Snadný prachy

Když jsme do Staré Štoly vyráželi, o to méně pak po našem příjezdu, netušili jsme, že vše dojde takového konce, jak to nakonec dopadlo. Je to celý divný… hrozím se důsledků.

K ránu Dne Jasanu druhého aldenu měsíce Chladna jsme se s přáteli domluvili a začali více či méně realizovat zoufalý plán na nalezení Vaczka Krawinského. Slavomil spolu s bratrancem Andrejem se zašili kus od západní brány, jakože se vydali do Kwesaru, a já zas sledoval tu východní. Potřeboval jsem si po probdělé noci odpočinout, popřemýšlet, sledovat hvězdy… no prostě být sám. U brány a především na cestě k ní bylo za celý den sice dosti rušno, ale po blonďatém Keledořanovi ani stopy. Trpělivě jsem sledoval obchodníky, kteří přijížděli do Staré Štoly na trh, ale také karavany směřující na východ. Dalšího dne tedy mé kroky směřovaly do Staroštolských dolů – tam by přeci něco mohli vědět. Jak je zřejmé, nedopadlo mé snažení příliš dobře. No ano, při první návštěvě jsem si všiml podivného pohledu jednoho horníka, ale když jsem jej šel po směně vyzpovídat, na jednu stranu jsem litoval a na druhou byl rád, že se mnou není bratranec. Chtěli si mě po pár nevhodně zvolených slovech očividně podat, a já tedy zvolil rozumnější postup. Andrej by mě za ten útěk rozhodně nepochválil. Waczka, nebo při nejmenším jeho strýce, ale znali… že by jen nesnášeli podivného cizáka a chtěli mu dát nakládačku, se mi nezdálo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po návratu narazil na Mariannu s Ondrou. Po cestě do hospody mi Marianna vyprávěla, jak od místních ženštin mazaně vyzvěděla, že tkalcův synovec musí být jistě ve strýcově příbytku. Také se mi to nezdálo, že by se toulal někde po okolí, ale rozhodnutí neleželo jen na mých bedrech, takže v hostinském pokoji během několika chvil bujela svérázná debata nad dalším plánem. Někdo, myslím, že to byl nebojácný Ondřej, si uvědomil, že se Marianna ztratila, jelikož ji všichni tak trochu podezírali ze záškodnické činnosti ohledně našeho trochu krvavého úmyslu, nehledě na mou znalost jejího pravého já, vydal jsem se urychleně k domu. Marianna toho ale jasně moc nedohodla a ani nestihla odejít dosti daleko, když se ve svitu lamp objevili naši. Měli v rukou lahve s kořalkou a za neustávajícího bušení na Krawinského dveře a pořvávání pozvánek k pití se jim začali s velkou rychlostí dívat na dno. Za nedlouho byli nuceni dojít ještě pro další. Já zatím tiše vyčkával u zadního okna, jediného otevřeného, a s trpělivostí sobě vlastní naslouchal dění uvnitř. Nic. Stále nic.

Nevím, čí to byl nápad, jít se mrknout dozadu, ale se značnou hladinou alkoholu v krvi, se jeho realizace chopil bláhový Jašek. Taktak jsem stihl zmizet za rohem domu, když se následován i zbytkem opilců jal překonávat malý plůtek a následně i otevřené okno. Na můj vkus až příliš neohrabaně a hlasitě se dostal dovnitř a to byl konec našeho smělého počínání. „Vypadni hned z mýho baráku,“ ozývalo se se spoustou nadávek z domu, načež vypadl živý Jašek zase z okna ven. To jsem ale měl již plné ruce práce se sledováním místního opozdilce, v tu chvíli velice svědomitého občana – bonzák jeden. Den ale zas tak špatně neskončil. V hospodě jsme ještě před odchodem na kutě zapili naše úspěchy. Brzy ráno nás vyděšeně vzbudila Marianna, že si prý pro nás jdou strážní. Nu co, nic špatného jsme neudělali, nebo si to alespoň většina nepamatovala, takže jsme z konfrontace se starým opilcem Krawinskim velice rychle vykličkovali. Sice jsme pak chtě-nechtě byli opuštěni ze Staré Štoly, ale šli jsme po svých a nikdo nás nevyprovázel. Cesta zpátky do Koru nebyla tak veselá, jako ta opačným směrem, zvláště pak většinu z družiníků tížilo pomyšlení na setkání s Robertem. Líčení pastí před spaním se pro mne stalo již takovým prapodivným rituálem, tedy ani o jídlo nebyla nouze. A krom toho bylo nebe, zvláště to noční, tak jasné… prostě nádhera.

Den vlka třetího aldenu roku 848 se chýlil ke konci, když jsme znovu spatřili Kor. Ten večer se v hospodě stalo něco opravdu zvláštního a nečekaného. Měl bych trochu navodit atmosféru, ale mám pocit, že to není nutné. Zkrátka a dobře se se mnou Ondřej podělil o jídlo, vlastně mi dokonce zaplatil to mé. Mám pocit, že není zas tak špatný, jak se mi zdál, že na něj jen události kolem nás tak působí prostě jinak, než na ostatní. A teď přichází na řadu to, nač všichni čekáte, sešli jsme se u jeho stolu s Robertem. Bylo něco před půlnocí, když zavítal do lokálu a opět na sebe strhl veškerou pozornost. Jak by ne, takový sympaťák. Pečlivě vyslechl nepřibarvenou verzi našeho neúspěšného výletu a dohodil nám další práci – za tři dny, tedy na Berana, se máme hlásit Luisovi v docích. Prý přehodíme pár beden s obilí a dostaneme prachy. To si myslí, že mu to žeru? Čím sympatičtější tenhle chlápek je, čím více mu mí přátelé věří, tím více hledám dýku v jeho ruce. Jo, abych nezapomněl, peníze za Krawinského nám také dal. Ještě než jsme se uložili k spánku, abychom vykročili do Vrbového dne v Koru, přitočil se k nám ještě nějaký Robin, nejspíš jeden z těch dobrodruhů, že půjde bedny tahat také. Nevím, co je zač, ale dobrý pocit z něho rozhodně nemám. Vůbec z toho všeho, co se děje. Tohle nedopadne dobře.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bóďova vyprávění, Vyprávění, Zelenáči se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář