Předčasný odchod z Rilondu

Den Odpočinku, první alden měsíce Plodna k.l. 848

Mé pokroky na poli rilondské knihovny byly překazeny. Musím opustit půdu univerzity. Za čtyři dny se mi tak podařilo vyloučit pouze použitelnost přírodních látek, nebo lektvarů z nich vyrobených, aplikovaných při ztrátě dlouhodobé paměti. Většina pracuje se stejným činidlem jako ten, který jsem měl tu smůlu pozřít v Kwesaru. Ještě teď při vzpomínce na něj cítím nakyslou pachuť kozí moči. Případy, kdy postižený ztrátou paměti měl co dočinění s cestováním Vnějším světem, se sice nalézt v knize „Úskalí při cestách na Věčnost a zase zpátky“ dají, ale není v nich zmíněný kýžený lék, nebo alespoň vodítko k němu.

Jako jediná hodnotná pasáž, kterou se mi podařilo nalézt, co se alespoň podobá stopě za nabytím ztracených vědomostí, se jeví ta z knihy „Cesty východními hvozdy Tary očima Gildana Věštce“, který se na straně 37 věnuje unikátnímu nálezu tzv. střepu z Číše vědění. Zmiňuje také jméno sběratele a ctěného taroského magika Elixeje Joasta, který se snaží Číši vědění znovusestavit zkompletováním všech jejich úlomků. Pokud by se mu to podařilo a byla možnost se z ní napít, údajně navrátí ztracené vědomosti, nebo odpoví na jakoukoliv otázku, která člověka zžírá. O číši jsem četl již dříve a není pochyb, že její proklamovaná moc byla skutečná. Údajně ji stvořil sám Murtis v době, kdy ještě nesloužil Kharovi.

No ale zpět k mému neplánovanému odchodu… Pilné včeličky z Bílé univerzity magie, které rilondskou školu navštívili v rámci sbližování se a budoucí spolupráce se znovuzrozenou a ještě lepší univerzitou magie v Albireu, se neopomněli zmínit o detailech mého vyloučení z profesorského kolegia. Také pojali podezření, že na univerzitní půdě držím v osobním vlastnictvím nebezpečný artefakt a je zde riziko, že jej použiji a způsobím tím obdobnou nehodu jako ve městě bílého mramoru. Khar sper všechny zamindrákované ouředníčky, kteří mají podivnou obsesi v donášení a sebeukájí se podobnými pomluvami a polopravdami. Telurian – rektor Rilondské univerzity – se ukázal jako bezpáteřní tvor a pod tlakem takzvaného, nově zvoleného, velmistra Xama ohl svůj stařecký hřbet. Vykázal mě z půdy univerzity a čeká mě cesta do Albirea v doprovodu dvou papalášů z disciplinární komise – pana Pšíkala a jeho věrného druha Rozumbrady.

Nemám náladu poslouchat jejich výmluvné řeči a obhajoby. Ví o všem jen z doslechu a tváří se, že spolkli všechnu moudrost světa! Číše vědění se zdá být jako dobrý cíl a tak mé kroky nakonec přeci jen povedou na východ. A proto jsem neprotestoval a na domluvený čajový dýchanek za mistrem Daxanem rád příjdu. Třeba se tím vyřeší všechna křivá obvinění a já už za zadkem nebudu mít ty posluhovače dávno vyvráceného pohledu na etiku.

Navíc cesta na východ asi nebude bezpečná. To, že věděli, že u sebe mám onu misku, je určitě práce její dřívější majitelky, která by si mě raději představovala někde mimo střežené prostory rilondské univerzity. Čeká mě tedy cesta zpět přes trpasličí města.

Je dobré zmínit i to, že se za mnou stavili před třemi dny příslušníci městské stráže a vyptávali se na Bultara a nějakého půlčíka. Obvinili toho trpasličího felčara z vraždy jiného trpaslíka. Stalo se to před hospodou, za bílého dne a s hromadou svědků. Hledají i nějakého půlčíka, který je také podezřelý z jakýchsi vražd a zřejmě společně utekli z města. Pověděl jsem jim jen minimum nutné k tomu, aby mě nechali být. Ale vzbudilo to můj zájem. Prý při tom Bultarovi v rukou zářilo jeho rodové kladivo a žhnuly na něm desítky trpasličích run. Netušil jsem, že umí jeho kladivo tohle. Bylo by zajímavé jej důkladněji prozkoumat…

Příspěvek byl publikován v rubrice Geekovy záznamy, Zápisky z cest. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář