Sám jsem si vždy myslel, a doposud tomu tak i bylo, že radši dopadnu až na samé dno, když to dokáže zachránit život. Už jsi někdy byla v situaci zvířete zahnaného do kouta? Takové zvíře, ať je sebevíce plaché, dokáže pořádně kousnout.
V Den jasanu prvního Zelencového aldenu jsme, i přes značnou nejistotu, týkající se především cíle výpravy, vyrazili do Medových hor za uprchlíky z Holotvrzkých dolů. Moralizování nad situací otroků, tolik podobnou té naší, jsme prozatím uložili k ledu. Ve skutečnosti tomu však bylo naopak. Někoho tížily výčitky, někoho sedm nebo pět zlatých za hlavu. V Medových horách žádný led, natožpak med, nebyl – všude jen úmorné vedro, dusno a prach. Celý den jsme se táhli pro nás tolik neznámým prostředím. Měl jsem možnost poznat některou menší místní faunu – především různých druhů hrabošů, hmyzu a hadů zde bylo nepočítaně. K večeru jsme se uložili a zkušeně drželi hlídky. Během první, kterou jsem tak nějak musel držet s Mariannou, se nic neudálo, zato Ondřej měl o zábavu postaráno. Taky nemusela Marianna tolik vyjeknout kvůli menšímu hadovi a všechny nás vzbudit. K ránu, než jsme vyrazili, bylo velice moudré vysypat zavazadlo a zbavit jej veškeré havěti.
Skutečně jsme šli jako na vycházku. Snažil jsem se držet od zbytku kousek dál, abych nebyl tolik na ráně jako ten výlet rozverných dítek – přesně tak si počínali. No, a jen o několik hodin později se nám to také stalo osudným. Dostali jsme se až ke kaňonu, jenž byl naším cílem, když došlo k přepadu. Zrovna jsem byl necelých sto metrů pozadu, když kousek ode mne cosi zašustilo. Rychle jsem se rozhlédl a instinktivně uhnul před letícím kamenem. Dvojice pobudů se mi vrhla v ústrety, zatímco jejich další druh je podporoval novým roztočením praku. Dal jsem se na úprk, nicméně zásah kamenem do hlavy, mne málem poslal k zemi. Obratně jsem se přitiskl zády ke skále a tasil meč. Uchvatitelé na mne křičeli, abych pustil zbraň a vzdal se, ale bylo již pozdě. Útok bez varování mne přesvědčil o mé bezvýchodné situaci. Kdybych zbraň položil na zem, měl bych to spočítané. Už bych víckrát nespatřil hvězdné nebe, maximálně jako tupě vzhlížející nemrtvý. Ještě než jsem byl poslán palicí do bezvědomí, vzmohl jsem se na poslední odpor a bodl svému protějšku meč do břicha.
Když jsem přišel k sobě, byl jsem tažen ke zbytku naší skupiny – dopadli ještě hůř než já, ačkoliv jejich přesila nebyla jako u mne trojnásobná. Bratránek Andrej z toho jako obvykle vyvázl bez větších zranění, zato Slávek měl z hlavy fašírku. Musela při něm stát Sirril samá, že se nakonec vzbudil. Jak jsem se později dozvěděl, i naše skupina měla na svém kontě pár pěkných zásahů. Odnesl to nejen můj soupeř, ale především Vlaďan, storabský oblíbenec uprchlického kolektivu. Slávkova lopata vykopala další hrob, tentokráte skrze Vlaďanovo břicho. Den vlka druhého Zelencového aldenu byl pro mne ve znamení obrovské bolesti. Marianniny dryáky přestaly působit a levé rameno o sobě dávalo znát. Ke Slávkovi kromě Marianny nikoho nepustili. Její, už takhle nahnutá, pozice v naší společnosti se ještě zhoršila, jelikož se neustále stýkala s nepřítelem, konkrétně s jejich velitelem Jankem Kovačem. Její drzost neznala meze, alespoň tak to viděl bratránek – dokonce přinesla zprávu, že do Holotvrze přijeli Plotjevští a dohodli se s Jergem Kálišem, takže jsme byli tam, kde před několika aldeny – v kobce, kam slunce nesvítí. Pravdou nejspíš je, že díky její záchraně jednoho z našich věznitelů, jsme vyli stále naživu, ale to je vedlejší.
Sám Janko se na nás uráčil podívat o tři dny později, ale s nikým, kromě Marianny, neprohodil ani slovo. Ten plavenský démon se ukázal až o alden později, na Den berana, s nabídkou jakéhosi smíru. Prý Plotjevští odjeli a my se můžeme zúčastnit převratu v Holotvrzi. Velice lpěl na tom, že musí Bruno Šábes zůstat naživu, jinak bude vše marné. Jaká čest pro nás… náležitě jsme ji ocenili a poslali toho piráta do Kharových držav. Marianna se na nás, konečně posílené o poněkud přiblblého (jinak to ani nejde říci), ale sympatičtějšího Slávka, obořila a já se ze vzniklé hádky vytratil za Jankem. Pokusil jsem se mu vysvětlit, i když to tedy nebyla žádná legrace, že naše situace byla podobná, že rozumíme jeho postoji, ale on musí chápat náš. Dokonce se nechal přesvědčit, že jsme vlastně ani neměli v úmyslu na ně zaútočit, jak jim jejich zvědové z vesnice donesli. Objasnil jsem mu, že nemáme jinou možnost, než jim pomoci, a že jsme si toho vědomi, ale rozhodně s nimi nebudeme jako zajatci, napadení bez varování a ze zálohy, o ničem jednat. Ještě než jsem bez dalšího slova a vyčkání na odezvu odešel, poradil jsem mu, ať dá bratránkovi flašku, pokud s ním chce vyjít.
Následujícího dne přišel znovu, společně s ozbrojeným doprovodem, aby nás vyvedli z jeskyně. Dostal jsem od něho plánek s vodními zdroji v okolí, ale především nám vrátili veškeré naše vybavení. I přes očividnou nevoli nejméně poloviny osazenstva jeskyně, kterou dávali jasně najevo, jsme tedy z vlastní vůle zůstali. Rameno stále bolí, takže pokud budu chtít střílet z luku, musím si vyrobit improvizovanou oporu. Jsem zvědav, kam nás ten Plavenský korzár zavede (můj nápad se mu asi líbil, jelikož Andrej dostal pěknou flašku, o kterou se podělil – je to borec). Má, především ostatními podporovaná, touha po odvetě vyprchala. Jsem si ale jist, že pokud něco nevyjde, nebudu se ohlížet na žádné otroky.
