Cesta z východu, kterou jsem podnikl na začátku tohoto roku, mi zřejmě dala zabrat. Jen co jsem se ohřál v pohodlí města, nějak mi asi změkl mozek. Nejen že jsem já hlupák přišel v Albireu o svůj meč, taky jsem skončil v nějakém zaplivaném dobytčím tržišti v Koru u kydání hnoje jako pomocná síla u zbohatlíka Stefana Parka.
Uplynul celý alden, co jsem přemýšlel, kam dál. A popravdě, kdybych tu podivnou skupinku nepotkal, zřejmě bych tam zůstal, zvykl si na městský život tady v dálavách a nakonec bych si nabalil nějakou Žanetu s velkýma kozama, za chvíli by na mě viseli malí caparti, narostl by mi pupek a každý večer bych se u karet scházel v hospodě u Zlomeného pádla se svými kumpány, jednookým Róbou a koktajícím Kvídem.
Ne, děkuji! To radši zhebnu někde v hlubokém lese se šípem v zádech. Ať už za to může Poutník a nebo jen moje hloupost, jsem rád, že jsem se od tama vyhrabal, i když způsobem, který mi nepřinese úplně klidné spaní. Nějakej Robert, vostrej chlap, i kvůli mé pomoci přišel o pár set zlatých, když se rozhodl koupit kradeného koně. Já u té koupi byl a v tu chvíli by mě ani nenapadlo, že o pár dní později budu stát s kuší na střeše přístavního skladu a ve jménu Lamiuse budu řvát na dva pašeráky, aby se vzdali spravedlnosti – to jako mě.
No, ale všechno popořadě. To jsem takhle seděl u Chcíplé kočky. Je to hnusný pajzl na pravém břehu v Koru, ale i místo, kde poznáte lidi, kteří vám vysvětlí, jak to ve městě chodí a na co a na koho si dát bacha. A objevila se tam taková legrační postavička, hobit oháklej do barevného oblečku. Večer před tím jsem ho zahlídl na tržišti u Parka, ale to by ještě nebylo tak zajímavé, kdyby tam tehdá nestál s nějakým žoldákem, elfím stopařem a krolím čarodějem. Takovou skupinu prostě nepotkáváte každý den.
Tenhle malej, pan Větvička, si ke mě přisedl a pozval mě na jedno a že prej hledá kradeného koně. Aby ho vrátil… Rozumíte? Prostě dobrák od kosti a ještě měl koule na to sám vejít takhle vyšňořenej do takový knajpy. Věděl jsem přesně, o jakým koni mluví – černej mustang, před čtyřmi dny, kupcem byl pan Robert – místní šajba s vlídnou tvářičkou lidumila, takového, který přispívá na charitu. Hobit se zmínil, že toho koně někdo ukradl starostovi Mladé štoly. Parko nebyl kdo ví jaký sympaťák a o Robertovi jsem zase slyšel, že občas učí plavat dlužníky v královské řece… Svázané, s roubíkem v puse a šutrem přivázaným k noze. Proč ho neprásknout?! Ale než jsem to tomu hobitovi řekl, chtěl jsem se prvně seznámit s jeho kumpány. Vypadali totiž na typickou tarskou družinu, o jakých čtete v dobrodružných románech. Takovou příležitost jsem si prostě nemohl nechat utéct.
U Bílé okurky jsem měl tu čest je všechny poznat. Z krolla se vyklubal Učencův kněz vyjadřující se lépe než můj učitel etiky. Měli s sebou i Jonase, syna toho okradenýho starosty. Ten žoldák byl almendorský vysloužilý voják a elf byl… prostě elf, z Červeného lesa, kam se chtěli po téhle prácičce vypravit.
Možná to bude znít neuvěřitelně, ale přesně na tenhle okamžik jsem čekal. Sám se protloukat světem a zachraňovat životy nevinných prostě nejde. Kdyby to šlo, už bych byl slavný! A rytířem devíti hvězd zase není tak lehké se stát – a ne že bych o něco takového stál. Všechna ta pravidla, poslušnost, dřina a pot… Ta možnost jít kam se zachce a pomoct s čím se zachce, se mi velice zalíbila. A zůstat v Koru a jen tak žít a zemřít, to není to, co chci. Tak jsem jim nabonzoval Roberta a slovo dalo slovo – byl jsem jeden z nich! Nejvíce mě překvapilo, že na naši spolupráci kývli tak rychle. Ale co jsem pochopil, neznají se ani sami mezi sebou a tak další podivín už zřejmě nemůže moc pokazit. A jsem za to rád, že si dali říct. Ostatně jsem jim pomohl. Beze mě by bloudili po městě a upláceli kdo ví koho. Něco za něco – tak to bylo. Jen je překvapilo, že chci tak málo. A nebo tak moc? Jejich ochota to se mnou zkusit mi bohatě stačila.
Ale jak to celé souvisí s dvěmi pašeráky a mnou jako poslem spravedlnosti? Robert by se jen tak koně nevzdal a stejně jako my jsme mohli zpochybnit jeho padělaný kupní glejt, on mohl udělat to samé s tím naším a s podporou podmáznutých strážců pořádku by nejspíše byla pravda na jeho straně. A tu padl návrh, že zkusíme požádat o pomoc místního lamiusovce – Vargise.
Ten se sice zprvu tvářil, jako že s tím nechce mít nic společného, ale pak trochu pookřál díky naší nezištnosti, respektive té moji, oni měli totiž od starosty slíbenou odměnu. Předložil nám návrh. Pomůžeme mu chytit pašeráky přímo při činu i se zbožím a on nám pomůže s prosazením pravosti Jonasova kupního glejtu. Plácli jsme si a šli na věc ještě ten večer.
Když jsem tam tak stál s kuší v ruce a viděl toho bijce ve zbroji, co dohlíží na bezpečnost předávky, byl jsem docela rád, že stojím na střeše a on je tam dole. I když jsem dobře mířil, šipka v rameni ho spíše jen rozzuřila. Nechtěl jsem ho zabít, ale tohle taky nebylo úplně v plánu. V tu chvíli jsem si připadal jako krotitel divé zvéře, který strká hlavu do lví mordy. Naštěstí se ale do věci vložili ostatní. Filip – ten bývalý voják – ukázal, že i vrh nožem patří k jeho oblíbeným disciplínám a hobit mě zase přesvědčil, že nejen skřítci umí zručně zacházet s prakem.
A tak se stalo, že jsme předali drogy i pašeráky zákonu, zjískali na svou stranu Vargise a další den jsme už stáli v řemeslnické čtvrti před domem Roberta Suka a sledovali jeho umění skrýt nenávist za tu jeho dobráckou tvářičku. Jo, udělal jsem si silného nepřítele. Jeho pohled i pár slov, co nám věnoval, byl dost výmluvný. Jde o člověka, který nezapomíná a který dbá o svou pověst. Vyjebali jste se mnou? Tak to byl váš lístek na věčnost… Z nějakého nejspíše zvráceného důvodu jsem ale za to rád. Jednak to, že v tom nejsem sám a pak i ten pocit, když se ráno probouzíte a zjišťujete, že vám nic nechybí a ani nepřebývá. To je k nezaplacení. Na východě jsem se s tím pocitem často potkával a teď jsem si na to velmi rád rozpomněl. Je to lepší než densarské konopí, nebo flaška dobrého vína.
To, co se dělo potom, je zase na jiný vyprávění. Můžu ale říct, že kůň byl předán a svatba, která se v Mladý Štole konala, byla zase po dlouhé době příjemně stráveným časem. Namířeno jsme měli do Albirea. Už tehdy jsem přemýšlel nad tím, že bych tudle tu bandu požádal, aby mi pomohli s Karolem, abych si mohl vzít to, co mi ukradl. Jen jsem čekal na lepší příležitost, až mě třeba uvidí v lepším světle. Přeci jen, proč by mi měli pomáhat? Na jejich vyplacení jsem moc neměl…
