Je potřeba zmínit i osudy posledního z našich hrdinů – Tomika. Pod tímto jménem byl znám dlouhou dobu, ale poté, co se stal amánari, přijal jméno Failandur, totiž Velkým ve spravedlnosti. V té vynikal, tou byl často svázán a ta jej často nutila pochybovat o skutcích, které se zdály být samozřejmé.
Své přátele viděl naposledy v Lese Luny den po Miškově svatbě. Věděl, že se chystají Vlka Mirtal doprovázet v záchraně padlé Beatrice třeba i na jih do Kharových držav. Věděl, že by jim to měl rozmluvit, ale vždy dal na Vinův úsudek a pokud skřítek tvrdil, že je Miško vinen leda tím, že v sobě nosil spící prokletí, byli stejně odsouzeníhodni i všichni, kdo o tom věděli a strpěli to. Ostatně nebyli to oni, ale Miško, kdo byl za svou nezodpovědnost již krutě potrestán tím, že měl na rukou krev své milované ženy. Proto Tomik popřál svým přátelům hodně štěstí, protože nevěděl o způsobu, jak Miška od záchrany jeho ženy odradit a zároveň sám v sobě cítil pohnutí a touhu mu také pomoci a potrestat za temné úklady skutečného viníka.
Byl však svázán s klášterem Daine a byl Gorovým mnichem, který nemá takový rozhled jako jeho mistr Iskalon. Proto nemohl jít s nimi a musel se s ním poradit. Zároveň v srdci cítil opět pochyby a bylo třeba je rozehnat a vyjasnit svou mysl. Ukázalo se, že jeho cesty se s bývalými společníky rozchází a přece jen na nějaký čas, aby se zase jednou setkaly. Jeho kroky zamířily na západ a v době, kdy se udála slavná bitva v Lese padajících stínů a Světlokaz byl pokořen, kráčel Failandur Sinwarským knížectvím a potíral hladové stíny, které ucítily po dlouhé době opět příchod temných časů a vylezli ze svých pradávných hrobek a rozbořených tvrzí.
Dračí říše se totiž na jihu probudila a skřeti se měli brzy dát do pohybu. Příchod války se blížil a Západní dálava tak měla znovu čelit geniálnímu stratégovi v podobě Zyla červeného, nejzrádnějšího Kharova generála. Failandura však nečekala válka, ne ta na západě a jeho sart tak zazářil jen v temných kobkách a mlžných lesích Zélenaských vrchů, aby potřel temné myšlenkové bytosti a vehnal odvahu do srdcí lidem jižního knížectví. Odvahu, kterou pak měli záhy potřebovat. Byl jedním z mnoha subotamů, kteří tou dobou procházeli jižními končinami Západní dálavy a pomáhali tam, kam je zavedl jejich vnitřní hlas. A nebyla to jen pomoc v podobě zabitých zlých bytostí stínů, ale obracel i srdce váhavých, které potkal na své cestě. Byly to obdivuhodné činy, ale nebylo obdivovatelů.
Jeho jméno se nezmiňovalo v příbězích, pouze jej věrně nosili v srdci ti, kteří se s ním osobně setkali, které pozvedl na duchu. A mnohé činy těchto znovu povstalých nebyly menšími, než činy subotama, který je vyvedl z temnoty. Pokora, kterou byl Failandur v ten čas sycen, se navždy usadila v jeho srdci a tváři. A třebaže jeho dovednosti vynikaly mezi jeho bratry a byly dobře známy Iskalonovi, pocta v podobě vedení obnoveného klášetra Ibanu jej minula a připadla na bedra jiného z Gorovi věrných. A Failandur byl rád. Vždyť jeho léta byla mladá a jeho sart byl potřeba vně klášterních zdí. A míle, které za svůj život ušel, byly stále krátké a osudů potřebných, se kterými se Failandur setkal, bylo stále jen hrstka a on věděl, že je ještě co poznávat a že v mnohých směrech ještě nedorostl.
A stalo se, že kroky Failandura se v roce 851 královského letopočtu stočily na východ k Tarosu a nebyl sám ze Subotmů, kteří se přemýstili do těchto míst. Mnozí další z jeho řad se skrývali na stínových cestách a byli připraveni vést boj nemenší v bezrozměrných krajinách Stínového světa v ten samý čas, kdy se nad Tichými vodami ozval dračí řev tak, jak Vin Věštec předpověděl.
