Obě volby jsou lákavé. Kterou si ale vybrat? Už v Koru jsem měl před vstupem na loď podivný pocit, ale jak moc se mé přehlížené předtuchy naplní, ukážou následující dny. No, máme se jistě na co těšit.
Na večer Dne berana třetího Chladnového aldenu jsme se pod vedením Robina, zcestovalého dobrodruha, který se prý v Koru vyzná, vypravili do přístavu kvůli dohozené prácičce. No, několik hodin nošení beden a pytlů s potravinami na loď pro Albirejské Estelinky a kolem třetí hodiny ranní bylo hotovo. Marianna společně s předákem Mojlem stále něco počítali a on sám pak velice svérázně jednal s velitelem noční šťáry. Nezajímalo mne, jestli jde skutečně o humanitární pomoc, ani kde nakonec zásoby skončí – bylo to pro mne snazší a méně nebezpečné pro všechny. Třeba se skutečně Korští obchodníci chtějí podělit o své těžce nabyté bohatství, když ani neskutečně dobře informovaná hlídka ke své nespokojenosti nenašla vůbec nic nezákonného. Vlastně když o tom teď, na palubě Slzy Dunril, přemýšlím, je to pěkná blbost. Na každý pád jsme byli ještě odpoledne pozváni na velkolepý večírek pořádaný panem Lujem následujícího dne. Celý Den břízy jsme se potulovali po Koru a já si koupil deset předražených, ale kvalitních, šípů, s nimiž se ještě podrobněji seznámíme. To bych ale předbíhal. Večer v Hospodě u Sarniho se vydařil ke spokojenosti všech zúčastněných – dosyta, někteří i více, jsme se najedli a napili za Lujovy peníze a když nás velice přátelsky oslovil za účelem nabídky další spolupráce, měl jsem již v merku jednu krásnou děvečku. Ne, že bych nestál o dobrodružství s kteroukoliv z místních překrásných společnic… na první pohled ale bylo jasné, že bych musel mít daleko větší měšec. I Lenka se ze mě snažila po prožitých chvilkách smutnými historkami vymámit nějaké to zlato – neúspěšně. Vlastně si díky svým zálibám ani pořádně nevybavuji, co nám Luj nabízel, kolik z jeho sladkých slov jsem vlastně skutečně slyšel, nicméně z následujících dvou dnů plných rozhovorů o Lendoru, Kokosových ostrovech a druhé šanci pro všechny, mi to došlo.
Nevím, jestli to byl právě Tvůj záměr, že jsme se na Den koně prvního Klidnového aldenu nalodili na říční bárku Stepní Jenu a vypluli k severu. Kapitán Rastan Piško, kupodivu přezdívaný Piškot, si dokázal sjednat pořádek i v partičce drsných korzárů, najaté ochrance, vedené prapodivnou existencí nesoucí jméno Netrej. Zajímavé bylo, že i s Věnckem Stružinckim, obchodním zástupcem všemocného Luje, jednal tenhle hrdlořez jako se sobě rovným, nikoli jako se zaměstnavatelem. První den, zahrnující návštěvu Albirea včetně nutné prohlídky lodi, si příliš nevybavuji, jelikož mi z toho věčného pohupování nebylo zrovna nejlíp. Vlastně jsem se ani pořádně ani nedokázal seznámit s částí osazenstva lodi mnohem zajímavější, než byla několikačlenná posádka, nebo banda zabijáků kdovíodkud, a to s tou křehčí. Mým prvním cílem měla být mladičká dívka Marika, cestující se svým bratrem ze Sintaru. Vše se dle předpokladů dařilo velice dobře, jenže… jakmile mi došlo, že budeme společně trávit na lodi mnoho dní, pokud poplujeme až na Lendor, i aldenů, z této milostné avantýry jsem vycouval. Byla sice celkem hezká, ale svou nevinností a naivitou mi koledovala o problémy, které mohly skončit i mužem přes palubu – a to tím, který by se mi ve vodách Královské řeky líbil nejméně. Něco bych si s ní a začal a pomalu bych se musel ženit… nebo rovnat jejího bratra honáka. Ani do jednoho se mi nechtělo, tedy jsem milou nesmělou Mariku umě přesměroval na Ondřeje. Čalouníkova žena v nejlepších letech byla zas tím druhým extrémem, takže jsem po dvou večerech ve skladišti a jednom odpoledni v kuchyni, kdy jsem pak chtě nechtě musel poslouchat o jejich problémech a o nepřízni osudu, využil svého Potůčkovského původu a milou… jak se vlastně jmenovala… nechal, aby se mohla pečlivě věnovat pomoci v lodní kuchyni. Na Den vrby jsme konečně dorazili k Torským pahorkům. Konečně? Poté, co nás Orlí poutníci při své kontrole nenechali ani opustit loď, Věncek tehdy rovněž ukázal, že je mužem na pravém místě – ani v nejmenším se nenechal ozbrojenci zastrašit a hbitě se oháněl všelijakými zákony a nařízeními, nenápadně také zlatem, dokud nás nepustili dál, a bylo za námi i o poznání přátelštější nocování v Almendorské pevnosti, vyrazili jsme na Den skřivana pod vedením zkušeného lodivoda Strbka vstříc obry přeplněné pahorkatině. Znalí si dělali naoko legraci z toho, že jeden dobře mířený šutrák postačí k naší koupeli, nicméně já cítil, že při těchto zmínkách je v jejich hlase i trocha obav z vyřčené pravdy.
„Pozór!“ zařval náhle kdosi na lodi a oči všech již podle vzoru ostatních směřovali k obzoru, kde se po nebi vznášel drak. Zatajil jsem tenkrát dech a vzpomněl na svou rodinu – a to se ani do potůčků ten drak nedostavil. Jeden z Netrejových mužů o něco později, když už bylo patrné, že nejsme drakovým cílem, poznamenal, že šlo pouze o vyvernu, jenže co nám to bylo platné. Vždyť je úplně fuk, jak té hrůze křižující modré výšiny říkáme! I kdyby jej nazvali třeba poštolkou, s takhle velkou bych se setkat rozhodně nechtěl. Jelikož byly tyto vody nebezpečné, a které nejsou, dostali jsme v noci s Mariannou, Slávkem a třemi Netrejovci první hlídku. Přišlo mi to vhod, jelikož jsem mohl pod Slavomilovým vedením rozvíjet své nadání pro čtení. Už umím „a“, „b“, „d“ a „h“ a další v řadě prý bude „o“, abych se uměl podepsat. Marianna se nám do učení také snažila míchat, ale její vysvětlování mi přišlo dětinské, nelogické a zmatené – ženský. Nevím, co jsme bohům udělali, ale další z jejich pokusů vytrestat naši nepozornost se vzápětí dostavil. Naši na noc kotvící loď napadla banda říčních pirátů a, nebudu to rozmazávat, kromě těžce zraněného Ondřeje to odnesl také Slavomilům zadek. Přesněji tedy pravá půlka. A tady je ta chvíle, kdy přišli na scénu mé nově pořízené šípy, tedy jeden z nich – ano, byl hlavním aktérem nočního pozdvižení. Vlastně i všeobecného halasu a témat k hovoru několika následujících dní. I přes to, že jsem nechával Slávka s Ondrou bojovat a dlouhou dobu mířil, zrovna ve chvíli, kdy šíp zčeřil vzduch, připletla se tam Slávkova prdel. No, co jsem měl dělat. Bylo téměř po boji, takže jsem, abych jej ušetřil následné bolesti, ještě v adrenalinovém opojení šíp z rány vytrhl. Bohové při mně v ten čas stáli, jelikož jsem se pod na mou hlavu mířenou lopatou prosmýkl tak hbitě, že jsem mohl hned v zápětí zmizet v podpalubí. Po pár výměnách názorů jsem Slávkovi pak slíbil, že už nikdy nebudu střílet do míst, kde je on – i když během tohoto posvátného okamžiku si již sám nebyl svou podmínkou zcela jistý. Tak jako tak jsme byli Netrejovi a jeho kumpánům pro smích. Noc jsme již přestáli bez další újmy a já se blíže seznámil s pětadvacetiletou Ljubou, která zachránila nejen Ondřejův život, ale také Slávkovo klidné posezení (i když mě po nějakou dobu noc co noc proklínal). Další den jsme projížděli bažinami a já si, ač nerad, musel vzpomenout na naši Kaštanovickou příhodu. Hmyz, všude samý hmyz. Bodal a bodal, a my se drbali a drbali, i když nám to Ljuba rozmlouvala. Musím přiznat, že v určitých chvílích ani nemusela – zapomínal jsem na svědící štípance sám. Na každý pád nás měli znovu všichni za pěkné exoty, když jsme se v tomto hrozném prostředí jali tréninku šermu. Připadal jsem si jak malý školáček, když jsem měl znovu příležitost ocenit Ondřejovy zkušenosti s mečem – v pravdě kam se na Robina hrabal, ale přece jsem mu trochu záviděl. Den orla nás přivítal džunglí a ještě dusnějším a všeobecně odpornější klimatem než doposud. Za zmínku snad stojí pouze chvilka, kdy jsme s Andrejem přistihli Slávka, jak si jde nechat ošetřit za Mariannou své zranění. Rozuměj, on bratránek stále neví, že je to holka a její chování jej stále více nutí k názoru, že se jí ani ženský nelíbí. Musí Ti být pak jasné, co v něm vyvolala má poznámka: „Myslíš, že mu Herbert tu prdel ošetřil důkladně?“ Snažil jsem se vedle za břicho se popadajícího Andreje tvářit vážně, ale myslím, že to Slávkovi bylo jasné. Také jsme byli před vjezdem do džungle varováni na všemožná nebezpečí. Jedno jsme ještě týž den i zažili a od té doby vstoupil v platnost přísný zákaz konzumování jakýchkoliv potravin mimo podpalubí. Dostal jsem jedinečnou možnost sledovat hejno masožravých papoušků v akci. Naštěstí byli relativně včas zpozorováni, tedy ztráty nebyly velké. Slávek se se mnou chtěl vsadit o pět zlatých, že žádného neulovím… díky Tobě ve chvíli, kdy jsem začal vážně přemýšlet o dočasném obětování levé ruky, byli již útočící letci pryč. A aby toho nebylo na jeden den málo, dostal jsem možnost trochu si napravit reputaci při noční hlídce. Hvězdy společně se srpkem Modrého měsíce krásně osvětlovali palubu, zatímco já seděl ve stínu vstupu do podpalubí, vybavený štítem a svým lukem. Naslouchal jsem zvukům okolního prostředí, ale bylo jich tolik, tolik neznámých, že jsem se o blížícím nebezpečí dozvěděl až od Netreje samého. Překulil jsem se mrštně po podlaze ke kraji lodě a za pomoci štítu nahlédl přes okraj. Po řece se směrem k lodi plavil člun se třemi domorodci. Šíp byl v mžiku založen a připraven k vypuštění. Zvedl jsem se co nejrychleji nad zábradlí a napálil stojícího muže s oštěpem, načež jsem okamžitě zase zmizel z dostřelu pověstných foukaček. Teprve teď jsem si všiml poblíž stojící dvojice, která se opřená o zábradlí dobře bavila. Takhle podceňovat hrozící nebezpečí! Nebo si sebou byli až tak moc jisti – vysvětlení přišlo co nevidět. Na palubu se vyhoupl mladík s dýkou v ústech, ale jakmile jsem podruhé natáhl svůj luk, jal se foukačky a začal se schovávat za všelijaké překážky. Byl mrštný jako Intava, alespoň jak ji popisovali skřítci z dolů. A hned jej následoval i druhý. Neváhal jsem a můj šíp se lačně zakousl poskakujícímu domorodci do nohy. Druhý se již ale neodvratně blížil. Upustil jsem luk a pevně sevřel svůj nůž, uschovaný v pouzdře na zádech. Ke střetu však nedošlo. Domorodý válečník se skácel k zemi a já neměl odvahu plést se do magických hrátek. Druhý mladík to také vzdal a mrtvola jej jen o chvilku později za přičinění rezavého zabijáka následovala do vody. Ačkoliv jsem měl pocit, že jsem se konečně trochu blýskl, po pohledu na dvojici posměšných obličejů mne přešel. Alespoň že Ljuba měla pochopení. Ta dívka byla překrásná a především nelpěla na vztazích, což mi skvěle vyhovovalo.
Po skutečně vydařené noci nás Jasanovým dnem přivítal Dunrilean. Tolik lodí pohromadě jsem jaktěživ neviděl. Moc jsme se ale v tomto velkolepém přístavu neohřáli, jelikož naše cesta po naložení několika těžkých beden z ebenového dřeva k naší zaoceánské lodi. Zprvu se sice zdálo, že jí nějaké problémy nedovolili, dorazit, ale po krátkém čekání, kteréžto jsme strávili oslavným popíjením s Piškotem, jsme se začali blížit ke gigantickému korábu. Dokud jsem to neviděl, nedokázal jsem si ani představit, že něco takového se vůbec může na vodě udržet. Slza Dunril, jak se náš přepravní kolos jmenoval, zakotvila v zátoce několik mil od břehu. Byla už vlastně noc, když jsme tolik důležitý náklad, vlastně se vše kromě nových truhlic jevilo naprosto zbytečné, překládali na Slzu. Všechno bylo ale nějak špatně! Než jsme si stačili uvědomit, že cosi není v pořádku, bylo již pozdě. Stepní Jena odrazila a my trčeli v podpalubí lodě, hemžící se pochybnými existencemi více, než Dunrileanský přístav. Přátelé konstatovali, že rozhodně nejde pouze o Almendořany, vlastně dokonce, že kromě vlajky asi s Almendorem nemají moc společného. Marianna si ještě přisadila, že jí Ljuba varovala. A to nemluvím o kapitánu Izmovi Izmičovi… ten ve mně klid rozhodně nevyvolal, spíš naopak. Nechci vidět ty následky našich lehkovážných rozhodnutí. Je to všechno divný. Můžeme jen doufat, že nás bohové již vytrestali dostatečně a nyní se nad námi slitují. Nehodlám to ale nechat jen v jejich rukou… co si ale počít? Na moři jsem poprvé a ti krokodýli v zátoce mi přeci jen přijdou méně přívětiví, než celistvý dojem z posádky. Zítřek ukáže…
