Ještě jsme se ani nestačili v Sarindaru rozkoukat a už jsem zase musel čelit hrůzám minulosti – přesněji jedné, nepříliš vzdálené. Alespoň že Jašek má dobrou náladu. A pozor na mrtvoly.
Na Den dubu třetího Rozkvetového aldenu nás u snídaně přivítal usměvavý Věncek. Něco ve výrazu jeho tváře mne hned varovalo, že zevlováním v hospodě se si svůj život rozhodně nezasloužíme. A hned také přišla první zakázka – zakázka, která se neodmítá. Dvojčlenná ochranka. Zpočátku jsme jednoduchosti úkolu nevěřili, ale nakonec nic neobvyklého nepřišlo. S bratránkem a Jaškem jsme zůstali v hospodě a snažili se navázat kontakty – samozřejmě, že když jste v podobném stavu jako zbytek lokálu, lépe se získávají informace… na nic jsme nepřišli. Na oběd přišel Věncek se svým nakonec trojčlenným doprovodem (nechápu, proč s nimi musela jít i Marianna) a společně s ním i další rána v podobě úkolu, který se neodmítá. Byli jsme vysláni na tajnou výpravu ze Slávkova oboru – ukrást mrtvolu Vladana Plotjeva. Něco tak blbýho jsem snad ještě neslyšel. Proč by někdo chtěl krást mrtvolu… Sarindar. Rozdělili jsme si úkoly a na mne se Slávkem padl průzkum okolí rodinného sídla a hrobky Plotjevských.
K odpoledni jsme se vrátili do hospody. Jašek, který se celé dopoledne toulal po městě, měl nějakou lepší náladu, ale na nás se mu ji přenést nepodařilo. Se Slávkem jsme ostatním sdělili podrobnosti o plotu, který bude nutné překonat, ale také o relativním klidu obchodnické čtvrti a spoustě okrasných možností k ukrytí. Na to se rozpoutala dlouhá a vášnivá debata o správnosti tohoto činu, dokonce i o bozích, jejich poli působnosti, kam dohlédnou a kam ne. Dost nás překvapila, alespoň mě, Jaškova proměna – už si z bohů a jejich zákroku nedělal starosti jako dřív, nebál se jejich trestu.
Já se celý den snažil zjistit co nejvíc o tomto městě, o jeho okolí, o možnostech, které skýtá. Přátelé mi stále vyprávěli o démonech v ulicích, ale já viděl pouze lidi. Jiné, než znám z Tabitských vrchů, ale stále lidi. Nikdo z mnou oslovených obyvatel nebyl moc sdílný, přesto se nevzdávám – nebudu otrokem nějakého obchodníčka. Jsem zvědav, kdy mi přestanou města připadat jedno jako druhé, jestli kdy přestanu v tomto ohledu být závislý na svých společnících. Jedna ulice, jako druhá… ještě, že mě můj orientační smysl nikdy neklame, jinak bych netrefil ani do našeho hostince U zlomené hnáty.
Nakonec jsme se shodli, že poté, co mrtvole Slavomil požehná ve jménu Mauril, předáme ji na určené místo v Pochcané ulici. Nastal čas vyrazit na pouť za krádeží mrtvoly. Jašek s přáteli několikrát prošli cestu, zatímco já pozoroval stmívající čtvrť kolem panství se třemi zlatými palmami a lomenou krokví v zeleném poli ve znaku. Jednou mě téměř zahlédla procházející hlídka, ale bohové stáli na mé straně. Skutečně ano, neboť se Modrý měsíc skryl za mraky a začalo zlehka pršet. Tma přišla nečekaně rychle a s ní i čas akce. Několikrát jsem vyslán za plot, zatímco mne ostatní hrdinně jistili z přítmí ulic obchodní čtvrti. Stále jsem se nemohl oprostit od pocitu, že mne někdo sleduje. Věděl jsem to, dokonce i chvílemi slyšel, ale znovu jsem svých pocitů nedbal a přiřkl zrak na svých zádech Sirril. Společně s Ondřejem, jemuž jsem nejspíš vděčný za svůj život, alespoň v danou chvíli jsem si to myslel, jsme dostali mladého a nepřirozeně zesnulého Vladana ven z rodinné hrobky… až zahrádku před ní. Šlo to poměrně pomalu, krok za krokem. Dokonce i venku, mezi malými náhrobky, se nedařilo tak, jak bychom si přáli. A pak to přišlo! Mé smysly mě znovu varovaly a já se ohlédl směrem k ulici. Ano, byla tam! Průsvitná… přízračná, jak jsem si ji pamatoval. Radka! Upustil jsem strachy Vladana a ukryl se za jeden z náhrobků, kde jsem nasbíral tolik síly, abych se mohl co nejrychleji dostat za plot. Povedlo se. Ondřeje jsem tam zbaběle nechal. Tak jsem se zachoval, jako krysa. Ještě jsem ostatní informoval o konfrontaci s duchem a pokusil se být prospěšný alespoň hlídkou dál v ulici. Jak mě mohla najít? Tady, v Sarindaru?
Jak jsme se dostali do Pochcané, nebo dokonce zpět ke Zlomené hnátě? Netuším! Celou noc, dokonce následující den, jsem měl o čem přemýšlet a jedno vím jistě. Nebyla to Radka a já se musím svému strachu postavit… prostě musím! Je to jenom duch!
