Křižovatka smrti

I přes veškerou snahu odvést dobrou práci pro Věncka si někteří z nás mysleli, že je stejně jedno, jak moc se budeme snažit. Věncek nás prodá hned, jak mu budeme na obtíž a panuje tu názor, že to bude ještě před jeho odplutím ze Sarindaru. Chtěl bych věřit tomu, že pro něj můžeme být cenní natolik, že si nás ponechá, ale je to tak trochu protimluv, když mluvíme o „cenně“ v Sarindaru.

Než se dostanu do bodu, kdy se před námi objevila ta křižovatka smrti, rád bych zmínil těch pár dní před tím. To se takhle jeden večer Bóďa vytratil z hostince s tím svým přihlouple zatvrzelým pohledem. Snažil jsem se z něj vytáhnout, kam jde, ale bez výsledku. Ráno jsme se probrali a jeho prázdná postel ve mě vyvolávala obavy. Ne snad proto, že bych se o Bóďu bál, ale o to, co tam venku stačil přes celou noc natropit. Nemám nic proti tomu otloukánkovi, ale ocať pocať. Obětování té dívky v Tabitských vrších se mi stále připomíná. Kdo ví, co se mu zase ozvalo v hlavě…

Po snídani nás navštívil opět Věncek a zmínil se nám o tom, že Bóďu zatkli. Vyptával se nás, co prováděl a tak. Byl jsem rád, že pro jednou můžu říct, že vo ničem nevím. Měl jsem chuť ho v tom prostě nechat samotnýho, ale dobře jsem si povšiml Andrejova obličeje. On toho kluka nemá rád, ale pořád je to jeho bratránek! Věncka jsme slušně poslali do prdele, že mu to může být volné. Bohdanovi nikdo věřit nebude a Berxan stejně nesplnil svou část dohody, tak mu trocha nechtěné pozornosti prospěje. Věncek se netvářil dvakrát nadšeně, ale to ani my ne, tak mi to tolik nevadilo.

Nakonec jsme se Bóďu rozhodli hledat a spojit to s prohlídkou čtvrtí, které jsme ve městě ještě tak prochozené neměli. Asi to chtěli bohové, i když o tom silně pochybuji, že jsme na Bóďu narazili, když ho vedla čtveřice ozbrojenců patřící k jednomu z velkomožných sarindarských rodů. Nevypadal moc potlučeně, což jsem tak trochu očekával vzhledem k místním způsobům, k Bohdanově bezvýznamnosti a jeho prořízlé tlamě… Nenápadně jsme se vydali za ním a, co Khar nechtěl, ani jsme se nenadáli, už jsme stáli v Pochcaný uličce a koukali, jak ti zbrojnoši táhnou z Berxanova domu nebožtíka, kterého jsme tam minulou noc tak pracně propašovali.

Bohdana nechali Bohdanem a s mrtvolou se vydali zpátky na sever. Když zmizeli z dohledu, přepadli jsme Andrejova bratránka a už jsme se z něj chystali vymlátit duši. Ve zkratce – Bohdan si chtěl jenom v noci ještě promluvit s tím duchem a hrát si tak na nekromanta. Jenže ho při tom načapali strážní… Nakonec si je podplatil tím, že jim poví, kde je to tělo toho zbohatlíka… Dovedl je k Berxanovu domu a zbytek už známe. Nechtěli jsme ani pomyslet na to, jaké následky to přinese.

Vrátili jsme se zpátky ke Zlomené hnátě. Ondřej společně se Slávkem se mezitím vydali hledat práci do doků… Vymysleli totiž smělý plán – najdeme někoho, kdo shání na loď šest chlapů (z čehož jeden je jen převlečenej chlap), necháme se namout a pláchneme, dokud je čas. No, nebyl jsem vyloženě proti. Potkali jsme se všichni před hostincem a plánovali, co budem dělat. Většina z nás chtěla zkusit tu loď. Ale Andrej měl zrovna, chci říct jako obvykle, blbou náladu a Bohdan taky nebyl zrovna sdílnej, protože by hned jednu schytal. Ondřej se Slávkem vypadali, že možná našli někoho, kdo by to místo na lodi měl a chtěli do toho prostě jít – s nimi i Marianna, lovec s horníkem zase nechtěli chcípnout někde na moři a tak se naše parta trochu porafala…

Domluvili jsme se, že je přesvědčím, ať táhnem za jeden provaz a ať to jdem zkusit do těch doků a že se tam někde se Slávkem, Ondrou a Mariannou potkáme. Ale když jsme vešel do hostince, náš stůl měl zase zajímavou společnost. U Staga a Číhala vysedával podivnej cápek. Vypadal dost nabroušeně a vostře. Pozorval jsem teda všechno z povzdálí a když se pak všichni tři vydali někam na sever, už jsem začal čmuchat chcánky, jestli mi rozumíte…

No a taky že jo! Štrádovali si to rovnou do Berxanova domu. Chvíli se nic nedělo a nakonec zase vyšli ven. Tentokrát bez toho zabijáka. Začal jsme z nich hned všechno dolovat. Tvářili se totiž docela přešle. A co by ne, vzpomínám si, jak na mě ten barák působil, když jsem tam jen vkročil. Jako při Posledním soudu…

Berxan je skutečnej týpek, ne jen vymyšlená postavička. Nekromant jako poleno. Nechal si ty dva přivést a řekl jim, že nás nabonzuje, že jsme čmajzli tu mrtvolu, pokud pro něj něco neukradnem a nedoneseme mu to. Neměla to být další mrtvola, ale i tak jsem z toho neměl o moc lepší pocit. Tohle si totiž ta krysa nekromantská mohla mlejt pořád a my bychom nikdy nemuseli zavřít tu jeho vychcanou hubu. Z těch dvou jsem ale poznal, že to není žádný beránek a že to nebyl návrh, ale rozkaz. Dal nám dva dny na to, abychom se na to připravili, že nám pak dá další instruikce, které asi ještě neměl. Taky se prej zmínil o tom, že ten nebožtík je přesně tam, kde má bejt. Jako by ani to tělo nepotřeboval. Kdo ví, co s ním prováděl tu jednu noc. Radši nemyslet!

No, vyrazili jsme do doků najít zbytek, protože to vypadalo, že se naše plány trochu mění. Netrvalo dlouho a už jsme seděli všichni u Zlomený hnáty a řešili, co dál. V docích naši kolegové moc neuspěli, jen Marianna schytala pravý hák Slávka. Prý to nebyla nehoda a prý ji tím prokázal velkou službu. Moc jsme to radši nerozpitvávali. Byly důležitější věci, co bylo potřeba rozlousknout. To by ovšem nesměl být náš otrokář taková osina v zadku.

Ano, Věncek nás opět navštívil. Nevíme jak, ale dozvěděl se o práci, co máme udělat pro Berxana. A aby naše překvapení nebylo malé, rovnou přisadil, že chce, abychom ty věci donesli jemu a ne Berxanovi. Jinak nemůže zaručit, co s náma bude. Chvíli se mi zdálo, že nekecá. Že když mu ty věci donesem, že se k nám bude chovat už jinak. Ale posléze mi to všichni rozmluvili a uvedli můj názor na toho zmetka na správnou míru. Je to prostě proradná děvka, která nás už beztak prodala a snaží se ze všeho vytřískat nejvíc, nehledě na naše životy. Co taky čekat, od otrokáře… Pivo a teplé postele jsou sice fajn, ale když člověk zjistí, že je to vězení prostě jen krapánek větší, než jsme čekali, furt to z toho nedělá pěknou dovolenou u moře.

Po noci, kdy jsme nadávali na to, v jakém jsme srabu a jak si můžem vybrat, jestli něco uděláme pro nekromanta a nebo pro toho nejprolhanějšího lháře, jsem začal vážně přemýšlet o tom, že to máme stejnak za pár a že pokud to se mnou má dopadnout špatně, alespoň jednoho z těch hajzlů stáhnu s sebou. Nekromant byla přliš velká ryba a nůž v ruce nabízel snadnou indícii k tomu, jakou cestu zvolím… Nejsem vrah, to ne, ale nasranej jsem byl pořádně. Pomalu si všímám, že mi začíná být tak nějak všechno ukradené. Možná proto, že mě ten zkurvenej svět stejně už o všechno okrad.

Poslední naděje byla bláhová, ale nebylo stejně nic jinýho. Měli jsme dva dny na to, abychom zkusili najít loď, naši propustku z tohodle blázince. Většina z nás do toho dala hodně ze svých sil… Ale jak na potvoru se zdálo, že nikdo z kapitánů moc nestojí o partičku otrhaných chudých neozbrojených kameníků, kopáčů a lovců – kdo by to byl řekl?

Čas se neúprosně přibližoval k hodině ‘H“. Berxanova gorila se objevila. V hostinci jsme nebyli všichni, když se ukázal nekromantův poskok. Už ani přesně nevím, kdo všechno do Pochcané ulice šel. Ale vím jistě, že jsme se nakonec všichni setkali někdy kolem oběda a vyměnili informace.

Ty Věci mají podobu sošky opice a ta má připlout nějakou lodí tudle noc. Taky víme, že má být uložena v nějaké truhlici. Loď i truhlici pozná Berxanův zabiják – jak jsme se nakonec všichni shodli – nemrtvý zabiják. Půjde s námi, aby dohlédl na to, že úkol splníme. Ti, co s tou soškou připluli, mají všechen náklad přenášet skrz východní bránu někam na sever podél pobřeží. Co jsem tak pochopil, nekromat nebyl moc vstřícný a ani nám nedal nějaké rady, jak to u Khara máme štípnout. Mám takový pocit, že jsme se všichni mlčenlivě shodli na tom, že nad tím moc nebudeme přemýšlet. S tím nemrtvým jsme se měli setkat až večer. Vždyť Ondřej společně se Slávkem měli zajímavé zprávy z doků!

Přes nějakého člověka se dostali k nějakému správci nějakého skladiště, kterej prý umí sehnat práci pro takové, jako jsme my. Poslal ty dva za jeho člověkem, kterej dělá takovýho vymahače – asi neúspěšného. Setkali se s ním a ten jim ukázal místo, někde v chudinský čtvrti poblíž hřbitova, kde má bydlet týpek, co tomu správci dluží celejch dvanáct zlaťáků. A Slávek s Ondřejem se s tím správcem dohodli, že když mu těch tucet zlatých seženeme, sežene nám on práci na nějaký lodi. Přes více kolen to asi ani nešlo a nejlepší na tom bylo, že to všechno vypadalo jako další poznávácí výlet, na jehož konci si do deníčku napíšeme jméno dalšího hajzla, co s náma vyjebal.

Napadlo mě, že horší už to být nemůže, ale doznávám, že jsem na tuhle větu už krapátko alergickej. Vydali jsme se do chudinský čtvrti najít jistého Petra Plašila. Když jsme postávali u Hřbitova a prohlíželi si ten pavlačovej dům, kde žilo na hromadě snad deset rodin, Slávek záhledl za plotem toho krchova hrobníka a ladem ležící lopatu. Mám pocit, že ho ten život na hřbitově poznamenal, ale záhy se ukázalo, že jeho úchylka je spíše výhodou. Za stříbrnej si nakonec tu lopatu od tamního hrobníka půjčil a už jsme si to razili k Péťovi. Bóďa zatím zůstal venku blízko dvorku, kdyby se snad Plašil vyplašil…

Po chvíli dobývání nás nakonec pustil dovnitř. Krom senilního tatínka, který nás zdravil štěkotem, v tom kamrlíku nebylo nic moc zajímavýho. Petr se tvářil jako ztracenej případ, kterého je člověku i líto uhodit… A popravdě jsme mu to dost žrali. Jen Marianna se na nás začala šklebit. Měli jsme na ni víc dát. Dvě věci se tý holce musí nechat. Je zatraceně dobrá felčarka a má čuch na lidi. No ale co už. Z venčí se ozval nějaký skřek – Bóďovo znamení, že se něco posralo a než jsme se stačili rozkoukat, Péťa proskakoval oknem na ulici. Za ním se hned v závěsu vydal plachtit Slávek.

Šlo to ráz naráz. Venku se strhla mela, přiběhlo na deset kamarádičků Petra, pouličních rváčů. Nabízí se říct, že jsme měli štěstí, ale mám pocit, že za tím stojí trochu něco jiného. Lopata mého bratránka, tvrdé pěsti Andreje, na kterém se prostě podepsaly ty roky strávené tvrdou prací v lomech, a taky sekáček v rukou Bohdana – nevím, kde ho ten kluk našel, ale projednou mu to nevyčítám – nakonec převážil výhru na naší stranu. Zvláštní je, že čím víc začínám srát na Sedmnáctku, čím více se smiřuju se smůlou, co nás potkala, tím méně cítím strach. Vpadl jsem tam a s kudlou v ruce jsem taky jednoho poslal k zemi. A teď lituji, že jsem nebyl rychlejší.

No, co vám budu povídat, zůstala tam po nás slušná spoušť a řeknu vám jedno, není mi líto ani jednoho z těch dvou rváčů, co tam leželi ve vlastní krvi. Jediné, co mě zajímalo, bylo chytit toho zbabělce Petra a zmizet co možná nejdřív, než začneme někoho moc zajímat. Marianna tam zůstala a snažila se některým raněným pomoct. Jako jediná se do té bitky nezapojila a tak jsme ji tam nakonec nechali a nesnažili se ji odtáhnout pryč. Je to její boj.

Skončili jsme i s Petrem v jedný zapadlý uličce u východních hradeb poblíž moře. Slávek s Bóďou jsou ošklivě potlučení a ten blbec Plašil omdlel poté, co jsme ho chytali, když chtěl zdrhnout. Nějak blbě zakopl a dopad blbě na krk. Plány se nám rychle mění pod rukama. Možná jsme na sebe zbytečně přitáhli pozornost a navíc těžko říct, jestli z Petra vymlátíme těch dvanáct zlatejch, co potřebujem. Protože, co si budeme povídat, potřebujem je co nejdřív. Po tomhle, začne být pěkně dusno.

Ale navzdory tomu všemu mám pocit, že jsme přesně tohle potřebovali. Určitě jsme stoupli na ceně, i kdyby jen ve svých očích.

Příspěvek byl publikován v rubrice Jak to viděl Drbohlav, Vyprávění, Zelenáči. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář