Jak bych měl začít? Říct něco o sobě? Kdo jsem, co dělám a kam směřuju…
Do Kharovy chlupaté prdele! Vždyť já ani nevím, jak se takový deník píše!
Ale něco mě do toho nutí, to je jisté… A tak budu psát, i když přesně nevím jak.
Stejně bych měl říct něco o sobě. Né že bych se sám neznal, ale i přes deklarovaný (moc hezké slovo, jsem na něj fakt pyšný) název „Osobní deník“ se jak vidno (k tomu se dostanu později) stávají zápisky často věcí veřejnou. Proto se budu snažit i o jakous takous úroveň.
Tak tedy stručně, pro zdvořilost (kdo mě zná, doplní si): Frykulín Větvička jméno mé. Jsem Hobit, kuchař, felčar a do nedávna „specializovaný alchymista s praxí“ (což bylo několikrát řádně zaprotokolováno) v jednom jistém městě.
A proč už jím nejsem? Protože SPIKNUTÍ a KONKURENCE! Zabili mého přítele a šéfa a já musel utéct. Což nebylo uprostřed Aldenu řemesel vůbec spravedlivé (zvlášť když byl ten soudek tak pěkně načatý). Asi by to skončilo neslavně, ale náhodou sem narazil na družinu dobrodruhů a přidal sem se k nim. Byli to:
Filip Kurund, bývalý kapitán Almendorských (to sem ale zjistil až později)
trpaslík Bultar, válečník, ranhojič a pohodář (hodně mi připomínal šéfa Sjena)
a ork Dašďovka, taktéž „specializovaný alchymista“ (který proti mně něco měl)
Mé přijetí proběhlo hladce, hlavně díky sporu Bultara s jedním z jeho příbuzných (který byl nějak zapleten do toho slova na S), který byl vyřešen správně po trpaslicku. Rázně, na místě a kladivem. To poněkud uspíšilo jejich (a také můj) odchod a stvrdilo mé přátelství z Bultarem.
Z důvodu menší nápadnosti, jsme se rozhodli dále pokračovat méně známými cestami (obecně přezdívanými pašerácké) skrze Zelany dál na východ do Železných dolů. Bultar zde měl totiž jakési zařizování. Rozhodnutí podpořila i důvěra v Dašďovkovy průvodcovské schopnosti (jak se ukázalo, pěkně kecal). Po cestě jsem pak musel poslouchat vtipy o zastřelených hobitech a zasahovali sme u jednoho opilého trpaslíka (hlavně Bultar a zase po trpaslicku). Také sem se musel zbavit kusu mého živobytí (jen kvůli velkýmu strachu z financů), a tak 150 zlatých skončilo vylito v trávě. Nakonec sme patrolu potkali (klidně bych to ale prones) a nejen ji. Noc nám osvěžil útok trola, ale Filip s Bultarem ho hrdinně zvládli. Trochu to sráželo jen to, že se trol do rána sebral a zase odešel.
Další den sme si plně užívali neprostupný terén a bloudění našeho orčího průvodce. Ten pak k večeru vše korunoval, když si vzpomněl, že sebou celou dobu tahá kompas (taková věc co ukazuje kde je sever). Vydali sme se dále, už bez většího bloudění, náročnost však zůstávala stejná. V noci nás tentokrát přepadl Kostěj (potvora fakt hnusná). Ovšem opět byl statečně zdolán, tentokrát i za pomoci objevivšího se (strašné slovo) elfa Mauda (o něm taky až později). Ten zde byl na stopě svých ztracených příbuzných a nabídl se, že nás doprovodí na cestu do Dolů. Tam sme následně také dorazili a vydali se zařizovat potřebné. Já sem začal s obnovou svého vybavení u místního alchymisty, Filip si pořídil nový lintirový meč a Maud šíp (sice se to jmenuje Železné doly, ale všude se tam těží tohle). Bultar pak navštívil starého kováře krajana. Po návratu nás pak čekalo velké překvapení.
Zmizel nám totiž Dašďovka.
Tak. Zčistajasna byl ork fuč. A sním všechny jeho věci. Nikdo nic neviděl, neslyšel, nevěděl. (ale možná sem se jen ptali špatných a špatně) A najednou, jak Dašďovka zmizel, tak se objevil lístek: „že jestli chceme něco o tom zvědět, tak se máme setkat o půlnoci za chrámem Gora“. Připraveni na vše (hlavně pak na past) sme se vydali na místo. Tam už nás čekal tajemný cizinec v kápi (asi agent krále, Zlatýho kruhu, nebo někoho takovýho). Ten nám nabídl, že pokud pro něj uděláme jistou prácičku, tak nám dá informace k záchraně Šulika (tak se totiž on – ork – jmenuje). Ta práce byla o tom, že sme měli překazit dodávku pod rukou šmelenýho lintiru a nejlíp ještě sehnat „jazyka“. A jelikož sme se stejně neměli zač chytit, tak sme to vzali (a tim sme si to pěkně potentovali).
Vyrazili sme tedy, Filip, Bultar, já a Maud, na místo předávky a připravili se na noční akci. Já sem předtím ještě připravil překvapení a trochu nás medicínsky pojistil. Na místě sme pak zalehli a už jen čekali, až se čas nachýlí. Tak sme tam tak čekali, pomalu mrzli, až…
AŽ VELKÝ KULOVÝ!
Tohle někdo pěkně zkonil! (k naší cti jen že sme to nebyli mi) A dohoda šla do kytek. Rozhodli sme se ale, že to tak nenecháme a využijeme elfa (když už ho máme) a budeme stopovat nějaký obejdy, co sme v noci viděli potloukat se kus dál. Stopy nás vedli přes hory a doly (neodolal sem) směrem na jihozápad až k takovému kopci. Tam sme pak našli vchod do jeskyně. A hned sme věděli, že sme správně, a tajemný možná ještě dostane svýho mluvčího. Začali sme tedy vymýšlet plán jak na ně. Rozhodli sme se pro opatrný způsob postu dovnitř. (a dobře sme udělali) Všude tam totiž bylo plno pastí, a tak sme opatrně postupovali útrobami kopce do hnízda pašeráků.
Všechno šlo jak na drátkách než Bultar hamstnul do nějakých práskacích kuliček (pár sem jich tam potom našel). Utajení šlo do kelu a mi přešli do čelního útoku. Ti chlapi ale nebyli zas taková másla (když sme pak zjistili, co byli zač, tak sme měli ještě kliku), a tak sme viděli už jen nohy koukající ze stropu a oblak štiplavého kouře. Našli sme nějaké haraburdí, pár hadrů a světe div se i Dašďovku. V jámě. Sebrali sme ho a těch pár šmuků, co za to staly, a mazali sme pryč.
Cestou zpátky se pak ork rozpovídal. Že byl (pořád je) trochu kšefťák, že dělal něco pro Pavučinu (tak, a sme ve srabu) a že si z jedné nepovedené akce ulil nějaké peníze (pořádným srabu). Proto sme se dohodli, že už radši ani nebudeme všichni vracet do Dolů (pro věci se vrátil – jakožto nejvhodnější osoba – jenom Filip). Takže sme vyrazili dál.
Docela vhod nám přišla Maudova nabídka na hledání jeho ztracených (tehdy to tak tvrdil) přátel, popřípadě doprovod při hledání jedné opuštěné druidské chalupy (jak se ten druid jenom jmenoval). Navíc sme to měli cestou. Rozhodli sme, že se vydáme přes klášter subotamů Daine, kde se můžeme poptat, opatřit Šulikovi nové věci (všecko mu totiž sebrali, asi za ty ulitý prachy) a vůbec zreferovat.
Na večer sme pak u odpočívadla potkali dva subotamy, což nás trochu upokojilo a zmírnilo strach z možné noční odvety. Vyčerpaně jsme ulehli a poctivým spánkem nabírali síly na další cesty. (a už sem si vzpomněl na toho druida! nějaký Kleven)
