Nerozumím tomu! Až doposud bylo vše jasné, logické – když jsem uvolnil tětivu, šíp vždy zčeřil vzduch jiným, stále však stejným, způsobem a zasáhl svůj cíl. Co ale nyní?! Jak mohli bohové dopustit, aby se takové zlo objevilo zrovna na Slavnost měsíce, v den mých narozenin. Právě proto si tento den, bohové, budu pamatovat navždy! Vždyť právě tento den započal mou cestu.
Ani nevím… hvězdy mi tu noc přišly tak nějak jiné, ostražité a přece chladné, varující. K ránu jsem se vracel z úspěšného lovu, jímž jsem, jako každý rok, trávil své narozeniny, plný očekávání a napětí, a brzy jsem měl zjistit důvod. Rosa ještě neměla možnost uniknout v paprscích ranního slunce, když jsem se blížil k domovu. Domov, jak vzácně to slovo zní – zvláště pak, když je nadobro pryč. Bratrance Andreje jsem potkal na útěku z města. Nebyl sám, v patách měl několik bytostí tak strašlivých, že se mi zastavila krev v žilách. Mé na dálku vyslané šípy je ani neškrábly, jakoby byly tvořeny jen mlžným oparem temnoty, a jakmile se více přiblížili, jediné na co jsem se zmohl byl zběsilý úprk. Nechal jsem za sebou vše – rodinu, známé, všechny, co jsem znal a již nikdy je nespatřím, stejně jako svůj úlovek a luk. Všude byla jen smrt! Smrt, které jsem musel uniknout. To ale nebylo to nejhorší! Největší zrůdnost toho dne byla ta, že mi to bylo jedno. Prchal jsem po Andrejově boku a na svou rodinu jsem ani nepomyslel. Vzpomněl jsem si na ně až v albirejském lazaretu, když jsem potkal další přeživší, kteří mezi sténáním nemleli o ničem jiném. Tehdy jsem v sobě ucítil obrovskou prázdnou díru, v jejíchž útrobách se leskne pouze nevýslovná touha přežít.
