Den Cesty, druhý alden měsíce Zelence k.l. 848
Před pár dny jsme dorazili do Rilondu, ale prodej arvedanských cenností se ukázal jako nelehký. Obchod Jorda Pěstana byl vypálen a sám majitel ležel v lazaretu. Po jeho návštěvě jsme se dozvěděli, že se k němu někdo vloupal a něco zřejmě ukradl. Naneštěstí mezi zachráněnými starožitnostmi se spisy od Stranderia nenašly. Mohly tedy shořet, nebo je ukořistil údajný zloděj.
Rozhodli jsme prodat alespoň pár tretek v jiném krámku, ale k našemu překvapení jsme obchod s panem Jeničem nedokončili. Strážník Murat, který měl na starosti loupež Jordovy sbírky, naše snahy přerušil a jal se prohledávat Jeničův krámek. Jediná naše možnost byla zkusit univerzitní výkupce, ale to jsem nechtěl podstoupit. Nakonec se nám přeci jen podařilo u pár rilondských zbohatlíků probudit zájem o arvedanské umění a vázy společně se svícnem si našly nové majítele, stejně jako dobrých sto zlatých.
Tento úspěch nakonec korunoval ještě skřítčí brusič skla Temelín, který mi před pár hodinami vložil do ruky kopii Stranderiových spisů, které jsem hledal u Jorda. I když jsem vyzvídal, nechtěl mi povědět víc, pouze to, že mu to někdo dal jako motivaci k tomu, abychom dále nečmuchali okolo krádeže Jordova majetku. Někteří z naší kompanie totiž zřejmě na vlastní pěst navštívili univerzitní půdu a vyptávali se tam. Nemohu jim to mít za zlé, když to tak dobře dopadlo, přesto jsem udiven jejich … zapáleností.
Spisy vypadají věrohodně, i když se nemohu ubránit dojmu, že kopie nemusí být kompletní a zcela přesná. Nicméně mé tušení se nejspíše potvrdilo. Stranderius byl skutečně mistrem svého oboru a jeho snahy a postupy lze hodnotit spíše slovem „smělé“ nežli „naivní“, jak jeho někteří soudobí kolegové hodnotili jeho práci. Jak jinak by nabyl tak velké slávy a majetku, kdyby byl tím, za koho ho druzí považovali? Více by se mohlo nalézt na jihu v jeho residenci poblíž Derteonu, pokud sama ještě existuje a nepropadla se do země. Případně by přinesla své ovoce i návštěva samotného knížecího města. Tomu bych se ale raději vyhnul, pokud to půjde… Ti, kteří se mnou podnikli cestu k Maesir, se rozhodli provázet mě i na cestě na jih.
Tedy až na orčího vynálezce Ďašďovku, který se rozhodl setrvat v Rilondu. Chce totiž ještě splatit určitý dluh jednomu známému. Mám dojem, že to má něco společného s drogou, kterou požil na vrcholku Maesir a poté několik dní zažíval nepříjemné střevní a žaludeční problémy. Říkal, že až bude hotov, pospíší si a znovu se k nám připojí…
