Když zemřít, tak…

Kdysi, ještě za starého života v Potůčcích, jsem od zkušených slýchával takové zvolání, „Když zemřít, tak s parádou.“ Mezi námi, je to pěkná blbost. Sám se stydím za to, že s tebou mluvím takhle, ale to dělá to podnebí a především to ani jinak říct nejde. Po posledních několika dnech, které mám značně slité dohromady, bych větu pronášenou utřinosy, kteří se podívali sotva na dohled svých baráků, přeformuloval asi takto: „Když zemřít, tak napořád.“

Všechno to začalo jednoho večera, kdy jsme v zatuchlých sklepních prostorách již nudou okusovaly nohy našich postelí. Dovnitř napochodoval Breg se zakázkou pro Mariannu. Prej můžeme jít taky, jestli chcem… něco se mi na tý akci nezamlouvalo a jelikož jsem ještě pořádně nerozchodil zranění pravého ramene z poslední „naprosto neškodné šarvátky“, chtěl jsem zůstat. Měl jsem si stát na svém a nenechat se bratránkem přemluvit – jako by to šlo, že. Navíc byl Den vlka, můj oblíbený, a to třetího aldenu měsíce Rozkvetu a my se za doprovodu Kloboučníka a zapadajícího slunce, vydávali podél pobřeží na východ. Už vím, odkud se vzalo úsloví „otravný jako písek“. Nešlo se mi nijak skvěle a ani jsem tam nechtěl – co je mi po nějaké skupince pašeráků, kteří se delší dobu nehlásí. Vlastně, když o tom tak zpětně přemýšlím, měl jsem čím dál, tím horší pocit z faktu, že si jmenovitě vyžádali jen Mariannu, tedy v té době ještě Herberta.  No, abych to neprodlužovat, sama moc dobře víš, co se z toho vyklubalo. S večerem jsme se ocitli v malé, skalami obehnané zátočině, já s Andrejem, kvůli mé maličkosti, dosti pozadu. A udělali jsme jenom dobře. Před jeskyní, která byla samozřejmě našim cílem, jak jinak, na nás čekal nepříliš přátelsky vypadající nekromant. No nemusím být génius, aby mi došlo, že muž v černém plášti s kapucí a především s doprovodem několika kostlivců, patří k těm mrzkým oživovačům mrtvol. Netuším, co mu Ondřej řekl, ale když jsem dorazil na bojiště, měli mí přátelé plné ruce práce s kostlivými válečníky, Marianna s útěkem, a kde byl Kloboučníkovi konec, radši nemyslet. Konečně jsem mohl vyzkoušet svůj nový luk a i když mě Slávkovo pozadí svádělo – jen žertuji – zamířil jsem na původce všeho zla. Tutově jsem ho musel zasáhnout, byl jsem si tím jistý… šíp, který se zlomil o skálu, byl však jiného názoru. Bylo úžasné, neuvěřitelné, jak si přátelé s těmi nemrtvými stvůrami tak rychle poradili, doslova je zašlapali do země, dokonce se tam z ničeho nic vyloupl Kloboučník – jak to ten chlap dělá? Jak to všechno dopadlo, víš ale mnohem lépe, než já. S druhým vypuštěným šípem jsem v rameni ucítil bodnutí, a když jsem se konečně dokázal zvednout, byla již z nekromanta krvavá skvrna v písku, stále ještě přiživovaná údery lopatou, a Marianna mi cpala pod nos pytlík s nějakým svinstvem. Ta mrcha mě najisto zdrogovala a co se mnou dělala potom, se ani neodvažuji domýšlet – třeba by se mi to ještě líbilo.

Když mne někdy k ránu, i když v jeskyni to bylo těžko rozlišitelné, budili, nevěděl jsem, která bije. „Musíme rychle vypadnout, rychle pryč,“ křičeli jeden přes druhého a snažili se připravit k transportu dva naprosto neznámé a zraněné muže. Kloboučník byl zase v trapu a Andrejovi něco přelétlo přes nos – něco… voda, kterou jej Marianna budila. I vydali jsme se na strastiplnou cestu přes celou, sotva pár stovek sáhů rozlehlou, pláž a ukryli se za skalním výčnělkem, jelikož rokle, jakožto jediná suchá přístupová cesta, byla osvícena a tedy i hlídána. Jsem ti vděčný, že jsem se nemusel účastnit boje, jelikož jsem si jist, že bych se svými rozmlženými smysly dopadl podobně jako Marianna, která se vydala po skále nejkratší cestou vzhůru. V uších mi v tu chvíli zněl tak strašný křik, že jsem myslel jen na to, že jestli to má na svědomí naše horolezkyně a její bylinky, tak si to pěkně odskáče. Znovu došlo k boji s nekromantem a jeho přisluhovači, tedy alespoň myslím, a my z něho vyšli vítězně. Dokonce se naše řady rozrostly o podivnou trojici. Hromotluk, domorodec a malá holka, která by rozhodně stála za hřích. Ti dva se jí ale drželi tak, že jsem neměl šanci dostat se do jejich zaběhnuté trojice a po následujících událostech jsem už ani nechtěl. Ty obrazy mám stále před očima. Trojice nás upomínala, abychom odsud vypadli, jako bychom je snad znali a chtěli se nechat od někoho takového poučovat. Marianna si dávala koupel, Ondra s Jaškem jí byli umýt záda a já zmateně pobíhal od jeskyně k útesu s provazem v ruce. Pořád jsem se nemohl zbavit utkvělé představy, že se někdo topí a já jej musím zachránit. A aby to nebylo všechno, spustil se hrozný liják a bratránek s sebou stále tahal dva páry bot, přehozených přes rameno. „Paní se zlobí, paní se zlobí!“ křičel mi někdo v hlavě, zatímco jsem i se svými přáteli (i těmi novými podivíny) stál v dešti před jeskyní, kam přijel kočár, vlečený čtveřicí bílých… ofačovaných postav. Myslím, že na prodeji toho matroše, co mi naše „léčitelka“ dala, bychom tady v Sarindaru mohli vydělat jmění. Pravdou ale je, že jsem si na své rameno vůbec nevzpomněl.

Pokud tedy chcete vidět chlápky vylézající z kočáru (tlustější než čtveřice trpaslíků dohromady), jenž touží po malých holčičkách, které se mění ve velké psy a kňučí, jakmile se jich tlusťoch dotkne, umírajícího bojovníka nebo dokonce (to jsem pochopil, že mám halucinace) Ondru jako hrdinu, který z udiveného pána s nadváhou udělá fašírku, řekněte si Marianně. Sám jsem se radši nezapojil, abych náhodou netrefil nesprávnou iluzi, a pak mi některý z mých přátel nechtěl lopatou upravit fasádu. Jen jsem měl obrovskou chuť jít si zaplavat. Jakmile bečka tuku padla, zranění a ošetření nosiči nosítek již nepředstavovali žádný problém, takže se Ondřej hrdina, Jašek ochránce a Slávek nemilosrdný jali zraněných pašeráků a všichni jsme společně vyrazili k městu. No, samozřejmě jsem tam tu truhličku a měšec nenechal. Někdy si budu muset nechat od někoho převyprávět, co se skutečně stalo. Jelikož tu truhličku i měšec jsem pak při setkání s Kloboučníkem a jeho přáteli hobitem nekromantem Štístkem a ještě jedním, kterého si vůbec nevybavuji, stále měl a Andrej měl zase o jeden pár bot víc, podezříval jsem ještě nějakou dobu Mariannu ze spiknutí za účelem zbavení se mé osoby nenásilnou formou a nadobro. Přežili jsme! Znovu jsme přežili a já tomu ani teď, po několika dnech nemohu uvěřit.

Ještě před návratem do Sarindaru jsem byl Štístkem obrán o listiny, které se skrývali v truhličce, jíž jsem skutečně sebral. Nu co, stejně neumím úplně skvěle číst. Nikdy jsem neviděl tohle město tak rád – vlastně už mi nepřijde tak hrozné, jako dřív.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Tři nebo čtyři dny jsme odpočívali a kurýrovali se, abychom mohli být dalšího večera vysláni na další misi bez cesty zpět. Když se Ondřej vrátil od Ploxe, toho podivínského alchymisty, dostal Jašek nějaké sklíčko k rozpoznání pastí a my se začali připravovat k návratu do Pochcané uličky a opětovné setkání s Berxanem. Prý je někdo skrytý ve světě Stínu a Berxan ho tam honí, takže ho musíme zabít, tedy Berxana. S tím jsem problém neměl – jiná věc ale byla, dostat se až k němu. Vydali jsme se tedy k domu, který u mnohých z nás vyvolával hrůzu už jen při vzpomínce, a kde jsme měli zabít nekromanta, který o našem úkolu jistě věděl mnohem dříve než my. Alespoň jsem byl o tom přesvědčen a následující události mi mé domněnky nedokázali vyvrátit, právě naopak. Na místě na nás čekal Kloboučník, a i když se zprvu zdráhal, nakonec se dovnitř vydal s námi. Tmavé chodby plné pastí a nemrtvých – no jistě, že jsem se držel vzadu. Ne však dost a ne stále. Byla to chodba taková, kterých jsme již několik prošli, a ústila do malé místnosti. Slávek šel v čele a já jej následoval společně s Andrejem, Mariannou a Jaškem. Naneštěstí se Ondřej zrovna zabýval nějakou mříží kousek zpátky a Kloboučník… jako obvykle to táhl na vlastní pěst. Všechno se událo tak rychle. Zpoza rohu vyrazila nestvůra, obrovský nemrtvý s nožem. Nejprve bodl Slávka, který se zhroutil k zemi, načež jsem chladný ocelový polibek ucítil i já. Následovala tma, tak dlouhá a neprostupná. Nakonec se ale rozestoupila a naše hrdinná parta ustupovala k východu. Teprve později jsem se dozvěděl, že zatímco jsem se rozhodoval mezi cestou k Lamiusovu soudu a dalším životem mezi nekromanty, piráty a služebníky temných bohů, Andrej si to rozdal s Berxanovým učedníkem a Kloboučník s Ondrou se dokonce utkali s Berxanem samým – částečně úspěšně ve smyslu, že už určitě nikoho nepronásleduje, ačkoliv oba přežili. Jo, taky prý zabili nějakého přikovaného démona. Nakonec jsem byl rád, že jsem byl v bezvědomí. Jedno ponaučení jsem si ale z této akce odnesl, už nikdy více vepředu, první linie není pro mě.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Jestli mohu říci, že jsme v něčem dobří, tak je to rozhodně umění výběru nepřátel. Kromě Berxana, a nekromantů obecně, již po nás jdou i Plotjevští – což nám dokázal po naší návštěvě Berxan zařídit a my se o pravdivosti těchto Klečkových zpráv mohli i přesvědčit. Na Den koně prvního Zelencového aldenu, tedy dopoledne před Dnem bílých plamenů, jsme byli o této skutečnosti informováni společně s doporučením opustit město. Proti tomu jsme rozhodně nic neměli, ale jak to udělat. Jako obvykle se tedy spojilo užitečné s užitečným a my dostali úkol na východě v Medových horách. Už večer jsme byli na cestě do přístavu k vousatému kapitánovi s jizvou přes oko u třetího mola – tak zněly pokyny. Někdo nás ale podrazil! Už jsme se blížili ke kýženému cíli, když na nás kdosi v dálce poukázal a následoval zuřivý úprk před pěticí strážných se třemi zlatými palmovými listy a lomenou krokví na zelené v erbu – ano, byli od Plotjevských. Jak jsem si slíbil, vzal jsem si z minulých zranění ponaučení, odpoutal se od zbytku družiny a tím i trochu zdržel pronásledovatele. Stejně to nebylo nic platné. Utkali jsme se tedy na molu s pěti po zuby ozbrojenými a dobře vycvičenými strážnými – já byl schovaný kousek dál za bednou. První ze strážných padl okamžitě po mém zásahu šípem a pak to vše začalo. Rvali jsme se jako vzteklé huamy a když se prach usadil, na zemi ležela pětice mrtvých, nebo brzy mrtvých strážných, ale také Jašek. Já se jal zabezpečování, přesněji uplácení, svědků/ne-svědků v hospodě, ale také zařizování, aby nám neujela loď (a že to nebylo levné), zatímco běžel bratránek pro Ploxe. Bylo to nutné, ani Štístko si s Jaškovou nohou nevěděl rady.

A tak jsme tady, na lodi plavící se do vesnice Holotvrze za nějakým Bruno Šábesem. Jašek je v bezvědomí, a pokud se mu po tom, co do něho Plox nalil, noha nespraví, máme mu ji uříznout. Ano, všiml jsem si těch tajemných náznaků mezi Štístkem a Mariannou, a Mariannou a Ploxem, který je teď o nádherný prsten s rubínem bohatší. Vlastně ani nevím, proč ti to říkám… možná právě proto, že si takhle mohu promluvit jen s tebou. Vlastně teď prožíváme takové nepěkné deja-vu. Znovu jsme byli vysláni za mužem, který podvedl své kumpány. Tentokráte v cílové oblasti nemá strýce, ale sestru a v náš prospěch také hovoří to, že máme jen zjistit jméno člověka, který zabil nekromanta Plačka někde před městem. Co mne ale znepokojuje, je fakt, že se jedná o těžební kolonii, že máme zmínit, že nás posílá Breg a že tou informací budou prý účty srovnané… stále se mi před oči vrací ta skupinka horníků, která si mne chtěla ve Staré Štole podat. Ale co… žijeme a naše situace, i přes všechny mé předtuchy, není tak špatná.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bóďova vyprávění, Vyprávění, Zelenáči. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář