A je to tu! Naše obavy se naplnily! Nemáme nic! Stojíme na chodníku neznámého města Sarindar v daleké a obávané zemi, a mezi námi a otroky není rozdílu. My a Umrlčí království za rohem, jestli tohle není ironie… Mohlo to ale dopadnout i hůř. Měli bychom se těšit z toho, že jsme přežili – skutečně přežili… znovu.
Naše další patálie začala nabírat reálných rozměrům hned po vyplutí Slzy Dunril z Dunrileanu Dne jasanu, prvního aldenu měsíce Klidna. Nejprve nás kapitán Izma Izmič řádně a dlouhosáhle poučil o nepsaných zákonech jeho lodi, i o případných konečných postizích, načež nám byly prvním důstojníkem Krelem odebrány všechny zbraně nebezpečnější než nůž. Prý kvůli pořádku na lodi – už tehdy jsme věděli, že je něco špatně, už první noc jsi nás varovala, ale my, hloupí lidé, jsme doufali ve své světlé zítřky na Lendoru. Ještě v tento první, osudný, den jsem byl přítomen rozhovoru mezi Dášou, dívkou, která bude jistě alespoň hodná, a trojicí velice podezřívavých bratrů. Skutečně mé myšlenky neuklidnili, když diskutovali o náhodně vyslechnutém posměšném rozhovoru mezi posádkou, že nemáme ani tušení, kam vlastně plujeme. Stále jsem se mohl utěšovat tím, že se třeba Dáša přeslechla, nebo chce být jen zajímavou, ale nebylo to nic platné. Vše, co se s námi i v následujících dnech dělo, jen nasvědčovalo pravdivosti našich strachů. Celé dny jsme za minimální stravu, ale především minimum vody, myli palubu, odstraňovali korály či dokonce natírali loď a ti, kteří se jen zmínili o možnosti vzpoury či nahlas uvažovali o úniku, dostali jako na potvoru tu nejhorší práci. Přiznávám se i bez mučení, že jsem se snažil ulít, kde se jen dalo, nehledě na to, že bych tam mohl přidělat práci druhým. Bylo vedro k padnutí, slaný vzduch pálil v očích i na rtech. Alespoň, že jsem si již zvykl na to houpání – byli i tací, kteří veškeré jídlo zase během chvilky poslali na dno moře. Na Den buku druhého Klidnového aldenu jsme již byli tak utahaní, že rozptýlení v podobě lodi na obzoru, o níž někteří světoběžníci tvrdili, že patří Keledoru, přišla tak akorát vhod. To jsme ale již více než jen tušili, že něco není v pořádku. Plavba se ze severovýchodu začala stáčet na východ a Kokosové ostrovy stále nikde. Na druhý den jsme to již nevydrželi a vyslali Mariannu s Ondřejem za naším nejbližším kontaktem, obchodníkem Věnckem, ale odpověď nás ani moc nezajímala, stačilo vidět ty jejich kyselý ksichty. Myslím ale, že tento den, Den vlka, jsem začal mít první žhářské nápady na únik. Naše nevědomost již netrvala dlouho, přesně jednu noc. Kapitán Izmič se dokázal všem vysmát s takovou noblesou a sarkasmem současně, že jsem jej i trochu obdivoval. Konečně jsme se dozvěděli cíl naší cesty – podíváme se do Plavenské Maleny. Samozřejmě nešlo o žádný poznávací zájezd, ale o čistě obchodní záležitost, kde my jsme se stali komoditou. Věncek nás sice ujišťoval, že se o nás postará, že nás, jako řemeslníky, žádná podřadná práce v Malenském okolí nečeká… věřila mu snad jen Marianna. Přišel jsem o svůj nůž! Ano, byl nám odebrán veškerý zbývající majetek, abychom sobě ani nikomu z posádky neublížili a také obohatili její kapsy. Jakoby nestačilo, že jsem přišel o svou první kůži v Potůčcích… teď už nemám ani otcův nůž – no, otcův, zajímavé bylo, že i po jeho daru měl stále nůž při sobě.
Dny plynuly mnohem pomaleji, doslova se táhly, nejeden z cestujících propadal právem do depresí. Také jsem snad tolik různorodých názorů na situaci, včetně plánů na útěk, neslyšel. Nic naplat, uprostřed moře těžko unikneme, tedy bylo na pořadu vyčkávání. Na druhý Klidnový Den jasanu jsem ještě více klesl v očích všech. A přitom jsem tu dívku zachránil a jejímu bratrovi pomohl od nesnesitelných bolestí. Proč tohle nechápou?! Akce byla rychlá a účinná. Několik mužů z posádky se chystalo využít mládí a krásy Mariky a jeden si pro ni i zašel mezi nás. Trpělivě jsem se k němu blížil a skutečně chtěl zasáhnout – její bratr byl však rychlejší a to mi nejspíš zachránilo život. Pirátova šavle projela jeho břichem s takovou lehkostí, že se tomu až nechtělo věřit. Vše bylo marné… dveře za piráty a odevzdanou Marikou se zavřely. Když tu jsem dostal spásný nápad. Zahvízdal jsem, jak jen to šlo, a zařval: „Znásilnění!“ Vzpomněl jsem si na nespokojená slova posádky o deseti dnech čekání, když je kapitán musel kvůli snaze špásovat s otrokyněmi srovnat. Hned jsem se také protlačil skupinou postávajících čumilů až k Marianně, která se ze všech si snažila udržet vnitřnosti na jejich místě. Na můj dotaz, zda přežije, odpověděla smutně, ale jasně, že ne… krátké škubnutí a bylo po všem. V tu chvíli jakoby ve všech přítomných přetekl kalich beznaděje, stejně tak i Marianně, která nedbaje na své odhalení tloukla do mě hrudi a ječela, jak ji jen její hlasivky dovolili. Andrejem, na něhož už toho bylo rovněž dost, zlomená čelist již mou asistenci nepotřebovala, takže jsem si šel lehnout. Marika byla po jasně slyšitelné výměně názorů na palubě navrácena – stále „nevinná“.
Tři dny se nic nedělo a můj plán začal nabývat jasných obrysů. V lampě zbylo dost oleje na to, abych jej dostal dírou v podlaze až k nákladu, kam bude jen o chvilku později následovat zapálená tříska. Ondřej se Slávkem mě později dokonce ujistili, že obilí bouchne – to mi hrálo do noty. Pak se na obzoru objevila další loď. Byla menší a náležela pirátům zvaným Žebráci moře, jak nás ujistil Robin – těm prý znak kostěného pařátu chytajícího minci patří. Nejednalo se však o žádné přepadení, i když tak manévr přiblížení zprvu vypadal, ale o spřátelenou posádku. Pokud někdo měl dříve naději, teď bylo jisté, že je s námi ámen. Následujícího dne jsme společně s nimi zastavili u ostrova, kde k nám přibili další zajatci, dokonce i s dětmi. Než jsme se ale měli možnost seznámit s novými pasažéry, chtěl jsem uskutečnit svůj troufalý plán a zůstat tak na ostrově. Svěřil jsem se Andrejovi, ale také Slávkovi – já blbec. Samozřejmě dostali strach z následků, z neúspěchu, možná jen z toho, že jsem to vymyslel já, takže vše vyžvanili ostatním, kteří rovněž nesdíleli můj optimismus ze záchrany, a plán byl na dně moře. I tak jsem jej stále nezavrhoval, nicméně teď, když bylo jasné, kdo by za něj mohl, byl bych i v případě zdaru s jistotou pro výstrahu obětován. Dne berana prvního Novorostového aldenu jsme dorazili do Maleny. Napovídaly tomu Plavenské vlajky černé barvy se zlatými palmovými listy. Také jsem o tom neměl tušení, dokud mi to Slávek neřekl. Znovu začala svrbět ruka při pohledu na olejovou lampu, nicméně podezíravé pohledy ve chvíli, kdy jsem se k ní jen troch přiblížil, mne odrazovaly od aktu záchrany. Nu což, vyložili jsme část otroků a vydali se dál na východ. Nervozita byla v naší kajutě tak hustá, že vřesoviště bylo proti tomu prázdný prostor. Každým dnem jsem na sobě cítil stále více stále častějších pohledů. Uplynul alden od naší Plavenské zastávky a znovu se stala neobvyklá událost – cosi jsme na moři překládali, ale nevšiml jsem si komu či co. Snažil jsem se pečlivě počítat dny a sledovat i denní cyklus, zvláště pak příjemné byly chladnější noci, kdy jsem si mezi prkny vyhlídnul nějakou hvězdu a upínal svůj zrak celé hodiny jen na ni. Nějak jsem si v tomhle chlívku musel udržet zdravý rozum a chladný úsudek a každé vybočení ze stereotypu plavby bylo prostě úžasné. Rok se přehoupl do Rozkvetu a podnebí se znatelně ochladilo. Byl jsem rád, že jsem si nechal lůžko v síti, které mí přátelé tak velkoryse přenechali jiným. S konečnou platností jsem zanechal svých příprav pro vyhození lodi do povětří, něco mi stále důrazněji říkalo, že to není nejlepší nápad.
Na Den orla prvního aldenu měsíce Rozkvetu jsme na čas zastavili. Bylo to jasně patrné na mlze, ve které se ztrácelo nejen veškeré okolí, ale také hladina a velká část lodi. Na přihlouplé narážky mých společníků jsem jako obvykle odpovídal velice sarkasticky, vybavuji se, že často až příliš drze, až to nakonec ze sebe dostali, tedy alespoň někteří. Nemohl jsem si pomoci, ale svými kyselými obličeji si o to vysloveně říkali. A já taky. No, co… alespoň se uvolnila atmosféra. Jak? Slávek to začal tím, že mi napálil pěknou ránu do obličeje. Bohům-dík se vůbec netrefil. Dal jsem mu ale zadostiučinění a přihrál to tak, že jsem se rozmázl o stěnu. Po dlouhé době vyloudil nepatrný úsměv na tváři. A když už jsme byli u toho, i Ondřej si přišel kopnout – se stejným výsledkem jako před ním Slavomil. Léta pečlivého tréninku se prostě jen tak neztratí. Večeře byla toho dne o poznání vydatnější, tedy bylo jasné, že se naše cesta chýlí ke konci. Po jídle nás dokonce jako neobvyklé oživení cesty navštívil první důstojník Krel, kterýžto nás varoval, že pokud chceme přežít, musíme být následující dny naprosto nehluční. Uposlechli jsme a začali směle polemizovat, samozřejmě naprosto tiše, o důvodech tohoto počínání. O dva dny později se důstojník ukázal znovu. Měl pro nás dvě zprávy. První se týkala zrušení embarga na jakoukoliv hlasitou činnost, druhá pak data našeho příjezdu do cíle. Ještě alden a přivítal nás Sarindar. A taky že ano.
Dne jasanu druhého Rozkvetového aldenu jsme dostali poslední vydatné jídlo a skutečně zakotvili v tomto obrovském kupci překypujícím přístavu. Znovu po dlouhé době nás navštívil Věncek s dobrou zprávou. Byli jsme jeho, čímž nám nejspíš zachránil život. Ihned nás varoval, abychom se nepokoušeli o žádný únik, a pokud prý mu budeme při jeho obchodech platní, můžeme se i časem dostat domů. Domů? Vždyť mi už dávno domov nemáme. Náklad jsme přeložili na menší koráb a sami se tam rovněž přesunuli. Konečně jsme měli také možnost shlédnout důležitého, nejspíš nejdůležitějšího pasažéra lodi. Musel to být mocný nekromant, alespoň podle vzezření a mého mrazení po celém těle. Ten shrbený muž v černém se opíral o ebenovou hůlku, jakoby ani nemohl normálně sám chodit. Upoutal mne však velký stříbrný amulet ve tvaru lebky na jeho krku. Přesně takhle jsem si nekromanty představoval ve svých nejdivočejších nočních můrách – třeba právě tenhle hajzl má na svědomí náš domov! Ještě dva muži museli podle jakési zvrácené dohody opustit náš kolektiv a mně bylo jasné, že je vidíme naposledy… dobrovolné mrtvoly. Před odchodem mi hlavou zazněla myšlenka, že ten nápad s ohněm nebyl špatný. Beztak to byl někdo z Netrejovců… brrr.
Co s námi teď bude má záviset na rozhodnutí člověka, jemuž nevěřím ani nos mezi očima – tedy, vlastně nás skutečně zachránil. To ale neznamená, že nechám svůj osud v jeho rukou. Musíme co nejrychleji zjistit, jak to v této bohy-zapomenuté části světa chodí, sehnat vybavení a vyrazit pryč. Ale KAM?
