Když nás nakonec naše nohy donesly až do Koru, velkého kupeckého města, všichni bez vyjímky jsme se těšili na návštěvu hostince. Bylo mi jedno, že se zřejmě opiju za poslední peníze… Potřeboval jsem se pořádně setnout a chvíli nemyslet na to, co jsme nechali za sebou.
Myslím, že právě tehdy, když nás zaměstnal Robert, jsem poprvé zapochyboval nad tím, že bych se chtěl ještě někdy vracet do Potůčků… Jistě, bylo by to správné, ale to najednou nestačilo. Daleko záživnější mi přišlo přemýšlení nad tím, jak tomu Vatzkovi, co se nepohodl s Robertem, budem narovnávat čelist. Zdálo se mi to jako ta správná práce pro nás. Práce, při které bychom si nehráli na něco, co nejsme. Jakékoliv rozhodování zahnaly dvě zlatavé mince v mé dlani a já hned věděl, co budu následujcích pár dní dělat… Pracovat pro Roberta, místního šéfa podsvětí.
Sice nám tvrdil něco jiného, ale byl to přesně ten typ, kterého vyhledávají počestní zbohatlíci města, když zrovna potřebují píchnout s něčím, s čím nemají být spojováni. Ale bylo mi to jedno. Byl to sympaťák a pokud aspoň zpola mluvil pravdu, zřejmě se nám nic nestane, když uděláme, co po nás chce. Naopak jen zbohatnem. Vidina dalších zlaťáků mi přišla jako to nejdůležitější.
Už tehdy se Robert zmínil o tom, že by nám pak dohodil nějakou práci v docích… Kdo mohl tušit, že o dva aldeny později budu stát na palubě zámořské lodi? Ale pěkně popořadě…
Po zprasené práci ve Staré štole jsme se s nepořízenou vrátili k Robertovi a k našemu překvapení nás stejně vyplatil a nenechal nám pro výstrahu zlámat ruce, jak jsme čekali. Nebránili jsme si. Nikdy jsem netušil, jak může pár těch zlatavejch kulatejch věciček změnit názor člověka tak rychle. Vzpomínám si na ten zatajenej dech a chvíli váhání, než jsem po těch penězích šáhl. Všichni jsme moc dobře věděli, že se mu něčím zavazujem, i když nic takového neřekl. Bylo to ale snadné – stačilo jen natáhnout ruku a vzít si svoje, dřív než to za tebe udělaj tví kamarádi.
Takhle nějak jsem si vždycky představoval ty momenty v lidským životě, které rozhodnou o jeho dalších krocích… A taky že jo.
Končil se chladen, když jsme přišli do korskejch doků vedení Robinem. Práci nám dohodil Robert, měli jsme se ptát po nějaký lodi kupce Luje a pomoct naložit nějaké bedny s jídlem. Robin, nováček jako my, nás tam měl dovíst, protože prý Kor dobře znal. A nebo proto, že se prostě vyznal – sám nám Robin řekl, že dříve lovil společně s jídzní jendotkou orky a gobliny na jihu v pláních poblíž Sintaru. Zcestovalost a zkušenost šla zahlédnout v jeho očích… Měl zrovna hluboko do kapsy a tak s k téhle podřadné práci dostal taky.
Naložili jsme pár beden a sudů, Herberta předák zapřáhl jinak a poslal ho za nějakou zpožděnou dodávkou, aby vzápětí přijel společně s vozem naloženým pytli a dalším chlapem, co nám pomoh vše naskládat na loď. Přišla se na nás podívat i korská stráž a udělali š´táru, ale nic nenašli. Jídlo prej bylo určený pro církevní aktivity služebnic Estel, ale pro koho to bylo určeno skutečně, to jsme nezjistili – ne že bychom se po tom vůbec pídili… Kolem třetí v noci jsme měli hotovo, dostali jsme osm stříbrnejch na ruku a spokojeně odešli.
Další den nám pak Robert nechal vzkaz na báru, kde poslední dva dny zaskakoval i Herbert, že Luj pořádá hostinu U Sarniho na ostrově a že jsme zváni, prej má pro nás další džob. Nějaká plavba s dalším zbožím někam na sever, snad až na Lendor. Ani jsme neváhali. Taková pozvánka se neodmítá – čekalo nás dobré pití a dobré jídlo a co víc, všechno pozornost podniku.
Uvnitř, když jsme do sebe klopili už třetího frťana, se u nás najednou objevil sám Luj. Byla to pocta. I když ten přežranej skrček s usměvavou tváří na mě chvíli působil jako snob, za chvíli jsem mu už děkoval a přikyvoval všemu, co říká. A taky proč ne? Nabídl nám, že můžem jet jeho říční lodí až do Dunrileanu a pokud budem chtít, můžem tam společně s nákladem vyplout na otevřený moře a podívat se až na Lendor. A platit nemusíme nic, jídlo, přespání a novej zážitek nás měl stát jen naskládání nákladu na Lujovu loď a pak následné přeskládání nákladu na Zámořskou loď Almendoru, pro který bylo zboží určeno. Prej další jídlo.
Bylo mi ale jedno, co tam vezou, šance odsud vypadnout a odjet někam daleko mě lákala. Představa plavby až na Lendor – měsíc a půl nejmíň říkal – mě sice trochu děsila, ale je fakt, že by to nemusel být špatný nápad a Luj sám povídal, že i na Lendoru bychom mohli sehnat nějakou práci s tím, co umíme. Robert mu asi povídal… Navíc na Lednoru je přecijen bezpečně a o to víc, že se tady v Dálavě schylovalo k válce, což nám neopoměl Luj připomenout. Jo, měl svou řeč připravenou dobře, všichni jsme mu na tu nabídku kývli. Souhlasil i Andrej, kterého nakonec přesvědčila zmínka o zastávce na Kokosových ostrovech a jeho přátelském původním obyvatelstvu – především jeho ženské části.
A tak jsme třetího klidna vyplouvali na lodi Stepní Jena směr Albireo. Kapitánem lodi byl zkušený muž Rastan, měl pod sebou pět námořníků a za náklad zodpovídal Lujův chlap Věncek Stružinský, kterému jsme byli defakto podřízení. Bezpečnost nákladu pak měli na starost Řezníci – jak jsme těch pět chlapů v pozdějších dnech začali označovat. Piráti nehrubšího zrna, které si asi zaplatil kupec z Almendoru. Velel jim jistý Netrej a jak se zdálo, nebyl moc zbyklej poslouchat něčí jiné rozkazy. Ale i tak se Rastanovi nakonec podařilo na svý lodi sjednat pořádek a klid.
Společně s námi se pak plavil pod Stružinským i Robin a ještě jeden keledorský dělník Danič. To nebylo ale vše, na sever se s námi vezlo ještě dalších devět pasažérů, většinou dlěňasi a řemeslníci jako my, z toho dvě ženský. Loď byla napráskaná a tak jsme moc pohodlí neměli, ale zase aspoň nebyla po cestě nuda. Vždy bylo s kým tlachat a zahnat nudu. Netrejovi a jeho hrdlořezům jsme se všichni včetně námořníků vyhýbali. Naštěstí moc nevyhledávali konflikty a něco si věčně šuškali na zádi lodi, případně jen mlčky posedávali na palubě a s posměchem nás pozorovali.
V Albireu o den později jsme vysadili jednoho muže, který chtěl z Koru jen rychle svést. Po důkladné prohlídce celého nákladu a poté, co jsme prodali msítnímu kupci jako daň za průjezd městem beden a pytlů s moukou a rýží, jsme opustili město bílého mramoru na jeho severní straně a po Královské řece jsme pokračovali dál na severozápad až k Torským pahorkům, kde nás čekala poslední štára jak u Orlíků, co tam mají nově postavenou pevnost na levém břehu řeky, tak u Almendorských, kteří zase hlídaj pravej břeh. Druhých jmenovaných jsme se nebáli, jelikož byl náklad určen pro jejich korunu.
Nakonec to proběhlo všechno až podezřele snadno. Krom jmen, kterými se Věncek oháněl před obchodníkem Zlatého kruhu a obchodník Zlatého kruhu před Věnckem jsem si všiml i nějakých podstrčených peněz – nic nového pod sluncem. U Almednorských jsme pak přespali. Rastan tam měl již dohodnutého lodivoda, kterej měl kormidlovat Jenu skrze Troské pahorky, kde se řeka nebezpečně zužovala a na její hladině občas vykovaly zrádné kameny.
Dozvěděli jsme se o obřích, kteří v Torských pahorcích žijí, ale naštěstí jsme žádného neviděli. Zato jsme zahlédli na obloze k večeru pátého klidna obrovského okřídleného ještěra – nebylo pochyb, že to byl drak. Vzpomněl jsem si na ty z Potůčků, kteří se vždycky posmívali lidem z Dračího stínu, že jméno jejich městečka je výmysl. Pak mi ale došlo, že s námi na palubě Stepní Jeny být ani nemůžou, ani na palubě žédné jiné lodi…
Tu noc, co jsme opustili pohoří, jsme drželi hlídky. Kotva byla spuštěná a kolem nás stále proudila řeka, která se před námi znovu rozlévala do rovinatého kraje jen místy posetého drobnými hájky. Přemýšlel jsem, odkud se vlastně všechna ta voda bere… Došlo mi, že na tuto otázku neznám odpověď. Třeba je na její druhé straně velké moře, které je výš, proto všechna ta voda steká tudy až do Vnitřního moře na druhé straně Tary. Moc jsme ale své toerie nerozvíjel, protože nás Rastan upozornil, že se ve zdejších krajích vyskytují říční piráti.
Šel jsme spát a měla na mě přijít řada až v druh půlce noci. Vzbudil mě křik probíhajícího Herberta, který měl být tou dobou na hlídce. Než jsme vylezli z podpalubí, bylo po boji. Na palubě se váleli tři mrtví piráti a neobešlo se to bez zraněných na naší straně. Bratranec Slávek schytal šíp do zadku. K pobavení celé posádky však onen šíp nepatřil nikomu jinému, než našemu ostrostřelci Bóďovi. Co bylo horší, Ondřej to schytal daleko hůř a jen hbité ruce lodní felčarky ho zachránili od smrti.
Když jsem se na něj šel o den později podívat, už byl jako rybička. Prej do něj nalila nějakej nechutnej magickej dryák. Jeho uzdravení byl jeden velkej zázrak. Už v době, kdy jsme vplouvali do Džungle padlých stromů, pobíhal po palubě a svolával ostatní k tréningu. Rád jsem se toho účastnil. Pomalu začínám dostávat jistotu do ruky a občasmi příjde, že bych se už i ubránil proti někomu, kdo to s mečem v ruce umí. Ale to jen do doby, než mi neompomene někdo ukázat, co znamená „umět to s mečem“.
Už jsem zmínil džungli… Je to zvláštní místo. Jediné štěstí, že nás od ní dělila dobrá půlmíle vody z každé strany. I tak to byl velmi silný zážitek. Podobné vedro, dusno a otravný hmyz jsem ještě nezažil. Každej z nás schytal nejeden bolestivej štípanec a večery a noci byly přímo úděsné. Nedalo se usnout, všude bzučel otravný hmyz, i když jsme kvůli němu do chodeb a do vchodů napichovali lapače a sítě, nepomáhalo to. Člověku se furt klížily víčka, ale svědění po štípancích, úmorné vedro a doléhající neutichající štěbetání roztodivných ptáků z džungle nám nedopřávalo spánku.
Druhý den na naši palubu dokonce nalétli jacísi přerostlí rozdovádění papoušci a až pohled na jejich obrovské ostré zobany nám dal jasný povel k ústupu a ukrytí se do podpalubí. Muž, co hlídal na koši, už takové štěstí jako my neměl a jeden z papouchů mu uštědřil pořádný klovanec do ruky… Překvapilo mě, jak velký kus masa z jeho předloktí si ten zpropadený pták vzal sebou. A aby toho nebylo málo, v noci nás napadli divoši. Netrej společně s Bohdanem je však zahnali. Jednoho divocha jsem zahlédl mrtvého, když ho ten rudovlasej shazoval z paluby.
Když jsme připlouvali desátého chladna k Dunrileanu, už jsem si byl jistej, že tam nechci zůstat a určitě budu pokračovat dál… Ostatní to viděli podobně. Zakotvili jsme v docích a Rastan nám doporučil, ať vůbe neopouštíme loď – Dunrilean není přátelské místo. Věncek se jal vyřizovat dodávku nějakého zboží, co si tu měl vyzvednout předtínm, než to přeložíme na tu Almendorskou námořní loď. Ta neměla být v docích. Říkali, že jde o obrovskou loď a náklad že budeme překládat přímo na moři. Znělo to neuvěřitelně a už jsme si všichni představovali, co za koráb to asi bude. Měli jsme na to celé odpoledne a k té příležitosti Rastan i otevřel pár láhví vína, aby se s námi rozloučil. Byl to dobrej chlap. On sám plánoval sehnat v Dunrileanu nějaké schopné lidi jako ochranu při cestě zpátky…
Večer se objevil náklad, na který věncek čekal. Tři ebenové truhlice s bohové ví jakým obsahem. Krásná práce, vzácný dřevo. Jen ty truhlice měly beztak větší cenu, než všechno to oblilí a rýže dohromady. začalo nám docházet, že tahle obchodní cesta se týká něčeho jiného, než jídla. Naložili jsme je na Jenu a odrazili od mola… Po krátké plavbě ústím královské řeky se před námi otevřel široký oceán, Dunrilino království. Tolik vody pohromadě je něco, co si člověk nedokáže představit. To se musí prostě vidět. V záři zapadajícího slunce jsme v ten večer všichni uvěřili, že jsme udělali správně, kor když se před námi objevil obrovský koráb s Almendorskou vlajkou. Náš cíl – Slza Dunril, prej jedna z největších lodí, co křižuje Vnitřní moře.
Přirazili jsme k sobě a jali se přenášet náklad, jak Věncek požádal. Na palubě Slzy stálo dobrejch třicet ozbrojenech spocenecjh chlapů, kterým z očí koukala smrt. Tihle už zažili kde co. Po jedné z plachet poskakovala opička přivázáná provazem za nohu k prostřední stěžni. Na zemi u zábradlí posedávali další cestující, něco jako my. Panovala tam docela dusná atmosféra, ale my měli co dělat,a bychom bezpečně přenesli truhlice z jedné lodi na druhou. Celý svět se v tu chvíli pod náma houpal a my radši ani nepřemýšleli nad tím, co by se stalo, kdyby nám jedna z těch truhel spadla…
Proběhlo to docela rychle. Všichni až na Rastana, jeho pět námořníků felčarku jsme přestoupili a rozloučili se… Z pohledů Herberta a právě té felčarky, která s ním na Jeně trávila docela hodně času, jsem však poznal, že něco není v pořádku.
Dole v nákladním prostoru, kam jsme pak snášeli poslední bedny, jsme se shodli na tom, že tihle nevypadaj na Almendorské a je pravda, že jsme tam zaselchl Keledorskej, i Storabskej přízvuk… Tahle posádka byla míchnutá kdekým, vypadali dost nebezpečně, nejdrsnější korzáři obchodnické války na palubě jedné lodi… Alespoň tak to na nás působilo.
Z těch prvních pár desítek minut, co jsme se vzdalovali pevnině jsme stačili akorát vyzjistit, že nejbližší zastávka budou Kokosové ostrovy… Se smíšenými pocity jsme tak doufali, že vše proběhne vklidu a že to, jak na nás působí posádka Slzy, je jen důvod k tomu se cítit v bezpečí. Něco se však vznášelo ve vzduchu a tím nemyslím slaná vůně moře… Ty pohledy Netreje, těch pár slov pronesených šeptem mezi Stružinským a kapitánem Slzy Izmem Izmičem. Nebylo nám řečené vše, a nezbývá jen doufat, že se to týká těch tří truhel z ebenu a ne nás.
