Bylo jen otázkou času, kdy pohár trpělivosti přeteče. Obchodnická válka vyšuměla jako mořská pěna v přílivu a Vnítřní moře se tak otevřelo Východnímu království. Dračí zástava Krále Waldena se třepotala v Novém Amiru již koncem roku 847 a nebylo pochyb, že armáda, která s ním připlula, je velmi početná. Zprávy byly kusé a to, jestli Walden sám stojí v čele královské armády, se nevědělo do prvního střetu.
Odhodlání Svobodných měst nepolevilo ani po zprávách o příjezdu protivníka a jeho stavech. Lid bývalé Východní dálavy dobrovolně vstupoval do armády Orlích poutníků a nebylo vyjímkou, že mezi odvážnými se objevily i ženy bránící svou svobodu.
Na stranu Osvoboditelů se po nedlouhých rozmluvách přidal řád Rytířů Devíti hvězd v čele s Fineringem, o němž se vědělo, že je dobrým přítelem lorda Firuna. Po katastrofě, která postihla Tabit a Tichou, odstoupil z vedení Bílé Univerzity magie mistr Alwarin, kterého následovalo i několik jeho věrných žáků. Až záhy bylo zřejmé proč, když Eldros vyslovil sympatie s Orlími poutníky a přislíbil pomoc v případném střetu. Byť se mělo jednat pouze o pomoc v případě ohrožení životů prostých lidí ve městě, Osvoboditelé Východní dálavy tak měli zajištěnou obranu Albirea a mohli se soustředit čistě na ofensivu.
Právě odvaha, s jakou svobodní občané Albirea, Miramu a Athoru opustili ochranná křídla bran svých měst, říkala něco o tom, za co vlastně tito lidé bojují. Bili se za své domovy, za své rodiny, za svou zem. Nehodlali čekat na obléhání a riskovat tak životy svých blízkých a zničení všeho, čemu věnovali svou píli a pracovistost.
Kromě rytířů a bílých čarodějů měli svobodní ještě jedno eso v rukávu. Na své straně měli i několik stovek dobře vycvičených válečníků z bažin. Krom toho nesmíme zapomenout i na mnoho dobrodruhů, žoldáckých skupin z řad elfů a přislíbenou pomoc z Tarosu.
Zdálo by se, že vítězství Svobodných bylo nadosah a jejich morálka byla skutečně vysoká. Horší už to však bylo s chováním tak různorodé armády přímo na bitevním poli. Nebyl čas na učení se manévrům. Naproti precizně vycvičenému almendorskému vojsku tak Orlíci připomínali na bitevním poli spíše hejno otrvaného hmyzu.
Nebudu tě čtenáři napínat. Poprvé se vojsko Svobodných pod vedením Janoše Brukky, který se osvědčil jako zkušený stratég již při zrození Svobodných měst, srazilo s almendorskými 19. klidna 848 na březích řeky Rubis poblíž Skaliska. Střet rozhodla těžká jízda Almendoru, o které Svobodní netušili a nepředpokládali, že by si ji Walden přivezl na Taru. Almendorská tajná služba se ukázala jako zkušenější a zajistila moment překvapení. Morálka Svobodných tak utrpěla významný kopanec. Nebýt uprchnuvších vojáků z bažinného lidu, který pochopil, že nebojuje přímo o své domovy, by ztráty na straně Orlíků nebyly tak velké.
Janoš stačil dobře vyhodnotit situaci a zavelel ústup. Almendorské vojsko nebylo tak mobilní jako to Svobodných a tak se rozhodli Orlíci postavit svému protivníkovi podruhé na vhodnějším místě. Před Temnou řekou obsadili tři kopce a vybrali vhodný terén, kde těžká jízda nebyla k použití.
Boj o tři kopce trval celou noc. Až 21. klidna za svítání se z posledního ještě bráněného kopce neslo druhé volání ústupu. Ukázalo se, že početní převaha Almendorského vojska a její disciplinovanost byla nakonec tím nejdůležitějším faktorem. Také je nunto zmínit fakt, že se v krizovou chvíli do čela své armády postavil i sám král Walden. Někteří tento akt dodnes vnímají jako nezodpovědné chování, jiní jako odvážný čin ukazující novopečeného krále v tom nejlepším světle.
Janoš s posledními několika sty nejvěrnějších a nejschopnějších ustoupil za řeku. Pronásledování se nekonalo. Walden si byl dobřel vědom své převahy a nechtěl hnát své vojsko do možné pasti.
Janoš se se zbytkem své armády ztratil v Lese Luny a na jeho Východním okraji se setkal s posilami z Athoru a Miramu. O Taroských však nebyly žádné zprávy. Věděl, že jedinou možností, jak využít toho mála, co měl, je dostat se do Albirea a spojit se s obranou města, které velel sám Lord Firun. To nebylo ale tak snadné. Víceguvernér Východní Dálavy ze Sintaru – kníže Sarni z Ireanu již oblehl Albireo ze všech stran a byly vyhloubeny první příkopy a postaveny první palisády, které bránily komukoliv město opustit, nebo se do něj dostat. Sintarský kníže čekal podle plánu na posily vedené králem Waldenem, aby společně mohli rozbít srdce Svobodných měst a tím defakto vyhrát válku.
Tou dobou se Janoš domluvil na postupu s Firunem a naplánovali průlom oblehatelů a jejich porážku. Skrze Les Luny se nepozorovaně dostali až do východního týla Sarniho vojska. V jeden čas pak 22. klidna 848 v pozdním odpoledni vyrazila západní Firunovou branou lehká Albirejská jízda vstříc nepříteli. Až poté, co Sarni zavelel k útoku a se sice odvážným, avšak marným vzdorem zatočil, na druhé straně se otevřela brána Montarova a z ní se na oblehatele vrhla daleko početnější část Albirejské obrany v čele s Runigenem a jeho rytíři. Ve stejnou chvíli se z východních lesů vyvalilo Brukkovo vojsko, vrhlo se nepříteli do zad a zmáčklo ho tak do kleští.
Avšak Sintarští dobře vycvičení vojáci zocelení potyčkami na jihu s hevreny a orky nezpanikařili a bránili své pozice za cenu větších ztrát, než by si Svobodní přáli. Nakonec se ale armády Runigena a Jaroše spojily a ještě před příjezdem královského vojska stačily prchnout do města a zavřít za sebou brány. Armáda knížete Sarniho za nadšeného skandování vítala dračí standartu svého krále. Schylovalo se k poslednímu střetu a svobodní se dostali do stiuace, ve které si od začátku nepřáli být. Jedinou nadějí, která stále hořela v jejich srdcích byl očekávaný příjezd početných posil z Tarosu. O nich však nepřicházely žádné zprávy.
Nocí na 23. klidna se v okolí Albirea ozývalo štípání, řezání a bušení kladiv. To oblehatelé připravovali obléhací stroje. To trvalo až do rána 26. klidna, kdy na hradby města přiletělo pár projektilů. Walden nechtěl zbytečně ničit to, co bude brzo jeho a brzy se k uším Albiresjských donesl požadavek Krále Waldena, aby zbabělí Orlíci vylezli zpoza hradeb a utkali se s ním v otevřeném boji a neschovávali se jako zbabělí psy pod falešnou maskou osvoboditelů. Atmosféra uvnitř města se dala krájet a mnoho dříve odhodlaných mužů a žen ztrácelo přesvědčení, že stojí na té správné straně. A to Walden přesně potřeboval.
Lord Firun, ochránce a osvobidtel však dobře věděl, že pokud vyjede vstříc Královským, bude to jeho konec. Snažil se oddálit střet jak jen to bylo možné, neb stále doufal v pomoc Tarosu a jeho orlích bratrů z východu. Ta však stále nepřicházela. Mnohým z Albirejských tehdy pomalu začalo docházet, proč mnoho obchodníků Zlatého kruhu před střetem přesměrovalo své živnosti právě do města na dalekém jihovýchodě. A nejen obchodníci, ale i mnoho členů Orlích poutníků se kvapně přesunulo právě do nové bašty. I Eldros dobře chápal dlouhodobou nepřítomnost jednoho z univerzitních profesorů – mistra Blatena, který byl znám svým napojením na vnitřní kruh Orlích poutníků. Vše nasvědčovalo tomu, že někteří vyvolení věděli, že válka bude směřovat právě k tomuto konci. A i královští agenti, kteří se do té doby skrývali uvnitř města, určitě přispěli k rozkolísanosti a k úvahám o složení zbraní.
Vše vyvrcholilo 1. novorostem, kdy se Brukkovi podařilo kontaktovat několik svých přátel v Tarosu. Zjistil, že Taroská armáda nepadla do žádné léčky, dokonce ani nebyla na cestě. Ona totiž ani nikdy nevyrazila. Když to tehdy řekl lordu Albirea, bývalému rytíři Devíti hvězd a členu nejslavnější Tarské družiny, ten prý zestárl o deset let. Nemohl uvěřit, že jeho do té doby nejlepší přátelé jej zradily.
Ještě ten den na večer se nečekaně otevřela Firunova brána. To, jak se to stalo, je dodnes zahaleno rouškou tajemství. Někteří tvrdí, že Lord Firun shledal, že střet je nevyhnutelný a že nemá cenu ohrozit životy těch uvnitř. Jiní mluví, že slavily úspěch podvratné snahy agentů uvnitř města a našel se někdo, kdo zradil albirejského lorda a bránu otevřel. Jisté je to, že v tu chvíli se velmi rychle nahrnula těžká pěchota spojeneckých královských vojsk a vtrhla do městských ulic. Vzduchem svištěly šípy a z nebes se snášel blesky. Novoamirští čarodějové ve službách krále ukázali, jak dobře ovládají své řemeslo a na druhé straně Bílí čarodějové brzy pochopili, že stojí na té špatné straně a nepřilévali zbytečně olej do ohně.
Nejvíce krvavých bojů se tak vedlo hlavně při hradbách, v okolí bran a při dobývání Lordova paláce, a tak většina životů prostých lidí byla ušetřena. Lord Firun nakonec padl rukou setníka Rufina, Janoš Brukka stačil uprchnout někam do plání a poslední boje se vedli na náměstí před Lordovým palácem, kde palácová stráž nakonec složila zbraně.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Svobodná města ve Východní dálavě padla. Artefakty symbolizující nezávislost – Albirejská koruna a Albirejský meč záhadně zmizely. Zajatí představitelé Orlích poutníků byli popraveni, majetek jejich příznivců zabaven. Majetek Zlatého kruhu připadl exponentům Amirského tetragonu.
Bílá univerzita magie pozastavila svou badatelskou činnost a někteří její představitelé byli zbavení určitých privilegií a vše spěje k tomu, že se univerzita stane jen další magickou institucí spadající pod Čarodějnou akademii. Mistr Eldros byl předveden k čarodějné kárné komisi a na místo rektora byl dosazen mistr Xama, člen Rady mistrů Čarodějné akademie, důvěrník a poradce samotného Krále Waldena.
Řád rytířů Devíti hvěz byl postaven mimo zákony Almendoru a tak jediným místem, kde působí je Taros. Finering, přítel Firuna, druh ve zbrani padl. Tři z hlavních představitelů rytířů v Albireu, Athoru a Miramu byli popraveni. Ostatní vykázáni z města a byl jim zabaven majetek.
Malvin Kirilov přežil, ač utrpěl těžké zranění, z bitevního pole ho odnesl jeho věrný přítel Jarek a přivezl jej do Malých luk na statek Mirtal, kde rytíř našel klid, odpočinek stejně jako jeho rodina z Albirea. Léčitelské umění tamních ranhojičů v něm znovu vykřesalo život a tak se již po aldenu těšil dobrému zdraví.
Právě statek Miška Vlviče poskytoval potřebným v poválečné době místo, kde nalezli útěchu a pomoc. Mnoho mladých mužů po válce vstoupilo do divadleního spolku mistra Vlviče, vlka Mirtal. A nejen k Mirtal se obracelo více věřících, než dříve. I jméno Estel a Rianny se stalo častým slovem znějícím v tichých i hlasitých modlitbách. Také k Mauril se obraceli pouzůstalí a prosili Paní Země za klidný odchod na onen svět.
Ale mnozí, co ztratili přiliš mnoho, ať už blízkých, snů, ideálů, iluzí, se obrátili k novým božstvům. S jedovatými nadávkami a krvavými příshamami začal slavit kult temného boha Dreskana. Mnozí hledali útěk v náručích Ynar Rút a beznadějně zkrachovalí dávali své poslední úspory na oltář Sarapise, boha vrtkavého štěstí, aby jim přinesl bohatství a ztracený luxus.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Král Walden brzy odjel do Nového Amiru a v Albireu se vlády chopil Guvernér Denfel. Vrátil se tam, kde dříve skončil a dostal ještě jednu šanci. Walden na vše dohlížel z Nového Amiru a na konci měsíce rozkvetu, kdy bylo to nejdůležitější zajištěno, král opouští Taru a plaví se zpět na Lendor jako vítěz. Čeká ho tam pár nepříjemností spojených s povstáním ve Storabsku, kde nepřítomnosti královy armády využili Storabští rebelové, kterým se nelíbí nadvláda Východního království.
