Pravdou je, že jsem dlouho váhal, jestli chci opravdu splnit slib, který jsme dali starému Skořápkovi. Ještě než jsme vyšli, už se objevily první obavy a protesty. Po otázkách vznesených k místním, jsme se sice shodli, že Podrava a jeho synové jsou pakáž a hnusní zlodějáci a že by si zasloužili potrestat. Ale my jsme nebyli muži zákona a, i když jsem měl pocit, po porážce trolla, že jsou bohové na naší straně, nejistota ostatních se mě taky zmocnila.
Nakonec ale rozhodl Ondřej. Jako jediný z nás umí obstojně ovládat meč a možná proto jsem jeho slovům věnoval nejvíce pozornosti. Když dojde na boj muže proti muži, je to určitě on, koho bychom měli poslouchat. Ví co a jak. Ve světě, než přišel do Potůčků, si určitě leccos prožil. Podpořil jsem jeho návrh a, protože Andrej se Slávkem spíše mlčeli, bylo rozhodnuto.
Vyrazili jsme na sever skrz Tabitská vřesoviště. Cesta nebyla příjemná, Aurionovo oko nás spalovalo a vysávalo z nás veškerou energii, jako by nám chtěli Bohové něco sdělit. Neposlouchali jsme je. Je ale pravda, že jsme cestou trochu „schladli“ a poté, co jsme se ocitli na dohled Tabitských vrchů a před námi se za soumraku zvedal první les, jsme se rozhodli poslat napřed Bóďu, aby zjistil, jestli je cesta bezpečná a jestli jsou Podravovi doma. Podle mapy jsme totiž docela dobře věděli, že když půjdeme pořád po východní straně potoka a poté se vydáme strmě nahoru na východ, kde říčka pramení, narazíme na jejich srub.
Utábořili jsme se blízko vody pod korunami stromů. Byla tichá noc, tak zvláštně klidná a chlad, co se brzy se tmou připlížil, mě udržel vzhůru na hlídce. Než mě stačil vystřídat Slávek, ze tmy na mě vybafl vracející se Bóďa. I když jsem se v mapách moc nevyznal, čekal jsem ho spíše k ránu a ne chvíli po půlnoci. Vzbudil jsem pro jistotu všechny.
Lovec nám potvrdil, že k Podravovic srubu se nedostal. To, co to způsobilo, mi pak celou noc leželo v hlavě. Bóďa prý u potoka, asi dvě hodiny od našeho tábořiště, zažil něco neuvěřitelného. Pod hvězdnou oblohou za šumění horské bystřiny zaslechl skrytý tajemný ženský hlas. Žena, které hlas patřil, ho prý oslovila jménem a představila se mu jako služebnice samotné Paní hvězd. Požádala Bóďu a tedy i nás o pomoc. Potřebovala přivést dívku z Kaštanovic, aby ji sdělila proroctví své bohyně. Všem se to zdálo jako výmysl neoblíbeného podivínského synka z Potůčků, ale přeci jen mu nešlo nevěřit. Vždyť, proč by si vymýšlel?
Tehdy hvězdy prosvítající mezi stromy jako by ožily. Staly se zvědavýma očima, a tiše nás všechny pozorovaly. Připadal jsem si jak pod dohledem jedné ze Sedmnáctky. Ta představa se mi líbila, i když mě z toho mrazilo v zádech. A tak se stalo, že dříve než jsme si ověřili pravdivost lovcových slov, už jsem jim věřil. Chtěl jsem jim věřit.
Ráno nás totiž Bohdan dovedl do skryté jeskyně nacházející se na druhém břehu říčky vysoko v kopci, odkud stékal jeho pravý přítok. Lovec z útrob té jeskyně vynesl meč. Cestu mu prý poradila ona služebnice Sirril pro případ, že bychom mu nevěřili. Ostatní mu v tu chvíli museli dát za pravdu. Až později jsem si vzpomněl, že se už tehdy Bohdan zmínil o stopách medvěda, který poblíž zřejmě žil.
K večeru jsme se stačili vrátit k říčce a utábořili jsme se tentokráte na jejím západním břehu. Bohdan zavedl mě, Slávka a Ondřeje na místo, kde včerejší noc uslyšel ten tajemný hlas. Chtěli jsme jej taky slyšet. Přebrodili jsme kvůli tomu znovu potok a na jeho východním břehu jsme stanuli na onom místě. Hlas promluvil i ke mne. Až v zápětí jsem zjistil, že Slávek s Ondřejem ho neslyší. I když je to zjevně štvalo, bylo mi to jedno. Bylo to zvláštní. Ten hlas jako by se ozýval uvnitř mé hlavy. Zněl božsky a já jsem byl tak vyvolen a odměněn schopností jej zaslechnout. Zněl naléhavě a upřímně. Potvrdil to, co nám Bohdan řekl minulou noc.
Byl jsem zasažen neviditelnou rukou boží a bylo to přesně to, v co jsem celou dobu doufal, že zažiji. Splnil se mi sen, na který jsem si nepamatoval. Přes to všechno se ale ve mě někde, kdesi hluboko až u samotného srdce, zaklínil strach. Byl to můj nepřítel, nepřítel toho božského hlasu a úkolu, který jsme měli vyplnit. Alespoň tak jsem ho tehdy vnímal. Kéž bych k němu v tu chvíli zaujal jiný vztah. Kéž bych v tu chvíli odhalil jeho pravou totožnost. Nebylo to nic cizího, byl to jen můj skrytý hlásek proměněn do obavy, která mě měla ochránit. Namísto toho jsem ho zavrhl a zanevřel na něj, jako na přítele, který vás zradí tím, že vám nepřeje to, po čem toužíte.
Když jsme, již potřetí, přebrodili potok a došli k našemu táboru, zjistili jsme, že Andrej už spí a Herbert už k tomu taky nemá daleko. Domluvili jsme se na rozdělení hlídek a Herbert si jen vyposlechl to, že Bohdan nelhal a hlas je skutečný, i když ne pro uši všech. Trvalo dlouho, než se mi podařilo usnout. Obloha nade mnou byla krásná a zároveň strašlivá ve své velikosti a vzdálenosti. Věděla o nás všechno, přikrývala nás svou jiskřící černotou a my o ní nevěděli zhola nic. Byla tichá, záhadná a taky cizí. To poslední jsem se snažil ignorovat a nespojovat s tím tichým nepříjemným hláskem uvnitř mě.
Hlídka nakonec padla i na mě, Slávek mě vzbudil a šel spát. Jako by se nic za tu chvíli, co jsem spal, nezměnilo. Ano, hvězdy byly na jiném místě, přesto jich bylo nespočet. Všechny patřily jedinému společnému vědomí a to zrovna kralovalo nad celým světem. Zkoušel jsem si vzpomenout na sny, které se mi zdály. Určitě nějaké byly, ale nedařilo se mi si je vybavit. Přemýšlel jsem nad tím, co se stane, až splníme ten úkol. Jaké asi to proroctví bude. Co zlého ještě má potkat tento kraj. A jaké odměny se dočkáme, když pomůžeme. Bohdan říkal, že nám pak Sirril pomůže s Podravovic bandou. Přesto jsem čekal něco víc, doufal, že se Paní hvězd zalíbíme natolik, aby nás opatrovala napořád. Že mi pomůže dostat se k mé ženě a dopřát ji odpočinku. Ze smutku, který mě začal v tu chvíli zaplavovat společně se vzpomínkami, mě vytrhl temný stín, který se přede mnou pohnul.
Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem na něj zíral možná již delší dobu a až teď, jako by ožil. Černější než noc na mne jen pár metrů od skomírajícího ohně hladově zíral medvěd. Dech se mi zastavil a já se podíval po ostatních. Spokojeně spali. Bál jsem se pohnout, neschopen vydat ani hlásku. Nakonec jsem nasbíral odvahy a šeptem zakřičel. Vše jsem ještě podpořil kopnutím do nohy někoho ze spících. Pohled jsem ale nemohl odtrhnout od toho zvířete, které jsem si svým počínáním právě rozhněval. Hned mi to neopomnělo dát vědět, že jsem udělal chybu. Medvěd zavrčel a bylo to věnováno mě. Přiložil jsem rychle pár polen do ohně.
To už všichni byli na nohou a pokřikovali na sebe. Nejvíce pořvával Bohdan a jako první se odvážil přiblížit k medvědovi s hořící větví a zkoušel ho zahnat. Medvěd náhle vyrazil kupředu a tlapou hrábl hluboko do země, až vzduchem proletěla sprška kamenů. Evidentně se nechtěl nechat zastrašit. Naopak já při té příležitosti couvl a zakopl o kdoví co. Ošklivě jsem si natloukl loket.
Andrej měl té patové situace plné zuby a s vidlemi před sebou se rozeběhl vstříc té lité šelmě. Probodl ji tlapu, kterou se bránila, a šumění potoka prořízl medvědí vzteklý řev. Medvěd vzápětí couvl. Ale než jsem se stačil postavit na nohy, kolem Andreje se prohnal Ondřej a sekl medvěda po těle svým krátkým mečem. Medvěda to rozčílilo k nepříčetnosti a nehledě na své zranění se začal po těch dvou ohánět. My zbylí čtyři jsme stáli u ohně neschopni pohybu. Jen Bohdan křičel na ty dva, aby ho nechali být, že uteče. Neposlouchali ho.
Najednou Andrej zařval bolestí a upadl na zem. V té tmě jsem toho moc neviděl, už se dost vzdálili od ohně, ale i tak jsem viděl, jak hned potom medvěd doráží na ležícího Andreje a zakusuje se mu do ramene. Meč Ondřeje se zdál být nepoužitelný. Bušil do medvěda, jak mohl, ale spíše ho tím jen dráždil. Já v tu chvíli ale posbíral odvahu a s palcátem v ruce jsem se vrhl na druhou stranu od ležícího Andreje, abych hned poté medvěda přetáhl po hřbetě. Zdálo se, že to zvíře prostě necítí žádnou bolest.
Nechtěl jsem čekat, až se medvěd zakousne omdletému Andrejovi do krku a ukončí jeho život a tak jsem se ohnal po tlamě té bestie. Zasáhl jsem přesně a tvrdě. Až mě z toho zabrněla ruka a málem jsem upustil svou zbraň. Ozvalo se křupnutí a medvěd se složil bezvládně na ležícího Andreje. Až posléze jsem si všiml, že se do boje zapojil i Bohdan, když v těle medvěda zela jeho vrhací sekerka a když nám přispěchal na pomoc a pomohl nám odvalit těch několik metráků z našeho zraněného přítele. Ano, přítele. Měl jsem o něj strach a rána na noze a v levém rameni nevypadala dobře. Na takové zranění lidé umírají. Ve všech tvářích to bylo znát. V tu chvíli se pro nás všechny stal Herbert na malou chvíli stejně důležitým jako Sirril, nebo boží poslové. Všechno, co se odehrálo předtím se tak nějak rozpouštělo ve vlastní nedůležitosti. Před námi umíral náš parťák. Modlil jsem se ke všem bohům, aby za svou odvahu nezaplatil. Vždyť bohové právě odvahu odměňují. Možná mě tehdy Gor vyslyšel, neboť Herbert skutečně vytrhl Andreje ze spárů smrti.
Tu noc nás nepříjemně zaskočila přízemnost problémů, se kterými se musíme potýkat navzdory tomu, že s náma hovoří bohové. Bylo to až k smíchu a člověku se v tu chvíli znovu připomnělo, že nehledě na všudypřítomný dohled boží, právě reálné zkoušky nejvíce prověří naší schopnost přežít. V tu chvíli jsem cítil v žilách tu sílu života. V tu chvíli jsem nejvíce žil. Více než za několik let spořádaného života v Potůčkách. Mísila se ve mě radost z prožitého okamžiku a naproti tomu nechuť to již kdykoliv znovu prožít.
Když se vše uklidnilo, unavení jsme brzy usnuli všichni. Ráno mě Herbert potěšil, když nám oznámil, že Andrej přežije. Je to přeci jen Storab a ti na takové škrábnutí neumírají. Mou radost z jeho uzdravení však kazily řeči Ondřeje namířené proti Bohdanovi. Ani jsem přesně nezaregistroval to, proč se na lovce tak strašně rozhněval. Zřejmě to bylo to samé, co jsem prožil já. Akorát jsem se to nesnažil dávat za vinu někomu konkrétnímu. Chtěl jsem se Bohdana zastat. Ale neudělal jsem to. Ani nevím proč. Nechtěl jsem se do toho plést. Asi jsem nechtěl Ondřeje poštvat i proti sobě.
Bohdan se moc nebránil, jako ostatně vždycky a nakonec odešel na jih do Kaštanovic, aby dovedl tu dívku. Stejně jsme kvůli raněnému Andrejovi nemohli moc dělat a tak jsme prostě posečkali. Popravdě jsme tehdy i úplně zapomněli na Podravu a jeho syny. Můžeme být rádi, že ti grázlové nešli náhodou kolem.
Bóďa přišel druhý den k večeru. S ním i plavovlasá Radka Skořápková. Tuším, že se psal sedmý den měsíce chladna. Oba byli docela utahaní z té cesty. V ten den už byl Andrej při vědomí a jeho zranění se až zázračně hojila. Bohdan se nechtěl v přítomnosti Ondřeje moc zdržovat a tak chtěl hned vyrazit na to místo, kde ji máme dovést. Šel jsem s ním a se mnou i Slávek.
Když jsme došli na to místo, byla již tma. Hlas se znovu ozval a poděkoval Bohdanovi za jeho věrnost. Sirril potřebovala ještě natrhat nějaké byliny, aby byla Radka přístupnější. Ta mezitím byla čím dál tím více vystrašenější. Ani vlastně nevím, jak se podařilo Bohdanovi Radku přesvědčit, aby šla s ním až sem. Uklidňoval jsem ji, zatímco Slávek se svým úšklebkem pozoroval celou situaci. Byl k tomu všemu skeptický, ale připisoval jsem to tomu, že ač většinu svého života studoval učení Mauril a nejen jí, hlas od posla Sirril neslyšel. Přesto při tom čekání na Bohdana, jsem se necítil dvakrát nejlíp. Radka byla skutečně hodně vystrašená a začal jsem přemýšlet nad tím, jestli tam není jen proto, že jsme ji prostě přesvědčili. A trochu mě vyděsily mé vlastní úvahy nad tím, co bych dělal, kdyby chtěla utéct. Naštěstí Bóďa nakonec přišel i s rostlinou, kterou si od něj Paní hvězd žádala. Bylinu rozdrtil a rozemnul ji v prstech a nechal Radku vdechovat její nasládle štiplavou vůni.
Čekali jsme dobrý deset minut a ve mě klíčila nejistota. Celkem obstojně jsem ji zaháněl, protože jsem nechtěl ukázat nedůvěru vůči bohyni. Celé to místo na mě působilo mysticky a měl jsem pocit, že se účastním něčeho velkého. Přesto jsem se neubránil párkrát za tu chvíli nevzpomenout na ostatní, co asi dělají a jestli jsou v pořádku. Jako by mě ten zážitek s medvědem nějak vytrhl ze snění a pevně postavil nohami na zem a tak mi bránil se úplně oddat tomuto tajemnému rituálu. Nakonec Radka, v celku krásná mladá dívka, před našima očima pod vůní byliny doslova uvadla. Strach z ní odešel, víčka ztěžkla a Bohdan ji bezvládnou položil na mech do stínu vzrostlého stromu. Stály jsme opodál a čekali, co se bude dít.
Varování tajemného hlasu, že Radka bude chvíli vypadat jako mrtvá, jsem se děsil, ale když se po chvílích zmítání a sténání ležící dívka uklidnila, docela se mi ulevilo. Lovec k ní přiskočil a ona se zhluboka nadechla a otevřela oči. Poté ho ihned objala. Svižně se postavila na nohy a byla tak zvláštně jiná, až éterická. Hleděla skrze nás, jako by spatřovala něco za námi, daleko za obzorem, kam lidské oko nedohlédne. Něco se dozvěděla a to ji nedopřálo pokoje. Pověděla nám, že musí běžet, že si to Sirril přeje a že my se máme vrátit k ohni a počkat na ni. Za den se k nám vrátí a pomůže nám s tím, proč jsme vlastně do kopců přišli. Až tehdy jsem si vzpomněl na to, že jsme ostatní nechali daleko za sebou a může jim teď hrozit nebezpečí. Radka zaběhla do lesa a my se rozpačitě, ale rychle, vraceli zpátky k táboru.
Popravdě už tehdy na mě dolehla podezíravost mého bratrance. Něco bylo špatně, ale stále jsem si nechtěl připustit, že by se někdo vydával za posla Sirril. Kdo? Byla to hloupost a já kolísal na víře. Na víře, která najednou byla otřesena záhadností toho všeho.
Do tábora jsme přišli před ránem. Ostatní byli v pořádku. Byl jsem dost unavený a až teď zpětně mi dochází, jak na tom musel být Bohdan, který byl na nohou dva dny před tím. Ostatním jsme přetlumočili vše, co se stalo. Nevíra v jejich očích, skoro až zhnusení, mě dost zasáhla. Šlapali po mé víře, že jsme zrovna vykonali dobrý skutek a škvíry v ní, které se s přibývajícím časem a přemýšlením otevíraly stejně jako bolavé rány, mučily mé svědomí.
Ten den čekání se neskutečně táhl. Kruté úšklebky mých přátel, mě zasahovaly přímo do srdce a já uvěřil, že jsem hlavním viníkem celého toho lživého divadla, kterému jsem jenom já, bláhový hlupák, uvěřil. Měl jsem co dělat, abych na sobě nedal znát zklamání nad sebou a nad jejich popichováním. Najednou jim nestačil Bohdan. Potřebovali i mě, aby si našli někoho, kdo je za to zodpovědný. Aby si nemuseli připustit, že se toho taky účastnili. Bylo mi zle ze sebe i z nich. Ale nezmohl jsem se na nic, ani na půl slova.
Když už bylo zřejmé, že se věci mají jinak, Radka se neukázala, devátého chladna ráno jsme se rozhodli vyrazit zpátky na jih. Andrej potřeboval postel a teplo, aby se z toho dostal. A koneckonců i Ondřeje po nedobrovolné noční koupeli v potoce dostihlo nachlazení. Bohdan, nyní vyvrženec, se vydal napřed na místo, kde jsme v noci přivedli Radku. Chtěl se přesvědčit, že se třeba neztratila. Nechtěl se smířit s tím, že vykonal něco špatného. Chtěl s tím bojovat. To já nedovedl. Záviděl jsem jeho netečnost k chování ostatních. Měl jsem sílu akorát tak jít dopředu a táhnout na smyku raněného Andreje. To jediné mi jako poslední, dávalo smysl na tom zmateném výletě do Tabitských vrchů. Neměli jsme tam ani chodit. Vždyť jsou prokleté. A teď i my. Bohové nám pomáhej? Myslím, že takové štěstí nemáme. My, pozůstalí z Potůčků, služebníci démonů, vrahové Radky.
Cesta na jih bude dlouhá… A vydržet pohled do očí nic netušícího otce plavovlasé dívky bude možná ta největší životní zkouška. Nebo spíše rozsudek. Nemám sílu cokoliv překonávat. Jenom bych si na něco hrál. Stalo se a už to nelze vrátit zpět.
