu, že nás tu přivítala civilizace, dobré jídlo a měkká postel, ale také proto, že bylo milé vidět uznání v očích těch starých válečníků, dobrodruhů a cestovatelů… mohli jsme se na chvilku zase cítit jako jedni z nich. Jedni z hrdinů… jedni z hrdinů, zvyklých na to, nedostat za dobrou práci dobře zaplaceno.

Ráno bylo ale načase jít dál a my se rozhodli pro severní cestu podél hor až k vrchovině M’Gwaya a Velkému skalnímu valu, neboť nikomu (snad až na elfy) se nechtělo vracet pouští. Sice jsme kvůli tomu museli projet pochmurnou a zkaženou zemí Hammady, sídlem ztroskotanců a vyvrhelů, a já se musel zamyslet nad tím, zda k podobnému konci nespěje celá Tara,  pak nás již ale čekal proud řeky Y’b a  ním poklidná cesta až do Rilondu, která mé chmurné myšlenky zahnala. Pískovcové hradby, které nás přivítali 3.větrnce  byly pro nás nádherným pohledem, ač jinak byloměsto zase malinko špinavější a nacpanější.  Ve městě jsme se příliš nezdrželi a já jen tak tak stihl zanechat jednomu z princových služebníků vzkaz s tím, že bych rád vstoupil do jeho služeb a byl prospěšný dálavě i koruně.

Na to jsme v doprovodu eldebranských rytířů (elfové se rozhodli zůstat na nějaký čas v rilondské diaspoře… tedy všichni až na Kawana, který se nás držel jako klíště) vyrazili na jih podél Durenu do Tevirponu, vyzvednout si naše koně a uložené peníze (Však Manfred sebou běžně tahal dostatek financí na žold pro malou armádu). Mezitím jsme se stavili ve Štítově, kde jsme měly tu čest se setkat s panem knížetem Travenem a kde naše řady opět doplnila Beatrice, která mě potěšila tím, že má velice, velice dobrý odhad na lidi. A na elfy zvláště.

V Tevirponu se nám dostalo královského přivítání a já mohu s radostí říci, že s bratrem jsme se usmířili. Byl nadšený z dobrodružného života a já nemohl nepostřehnout, že ho snad poněkud mrzí závazky, které má k rodu a ke svému řádu. Vyslechli jsme si ale spoustu věcí o Derteonu (kam se bratr opět chystal, jelikož se měl již brzy navrátil Sinwarský pán Tevirponu) i temném Zylovi, nepříteli Khara i sedmnáctky a bratr mě dokonce, nad sklenkou vína z vinice, na které jsme si jako malí hráli, požádal o to, abych, pokud budu hovořit s princem, ho požádal o spolupráci a osoby, více vhodné pro výzvědnou a záškodnickou práci mezi zylovými stíny, než jsou čestní rytíři řádu Eldebranského…

Druhého dne jsme se již vydali zpět na sever, již na svých koních (moje trhlinová klisna Lilie byla jistěže nejkrásnější) a s jasným cílem… brzy vyrazit na východ, ale nejdříve se možná trochu poptat na sektu Dětí Slunce… a především na Ruprta.