Hostinec U Osmnáctého byl i těsně před půlnocí plný. A nebylo divu. Ač snad nebyl nejlepším v Tarosu, dnes jistě hostil ty nejpodivuhodnější návštěvníky… vždyť v horním pokoji byli ubytováni Dva čarodějové! A dole v sále se nashromáždil dav zvědavců a všudybylů, špehů a informátorů, drben a podvodníků, kteří toužili alespoň jednoho z této podivné dvojice spatřit a zjistit, co ve městě pohledávají.
K radosti hospodského bylo u všech stolů narváno… tedy až na jeden. U malého stolku v rohu seděla postava oblečená v podivném cizokrajném černém oděvu a dlouhém hnědém plášti. Krátké světlé vlasy a pečlivě zastřižený plnovous lemovali milý zamyšlený obličej, který dával znát, že cizinec by nemusel být špatný společník, přesto byl u svého stolu osamocený a jakoby ani nevnímal ruch panující kolem… v rukou držel drobnou ohmatanou zažloutlou knihu a podle všeho byl do ní hluboce ponořen.
Jen o stůl vedle seděl se svými přáteli Zdimir Kulčava, místní pěvec a pohádkář, který po očku sledujíc podivného hosta, cosi šeptal svým společníkům… a jen velice pozorný divák by mohl zaslechnout slova otylého bajkaře.
„Víte vy kdo to je? Bard z jihu! Říká se, že prošel Temnou zem a hrál skřetím králům a knížatům! Prý samotný Lien, zatrať a znič ho Sedmnáct, ho hostil ve své pevnosti! Slyšel jsem od jednoho z pohraničníků, že přešel první mez, ale nečekal jsem, že se ukáže ve městě! Prý dokáže pouhým hlasem uspat armádu! Podívejte na to oblečení, vypadá jako jižan… uvidíme, jak si poradí s Čaroději…Tfuj!“
Dál, až u krbu sledovala muže v černém Běla ‚Kobyla‘ Skalská a kdykoli otočil stránku, nedokázala se nepřiblížit rukou ke kordu u svého pasu.
… to musí být on! Ubohů, co dělá tady! Jak se sem dostal! Slíbil přece, že nás nechá jít! Slíbil, že když přestaneme loupit na dolní stezce tak nás nechá! Klid kobylo, klid, možná nejde po tobě… možná je to náhoda… hlavně se mu nedívej do očí… hlavně ne jeho oči…
Po několika vteřinách roztřesená Běla opustila hostinec. Málem přitom vrazila do nenápadného kupce postávajícího u dveří. Ten kupec nebyl kupcem a už dávno neznal své jméno. A nikdo by nepostřehl krátký pohled, který si vyměnil s dlouhovlasým elfem na druhé konci místnosti.
Je to on?
Je.
Pán je velký. Co tu dělá?
Nejsou informace.
Chce se setkat s čaroději.
Vše tomu naznačuje. Nejspíše ano.
Budeme zasahovat.
V žádném případě.
Rišta žádá hlavu.
Rudá Rišta není náš velitel. Úkol je jasný.
Zabil dva věrné služebníky.
Nepodložené informace. Nemá sílu. Předpoklad: Rišta se zničila sami. A věž je mrtvá.
Informace říkají, že odešel klidně z věže. Informace pokračují, že stál a pozoroval stín.
Potvrzuji.
Domněnka?
Stíny nemají domněnky. Stíny mají informace. Stahuji se. Pozorování přerušeno.
Rozumím. Pán je mocný.
Pán je mocný.
Nikdo z hostů si nevšiml, že kupec opustil hostinec…
Ruch v hostinci pomalu tichl, stále více očí se otáčelo k tichému cizinci a stále více hlasitého hovoru se měnilo v pouhý šepot. Když pak k mužovu stolu přistoupil vytáhlý mladík, držící v rukou dlouhý zdobený kord, ztichl i ten poslední šum.
“Pánové vás přijmou. A přejí si vědět, kde jste k meči přišel… doporučuji vám dobře si vysvětlení rozmyslet. Zdají se poněkud… rozrušeni. Nejsou zvyklí, že se jim lidé nepředstavují“
Muž konečně zvedl pohled od stránek drobného svazku a mladý sluha tak mohl pohlédnout do jeho očí.
Poté cizinec zaklapl knihu, položil ji na stůl a pomalu se zvedl. Hnědý plášť zavířil lehce kolem jeho boků jako by byl ušit speciálně pro takový efekt a odhalil jemnou výšivku na mužově černé haleně. Hnědý drak a oranžový vlk propleteni v podivném vzoru…
Prošel kolem upřeně před sebe hledícího mladíka, z jehož ztuhlých rukou vzal svou zbraň a zamířil nahoru po schodech k pokojům.
Duch dramatu sfoukl svíci na opuštěném stole, takže jen velice bystrý pozorovatel by ve svitu loučí přečetl název knihy…
Mé cesty Tarou…
Mládík, ač vlastně ani nevěděl proč, měl pocit, že se na okamžik zastavil čas. Když opět přišel k sobě, dostali z něj ostatní jen pět slov.
„Mirtalikon. Vlk Mirtal. Učedník Turgulův.“
A kdesi velice daleko se pousmál velice starý muž.
