Z prvních dvou dní prožitých v Sarindaru mám smíšené pocity. Hned několik skutečností mě dost překvapilo.
Zaprvé – to město nevypadá tak démonicky, jako jsem si ho představoval. Otrokářské město, nemrtvé stráže, vrahové na každém kroku a velmožové válející se ve svých pokladech. Zdá se, že platí jen to posledně řečené a nebo se pletu? Sice zde mluví jinak, platí jinými mincemi a obchodují s trochu jinými komoditami, ale pořád je to normální lidské město. Jen drahých chrámů ubylo a nahradily je veliké domy vládnoucích rodů. Nevadí mi to.
A tak původní plán pochlebovat Věnckovi a vše, co nám přikáže, dělat do posledního puntíku kvůli tomu, abychom se dostali bezpečně zpátky domů, se postupně alespoň v mé hlavě mění v pochlebování a službu za účelem poznání města a toho, jak to v něm chodí. Názor jsem změnil hned potom, co jsem si uvědomil, že vlastně tak docela není místo, kam se vracet. A k tomu se váže i druhá skutečnost, co mi nedodává klidu.
Jedná se o mou mrtvou ženu a jakýsi slib, který jsem si dal dříve. Ale to jsem ještě nevěděl, co všechno se mi ještě přihodí a jak se k tomu postaví bohové, před kterými jsme přísahal, že svou ženu pochovám, aby našla svůj klid. Ale čím více nad tím přemýšlím, tím více pochybuji o tom, že její tělo naleznu. Loučil bych se jen se vzpomínkami někde uvnitř sebe, ale ty chladnou a šednou s uplynulým časem. Dochází mi, že jsem ji znal jen pár let, brzy jsme vkročili do svazku manželského a dítě přišlo také nečekaně. Neříkám, že jsem nebyl rád, ale přeci jen to byl pouze zlomek mého života.
Děsí mě, že nad tím dokáži takto přemýšlet. Možná za to může to, co se nám stalo, možná za to může místo, kde jsme skončili a možná za to může ta dálka, která mě dělí od minulosti. Svět, ve kterém jsem žil, je daleko a i kdybych vylezl na špičku věže, co se tyčí za městem, mé rodiště bych nespatřil. Minulost už tolik nebolí. Cítím se svobodnější, i když jsem otrok. Svět je zvláštní.
Po první probdělé noci v Hostinci u Zlomené hnáty jsme dostali první prácičku. Věncek nás zavedl do míst, kde široké ulice obestavěné stánky a vozy vystřídaly úzké uličky mezi nahusto postavenými domy s různými podloubími a temnými zákoutími. V ulici, ve které jsme se zastavili, stál velký podlouhlý kamenný dům s jedněmi vchodovými dveřmi. Ulice byla tichá a všichni lidé, kteří zde procházeli, se snažili rychle toto místo opustit a s námi se moc do řeči nedávali. Zřejmě za to mohl ten dům, kde Věncek vyjednával obchody. Jak jsme se až nakonec dozvěděli, ten dům patří jakému si Berxanovi a je nasnadě, že se jedná o nekromanta. Totiž první práce, která nás čekala, bylo právě tomuto Berxanovi donést mrtvolu nějakého zesnulého zbohatlíka z rodu Plotjevských.
Věncek nám to pověděl u oběda prvního dne třetího rozkvetového aldenu zmínil se, že tu práci máme udělat co nejdříve. Mrtvolu donést v noci na místo, kam nás ráno již zavedl. Nebyl moc sdílný a tak jediné, co jsme věděli, bylo, že jde o tělo jistého Vladana Plotjevského a že bude uloženo zřejmě přímo na pozemku domu jeho rodu v rodinné hrobce, která jim stojí na zahradě. Dal nám po dlouhých protestech jeden sarindarský zlaťák, kdybychom náhodou k té práci něco potřebovali. No, měli jsme půlku dne na to očíhnout město, ten barák a cestu mezi ním a místem předání.
Ta volnost mi přišla absurdní, ale hned jak jsem se od místních obchodníků a jiných povolaných dozvěděl, ono není moc míst kam ze Sarindaru utéct… Mohli bychom zahynout v poušti na východě, či jihu, nebo zkusit přežít přechod na sever podél pobřeží přes Mernovu dlaň – sopečné pohoří, abychom se následně dostali k Bílým horám – Démonovým državám. V lepším případě bychom ale daleko nedošli a chytili by nás nekromanti a udělali by z nás své nemrtvé přisluhovače… Došlo mi, že Sarindar je prostě jen trochu prostornější vězení s teplou postelí, střechou nad hlavou a ne zcela zanedbatelným přísunem levného alkoholu a jídla v hostinci. Pravda, mohli jsme skončit hůř.
Po krátkých protestech Slávka a Herberty – ech totiž – chci říci Marianny, jsme se odpoledne dohodli, že to uděláme již tuto noc. Projdem společně cestu k Berxanovu domu a pak vezmeme mrtvýho Vladana kolem ramen a budem dělat, že se vracíme z flámu, který prostě nezvládl.
Počasí nám hrálo do karet. Měsíc skryly mraky a tma se stala našim komplicem. Stáli jsme před domem Plotjevských a nahlíželi přes kovový plot oddělující ulici a zahradu s hrobkou. V domě se už nesvítilo a okolní ulice také utichly – nastal vhodný čas na naši akci. Bohdan, jakožto nejobratnější, se vydal na obhlídku. Po pár zmatcích, když se vrátil vystrašený jako fredka, jsme jej nakonec přesvědčili, aby se podíval až do té hrobky, kterou jen tak mimochodem někdo zapomněl tu noc zamknout, a zjistil, jestli tam leží i námi hledaný nebožtík. A taky že ležel! Zdálo se, že nám konečně přeje štěstí.
Hlídali jsme přístupové cesty pro případ, žeby náhodou kolem šli stráže, a Bohdan společně s Ondrou se vydali ukrást tělo. Až teď mi došlo, že jak se tihle dříve nesnášeli, tak jim to tuhle noc náramě slušelo. Nebýt té malé lapálie se zakrslým duchem, zřejmě by uspěli, ale Bóďa to nějak neunesl a nadělal si do gatí. Proto jsem ho vystřídal a přelezl plot, abych pomohl Ondorvi přehodit mrtvého Vladana přes plot.
Nepopírám, že jsem měl taky nahnáno. Opravdu tam stála malá průsvitná osoba mezi dřevěnými sbitými kříži na soukromém hřbitůvku, kde zřejmě Plotjevští pochovávali služebnictvo jako ocenění za jejich služby, aby se z nich potom nestali nemrtví. Chápejte, mrtvoly jsou v Sarindaru ceněným zbožím. Ale vraťme se k tomu přízračnému pidižvíkovi. Ondra, zdálo se, má pro strach uděláno a tak mi rychle připomněl, abych hnul kostrou. Přehodili jsme Vladana přes plot, kde ho už chytal věčně opilý Andrej společně s bratránkem. Tehdy nastala chvíle, za kterou se trochu stydím. Ten umrlec tam začal něco prozpěvovat a já prostě zpanikařil. Chtěl nás prozradit. Chvíli trvalo, než se mi podařilo přelézt ten zatraceneý plot. Dost to klouzalo, mezitím totiž začalo z mraků jemně mrholit…
No ale nakonec jsme uspěli a Andrej společně s Ondrou táhli Vladana ve společném obětí směrem k Berxanovu domu – přes celé město. Přes naší snahu ošéfovat nemilé překvapení v podobě kolemjdoucích strážných, jsme přeci jen museli tělo chvílemi skrývat a vykecávat se s dotěrnými strážci pořádku… Jednalo se, myslím, vždy o členy gardy jednoho z vládnoucích sarindarských rodů. Ale nakonec vše dobře dopadlo a nám se podařilo dostat se na místo předání. Po chvíli bušení na dveře toho zastrčeného domu v Pochcané ulici se dveře samy otevřely. V tom domě nebylo vůbec příjemně. Podobný zklíčený pocit jsem cítil v Potůčkách, když nemrtví vtrhli do města. Pohodili jsme tam proto mrtvého Plotjevského hned za prahem a rychle za sebou zabouchli dveře.
Než by člověk řekl „švec“, už jsme byli zpátky U zlomené hnáty. Všechno vypadalo dobře a nejen já jsem cítil zvláštní radost z dobře odvedené nebezpečné práce. Museli jsme to hned zapít a hostinský se nakonec nenechal dlouho přesvědčovat a přihrál nám jednu láhev levné pálenky. Další den nás navštívil Stružinský a i když se netvářil dvakrát nadšeně, přecijen musel přiznat, že jsme jeho úkol zvládli dobře. To, že se na něj zřejmě Berxan vykašlal a nesplnil část své dohody, už nebyla naše starost.
Doufám, že brzy všichni z nás pochopí, že to, jestli zůstaneme naživu, je dost závislé na tom, jak budem schopní plnit Věnckovy zakázky. Zdá se, že nám nechává dost velkou volnost, což může značit jen dvě věci. Buď má hodně práce se zajišťováním obchodů pro Luje z Koru a nás využije na špinavou práci a při cestě zpátky se mu budeme hodit, pokud bude mít alespoň špetku naší důvěry… A nebo ještě nenašel dobrého kupce za nás… Popravdě si nemyslím, že by Věncek pohrdl dobrou nabídkou od nekromantů, kteří, jak je známo, platí drahokamy.
Nechci se spoléhat na to, že se nikdo takový nenajde a tak zbývá jen jediné – snažit se Věnckovi ve všem vyhovět, abychom pro něj měli vysokou cenu a jak, myslím Ondřej, trefně poznamenal – o volném čase se snažit navázet nějaké obchodní vztahy ještě s někým z města. Bojím se jen toho, že my maloměšťáci prostě nedokážeme prohlédnut intrikami místních obchodníků a zbohatlíků…
Musíme mít prostě oči na štopkách a nebát se šáhnout i po něčem riskantním. Zdá se mi, že na to máme, jen to chce umět chytit příležitost za koule a nepustit ji!
