Zasloužila si to, děvka!
Pamatuji si ji dobře, když jsem se objevila. Ji s jejím falšeným úsměvem, s jejími tak ledabyle zahalenými vnadami. S její předstíranou čistotou, s jejím dráždivým parfémem z tropických květin, ohebným jazykem zmije a s jejími rudými vlasy. Už tehdy jsem jej ponoukala, že v jeho životě je místo jen pro jednu Beatrici. Pro Bee, jak mě pro výsměch pojmenoval. Pamatuji si, kdy jako plamen zahořela ta rezavá coura v jeho srdci, aby rozpálila jeho nadání tak hladově a lačně, aby o pár let později téměř strávila poslední zbytky jeho geniality. Téměř!
Pro jednou svtoupil na cestu umělce, pro jednou si zvolil svou věčnou nevěstu a jeho sebezničující počínání nemohlo trvat, pokud mělo alespoň něco, co ho unvitř stvořilo, přežít. Vždyť ani nevěděl, že se vydal špatnou cestou!
Ona ho oklamala! To ona si ukradla jeho pozornost, jeho touhu, jeho zvědavost! To ona bodla dýku lpění do jeho rozervaného nepochopeného srdce.
Stal se svým vlastním zachráncem. Dala jsem mu jen možnost, aby to později pochopil. Teď je slepý a jako les po požáru potřebuje čas, než se objeví nové výhonky tvořivosti zalévané jeho žalem a sebepohrdáním. Umění má mnoho podob, ale málo příležitostí se ukázat. Je třeba využít vše, pokud je to nutné.
Kdyby sám viděl to, co já, sám by se tak rozhodl. Ale v jeho očích jen hořela její rudá hříva, její štíhlá šíje, její plné rty a vlhký dech. Jako neviditelná oprátka kolem jeho krku vypadala ta běhna, když jej objala a obdarovala jej jedním z mnoha falešných polibků, které stačila za tak krátký sobecký život rozesít po světě. Měl se stát dalším z jejích trofejí, dalším poslušným králíčkem v kleci.
Zachránila jsem ho. Zachránila jsem jeho duši! Zachovala jsem dotyk jeho pravé nevěsty na jeho mysli a zabránila jsem katastrofě, která by jinak postihla jeho život, kdyby pokračoval dál ve svém konání, kdyby ta smilnice dál žila.
Nemůžu za to, že se jeho prozření podepsalo i na oddávající. Samotnou mě to překvapilo! To však jen dokazuje, kolik nesvobody si jeho duše protrpěla. Hněv v něm nashromážděný, celou dobu skryt pod tíživým nánosem pohodlí a všednosti, explodoval v nekontrolovatelnou smršť a kněžka Panny, jakožto další podvedená, našla vykoupení v náruči Mauril. Mocní to ale chápou a Mirtal dál ochraňuje jeho kroky.
Bojím se však jeho slabosti, cejchu, který do něj otiskla ta čubka. Bojím se, že jej postupně stráví a on neprozře a nepozná, že cesta, kterou se chtěl vydat, vedla k obyčejnosti odsouzené k zapomnění, zatímco krev na jeho rukou je požehnáním a novou šancí k jeho zvěčnění!
Teskné vytí patří k Vlku Mirtal. Musí ho přijmout. Přijme ho. Dohlédnu na to. Dohlédnu na něj, na svého chráněnce, na své vlastní pouto k tomuto světu, k tomuto nádhernému barevnému světu!
