Jak se to vlastně stalo? Ta chvíle přišla tak znenadání, jako podzimní déšť. Ani jsme si to neuvědomili a už jsme v tom byli až po uši. A v podstatě mi to i vyhovovalo, konečně vidina cíle, dokonce výdělku… žoldu.
V Den břízy prvního aldenu měsíce Chladna jsme se probudili na kraji Tabitských vřesovišť a nikomu z nás nebylo do řeči. Na jednom jsme se ale shodli velmi rychle, Kaštanovicím se vyhneme velikým obloukem. Chtěl jsem se sice kněze zeptat na Salicu jeskynní, tu proklatou mámící bylinu, ale Vřesové údolí byla pro takový rozhovor rozumnější volba. Den se táhl, stejně jako naše výprava, a aby toho nebylo málo, byli jsme nuceni nocovat v tom bodavém království. Byl jsem unavený, psychicky i fyzicky, a navíc ty opovržlivé Ondřejovy pohledy – ne, že by se mě nějak dotýkaly, ale byly otravné. Toho večera se staly ještě dvě zajímavé události. Jednak si mne vzala „Herberta“ stranou, aby mi poděkovala, že jsem ji nepráskl, ale také aby mne asi povzbudila. Jako bych to potřeboval, obojí. Ta holka je v tahu a my s tím nic nenaděláme, tak proč se sžírat. Jen jsem Marianně, jak se naše převlečená společnice představila, pokyvoval, abych si už mohl jít lehnout. Úspěch se brzy dostavil. A nejen to, konečně se na mne bohové usmáli, musela to být Sirril. Vracel jsem se z procházky k našemu dnešnímu kempu a ve svitu hvězd jsem zahlédl, jak si nebojácný Ondřej lehá, hlavou přímo vedle velkého hnízda těch krvelačných hmyzáků. O mé rady nestojí, tak ať si to užije! Také si to užil! Od rána, kdy jsme vyrazili na další cestu, nepromluvil a nebylo divu. Tvář měl napuchlou jak Ropucha královská, jeho nenávistné pohledy zúžených očí mne však pronásledovaly snad ještě víc. K večeru jsme dorazili na Šplíchalův statek. Mladý Šplíchal byl již v pořádku a starý nás ubytoval na seníku. Andrejovi se dařilo dobře, ale přecitlivělá Marianna byla přesvědčivější než já, takže jsme necestovali do Vřesového údolí, ale zůstali na statku. Několik dní jsme u Šplíchalů pomáhali za stravu. Nebylo to obtížné: tu donést vodu, támhle opravit střechu či zapřáhnout několik kmenů. Pár pohodových dnů v tak těžké době. Snad jsem i zahlédl na Jaškově tváři občasný úsměv.
Když jsem se v Den vlka druhého aldenu vrátil do seníku, zaslechl jsem odtamtud tichý hlas. Pomalu jsem se připlížil ke zdi a zaposlouchal se do Andrejova monologu, který se uvnitř odehrával: „Tak pojď, Lucinko, Vašíka ani Madlenky se bát nemusíš… jen si dej Pepčo, je toho tu dost, ty žroute jeden.“ Vešel jsem dovnitř, ale nikdo kromě bratrance, který se snažil předstírat spánek, tam nebyl. Jen několik myší se rozeběhlo do svých úkrytů. Ani bych se nedivil, kdyby z toho neustálého dohledu Marianny bratránkovi přeskočilo. Jako na zavolání nám bylo následujícího dne jasně a zřetelně naznačeno, že naše cesta znovu pokračuje. Ale kam? Kam bychom se měli nyní vypravit? Jašek odmítl severní a východní směr a i když se Andrej stále snažil upozorňovat na Kaštanovický problém, naší další zastávkou se měla stát metropole obchodu Kor. No, proč ne… Tiché jsme se úspěšně vyhnuli. Byl jsem rád, že žádného samaritána v našich řadách nenapadlo jít do této oblasti, nakažené bohové vědí čím, pomáhat. Na jednom statku nám prodali trochu žitných placek, ale když jsme, aniž bychom zaútočili, pokračovali dál, byli tamní obyvatelé ti nejšťastnější v okolí. Na noc jsme hladoví zakotvili v nevelkém hájku. Slávek si z nejasného důvodu hrál s místními mravenci a já se vydal podívat po stopách v okolí. Bohové mi přáli a já tedy nastražil na zaječí stezku pár improvizovaných pastí. Úspěch se během noci dostavil. Zatímco všichni, kteří se kvičením chyceného zajíce vzbudili, sahali po svých zbraních k domnělé obraně tábora, já ukončil trápení hlodavce dobře mířenou ranou na krk. Dosyta jsme se najedli a následně i dokončili přerušený odpočinek.
Se západem slunce na Den skřivana nás přivítal podivný odér Koru, a když nás jedna z místních hlídek nasměrovala k hostinci, začala nová epizoda našeho života. Netuším, jak se ta knajpa jmenovala, ale pivko tam točili výborné, ačkoliv společnost byla šílená. Tamní atmosféra mi trochu připomněla sváteční večery v Potůčcích, kdy nebylo kam si sednout, a místnost byla prosycena pachem potu, alkoholu a zvratků. Velice vnadná servírka Žanet nám měnila prázdné tupláky za plné takovou rychlostí, že jsem chtě nechtě musel její obratnost obdivovat. Její krásu ale očividně obdivoval již nejeden ze štamgastů, takže jsem si nechal zajít chuť. Marianna se jako obvykle na popíjení lahodného moku tvářila kysele a bratránek zase tak tvrdě a nevrle, jak jen to bylo možné, na každého, kdo s ním zkřížil pohled. Vlastně asi z toho důvodu jsme zaujali vyhazovače Ďasa (kdo se u všech bohů může takhle, nehledě na jeho šílený zjev, jmenovat), který nám vlastně zařídil po dlouhé době skvěle placenou práci. Ano, on nás seznámil s Robertem, pohodovým týpkem, jehož vliv v okolí mu mohl závidět leckterý starosta. Krásně nám mazal med kolem huby, takže jsme se ani nestačili rozkoukat a již z nás byli žoldáci, tedy podle sladkých slov – byli jsme pod jeho ochrannými křídly. Nevím, jestli si to ostatní uvědomují, asi ne, ale během pár minut, během jednoho rozhovoru, se ze skupinky Potůčkovských přeživších, slušných občanů, stala banda žoldáků, hrdlořezů schopných pro prachy udělat cokoliv. Jedno se mu ale musí nechat, zahrál to s námi dokonale: zacinkal zlatem, mně opatřil starý luk, nasliboval budoucí velmi dobře ohodnocenou práci a Waczek Krawinski to měl spočítané. Dokonce zmínil i nějakého Menarda, který vlastní dvě lodě a je jeho dobrým přítelem – při našem štěstí to bude při nejmenším pirát.
Tak či tak jsme na Den orla druhého aldenu k ránu vyrazili, jako neplacený doprovod smluveného obchodníčka, na Starou Štolu. I když se Lojza Ňáký, tak se ten kupec jmenoval, na nic neptal, já měl hlavu plnou keledorského blonďáka s velkýma očima – na chvilku mi jej bylo trochu líto, jelikož Andrej k jeho popisu poznamenal, že si o tu objednanou nakládačku svým zjevem vysloveně říká. Co mi to jen připomíná?! Na každý pád jsme dostali zaplaceno a další odměna nás ještě čekala, takže proč jednoho podvodníčka nepomuchlovat. Bratránek by to s jistotou udělal i zadarmo. Večer se mi podařilo znovu něco ulovit, takže jsme nakoupené kroupy, na něž se Marianna tak těšila, nechali kroupami. Druhý den k večeru se před námi konečně rozprostřela dřevěná palisáda Staré Štoly. Během cesty jsme také vymysleli plán, a tedy byl čas na jeho realizaci… proč se nám stále nedaří?! Luk jsem musel nechat u strážných a pivo taky nebylo nic moc, nicméně hospoda nám skvěle posloužila alespoň jako dočasná základna. Slávek během několika chvil sepsal dopis a Marianna jej doručila. No jistěže Waczek u svého strýce nebyl, tedy alespoň to tvrdila naše jediná dívka. Nevěřil jsem tomu, Robert si byl až příliš jistý informacemi, které nám předal, takže byla řada na mně. Celou noc jsem bděl poblíž domu Krawinských, ale… nic. Jen k ránu šel starý Krawinsky nakoupit jídlo, a že ho nebylo málo, a pak již mám vše zamlžené. No prostě jsem k desáté hodině dopolední usnul, no. Probudil mě až Andrej se Slávkem. Nejspíš to bylo mou rozespalostí, že jsem tak zbrkle ukončil svůj lov a začal se po Slavomilově vzoru poptávat po okolních domech… nic. Už jsem pokazil, co se dalo, takže byl čas ke změně taktiky. Vzal jsem přátele a udělali jsme na starocha bububu. Moc se nezalekl. Pořád mlel něco o Kwesaru a nám bylo jasné, že i kdyby to byla pravda, nestihli bychom to. Co tedy dál? Nechali jsme Krawinského Krawinským a rozhodli se započatou lest dotáhnout do konce. Budou-li při nás bohové jako doposud stát, Waczka neuvidíme ani z dálky, nestihneme se do aldenu dostat zpátky do Koru a Robert za námi pošle trestnou výpravu „za čest dvanácti zlatých orlů“. A dobře nám tak!
