Ve Svátek letních duchů k.l. 848
Podle staré mapy, kterou jsme nalezli dříve, jsme zamířili do místa zvaného Axeras. Nebylo těžké jej nalézt, Denawero nás s přehledem provedl Zelanskými roklemi. Stojí také za zmínku, že náš elfí průvodce nás informoval, že Learmina, toho zcestovalého obchodníka, který nám pomohl s orientací v mapě, již dříve potkal na jihu. Chová ho ve veliké úctě a mohu si jen domýšlet, kým skutečně ten Learmin je. Obchod je jistě jen záminkou, nebo tím jednodušším vyvětlením.
Údolí vedoucí k Axerasu se ukázalo býti lovištěm nějaké stvůry ze stínového světa. Buď na chvíli zaspala a nebo jsme byli dostatečně nenápadní. Ji jsme totiž nepotkali.
Samotné sídlo jistého Axera bylo vytesáno do skály a zažilo už lepší časy. V pobořených chodbách jsme záhy narazili na sesuv, přes který nešlo pokračovat dál. A tak nás místo velkých pokladů a/nebo písemností potěšil pouze nalezený zachovalý štít, který si ihned přivlastnil Filip. Ale přeci se stalo něco zajímavého. Když jsme prozkoumávali temné chodby, vytanulo mi na mysli jméno Sien a podoba té eldebranské valkýry – Wandy ze Šerova. Zdá se, že je to důležité a že místo, které jsme opustili, budu v budoucnu muset navštívit znovu, pokud mě opět postihne ztráta paměti. Případně můžu vyhledat Wandu, která mi události okolo Axerasu možná objasní.
Nyní pokračujeme zpět na sever do Ostrodolí, kde je ustájen Filipův kůň. Hledání Stranderiova odkazu ponechávám budoucnosti, zatím to nikam nevedlo a poslední stopa po něm se rozplynula po setkání s těmi elfími zloději. Zkusím navštívit Rilondskou univerzitu. I přes můj odpor k podobným institucím tam mohu nalézt něco, co by se mi mohlo hodit.
