Po trolím incidentu měli pánové v plánu se jít poohlédnout po knězi, který se měl již před několika dny vrátit z vesnice u Tabitských vrchů. Mám tušení, že se jmenovala Kaštanový háj nebo tak nějak. Manželka statkáře, kterému jsme pomohli zachránit zásoby před trolem, nás vybavila nějakými poctivými buchtami a chlebem. Pán domu nám přidal k dobru i lahev nějaké kořalky. Soudě dle výrazů, především na tváři Bohdanově, čekali za svou pomoc asi něco více.
Naposledy jsme se rozloučili s místními a vyrazili na cestu. Když jsme pak později u cesty nalezli koně volně se potulujícího a pasoucího u lesa neměla jsem z toho dobrý pocit. Rozhodně pak ne z toho, když ho Andrej iniciativně vzal s sebou bez ohledu na to, že by poblíž mohl být někde ještě jeho majitel. Jak jsme později zjistili, majitel skutečně byl nedaleko, ale na odvedeného koně už si stěžovat nemohl. Slavomil pak majitele pohřbil v lese kde ho našli s Andrejem a nějakými vesničany, kteří koně poznali a chtěli projít okolí toho místa kde se kůň potuloval. Já jsem mezitím shledala, že hledaný Maurilin kněz je v dobrých rukou zdejších žen. Podle jejich vyprávění, se postavil proti tomu když několik raubířů z blízkých kopců přišlo a za bílého dne okradlo jednu z rodin. Ti jej praštili obuchem a stejně si vzali co chtěli.
Ve vesnici jsme se rozhodli zůstat přes noc. Lidé zapíjeli jejich mrtvého příbuzného a chlapi se naparovali se svou novou historkou o tom jak zabili trola. Teklo příliš mnoho alkoholu příliš volně než aby mi to bylo příjemné a už v tu chvíli jsem cítila nějaký průšvih. A jak už to tak bývá – dostavil se. Chlapi opojení alkoholem, nedávným vítězstvím a pozorností místních děvčat byli v náladě jakou jsem v hostinci viděla mockrát. Byli ochotní slíbit cokoliv jen aby té pozornosti bylo ještě o něco více. Tohle chování nechápu. Proč jsou tak strašně hloupí! Bez ohledu na to, že jim to stačilo aby popletli hlavu těm několika prostinkým vesničankám ráno toho možná litovali. A upřímně doufám, že jak Andrej tak Bohdan si tuhle lekci budou pamatovat ještě dlouho. Přijemná stránka věci byla alespoň to, že když tam chlastali s ostatními tak jsem se mohla alespoň umýt a nebát se že na mně někdo přijde. A s rozpuštěnými vlasy by mě možná i tak stejně považovali za jednu z místních.
A tak jsme dalšího dne vyráželi vyprovázeni veselými pohledy plnými naděje na výpravu za těmi raubíři. A je mi jasné, že nejméně jedno děvče doufalo, že se Andrej vrátí aby byl jejich manželem, když už to tak hezky načal. Nejraději bych jim vrazila pár facek. Holkám i chlapům. Jedněm za naivitu a druhým za to, že ji zneužívají. Sotva jsme došli za vesnici tak Bohdan přišel s tím, že by jsme se na to měli vykašlat. Kéž bych tehdy neměla to nutkání nechat ho vymáchat si čenich v tom co si natropil. Musela jsem mu připomenout, že dal své slovo a že já to slyšela. A Andrejovo chování mě štvalo o to více, že to je pár dní co jeho žena zemřela a on se tady vesele baví, pije a skotačí se selkama v seníku. Je mi jasné, že tím utíká od toho co se stalo, stejně jako já, když jsem pracovala v lazaretu od úsvitu až do setmění. Ale i tak, ten jeho způsob útěku mi přijde takový… ošklivý. Kdyby se alespoň prostě jenom opíjel, procházel po nocích nebo něco. To by alespoň vypadalo jako, že romanticky trpí. Ale zpět k tomu odcházení. Probíhala tam hádka na téma jak to vlastně chceme udělat. Bohdan se snažil ostatní přesvědčit aby mysleli na to, že možná budeme muset někoho z nich zabít. Skoro mi to přišlo jako by to i navrhoval jako možnost. Ta myšlenka sama o sobě byla odporná. Jsou to taky lidi. Já jsem chtěla s nimi promluvit, zkusit je přesvědčit o tom, že to co dělají není hezké a že se jim to asi brzy vrátí. Ostatně přišli jsme my… jak dlouho to bude asi trvat než vesničané svými nářky zburcují nějakého kapitána projíždějící hlídky aby se jménem orlích poutníků u vesničanů zavděčil. A jeho chlapi možnost pověsit pár banditů uvítají. Vím jak vrčí v Albireu na neustálý výcvik a žádnou akci, jak tomu říkají. Ostatně už taky vyprovokovali kolik potyček v hostincích. Ale ono ne, on si Andrej prosadil svou a přesvědčil ostatní chlapy, že nejlepší řešení bude je zmlátit a ty věci jim vzít. Chlapi! Jako by násilí někdy něco vyřešilo. Když se na ně vrhnou tak jak budou moci ti rabiáti vědět že jim jdou jenom nabít a ne že je jdou pověsit? Takhle to zase jenom dopadne nějakým ošklivým zraněním. Kolik těch blbců bábi ošetřovala po tom co na sebe vytáhli před hospodou nože. Jeden by si myslel, že jim to dojde.
Cesta byla strašná. Bylo to namáhavé a na takovýhle terén opravdu nejsem zvyklá. Ani jsem nemusela ostatní přesvědčovat aby jsme se zastavili. Nechybělo moc a prozradila jsem se, protože sotva jsem si sedla do stínu u velkého kamene, tak se tam odnikud objevil had. Bohové já se tak strašně vyděsila, že jsem zapoměla i křičet. Což bylo asi moje jediné štěstí protože to už bych si mohla stejně dobře navlíct sukni a plést věnečky. Slavomil byl v tu chvíli mým hrdinou protože tu odpornou věc zabil lopatou. Pokazil si to pak ale tím, když ji hned měl v plánu i upéct. Hada! Jak já se těch věcí bojím. Jsou odporné, slizké a to jak se pohybují… brr. Běhá mi mráz po zádech jen na to myslím. No, večer jsme dorazili k potoku. Bohdan šel na průzkum ke srubu, kde měli žít ti zloději, a ostatní se chystali ke spánku. Já jsem se vymluvila na to, že jdu hledat nějaké bylinky a šla se vykoupat a ošetřit si puchýře. Voda byla sice ledová ale alespoň mě to osvěžilo. Cestou jsem dokonce narazila na ostružiny a tak jsem si nějaké nasbírala. Touhle dobou jsou všude, stejně jako borůvky. Ale v tabitských vrších toho moc neroste takže tohle byl takový malý zázrak. Pozdě v noci se pak vrátil vyplašený Bohdan a povídal něco o paní hvězd a tak. Byla jsem ale moc unavená na to abych ho poslouchala. Ráno nám pak vyprávěl historku o tom, že jak byl na cestě tam tak ho na nějakém místě, paloučku nebo tak něco, oslovil hlas a že on si myslí že je to pomocník paní hvězd. A dal mu úkol, že má sehnat nějakou děvečku z Kaštanového háje kterou znal a dovést ji na to místo aby jí ten posel mohl předat nějaké proroctví. Když nad tím tak zpětně přemýšlím tak to zní hrozně hloupě a nechápu, že jsme na to skočili. Na druhou stranu, druhá varinta byla jít na ty rabiáty. A s tím jak se k tomu chlapi stavěli se mi do toho teda ani trochu nechtělo. A ostatním asi nakonec taky tak moc ne. Nechali jsme si tedy dokázat, že si to celé nevymyslel a plahočili jsme se půl dne podél řeky k nějaké jeskyni. Zatímco uvnitř hledal nějakou kostru s mečem tak jsme venku seděli a pekli pstruhy, které ulovili Slavomil s Bohdanem. Když se pak s ostaními ani nechtěli rozdělit tak už mi přišli vysloveně že to dělají naschvál. A měla jsem hlad. Tak jsem alespoň snědla nějakou z těch buchet co nám ještě zbyly. No, meč ale byl nalezen a slavnostně jsme se tedy vrátili k našemu dočasnému tábořišti odkud jsme podnikali takhle výpravy do okolí. Ostatní vyrazili pak ještě jestli náhodou nepotkají taky toho posla. Já jsem odmítla a záhy toho litovala, protože kromě mně tam zůstal už pouze Andrej, který téměř okamžitě usnul. Náš svalovec ve mně nevzbuzuje zrovna pocit bezpečí a medvědí stopy na které jsme narazili při toulkách za jeskyněmi a ztracenými meči mi nedaly spát o to více. Vlastně jsem dokázala usnout až když se vrátili. Ondřej, kovář, se tvářil hrozně naštvaně a evidentně ho žralo, že sním posel nepromluvil. Stejně jako se Slávkem. Jašek byl naopak hrozně rozhozený z toho, že s ním ano. Chudák malá z toho vůbec nemohl spát. A ondřej se ještě navíc vrátil úplně promočený – jako by se v tom potoce vyráchal. Což se mu asi koneckonců stalo.
V noci nás potom probudil vyděšený Jašek. Ten medvěd, kterého jsem se tak bála že by mohl přijít, se opravdu objevil. Podle toho co pak říkal Bohdan ho přilákala vůně pstruhů, které jsme večer ještě nachytali a snědli. Tak nebo tak, ani vlastně nevím jak se to seběhlo. Byla jsem tak vyděšená, že si z toho nepamatuju v podstatě vůbec nic. Vlastně i ta doba před tím je pro mně tak nabitá zážitky, že mám trochu nepořádek v tom v jakém pořadí se co událo. Závěr byl ale takový, že Jašek zabil medvěda, který zle potrhal Andreje. Toho se mi podařilo sešít a dát dohromady docela dobře, i když mu asi zůstane hezká řádka jizev se kterými se bude moci naparovat před holkama. Mezitím jsem ale zjistila, že Ondřej se stihl nachladit a tak jsem mu alespoň začala dělat čaj s tinkturou z Černého Bezu. Bohdan nám připravil k jídlu medvěda takže alespoň bylo co pořádného jíst. Měla jsem hlad a myslím že jsem toho do sebe nacpala hromadu. Chlapi toho ale snědli běžně dvakrát tolik. Nechápu jak to dělají. Já bych praskla. Jo a zdálo se, že v průběhu toho souboje udělal Bohdan něco čím si Ondřeje obrátil proti sobě. Nejsem si jistá co to bylo ale asi že se nepřipojil dříve. Bohdan mu zkoušel vysvětlit, že kdyby toho medvěda nechali na pokoji, tak že by utekl. Ondřej ho ale vůbec nechtěl poslouchat a mlel si svou o tom jak po nich ten medvěd šel a že by neutekl. Já nevím já se v medvědech nevyznám. A taky nevím proč se tak zlobil jenom na Bohdana a ne třeba na mně nebo na Slavomila, kteří jsme se taky nepřidali k boji s medvědem. Možná to je tím, že Bohdan je lovec.
Po setkání s medvědem byla jedna věc jasná, nějakou dobu si teď myšlenky na nějaké řešení místních potíží odložíme. Já jsem se musela postarat o potrhaného svalovce, bez ohledu na to že se mi hojil v podstatě před očima, a tak jsem měla na nějakou dobu o práci postaráno. Hýbat jsme s ním zatím nemohli. Bohdan se vydal vyřešit do vesnice tu záležitost co dostal za úkol od hlasů v lese a pokud možno donést ještě nějaké jídlo. Medvěda se nedalo za takovou chvíli zpracovat tolik a tak ho větší část žere hmyz o kus dál kam ho odvlekli. Když se Bóďa vrátil bylo mi to celé s tou Paní hvězd ještě divnější protože ta holka mi nepřišla jako typ na proroka. Byla taková jednoduchá. Možná až skoro hloupoučká bych řekla. A taková moc levná jak se prsila aby dala na odiv ty svoje… no teď jí asi křivdím. Asi jsem trochu i žárlila při tom jak tam nad ní slintali. Nechápu co to do mně vjelo. Být středem pozornosti mi bylo vždycky nepříjemné. Ale je fakt, že se někdy cítím že bych se ráda taky ukázala. Ale když ono je s tím pak vždycky takových problémů a teď, když jsem navíc ještě i převlečená za kluka, to prostě nejde. A vůbec, chlapi jsou v tomhle hrozní. Jakmile holka vypadá trochu k světu tak jí musí furt otlapkávat a mít ty svoje poznámky a tak. No, co se s ní stalo pak nevím. Vzali ji s sebou na to místo, tam jí prý nějak jako zdrogovali a ona pak odešla pryč. Měla se další den vrátit ale když jsme čekali dva dny a furt nic tak jí šel Bohdan hledat. Ale nic nenašel. A Ondřej je na něj čím dál hnusnější a není s ním žádná řeč. Přijde mi hrozně rozzlobený ale nechápu vlastně proč. No každopádně, dneska pánové udělali smyk a budeme se vydávat na cestu. S Andrejem tu nechci zůstávat, co kdyby se zhoršilo počasí, a vypadá že by cestu mohl zvládnout. Ondřejovi se to nachlazení nelepší a nerada bych aby to přešlo do zápalu plic. Takže hurá zpět do vesnice. To byl ale výlet…
