Bylo to hrozné a strašidelné. Spousta řevu a křiku. Skoro všichni, co jsem znal, buď zemřeli, nebo se změnili ve věci, o kterých se mi ani v nejhorších snech nezdálo. Nevím, co jsme provedli, že nás bohové takto potrestali. Proč dopustili takové hrůzy, proč zrovna mě nechali na živu, co mají ještě v plánu?
Nebudu vám tady vyprávět, co se tam tehdy stalo. Ještě ne. Nejste na to připraveni. Já na to nejsem připraven. Ale povím vám, jak jsem přišel k téhle jizvě!
Bylo nás tam jenom pár. Až příliš málo, přesto jsem žili. Byli jsem v lazaretu v Albireu. Přesně si nevzpomínám, jak jsem se sem dostal, jen vím, že jsem utíkal jako nikdy předtím a přežil jsem. Vše, co mi zbylo, byla sekera, co jsem popadl při útěku, naše úspory a bratránek Bohdan. Nevzpomínám si, kde se ke mě přidal, nebo co tam dělal, ale vím že do Albirea jsme doběhli spolu. Kromě mě a Bohdana tam byl taky Jašek, Ondřej a hrobník Slavomil. Parta přeživší z Potůčku, kteří společně vyrazili za dobrodružstvím pro pár jizev.
Abych vás dlouho nenapínal. Ještě v lazaretu za mnou přišel Jašek. Že se doslechl, že do lazaretu jdou verbíři pro ty, jenž jsou již dost silní, aby udrželi zbraň, a pomohli v boji. My Stagové se armády nebojíme se vším, co sebou přináší, ale ti blázni chtěli odejít. Prý zpět do Potůčku. Rozloučit se a vzít si pár věcí na vzpomínání. Je to bláznovství, ale nemůžu je nechat jít samotné. Vždyť ty třasořitky něco sežere.
Cesta a z města byla snadná. Celé město bylo v přípravách na nějaké velkolepé oslavy, nebo co, každopádně jsem se dostali ven jako nic. Cesta do Potůčku vedla přes Vřesové údolí. Svatostánek sedmnáctky. Těch bohů, jenž dovolil tomu děsu vstoupit na tento svět. Moc jsem se nezdrželi. Od jednoho ze strážných, co ten masakr taky přežil, jsem dostali nějaké jídlo a zbraně a zase jsem vyrazili. Cesta je ještě dlouhá.
Bylo to v Tabitském lese, kde jsem se poprvé setkali tváři tvář nepříteli. Již jsem byli z lesa skoro pryč, když jsem si všimli čerstvé krvavé stopy na cestě před námi. Tělíčko malého dítěte nebylo moc daleko od cesty. Náhle se z lesa ozval hrozlivý řev. Zvuk jako tento nemohlo vydat nic z toho světa. Byla tma, ale jsem si jist, že se na nás řítilo něco o velikosti menší stodoly. Nečekali jsme, aby jsme si to mohli pořádně prohlédnout a prostě jsem zdrhli. Na zdrhnutí z boje není nic špatného, když je jasné, že má nepřítel mnohonásobně navrch. Ačkoliv to bylo větší a silnější, my byli rychlejší a snadno jsme tomu utekli. Doběhli jsem na dohled nějakého statku, už jsem si mysleli že máme štěstí, a že se dneska dobře vyspíme a najíme. Nadšení z těchto dobrých zpráv jsem zcela přestali dávat pozor. Nebyli jsem sami. Kousek od nás byla parta goblinů. Alespoň tak to říkal Jašek. Vypadá, že tomu rozumí.
Ti hajzli využili naši nepozornosti a sprostě na nás zaútočili. Ti parchanti mě trefili šípem do ramene. Byla to ohromná bolest a přiznám se, že si nevybavuju všechny detajly, ale jsem si jist, že alespoň třem jsme rozbili huby na místě, a další tři jsme zmasakrovali o něco později, ale to trochu předbíhám.
Po tom, co do mě nalili půl láhve té nejhorší pálenky, jaké jsem do té doby měl, a vypálili mi ránu po šípu na rameni, jsem opět začal vnímat svět normálně, jo a taky jsme našli toho kluka. Jak říkám, nepamatuju si přesně, jak jsme se dostali dovnitř, ale přesně vím, jak jsme se dostali ven. První na ně vyběhnul Ondřej. Byl to hrdinský kousek, ale hlupák měl štěstí jak krysa v talíři. Nejspíš si toho šípu ani nevšiml, naštěstí já ano a hlavně odkud přišla. Jeden ten skřet se schovával v poli. Takže zatímco Ondřej se vrhnul za jedním z těch zbabělců, já jsem vyběhl na toho se samostřílem. Ten zbabělec byl zbabělejší, než jsem čekal. Ani se nepokoušel bránit. Jen mě uviděl a vzal nohy na ramena.
Vůbec jsem neváhal a běžel jsem za ním, co mi nohy stačily. Trochu jsem se vylekal, když se těsně přede mnou zvedl ještě jeden z nich. Podle výrazu v tom, co měl místo ksychtu, byl dost překvapen, když jej vidle, co jsem popad na farmě, vzaly na trojrande. Chlapec už se z toho nevzpamatoval. Žel, ten poslední nám utekl. S tím se nedalo nic dělat. Vzali jsme kluka, nějaký chlast, co zbyl v baráku a vyrazili zpět do Vřesového údolí… Hej hostinsky! Ještě jednou dokola…. !
