Byli jsme najivní… Pomalu začínám chápat, jak snadno vás druhý podrazí, když mu dáte příležitost. Nabídnete mu dlaň, chvíli nedávate pozor a už se sápe po vašem krku. Takhle to prostě ve světě chodí. V tom světě, kde jsme celou dobu byli. V tom světě, na který bohové zapomněli. A nebo je to ten svět, kde bohové nejsou takoví, jaké si je lidé vysnili.
Bohdan to vystihl dobře – mysleli jsme si, že nás bohové už potrestali a už to bude jen lepší. Mysleli jsme si, že nic horšího nás potkat nemůže. Ono ale může, kdykoliv totiž svitne v srdci jen záblesk naděje, hned se objeví možnost, která se na ni chce nasytit. Smůla, která číhá na stezce, přes kterou musíte projít, abyste došli tam, kde chcete být. Nikdy nespí a dobře si vybírá, koho přepadne… Někoho přepadává raději, někoho, koho už moc dobře zná. Ví, že může znovu uspět, protože dotyčný zapomněl. Dotyčný uvěřil, že už smůla číhá jinde.
Jak můžu ještě věřit, že existuje dobro? Jak můžu uvěřit tomu, že má smysl jít v jeho stopách? Myslím si, že si dám od něj trochu pohov. Není pro každého. A nebylo to zase tak těžké prohlédnout. Přišlo to samo.
Když se jeden z těch pirátů vrhl na Mariku, někde z dálky se ozýval hlas hrdiny, ten od mládí vštěpovaný mýtus o správném chování. Ale zněl tak směšně, tak absurdně. Proč riskovat svůj život? Proč ochraňovat někoho, koho ochránit nemohu? Proč bych měl? Najednou jsem cítil odpor k tomu udělat to, co se očekává. Komu to dlužím? Co dobrého bych měl oplácet? Kdo po mě něco takového vůbec může chtít? Nikdo. Nikdo to nechtěl. Nikdo nic neřekl. Nestyděl jsem se. Bylo to zvláštní.
Začal jsem si uvědomovat, jak snadné je pohřbít ten ideál Gora. Najednou nebyla jen cesta vedoucí k němu a od něj. Zdá se, že lze kráčet vedle, jinam … jinak. A nikdo nic neřekne. Nikdo se nad tím nepozastaví. Neexistuje síla, která by ti ukázala, že jdeš špatně. Neexistují nebeské plameny, co straví tvou duši, ani boží vykonavatelé spravedlnosti, kteří zakročí proti bezpráví. Věci se prostě dějí. Jsou místa, a je jich daleko víc – jsou rozlehlá, kam boží moc nedosáhne. Jsou místa, kam se bohové nedívají. Nemusí… Nechtějí. A na těch místech jsme se ocitli.
Není komu se zodpovídat, neexistuje důvod, proč se snažit splnit jejich přemrštěné nároky. Dávat tomu, kdo tě okradl – to je nesmysl. Odmítám si nechat srát na hlavu. Odmítám být poslušnou ovečkou, která strká krk do vlčí mordy. Odmítám splácet něco, co nedlužím!
Sarindar… Město v místech, kde končí oceán. Místo, ze kterého již dál nevedou žádné cesty – konečná. Přesto chci věřit, že pro mě může být novým začátkem. Místem, ze kterého se odrazím. Kde najdu ztracenou sílu, kterou mi bohové ukradli a kterou mi zlomyslně ukazovali, někde v dálce. Dostatečně blízko na to, abych ji zahlédl a dostatečně daleko, abych na ní nikdy nedosáhl. Najdu si jinou… Novou! Ne jejich. Nebudu hrát jejich hru. Nezasloužím si to. Oni si to nezaslouží.
