Petr nevypadal, že by se chtěl probudit. Marianna ho prohlédla a mluvila něco o zlomeném obratlu, což má být nějaká kost uvnitř páteře, nebo tak něco. Znělo to děsivě. Při pomyšlení, jak to asi bolí, se mi udělalo nevolno. Nedalo se ale nic jiného dělat, než Petra probudit. Potřebovali jsme zjistit, jestli nám Petr ty prachy pro Estebana, toho správce skladišť v docích, dá. Stag ho nakonec polil vodou a my s ním mohli hodit kus řeči. Nebyl moc sdílnej. Chvíli se nás snažil tahat za nos, ale když si k němu přiklekl Bóďa se sekáčkem v ruce, kápl božskou.
Ty peníze prostě neměl. Ale zmiňoval se o místě, kde, když ho tam doneseme, bude moct ty peníze sehnat. Chvíli jsme zvažovali, že ho tam v té uličce necháme chcípnout, ale pak se v nás hnulo svědomí. Sebrali jsme kuráž, vzali ho kolem ramen a donesli k východním hradbám v chudinské čtvrti. Už když jsme přicházeli k tomu místu, koukali na nás partičky postávajících ostrejch chlapů. Zřejmě Petra skutečně znali. Zastavili jsme se u jednoho domu přilepeného k hradbě a netrvalo dlouho, už jsme mluvili se Vztekem. Takovej sympatickej cápek, co to tam měl prostě v merku. Poděkoval nám, že jsme mu donesli Petra, zdálo se, k překvapení i toho zraněného nebožáka, že Vztek s ním má nějaké nevyřízené účty a že si je míní vybrat. Nevím, co s Petrem udělal, ale v ten den jsme Petra viděli naposled.
Vztek se nás vyptával, co jsme Petrovi chtěli a jen tak mezi řečí se zmínil, že by někoho jako nás potřeboval. Zdálo se, že o nás ví víc, než by bylo zdrávo. Řekl nám, ať Estebanovi vyřídíme, že Petr peníze nemá a že nás posílá právě Vztek. Zřejmě je to nějaké velké zvíře. Taky nás varoval, že Estebanovi nemůžem věřit, že je to stará tlustá proradná přístavní krysa. Nu, nelenili jsme. Opustili jsme chudinskou čtvrť a stavili se za správcem skladišť s nepořízenou. Poslal nás slušně řečeno do prdele a ještě si s námi tu svou utřel. S vyhlídkou na večerní přepad tajemného nákladu pro nekromanta/Věncka nám nebylo dvakrát do zpěvu. Plánovali jsme zajít do hostince a propadnout beznaději. Když někteří z nás si všimli nějakého chlápka s kloboukem, co nás údajně již delší dobu sleduje. Hodili s ním řeč na tržišti.
Nevím přesně, co jim ten „Pan Kloboučník“ řekl, ale evidentně jim zvdl náladu. Ondřej, který s ním mluvil, nám pak pověděl, že ví o té práci, co máem udělat pro naše otrokáře a vyděrače a že by snad existovala cesta, jak z té šlamastiky ven. Odkázal nás na Vzteka a prej naznačil, že jiné možnosti moc nemáme. Vypravili jsme se proto za Vztekem s tím, že se v Hostinci už neukážeme. V chudinské čtvrti jsme byli tak kolem páté odpolední.
Vztek nás uvidítal. Všimli jsme si, že na kraji ulici postává i nám známý Kloboučník. Vztek nás pozval dovnitř jeho domu a tam nám vyložil karty na stůl. Řekl, že pro nás určitě najde uplatnění. Že je to takový Sarindarský kmotr všech vyděděnců a těch, co si šáhli až na dno a že jim pomáhá se znovu postavit na nohy. I když nám to přišlo velmi nepravděpodobné, jiskra v očích toho chlapíka se mě snažila přesvědčit, že je to skutečně takovej dobrák. Ale po naší zkušenosti s Robertem a Lujem, jsem byl uždost skeptickej k jakékoliv lidské vlídnosti a upřímnosti.
Každopádně si mě získal více, když se zmínil, že tu truhlu s tou soškou opice chce získat. Třetí strana – paráda! Přemýšlel jsem, kdo nás ještě kontaktuje, že tu sošku chlpatého zvířete chce taky. Začínám si myslet, že ten předmět bude pořádně magickej a nebo jsou všichni padlí na hlavu. Dohodli jsme se se Vztekem, že se bude té akce účastnit, protože ten nemrtvej řezník od Berxana nás tam bude čekat a kdybychom tam nebyly, pojal by on a jeho pán podezření. Představil nám malé plešatého chlápka – Breka, kterej je něco jako jeho prává ruka – tím nemyslím, že by dělal vše,c o taková pravá ruka dělá, i když, ruku na srdce, člověk nikdy neví.
Každopádně nás Brek odvedl do jejich doupěte v severovýchodním kraji města. Byl to takovej rozpadlej barák s velkým sklepením, které se po nastávající aldeny mělo stát naším útočištěm, naším domovem. Přišlo mi to vtipné. Dokud z nás byli otroci, žili jsme se lépe, než v Potůčkách a jakmile jsou z nás psanci, skrýváme se v temných chladných sklepeních… Holt za svobodu se platí!
Brek nám představil Kleka, kterej se stará o to, aby dolů do sklepení nepřišel nezvanej host, taky nás ubytoval v jedné místnosti s Blekotou, jak říkali koktajícímu storabovi. Později jsme zjistili, že se jmenuje Sťůárd. Nakonec nás Brek zavedl za Ploxem, místním čarotvůrcem, který s námi měl provést něco jako akt přijetí mezi tuto podivnou zločineckou bandu. Nikdy mě nenapadlo, že zločinecká banda v tak špinavém městě nebude to největší zlo, ale parta sympaťáků. Zdá se, že v Sarindaru je všechno tak trochu naopak.
Plox nás nakonec nenchal přečíst přísahu, ani po nás nechtěl, abychom pili svou krev. Dal nám jen vypít nějakou sajrajtu, kterej zajistil, že po pár dní nebudem vypadat tak ošklivě, jak vypadáme. Prostě nám to změnilo ksichty, vlasy, fousy, prostě všechno. Prej pro krytí. Stále jsem si říkal, k čemu to je, když nás uvidí ten Berxanův nemrtvák, ale to sjem ještě netušil, co se všechno ještě semele.
Večer jsme čekali v docích a nekromantova mrtvola přišla i s tornou přehozenou přes rameno. V ní měla něco kulatého. Ale více jsme si všímali ostřé šavle, která se mu houpala u pasu. Chvíli jsme takhle postávali a vyhlíželi správnou loď. Nakonec jsme spatřili truhlici, ve které měla být ta soška. Přebírali si ji tam muži od Plotjevských. Začalo se mi to trochu spojovat. Jestliže nekromanti skutečně umí mluvit s mrtvími, možná potřeboval nebožtíka Plotjevského jen kvůli toho, aby se ho zeptal na něco ceného. A pak nás shodou okolností posílá vzít něco, po čem touží celý Sarindar a jsou tu muži pracující pro dům zesnulého. Trochu moc náhod najednou.
Vypadalo to, že tu truhlu ti čtyři zbrojnoši nesou za hradby. Mrtvolák zavelel a už jsme si to razili davem pryč z města, abychom jim nadběhli a zřejmě někde za městem je přepadli. Ti chlapi vypadali ostře a tak jsem byl docela rád, že nám vztek říkal, ať se do toho nepletem a necháme pracovat toho Berxanova ghůla. Prostě jsem v tom neviděl problém.
Na sever na dohled od města jsme se schovali za skupinu balvanů. Za námi útes a mořský příboj, před náma cesta a za ní rozpálená poušť. Na pravo vysoká nekromantská věž a vlevo partička čtyř ozborjenců štrádující si to přímo k věži. Nemusím snad vysvětlovat, jak moc mi posloužili mé spodky. Prostě nebylo kam utéct. Zbývalo se jen modlit a to jsem zavrhl hned, jak mě to napadlo. A dobře jsem udělal.
Berxanův ghůl na nic moc nečekal a když se ti čtyři přiblížili, vrhl se na ně. Tím nás sice prozradil, ale jelikož jsme se tvářili podobně akčně, jako ty ležící kameny okolo, envěnovali nám ti zbrojnoši pozornost. Ghůl jednoho naporcoval, druhého srazil. Další dva odehnal od truhly. Postavil se nad ní a z jeho torny najednou vyplul namodralý přízrak, který vzal do náručí tu truhlici a zmizel s ní zpátky v torně. Zírali jsme všichni s otevřenou pusou. Všechnos e to odehrálo během pár vteřin. Hned potom se ghůl dal na útěk směrem k městu. Trochu nás zamrazilo, když se na nás upnula pozornost přepadených. Než se ale stačilo všechno posrat objevil se na cestě směrem k městu silný záblesk a mi jen viděli Berxanova ghůla v jeden okamžik jak běží po cestě a v druhé, jak na ní už není. Nějaká tajemná postava přeutíkala cestu a zřejmě se jala zmocnit truhly. Doufali jsme, že je to nějakej Vztekův týpek. Co bylo ale horší, zbrojnoši, kteří se mínili vydat za utíkajícím ghůlem se při tomhle otočili proti nám. Zřejmě chtěli zjistit, pro koho pracujem a kdo jim čmajznul truhlu. Měli jsme takříkajíc na kahánku.
Naštěstí se odnikud objevila znovu ona záhadná osoba a poslal svou šavlí k zemi jejich velitele, který se nás už chystal seznámit se šípem založeným ve svém luku. Onu záhadnou osobu jsme poznali. byl to pět kloboučník. Zbývající dva zbrojnoši už chtěli pouze přežít. Ale nehodlali se vzdát. Když však padl jeden z nich, ten, co se otočil proti Kloboučníkovi, druhý, co hlídal nás, zahodil meč a přestal odporovat. Kloboučník k němu přistoupil a bezmilosti ho podřízl. Chvíli jsem mu to dával za vinu. Přeci jen ten zbrojnoš byls tejěn mladej jako já, nebo Slávek a prostě jen dělal svou práci. Faktem ale bylo, že věděl příliš mnoho. nebylo moc času se na tom místě zdržovat. Záblesk mohli vidět až ve věži a pokud jim byl doručován tak cenný náklad, mohlo to nekromanty dost zajímat. Berxanův ghůl byl mrtvej podruhé. Pobrali jsme, co pobrat šlo a už jsme pelášili za kloboučníkem. V tom sympaťákovi jsme bšichni našli zalíbení. Zdálo se, že je to správnej chlap.
Obešli sjme město až k jeho jižní bráně a tam nás poslal Kloboučník napřed, abychom kontaktovali Ploxe, že má tu věc a že se skrývá jižně za městem. Prej kvůli té kouli v torně, co měl ten ghůl, bychom byli snadno vystopovatelní. přesně nevím, co tím myslel, ale věřil jsem mu. Přecejen asi patřila berxanovi společně s tím modrým démonem uvnitř. Nehádali jsme se a vzkaz jsme Ploxovi předali. V noci pak v našem novém útočišti přišel i Kloboučník a ujistil se, že jsme všichni naživu. Dobrej chlap… Truhlice i s obsahem prý dorazila v pořádku tam, kam měla. Potkali jsme se pak s Brekem, který nám vyřídil, že bychom se měli chvíli skrývat tady u nich a nevystrkovat moc čumák na světlo. Taky se nám zmínil, že o Věnska Stružinského už nemusíme mít obavy. Něco mi říkalo, že pro něj v lepším případě odplul první lodí ze Sarindaru, protože nedodržet část dohody při obchodech s nekromanty se příliš nevyplácí. V horším případě jim teď dělá uklízečku. Co by taky jiného mohl takový přizdisráč dělat? Dobře mu tak!
Ohledně Berxana jsme se už tak pozitivní zprávy nedozvěděli. Je stále ve městě a měli bychom se vyhýbat místu, kde pobývá a vůbec na sebe příliš neupozorňovat. Mám takový pocit, že Berxana ještě někdy potkáme.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Pár dní jsme tak seděli na prdeli a porpavdě jsme se začali dost nudit. Ostatní, co s námi sdíleli prostor, vypadlai docela jako pohodoví týpci. Něco nás spojovalo a tak jsme se brali víc, než kdybychom se potkali za jiných okolností tam nahoře. Tady jsme byli takříkajíc na jedné lodi. Netrvalo dlouho, jen asi dva dny, když se objevil první kšeft. Prej že potřebujou felčara. Marianna byla jak utrhnutá ze řetězu. Hned, že jdem, že má všechno a kolik že je těch raněnejch? Zřejmě si už delší čas připadala, že tady akorát hnije. Ne že bychom na tom byli nějak jinak. Všem nám přišel jako dobrý nápad udělat si pěknou noční procházku za město kdesi k jihozápadnímu pobřeží. měl se tam prej skrývat nějaké pašerácké doupě. Až po cestě jsme se od Kloboučníka, který šel s námi, dozvěděli, že se týpci, co to tam mají na starost, už pár dní nehlásí. Najednou to nebylo tak zřejmé, jestli bude platná Marianna se svými obvazy a nebo můj bratránek s lopatou… No, nakonec se hodilo obojí, ale o tom až příště.
