Den Slávy, druhý alden měsíce Zelence k.l. 848
Poříčí Durenu je zvláštním krajem. Hned v první vesnici jsme narazili na podivného tuláka, ze kterého se vyklubal vyznavač temné bohyně pohrom – Inaky. Zajímal se velmi o jedno děvče, které zřejmě patřilo mezi přirozené talenty v oblasti přírodní magie. Dříve, než se mu ale podařilo děvče unést a vykonat na něm krvavý rituál, to samé stihli druidové z hor. Padlý vyznavač utekl před spravedlností. Myslím, že si nás bude pamatovat.
V Mučanech kousek za Hladem se také zjistilo, že náš tulácký elf z jihu si v Zylových državách udělal nepřátele. A že ti jsou mu stále na stopě. Už chápu jeho neochotu cestovat na jih. Jeho pronásledovatelé se snažili podplatit Filipa, aby jim ho vydal, nebo jej pro ně zabil. Skutečnost, že to Filip přiznal, i když ne hned, hovoří v jeho prospěch. Stále více se mi potvrzuje, že jsem si najal toho pravého. Almendorská armáda vychovala dobrého muže.
Na cestě jsme se seznámili s eldebranskou valkýrou Wandou, pocházející ze Šerova. Jde o klasický příklad nechtěné dcery, protekcí prostrčené do řad Eldebranských. Namyšlená fuchtle… Poté, co nás na cestě do Štítova přepadla skupina hevrenů, se ukázalo, že má onen titul skutečně jen pro parádu darovaný od bohatého tatíčka. Alespoň se nám posléze odvděčila tím, že nám předala doporučení, ketré nám mělo získat přístup k ceným mapám Derteonského okolí. Žel bohům se ukázalo, že jsme jej nakonec vůbec nepotřebovali.
Samotný přepad alespoň ve mě vyvolal jisté obavy. Denawero byl sice těžce zraněn a zdálo se, že skutečně šli po něm. Ale jestli tohle mají být Zylovi nájemní zabijáci, zřejmě si náš elf nenadělal nepřátele z příliš důležitých lidí. Později se ale ukázalo, že se někdo pokouší i o život samotné vlakýry – měla být otrávena v hostinci ve Štítově a to mě dovedlo k podezření, že ten přepad nemusel být namířen proti našemu elfovi.
Zřejmě se to nikdy nedozvíme. Musíme si ale dávat pozor, neboť jeden z oněch najatých vrahů utekl skrze stínový svět. Doufám, že šli po Wandě…
Před Velkým trhem jsme zažili zajímavé setkání. Po cestě kráčel Rarach Dagomilův. To se opravdu může stát jen v Danérských kolonicích. Za pomoci ostrostřelce Ďašďovky jsme to zákeřné stvoření zprovodili z přírodní úrovně a ještě jsme na něm slušně vydělali prodejem jeho slynných žláz. Nechutné, ale výnosne.
Nakonec jsme došli až do Xentanu. Tam se Filip seznámil se synem Tří-Zubského knížete, edlebranským rytířem. Udělali jsme si dobrou známost, která se následně vyplatila o pár desítek mil jižněji v Tevirponu. Vlad Ljukanovec mi zajistil přístup do místní knihovny patřící Sinwarskému rodu. I když se mi do ruky nedostala podrobná mapa Derteonského okolí, stále lze hodně vyčíst z deníků, z cestopisů, třeba i samotného vlastníka Tevirponu – Iskandera. Čtení těchto dokumentů mi zabere nějaký čas a tak jsem zde posečkal, zatímco mí společníci vyrazili napřed do hradu Raglatica, patřící hraběti Gonduličovi. Prý se mu v horách ztratil jeho nejmladší syn Srub a nabízí velkou odměnu za jeho záchranu. Jakmile zjistím vše potřebné, vyrazím na jih do Gonduličova hradu, kde se opět všichni setkáme.
PS: po cestě jsem měl nekolik zvláštních vidění, zřejmě vzpomínek. Jasně si vybavuji rytíře s přilbou ve tvaru lví hlavy. V tom vidění i po něm mě ten obraz děsí. Také si vzpomínám na cestu v mlze, lemovanou zářícími stromy, tvořenými jenom světlem. A šepot dívčího hlasu, který se ode mně vzdaluje. Ale slyším několik slov, jasně a zřetelně. „… a právě proto se naplní…“ V tu chvíli mám pocit, jako bych věděl, o čem mluví, ale nemohu si vzpomenout. Mlha mne vzápětí celého pohltí a já si stěží vybavím to málo, co zde píši. Pomíjivost toho všeho ale křičí svou naléhavostí. Musím si vzpomenout!
