Svět je přesně takový, jak jej od malička vidím – krutý, nespravedlivý. A bohové? Nemůžeme se na ně vymlouvat! Za svá rozhodnutí neseme zodpovědnost sami – ojediněle někomu ukážou cestu, ale vydat se na ni a potýkat se s jejími nástrahami již musí sám. Ne, neřídí každý náš krok, nevidí do každého kouta. Ne! To by mě nenechali v jejich jménu odvést tu nevinou dívku a obětovat ji jako…
Byl třetí den v Chladnu, Den dubu, a my se před obědem vydali z Kaštanovic na trestnou výpravu proti Podravovic klanu, který sužuje místní obyvatele. Slunce nám krásně svítilo na cestu a, i když vedla téměř celodenní cesta přes po čichu i na omak odporná vřesoviště, bohové nám přáli. Po dlouhém období bez dešťů bylo i toto jindy tak nesnesitelné prostředí o poznání přívětivější, ani komáři nás, až na ojedinělé případy, neotravovali. Pokud jste tedy do toho odporného bahna, jako já, co chvíli nešlápli. Cestou přes vřesoviště panovala čilá debata o nadcházejících událostech. Ti blázni si vůbec neuvědomují, co nás čeká! Snažil jsem se jim nadhodit velmi pravděpodobnou možnost, že hned při prvním setkání s Podravy budou muset, možná jen nedopatřením či nedorozuměním, zabít člověka, ale bylo to jako mluvit do dubu. Jak příznačné. Při první zastávce se Slavomilovi s Andrejem podařilo umlátit hada, tedy ani masitá strava, ač ji všichni až na Slávka odmítli, nám nechyběla. Po pravdě musím říct, že bez soli to byl pěkný hnus – nepřiznal jsem to. Pečené hadí maso alespoň trochu zasytilo a buchty z Kaštanovic po něm chutnaly jak božská mana. Vřesoviště jsme nechali za sebou a brzy se ukázal les. V noci nádherně zářily hvězdy a já se rozhodl jít napřed. Mohl jsem klidně přemítat. Stále jsem nechápal, proč putujeme přes tyto nehostinné kraje kvůli několika cetkám a pár měďákům. Ondřej a Slávek to viděli jasně, postupně starého Podravu i s jeho kvítky Jáhlem, Dymnějem a Zdiborem odrovnáme, a pak si s nimi promluvíme. Jak se na to tvářil bratranec, je jasné – přijal jednoduchý plán s nadšením, rozdá pár ran a vše bude v cajku. Jen Jašek byl trochu nesvůj a mně to bylo jedno. „Herbert“ byla také značně v rozpacích, a možná jsem za to mohl sám – jistěže jsem si nemohl odpustit každou příležitost k popíchnutí, která se naskytla. Je to ale její věc, proč skrývá pravou, celkem pěknou, identitu a mně do toho nic není.
Ano, vydal jsem se napřed, vyhovovalo mi to. Jednak jsem si byl mnohem jistější, když všude kolem nehlučela banda neohrabaných dětí, a především jsem měl klid na přemýšlení. Že bych svými nálezy mohl pomoci k lepšímu řešení téhle situace, byla jen třešinka na dortu. Cesta podél potoka, u něhož se naši utábořili, šla krásně, vzduch čistý, prosycený vůní listnáčů a tajemstvím. Po tom všem, co se nám přihodilo, to konečně vypadalo na změnu k lepšímu. Co víc, dokonce ke skvělému. Jak jsem se tak prosmýkal mezi stromy, sledoval hvězdy a naslouchal nočnímu životu, přerušil mé myšlenky tichý hlas: „Bohdane.“ Trhl jsem sebou a naprosto zkoprnělý se začal rozhlížet po okolí. Nikde nikdo. „Bohdane,“ ozvala se znovu dívka, „jsem ráda, že jsi tu právě ty. Potřebuji pomoci.“ Měl jsem pocit, že jsem se konečně zbláznil, ale každá má myšlenka byla vzápětí zodpovězena a já dostal nabídku, která se neodmítá. Pomocnice samotné Sirril, bohyně hvězd a tajemství, si mne zvolila. Její prosba byla jednoduchá – přivést sem tu blondýnku, se kterou jsem se v noci zapletl. Moc jsem si ji nepamatoval, možná proto, že jich bylo tu noc víc. Měl jsem spoustu otázek, mnoho pochybností, ale vše bylo rozprášeno dobrými argumenty. Navíc jsem tomu tak trochu i věřit chtěl, zvlášť když nám slíbila pomoci s naším Podravovým problémem – zajímavé, dokonce jsem na chvíli ten problém skutečně považoval za svůj. Stále se mi hlavou honily myšlenky o démonech, ale rozhodnutí bylo snadné – pokud jde skutečně o Sirrilinu vůli, pro což hovořil i fakt, že vydávat se za pomocníka bohyně hvězd v noci si jen tak někdo nedovolí, a já to nechám být, nejen že si proti sobě poštvu bohyni, ale odnese to i okolní kraj. A stejně nezáleželo jen na mně.
Návrat do tábora mi za doprovodu svitu hvězd utekl velmi rychle. Napůl spící družina však příliš přístupná mým informacím nebyla, tedy až na Jaška, takže jsem si šel na pár hodin zdřímnout. Ráno mě probudilo několik nepříjemných úderů a já se tedy jal vyprávění svého nočního příběhu. V můj prospěch hrála především získaná informace o skrytém meči u pramene jednoho místního potoka. Stejně mi skoro nikdo nevěřil, jejich chyba, ale zvědavost zvítězila nad nedůvěrou, takže se naše cesta stočila směrem k tajemné jeskyni. U potoka jsme s Jaškem chytily dva pstruhy, a jelikož se bratránek Andrej neměl moc k tomu, aby mi dal alespoň loknout zbylé kořalky, neměl jsem se já k rozdělování pstruha. Co jsem nesnědl, v plén jsem ale dal. Co však bylo mnohem důležitější, jeskyni, v ní kostru a u ní meč, jsme skutečně nalezli. Před naším odchodem na místo mého nočního dobrodružství jsem se snažil Andreje a „Herbertu“ varovat před možným příchodem medvěda, jehož stop jsem si všiml, ale jako obvykle mne ignoroval. Kdybych tehdy tušil, co se ještě tuto noc stane, asi bych byl průbojnější. Už za tmy jsme se tedy ve složení: já, Jašek, Ondřej a Slavomil, vydali za Sirrilinou pomocnicí. Možná jsem se i trochu škodolibě pousmál, když se Ondřej, velký mistr kovář, vyválel v potoce, čímž jsem nejspíš přispěl k našemu postupně se nepěkně vyvíjejícímu vzájemnému vztahu. Na každý pád se pomocnice ozvala i tuto noc, a dokonce i Jaškovi. Ani sama prý netušila, proč ji Ondřej se Slávkem neslyší, jenže já byl rád, že v tom konečně nejsem sám. Znovu nám za svitu hvězd zopakovala, co je třeba učinit a my jí s konečnou platností pomoc přislíbili. Návrat do tábora byl ve znamení ticha a podezíravých pohledů od Ondřeje a Slávka, kteří hlas skutečně ani jedinkrát neslyšeli.
Když jsme konečně v tmavém lese zaregistrovali plameny našeho ohně, Andrej již dávno spal. Vzal jsem si první hlídku a po několika hodinách ji předal Jaškovi. Usínal jsem s očima na hvězdné obloze, plný klidu a víry ve světlé zítřky. Zato jsem se vzbudil o dost dřív, než jsem měl v úmyslu, třásl mnou Jašek a křičel na celé kolo: „Medvěd!“ Ihned jsem uchopil pravicí rukojeť nože, nechal jej však stále v pouzdru na zádech, a vyskočil na nohy. Periferně jsem zahlédl několik kroků od tábora velkého černého medvěda. Ihned jsem se chopil většího hořícího klacku z ohniště a máváním se snažil medvěda zahnat. Moc se mu nechtělo, vůně smažených ryb jej táhla i k nebezpečnému ohni a hodně početné skupině lidí. Postavil se na zadní a vyrazil vpřed, což jsem na okamžik zbrzdil hozenou hořící větví k jeho nohám. Byla to tak nečekaná a vypjatá situace, že se nedivím dalším událostem. Andrej s odvahou sobě vlastní vyrazil vpřed a probodl medvědovi vidlemi tlapu. Věděl jsem, že je po boji a snažil se to také sdělit ostatním křikem, aby na něho dál neútočili. Všichni to pochopili, všichni, až na Ondřeje, který začal svými útoky dráždit stahující se zvíře, čímž jej dohnal k nepříčetnosti. Pak již bylo vše jen otázkou času. Rozzuřená šelma jedním z útoků srazila Andreje k zemi. Již jsem nemohl čekat. Vyběhl jsem do podrostu, abych se dostal medvědovi do boku a neohrozil tak sekerou spolubojovníky. První hodem jsem minul. Ksakru! Život mého bratrance visel na vlásku a já se netrefím. Klid a znovu. Po dalším silném útoku, který se Ondřej snažil hrdinně strhnout na sebe, se již bratranec odporoučel do bezvědomí. Všichni jsme s lítou šelmou zápolili, jak se jen dalo, dokonce jsem jej druhou sekerou i trefil do těla. To tu ale již byl Jašek, který neuvěřitelným úderem palcátu do hlavy medvěda dorazil. Radši jsem ještě pojistil naše draze vykoupené vítězství proříznutím krkavice – boj skončil. Byla to vlastně první jasná indicie, že to, co se chystám udělat, není správné, a nebýt „Herberty“, bratránek za ni zaplatil životem. Mrtvého medvěda jsem se pokusil zužitkovat, jak se jen v té rychlosti dalo, a zbytek zakopal dál od ležení v lese. Medvědí steaky byly tužší, ale proti hadímu masu úžasné. Musíme si obstarat alespoň sůl. Ještě jsem se ostatním pokusil vysvětlit, že pokud i toho nejmenšího a nejslabšího živočicha zaženete do kouta, stane se z něj protivník s neuvěřitelnou silou (nemá co ztratit a bojuje o holý život), ale jaksi se to minulo účinkem. Byl jsem asi jediný, kdo ve zbytku noci dobrovolně spal. „Herberta“ zachraňovala Andrejovi život a ostatní se neodvažovali zamhouřit oka. Věřím, že si dostatečně odpočinuli, když jsem se sám následujícího dne vydal k vesnici pro Radku Skořápkovou. Možná také proto jsem od té chvíle více než jindy viděl v Ondřejových očích opovržení. Jako bych byl nějaký srab… asi je pro něho zbabělec každý, kdo zbytečně nehazarduje se svým životem, kdy jen může. No tak nechci zbytečně zemřít, mlátit kolem sebe hlava nehlava pokaždé, když na mě něco vybafne ze tmy.
Den byl krásný, cesta ubíhala a já před setměním sledoval z dáli Kaštanovice. Bohové, nebo alespoň ta jedna, stáli rozhodně při mně. S padlou tmou jsem potkal jako náhodou Radku jdoucí ke studně a po chvilce přemlouvání se vydala se mnou na cestu. Moudře si s sebou vzala deku a něco k jídlu. Byla rozkošná a já věřil více než jindy, že dělám správnou věc. Povídali jsme si po cestě o všem možném, i když já byl myšlenkami úplně jinde. Radka měla stále strach, zatímco mně se již vzdálil tak, že jsem ani netušil, co to je. Hvězdy nám svítili na cestu, a když se odpolední slunce šestého dne měsíce Chladna vyhouplo na své místo, vítal nás svou zhoustlou atmosférou tábor. Andrejovi se prý dařilo nad míru dobře, takže jsme se mohli vypravit vstříc Sirril, tedy až navečer samozřejmě. V okamžik, kdy se ke mně tulila prostydlá Radka a v hlavě se znovu ozval ten příjemný hlas, bodla mě uvnitř, jak dlouhá ocelová dýka, vzpomínka na dříve vytěsněná slova: „Až ji přivedeš, řeknu ti, co je ještě třeba udělat.“ Netuším proč, možná jako další předzvěst nenapravitelné chyby, mi před očima probleskl obraz, jak na oltáři obětuji mladou blondýnku, bohové vědí, že jsem se k nim modlil, aby to Radka nebyla, abych to nemusel udělat. Díky Sirril jsem měl pouze vyhledat jakousi specifickou bylinu, a jakmile se po slabé hodince hledání podařilo, dle instrukcí jsem ji rozmačkal a nechal dívku nasát ten štiplavý zápach. Položili jsme ji bezvládnou do mechu, ale dlouho to netrvalo. Jakmile se Radka zvedla a s úsměvem na rtech nám sdělila, že je vše v pořádku a zítra nám pomůže, vrátili jsme se zpět ke spánku. Teprve teď nás začaly tížit otázky, které nás měly zajímat dříve. Atmosféra se dala krájet a s přibývajícím časem bylo stále hůř. Proč jsem se do toho vůbec pletl, proč jsme sem vůbec lezli – tohle jsou ta dobrodružství, o kterých se mluví v příbězích… děkuji, nechci. Jsem přece lovec, mám sledovat zvěř, líčit pasti a ne se honit za rozmary bohů. Celý den jsme zevlovali a čím dál bylo slunce na své cestě po nebeské klenbě, tím hůř jsem se cítil. Jakoby nestačilo, že jsem si své chyby sám vědom, museli mi to ostatní, s Ondřejem v čele, dávat sežrat. Vím, že za to za všechno můžu, ale co s tím mám dělat? Nepřestával jsem doufat. Stále jsem alespoň trochu Sirril věřil. Osmého ráno jsme vyrazili na cestu zpět a modlili jsme se, abychom se s démonem, který mě tak umě obelhal, nesetkali. Hledal jsem Radku, jakoukoliv stopu. Když však ostatní dotáhly smyk s Andrejem k místu nočních setkání, neměl jsem nic. Byl jsem vykázán mimo družinu, napřed, a vlastně jsem byl rád. Se soumrakem jsme spatřili vřesoviště a na náladě nám to rozhodně nepřidalo.
Jestli všichni ano, já to nevzdal. Nevzdal jsem se! Musel jsem zjistit, jaká je skutečnost, a ne takhle tápat v nejistotě. Lepší znát pravdu, třeba hroznou. Musel jsem zpátky! Od rozhodnutí není daleko k činům, a tak jsem byl během několika chvil znovu na cestě zpět. Kolikrát jsem vlastně touto cestou za poslední alden šel? Dokonce i kdejaký kamínek, že nebezpečnou větev jsem si dobře pamatoval a dal si na ni pozor, zatímco jsem pozornost věnoval něčemu úplně jinému, většinou hvězdám, jejich paní a tichým… mo… ano, asi modlitbám, abych našel to, co hledám. Nic! Na místě, kde jsem předal nevinou dívku do spárů démona, nebylo nic. „Radko!“ zašeptal jsem a rozhlížel se dál po okolí. Nikdo se neozval. „Radko!“ zařval jsem z plných plic, a v odpověď mi pouze zahoukal noční dravec. Cesta zpět byla nekonečná, les nepřátelský, plný hněvu. Mého hněvu! Najednou ticho přerušila prasklá větvička. Zaposlouchal jsem se do potemnělého lesa a zaslechl kroky. Pomalu a tiše jsem se vydal vpřed. Tahle pozice kořisti se mi vůbec nelíbila. Zrychlil jsem. Za chvilku zas zpomalil a naslouchal. Někdo mě sledoval, někdo… Radka! Ano, byla to ona, i když vypadala úplně jinak. Pobledlá postava v roztrhaných šatech mi stála v cestě jen několik kroků vzdálená. Vykročila kupředu. Couvl jsem. A znovu. Na tváři vyloudila škodolibý úsměv. Krve by se ve mně nedořezal – ne strachem, i když možná trochu také, ale beznadějí. Hrál jsem a prohrál. Šla si pro mne… smrt! Vyrazil jsem obloukem kolem ní a dal se v zběsilý úprk. Nepronásledovala mě. Jen její smích, hrozivě cinkající jako když se kosa Dámy zachvěje ve větru. Pokud mi předtím připadala cesta dlouhá, teď byla každá vteřina celým věkem. Vnímal jsem každý poryv větru, každou jednotlivou část každého kroku. Byl jsem marionetou, figurínou za jejíž nitky tahá neznámý loutkař a ona se ani nepokouší vzpouzet. A hvězdy se stále tiše usmívají.
Nad ránem devátého jsem se vrátil, unavený, zklamaný, ale s pravdou. Zničil jsem život vesnické dívky, odvedl ji na porážku. Ondřej se mě provokativně zeptal, zda jsem dívku odevzdal démonovi a já odevzdaně přikývl. Bylo mi to jedno. Ať si klidně kopne, stejně tím nic nezmění. Ani já už nic nezměním. Udělal jsem chybu. Co kdyby to ale byla opravdu Sirril… a není to jedno. Přežili jsme!
