Den Lovu, třetí alden měsíce Zelence k.l. 848
Část podivných snů a vizí jsem konečně, doufám, rozluštil. Ale vezmu to popořadě.
V Raglatice jsme se nakonec všichni setkali v den Běhu tohoto aldenu. Moji společníci našli ztraceného Sruba, nejmladšího syna hraběte Gonduliče. Obdrželi slíbenou odměnu a já měl to štěstí sdílet s nimi bohatou večeři v hradní jídelně. Již na cestě do Raglaticy jsem se od dvou strážných dozvěděl, že jeden hřbitov poblíž staré arvedanské knížecí cesty byl otráven jakýmsi zlem, zřejmě ze Stínového světa. Hrabě nám na svém hradě přiblížil jeho původ a oznámil nám, že poslal muže za Subotamem – zřejmě tím samým, kterého jsme zahlédli v Xentanské putice.
Po krátké ostřejší diskuzi se mí společníci rozhodli hřbitov vyčistit, zřejmě nabuzeni úspěchem, který měli za sebou. A tak jsme se vraceli zpět na sever. Pravdou je, že jsem nenaléhal, stále si totiž nejsem jist, jestli je rozumné cestovat dále na jih, když je zde situace tak vyhrocená a v horách se to hemží Zylovými zvědy.
Gonduličova hlídka u hřbitova vypadala značně sklesle. Zřejmě jim neprospívala blízkost z tím temným místem v lese. To jsme si ostatně záhy ozkoušeli na vlastní kůži, kdy se nám ve spánku vkrádaly do myslí zrůdné a děsivé sny. Orčí ostrostřelec to odnesl nejhůře. Noční zážitek zchladil naše horké hlavy a tak jsme počkali na subotama. Představil se jako Failandur a přesvědčil nás, že do hrobky, kde byl zřejmě pochován jeden z posledních Durenských knížat, se vypraví sám a tu bytost zabije. Nekladli jsme odpor.
V hrobce jsme nalezli pár cenností – jedna z nich zaujala Bultara, zřejmě proto, že se jednalo o trpasličí výrobek. Co bylo ale důležitější, tělo, kterého se zmocnila ta myšlenková stvůra, bylo oděno do zbroje a na hlavě neslo přilbu tvarovanou do lví hlavy. Přesně jako z mého snu. Do hrobky evidentně ústil teleportační výstup, který z nějakého důvodu již nebyl funkční. Každopádně to ale vysvětluje, kde se tam vazala ta bytost stínů. Rozhodli jsme se nalezené předměty prodat v Tevirponu a tak jsem se ocitl znovu v podhradí Sinwarské pevnosti.
V hostinci se mi nakonec podařilo identifikovat očarování té přilby. Prosté udržovací okouzlení. To mě vede k závěru, že onen sen byl jistý druh věšteckého vidění, varování. Zřejmě je to způsobeno studiem magie astrálního směru, možná to má něco společného s poškozením mé paměti. Kladu si jen otázku: „A co ten les světel a dívčí hlas?“
V hostinci nás oslovil jeden dobrodruh z tříčlenné skupiny a žádal nás o pomoc se vstupem do tevirponských knihoven. Nakonec jsme jim pomohli, ale další den jsme je nalezli mrtvé hodinu na jih od Tevirponu. Zahlédli jsme zřejmě i vrahy, ale stačili prchnout. Co je zajímavé, je to, že jeden z nich u sebe měl docela cenné předměty a hlavně teleportační svitek schopný přepravy více osob do Albirea, i odsud ze Zelanských vrchů. Důvod jejich cesty i smrti je neznámý, ale na jednom listě, který také vlastnili, jsou zmíněni rytíři Devíti hvězd a ženské jmén Naramien. Abychom zbytečně neriskovali, sešli jsme raději z cesty a nyní táboříme v sousedním údolí na východ od ní.
